Dead arms - 7. kapitola

O tom, že je smrt utopením děsivá, Hyesung nikdy nepochyboval. Avšak teprve dnes dokázal její hrůznost plně docenit.

Strach. Hysterie. Panika.

Neměl nejmenší tušení, jak dlouho už tu marně zápasí o holý život. Vteřiny? Minuty? Tak či onak, jemu samotnému to připadalo jako celé hodiny.

Zoufale se lokty zapřel o dno vany a z posledních sil se pokusil vytáhnout horní polovinu těla nad hladinu. V témže okamžiku však uvolnily útočníkovy ruce tlak, kterým držely Hyesungovu hlavu pod vodou, a brunet se tak po hladkém keramickém povrchu prudce sklouzl vzhůru. Chvatně se zachytil kraje vany, aby vlivem setrvačnosti nezahučel zpátky pod vodu, a bolestně zalapal po dechu.

Vzduch. Vzduch!

Překulil na břicho, naklonil se přes bok postele a dávivě se rozkašlal. Voda se studeně rozpleskla o podlahu.

Zmateně zvedl hlavu a rozhlédl se po ložnici.

Je v pořádku. Byl to jen sen. Jen sen… Jenže voda v krku a skrz naskrz promáčené oblečení mluvily jinak. Sung se roztřásl. Cítil, jak jej v očích pálí slzy.

Proč…?

Polkl hysterický vzlyk a vyškrábal se z postele. Svlékl si mokré pyžamo, ze skříně vytáhl osušku a první kalhoty a tričko, co mu přišly pod ruku. A zatímco si drbal vlasy, s poněkud groteskní žalostností - vzhledem k situaci - se zadíval na promáčenou postel a louži vody na podlaze.

No, stejně měl v plánu vyměnit povlečení. A uklidit. A tak.

Pyžamo dal schnout na radiátor do ložnice, polštáře a peřinu rozložil k topení v obýváku a s osuškou zamířil do koupelny.

Otevřel dveře, rozsvítil… a strhnul na místě.

Kap. Kap.

Nevěřícně zíral na vlnící se hladinu zakalené vody v po okraj napuštěné vaně.

Jak…?!

Periferním viděním zahlédl v zrcadle pohyb. Zaječel. Mrštil osuškou na pračku a rozběhl se zpátky do ložnice. Sebral z nočního stolku mobil a rozklepaně vyhledal v seznamu kontaktů Minwooovo číslo.

Po očekávaném a více než oprávněném seřvání za to, že mu volá ve dvě ráno, Lee slíbil, že do půl hodiny bude u něj.

A Hyesung si zatím uvařil hrnek čaje, zabalil se do deky a posadil se do křesla v obývacím pokoji. Kolena si automaticky přitáhl k bradě, přičemž ho napadlo, že teď vypadá zrovna jako Eric.

Do půl hodiny.

Usrkával horký čaj a očima hypnotizoval hodiny na stěně. Pět minut. Deset minut. Patnáct. Dvacet… Nervózně poposedl. Proč má pocit, že za ním někdo stojí a pozoruje ho? Neohlédl se však. Příliš se děsil toho, co by mohl uvidět.

V půl třetí a sedm vteřin se ozvalo zaťukání na dveře. Hyesung vystřelil z křesla jako namydlený blesk, prořítil se chodbou, otevřel a bez varování skočil Minwooovi kolem krku.

Světlovlasý zavrávoral. "To to vyznání lásky nemohlo počkat do rána?" vyhekl, zatímco je Sungem napřed zručně manévroval dovnitř do bytu.

Mladší se rozesmál do Minwooova ramene. "Promiň."

"Ale to nic." Lee nohou zabouchl vchodové dveře. "Tak mluv. Co se děje?"

***

Stojíce na prahu koupelny, oba z uctivé vzdálenosti nedůvěřivě pozorovali napuštěnou vanu.

"Uhm," Minwoo se nervózně podrbal za uchem, "vím, že by to vzhledem k tomu snu byla dost blbá náhoda, ale možná jsi prostě jenom večer zapomněl vypustit vodu…?"

"Jenže já se sprchoval," hlesl Hyesung.

"A do prdele."

"Minwoo…"

"Jak vypadal?"

"Cože?"

"Ten útočník."

"To nevím." Brunet nakrčil čelo. "Byl jsem pod vodou, neviděl jsem ho…"

Lee založil ruce na prsou. "Byl to Andy."

Sung na něj vytřeštil oči.

"Eric mi říkal, ať s tím přestaneme," pokračoval Minwoo ponuře. "Abychom do věcí kolem Andyho nestrkali nos. Právě kvůli tomuhle."

"Tebe snad taky…?"

Starší si vyhrnul rukávy červeného svetru, aby Shinovi předvedl nepěkné jizvy na svých loktech. "Nerad to říkám, ale on ví, proč se o nás bojí."

"Chceš to snad zabalit?" zamračil se Hyesung. Minwoo povytáhl obočí. Na to, že ještě před momentem působil doktor jako vystrašené děvčátko, zněl jeho hlas až překvapivě odhodlaně. "Uděláme to, co Andy chce? Výborně! Pak se ale nediv, až Eric skončí jako Zhou Mi!"

Světlovlasý už jen s otevřenou pusou ohromeně sledoval, jak Sungova záda rozhněvaně mizí v obýváku. Trochu bezradně se rozhlédl po místnosti, načež s povzdechem vypustil vanu, zhasnul světlo a vydal se za mladším.

Našel ho sedět v křesle, velký puntíkatý hrnek v rukách, neurčitě zíraje na drobnou prasklinu v omítce vykukující zpoza jedné z dubových komod, na níž stála vystavená fotografie. Minwoo vzal obrázek do ruky a tázavě se na něj zadíval.

"To je Junjin?"

"Jo. Těsně předtím, než se z hecu obarvil," odtušil Sung, aniž by se na staršího podíval. "Už ani nevím, jak k tomu vlastně došlo… prostě jsme jednou večer z nějakého nepochopitelného důvodu začali řešit barvy vlasů… a já prohlásil, že jestli se někdy obarví na blond, přestanu s ním spát. On se jenom rozesmál… no, a druhý den dorazil s peroxidovou hlavou. Myslel jsem, že mě raní."

Lee vyprskl smíchy. "Ale hádám, že to předsevzetí jsi stejně nedodržel, co?"

"Náhodou padlo až po měsíci!"

Minwoo pobaveně zavrtěl hlavou a vrátil fotku na místo. "Nechci se na Erika vykašlat," zamumlal pak. "Rozhodně ne, jenže… mrtvej mu budu k ničemu."

Brunet svraštil obočí a beze slova na něj pohlédl.

"Poslyš," starší mu pohled zamračeně opětoval, "a nejsi ty jím náhodou už tak trochu posedlej? Nebo mi chceš tvrdit, že vážně trpíš chorobným spasitelským komplexem a pouštíš se do případů všech svých pacientů zrovna tak náruživě jako do toho Erikova? Vždyť to by bylo o nervy."

"Co tím chceš jako říct?!"

"Že Eric je zatraceně krásnej chlap a ty jsi osamělej gay. A mizernej lhář k tomu."

Hyesung zrudl jako rak.

"Klid, budu mlčet jako hrob," ušklíbl se světlovlasý. "Spoléhám ale na tvoji profesionalitu. Tak mě nezklam."

Mladší kvapně přitakal. Nechtěl si radši ani představovat, jaké peklo by mu v opačném případě nastalo. Nepochyboval, že jak jde o Erika, je Minwoo schopný naprosto všeho.

"A možná bychom se mohli zkusit pár dní tvářit, jakože jsme o celou věc s Andym ztratili zájem. Nevím sice, jestli to k něčemu bude, ale třeba ho tím na chvíli ukolébáme."

"Asi máš pravdu." Ačkoli hrát divadlo se Sungovi zrovna dvakrát nezamlouvalo, naznal, že cokoli bude lepší než další nezvaná noční návštěva. Spoléhat se totiž, že by z ní i příště vyvázl tak lehce jako dnes, by byla korunovaná blbost.

***

"Šesté podlaží," oznámil ženský hlas z reproduktoru.

Hyesung vystoupil z výtahu a trochu bezradně se rozhlédl po chodbě. Říkal poslední byt napravo? Vydal se tím směrem. Jestli se plete, vrátí se dolů a zeptá se vrátného. Ale jak se ukázalo, paměť jej neklamala.

Kim Dongwan, stálo na nejzazších dveřích.

Sung stiskl zvonek a čekal.

Nic se však nedělo.

Zazvonil podruhé.

Nic.

Potřetí.

Nic.

Zamračeně přitiskl ucho ke dveřím. Není snad doma? Ne. Z nitra bytu se jasně ozýval jakýsi šramot.

Zabušil. "Dongwane?"

Nic.

"Dongwane, to jsem já, Hyesung."

Lomoz uvnitř ustal.

"Dongwane…!"

"Už čtyři dny jsem pana doktora neviděla."

Brunet se otočil. Ve dveřích sousedního bytu stála drobná postarší žena v příliš volném béžovém svetru.

Zkoumavě si Hyesunga prohlédla. "Jste jeho kolega?"

Shin přikývl. "Čtyři dny říkáte?"

"Ano. V pátek večer jsem ho viděla naposledy. Napadlo mě, že nejspíš někam odcestoval, ačkoli je zvláštní, že se o ničem nezmínil."

"V práci hlásil, že je nemocný."

"Opravdu?" Žena se zakaboněně zadívala na Kimovy dveře. "Pokoj mé dcery přímo sousedí s doktorovým bytem. Povídala, že má pocit, že tam pořád někoho slyší…"

"Nemám z toho dobrý pocit," Sung ustaraně svraštil čelo. "Proč neotevírá?" Rozčileně se kousl do rtu. "Myslíte, že by mi vrátný půjčil náhradní klíč?"

"Ten?" Žena zavrtěla hlavou. "To snad leda byste vedle toho lékařského diplomu vlastnil i policejní průkaz."

Policejní…? Brunet se pousmál. Něco jej totiž napadlo. Rozloučil se s Dongwanovou sousedkou, výtahem sjel zpátky do přízemí a vyšel před dům. Z kapsy vylovil mobil a vytočil Minwooovo číslo.

Vzal to po třetím zazvonění.

"Ty beze mě prostě nemůžeš žít, přiznej si to."

"To víš, že jo," zasmál se Hyesung. "Neruším? Mám na tebe prosbu."

"Ale?" Leeovo významné povytažení obočí bylo patrné i na druhém konci linky. "Co potřebuješ?"

***

"Doktor Shin?"

Hyesung se i s kelímkem kávy u úst překvapeně otočil a stanul tváří v tvář usmívajícímu se mladému policistovi. Velice hezkému, nutno podotknout.

"Ano, to jsem já," přisvědčil a mladík se na to konto usmál ještě zářivěji.

"Tak to jsem tu," kývl hlavou k panelovému domu za nimi, "správně." A vřele Sungovi potřásl rukou. "Šéf mě za vámi posílá. Jsem Aron Kwak, moc mě těší." Mluvil s výrazným americkým přízvukem.

"Aha?" Brunet se zatvářil zmateně. "Omlouvám se, tak nějak jsem předpokládal, že dorazí Minwoo osobně."

"Chtěl, jenže pak naznal, že jestli se už vážně nepustí do papírování, ty štosy na jeho stole ho brzo zavalí a pohřbí zaživa," vysvětlil mladík a pokrčil rameny. "No, snad vám budu stačit já…"

"Bezpochyby," usmál se Hyesung a stručně Aronovi objasnil situaci. Mladší jej mlčky vyslechl, načež chápavě pokýval hlavou a zadíval se vzhůru do oken domu.

"Které je to patro?"

"Šesté. Poslední byt napravo."

"Fajn. Jděte napřed, zkuste, jestli si to pan kolega se zapíráním vlastní existence náhodou nerozmyslel, a já zajdu pro ty klíče. Sejdeme se tam."

Nerozmyslel. Ať Hyesung zvonil a klepal na dveře, jak dlouho chtěl, Dongwan neotvíral. Jestli vážně není doma a prostě jenom někam odjel a on burcoval milé strážce zákona úplně zbytečně… Tak jako tak, pozve Arona na oběd. Ať už jako omluvu nebo jako poděkování.

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely.

"Nic?"

Shin zavrtěl hlavou.

Chrastě klíči v levé ruce, prošel Aron mlčky chodbou a s tázavým výrazem ve tváři přistoupil k prahu Dongwanova bytu.

"Prosím," vyzval jej starší šeptem. Hlasitějšího projevu nebyl schopen, hrdlo měl stažené úzkostí. Přepadl jej strach, který nedokázal pojmenovat. S pohledem upřeným na klíč v mladíkových prstech se mu v mysli rojily všemožné hrůzné scénáře toho, co mohou v bytě najít. Jeden bizarnější než druhý.

Aron odemkl dveře, načež nezdravě zesinalému Sungovi s povzbudivým úsměvem galantně nabídl rámě a společně vstoupili dovnitř.

Obklopil je k zalknutí těžký, několik dní nevětraný vzduch. Brunet zatěkal očima po zlověstně tiché zšeřelé chodbě a stiskl Aronovu paži o něco pevněji. Většinou vůbec nebyl tolik kontaktní, zvlášť pak co se cizích lidí týkalo, ale Aronova blízkost působila natolik přirozeně, že na nějaké odtažité zdráhání ani nepomyslel. Pravda byla totiž taková, že od prvního pohledu v něm spatřoval cosi z Erika.

"Dongwane!" zavolal Hyesung do útrob mlčícího bytu.

Žádná odpověď.

"Dongwane!"

Aron se jemně dotkl doktorovi studené ruky. "Porozhlédneme se tu," navrhl a vykročil k otevřenému vchodu do pokoje po jejich levici. Starší jej poslušně následoval.

V kuchyni a obýváku to vypadalo jako po výbuchu. Zpřevrácený nábytek, stržené závěsy, rozbité nádobí… Umyvadlo v koupelně bylo plné střepů z rozmláceného zrcadla.

Sung si s Ronem vyměnil zneklidněný pohled.

Kuchyní se vrátili zpátky do chodby a odtud vstoupili do poslední neprohledané místnosti. Ložnice, v níž panoval naprosto stejný chaos jako ve všech ostatních částech bytu.

Avšak po Dongwanovi ani vidu, ani slechu.

"Tak to vypadá, že tu váš kolega přece jenom není."

"Evidentně." Brunet si povzdechl. "Omlouvám se, neměl jsem - …" Nedořekl. Zrak mu padl na velkou šatní skříň naproti posteli.

Cože to tehdy povídala Victoria?

Schovával se ve skříni.

Jako ve snách pustil Aronovu ruku, prošel pokojem a se zaváháním otevřel elegantní ebenové dveře.

A zaječel hrůzou, když se na něj Dongwan s vřískotem vrhl. Jako zmítající se klubko končetin padli na kraj postele, z nějž se vzápětí tvrdě zřítili na podlahu. Na pár vteřin se Hyesungovi ztemnělo před očima.

"DOST!" Aron popadl Kima zezadu pod krkem a s námahou ho odtáhl od po dechu těžce lapajícího Shina. "No tak! Uklidněte se!"

Jenže černovlasý nebyl s to se uklidnit. Vřeštěl jako smyslů zbavený a zoufale sebou škubal ve snaze vymanit se z mladíkova železného sevření. Byl to žalostný pohled.

"Wane." Hyesung se na druhý pokus vyškrábal na nohy a chytil vzpírajícího se muže za ramena. "Dongwane, to jsem já!"

Starší se zarazil. Zmateně zatěkal pohledem po Sungově tváři, načež vytřeštil oči a jako hadrová panenka se Aronovi bezvládně zhroutil do náruče.

***

"Sám vypadá, že potřebuje psychiatra," zabručel Aron, poté co Dongwana společnými silami uložili do postele, otevřeli dokořán okna v celém bytě a poklidili nepořádek v ložnici. "Měli bychom ho vzít do nemocnice."

"Dejte mu chvilku," zaprosil Hyesung. Být v Dongwanově situaci, nechtěl by, aby ho v takovém stavu vidělo víc lidí, než bylo nezbytně nutné.

Ron svraštil čelo, ale nehádal se. "Vy jste tu doktor." Pokrčil rameny. "Ale něco pojíst by mohl, co myslíte?"

"Rozhodně," souhlasil Shin. Vlastně by ho zajímalo, kdy naposledy Wan jedl. Protože s tím, jak zuboženě vypadal… Anebo to možná radši ani vědět nechtěl.

"Podívám se, jestli v kuchyni najdu něco poživatelnýho," mroukl tmavovlásek. Na moment chlácholivě stiskl Hyesungovo rameno, načež opustil ložnici a nechal tak doktora s Dongwanem v pokoji samotného.

Sung chvíli nerozhodně postával u dveří, pak se ale osmělil a s rozpačitým úsměvem se posadil na kraj postele.

Starší muž jej ostražitě pozoroval.

"Wane…?" Chtěl černovlasého pohladit po tváři, avšak Dongwan před ním zběsile ucukl.

"Je to tvoje vina," zasyčel nenávistně a bez jakéhokoli dalšího vysvětlení se k Shinovi obrátil zády.

Hyesung zůstal jako opařený. Moje vina? A málem vyletěl z kůže, když se za ním znenadání ozval Aronův hlas.

"Váš kolega je evidentně živý ze vzduchu," odfrkl mladík sarkasticky a s rukama zkříženýma na prsou se ležérně opřel o futra. "V celým bytě není nic, co by se i s tou nejlepší možnou vůlí dalo nazvat jídlem."

"Ne?" Brunet se zvedl z postele. "Nevadí. Cestou sem jsem míjel supermarket. Zajdu něco nakoupit."

"Můžu jít já, jestli - …," nabídl se Aron, ale Sung zavrtěl hlavou.

"To je v pořádku," usmál se. "Musím si pročistit hlavu."

Mladší jej tiše doprovodil až ke vchodovým dveřím a s poklonou hodnou anglického gentlemana doktorovi způsobně otevřel. "Až bude po všem, zvu vás na kafe."

Hyesung se rozesmál. "Víte, že jsem myslel na to samé?"

"To beru jako 'ano'."

Sung se s jemným usmáním na rtech letmo dotkl prsty hřbetu Aronovy ruky. "Dohlédněte na něj."

Mladík povytáhl obočí. "Je snad třeba na něj dohlížet?" Ušklíbl se. "V tom případě vás varuju. Jestli mě tu váš milý pan kolega vykuchá, budu vás s tou nejmorbidnější rozkoší strašit do konce života."

Zasmáli se. Teprve ve výtahu Hyesunga napadlo, že na tom prohlášení nic směšného nebylo. Naopak.

***

S taškou nákupu přes rameno kráčel ulicí, beznadějně ztracený ve vlastních myšlenkách.

Začínal být z toho všeho unavený. Nechápal nic, co se kolem něj dělo. Nechápal Erika. Nechápal Victorii. Občas ani Minwooa. A do toho teď ještě Dongwan…

Pronikavý výkřik přiměl Hyesunga zdvihnout zrak. Pár metrů od něj stála skupinka studentek v uniformách nedaleké střední školy, jež vyděšeně zíraly vzhůru do krajního okna panelového domu. Toho domu, do jehož bytu se on sám vracel.

Zvedl hlavu, aby mohl už jen bezmocně přihlížet tomu, jak Dongwan padá vstříc betonové ploše.

Veškeré zvuky ulice přehlušil hysterický jekot kolemjdoucích.

Sung se svezl na kolena. Taška mu sklouzla z ramene a jablka se úprkem rozkutálela po chodníku.

V absolutním šoku nevěřícně zatěkal pohledem od přítelovy mrtvoly zpátky k oknu jeho ložnice. A zajíkl se hrůzou.

Díval se přímo na něj. Jako by věděl, že tam bude. Jako by chtěl, aby byl Hyesung celé té scény svědkem. Ošklivý a navýsost spokojený úsměv zkřivil jeho krásnou, tolik známou, tolik milovanou tvář.

Dongwan měl pravdu.

Je to jeho vina.