Dead arms - 16. kapitola

"T - to má být nějaký hloupý vtip?" zajektal Chil Hyun zuby a ztěžka dosedl na židli. Potřásl hlavou. Svou krásnou, momentálně nezdravě zsinalou tvář skryl bezradně v dlaních.

Hyesung a Minwoo si vyměnili krátký všeříkající pohled. Nato brunet poklekl k příteli a světlovlasý s povzdychem zavřel dveře svojí kanceláře.

Publikum teď rozhodně nepotřebují.

"Mrzí mě to, Kangto," zamumlal Hyesung a položil staršímu ruku na koleno. Zachmuřil se. Cítil, jak se jeho kolega chvěje. "Vím, že ti to připadá naprosto šílené, a nedivím se, ale je to tak. Aron - Young Min," opravil se, "je mrtvý."

"Nesmysl!" zaječel Kangta. "Já ho viděl! Mluvil jsem s ním…!" Zrudl, když si vybavil všechny ty další provozované aktivity, o nichž se veřejně zmiňovat rozhodně nepovažoval za společensky korektní. Těm dvěma beztak ihned docvaklo, o čemže to tak nápadně pomlčel. Sklopil zrak k podlaze. "Myslíš, že jsem blázen?" zasmál se hystericky.

"To si nikdo nemyslí," odtušil Minwoo a založil ruce na prsou. Připomínal vojáka na stráži. Možná to ani nebyl záměr, ale jeho blokování dveří evokovalo dojem, že hlídá, aby jim doktor neutekl.

Chil Hyun na něj zmateně pohlédl. "Nerozumím…" Zamračil se. "To zní jako byste snad vážně věřili, že jsem se… scházel s duchem."

"Není to nemožné," řekl Sung a Minwoo vážně přitakal.

Kangta na ně vytřeštil oči.

"Zapomeňte na vědu a racionální uvažování, doktore. Navázal jste vztah s mrtvým. Zhmotnil se vám, hrál si na živého, jen aby s vámi mohl skutečně být. A i když vám sejde z očí, beztak ho máte za patami skoro pořád. Možná i teď."

Ahn se po Minwooových slovech podvědomě otřásl a rozhlédl se kolem sebe. Takže ten vtíravý pocit cizí přítomnosti…

Min… Vždycky to byl Min.

Vzpomněl si na rozhovor s Erikem. Přehrál si ho, slovo od slova, až jej samotného překvapilo, jaké detaily si dokázal vybavit. A pak další útržky, rozhovory s kolegy, s Hyoyeon, s Ryeowookem…

A pak do sebe všechno zapadlo.

"Andy mě nemá rád."

Panebože. Wookie…

"Nebyla to nehoda."

"Cože?" vyhrkli Minwoo a Hyesung nechápavě.

"Andy je taky po smrti, že? Ta vyšetření nelhala, Eric je psychicky úplně v pořádku. Nemá halucinace, on vidí mrtvé."

Shin a Lee se na sebe překvapeně podívali. To šlo rychle… Přikývli.

Kangta svraštil čelo. "Proč se ale nechal zavřít na psychiatrii?"

"To je na delší povídání," zamumlal Hyesung a rozpačitě se poškrábal na zátylku.

"Já mám času dost," ujistil ho Chil Hyun suše. "Dneska stejně nezamhouřím oka."

Brunet urputně zapřemýšlel nad podáním, které by přítele vyděsilo co nejméně, Minwoo ho s vysvětlováním však netrpělivě předběhl.

"Andy Erika miluje. Proto tu zůstává. Už víc než deset let a… no, řekněme, že touží po rovnocennějším vztahu."

"Mrtvý s mrtvým?"

"Přesně tak," přisvědčil světlovlasý.

"Jenže Eric umřít nechce. Proto si vyžádal pobyt v polstrované cele?" hádal Kangta dál.

"Polstrovaná cela je jediné kouzelné místečko, kde je v bezpečí. Tedy… Andy by ho mohl zabít i tam, samozřejmě, ale kdyby to udělal, porušil by nějaké pravidlo, či co, a pak už by Erika nikdy nenašel. Čehož se přirozeně děsí."

"Polstrovanou celou dal totiž Eric jasně najevo, že umírat nemíní," podotkl Sung. "Jde tu o její nejpodstatnější funkci. Když se nad tím zamyslíš, dává to smysl."

Kangta pomalu přikývl, pak se ale zamračil. "Takže když z pokoje tehdy utekl…"

"Měl v plánu umřít, ano. Ale rozmyslel si to."

"Díky vám." Leeův úsměv zazářil nespornou upřímností. "Zachránil jste mu život. Ještě jednou díky, doktore. Nikdy nebudu schopný se vám dostatečně odvděčit."

"Neblázněte. Je to moje práce," mávl Chil Hyun rukou. Pak se ale zarazil a přemýšlivě semkl rty. Trvalo hodnou chvíli, než znovu promluvil. "Pomůžete mu?"

"Pokusíme se. Ale…" Hyesung se hryzl do rtu. "Úspěch není úplně zaručený," přiznal váhavě.

"Jak by taky mohl…" Kangta se dlouze zahleděl na osvětlenou večerní ulici za oknem. Lampa v pravém rohu výhledu nečekaně zablikala a její světlo ještě pár okamžiků zoufale skomíralo, než zhaslo úplně.

Skoro jako něžná symbolika konce.

"Bude mě chtít Young Min zabít?" hlesl chabě a obrátil pozornost nazpět ke svým dvěma společníkům.

Minwoo spolkl bezpředmětnou poznámku o tom, zda Ahn ví, že Aron neměl svoje korejské jméno rád, a nejistě pokrčil rameny. "To, že si Andy skálopevně stojí za svým pokrouceným přesvědčením nutné smrti, neznamená, že si, ehm, Young Min myslí totéž."

"Prosím, mluvte o něm, jak jste zvyklý," požádal ho tiše Kangta.

Světlovlasý s díky kývl. "Víte, vlastně jsem si jistý, že se bude Aron dívat na celou věc jinak než Andy. Přece jenom se do vás zamiloval až po smrti… A miluje vás živého. Což je dobrá zpráva. Jenže váš hlavní problém to stejně neřeší…"

"Nedá mi pokoj, že ne?"

Nápadné zaváhání s odpovědí mělo stejný účinek, jako by ji detektiv vyslovil nahlas.

"Mrtví milují silně. Fanaticky. Destruktivně," zamumlal Hyesung a rozpačitě si uhladil neviditelný záhyb na perfektně nažehlené košili. "Nemluvě o tom, jak šíleně jsou majetničtí…"

"Ne, rozhodně vás nenechá být," přisvědčil Minwoo.

"Co mám dělat?" šeptl Chil Hyun vyděšeně a zimomřivě si přitáhl kabát blíž k tělu. Byl to instinkt. Chlad ho už skoro dva měsíce pronásledoval, kamkoli se hnul.

Světlovlasý počastoval Shina významným pohledem a pokynul bradou ke Kangtovi. Ten se ve vší zdvořilosti tvářil, že si ničeho nevšimnul a zaujatě zkoumal špičky svých bot.

"No," Sung si odkašlal, "snad bychom do té pomoci Erikovi mohli zahrnout i tebe. Jeden duch navíc Jong Woona nezruinuje…"

"Zato naše peněženky jo," zabručel si Minwoo pod vousy.

"Moment. O jakou pomoc se jedná?" skočil jim Chil Hyun do řeči.

"Zapuzení. Zamezí mrtvému přístup do tohohle světa," řekl Hyesung.

"Natrvalo?"

"Natrvalo."

Kangtovo čelo zbrázdila hluboká vráska. Jistě, vidina, že bude Young Minem stíhán do konce života, se mu nijak nezamlouvala, ale tohle… tohle se mu zdálo až příliš kruté.

"Eric s tím souhlasí?"

Ta otázka Hyesunga, jak vidno, nepříjemně překvapila. Zamračil se. "Samozřejmě. Proč se ptáš?"

A proč ty lžeš?

Kangta neurčitě trhl rameny. "Můžu… si to promyslet?"

***

Přemýšlel. Celou noc a celý den. Nebo se o to alespoň snažil. Jenže myšlenky nespolupracovaly. Bloumaly úplně jiným směrem a přemítaly o samých nepodstatnostech.

O tom, jak nádherně zní jeho jméno z Young Minových úst, kupříkladu.

Hodiny v kuchyni ukazovaly dvě minuty po páté, když se bytem rozlehlo táhlé, pronikavé zakvílení zvonku. Kangta odložil sklenici vody na linku a vyhlédl z kuchyně. Zatajil dech, vyčkával.

Druhé zazvonění. Třetí. A pak čtvrté.

Přistihl se, jak levou rukou křečovitě svírá futra.

Třeba to vzdá. Třeba odejde…

"Kangto, vím, že jsi doma. Otevři!"

Ne!

Ztěžka polkl a opřel se zády o zeď vedle otevřeného průchodu do chodby. Srdce mu splašeně bilo do prsou.

"Kangto!" Naléhavé zabušení.

Jdi pryč, prosím…!

Vteřinová ručička trhaně oběhla kolem dokola. Jednou. Dvakrát…

Chil Hyun se rozechvěle vyklonil do chodby, pohled upřený na vchodové dveře. Napnul uši, nic však nezaslechl. Všude panovalo absolutní ticho.

Vydechl. Napůl ulehčeně, napůl zklamaně. Než periferním viděním zachytil pohyb.

"Schovávat se nemá cenu."

Zaječel, když ho Young Min prudce přirazil ke stěně. Zoufale se mu pokoušel vykroutit, volal o pomoc, mladšího ruka však jeho vřískot nekompromisně umlčela. Vytřeštil na něj oči.

Hněv. Očekával, že bude vzteklý, že bude zuřit. A on namísto toho… proč se tváří tak zlomeně?

"Nekřič, ano?"

Přikývl, zcela upřímně, a Aron jemně sejmul ruku z jeho úst.

Nehnuli se. Nepromluvili. Jen na sebe váhavě hleděli.

Několik dlouhých tíživých okamžiků.

"Co ode mě chceš?" hlesl Kangta bezbarvě.

Kéž by tutéž netečnost cítil taky uvnitř…

Semkl rty, aby zarazil zubům jektat o sebe. Nechtěl si nepřipouštět ten kajícný výraz usídlený v Minově příliš dokonalé tváři, nechtěl, jenže…

"Být s tebou," šeptl Aron prosebně. "Nic víc." A pak padl na kolena a objal Hyuna kolem pasu. Zoufale. Bojácně. Přitiskl se k němu, co nejblíže dovedl, jako by s ním chtěl nadobro splynout. "Jestli tě děsím, nemusíš mě vidět. Zmizím, jako bych tu prostě nebyl, dobře…? Já… nebudu… nebudu tě nijak omezovat, slibuju… Jenom…" Provinile si uvědomil, že máčí Kangtovo tričko slzami, neodtáhl se však.

Ještě ne. Ještě chvíli.

"Jenom mě od sebe neodháněj, prosím tě…"

Pár nekonečných vteřin se nic nedělo. Tikot hodin a Kangtův zrychlený dech byly jedinými známkami toho, že se nezastavil čas.

Starší statečně polkl knedlík v krku - sakra, stačí, že tu brečí jeden z nich! - a zlehka uvolnil Ronovo křečovité objetí kolem svého pasu. Jen natolik, aby se sám mohl svézt na kolena a přitáhnout si jeho třesoucí se tělo do náruče.

Nejspíš je idiot, ale čert to vem.

"Kašlu na to," zabručel mu do ramene. "Není podstatné, jestli jsi živý, mrtvý nebo mimozemšťan."

Cítil, jak tmavovláskův hrudník zavibroval hysterickým smíchem.

"Miluju tě," usmál se a jemně Minovi nadzvedl bradu, aby mu viděl do očí. "Miluju tě, Arone, a nechci, abys kamkoli mizel."

Mladík sebou překvapeně trhl, když Kangta měkce vyslovil jeho jméno. Bylo to… zvláštní. Ale krásné.

Neskutečně krásné.

Zhou Mi a Ryeowook se mýlili. Neublíží mu. Ví, že ne.

Nikdy nikomu nedovolí, aby Kangtovi ublížil…

"Děkuju," broukl tiše a stulil se nazpět do Ahnovy horké náruče.

***

"Můžeš slavit, tvá peněženka žádné další ztráty neutrpí," odfrkl Hyesung a položil mobil na konferenční stolek. "Hyun tomu nechá volný průběh."

"Ten chlap je blázen," zavrtěl Minwoo se smíchem hlavou. "Ale co my víme, třeba je Aron doopravdy jediná výjimka potvrzující pravidlo…"

Brunet pokrčil rameny. "Tak či onak, kontakt na Jong Woona jsem mu nechal. Kdyby si to později rozmyslel…"

V tom momentě se mobil rozezvonil podruhé a Sung se po něm otráveně natáhl. "Kdo zase…?" Jeho oči se rozšířily údivem, když rozpoznal číslo volajícího. "Minwoo, to je on!"

Starší se jako na povel vyšvihl do sedu. "Jong Woon?"

Hyesung přikývl a přijal hovor. Svůj úzkostí stažený žaludek se snažil pokud možno nevnímat. "Prosím?"

"Zdravím, doktore. Vše je připraveno," mroukl na druhé straně linky Yesungův hluboký hlas. "Já čekám na místě. Teď je řada na vás."

Shin nasucho polkl. Očima vyplašeně vyhledal napjatě vyčkávajícího Minwooa po svojí pravici.

"Do desíti byste to sem mohli zvládnout, co říkáte?"

***

Klíč překotně a roztržitě zarachotil v zámku.

Eric propálil dveře nevraživým pohledem a mrzutě se posadil. Zívl. Co zase? Na návštěvy už je pozdě, Hyoyeon tu byla ani ne před půl hodinou a Shin službu nemá, tak…?

Vykulil na příchozího oči.

"Minwoo?"

Lehce užasle se zvedl z postele právě k okamžiku, kdy se k němu světlovlasý rozběhl a vrhl se mu kolem krku.

Mladší se vytáhl na špičky a přimkl se k Erikovi tak těsně, že se rty prakticky dotýkal jeho ucha. Měl k tomu dobrý důvod, ovšem, ale lhal by, kdyby tvrdil, že si to neužíval. "Je tady?" zašeptal.

Mun se zarazil, po páteři mu přeběhlo nepříjemné zamrazení. Něco tu nehrálo. Co má Minwoo v plánu…? "Ano," odtušil taktéž šeptem, neochotně, váhavě, vnímaje Andyho nedůvěřivý pohled, rozčileně těkající mezi nimi.

"Dobře. Výborně," zamumlal Minwoo a s nervózním zachichotáním Erika políbil na tvář. Až dětsky nevinně. "Volal Jong Woon. Všechno je přichystané. Teď už tě odsud musíme jenom ve zdraví dostat…"

Černovlasý zbledl jako stěna. "Minwoo, ne…" Proč souhlasil? Proč s tím proboha souhlasil? Je to sebevražda. Tohle… tohle prostě nemůže vyjít…

"Šš, bude to v pořádku," konejšil ho tichounce mladší. "Všechno bude v pořádku, ano? Jenom mi, prosím, věř."

"Zabije nás jednoho po druhém."

"Nezabije. Nedovolím to." Minwoo chlácholivě stiskl jeho ramena. "Až se dostaneme k Jong Woonovi, budeme v bezpečí - …"

"A do té doby?"

"Na tři z téhle hnusné cely vypadneme. Dej se doprava a dávej pozor, ať neponičíš tu solnou linii, co se táhne na šířku chodby."

Eric svraštil čelo. "Bude to fungovat?" hlesl.

"Musí," usmál se povzbudivě Minwoo. Pak od něj o dva kroky odstoupil a vzal ho za ruku. "Raz."

Starší koutkem oka postřehl, jak Andy podezíravě nakrčil obočí a pomalu se přibližuje k nim.

"Dva."

Minwooova dlaň sevřela tu jeho o poznání pevněji.

"TŘI!"

Vyřítili se z cely, jako by jim za patami hořelo, a bez dechu prudce zahnuli vpravo. Eric bolestně zaťal zuby. Andyho pronikavý výkřik se mu v ozvěně svědomí zařezával hluboko do mozku. Bělostnou linku tence navrstvené soli přeskočili v euforii závodníka, vítězně protínajícího kýženou cílovou čáru.

Zastavili se přímo před pobledlým, rozčileně vyčkávajícím Hyesungem.

Všichni tři se zadívali do prostoru před celou, ohraničeného ze tří stran solnými čarami.

"Funguje to?" zeptal se nejistě Minwoo. Sung tázavě vzhlédl k Erikovi, v ruce neklidně žmoulaje cíp modrého šátku.

Černovlasý kývnul. "Funguje," vydechl chabě. Nevěřícně sledoval, jak Andy marně bloudí po obvodu čtvercového, solí vykresleného obrazce, marně hledá skulinku k úniku. Připomínal mima, předstírajícího uvěznění v imaginární skleněné krychli.

"Tak fajn. Rychle odsud," zavelel Lee a zatahal přítele z rukáv. "Hyukie."

Eric však nevypadal, že by vnímal cokoli z toho, co zrovna řekl. Strnule zíral do ohraničeného prázdna (o jehož prázdnotě by se dalo vášnivě polemizovat), ve vytřeštěných očích strach a nezvratnou vinu.

Pohlédl tím stejným směrem, a ač Andyho neviděl, jeho vyčítavý, pomstychtivý pohled nebylo nijak těžké si představit.

Sakra!

"ERIKU!"

Mun sebou zmateně trhl. Podíval se na Minwooa, pak se naposledy omluvně ohlédl po Andym a rozběhl se za doktorem Shinem chodbou k hlavnímu schodišti. Když probíhali kolem sesterny, spatřil za stolem sedět Hyoyeon. I ona ho uviděla, netvářila se však nijak překvapeně. Ne.

Věnovala mu krátký přející úsměv.

Zato Yuri v recepci zezelenala, když se kolem ní ta nesourodá trojice mužů prohnala.

Nedbali jejího jekotu, rozrazili dveře a vřítili se do tmavé noci. Chladný vzduch je uhodil do tváří.