Behind - 14. kapitola

Celý týden se pak Junghyuk skrze Minha zarputile snažil přimět Minwooa k práci. Bez úspěchu. Malíř ho/je pokaždé ve vší slušnosti vypakoval s tím, že momentálně nemá čas. Že snad příště. A zabouchl mu/jim dveře před nosem.

Pro Minha to byla skvělá zpráva, jistě. Vždyť k dokončení jeho portrétu už příliš nezbývalo. Na druhou stranu… při pohledu na čím dál tím zoufalejšího Junghyuka se radovat nedokázal, ani kdyby sebevíc chtěl.

Co hůř, on se vůči němu cítil provinile.

Skoro sto let se snaží utéct z Minwooových spárů, a když má vítězství konečně na dosah, mým přičiněním se jeho cesta ke svobodě na kdovíjak dlouho zase uzavře.

Minho usoudil, že být na Munově místě, k smrti by se nenáviděl.

První dva dny Junghyuk zuřil. Třetí den už jen poraženě přihlížel. A od toho čtvrtého začal uvadat, blednout, začal doslova ztrácet barvy. Přesto se nevzdával, zuby nehty se držel svého vytyčeného cíle a dál a dál umíněně dorážel na malířovu uvadající pozornost po jeho posledním, nejslibnějším modelu. Jeho tvrdošíjnost byla obdivuhodná.

Nejhumornější na celé věci bylo, že po týdnu nezdarů začal Junghyuk nadrzo okupovat Minhův byt, a to v těch vůbec nejnevhodnějších chvílích. Svému příteli se Minho o nezvané návštěvě nezmínil, což mělo za následek to, že Jonghyun bral mladšího odmítání málem jako osobní křivdu a navýsost uraženě začal s prací vysedávat po kavárnách. A Choi už to nekomentoval. I kdyby mu nakrásně o Junghyukovi řekl, k čemu by to vedlo? Jonghyun ho vidět nemohl, takže by mu nějaká zdrženlivost stejně dlouho nevydržela. A teda pardon, ale na muchlování se za zády s chlapem, co se tváří jako samotná Nemesis, neměl Minho ani pomyšlení.

Večery tak fotograf a duch, co ale vůbec duch není, nezbytně trávili spolu. Přes počáteční úsilí o okázalou ignoraci - žel bohu, to všudypřítomné hrobové ticho bylo k zbláznění - přešel Minho ke stejně marným pokusům o navázání hovoru. Když tedy pochopil, že výřečnost nejspíš nebude patřit k Junghyukovým silným stránkám, začal si naoko povídat sám se sebou.

A světe div se, jakmile se mu přestal vnucovat, Junghyuk jeho vyprávění se zájmem naslouchal.

Vyjma celé téhle tragikomedie hlodala Minha ještě jedna věc. Jeho poslední telefonát s Kangtou. Jako na slitování čekal na jakoukoli zprávu od něj, klidně třebas jednoslovnou, mobil však dál zůstával výsměšně zticha. Už kolikrát mu chtěl zavolat sám, vždycky si to ale v poslední chvíli rozmyslel. Cítil, že jestli tu má někdo výsadní právo učinit první krok, on to rozhodně není.

○○○

Kangta s povzdechem odsunul Minwooovu ruku ze svého stehna. "Přestaň," vyzval ho suše.

"Ale no tak, Chilhyunnie… Nebuď taková netýkavka," zavrněl Lee a pro změnu svého společníka pohladil po koleni. "Moc dobře si pamatuju," měkce jej políbil na krk, "jak vášnivý umíš být."

Brunet se pousmál, vzápětí však z pohovky prudce vstal, obešel konferenční stolek a posadil se do protějšího křesla. M zklamaně zafuněl.

"Nechtěj po mně zázraky, zlato," zasmál se Kangta. "Stárnu. Za tři roky mi bude čtyřicet."

"Ale krásný jsi pořád stejně… Ne. Jsi krásnější."

"To budou geny."

"Speciální limitovaná edice?"

"Jak jinak. Když nad tím přemýšlím, vlastně na své úžasné existenci ještě prodělávám…"

"Jestli jde o mě, milerád připlatím."

"Díky," opáčil Ahn ironicky. "Vůbec si nepřipadám jako prodejná děvka."

"Ale nemusel bys," podotkl Minwoo, zabořil se pohodlněji do polstrování gauče a zamyšleně spojil prsty.

"Co? Cítil se jako děvka?"

"Stárnout."

Chilhyun povytáhl obočí.

"Však víš. Stačí dokončit tvůj portrét. Nebo namalovat nový, to už vyjde nastejno," pokrčil malíř rameny.

"Proč bys to dělal? Oba přeci víme, že nejsem tvoje absolutní múza."

"Byl bys jenom můj."

"Ale?"

"Hmm."

"Těch sedm ti snad nestačí?" odfrkl brunet skepticky. "Teda," ušklíbl se, "pardon. Šest. Na Junghyuka ani Minwooův ďábelský šarm neplatí."

Lee přimhouřil oči. "Tvé rýpavé poznámky mi doopravdy nechyběly."

"Kdyby ano, měl bych tě za regulérního magora…"

"Co bude s tím obrazem?"

"Nic. O žádný portrét nestojím."

"To je škoda, protože já ano."

Kangta založil ruce na prsou. "Žádný portrét, Minwoo," zavrčel. "Jestli mě tolik toužíš zvěčnit… fajn. Přispěju ti do tvojí hanbaté sbírky."

"Vážně?" rozzářil se M.

"Sakra, tebe je fakt snadný nadchnout."

"Ale uvědomuješ si, že to nebude jen tak, že?"

"Svlíknu se a ty mě nakreslíš. V čem je problém?"

Minwoo významně zakroutil hlavou. "Takhle to nefunguje. Ale to přece víš, však už s tím máš zkušenosti…"

"A můžeš mi vysvětlit," zabručel Ahn, "jak přesně souvisí umělecký akt se sexem?"

"Je to rituál."

"A já tě, myslím, praštím."

Malíř se zazubil. "Vždyť se ti to líbilo!"

"Jo, ale rád bych ti připomněl, že s chlapy normálně nespím."

"Ale se mnou bys přece mohl udělat výjimku… Ještě jednou."

Chilhyunovi zacukaly koutky. "A zasloužíš si to…?"

"Jak se vůbec můžeš ptát!" chytil se Minwoo teatrálně za srdce. A pak se zvedl, s úsměvem přistoupil ke křeslu a pohladil Kangtu po tváři.

Brunet ztuhl.

"Je dobře, že to… nezanechalo následky," zašeptal Lee, prsty jemně, fascinovaně opisuje nádherné kontury mužova obličeje. "Tak moc jsem ti ublížil…" Zamračil se. Když si vybavil, jak vypadal ten večer, kdy ho viděl naposledy…

Byl to skoro zázrak.

"Já - "

"Ani se o to nepokoušej," umlčel malíře chladně Ahn a štítivě jeho dlaň setřásl. "Na omluvy je pozdě."

○○○

Jongwoon zklamaně vzdechl do Sunhových rtů. Rezignovaně potřásl hlavou a s tichým: "Promiň," se od něj odtáhl.

Starší rozpačitě složil ruce v klíně. "To líbám tak hrozně?"

"Ale ne," usmál se Kim, "právě naopak, jenom…"

"Co?"

"Ale nic."

"Jongwoone."

"Nejsem to jen já, viď?"

Ohromený Sunho otevřel ústa, aby něco - cokoli řekl, hlas mu však vypověděl službu. Zahanbeně sklopil zrak.

Černovlasý se s povzdychem natáhl pro sklenku červeného vína. "Pověz mi o něm," požádal, a nespouštěje z Leeho oči, pomalu upil.

Sunho neochotně trhl rameny. "Už je to dávno…"

"O to víc mě to zajímá. Když na něj ani po takové době nemůžeš zapomenout… Musel být báječný."

"To byl."

"Co se stalo?"

"Zmizel."

"Zmizel?"

"A já za ním nemůžu, i kdybych stokrát chtěl."

"To… zní, jako bys věděl, kde je."

Tmavovlasý se zamyslel. "Svým způsobem to tak lze chápat, ano."

"Takže víš, kde je, ale… z nějakého důvodu na to místo nemůžeš vstoupit."

"Tak."

"Jak to, že zmizel?" svraštil Jongwoon čelo.

"To kvůli Minwooovi," hlesl starší hořce. "On… chtěl ho. A nedokázal se smířit s tím, že Junghyuk miloval mě."

"Junghyuk?"

"Mun Junghyuk," přikývl Sunho. Zvedl ze stolku vlastní sklenici a chvíli přemítavě pozoroval její obsah.

"Ale… je-li to Minwooova vina, proč u něj zůstáváš?" nechápal mladší.

"Nemůžu odejít. Bohužel. Něco… něco nás spojuje, abych tak řekl, a nedá se tomu utéct."

"Co něco?"

"To se těžko vysvětluje. Ani nevím, jak bych to srozumitelně popsal."

"Zkus to."

Sunho si se suchým smíchem přihnul vína. Třetí sklenka mu, jak vidno, docela sama rozvazovala jazyk. "Inu, slepě jsem v něj tehdy věřil… věřil jsem té jeho zpupné představě o něm samém. Myslel si, že je nejlepší, víš? Že nemá sobě rovného. A s oblibou to dával okázale na odiv… Hlupák jeden." Ušklíbl se. "Za aroganci se odedávna platí vysoká cena."

"Cena…?"

"Um, na který byl tak nebetyčně hrdý, se stal jeho prokletím."

"Malířský talent."

Starší přitakal, ačkoli Jongwoonova zadumaná zmínka nebyla otázkou. "A nebude mít klid, dokud ji nenajde," zamumlal bezděčně.

"Nenajde koho?"

"Svou absolutní múzu."

"A… až ji najde?"

"Tak všechno skončí. My oba, Junghyuk i ti ostatní… prostě zmizíme. A tentokrát už nadobro."