Behind - 11. kapitola

"To je psycho," konstatoval Taecyeon.

"Takže nejen pošahanej malíř… ještě stojíme proti chlapovi, co vlastně neexistuje a umí se ti dostat do hlavy a nepřestane, dokud M nedokončí tvůj portrét…!" Yesung se dramaticky nadechl. "Sakra, až bude po všem, napíšu o tom knihu. Bude to bestseller!"

"A já po tobě něco hodím," zavrčel Minho. "Cihlu, kupříkladu!"

Kim se přezíravě rozhlédl po útulném podniku, kde trojice popíjela kávu. "Nezdá se, že by tu vedli cihly," odtušil posléze.

"Rád si pro jednu dojdu na to staveniště ve vedlejší ulici."

"Neštvi ho, Jongwoone," zabručel suše Taec. "Zdá se, že to myslí vážně."

"Fakt?" Černovlasý svraštil čelo. "Lásko? Co se ti nelíbí? Mé spisovatelské ambice? Nebo snad odkrouhnutí Minwooa…?"

"Mlč," odsekl Minho a zamračeně dopil hořké, černočerné espresso. Perfektně korespondovalo s jeho náladou. Mrkl na hodinky a s povzdechem vstal. "Musím jít. Tvoje žena," kývl na Taeka, "mě za půl hodiny čeká u Reillyho."

"Hm. Jestli nechceš být podroben výslechu třetího stupně, radím ti, tvař se před Minjunem méně depresivně," ušklíbl se Ok.

Mladší nahodil křečovitý, stodvacetiwattový úsměv. "Lepší?"

"Ehm… vypadáš jako utečenec z psychiatrické léčebny…"

"Radši zůstanu u té deprese."

"Radši," potvrdil pobaveně Taecyeon a tmavovlásek se se smíchem obrátil k odchodu.

"Mějte se! A ty si to tak neber," trpce se usmál na Jongwoona. "Přinejhorším zmizím kdovíkam a stane se ze mě bůhvíco a budu tě chodit strašit se stejnou láskou, s jakou děsí Junghyuk mě."

Mávl přátelům na rozloučenou a spěšně se z restaurace vytratil.

"Co je?" znejistěl Taecyeon, když se očima bezděčně střetl s Yesungovým zachmuřeným pohledem. "Tohle vážně nemyslel."

"Tak proč to říká?" ucedil starší temně. "Žertovat o něčem takovém… Zatraceně! Nedovolím Minwooovi, aby Minha dostal…! Taeku?"

Oslovený tázavě povytáhl obočí.

"Pomoz mi. Musíme něco dělat."

"Ale co?"

Kim se hryzl do rtu. "Dohledej všecko, co můžeš, o Minwooovi a Junghyukovi."

"Hledal jsem," namítl mladší mrzutě.

"Hledej znovu! Soustřeď se na každou drobnost, každou pitomost, která se ti třeba bude zdát úplně zcestná… Je nutné brát v potaz všechno."

"Fakt věříš, že to k něčemu bude?" Taecyeon se zatvářil skepticky.

"Ne," povzdechl si nešťastně Jongwoon. "Jenom… chci mít v ruce aspoň něco. Je to hloupé, ale… prosím."

"Uvidím, co se dá dělat," přislíbil Ok a pozvedl ke rtům šálek čaje. Pomalu upíjeje, zamyšleně žurnalistu pozoroval. "Spustíš svůj ďábelský plán?" zeptal se pak.

Yesung se cynicky pousmál. "A dostanu Sunha přesně tam, kde ho chci mít, jo… Teda doufám. Jsem tak nasranej, že jestli se chlapec u toho stánku zítra neukáže," zamračil se, "přísahám, že naběhnu do ateliéru a ukousnu mu hlavu."

○○○

Červená barva na semaforu přeblikla v zelenou a Sunho, ukrytý v šumícím davu, mechanicky vyrazil na druhou stranu ulice.

Při procházkách městem ho častokrát bezděčně napadalo, že to není zase tak dávno, co žádné semafory nebyly. Ani žádná auta. Žádná elektřina. Žádná z těch vymožeností, které moderní éra nabízí.

A jen Minwoo a on, oni samojediní, si to živě pamatují.

Po staletí apaticky přihlížel vývoji lidstva a ještě apatičtěji se tomu vývoji přizpůsoboval. Čistě z nutnosti, proto, aby nevzbuzoval podezření. Staletí a staletí. Uvězněný v čase jako malířův věrný stín.

Lidé v jeho bezvěkém bytí přicházeli a zase odcházeli. Rodili se a umírali. Bez výjimky. Tak proč je milovat? Proč s nimi mít soucit? Lpět na něčem tak… prchavém nemělo smysl.

Netečně sledoval, jak Minwoo v zoufalé touze nalézt svou absolutní múzu ničí jeden nevinný život za druhým. Dongwan. Junho. Minki. Siwon. Minhyun. Nichkhun… Necítil vinu, jedinkrát ho nebodl palčivý osten výčitek. Zcela samozřejmě schvaloval Minwooovo jednání, protože ho považoval za správné. Protože o něm nikdy nezapochyboval. Dokud…

Přistoupil k pojízdnému stánku s kávou a oznámil slečně za kasou svoji objednávku. Dívka namarkovala, on zaplatil a spěšně ukročil na konec tříčlenné fronty, vyčkávající svoji kofeinovou neřest.

Na půl ucha vnímal, jak slečna prodávající vesele brebentí s jednou ze zákaznic o včerejším koncertu nějaké chlapecké kapely. Zachmuřeně se ponořil do vlastních úvah.

Nechtěl věřit Minhově šílené teorii. Nechtěl věřit, že by Junghyuk… Ze všech lidí by přece zrovna on pomáhal Minwooovi jako poslední! Byla to pitomost. Minhovi hrabe. Jo. A ne, že by se divil, že to tak dopadlo. Být součástí tohohle cirkusu, to člověka musí poznamenat.

Na druhou stranu…

Svraštil čelo.

Neříkal jste to snad? Že s dokončením múzina obrazu najde spásu jak M, tak i jeho modely?

Už to bude sto let… Co když… Udělal by to? Přeje si snad Junghyuk tak moc umřít?

Jistěže přeje.

Tak moc, že by obětoval Minha?

Samozřejmě.

Slečna zahlásila jeho objednávku a Sunho se s automatickým poděkováním chopil nabízeného kelímku. Ztracený v myšlenkách vyrazil podél přelidněné autobusové zastávky zpátky k přechodu, avšak nedošel daleko. Nevnímaje okolí, v plné parádě napálil do kohosi, pospíchajícího po chodníku proti němu. Oba vyjekli překvapením.

Káva Sunhovi vypadla z ruky a nadmíru neelegantně se rozšplíchla o šedivé betonové dlaždice. Zamumlal omluvu a sehnul se, aby ze země zvedl rozmáčený kelímek. Odkutálené plastové víčko mu podala drobná dlaň oběti jeho nepozornosti.

"To já se omlouvám," zaintonovala hlubokým, sametovým hlasem. "Nedíval jsem se na cestu…"

"Tak to jsme dva," ušklíbl se Sunho a vzhlédl. Za tu nespočetnou dobu, strávenou v Minwooově světě plném honby za nejkrásnějšími z nejkrásnějších, se naučil nezaujatě posuzovat rozličný mužský půvab, a jen zřídka se stávalo, že by na něj někdo skutečně zapůsobil, avšak tomuhle černovlasému mladíkovi se to podařilo takřka okamžitě.

Vypadal velmi mladě, ačkoli Lee podvědomě tušil, že bude jistě starší, než na kolik se svým svěžím vzezřením jeví, a byl krásný přesně tím nejméně klasickým způsobem, jaký by Minwooa nikdy nezaujal. I proto k němu - už z principu - pocítil vřelé sympatie.

Mladík si ale jeho zírání evidentně vyložil trošku jinak, protože se nervózně ošil a provinile sklopil pichlavé černé oči.

"Mrzí mě to." Kývl k tomu, co zbylo z kávy a kelímku. "Koupím vám nové."

"T - to nemusíte," vyhrkl tmavovlasý zaskočeně.

Jeho společník nesouhlasně potřásl hlavou a pohlédl k pojízdnému stánku. "Beztak tam mám namířeno… Co za kafe to bylo?"

Sunho mu tedy objednávku zdráhavě zopakoval a černovlasý odkvapil ke stánku, u nějž se pomalu ale jistě začínal tvořit solidní zástup.

Kelímek i víčko vyhodil Lee do nejbližšího odpadkového koše, načež zabořil ruce hluboko do kapes a postavil se kousek stranou od houfu vyčkávajících kafařů. Mladík se po něm sem tam ohlédl a počastoval ho letmým usmáním. A on mu úsměvy přirozeně oplácel, aniž by nad tím přespříliš uvažoval, jak měl běžně ve zvyku.

Těch jedenáct minut a patnáct vteřin bylo vůbec svým způsobem kouzelných, protože snad poprvé za sto let dokázal z hlavy vytěsnit jak Junghyuka, tak i Minha a Minwooa a vlastně celý svůj prachmizerný život.

○○○

Šramot z chodby se i se specifickou vůní čerstvé pizzy přesunul do kuchyně. Vrzly dveře od skříňky, zacinkaly talíře a Minho se dotčeně zamračil na svůj úpěnlivě kručící žaludek.

Zrádce jeden nenažranej!

Zvuky přípravy večeře ve vedlejší místnosti na pár sekund rozpačitě ustaly, načež Jonghyun váhavě nakoukl do obýváku a kývl ke krabici ve svých rukách. "Dáš si?"

Choi zvedl oči od laptopu. Prohlédl si přítele, pak papírový box a přezíravě povytáhl obočí. "Ty se mnou mluvíš?" podivil se uštěpačně.

Světlovlasý zrudl. "Ne!" vyštěkl hněvivě a couvl zpátky do kuchyně. Avšak ve chvíli, kdy už se Minho s italskou večeří v duchu loučil, na stolku přistál talíř se čtyřmi kousky slaninové pizzy a Jonghyun sám žuchl na pohovku vedle něj.

"Ale už mě to nebaví," zabručel, skrčil nohy v tureckém sedu a upřeně se na mladšího zadíval. "To ty se mnou mluv. Co se děje, Minho?"

Tmavovlásek odložil notebook na podlahu a natáhl se pro jeden plátek pizzy. Mlčky ukousl.

"Jde o ten obraz, že jo?" naléhal Hyun. "Co ses k tomu zavázal… jsi daleko uzavřenější. Trápíš se! Proč?"

Minho polkl sousto. "Nevěřil bys," odtušil nepřítomně a uloupl z těsta kousek připečeného sýra.

"Zkus to."

"No, jak chceš…," zabručel mladší suše a o překot spustil: "M je šílenec, co se pachtí za čímsi, čemu říká absolutní múza, a všichni kandidáti na její roli, jejichž portrét se mu povedlo dokončit, zmizeli neznámo kam. Teď to horké křeslo patří mně, z čehož fakt odvařenej nejsem, a můj pokus celou tuhle… věc bojkotovat skončil fiaskem, protože zatím poslední Minwooův kompletní model, kterého nikdo skoro sto let neviděl, má velice černý smysl pro humor a vesele se mi zjevuje kupříkladu u nás v posteli a šikovně se mu daří přemisťovat mě bez mého vědomí přes půlku města rovnou Minwooovi do ateliéru a tak podobně. A jestli jsi z toho něco pobral," dodal nakonec, "jsi opravdu machr."

Kim na něj zůstal užasle hledět. "V naší posteli?" hlesl, vzápětí mu však docvakly souvislosti: "Takže ten zlý sen…!"

"Jo."

"Nebyl sen?"

"Ne."

"Ale když jsem přišel, žádnej cizí týpek v ložnici nebyl."

"Jonghyune, ten chlap by měl být už dávno po smrti. To, že se objevuje a mizí, jak se mu zrovna zlíbí, je ten nejmenší problém."

Světlovlasý se zadumal. "Sto let, říkáš?"

"Necelých…"

"A M že ho tehdy maloval? Ten třicátník M?" Jonghyun si konsternovaně vybavil charizmatického, mládím hýřícího muže, jehož výstavy se před pár týdny zúčastnil.

"K nevíře, co?" zašklebil se Minho. "Už chápeš, proč jsem tuhle záležitost raději probíral se svými o stupeň šílenějšími známými?"

Hyun se zamračil. "Uvědomuješ si, že to, co mi tu vykládáš, je ale naprosto praštěný?"

"Naprosto," přisvědčil mladší. "Pokud máš nutkání odtáhnout mě k psychiatrovi, slibuju, že se nebudu bránit."

Světlovlasý se s povzdechem opřel hlavou o přítelovo rameno. "Ty jsi hroznej vůl, Choii Minho," zahučel mrzutě. "Občas si doopravdy říkám, proč s tebou ještě ztrácím čas."

"Uhm… protože jak jistá nejmenovaná osoba geniálně vyvodila, jsem ten nejkrásnější muž Koreje…?" navrhl Minho nevinně a Jonghyun se hurónsky rozesmál.

"Taky tak nesnášíš, když se hádáme?"

"Proč to vůbec děláme?" přikývl tmavovlásek a objal Jonghyuna kolem pasu. Starší se pohodlněji uvelebil na jeho rameni.

"No že? Přestaneme s tím."

"Nadobro."

"Jo."

"Ta pizza bude brzo úplně studená," poukázal Minho na chladnoucí večeři.

"Tak ji ohřejeme," zamručel Kim. "Potom."

"Po čem?"

"Vyprávěj mi víc o Minwooovi. Rád bych to celé pochopil."

Mladší se zamyslel. "Pokusím se, ale vzhledem k tomu, že to sám příliš nechápu… Ber to s rezervou."

○○○

"Dobré ráno."

Sunho se překvapeně ohlédl a jeho tvář se stejně jako včera bezděky rozzářila: "Ah, dobrý den!"

Černovlasý se usmál a sladil se starším mužem krok. "Máme na sebe štěstí," podotkl.

"Ještě aby ne… Jsem na řadě se splácením."

"Neblázněte! Byla to moje vina…"

Sunho však rázně zavrtěl hlavou a se zájmem si prohlédl kavárnu na druhé straně ulice. Mladík jeho pohled tázavě následoval a vyprskl smíchy.

"Vážně?"

Lee pokrčil rameny. "Máte čas?"

"Záleží na tom…"

"To beru jako souhlas."