Dead arms - 9. kapitola

Hyesunga probudilo tiché zapípání hodinek.

Tři čtvrtě na sedm. Patnáct minut do konce noční směny.

Ne, že by se tomu, co ze včerejška na dnešek absolvoval, dalo říkat noční směna.

Zívl, protáhl se, načež se rozespale rozhlédl po pokoji, co mu to jeho momentální poloha vleže dovolovala. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že leží v Erikově posteli. A že Erika nikde nevidí.

Chvatně odhrnul bílou přikrývku a posadil se.

Jeho pacient seděl na zemi na druhém konci místnosti před vchodem do maličké koupelny, kde se svítilo, a něco kreslil do skicáku.

"Dobré ráno," pozdravil, aniž by vzhlédl od práce. Zda jí byl opravdu natolik zaujatý nebo se na něj prostě jenom nechtěl podívat, nedokázal Sung dost dobře odhadnout.

"Dobré ráno." Brunet zamračeně svraštil obočí, když si druhého muže pořádně prohlédl. "Spal jsi vůbec?"

"Pár hodin," odvětil Mun a zadíval se k houpacímu křeslu. Zpátky na papír. Ke křeslu. Znovu na papír. Ke křeslu.

Hyesung s nepříjemným pocitem okolo žaludku následoval jeho pohled.

Koho tam vidí? Andyho? Junjina…?

"Doktore?"

Jemný tón Erikova hlasu Shina překvapil. Otočil se k němu.

Už neseděl na podlaze u koupelny, nýbrž stál vedle postele a v ruce držel na dvakrát přeložený list.

Ten s nejnovější kresbou…

Hyesunga nepříjemně zamrazilo. Nechtěl ji vidět. Sám nechápal proč, Erikovy portréty ho vždycky fascinovaly, kolikrát jej neúspěšně přemlouval, aby mu skicák půjčil, ale tahle kresba… tahle kresba ho něčím neskutečně děsila.

"A - asi bych měl jít," zakoktal a trochu neohrabaně se vyškrábal z lůžka. Křeslo obešel tím největším možným obloukem, jaký stísněné prostory cely dovolovaly, a třemi nepřirozeně dlouhými kroky pak přiskočil ke dveřím a horečně chňapl po klice. Vzápětí však zděšeně vykvikl, když se kolem jeho hlavy mihla Erikova silná paže a prudce pootevřené dveře zase přibouchla.

Kvapem se obrátil, zády se natiskl na bílou polstrovanou plochu. Očima rozechvěle zatěkal po Erikově tváři, jako zhypnotizovaný zůstal zírat na jeho plné, dokonale vykrojené rty, tolik smyslné, přímo vybízející k líbání… Nasucho polkl.

Stál tak blízko. Až příliš blízko… Sung cítil, jak se mu třesou kolena.

"Omlouvám se… Tohle je pro vás," zamumlal Mun a zachmuřeně doktorovi podal založenou kresbu.

Proč se omlouváš?

"Aha. D - děkuju," zakoktal brunet a poněkud neochotně papír převzal. Chtěl ho rozevřít, ale Eric jej zarazil.

"Tady ne," hlesl tiše a couvl do nitra pokoje. "A teď už jděte. Za chvíli vám končí směna."

Se založenýma rukama se od Hyesunga odvrátil, napjatě vyčkával na klapnutí dveří a zašramocení klíče v zámku. Teprve pak s unaveným výdechem svěsil ramena.

"Nemyslíš, že je i bez toho dost vystrašený?"

"Já ano." Aron se rozpustile usmál. "Ale Andy hyung si to nemyslí."

***

Hyesung co nejtišeji proběhl chodbou k mrňavému doktorskému kamrlíku, zašívárně s jednou palandou, malým umyvadlem a zrcadlem, co zároveň sloužilo jako nevelký odkladní prostor pro ne právě čistý kelímek s několika kartáčky a pastou. Spěšně provedl rituál ranní hygieny, zkontroloval, zda nevypadá příliš odpočatě, a když naznal, že jeho vzhled nijak podezřelý dojem nebudí, v poklidu a se snažně netečným výrazem ve tváři zamířil do kanceláře.

Domů se mu nechtělo, teď ještě ne. A možná by ani nemusel. Kdyby měl službu Kangta… Svlékl si plášť a pověsil ho do skříňky. Užuž ji chtěl zavřít, když si vzpomněl, že má v kapse kresbu od Erika. Zaváhal, ale pak papír přece jen vytáhl a pomalu rozevřel první přehyb. Třásly se mu ruce.

Čeho se tak bojím…?

"Hyesungu!"

Shin sebou poplašeně trhl a otočil se ke dveřím. Papír honem zmačkal a nacpal do zadní kapsy kalhot. Vteřinu nato už ho Ahn Chil Hyun soucitně svíral v mocném objetí.

"Slyšel jsem, co se stalo… Jsi v pořádku?" Ustaraně si Sunga prohlédl. "Pořádně jsi mě vyděsil. Volal jsem ti, několikrát, ale samozřejmě bez úspěchu, no a nakonec jsem pro klid duše zajel k tobě domů… a ty nikde!

Naštěstí jsem cestou zpátky potkal detektiva Leeho a ten mi řekl, že to taky dost dobře nechápe, ale že jsi chtěl, aby tě zavezl do práce. Proboha, proč sis nevzal volno?"

"Promiň." Mladší se s povzdechem opřel hlavou o Hyunovo rameno. "Nemohl jsem domů. Všechno… by tam na mě dolehlo a já… Moc se omlouvám, nechtěl jsem ti přidělávat starosti."

"Ale ne," usmál se smutně Kangta a pohladil Hyesunga po zádech. "Taky mě to mohlo napadnout. Vždyť tehdy s Junjinem jsi reagoval úplně stejně…"

S Chil Hyunem, kterému přátelé neřekli jinak než "Kangto", se seznámil v prvním ročníku na vysoké a od té doby na sebe navzájem nedali nedopustit. I když po škole začali pracovat každý jinde, zůstali aktivně v kontaktu, a jenom díky Hyunově doporučení Hyesunga tak hladce přijali na stávající místo.

Už jako student si vybudoval neprůstřelně perfektní reputaci a ta se jej bez přestávky držela celé ty roky až dodneška. Však k tomu měl více než ideální předpoklady. Chytrý, milý, svědomitý, přiměřeně sebejistý a zdravě ambiciózní. A aby té nespravedlnosti nebylo málo, i zatraceně hezký. Vyhřívat se v zářivém jasu Kangtovy popularity vždy a každému přinášelo nesporné výhody, o čemž svědčilo nespočetné množství jeho známých. On sám však za skutečné přátele považoval jen hrstku z nich a Hyesung byl velice hrdý, že mezi těch několik vyvolených patří.

"Můžu na tebe počkat?" zabručel Sung tázavě do látky Ahnova kabátu. "Nechci domů… nechci být sám."

"Ovšem, ale…" Kangta na něj překvapeně pohlédl. "Do sedmi do večera?"

"Budu si pročítat spisy pacientů."

"Tak to ti přeju hezkou zábavu," odfrkl starší ironicky. S úsměvem pustil Hyesunga z objetí svých paží, stáhl si z krku šátek a zamířil do šatny ke svojí skříňce. Za pochodu si rozepínal knoflíky kabátu. "Musím si ještě něco vyřídit na recepci, ale hned budu zpátky," odtušil, zatímco se oblékal do bílého pláště. "Uvaříš nám kafe?"

"Jako by se stalo."

Vyšli na chodbu. Hyesung se odpojil po pár metrech u dveří do kuchyňky, Kangta pokračoval k hlavnímu schodišti. Cestou potkal Sooyoung a krátce spolu pohovořili. Nemohl si nevšimnout, že má dívka oči zarudlé od pláče.

Mezitím se brunet i se dvěma šálky horké kávy vrátil do kanceláře. Postavil hrnky na stůl a posadil se. V kapse mu zašustil papír. Zamračeně ho vytáhl.

Položil list před sebe, více méně jej srovnal a pak kresbu rázně rozložil.

Dech mu uvázl v krku.

Několik vteřin na portrét konsternovaně hleděl, neschopen jakékoli reakce.

Bylo to nádherné dílo. Dokonale autentické.

Hyesung vykřikl hrůzou. Vyskočil ze židle, roztrhal papír na kousíčky a ty zuřivě smetl do koše. Trhaně vzlykl. Srdce mu splašeně bilo do prsou.

Klid. Jenom klid.

Dlouze a zhluboka se nadechl, uklidňující proces výdechu však narušil třes jeho vlastního těla. Proč je tu najednou taková zima? Zvedl hlavu a jeho pohled zakotvil v odrazu zrcadla šatny.

Stál tam.

Stejný jako včera a přitom úplně jiný. Zrůdná dokonalost, jež čišela z každičkého rysu jeho půvabné tváře, změnila jeho podstatu v příliš nepochopitelnou, příliš děsivou, než aby ji Sung dokázal ve svém momentálním rozpoložení strávit.

Aron je mrtvý.

Eric nakreslil Aronův portrét.

Aron stojí ve vedlejší místnosti.

Hyesung malátně klopýtl vzad. Couval a couval, dokud nevrazil do zdi. Schoulil se k ní, prsty vpletl do vlasů a prudce sevřel.

Nevnímal bolest, neslyšel svůj hysterický jekot.

Všechno kolem zčernalo.

***

"Nechte mě s ním o samotě."

Sooyoungino čelo zbrázdila nesouhlasná vráska. Pohlédla na Kangtu, jako by chtěla, aby ji v jejím názoru podpořil. Doktor však jen mlčky přikývl a jemně dívku vyzval, ať s ním počká na chodbě.

Minwoo vyčkal, až se za nimi zavřou dveře, načež s povzdechem podřepl před Hyesunga, strnule sedícího na pohovce. Musel uznat, že doktor Ahn i ta sestřička odvedli úžasnou práci. Kdyby na vlastní oči neviděl, v jakém stavu Sung ještě před pár minutami byl, nevěřil by.

"Hyesungu?"

Brunet k němu váhavě, trochu dezorientovaně zvedl oči.

Lee se na něj povzbudivě usmál. "Jak je ti?" mroukl tiše a vzal mladšího za ruku.

Hyesung semkl rty a ne zrovna dvakrát sdílně trhl rameny.

"Povíš mi, co se stalo?"

"Znal Eric Arona?" zachraptěl Shin namísto odpovědi.

Jeho dotaz Minwooa zaskočil. Zmateně povytáhl obočí. "Ne," opáčil pak. "Aron ke sboru nastoupil před půl rokem… no, osmi měsíci. To už byl Eric dávno tady u vás… Hyesungu, co se děje?" vyjekl, vida, jak se Sungovi roztřásla brada.

"Dal mi jeho portrét."

Světlovlasý zbledl jako křída.

"Já… než… než jsem odešel z toho bytu," hlesl Hyesung, "Aron z legrace řekl, že… že jestli ho Dongwan zabije, bude mě… strašit do konce života…"

"No tak, nepřeháněj to zase," zasmál se Minwoo nervózně. "Že ho Eric nakreslil, přece ještě neznamená, že - …"

"Viděl jsem ho. Stejně jasně jako teď vidím tebe." Mladší ukázal na šatnu. "Támhle."

S pohledem upřeným do vedlejší místnosti si začal Lee rozčileně kousat spodní ret. "Mám teď dva dny volno. Zůstaneš u mě," rozhodl tónem nepřipouštějícím námitky. "A vezmeš si dovolenou. Musíš se trochu sebrat."

Hyesung neprotestoval.

Kangta ihned slíbil, že vše ohledně přítelovy dovolené zařídí a že po zítřejší noční službě péči o něj převezme.

Rozloučili se.

"Co jsme přijali Erika Muna, dějí se příšerné věci," zamumlala Sooyoung, když se za oběma muži zavřely těžké vstupní dveře na schodiště. "Nejdřív Wookie, pak doktor Im a teď doktor Kim…"

"Co tím chcete říct?"

Sooyoung však jen potřásla hlavou a spěšně odkráčela na sesternu.

Chil Hyun přemítavě hleděl na její vzdalující se záda. Teprve, až mu zmizela z dohledu, se s povzdychem vydal chodbou k Erikovu pokoji.

Odemkl dveře a vstoupil. Muž na posteli na něj krátce pohlédl a zase pohled nezainteresovaně odvrátil.

"Dobré ráno," pozdravil ho s úsměvem Kangta. Žádné reakce se nedočkal, samozřejmě. Zalétl očima ke křeslu, ale nakonec zůstal stát tam, kde byl. Beztak se tu nezdrží dlouho.

"Doktor Shin si vezme pár dní volna."

Tato skutečnost pacientův zájem očividně vzbudila. Svraštil čelo a mlčky se na Chil Hyuna zahleděl.

"Po tu dobu se o tebe zřejmě budu starat já, takže…" Ne zřejmě, určitě. Nedokázal si dost dobře představit, že by někdo z kolegů vzal Sungovu práci dobrovolně na sebe. Většina personálu se Erikovi pokud možno vyhýbala obloukem. "…kdybys cokoli potřeboval, stačí říct."

Černovlasý sotva znatelně přikývl.

Kangta se usmál a upřímně zadoufal, že ten úsměv nevyzněl příliš křečovitě. Lhal by, kdyby tvrdil, že z Erika nemá divný pocit. Vždycky ho měl.

Zato Ryeowook Erika zbožňoval.

Přesně takhle tu stál před rokem a sledoval svého pacienta, jak sedí v támhletom houpacím křesle a nadšeně Erikovi vypráví všechno možné i nemožné. Den co den. S neutichajícím zápalem. A Eric tiše poslouchá a usmívá se.

"Andy mě nemá rád."

Kangta potřásl hlavou, aby zahnal příval vzpomínek, a vrátil se do přítomnosti. Eric si ho upřeně a nečitelně prohlížel.

"Přijde dneska Minwoo?"

Doktor na něj zůstal užasle hledět. Paralelně ho napadlo, že tohle je asi vůbec první věta, kterou od něj kdy slyšel, a že ten hluboký, mírně chraplavý hlas se k jeho vzezření zcela perfektně hodí.

"T - to nevím," zakoktal, jen co se vzpamatoval z překvapení. Pak si však připomněl dnešní nešťastnou událost a opravil se: "Ne. Dnes nejspíš ne."

***

"Co mu Aron udělal?"

"Nic. Vůbec nic," zívl Andy. "Jeho svědomí zapracovalo samo."

Eric si cosi nesrozumitelně zabručel pod vousy.

"No tak." Mladší ho štípl do tváře. "Sám přece nevěříš, že by něco tak rozkošného bylo schopné doktůrkovi ublížit."

"Těší mě, že jsi ze své nové hračky tak nadšený."

"Znáš mě. Vždycky jsem si přál panenku na hraní," ušklíbl se Andy. "A co víc, Aronnie byl tak hodný, že mi veškerá privilegia na děšení Hyesunga k smrti ochotně přenechal." Pokrčil rameny. "Prý si našel jiný objekt zájmu…"

"Kdy tohle skončí, Andy?" zašeptal Eric sklíčeně.

Sun Ho přimhouřil oči. "Ty víš kdy."

Mun se převrátil na druhý bok a dlouze se na svého mrtvého partnera zadíval. "Budou pak v bezpečí? Všichni?"

"Ovšemže."

"Tak fajn."

Andy na něj udiveně zamžikal. "'Tak fajn'?"

"Odejdu s tebou."

Umřu.

Na několik okamžiků se rozhostilo hrobové ticho. Andy na Erika němě zíral, jako by ho viděl poprvé v životě. A pak mu s radostným výkřikem skočil kolem krku, takže ho povalil pod sebe a přimáčkl do matrace. Eric lapavě vyhekl, a to už se mladší horlivě vrhl na jeho rty.

Andyho nadšení bylo skoro nakažlivé. Skoro.

"Jenom… chci ještě vidět Minwooa," zadrmolil Mun, když se od něj Sun Ho po hodné chvíli s milujícím úsměvem odtáhl a pohladil ho po vlasech.

"Tak jo." Nadšení, v němž se Andy vznášel, evidentně nemohlo zkazit vůbec nic. Spokojeně se přitulil k Erikovu boku a hlavou se opřel o jeho hruď. "Počkáme, až tě Minwoo navštíví, a v noci… to provedeme."

Erikovi po zádech přeběhl mráz.

Umřu.