Behind - 9. kapitola

"Dobré ráno, zlato," usmál se Jonghyun a položil vedle hrnku právě uvařené kávy talíř obložených toastů. "Jak ses vyspal?"

Minho příteli oplatil úsměv a letmo jej políbil na tvář. "Nečekaně dobře," zívl pak, posadil se ke stolu a s díky se pustil do snídaně.

Světlovlasý usedl naproti němu a zvedl ke rtům vlastní šálek. Zpoza něj se na Minha zpytavě zadíval. "Žádné zlé sny?"

Mladší polkl sousto a zavrtěl hlavou. "Jak ses vlastně včera měl?"

"Znáš to. Středoškolský srazy… Zase vím první poslední o každým, kdo tam nebyl. Ale jinak," Hyun se zašklebil, "nic moc. V půl jedné jsem byl doma."

"Vážně? Kdybych to věděl, mohl jsem na tebe počkat…"

Kim nadzvedl pravý koutek v náznaku pousmání a napil se čaje. "Komu jsi v noci volal?" otázal se vzápětí.

Tmavovlasý na něj překvapeně pohlédl.

"Když jsem přišel do ložnice, mobil ležel na polštáři vedle tebe," Jonghyun pokrčil rameny. "Což se obvykle nestává, takže jsem vyvodil, že jsi těsně před spaním někomu telefonoval… Pletu se snad?"

Choi promíchal kávu. "Volal jsem Jongwoonovi."

"Ale?" Starší se zamračil. "Proč?"

"Prostě jsem… potřeboval s někým mluvit."

"Proč jsi nezavolal mně?"

"Nechtěl jsem tě rušit. Nešlo o nic důležitého - "

"Jenže tak je to pokaždé, Minho!" štěkl Jonghyun a vztekle vyskočil od stolu. "Vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna mám nebo nemám čas, kdykoli něco potřebuješ, vždycky běžíš za Jongwoonem!"

"T - to není pravda," hlesl mladík chabě, zcela zaskočený výbuchem Hyunova hněvu. Co to do něj vjelo…?

"Že není? Tak schválně, kolik věcí jsi kdy řešil výhradně se mnou?"

"…"

"A kolik jich takhle probíráš s Jongwoonem, hm? Bez toho aniž by ses mi o čemkoli slůvkem zmínil?"

Choi se rozpačitě hryzl do rtu.

"Tak vidíš."

"Hyune - "

"Chodíme spolu rok. Bydlíme spolu čtyři měsíce. Spolu, rozumíš? My dva! Kdy už se podle toho začneš chovat?"

"Hyune, já - "

Světlovlasý potřásl hlavou. "Občas si fakt říkám, proč nežiješ s ním," sekl po Minhovi posledním ukřivděným pohledem a odrázoval z místnosti.

"JONGHYUNE…!"

Třísknutí dveří od ložnice dalo odezvu najevo více než jasně.

○○○

"Ano?" Minjun tázavě vzhlédl od monitoru.

Do pracovny nakoukla Yesungova hlava a pokynula bradou k fotografovi. "Půjčíš mi ho na chvíli?"

"Odkdy se ptáš?" zabručel brunet a blahosklonně mávl na Minha, jako by mu uděloval povolení. Mladší se mlčky zvedl od práce.

Pod Jongwoonovou hlavou se znenadání vynořila ta Jiina.

"Minjunnie?"

"Ať chceš cokoli, odpověď zní ne."

"Nebuď hnusnej," odfrkla černovláska a ladně překročila práh kanceláře. "Mám pro tebe dárek."

"Dárek? K čemu?"

"Ke druhému výročí naší spolupráce přece…! Ehm, poslední měsíc spolu sice tak docela nespolupracujeme, já vím… ale když nebudeme detailisti, dnes jsou to přesně dva roky!"

Jun na ni užasle zamrkal. "Teď jsi mě doopravdy ohromila," přiznal nevěřícně.

Jia se široce zazubila a zpoza zad vytáhla předmět doličný. "Tadááá!"

"Hrnek."

"To není jen tak obyčejný hrnek," upozornila jej Číňanka vážně, načež dramaticky strhla balicí papír a předvedla keramiku v celé její ušaté černobílé kráse. "To je PANDÍ HRNEK!"

Brunet se rozzářil jako sluníčko. "JIO, JÁ TĚ MILUJU…!"

"Ten by za pandu rozprodal i vlastní orgány," povzdechl si Yesung, couvl do chodby a Minho za nimi s mdlým zasmáním zavřel dveře. Vykročili k recepci.

"Co se stalo?"

"Nic."

"Zajímavé, že to "nic" vypadá úplně stejně jako výraz "Jonghyun je debil"."

Tmavovlasý se na staršího zašklebil. "Takový výraz neexistuje."

"Ne, ale já ho tak pojmenoval," odtušil Sung a počastoval Choie významným pohledem. "Takže?"

"Nechci o tom mluvit."

"Jak myslíš." Kim Minhovi podržel prosklené vstupní dveře. "Prosím. Dámy první."

"Kam to vůbec jdeme?"

"Za panem Namem. Ukáže nám včerejší záznamy z bezpečnostních kamer."

"Cože?" Mladší se zatvářil zmateně.

"Viděl jsi ho tu nebo ne?" zabručel Jongwoon, zastavil se na úpatí schodiště a zvedl k udivenému Minhovi oči. "Junghyuka."

Choi svraštil čelo a rozpačitě odvrátil zrak stranou. Žaludek jakoby mu pojednou někdo zuřivě sevřel v ocelových kleštích.

Neodpověděl, nebylo třeba.

Beze slova vyrazili do přízemí.

"Uhm… Sungu?" ozval se tmavovlásek mezi druhým a prvním patrem.

"No?"

"A nebude to problém?"

"Ten záznam? Ne."

"Fakt nám ho může jen tak pustit?"

"Ne. Ale přimhouří oko."

"Vážně?"

"Ženo moje, znám se s panem Namem už skoro deset let," prohlásil Jongwoon samozřejmě. "Na téhle planetě je jedním z mála lidí, co mě mají doopravdy rádi."

"Na téhle planetě? Máš snad kámoše na Marsu?"

"Na Jupiteru."

"Hmm… To musí být drsní kámoši."

"Jednou vás seznámím."

Sestoupili do vestibulu a zabočili vpravo, načež přesně po osmi krocích stanuli před úřadovnou ostrahy. Podívali se na sebe.

"Jaké je vlastně křestní jméno pana Nama?" napadlo Minha.

"Eh?"

"Co?"

Yesung zbledl. "Pan Nam má křestní jméno?"

Choi se jen s povzdechem plácl do čela a zaklepal. Vešli dovnitř.

Přivítal je usměvavý, čerstvě pětašedesátiletý muž v perfektně nažehlené černé uniformě. Elegantní, respekt budící, a přesto všemi oblíbený. Šéfredaktor s oblibou prohlašoval, že jeho životní metou je vypadat za třicet let aspoň z poloviny tak dobře, jako vypadá pan Nam. A opravdu. Nebýt šedin, jeho skutečný věk by mu hádal jen málokdo.

Jako vždy se Minha v žertu optal, kdy už konečně požádá jeho vnučku o ruku (bylo obecně známo, že v době studijního volna nosívá slečna Namová dědečkovi před osmou ranní svačiny navíc právě proto, aby si na fotografa nenápadně počíhala při jeho příchodu do práce), načež zavedl oba mladíky do vedlejší místnosti, kde jim v krátkosti vysvětlil a ukázal, jak správně pracovat s poněkud archaicky vyhlížejícím přehráváním.

"Kdybyste cokoli potřebovali, zavolejte," řekl nakonec a zanechal dvojici s kamerovými záznamy o samotě.

"Tak jo." Jongwoon - samozvaně pasovaný na hlavního technika - se posadil k aparatuře. "V kolik hodin se to zhruba odehrálo?"

"Um," Choi se zamyslel, "kolem jedenácté."

"Určitě?"

"Ano. Deset padesát čtyři jsem domluvil s Kangtou, to si pamatuju přesně. Pak jsem si dal vařit kafe a cestou do kanceláře narazil na tebe."

"Ou… Tak v jedenáct říkáš? Není divu, že Hyesungie tolik vyšiloval," zasmál se černovlasý a stiskl tlačítko pro přetáčení vzad.

"Ty ani nevíš, v kolik jsi přišel do práce?"

"Čas vůbec nebyl podstatný! Musel jsem se soustředit na důležitější věci!"

"Jo. Na očumování Sunha," odfrkl mladší jízlivě.

Yesungovi zacukal koutek. "Žárlíš?"

"Zase si tolik nevěř," ušklíbl se Minho. Vzápětí stočil oči zpátky k přetáčejícímu se záznamu a vyhrkl: "Tady! Pusť to!"

Play.

Oba se spěšně naklonili blíž k obrazovce.

Min a Minho obracejí pozornost k hlavní chodbě. Z výtahu vychází Jongwoon. S úsměvem otevírá dveře…

"Teď," šeptl tmavovlásek soustředně, vzápětí sebou však překvapeně trhl, když obraz nečekaně přeskočil a on namísto Junghyuka uviděl sám sebe, jak otřeseně rázuje k východu. "Ne! Tohle už je moc daleko…! Přetoč to zpátky!"

Sung poslušně vrátil záznam na určené místo a spustil přehrávání. Se stejným výsledkem.

"Sakra!"

"Chybí tam pět sekund."

"Cože?"

"Tady, podívej." Kim ještě jednou přetočil video a ukázal do rohu obrazovky na časový kód. "Deset padesát devět a čtyřicet sedm vteřin. A teď…" Obraz se zakomíhal, znovu zostřil a tehdy Yesung spěšně stiskl tlačítko pause. "Deset padesát devět a dvaapadesát vteřin."

"Pět sekund chybí."

"Správně."

"Přesně těch pět sekund, Yesungu," hlesl Minho rozechvěle.

Jongwoonovo čelo zbrázdila přemítavá vráska. Přimhouřenýma očima si pozastavený záznam zamračeně prohlédl. "Promiňte!"

Pan Nam nakoukl do místnosti. "Nějaký problém?"

"Um, tahle nahrávka není kompletní."

"Není…?" Muž udiveně přistoupil k aparatuře a chvíli si se záznamem umně pohrával. Avšak bez úspěchu.

"To je zvláštní…," zakroutil hlavou. "Je mi líto, pánové, těch pět vteřin je nenávratně pryč."

"Do háje!" sykl Yesung rozčileně. "Chcete říct, že je někdo smazal?"

"Zdá se…"

"Kdo ten záznam ještě viděl?"

Pan Nam významně pozdvihl obočí. "Pokud vím, jste první."

"Ha?" Černovlasý zbledl. "Já přísahám, že jsem nesahal na nic, na co jste nám neukázal…!"

Nam mávl rukou. "I kdybys na téhle mašině z pásky něco smazal, pořád by na ní zůstala stopa."

"Stopa toho něčeho?"

"Ano. A proto je to tak divné. Na téhle pásce totiž žádná stopa není."

Minho si s Yesungem vyměnil zmatený pohled.

"Co to znamená?"

"Je to nesmysl, ale… momentálně to vypadá, jako by těch pět ztracených sekund vůbec neexistovalo." Pan Nam si povzdechl. "Někdo evidentně použil modernější a důmyslnější zařízení, aby se jich zbavil, a tady naše důchodkyně," přátelsky přístroj poplácal, "není schopná držet s takovým úkonem krok." Pousmál se. "Nechápu ale, kdo by se namáhal kvůli pěti vteřinám…?"

"Někdo, kdo nechtěl být za žádnou cenu viděn," odtušil Choi bezbarvě.

○○○

"Minho!"

"Je to vlastně jednoduché jako facka!" zasmál se mladík hystericky. "Když neexistuje Junghyuk, nemůžou existovat ani kamerové záznamy!"

"MINHO!"

"Hrabe mi. Jo. Předpokládám, že už i tohle všechno se odehrává jenom v mojí hlavě. Celá tahle realita je smyšlená, já vůbec nejsem v práci a žádnej pandí hrnek není…"

Yesungovi zacukalo oko. "Co s tím má co dělat Minjunův pandí hrnek?"

"Taky neexistuje."

"Existuje. Viděl jsem ho."

"Jasně, že jsi ho viděl. Jsi moje další halucinace. Vidíš, co chci, abys viděl."

"Teď jsi mě ale urazil," odfrkl Jongwoon. "Já. Nejsem. Žádná. Halucinace!"

"Jsi. Musíš být. Jedině halucinace by mi věřila."

"Fajn," starší si unaveně promnul kořen nosu, "pokud jsem halucinace a vidím to, co chceš, abych viděl, proč jsem neviděl Junghyuka?"

Tmavovlásek ustal ve zběsilém, bezcílném úprku vpřed a zaraženě se na kolegu zadíval.

"Ty přece chceš, abych ho viděl, že ano? Tak proč, Minho?"

"Já… já nevím! Mý myšlenkový pochody asi nespolupracují, jak by měly - "

"Minho!" Sung jej nekompromisně popadl za loket, až mladší vyjekl bolestí. "Podívej se na mě! Nic si nepředstavuješ, všechno tady a teď je skutečné. Já jsem skutečný, jasné?"

"Yesungie…"

"Ty nejsi blázen."

"Radši bych jím byl," hlesl Choi nešťastně a schoulil se Jongwoonovi v náručí.

"Jenom klid, zlato. My na to přijdeme, vyřešíme to, dobře?" mroukl černovlasý konejšivě. "Slibuju, že jen co to půjde, vyždímám Sunha jako houbu."

"Děkuju." Minho se nervózně zasmál a pevněji sevřel v pěstech látku Kimova trička. "Bojím se, Yesungu. Nevím čeho… ale strašně se bojím."