Dead arms - 8. kapitola

Chodbou druhého patra policejního ředitelství neustále pobíhali uniformovaní i civilně oblečení zaměstnanci, odevšad se ozývalo zvonění telefonů, hlasitý hovor a klapání klávesnic počítačů, ale Hyesunga jako by se nic z toho netýkalo. Jako by stisknul nějaký spínač, který ho odtrhl od veškerého dění chaotické reality. Seděl na židli před výslechovou místností a jen tupě zíral na ochytanou bílou stěnu před sebou. V hlavě měl naprosto prázdno.

"Nemůžu uvěřit, že je ten kluk mrtvej."

"Uklízet to, co po něm zbylo, uvěřil bys jedna dvě."

Zvukotěsná bublina splaskla. Sung malátně zvedl hlavu a zatěkal očima po dvojici policistů, zachmuřeně spěchajících k výtahu.

"Už dlouho jsem šéfa neviděl tak zničenýho. Je to skoro jako před rokem, když…"

"Jo. Měl ho rád."

"Všichni ho tu měli rádi."

Vyšší z nich kývl a stiskl tlačítko, aby přivolal výtah. Nade dveřmi se rozsvítila červená šipka směřující vzhůru.

"Je to hnus. Tohle si nezasloužil."

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely.

"Přísahám, že bych toho zasranýho hajzla zabil, kdyby se o to tak šlechetně nepostaral sám." Slovo 'šlechetně' druhý z mužů sarkasticky vyplivl jako by mělo hořkou pachuť. Znechuceně potřásl hlavou. "Je mi z toho na blití. Jak mohl takovej vyšinutej magor dělat psychiatra…?"

Kdosi mu položil ruku na rameno a Hyesung sebou vyplašeně trhl. Otočil se.

Stál za ním Minwoo.

Tak bledý, ztrhaný a uštvaný, že Shina upřímně překvapilo, že se v takovém stavu vůbec udrží na nohou.

"Pojď," vyzval jej tiše.

Mladší se ještě na moment zadíval k zavírajícím se dveřím výtahu, načež beze slova vstal a následoval Leeho do kanceláře.

S díky přijal Minwooovu nabídku kávy a posadil se na židli naproti detektivovu polstrovanému křeslu. Sledoval, jak Minwoo z police pod rohovým stolkem vytahuje dva hrnky a staví je k překapávači.

"O čem to ti dva mluvili?"

Světlovlasý na něj úkosem pohlédl. "Nic tě nenapadá?"

"Ne. Tedy ano, ale…" Hyesung se zarazil. "Ne. To je hloupost." Nervózně se zasmál.

"Ale kdepak. Jen se poděl. Anebo víš co? Budu hádat. Co třeba, že tvůj kámoš Dongwan zavraždil mého nejmladšího a nejslibnějšího podřízeného, hm?"

Brunet na něj vytřeštil oči. Minwoo mu pohled ponuře opětoval a postavil před něho hrnek s kávou.

"Přesně o tom totiž mluvili."

Dongwan že… zabil Arona? Hyesung zuřivě potřásl hlavou. "Ne. T - to by Dongwan neudělal…!"

"Že ne? Ten kluk měl hlavu rozmlácenou paličkou na maso!" zařval Minwoo a vztekle udeřil pěstí do stolu. "Jestli to neudělal Kim, tak kdo teda?! Nikdo jiný v tom bytě nebyl, Hyesungu!"

Sung se na židli instinktivně přikrčil.

"Kdybych nevěděl, že jsem ho tam poslal, nepoznal bych, že je to Aron. Ne z toho, co z jeho obličeje zbylo." Starší těžce dosedl do křesla a skryl tvář v dlaních. "Bylo mu jen třiadvacet, proboha…"

"Byl," špitl brunet, když Minwoo po hodné chvíli naprostého ticha konečně zvedl hlavu a začal po kapsách roztržitě hledat cigarety.

"Cože?"

"V tom bytě byl někdo další."

Lee se natáhl pro popelník na okenním parapetu a zapálil si. "Blbost," odtušil pak, když z úst vypustil oblak bílého kouře. "Prohlíželi jsme kamery z chodby. Do toho bytu kromě vás dvou nikdo nevešel."

"To nic neznamená."

Lee povytáhl obočí.

"Byl to Junjin. Viděl jsem ho. Stál v tom okně, ze kterého…" Doktorovi selhal hlas.

"Hyesungu," světlovlasý stiskl jeho ruku chlácholivě ve své. "Byl jsi v šoku, ano? To je po takovém zážitku přece normální…"

"Já vím, co jsem viděl!" zaječel hystericky Shin a prudce se staršímu vytrhl. "Eric mě před ním varoval, ale já ho nebral vážně! A když už… bylo pozdě." Usedavě se rozvzlykal. "Je to moje vina. Kvůli mně jsou oba mrtví…!"

Minwoo k němu po desce stolu diskrétně přisunul pestrobarevnou krabici papírových kapesníků. V tichosti počkal, až se Hyesung uklidní, načež jej jemně vyzval, ať mu všechno poví. Hezky popořádku.

A Hyesung mu trhaně vylíčil vše, co se týkalo Junjina a Dongwana od momentu, kdy Eric jméno jeho mrtvého přítele zmínil poprvé.

"A Aron byl… prostě jenom ve špatnou dobu na špatném místě."

Lee se zachmuřeně opřel lokty o stůl a s povzdechem se na mladšího omluvně zadíval. Do toho, co se chystal říct, se mu zcela evidentně příliš nechtělo.

"Poslyš, já vím, že nechceš, aby památku Kima Dongwana černilo něco, co možná ani nespáchal, ale musíš chápat, že já s tím nic nesvedu. Našeho kolegu někdo zavraždil a veškeré stopy nezpochybnitelně ukazují na Kima. Konec, tečka. Kdybych vyrukoval s tím, že je za Aronovu smrt zodpovědný dva roky mrtvý chlap, mohl bych si rovnou rezervovat pokoj u vás na psychiatrii."

"Ale," hlesl Sung, aniž by mínil v protestu nějak pokračovat. Proč taky. Věděl, že má Minwoo pravdu.

"Mrzí mě to."

Doktor kývl. Samozřejmě. Rozuměl tomu. Aron je mrtvý a oni potřebují viníka.

Je to tvoje vina.

Do očí mu vhrkly slzy. Spěšně je setřel hřbetem ruky, avšak zbytečně. Ihned je totiž nahradily další.

Chopil se hrnku a jal se mlčky vypít už spíše vlažnou než teplou kávu. To Minwoo se té svojí ani nedotkl a místo toho si zapálil další cigaretu.

"Odvezu tě domů," nabídl se pak, jen co Hyesung odložil prázdný šálek zpátky na stůl, a zvedl se z křesla.

Brunet taktéž vstal, přičemž se na druhého chabě usmál. "Díky, ale domů ne. Mám noční."

"Zbláznil ses? V tomhle stavu přece nepůjdeš do práce! Zavolej do nemocnice a vem si volno."

Shin ale paličatě zakroutil hlavou. "Nechci si brát volno a už vůbec nechci jít domů, kde to na mě všechno dolehne. Musím fungovat tak, jak bych fungoval, kdyby se nic z toho nestalo."

Minwoo se zamračil. "No dobře, snad od zítřka, ale - …"

"Od zítřka je pozdě. Věř mi, pro to, abych se dal dohromady, pro mě neexistuje lepší terapie než práce, práce, přesčas a zase práce."

***

Pravda, práce mu vždycky pomáhala vyhrabat se z nejhoršího, ale aby byl upřímný, tentokrát měl pro nástup do služby docela jiný důvod.

Důvod, co nevěřícně vytřeštil své velké tmavé oči, když Hyesunga spatřil stát ve dveřích svojí cely.

"Co tady děláte?"

"Víš, co se stalo, že?"

Eric přikývl a doktorovu tvář zbrázdil bolestný škleb.

"Je mi to líto," šeptl černovlasý.

Sung se usmál. Nebo se o to pokusil. "Měl jsem ti věřit. Od začátku. Kdybych tě poslechl… nestalo by se to."

"To přece nemůžete vědět." Eric zavrtěl hlavou. "Není to vaše vina."

"Není…?" Shin polkl hysterický vzlyk a bezútěšně se rozesmál. "Vážně si to myslíš?"

Starší neodpověděl. Místo toho svraštil čelo a zkoumavě se na Hyesunga zahleděl. "Proč jste tady, doktore?"

"Chtěl jsem tě vidět."

Erikův pohled potemněl. "Vy jste doopravdy blázen," povzdechl si.

Hyesung se rozpačitě kousl do rtu, načež udělal jeden váhavý krok k pacientově posteli. "Obejmeš mě?" mroukl prosebně.

Mun povytáhl obočí, očima bruneta zrentgenoval od hlavy až k patě. A povzdechl si podruhé.

"Budeme toho litovat."

Odhrnul přikrývku a posunul se blíž k čelu postele, aby doktorovi udělal místo. Mlčky ho objal kolem ramen a Sung se mu s tichým: "Děkuju." schoulil do náruče.

***

Neměl to dovolit. Neměl. Tak proč to udělal? Moc dobře přeci věděl, co tím způsobí.

Špatně. Špatně. Špatně!

Jenže když se na něj Minwoo mezi dveřmi vrhnul, vztekle, nešťastně a frustrovaně, něco se v něm zlomilo. Najednou nebyl s to ho zdvořile chladně odmítnout jako to vytrvale dělal posledních pět měsíců. Tentokrát už ne.

Sobče. Sobče. Sobče!

Milovat se s ním bylo jako vrátit se domů. Tak nádherné, že mu chtělo brečet štěstím. Zbožňoval Andyho, samozřejmě, ale s Minwooem... s Minwooem se cítil živý.

Zažít ten pocit. Alespoň na chvíli.

Když se probudil, ukazovaly rudé číslice na digitálním budíku 4:41. Minwoo vedle něj spokojeně oddychoval. I ve spánku mu na rtech pohrával lehký úsměv.

Opatrně vstal, aby mladšího nevzbudil, a po špičkách zamířil do kuchyně. Vytáhl ze druhé police nad dřezem sklenici, postavil ji pod kohoutek a pustil vodu.

"Užil sis to?" ozvalo se za ním znenadání.

Zděšeně sebou trhl. Ne, že by jej snad nečekal a už dávno nebyl zvyklý na jeho neohlášené příchody, ale i přesto se mu nyní srdce zběsile rozbušilo. Provinile se otočil.

A prudce ucouvl. Pojem "osobní prostor" totiž Andymu - jak vidno - nic neříkal.

Třásl se vzteky. Nenávistně Erika probodával pohledem plným bolesti, zklamání a žárlivosti, zatímco v ruce zuřivě svíral velký kuchyňský nůž, kterým kupodivu až nepřirozeně klidně poklepával o svoji otevřenou dlaň.

Eric nasucho polkl. A s žízní to nemělo co dělat.

"Andy, já... omlouvám se. Omlouvám se. Už... už se to nestane..."

"Máš pravdu," usmál se Sun Ho. Tak studeně a nevraživě, že staršímu přeběhl mráz po zádech. "Nestane."

A najednou byl pryč.

Dvě tři vteřiny zůstal Eric konsternovaně zírat do místa, kde Andy ještě před momentem stál. Voda ve sklenici už dávno přetekla, ale on jí nevěnoval sebemenší pozornost.

Rozběhl se zpátky do ložnice. A strnul na jejím prahu.

Mladší k němu tázavě pootočil hlavu. Stál vedle postele a jeho pozvednutá ruka i nůž v ní působily tak profesionálně, jako by kuchání lidí bylo jeho denním chlebem. Minwoo se pod peřinou zamrvil, ale neprobral se.

"Andy, nedělej to. Prosím tě," sykl zoufale, očima těkaje od Andyho k noži, od nože k Minwooovi a od Minwooa nazpět k Andymu. "Nebude se to opakovat. Nikdy. Přísahám! Jenom mu neubližuj." Do jeho hlasu se začínala vkrádat panika. "Já ho tu potřebuju. Ty víš, že ho potřebuju. Prosím, Andy...!"

Černovlásek přimhouřil oči. Čepel nože se matně zaleskla.

"Už se ho nedotkneš."

"Slibuju," šeptl Eric. "Ty mi ale taky něco slib."

Andy tázavě pozdvihl obočí.

"Že ho necháš na pokoji."

"Že ho... Vážně?" Mladší zafrkal smíchy, načež ale ruku skutečně svěsil a ladně vykročil ke dveřím. "Fajn." S křivým úsměvem objal Erika kolem krku. "Slibuju že dokud budeš držet slovo, nezabiju ho. Stačí?" A pak se vytáhl na špičky a políbil staršího na rty. Ucítil, jak tím horkým živým tělem otřásl chlad. Hořce se ušklíbl do polibku.

"Jsi můj. Pamatuj si to."

Eric zavřel oči a pomalu přikývl. Nepatrně, ale přikývl. A když oči znovu otevřel, Andy už před ním nestál. Nůž se zařinčením spadl na podlahu.

Minwoo sebou trhl a prudce se vymrštil do sedu. Zmateně na černovlasého na prahu zamžoural. "Eriku...?"

"Promiň," zamumlal nepřítomně. Sehnul se, aby zvedl nůž, a bez dalšího slova odkráčel z ložnice.

***

Erika probudilo jektání vlastních zubů. Třásl se zimou.

Poslepu zašátral po peřině, ale nemohl ji najít. Rozespale zvedl hlavu z doktorova temene.

A ztuhl.

V houpacím křesle naproti posteli seděl muž. Vlastně spíše chlapec. Na kolenou měl položený Erikův skicák a neslyšně o něj bubnoval prsty.

Nepromluvil.

Nepohnul se.

Jenom upřeně pozoroval Hyesunga, pokojně spícího v pacientově náručí.