Behind - 10. kapitola

Čtvrtek se Minhovi nevyvedl o nic lépe. Jonghyun ho ráno mezi dveřmi ani nepozdravil a z Minjunova vysněného interview s Kangtou se mu podařilo ukořistit slabé tři minutky, aby si se skladatelem promluvil o samotě. Výsledek to však nepřineslo. Ahn k jeho zklamání s žádnými neuvěřitelnými vidinami zkušenosti neměl.

"Ke konci a ještě pár měsíců po tom všem jsem často míval pocit, že mě někdo - rozumějte, Minwoo - sleduje, ale… to byla doopravdy jenom paranoia."

Řečeno po lopatě, nic kloudného, co by vysvětlovalo Junghyukovu neexistující existenci, stále nevymyslel a jeho osobní život šel od desíti k pěti. A když mu chvilku po sedmé ještě navíc nečekaně zavolal M a on byl nucen absolvovat čtvrthodinový telefonát plný vytáček a omluv, proč nemůže ani zítra dorazit do ateliéru, rezignoval. Vypnul mobil, vypnul laptop a v těžké depresi se zabarikádoval pod peřinou.

Malířův ledový klid, snad dokonce i lehké pobavení, s jakým jeho zoufalé výmluvy přijímal, Minhovi naháněly husí kůži.

"Hezký víkend, June!"

"Tobě taky," usmál se brunet a doprovodil fotografa ke dveřím pracovny. "Mimochodem, máš zítra čas?"

"Čas? Na tebe? Vždycky," mávl Choi žoviálně rukou.

"Och, budu se červenat," zazubil se Minjun. "Já měl ale spíš na mysli to pivo, co ti dlužím…"

"Zadej hodinu a místo. Budu tam."

"Fajn. Ozvu se ti."

Rozloučili se a Minho vyrazil chodbou ke schodišti. Před opuštěným recepčním pultem narazil na Parka Choongjaeho.

"Ahoj, Minho."

"Zdravím," kývl tmavovlásek na detektiva zvesela. Vzápětí však svěsil koutky. "Co ten vůl zase provedl?" otázal se vážně.

Choongjae na něj vteřinu dvě nechápavě hleděl, načež se hurónsky rozchechtal na celé kolo. "Dneska tady nejsem kvůli Yesungovi," ujistil mladíka pobaveně.

"Fakt ne? Bude mu to líto, až se to dozví."

"Říkáš, že bych ho měl jít seřvat… čistě z principu?" Park se potměšile uculil. "To zní dobře… Jak dlouho ještě vy dva vůbec budete pracovat odděleně?"

"Kdoví, šéf se zatím nevyjádřil."

"Hm, a neplánuješ třeba zůstat v umělecké sekci natrvalo…?"

"Jedno slovo: Jongwoon," poznamenal Choi suše.

"Stále žije v představě, že má na tvoji maličkost výsadní právo?"

"A běda každému, kdo se proti tomu pokusí cokoli namítnout."

"Vytasí na něj svoje legendární rezavý nůžky?"

"Vy o nich víte??"

"Jsou přece legendární…!"

Zaslechli, že se k nim blíží něčí kroky. Ohlédli se.

"Ah," Jae mrkl na čas na mobilu, "no jo, dvě minuty meškám… Divím se, že po mně ještě nevyhlásil celostátní pátrání," ušklíbl se a rozpustile Hyesungovi zamával.

"S kým to…?"

Minhův špatně potlačovaný smích se změnil ve zděšené zalapání po dechu, když muže, kráčejícího šéfredaktorovi v patách, konečně poznal.

Plavného a neslyšného, s tím nejzasmušilejším pohledem na světě.

"Co jsi říkal?" podivil se starší mladíkově nedokončené poznámce. Pak si ale všiml jeho vystrašeného výrazu a svraštil čelo. "Jsi v pořádku?"

"Ano. Ne. Já - musím jít," vyhrkl fotograf zběsile, a než stačil nic nechápající Choongjae otevřít pusu, byl ten tam.

"Co to sakra…?"

"Čau." Hyesung tázavě pokynul bradou ke dveřím, jimiž před momentem zmizel Choi. "Proč odsud tak vystřelil?"

Park bezradně pokrčil rameny. "Nemám tušení."

○○○

Minho se s bolestným výdechem opřel čelem o volant. Hrdlo měl vyschlé na trout, čelo zbrocené potem, v plicích jej ostře bodalo. Šílenější běh snad v životě neabsolvoval.

Zkontroloval (už podruhé), jestli je ve vozidle doopravdy zamčený, načež z tašky na vedlejším sedadle vytáhl láhev se zbytkem vody a hltavě se napil.

Co chce? Co ode mě chce?

Bezděčně si vybavil Junghyukův temný, nicneříkající pohled a zachvěl se. Věděl, že za jeho výrazem pokerového hráče se skrývá víc.

Mnohem víc.

Odložil prázdnou lahev do palubní přihrádky a otočil klíčem v zapalování. Motor hladce naskočil. Zamračeně srovnal zrcátko, levou rukou se lehce chopil volantu…

A strnul.

Stál před protějším zaparkovaným autem a upřeně Minha pozoroval. Ve vší své dechberoucí neskutečnosti, krásný jako sen, hrůzný jako ta nejstrašnější noční můra.

Utopený v mužových očích tmavovlásek pocítil, že se jeho těla nenadále zmocňuje podivná malátnost. Víčka těžkla, vyděšené myšlenky znaveně ustupovaly prázdné apatii. Bránit se nemělo smysl.

Poslední záchvěv jeho skomírajícího vědomí zaznamenal, jak se Junghyukovy rty netypicky zvlnily v letmém, cynickém úsměšku.

Vzápětí se vše propadlo do studené, černočerné tmy.

○○○

Probudila ho tupá bolest hlavy. Dezorientovaně zamžoural kolem sebe, avšak přemíra světla ho donutila oči zase honem zavřít. Kruci. Připadal si jako po flámu.

Co se to vůbec stalo? Omdlel? Usnul? Tak či onak, bylo to zatraceně divné.

Pomaloučku nechal svůj podrážděný zrak přivyknout agresivním slunečním paprskům a znovu, tentokrát opatrněji vyhlédl ven.

Zarazil se.

"Cože?"

Jeho auto nestálo na parkovišti za budovou redakce, ale u chodníku v jakési povědomé ulici.

"Jak jsem se sem dostal?" hlesl Minho ohromeně. Rozhlédl se nalevo, napravo - a krve by se v něm nedořezal.

Parkoval před Minwooovým ateliérem.

"Ne. Ne, ne, ne, ne, ne!" Pokoušel se nastartovat, avšak ve voze to pokaždé jen hekavě zarachotilo a motor ne a ne se rozběhnout. A to s ním až doteď neměl jediný problém…! "No tak! Dělej!" žadonil Choi zoufale. "Prosím!"

Zaječel, když mu kdosi zaťukal na okno. Vyplašeně se otočil a setkal se s Minwooovým pobaveným pohledem.

Tmavovlásek se křečovitě usmál, odemkl a pak chvatně natáhl ruku ke klice a otevřel dveře. Zamrazilo ho. Přísahal by, že ten poslední pohyb vůbec nezamýšlel…

"Minho!" Malíř nadšeně rozpřáhl ruce. "Je báječné, že jste si na mě nakonec našel volnou chvilku!"

Čekal mě. Věděl to.

Mladík beze slova vystoupil z auta a toporně, jako ve snách následoval vesele hovořícího malíře do temné, rozšklebené tlamy, kterou mu otevřené dveře vedoucí do útrob domu momentálně velmi nepoeticky evokovaly. Nevnímal, co M říká, pouze neidentifikovatelně bručel ve chvílích, kdy se zdálo, že se od něj očekává reakce.

Vstoupili do ateliéru.

"Sunho."

"Hm?" Asistent vykoukl zpoza závěsu, oddělujícího hlavní místnost od kuchyňky. Když spatřil, koho s sebou Minwoo vede, zbledl jako stěna.

Černovlasý potměšile zkřivil rty. "Připrav, prosím, mému nejkrásnějšímu něco k pití," zavrněl sladce a nejkrásnějšímu pokynul k židli, připravené před rozpracovaným plátnem.

Minhovo tělo automaticky, navzdory vlastní vůli vyrazilo určeným směrem. Údy a hlava jednoduše nespolupracovaly, vědomí jakoby se stalo nevítaným hostem.

Cítil se jako poslušná, němá marioneta, uvázaná na provázcích.

○○○

Jen co se Minwoo po hodině a půl vzdálil z ateliéru vyřídit neodkladný telefonát, vřítil se Sunho k vyjukanému Minhovi a velmi nešetrně jej popadl za ramena. "Co tady děláš?!" zavrčel vztekle.

"Já nevím, hyung!"

Starší povytáhl obočí. Cosi v tónu Choiova hlasu mu zabránilo omlátit mu tak pitomou odpověď s láskou o hlavu.

"Stál jsem na parkovišti u redakce, chystal jsem se domů. A pak najednou černo, a když jsem se probral, byl jsem tady!"

"Uvědomuješ si, že to absolutně nedává smysl?"

"Až moc dobře," povzdechl si Minho nešťastně. "Ale ono se to tak vážně stalo…" Zamračil se. "Nemá M nějaký super nadpřirozený schopnosti? Neumí třeba ovládat druhý lidi?"

"O tom mi nic známo není," odpověděl Sunho uvážlivě. "A je to hloupost. Kdyby uměl kontrolovat druhé, nenechal by si přece utéct Chilhyuna."

"Pravda…"

"Na druhou stranu ale můžeme s jistotou prohlásit, že Chilhyun není a nikdy nebyl Minwooovou absolutní múzou, takže…"

"Není to Minwoo." Minhovy oči se v náhlém prozření šokovaně rozšířily. "To Junghyuk."

"Cože?"

"O to mu celou dobu jde! Věří, že absolutní múza jsem já, a chce, aby M můj portrét za každou cenu dokončil!"

Lee se zakabonil. "O čem to proboha mluvíš?"

"Po tom, co jsme spolu mluvili naposledy a já se na to konto rozhodl, že sem už nikdy nepáchnu, jsem začal vídat Junghyuka - zní to šíleně, já vím. Nedávalo mi to smysl, nechápal jsem, co po mně může chtít… a přitom je to tak prosté." Mladík s hořkým smíchem potřásl hlavou. "Vždyť pokud jsem doopravdy Minwooovou absolutní múzou, zhotovení mého portrétu všechno vyřeší! Neříkal jste to snad? Že s dokončením múzina obrazu najde spásu jak M, tak i jeho modely?"

"Ale… T - to by Junghyuk neudělal," namítl Sunho nejistě.

"Byl by idiot, kdyby ne."