Behind - 6. kapitola

Melodie domovního zvonku rozezvučela ateliér.

Sunho odložil špinavou paletu, opláchl si ruce a spěchal otevřít. Jeho obočí udiveně vystřelilo vzhůru, když neohlášeného návštěvníka poznal.

"Minwoo tu není," oznámil úsečně.

"Já vím. Nejdu za Minwooem," řekl Minho a tázavě nahlédl do zšeřelé chodby za mužovými zády. "Můžu dál?"

"Proč?"

"Musím s vámi mluvit, hyung."

"Nemám ti co říct," odsekl Sunho. "A už vůbec nemám náladu se s tebou bavit. Takže pokud dovolíš…" Rázně ustoupil ode dveří, aby mohl zabouchnout. "Pěkný večer přeju - "

"Sešel jsem se s Chilhyunem."

Tmavovlasý strnul.

"Před třemi dny," dodal mladší a rozpačitě přešlápl na místě. "Upřímně, fakt nevím, čím jste si to zasloužil," zabručel skepticky, "ale on vám věří. Naprosto. A… je přesvědčený, že mi můžete pomoct."

Sunho si hluboce povzdechl. "Idiot." Nato otevřel dveře dokořán, obrátil se na podpatku a rozmrzele vykročil zpátky k ateliéru. Jak vidno, idiotovu důvěru zklamat nedokázal.

Minho se vděčně rozběhl za ním. Než si to zase rozmyslí.

"Smím vědět, jak přesně by sis moji pomoc představoval?"

"No," tmavovlásek zaváhal, "byl bych rád, kdybyste mi pověděl pravdu…"

"Tak na to hezky rychle zapomeň," uzemnil ho starší.

"Ale - …!"

"Ne."

"Fajn," kapituloval zamračeně Minho. "Tak… co kdybych vám dával otázky, hm? Bude záležet na vás, které vyhodnotíte za vhodné odpovědi a které přeskočíme…"

Sunho kývl k proutěnému křeslu u stolku a sám se vrátil k umývání palet. "Prosím," vyzval mladšího suše.

Choi se s poděkováním posadil. "Nesnášíte mě?" zeptal se bez skrupulí.

Černovlasý ztlumil proud vody a udiveně se po něm ohlédl. "Cože? Ne. Jenom chci, abys odsud vypadl a už se nevracel."

"Proč?"

"Další."

Minho spolkl kousavou poznámku a poslušně obrátil téma jinam: "Co jsou zač? Minwooovy modely."

Lee se krátce zamyslel nad nejpříhodnějším výkladem. "Ti, v něž marně vkládal naději ve svoji spásu," odtušil pak.

"Spásu?" zopakoval tmavovlásek zaraženě. "Jak tomu mám rozumět?"

"Přeber si to po svém."

"Jde snad… o nějaké prokletí?"

"I tak se to dá říct," souhlasil Sunho.

"Mohl byste to trochu specifikovat?"

"Ani nápad."

"Jsem toho součástí? Té snahy o spásu?"

"Jako těch osm před tebou, ano." Starší svraštil čelo. "Závažnost tvojí role mě ale silně znepokojuje."

Minho tázavě povytáhl obočí.

"Minwoo si je jistý, že tentokrát… že tentokrát si vybral správně. Jistě, úpěnlivě v to doufal i u všech přechozích, ale… Tak odhodlaného, jako je teď s tebou, jsem ho v minulosti viděl jen jedinkrát…"

"S Junghyukem," konstatoval Choi.

Sunho přikývl.

"Takže mě považuje za svou absolutní múzu?"

"A proto musíš pryč dřív, než bude pozdě."

"Pozdě na co?"

Tmavovlasý beze slova odložil očištěné palety poschnout na nerezovou polici vedle umyvadla a s hrnkem plným štětců rozličných velikostí zamířil k oprýskané komodě u levé stěny. Kousek od ní stál stojan s Junghyukovým rozpracovaným portrétem.

Minho od obrazu s nepříjemným pocitem kolem žaludku spěšně odvrátil zrak. Byl nádherný, ovšem, ale… Sám nevěděl, co ho na něm tolik děsí.

"Jak je do toho zapletený on?"

Sunho pozvedl oči k mužově podobizně, jako by snad ona měla mít tu čest promluvit.

"Hyung."

"Miloval jsem ho," zašeptal starší. "Nesčetněkrát jsem tehdy Minwooa prosil na kolenou, ať Junghyuka ušetří… udělal bych cokoli, jenom abych mu zajistil bezpečí… ale on se mi pokaždé vysmál do tváře." Jeho rty zkřivil hořký úšklebek. "Já dal Minwooovi všechno. A on mi vzal to jediné, na čem mi v životě záleželo."

"Jak?" hlesl rozčileně Choi. "Co mu udělal?"

"Dokončil jeho portrét." Sunho se s povzdechem usadil v křesle naproti němu. "To ty mu nesmíš dovolit, rozumíš?"

"Ale - …"

"Nepotřebuješ vědět, co se stane v opačném případě. Sbalíš si svých pár švestek a zmizíš, dokud je čas."

"Ale - …"

"Zařekl jsem se, že Minwooovi nedovolím dohotovit jediný další portrét. Tak mi v tom, prosím, nebraň. A nezahazuj vlastní život pro nic za nic. On si žádné vykoupení nezaslouží."

"Dobře, ale neměl by někdo… zasáhnout?" zamračil se Minho. Znervózňovalo ho, co mu tady - a to neúplně - Lee popisoval.

"Není kdo a není jak," potřásl tmavovlasý hlavou. "Útěk. Jiné řešení neexistuje."

Mladík zadumaně nakrčil čelo. "Sunho hyung?"

"Hm?"

"Jak dlouho… už to trvá?"

"Déle než si vůbec dokážeš představit."

Nato oba bezděky stočili pohled nazpět k obrazu.

"Co se mu stalo?" zamumlal Minho, víc pro sebe, než že by očekával Sunhovu odpověď. "Co se stalo jim všem? Neexistují, ale," vybavil si ty spousty rozpracovaných děl, "mrtví být nemůžou… Kde tedy jsou…?"

"Věř, že i kdybych ti chtěl odpovědět, jenom těžko bych hledal ta správná slova," opáčil starší zamyšleně. "Buď si ale jistý, že kdyby dostali možnost volby, mnozí - ne-li všichni - by vybrali raději smrt."

"Copak jim doopravdy nemůžeme nijak pomoct?"

"Jejich osvobození je spjaté s tím Minwooovým."

"A to vy nechcete."

"A to já nechci," přisvědčil Sunho a unaveně promnul si spánky. "Měl bys jít," řekl pak. "Minwoo se může každou chvíli vrátit a já už ti toho beztak vyzvonil víc, než by se slušelo."

"Ne, že bych z toho byl dvakrát moudrý," vzdychl Minho.

"To ani nebyl můj záměr."

"Jasně… Ale i tak díky." Mladík uctivě sklonil hlavu a vstal z křesla.

Tmavovlasý jej mlčky následoval ke dveřím.

"Hyung?" S rukou na klice Minho zaváhal. "Kolik mám ještě času?"

"Těžko říct," odtušil starší. "Taková otázka tě ale vůbec nemusí trápit, protože ty se odedneška budeš držet dál. Tak daleko, jak jen bude třeba."

"Bude zuřit."

"To bude. Jdi už."

"Kdy mi dopovíte zbytek?"

"Nedopovím," zabručel Sunho, odsunul mladšího pravačku z kliky a otevřel. Ovanul je chladný večerní vzduch. "Pro tvé vlastní dobro doufám, že už se nikdy nesetkáme."

"To zní jako sbohem."

"Nemám to slovo rád. Ale ano."

Choi si zimomřivě nadzvedl límec šedivého kabátu a překročil práh budovy. V zádech cítil zabodnutý mužův pronikavý pohled.

"Minho…?"

Ohlédl se.

"Kdyby…" Sunho zaváhal. "Kdyby ses viděl s Chilhyunem…"

"Ano?"

On se však náznakem usmál a zavrtěl hlavou. "Ale to nic."

○○○

"Tomu tedy rozhodně musíme přijít na kloub!" prohlásil Jongwoon následujícího dne.

"Zapomeň," zamračil se Minho a natáhl se pro hrst bramborových lupínků. "Já už se tam nevrátím. "

"Ovšemže ne."

"Aha?" Nejmladší si vyměnil udivený pohled s Taecyeonem. "Rozumíš mu?"

"Ani ň."

Yesung si přestal hrát s papírovým podtáckem a vzhlédl k nechápající dvojici. "Přiměju Sunha mluvit," vysvětlil prostě.

"Jak?!"

"Tak to ještě nevím…"

"Je namol?" zeptal se Taec zcela seriózně Minha. Ten se zatvářil nedůvěřivě.

"Po dvou pivech?"

"Jsem docela střízlivý, pánové," ubezpečil je Kim suše. "A velmi mne rmoutí, že jste, zdá se, zapomněli, jak snadno si umím druhé naklonit na svoji stranu, když chci."

"Jenomže ty většinou nechceš," připomněl mu Ok.

"Pravda, ale tentokrát chtít budu."

"Ehm, malý technický dotaz," přihlásil se tmavovlasý. "Kdy naposled ses snažil někoho získat, a ne zahnat, drahý?"

"No… pár let už to bude…"

"Ach bože."

"Nepodceňuj mě, lásko," odhradil se nejstarší. "Zrovna ty bys měl vědět, že mě není radno podceňovat."

"Co tím chtěl říct?" sykl Taecyeon.

"Nejspíš že už je to devět let, co si mě svou zlotřilou schopností podmanil, a já, ačkoli netuším proč, ho pořád miluju," povzdechl si nostalgicky Minho. Načež si Jongwoona významně prohlédl. "Sunho nebude lehká kořist, mysli na to."

"Hm, soudě dle Minhova vyprávění se zdá být zatraceně obezřetný," souhlasil Taec. "A taky je tu ta věc s Junghyukem…"

"To všechno beru v úvahu," uklidnil je Yesung. "Je mi jasné, že do parametrů půvabu mistra Muna mám hodně daleko, ale… svést osamělýho chlapa snad ještě dokážu."

"Zníš jako profesionální štětka, vole," zašklebil se černovlasý.

Kim ho chladnokrevně sejmul podtáckem. A to - vzhledem k jeho oboulevorukosti - překvapivě přesně mířenou ranou přímo do nosu.

"Stejně nevím, jestli je to dobrý nápad, Sungu," zamručel Minho a rozpačitě otočil poloprázdnou sklenici uchem k sobě.

"Proč? Co se může stát? Přinejhorším mě pošle do háje," pokrčil nejstarší rameny. "No tak, zlato, nekaz mi to. Zajímá mě, jaká je v tomhle šíleném příběhu vlastně pravda, a vím, že ty to chceš vědět taky."

"Kdo z nich je vlastně magor? Minwoo či Sunho? Toť otázka," zafilozofoval dramaticky Taecyeon.

"Přesněji: Není magor i Sunho?"

"Nádhera," povzdechl si poraženecky Choi. "Uvědomuješ si doufám, že pro zkoumání magorů ses měl dát na dráhu psychiatra, že jo?"

"Však to byl můj životní sen!" nadchl se Jongwoon. "Žel bohu, u přijímaček na medinu jsem pohořel…"

"Žel?"

"Díky?"

"Rozhodně díky," ujistil ho tmavovlasý. "Ty a psychiatr?" Zafrkal smíchy.

"Zloduchu." Sung navýsost dotčeně našpulil pusu.

"Na, dej si brambůrek," zazubil se Minho a velkoryse k němu přisunul misku.

"Snažíš se mě uplatit?"

"Pšt, nevyslovuj před Taekem to slovo na u!"

"Není ve službě," mávl černovlasý rukou a okázale schroustal připečený bramborový lupínek.

"Poslyšte, vy chipsový úplatkáři, a nebude docela velkej průser, pokud si to dá Sunho všechno dohromady?" ozval se Ok podmračeně. "Ví přece, že je tady mladej fotograf, a ví, pro jaký časopis pracuje. A vaše jména spolu figurují pod stejnými články už… kolik? Dva tři roky? To není zrovna náhoda, které by se dalo říkat náhoda."

"A sakra." Minho zbledl a upřel na kolegu vyděšený pohled.

Kim svraštil čelo, zadumaně si kousaje spodní ret. Vzápětí se ale ulehčeně zasmál a potřásl hlavou. "Klid, pánové. Pod našimi články přeci figurují jména Choi Minho a Yesung. Yesung, jehož pravou identitu nikdo nepovolaný nezná…"

"No jasně," plácl se Choi do čela.

"A ty budeš jenom Jongwoon," pochopil Taecyeon.

"A já budu jenom Jongwoon," přisvědčil nejstarší.

"V tom případě," Taec se s širokým úsměvem chopil svojí sklenice, zvedl ji do výšky a formálně jí svým přátelům pokynul, "ti budu držet všechny čtyři palce!"

"Nápodobně," přidal se Minho a napůl ustaraně, napůl s povděkem se na Yesunga usmál.

Společně si přiťukli.

"S podporou osmi palců to přece musí vyjít, no ne?" ušklíbl se Jongwoon.

○○○

"Hyune," zabručel Minho rozespale a nespojeně trhl svojí zdřevěnělou rukou k sobě. Bez kýženého účinku. Sevření okolo jeho zápěstí nepovolilo, naopak.

Poslepu se po svém příteli mrzutě ohnal druhou dlaní, pleskl jej někam pod ucho, předpokládal. Tak, a teď by měl Jonghyun nesrozumitelně zanadávat a otočit se na opačnou stranu.

Docela by ho zajímalo, proč má tu nutkavou potřebu drtit mu ve spánku ruce, doopravdy…

Druhá polovina postele byla však dál mrtvolně tichá, nikdo nepromluvil, nikdo se nehnul.

Minho pár chvil upřeně mžoural do všudypřítomné tmy, dokud se v ní jeho zrak nedokázal alespoň trochu obstojně zorientovat, načež se s dlouhým zívnutím zamračeně obrátil ke svému partnerovi.

"Jonghyune?"

Z pohledu těch temných, zarmoucených očí mu přeběhl mráz po zádech.

Vteřinu dvě trvalo ospalému mozku skloubit viděný obraz s vyvozenou informací. A to, že muž, ležící v posteli vedle něj, není Jonghyun.

Minhův jekot prořízl noční ticho.