Behind - 4. kapitola

"V pátek proběhne slavnostní zahájení výstavy," nadhodil Minho rozmrzele a položil na stolek před Jonghyuna hrnek čaje. "Dostal jsem dvě vstupenky…"

Staršímu se rozzářily oči.

"…jenomže mi bylo velice zřejmě doporučeno, ať s sebou přibalím Minjuna. Promiň, zlato."

Jonghyunovo nadšení o stupeň povadlo. "No… jasně, ovšem. Vždyť Jun. K si zaslouží čestné pozvání, ten článek byl famózní. M z něj musel být nadšený."

"To byl… Četl jsi ho?"

"Samozřejmě. Čtu každý článek, pod nímž vím, že najdu tvoje jméno."

"Tvá nenápadná romantická vyznání mě nikdy nepřestanou uchvacovat," zazubil se Minho a lípl Hyunovi letmé políbení na nos.

Světlovlasý povytáhl obočí. "Já čekám."

"Na co?"

"Na otřepanou frázi, ty idiote."

"Aha. Ano, taky se v knihkupectvích probírám skoro vším, v čem vím, že najdu ta tři kouzelná slůvka 'přeložil Kim Jonghyun', lásko moje."

"Skoro vším?"

"Samozřejmě. Otřepané fráze odtřepuju už z principu," zafrkal mladší a teatrálně pohodil hlavou. "Pro dobro tvého krásného chrupu, jemuž nic příliš sladkého nesvědčí…"

"Tvá péče mě nikdy nepřestane dojímat," ušklíbl se Jonghyun a s tichým pochechtáváním se položil na pohovku. Nohy spustil dolů, ruce spokojeně založil na břiše a hlavou se uvelebil v Minhově klíně. "Ale doprovodit bych tě mohl, ne?" zamyslel se. "Nebo je zahájení jen pro zvané?"

"Zvána je široká veřejnost." Choi zlehka zabořil prsty do Jonghyunových odbarvených, prakticky bílých vlasů. "Jenomže ta cena za vstup bude asi docela pálka…"

"Rozbiju prasátko."

Minho se na něj usmál. "Děkuju. Cením si toho, ale není nutné, abys - …"

"Chci tam s tebou jít," mroukl Hyun a pohladil přítele po tváři. "A neboj, neočekávám, že z toho kromě vyždímané peněženky budu něco mít. Prostě chci. A pak, ty se z toho pozvání vykroutit nemůžeš, což je vlastně moje vina, protože já tě do toho uvrtal, takže…"

"Černé svědomí?"

"Síla zodpovědnosti," opravil ho vážně Kim a Minho vyprskl smíchy.

"Ale ukecej Minjuna, ať s sebou vezme Taeka," zaprosil Jonghyun po krátkém zaváhání. "Nerad bych byl jediný outsider v celé té nóbl společnosti…"

"Zlato, jestli je tohle to jediné, co tě trápí…" Tmavovlasý si obřadně přitiskl dlaň na srdce. "Slibuju, že až tam nakráčím já - navíc s Taecyeonem po boku - nemá nóbl společnost šanci zůstat nóbl společností."

"Boha, jen to ne!" Starší se rozchechtal na celé kolo.

"Myslíš, že bych Minwooovi přivodil infarkt?"

"Kotě, tvé nadšení zní trochu děsivě… Pokud o ten portrét doopravdy nestojíš, prostě svoji spolupráci odřekni, dobře…?"

"Ty jsi pako, Hyune," zakřenil se Minho. "A vůbec, zvedej se. Chladne ti čaj."

○○○

Jak se však v pátek ukázalo, mínil M své doporučení Minhova doprovodu na zahájení výstavy jako nekompromisně hotovou věc.

Ano, byl milý a šarmantní, tak jako vždy, a nezasvěcenému by se zdálo, že ke všem zcela bez rozdílu, Minho ale cítil, že z Minwooova postoje k Jonghyunovi dýchá chlad a nevraživost. Za celý večer neměli prakticky možnost strávit spolu minutku o samotě; Minwoo dával Minha všem hrdě a okázale na odiv, zároveň si ho ale hleděl jako vzteklý hlídací pes, co dozajista neváhá uhryznout ruku komukoli, kdo mu zavdá sebemenší důvod. A tak Jonghyun kvapně, ryze z pudu sebezáchovy, vyklidil pole a raději se připojil k Minjunovi a Taecyeonovi, kteří se většinu času poněkud ztraceně poflakovali okolo bufetu.

Aby Minho pravdu řekl, tahle Minwooova maniakálně majetnická stránka mu regulérně naháněla husí kůži. Zneklidněně zapřemítal, zda mu tolik vadí, že sem svého přítele přivedl, či ho dopálil už jenom ten fakt, že přítele vlastně má.

Neděli pak strávil rozpačitým koketováním s myšlenkou, jestli by se ze zítřejší schůzky neměl raději nějak vymluvit, nakonec to ale neudělal a v podvečer následujícího dne zamířil do Leeova ateliéru.

Trochu se děsil, co ho tam asi očekává, ale ukázalo se, že k obavám nemá nejmenší důvod. Starý známý M byl zpátky, nešetřil úsměvy a komplimenty a po žárlivém pátečním psychotikovi nebylo ani vidu ani slechu.

Naštěstí a díkybohu.

Chvíli po sedmé Minwoo odložil paletu a protáhl se, až mu zapraskaly klouby. Prohlédl si rozpracovanou malbu, nato střelil očima ke skicám položeným na stolku vedle malířského stojanu a spokojeně pokynul hlavou. "To by, myslím, pro dnešek stačilo… Váš portrét musí být dokonalý. Nerad bych cokoli uspěchal."

Minho kývl a mlčky si oblékl bundu.

"Tohle dílo bude mistrovské. Cítím to…"

Překvapeně se otočil. Minwoo upíral fascinovaný pohled na rozpracovaný obraz, evidentně hovořil víc sám sobě, než že by ty dvě věty adresoval Minhovi. Přesto si mladší v čirém údivu neodpustil zareagovat. V malířově hlase totiž zaznívala jakási… bizarní definitivnost.

"Žádné z těch předchozích snad nebylo?"

Lee na něj dlouze pohlédl. A usmál se. "Ne. Doufal jsem, že bude, ale… nebylo."

"A jak takové svoje mistrovské dílo poznáte, smím-li se zeptat? Podle mě jsou totiž perfektní úplně všechna…"

"Děkuji," broukl Minwoo polichoceně. "Mistrovské dílo v sobě však musí mít něco víc než pouhou dokonalost."

"A to?"

"To se těžko vysvětluje… Řekněme, že mistrovství mistrovského díla tkví v tom, že se jím… všechno kompletně završí."

"Kompletně završí?" zopakoval Minho zmateně.

M však jeho dotaz nechal bez odpovědi a přistoupil k jinému rozpracovanému plátnu. Junghyukově podobizně. "Uvidíme se ve středu. V půl druhé?"

Největší múza. Nenazval ho Minwoo tak?

"V půl druhé? A - ano, to by šlo," přitakal Choi roztržitě a zhoupl se na patách. Zaváhal.

Neměla by snad právě jeho největší múza představovat ono jedinečné mistrovské dílo…?

"Největší nestačí," opáčil Minwoo, jako by mu četl myšlenky.

Tmavovlásek zapudil nepříjemný pocit, co mu přeběhl po páteři, a odvrátil zrak od Junghyukových zarmoucených očí. "A… jaká tedy musí být?"

"Absolutní, můj milý," prohlásil starší vážně. "Pomalu jsem přestával doufat, že vůbec existuje, zvlášť potom, co se ukázalo, že ani Junghyuk jí není…" Na moment se odmlčel, načež s úsměvem pohlédl na Minha. "Tak tedy ve středu. Na shledanou."

"Na shledanou," rozloučil se mladík a spěšně vycouval do chodby. Vydechnout si dovolil až ve chvíli, kdy za sebou zaklapl dveře.

Tak tohle bylo divné. V každém významu toho slova.

Bezradně zakroutil hlavou. Povytáhl si šálu, aby se do ní mohl zavrtat až po nos, a vykročil k východu.

Zrovna se chystal zabouchnout, když se před ním z šera chodby jako duch vynořil Sunho. Tmavovlásek bezděčně ustoupil o krok vzad. Rysy mužovy tváře křivila čirá zuřivost.

"Už se sem nevracej, rozumíš?" zavrčel výhružně a než se stačil šokovaný Minho vzpamatovat, třískl mu dveřmi před nosem.

○○○

"A pak mi Sunho velmi jasně naznačil, ať už se tam nevracím. No chápeš to?" zoufale vychrlil Minho následujícího dne o polední pauze na Yesunga všechno, co se od pátku seběhlo.

Seděli v malém bistru, asi dva bloky od redakce. Obyčejně obědvali v restauraci hned naproti svému pracovišti, dnes chtěl mít ale Minho jistotu, že se jejich rozhovor nedostane k uším některého z kolegů.

"Na tohle jsou i moje myšlenkové pochody krátké," odtušil Jongwoon. Zamračeně odsunul prázdný talíř stranou a přitáhl si blíž hrnek černého čaje.

"Takže… nejsem paranoidní?" ujistil se mladší nejistě.

"No, pokud sis pár věcí ve svém vyprávění nepřikrášlil…"

"Ne. Přísahám."

"Pak rozhodně paranoidní nejsi. Celý je to zatraceně podivný," zabručel černovlasý. "A upřímně, z toho cos mi pověděl, mám mnohem nepříjemnější pocit z Minwooa než ze Sunha."

"To myslíš vážně?" Minho svraštil čelo. "Jo, Minwoo se choval trochu fanaticky a pak měl ty zvláštní řeči, ale nevyhrožoval mi."

"Sunho evidentně jen chtěl, abys ho bral vážně. Kdyby za tebou přišel a způsobně tě požádal, ať další schůzku pro vlastní dobro laskavě odmítneš, poslal bys ho do háje."

"To bys udělal ty. Já bych ho zdvořile vyslechl a pak… bych stejně jednal podle svého."

"Přesně! Nebral bys ho vážně. Zato takhle ti jeho slova nedají spát."

"Asi tomu nebudeš věřit, muži můj, ale noční můry se Sunhem v hlavní roli fakticky nebyly můj životní sen," odfrkl kousavě Choi.

"Chce tě před něčím ochránit, Minho," namítl Jongwoon prozíravě a zvedl šálek ke rtům. "Jednou mu poděkuješ."

"Ale houby ochránit. Nesnáší mě," zahučel tmavovlasý a vytáhl z tašky mobil, který mu zapípáním oznámil nově příchozí esemesku.

"Kdo to, co to?" povytáhl Kim významně obočí.

"Taec. Mám se za ním po páté zastavit na služebně."

"Proč?"

"Má pro mě informace o těch sedmi. Prý mě můžeš doprovodit. Choongjae bude na pracovní večeři," zakřenil se mladší.

"A tím chtěl říct přesně co?"

"Že ti nehrozí, že budeš chladnokrevně popraven a tvoje mrtvola zabetonovaná pod Parkovou terasou."

"Já myslel, že terasu už má hotovou… Nebyl k němu Hyesung o víkendu pozvaný na kolaudaci?"

"Jen se neraduj," ušklíbl se Minho. "Co se způsobů tvojí likvidace týče, sázím na to, že Choongjaeho představivost nezná hranic."

○○○

"Tak co?"

"Nic," pousmál se Taecyeon suše. Založil ruce za hlavou a poodsunul se od stolu. "O většině z nich jsem nenašel vůbec nic."

Minho a Jongwoon si vyměnili nechápavý pohled. "Jak to myslíš?"

"Projel jsem všechny registry, všechny archivy a bůhví co ještě a nic. Pět z nich prostě a jasně neexistuje."

"To přece není možný," namítl Yesung.

Taecyeon jen bezradně pokrčil rameny. "Žádný Lee Junho, žádný Choi Siwon, žádný Hwang Minhyun, žádný Choi Minki, žádný Kim Dongwan. Tak mluví fakta."

"D - dobře," zakoktal Minho zaraženě. "A - a co ti dva? Ten Thajec a Junghyuk. O nich jsi něco zjistil?"

"Jo. Ale nebude se ti to líbit," broukl starší a otočil k nim monitor počítače. Byl na něm zobrazen jakýsi archaicky vyhlížející novinový článek.

Tmavovlasý zamžoural na černobílou fotografii v jeho středu. "Ano, to je rozhodně Nichkhun," přisvědčil. "Proč ale - …?"

"Podívej se na ten letopočet."

Minho zvedl zrak k rohu obrazovky. A spadla mu brada. "1892?"

Jongwoon mu nevěřícně nahlédl přes rameno.

"Taky jsem na to koukal," zabručel Taec. "Co jsem přelouskal, píšou tam, že 16. listopadu toho roku beze stopy zmizel a nikdy se ho nepodařilo najít. Byla to tehdy docela velká kauza, prý byl nějak příbuzný s thajskou - vlastně siamskou - královskou rodinou. Nejspíš proto to z archivu dodneška nesmazali."

"Tohle je šílené."

"Neříkej dvakrát." Strážník si otočil monitor zpátky k sobě, a klikaje cosi na klávesnici, zamračeně svraštil čelo. Dvojice zatím obešla stůl a čistě pro pohodlí všech přítomných se postavila za něj.

Na obrazovce naběhl obrázek jiného článku. Tentokrát v korejštině.

"Prosím. Tady máte druhou perličku."

Střed článku stejně jako v prvním případě zaujímal černobílý snímek. A o tom, že je na něm zobrazený Junghyuk, nemohlo být sporu. Přesto se fotka s Minwooovými obrazy lišila. Na ní se totiž okouzlující úsměv hrající na rtech konečně zrcadlil taky v Hyukových očích.

Minho se staženým žaludkem pohlédl na rok vydání. 1923.

"Ten scénář je jak přes kopírák," zamumlal Jongwoon za jeho zády. "V březnu ve třiadvacátém zmizel a nikdo už ho nikdy neviděl. Spekulovalo se o únosu, následně i o vraždě, ale tělo se nenašlo."

"O únosu? Kdo by unášel dospělýho chlapa?"

"Banda rozjančených fanynek?" navrhl Taecyeon. "Mun Junghyuk byl herec. Dost populární, zdá se."

"Takže další velká kauza."

"Svým způsobem ano."

"Hm, a nějaká zmínka o portrétech? Nestáli někomu modelem, než zmizeli?" zeptal se Yesung.

"Ani ň," zakroutil Taecyeon hlavou.

"Moment, na co narážíš?" zamračil se Minho na nejstaršího. "Vždyť tohle nemůžou být oni!"

Na což prostřední z trojice zareagoval okamžitým minimalizováním článku a otevřením ikonky na ploše, která jim vyjevila srovnání fotografií a snímků portrétů, jež Minho pořídil.

"Nechci ti do toho kecat, puso, ale jsou."

"Blbost! Nichkhun by už byl po smrti a Junghyuk… ten vlastně taky! A Minwoo… proboha, uvědomujete si vůbec, jak starý by musel být?!"

"Uznávám, že na podezřele požehnaný věk sto padesáti let opravdu nevypadá," poznamenal Jongwoon suše.

"Hele, Minho, nemysli, že mě nenapadlo, že se prostě jedná o nezvykle silnou rodinnou podobu - což by bylo vcelku rozumné vysvětlení - ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, po žádném současném Nichkhunu Horvejkulovi ani Munu Junghyukovi, kteří by odpovídali Leeovým obrazům, není stopy." Taecyeon si povzdechl. "Víš, nebýt těchhle dvou, myslel bych si, že si z tebe M udělal dobrý den. Že žádní skuteční modelové jeho portrétů neexistují, že si je prostě všechny i s těmi jmény vymyslel."

"Pak by ale vyvstala otázka, proč maluje skutečného Minha," nadhodil Yesung.

"Pravda," přikývl mladší. "A proč si pro dva ze svých modelů vypůjčil podobu mužů, co před sto lety záhadně zmizeli."

"On ale Junghyuka zná," hlesl Choi chabě. "Vím to. Kdykoli o něm mluví… ty city si rozhodně nevymyslel. A Sunho…," na moment se zarazil, "Sunho je na tom nejspíš dost podobně." Samozřejmě. Proč si toho až doteď nevšiml?

"Takže malíř a jeho asistent se zamilovali do stejného muže," shrnul Jongwoon uvážlivě obsah Minhovy výpovědi. Zamyšleně přimhouřil oči. "Co když to spolu souvisí?"

"Co jako?"

"Minwoo i Sunho chtějí Junghyuka a Sunho z tohohle duelu vyjde jako poražený. Co udělá? Pomstí se? Možná. A možná se v něm hne svědomí. To, co Minwoo provedl s Junghyukem, pravděpodobně udělal i s Nichkhunem a tím oficiálně neexistujícím zbytkem. To něco je nějak spojeno s těmi portréty a Sunho se rozhodl, že mu nedovolí, aby v tom něčem pokračoval dál. Proto se tě od něj snaží mermomocí dostat pryč!"

"Tvé bujné fantazie je na strohou novinařinu opravdu škoda," opáčil Minho sarkasticky.

"A zásadní problém s letopočty se stejně nedočkal řešení," podotknul Taec.

Yesung mávl rukou. "Dejte mi pár dní a přijdu s neprůstřelnou teorií."

"Přesně toho se bojím," usmál se tmavovlasý křivě. Pak se ale zarazil a zadumaně se naklonil k monitoru. "Ty, Taeku, můžeš mi najít, koho to Minwoo před těmi pěti lety napadl? Říkals, že to nějak souviselo s portrétem, že?"

"Jo a jo," zamručel si strážník Ok pod vousy a už zadával patřičné údaje do vyhledávače policejního systému. "Podle všeho měl Leeovi spolupráci na portrétu odříct…" Netrvalo dlouho a spis se před nimi otevřel v celé své elektronické kráse.

"Ou," sykli všichni tři unisono při pohledu na podobenku surově zmláceného muže v pravé polovině obrazovky.

"A tohle nechala policie jenom tak plavat?" zavrčel Jongwoon znechuceně. "Kruci, mám pocit, že mi někoho připomíná, ale přes ty podlitiny… Jakže se jmenuje?" zapátral zrakem mezi uvedenými informacemi.

Taecyeon ho však předběhl. "Tady to je," ukázal na příslušnou kolonku. "Ahn Chilhyun."

"Ahn…" Yesung zalapal po dechu. Ohromeně na fotku vytřeštil oči. "Proboha. Kangta!"

Mladší svraštil čelo. "Kdo?"

Sung s trpitelským povzdechem potřásl hlavou. "Je mi záhadou, jak může Minjun spát s takovým kulturním barbarem, jako jsi ty," odfrkl přezíravě. Bokem odšoupnul kolečkovou židli i s Taecyeonem, chopil se myši a nechal načíst internet.

"Kangta…?" Minho usilovně zapřemýšlel. Už to jméno - pseudonym - dozajista slyšel… Bingo! "Ten skladatel?"

"Přesně ten," přisvědčil Kim a poodstoupil, aby měli zbylí dva přítomní jasný výhled na stránku, kterou vyhledal. "Jeho oficiální webovka… kde fotky přirozeně nesmějí chybět…"

Z monitoru se na ně půvabně usmívala nesporně nádherná tvář mladého (nebo minimálně mladě vypadajícího) muže s vlasy barvy zlatavé mědi.

"No jo. Fakt je to on," připustil Taecyeon, když dostatečně posoudil skladatelovu podobu s podobou oběti napadení. "Bydlel tehdy v Daegu…"

"To sedí," přitakal Sung. "Do Soulu se vrátil před čtyřmi lety."

"Takže je to on?" ujistil se Minho.

Jeho kolega souhlasně kývl.

"Určitě?"

"Na osmadevadesát procent," odhadl Taecyeon.

"Fajn. Je na té stránce zveřejněný kontakt?"

Jongwoon mlčky klikl na příslušný odkaz. "Dáváš přednost e-mailu nebo mobilu?"

"Mobilu."

"Dobrá… Taecyeone, půjč mi papír a tužku… Díky."

"Chceš se s ním sejít?" zeptal se Ok zvědavě.

"Ano. Chci vědět, o co tehdy šlo. A čím dřív," s vděčným pousmáním převzal Minho od Yesunga lístek s telefonním číslem, "tím líp."