Tvá neutuchající vzdorovitost mě ohromuje, Hyukie.
Téměř sto zarputilých roků…
Všichni
vzdorovali, ovšem. Pár let. Odpor těch silnějších se dal počítat v řádu
desítek. Dvou, maximálně tří. Dříve či později však každý z nich svou
zoufalou snahu vzdal, zkrotl a v temné letargii absolutního osamění
začal mé návštěvy vítat se zbožnou vděčností.
To jen ty se tvrdohlavě odmítáš podvolit.
Bojuješ.
A věříš. Věříš v existenci konce. Protože víš, že přijde.
Už brzy.
Protože víš, že spásu máme takřka nadosah.
Protože víš - my oba víme - že tentokrát se nepletu. Že on je tím, koho hledáme.
Absolutní múzou.
A ty víš, co to znamená. Co to obnáší. Co je třeba.
Nenávidíš mě. A bolí to. Ale tvá nenávist a zatvrzelá touha po svobodě jsou mým klíčem k vítězství.
Protože ty nedovolíš, aby nám utekl.
Za žádnou cenu.
Že ne, Hyukie?
Žádné komentáře:
Okomentovat