Behind - 13. kapitola

Bylo to jako sen. Zlý, šílený a bizarní.

Minwoo si pobrukoval jakousi veselou melodii, naučenými pohyby namáčel štětec do barvy a tu pak lehce, precizně nanášel na plátno. Občas od portrétu poodstoupil, aby jej viděl i z jiného úhlu, a přitom po očku sledoval jeho neskonale krásný, avšak smutný a zamlklý předobraz.

Minho malíře ignoroval. Jak se tu před necelou hodinou posadil, tak tu beze změny seděl, a jen upřeně pozoroval Junghyuka.

Mun stál taktéž docela nehybně, opřený o zeď vedle dveří a bez jakéhokoli výrazu propaloval očima vlastní rozpracovanou podobiznu. Jeho tělo se čas od času zachvělo jako studená mlha, po pár vteřinách ale vždy znovu získalo pevný tvar. Jako kdyby se Junghyuk na moment zapomněl soustředit a vzápětí si své pochybení uvědomil. Téhle jeho nehmotné podoby si Minho nikdy dřív nevšiml. Svým způsobem to bylo… fascinující.

Když se to stalo poprvé, tehdy jedinkrát se Junghyuk na Minha podíval.

Vyčítavý pohled se střetl s lhostejným.

A neprodleně prohrál.

Protože…

Kdybys byl na mém místě, jednal bys naprosto stejně.

S pronikavým zvukem domovního zvonku sebou celá tahle prapodivná společnost překvapeně trhla. Z vedlejší místnosti vyhlédl zamračený Sunho.

"Ty někoho čekáš?" zeptal se Minwooa.

"Nevím o tom…"

"Hm," zabručel tmavovlasý, svlékl si pracovní plášť a spěchal otevřít.

Zvonek se ozval podruhé.

Minho zatajil dech. V kapse mikiny nahmatal mobil a prosebně jej sevřel v dlani.

Je to on…? Bude to fungovat…?

Netušil. Ale modlil se za to.

Trvalo hotovou věčnost, než se Sunho - nezdravě pobledlý - neochotně přiloudal zpátky do ateliéru. A s ním…

"Dobré ráno přeji ~."

Ano.

Nebylo třeba se ohlížet, aby si tmavovlásek utvrdil identitu příchozího. Minwooův rozporuplný výraz ji prozrazoval nadmíru spolehlivě.

Údiv. Nevíra. Zlost. Dotčení. Hořkost. Veselí. Zvědavost. Chtíč…

Ten především.

"Ale, ale." M zvlnil ústa v dravčím úsměvu. "Chilhyune," zavrněl sladce, úplně jako by se s tím jménem mazlil.

Minhovi se z tónu jeho hlasu hrůzou zježily vlasy na zátylku.

"Copak tě k nám přivádí?"

"Vrozený masochismus asi," odtušil suše Kangta a nenuceně si z krku stáhl elegantní tmavý šátek. Cítil, že malířův pohled pronásleduje každý jeho sebenepatrnější pohyb, nedal však na sobě nic znát. "Má inteligentnější polovina ho díkybohu zvládala držet zkrátka…"

"Díkybohu? Jsi si jistý?"

"Zase si tolik nefandi," ušklíbl se Ahn.

"Mohl bych říct to samé," odfrkl Minwoo a vehementně pokynul k co možná nejnenápadněji se tvářícímu Minhovi. "Mám práci, pokud sis nevšiml. Přijď později."

"Vážně?" zasmál se Chilhyun pohrdavě. "No prosím, ať je po tvém. Mysli ale na to, že tenhle drahoušek," blahosklonně poplácal tmavovláska po rameni, "ti nikam neuteče. Naproti tomu já…"

Lee si zuřivě skousl spodní ret.

"…s láskou utíkám v tom nejlepším."

Minho se ve své automaticky přiřazené roli nezainteresovaného přihlížejícího, co ve skutečnosti vůbec nezainteresovaný nebyl, plácal od jednoho dojmu ke druhému. V prvé řadě tleskal Kangtovu arogantnímu alter egu, které bylo na jedné straně na pár facek, na straně druhé ale neodolatelné a k zulíbání (eufemisticky řečeno). Na zcela opačné rovině ho ohromovala ta familiárnost, s níž spolu M a Kangta mluvili. A pak… pak tu byl ten podtext. Náznak čehosi intimního, co Minha rozpačitě přimělo zapřemýšlet, jakýže druh vztahu to spolu ti dva před pěti lety vlastně měli.

Koutkem oka postřehl, jak se Junghyuk strnule napjal v záchvěvu nepříjemného tušení. Jeho nádherná tvář potemněla vzteky.

Předem věděl, jak tohle skončí. Samozřejmě. Minwoo totiž nikdy neuměl myslet hlavou.

Prostě nikdy.

A tak se stalo, že malíř odložil štětec a paletu.

Ten nadrženej idiot.

○○○

"Nudím tě moc?"

Sunhovým beznadějně ztraceným myšlenkám zabralo vteřinu dvě dát si význam Jongwoonovy kousavé věty dohromady. Čímž situaci nepomohl, ba právě naopak. Poplašeně na mladšího vykulil oči a zuřivě potřásl hlavou. "Ne! Ne, tak to vůbec není!" vyhrkl. "J - já… Poslouchám tě, doopravdy, jenom… Promiň," dodal s povzdechem.

Černovlasý povytáhl obočí, mlčky zamíchal kávu a lžičku pak opřel o podšálek. Keramika slabě zacinkala. "Práce?"

"Hm. Měli jsme dneska v ateliéru trochu rušno…"

"Ale? Ještě v pondělí bylo tvé zaměstnání tak hrozně nezáživné, že ani nemělo cenu se o něm bavit," pousmál se Jongwoon.

"To ono taky je… aspoň dokud se nám tam nezjeví chlap, co se tam už nikdy víc ukazovat neměl," zabručel Sunho mrzutě.

"Co provedl?"

"Ten chlap? Vůbec nic."

"Takže…," Kim se na moment zamyšleně odmlčel, "se s vámi neměl stýkat pro vlastní dobro?"

"Přesně. Domníval jsem se, že jsem mu to tehdy vysvětlil dostatečně…"

"Aby se nevracel?"

"Ano."

"No ale proč?"

Sunho se zarazil, načež s úsměvem zavrtěl hlavou. "To by bylo na dlouhé povídání. A taky," podotkl, když viděl, že se Jongwoon užuž nadechuje k námitce, "i kdybych ti nakrásně všecko odvykládal, měl bys mě za blázna."

"Až tak?" podivil se černovlasý a pozvedl ke rtům šálek.

Starší ho napodobil. "Až tak," přisvědčil, když rozvážně polkl doušek mléčné pěny.

Jongwoon pobaveně nakrčil rty. "Poslyš, nemám se tě ještě nakonec bát?" nadhodil žertovně.

"Ále, klidně se boj," mávl Lee teatrálně rukou. Zazubili se na sebe.

"Hlavně zůstaň."

"S tebou?"

Sunho se natáhl přes stůl a vzal mladšího dlaň něžně do své. Jongwoon s úsměvem opětoval jeho vřelý, důvěrný stisk.

"Se mnou. Co nejdéle to půjde."

Poseděli v kavárně ještě asi půl hodiny a pak se bok po boku vypravili pasáží k hlavní třídě. Byli zrovna uprostřed vášnivé debaty o nejnovějším filmovém počinu jistého australského režiséra, jehož tvorbu měli shodou okolností oba ve velké oblibě, když si Yesung s hrůzou uvědomil, že dvojice, kráčející proti nim, není jen další z řady neznámých, anonymních párů. Zpanikařil, na útěk však bylo příliš pozdě.

Minjun s výrazem absolutní nevěřícnosti šťouchl loktem do Taecyeona. "Hele, není to…? Yesun - ?"

"JONGWOONE!" rozesmál se Ok hystericky.

Brunet sklapl a provrtal svého přítele pohledem, který jasně říkal, že pochybuje o jeho duševním zdraví.

"Á, Taeku," Sung roztáhl ústa v křečovitém úsměvu. "To je ale milá náhoda…"

"No že? My naneštěstí hrozně spěcháme, viď, Minjunnie?"

"Ne?" opáčil starší podezíravě, načež zařval bolestí, když mu Taecyeon dupl na nohu.

"Tak se tu mějte!" rozloučil se chvatně, táhne s sebou klejícího Juna nekompromisně pryč.

Sunho za nimi zůstal pár vteřin zmateně hledět a pak se tázavě podíval na Jongwoona. Ten snažně netečně pokrčil rameny.

"Půjdeme?"

"Nebyl to Jun. K?" svraštil Lee zadumaně obočí.

Černovlasý přestal dýchat.

"Však víš, ten novinář…"

"No jo," Yesung se nervózně zasmál. "Dělal rozhovor s M, že?"

Sunho přikývl.

"Uhm, já… no, znám se s ním dost zběžně," zalhal Kim, aby omluvil svoji prvotní nedůvtipnou reakci.

Starší však žádné podezření nepojal a evidentně se je v nejbližších dnech ani pojmout nechystal. Na nějaké prozření byl jeho výraz stále přespříliš a slepě okouzlený Jongwoonovou maličkostí.

Yesung si hluboce oddychl.

○○○

"Ty, Minho…"

"No?"

"Yesung někoho má?"

Tmavovlasý udiveně vzhlédl od laptopu.

"Viděli jsme ho včera s nějakým chlápkem," vysvětlil Minjun pomalu. "Docela se k sobě měli…"

"O tom nic nevím."

"Nekecej."

"Nekecám. Co se týče vztahů, je Yesung ještě nesdílnější než normálně."

Starší vzal zamračeně do dlaní svůj pandí hrnek. "Vypadal teda o dost starší než Jongwoon," poznamenal po chvíli.

"Na druhou stranu," zívl Minho a protáhl se, až mu klouby zapraskaly, "Jongwoon vypadá na svůj věk až moc mladě."

"Stejně mi to k němu nesedí."

"Co přesně?"

"Schůzky, randění - říkej tomu, jak chceš."

"Třeba v sobě nakonec skrývá romantickou duši…"

"Tvůj humor mě děsí," oznámil mu Minjun suše.

"Ale já mluvil zcela vážně!"

"Jongwoon je psychopat. A každej to na něm vidí."

"No, ten týpek, se kterým podle tebe randí, asi ne…"

"Týpek, se kterým podle mě randí, nemůže bejt při smyslech."

Vibrace mobilu rozechvěly desku fotografova stolu. Minho pohlédl na jméno volajícího, a i s telefonem se zvedl od práce.

"Buďme upřímní, June, ty taky nejsi žádná výhra," ujistil kolegu uštěpačně a se smíchem za sebou zabouchl dveře dřív, než po něm brunet stačil švihnout pravítko.

Pozdravil Jiu, která s kupou dokumentů v náručí spěchala ke kopírce, a potom konečně přijal hovor.

"Moc se omlouvám, nechal jsem firemní telefon včera v práci," vyhrkl Kangta namísto úvodních zdvořilostí. V jeho hlase se odrážela nedefinovaná obava. "Když jsem zjistil, že jste volal… Stalo se něco?"

"Ale ne, kdepak. Chtěl jsem vědět, jestli vy jste v pořádku."

"O mě si nemusíte dělat starosti, pane Choii."

"Uhm, a taky jsem vám chtěl poděkovat. Zdá se, že vaše taktika zabrala…"

"Udělám, co budu moci, abych ji maximálně využil."

Minho došel na konec liduprázdné boční chodby a opřel se zády o stěnu. "Kangto? Vy a Minwoo… Byli jste si blízcí, že?"

"Myslíte?"

"Vlastně si myslím, že jste si tehdy byli velmi blízcí."

Ahn se odmlčel a mladík svojí reakce okamžitě zalitoval.

"P - promiňte, neměl jsem - "

"Nemáte se zač omlouvat," zarazil jej Kangta. "Jistě ale chápete, že tohle není věc, na kterou bych byl hrdý… Chcete-li o tom mluvit, budiž… ale necháme to na jindy."

"Já - "

"Musím končit. Opatrujte se."

A specificky klesavý tón Minha vzápětí informoval, že pro dnešek jejich konverzace ke svému závěru skutečně dospěla.