Dead arms - 10. kapitola

Hyoyeon se tiše zadívala na kresbu.

Až přijde ten správný čas. To jí Eric odpověděl, když ho před víc než půl rokem požádala, zda by jí její portrét nevěnoval.

Zamračila se.

Takže ten čas nadešel? Ale… co to znamená? Co tím myslel? Netušila. A neměla z toho dobrý pocit.

Ne.

Něco bylo špatně.

Ale ptát se nemělo smysl. Eric mlčel. Jako vždycky.

S povzdychem zavrtěla hlavou a otočila klíčem v zámku.

***

Ten minimalisticky zařízený pokoj nebyl vůbec ničím zvláštní. A přesto Hyesunga fascinoval. Dokázal v něm prosedět hodiny a jenom dýchat jeho atmosféru.

Ano, jeho atmosféra. V ní to bylo.

Obřadnost. Úcta. Zbožnost.

Ten pokoj byl svatyně. Soukromá a absolutně nedotknutelná.

Shin dlaní opatrně přejel po krémovém povlečení peřiny. Zachvěl se. Látka byla na omak nepříjemně studená.

Tak neosobní.

Mrtvá.

"Jsi tu zase?"

Hyesung sebou vyděšeně trhl, když se ode dveří ozval Minwooův hlas. Vůbec nezaregistroval, že se vrátil domů.

"Jestli doufáš, že tady něco vypátráš," světlovlasý se rozhlédl po místnosti, "musím tě zklamat. Já se o to pokoušel nesčetněkrát. Bezúspěšně." S úšklebkem se opřel o futra. "Mám tě od Erika pozdravovat."

"Neutahuj si ze mě, buď tak hodný. Jak se má?"

"Vůbec nebyl ve své kůži." Minwoo si povzdechl. "Samozřejmě mi neřekl, co se děje, ale já vím, že něco není v pořádku, a to jeho demonstrativní mlčení už mi začíná lézt krkem… Taky si za těch třicet let mohl sakra všimnout, že když se mi nesvěří, dělám si o něj o to větší starosti," zabručel a couvl zpátky do chodby. Načež Hyesungovi věnoval dlouhý pohled zpod významně pozdviženého obočí. "Hele, ty odsud taky vystřel. Nelíbí se mi, když se v Erikově ložnici kdokoli příliš dlouho ochomýtá."

Doktor poslušně vstal, protáhl se kolem vyčkávajícího Leeho ven z pokoje a po krátkém zaváhání za sebou pro jistotu i zavřel dveře. Starší spokojeně kývl a vykročil ke kuchyni. Sung ho následoval.

"Poslyš, jak dlouho jste spolu vlastně bydleli?"

Minwoo se zamyslel. "Šest let," řekl pak. "Já tu bydlím sedmým rokem, druhým rokem oficiálně jako spolumajitel. Tohle je Erikův byt," vysvětlil. "Před těmi sedmi lety… no, řekněme, že jsem měl hodně špatné období. Vyrazili mě z bytu a málem i z práce. Jenom díky Erikovi se mi povedlo se z toho srabu vyhrabat. Pomohl mi, nechal mě u sebe bydlet… a já mu tak nějak už zůstal na krku." Ušklíbl se. "'Beztak je to tu pro jednoho člověka až moc velké.' Pravda. Teď to pociťuju na vlastní kůži…"

"Chybí ti, viď? Víc, než si my nezasvěcení vůbec umíme představit." Hyesung se rozhlédl po interiéru. "Křičí to z každičkého rohu… Připadám si jako naprostý ignorant, že mi to nedošlo dřív."

Světlovlasý se na něj usmál. Nic veselého v tom úsměvu ale nebylo. "Víš, občas mě napadá, jestli… jestli by nebylo lepší, kdyby… byl Eric mrtvý," zašeptal, načež se bezútěšně rozesmál. "Jo, je to hnusný a nesnáším se za takový myšlenky, ale… Všechno by bylo snazší."

***

"Kam jdeš?" Park Sun Young zvedla hlavu od zprávy a tázavě se na druhou sestřičku zadívala.

"Zkontrolovat Erika." Hyoyeon se k ní ode dveří otočila. "Mám o něj starost. Je dneska nějak nesvůj. Nelíbí se mi to."

"Upřímně tě obdivuju, že se v tom chlapovi vyznáš," frkla Sun Young a vrtíc hlavou sklonila pohled zpátky k lejstru ve svých rukách. "Pro mě je i bermudský trojúhelník menší záhada než on…"

Hyo po špičkách proklusala chodbou. Bylo přece jen už půl dvanácté a doktoři by jí asi moc nepoděkovali, kdyby probudila pacienty s lehčím spaním.

Odemkla dveře a otevřela. Tmu, v níž se pokoj topil, decentně zmírnilo tlumené světlo z chodby. Rozeznala temné obrysy houpacího křesla a prázdné ustlané postele.

Prázdné.

Blondýnka strnula. Stiskla vypínač na stěně vedle cely a místnost se vmžiku rozzářila bledým elektrickým světlem.

"Eriku!"

Ne, v tomhle miniaturním pokoji se přece nedalo nikam schovat. Zoufale vběhla do maličké koupelny. Zářivka automaticky reagující na pohyb osvítila opuštěný prostor.

"Ne…"

Hyoyeon se vyřítila z Erikovy cely. Na lehce spící pacienty tentokrát ohledy nebrala. Když vpadla do kanceláře, sotva popadala dech.

"Pane doktore! Eric není ve svém pokoji!"

Kangta i doktorka Lee na ni vytřeštili oči. "Cože?!"

"Nechápu, jak se to stalo! Bylo zamčeno," vzlykla Hyo. "Musíme ho najít! Eric z pokoje nevycházel kvůli vlastní bezpečnosti! Takže když je venku… kdoví, co má v plánu si udělat!"

"Co se stalo?" Otevřenými dveřmi dovnitř vyplašeně nakoukla Sun Young.

"Eric zmizel." Ačkoli zněl Kangtův hlas klidně a věcně, rozčilené hryzání spodního rtu mluvilo jinak. "Sun Young, vy jděte na recepci a informujte slečnu Kwon."

"A - ano."

"Hyoyeon, vy prohledejte první patro."

Blondýnka kývla na srozuměnou. Poté se obě dívky sprintem rozběhly ke schodišti.

"Hyori, ty se porozhlédni tady po oddělení."

Jeho kolegyně beze slova vstala a vyrazila z kanceláře.

Kangta sám zamířil na půdu. Protože jestli si Mun skutečně míní sáhnout na život, bylo by to tamní prakticky nepoužívané odkladiště ideálním místem, napadlo ho.

Vstoupil na chodbu hlavního schodiště a odtud protějšími dveřmi pokračoval ke vchodu do nejvyššího patra. Bylo odemčeno. Do téhle části budovy nikdo nechodí. Nikdy není odemčeno.

Dveře na půdu zatuhlé v pantech zaskřípaly, ale jinak šly otevřít až podezřele snadno. Ovanul ho těžký zatuchlý vzduch. Rozkašlal se.

Zašátral po vypínači, ale snaha rozsvítit světlo se ukázala naprosto marná. Vytáhl proto z kapsy mobil, aby si na cestu alespoň minimálně posvítil, a opatrně vykročil po prudkých schodech vzhůru.

"Eriku?" zavolal do neurčita, zatímco se pokoušel prohlédnout si prostranství před sebou. Což šlo dost špatně. Byla tam tma jako v pytli. A ticho jako v hrobě.

Kangta se po obvodu půdy vydal na průzkum. Přidržuje se stěny, svítil si telefonem střídavě pod nohy, aby nevrazil do všudypřítomných papírových krabic, a do prostor před sebou, aby měl přehled o dění (či spíše nedění) kolem.

Obešel dva rohy a blížil se ke třetímu, když ho konečně uviděl. Seděl schoulený u stěny, hlavu pokleslou na prsou a nehýbal se.

Doktor vyhnal z hlavy tu naprosto iracionální myšlenku, že v první chvíli vedle Erika rozhodně viděl ještě někoho dalšího, a rozběhl se k pacientovi. Padl před něj na kolena a dvěma prsty se roztřeseně dotkl jeho krku.

Nahmatal slabý skomírající tep.

***

"Vzbuď se, ty Šípková Růženko."

Ten hlas.

Eric pomalu otevřel oči.

Bílá. Všude jenom bílá. Pach dezinfekce. Pípání přístrojů.

Déjà vu.

"Dlouho jsme se neviděli," usmál se mladík sedící na židli vedle jeho lůžka. Tím nejširším a nejkrásnějším úsměvem, jaký Eric kdy viděl.

"Zhou Mi…" Zmateně svraštil čelo.

"Ne," Mi se smíchem vědoucně zavrtěl hlavou, "nejsi mrtvý, jestli se chceš zeptat na tohle."

"Ale… co se stalo?"

"Nu, ta milá sestřička Hyoyeon tě šla v noci zkontrolovat. Nedalo jí to, dělala si o tebe starosti. Když zjistila, že nejsi v pokoji, zburcovala doktory. Kangta tě našel právě včas."

Mun se rozhlédl po místnosti. Žádná polstrovaná cela, jen obyčejný nemocniční pokoj. "Tak proč mě Andy nezabije?"

"Nemůže, nechce-li o tebe nadobro přijít," mroukl Zhou Mi. "Svolení, které jsi mu dal, se anulovalo v momentě, kdy tě našel doktor Ahn. Dalo by se vlastně říct, že do doby, než budeš dostatečně v pořádku, jsi tady venku v bezpečí, ale… doporučuju ti vrátit se do svojí cely, co nejdřív to půjde." Významně povytáhl obočí. "Tedy pokud nemíníš doopravdy umřít."

"Ne. Jenže…"

Mladší ho pohladil po hřbetu ruky. "Jestli chceš znát můj názor, myslím, že máš na umírání ještě času dost."

"Díky. Od mrtvého to obzvlášť potěší," ušklíbl se Eric. Pak se ale zamračil. Konečně si uvědomil, co mu na celé situaci nesedí.

Nikde nevidí Sun Ha.

"Mi, kde je Andy?"

Tmavovláskovy rty se hravě zvlnily v rozpustilém úsměvu. "Copak už jsi zapomněl, jakou mám slabost pro naše intimní schůzky v tvojí hlavě…?"

"Jsme v mojí hlavě?"

"Preventivní opatření. Jenom tady nás nemůže nikdo odposlouchávat."

Eric se na něj tázavě zahleděl.

"Vím, co tě trápí, proč jsi souhlasil, že s Andym odejdeš. A proč pořád pochybuješ." Zhou Mi založil ruce na prsou. "Jistě, měl bych držet při něm. Vždyť ho naprosto chápu, jeho paranoiu i důvody, proč tě tak moc chce mrtvého…" Pousmál se. "Ale mně záleží na tobě a… možná znám způsob, jak z toho všeho ven."

"Jakože…" Starší otevřel pusu do ohromeného 'o'. "P - počkej. Nejsem si jistý, jestli ti správně rozumím…"

"Způsob, jak všechny mrtvé, kteří usilují o život tobě a tvým blízkým, nenávratně zapudit," upřesnil Mi svou myšlenku. "Ještě zaživa jsem pátral a… myslím, že jsem našel chlápka, co by to uměl zařídit."

"Chceš říct, že jsi s ním nemluvil?"

"Ne. Nějak… jsem k tomu nenašel odvahu." Mladík si povzdechl. "Chtěl jsem žít, jistě, ale ta představa, že bych Kyuhyuna zase ztratil… Je to složitá volba. A ani jedna možnost není úplně správná." Pokrčil rameny. "Je na tobě, jak se k tomu postavíš."

Mun váhavě přikývl.

"Brzy očekávej návštěvu. Dodá vám všechny moje materiály."

"Dobře," Eric se rozpačitě kousl do rtu. "Zhou Mi?"

"Ano?"

"Jsi šťastný?"

"Jsem," přisvědčil s úsměvem mladší, "ale," důvěrně se k Erikovi naklonil, "živý bych byl ještě šťastnější."

***

"Myslím, že kdyby se chtěl skutečně zabít, vybral by si jiný způsob," prohlásil Kangta a na moment ustal v bubnování prsty o hrnek od čaje. "Nemůžu se zbavit dojmu, že doufal, že mu ten pokus někdo překazí."

"Ale jak se k těm práškům dostal?" zakroutila Sun Young nevěřícně hlavou.

"A jak se dostal ze svojí zamčené cely?" Hyoyeon se zamračila. V obličeji byla bílá jako stěna. "Luno, kontrolovala jsi klíče?"

Tmavovláska přikývla. "Žádný nechybí."

"Tak tomu říkám obrácená záhada zamčeného pokoje," vzdychla Hyo.

Kangta ustaraně pohlédl na mlčícího Hyesunga a stiskl jeho ruku konejšivě ve své. "Bude v pořádku, neboj se."

Shin se na něj vděčně usmál.

Chil Hyun mu zavolal chvíli potom, co Erika našli. Do nemocnice dorazili pár minut před jednou. Minwoo by se od Erikova lůžka nejspíš nehnul až do svítání, kdyby mu v půl třetí nezavolali z práce, že urychleně potřebují, aby přijel. Slíbil Hyesungovi, že se tady pro něj ráno zastaví, přičemž ujistil Kangtu, že mu doopravdy nevadí mít jeho kolegu u sebe na prázdninách. Aspoň se mu v době nepřítomnosti postará o želvu.

"To je teda noc," zafrkala ode dveří roztrpčeně Hyori. Praštila hrnkem kávy o stůl, svezla se na poslední prázdnou židli a unaveně zívla. Teprve pak si všimla Hyesunga sedícího naproti ní a udiveně na něj zamžourala. "Nemáš náhodou dovolenou?"

Sung neodpověděl, jen po ní vztekle sekl očima. "Půjdu se za ním podívat," oznámil napůl úst Kangtovi, zvedl se od stolu a odrázoval z místnosti.

Hyori nakrčila obočí. Nechápavě se rozhlédla po ostatních. "Co jsem řekla?"

***

Hyesung vešel do pokoje a opatrně za sebou zavřel dveře.

Dlouze vydechl.

Pípání přístrojů jednotvárně přerušovalo hluboké ticho.

Užuž chtěl vykročit k mužovu lůžku, ale zarazil se. Po páteři mu přeběhl mrazivý záchvěv. Obezřetně se rozhlédl po místnosti.

"Andy…?"

Nic, samozřejmě. Přesto měl ale velmi neodbytný pocit, že ho právě teď někdo upřeně pozoruje… Jenže odkud? Může být kdekoli. Může stát hned vedle něj…

Avšak v momentu, kdy zaslechl, jak zašustila látka povlečení, vzaly všechny úvahy za své.

Jeho pacient otevřel oči.

Sung honem přispěchal k posteli. Posadil se na vedlejší židli a za doprovodu šťastného úsměvu a s přáním dobrého rána Erika pohladil po tváři.

Jeho kůže byla studená jako led.

"Doktore," zašeptal černovlasý chraplavě. Vzápětí jeho čelo zbrázdila bolestná vráska. "Omlouvám se…"

Hyesung zavrtěl hlavou. Vzal staršího za ruku a přitiskl si ji ke rtům.

Eric se na něj mlčky zadíval. Stejně nečitelně jako vždycky. A pak jeho pohled sklouzl kamsi za doktorovo rameno. Přimhouřil oči.

"Chci se vrátit do svého pokoje. Co nejdřív. Zařídíte to, prosím?"

Brunet se ohlédl.

Nic.

Nikdo.

A přece…

"Zařídím."