Dead arms - 2. kapitola

Tiché charakteristické zašramocení v zámku Erika vytrhnulo z neklidného dřímání. Rozespale zamžoural do tmy.

Cvak.

Rázem byla veškerá malátnost tatam. Černovlasý hrůzou vytřeštil oči a prudce se vymrštil do sedu.

Dveře jeho polstrované cely se pozvolna nehlučně otevřely.

Eric nasucho polkl. Spustil nohy na zem a vstal z postele. Jeden krok. Pak druhý. Třetí… Srdce mu zběsile bušilo. Vzal za kliku a rozevřel dveře dokořán. A přesně jak předpokládal, mdle osvětlená nemocniční chodba byla zcela prázdná.

"Víš, drahý, tvá vytrvalost je sice skutečně obdivuhodná, ale začínáš mě tím už opravdu regulérně štvát," zabručel černovlasý s povzdechem do nočního ticha. Chtěl couvnout zpátky do nitra pokoje, chladný dotyk na rameni jej však v pohybu zadržel.

"Proč to pro mě nechceš udělat, Eriku?" zašeptal Andy vyčítavě. "Proč se tomu tolik bráníš? Copak mě nemiluješ?" Prstem lehce opsal linii mužovy paže. Usmál se. "Bude to rychlé. A bezbolestné. Nemusíš se ničeho bát…"

Při těch slovech se Erikovi hrůzou zježily vlasy na zátylku. Zuřivě zakroutil hlavou a rezolutně přibouchl dveře. "Já ale nechci umřít, jasné?!" osopil se na mladšího rozčileně, hlas rozechvělý hysterickou panikou, a ráznými kroky se odebral zpět k posteli. "Ano, věřím, že na onom světě se spolu budeme mít naprosto báječně, že na permanentně modrém nebi bez mráčku bude zářit duha, na louce se budou pást jednorožci a vzduchem létat konfety, ale prosím, Andy…! Dej mi ještě pár let! Jen pár let důstojného života! Dovol mi, abych mohl beze strachu z věčně přítomné hrozby smrti opustit tuhle deprimující celu a žít jako plnohodnotný člověk. Ještě alespoň jednou jedinkrát… Prosím tě…!"

Andyho jemná bledá a jindy tak klidná tvář se zkřivila surovým hněvem. "Dal jsem ti už patnáct let!" zavrčel vztekle. "To ti snad nepřipadá dost?!"

Starší se zděšeně zajíkl, když se přízrak mrknutím oka zjevil přímo před ním, prudce jej přirazil ke stěně a prsty pravé ruky zaryl do jeho krku.

"Andy, to - to bolí," zalapal Eric zoufale po dechu. Pokusil se uvolnit přítelův stisk okolo svého hrdla, ale marně. Zatmělo se mu před očima.

"Mohl bych tě zabít hned teď a tady, lásko," zasyčel mu mladší výhružně do ucha a pro názornou demonstraci ještě zesílil sevření kolem Erikova krku. Zároveň s tím se však v jeho tváři objevil výraz holého, bezvýhradného neštěstí. "Ale nechci. Protože kdybych to udělal… znamenalo by to konec. Definitivní… Porušil bych zákony mrtvých a ztratil tě. Už navždycky." Něžně pohladil rudé pohmožděniny na Erikově kůži, načež sklouzl dlaněmi na jeho ramena a s tichým vzlykem se schoulil v jeho náruči. "Zmizel bys mi a už nikdy bychom se nenašli. Takhle bys to chtěl? Abychom strávili věčnost každý sám…?"

"Ne, ne, ovšemže ne," zamumlal Eric. Automaticky si Andyho přitáhl blíže k sobě a opřel si bradu o jeho temeno. "Víš přece, že si nepřeju nic jiného než být s tebou. Jen… mi dej ještě trochu času… Rok. Víc nechci…"

Mladší černovlásek zavrtěl hlavou.

"Půl roku…?"

"A proč ne hned?"

Eric si povzdechl. Těžko vysvětlovat neživému, proč živý tolik lpí na životě. Na rodině, na přátelích… Zvláště pak, když to Andy ani chápat nechtěl. "Sun Ho, prosím…" hlesl unaveně.

Jeho náruč však byla prázdná. Andy zmizel. Tak jako vždycky.

***

"Doktore Shine?"

Hyesung se překvapeně otočil za povědomým hlasem. "Pane Lee. Rád vás vidím," usmál se na chvatně k němu spěchajícího Minwooa.

"Nápodobně. Ale co vy tady?" zazubil se světlovlasý přátelsky a podal doktorovi ruku. V příští vteřině ale zbledl jako stěna. "Nestalo se Erikovi nic, že ne…?"

"Copak musí být lékař vždycky jen poslem špatných zpráv?" ušklíbl se brunet. "Eric je docela v pořádku, jen žádné obavy. Je opravdu hezké, jakou o něj máte starost…"

"To víte," Minwoo se melodramaticky chytil za srdce, "sentimentalita první lásky… Té se člověk zbavuje jen těžko."

"První láska? To z vás vaši rodičové asi neměli zrovna radost." Sung se rozesmál.

"Co rodiče, ale babička! Naprosto přesně si pamatuju tu chvíli, kdy se mě o mých pátých narozeninách zeptala, jestli už jsem si ve školce našel nějakou nevěstu a já jí na to velice hrdě oznámil, že to já budu Erikova nevěsta… Zaječela něco o nečistém dítěti a nutnosti exorcismu, pokřižovala se, pak se vyvrátila a táta ji půl hodiny oživoval. No, když přišla zase k sobě, celé odpoledne do našich hustila cosi o příliš liberální výchově a špatném vlivu televize, načež mi nade dveře pokoje vlastnoručně přitloukla krucifix a důrazně apelovala na mámu, ať mi před spaním dennodenně předčítá z Bible. Žel bohu, my doma Bibli nikdy neměli. Hm, možná proto zůstala má menšinová orientace zcela nepoznamenaná…" Minwoo zadumaně našpulil pusu. "Každopádně," namířil na smíchy se dusícího Hyesunga prstem, "Erikovi o tom neříkejte. Stačí, že ví, že ho miluju. Nemusí vědět, jak moc."

"Vy dva jste si patrně hodně blízcí, viďte?"

"Tak blízcí, jak jen si nejlepší přátelé s výhodami mohou být."

Brunet nakrčil obočí. Tak přátelé s výhodami? Bodl jej palčivý osten žárlivosti. Ano, věděl, že je to hloupé, naprosto nesmyslné a zcela neprofesionální, ale nedokázal si pomoci. Eric ho přitahoval. Neskutečně moc. Snad za to mohl jeho atraktivní vzhled, snad osobní kouzlo nebo možná ta uzavřenost a neochota spolupracovat… Přiznával si to jen velmi nerad, ale Eric Mun se mu jednoduše dostal pod kůži.

Jen stěží potlačil trpký povzdech. Tak dost. Přestaň přemýšlet nad blbostmi, okřikl se v duchu. Správně, osobní pocity musejí stranou. Měl by Minwooově bezprostřední přímočarosti vlastně děkovat. Není nic horšího, než když má zatvrzele nekomunikující pacient ještě zatvrzeleji nekomunikující nejbližší. "Hm, a v tomhle ohledu se jeho chování nijak nezměnilo?"

Světlovlasý přikývl. "Nedlouho poté, co ho propustili z nemocnici, ke mně začal být… odtažitý. Víte, nejprve jsem myslel, že mi tak vyčítá to, co se stalo, ale… teď se spíš přikláním k teorii, že to mělo - a má - co dělat s tou jeho halucinací. Jako by… nechtěl, aby Andy žárlil nebo tak něco… Uhm," rozpačitě naklonil hlavu na stranu, "zní to asi dost uhozeně, co?"

"Vlastně ani ne," opáčil zamyšleně Sung. "Nezmínil se Eric někdy o tom, že mu chce Andy ublížit?"

"Ublížit? O tom nic nevím… Ne. Nic takového, alespoň přede mnou, určitě nikdy nenaznačil. Vy snad máte ten pocit…?"

Hyesung jen neurčitě pokrčil rameny. "Myslím, že co se Erika týče, je lepší se od nějakých pocitů distancovat," zabručel.

"To je fakt," zasmál se Minwoo. "Nu, tak co vás k nám tedy přivádí, pane doktore?"

"Doufal jsem, že mi některý zdejší dobrý a ochotný vyšetřovatel poví, jak vlastně zemřel doktor Im." Shinovy tenké rty se zkřivily v jízlivém ušklíbnutí. "Jenže najít tu dobrého a ochotného policistu je, jak jsem již měl to neskonalé potěšení zjistit, tak trochu problém."

Světlovlasému zacukaly koutky. "Pojďte za mnou," vyzval mladšího muže pobaveně. "Ono přece jen není zrovna vhodné rozebírat případ Ima Woo Hyuna na chodbě."

***

"Takže vy jste hlavním vyšetřovatelem toho případu?" Hyesung udiveně pozdvihl obočí, s poděkováním usedaje do nabízeného křesla. "To je docela zvláštní náhoda, nemyslíte?"

"Spíš jedna velká bizarnost," ušklíbl se Minwoo. Vytáhl z šuplete svého stolu příslušný spis a zamračeně se do něj zahleděl.

Brunet přemýšlivě nakrčil čelo. "Pane Lee?" hlesl do vyvstalého ticha.

Druhý muž tázavě zvedl zrak od dokumentu.

"Jak se doktor Im choval k Erikovi?"

"O zesnulých jenom dobře, co?" Minwoo si povzdechl. Překřížil ruce na prsou a zabořil se pohodlněji do opěradla polstrované židle. "Jenže ten chlap nebyl nic jiného než prachobyčejný hajzl. Popudlivý arogantní a zakomplexovaný bastard, který svoje pacienty šikanoval a bezdůvodně si na nich vyléval vztek. Jeho jednání bylo… prostě odporné. Mnohokrát jsem vedení vysloveně žádal o změnu Erikova ošetřujícího lékaře, ale vždycky jsem byl odbyt tím, že doktor Im je kapacita." Znechuceně zafrkal. "Vím, že je to ode mě hnusné, ale s vědomím, že je mrtvý, se mi… ulevilo. Skutečně ulevilo."

Sung pozvolna, poněkud rozpačitě přikývl. "Takže… co se vlastně stalo?"

"Nu, dostali jsme zprávu od Imova bytného. Sousedé si začali stěžovat na příšerný zápach. Pokoušeli se k Imovi dozvonit, ale nikdo jim neotvíral." Světlovlasý se opřel lokty o desku stolu a sepjal prsty. "Našli jsme ho v obýváku. Byl mrtvý už pár dní. A o přirozené úmrtí se rozhodně nejednalo."

Hyesung zalapal po dechu. "Byl snad… zavražděn?"

"Všechna okna v jeho bytě byla zajištěná, dveře zamčené zevnitř. Vrah by se neměl kudy dostat ven."

"Takže sebevražda?"

"Okolnosti by tomu nasvědčovaly, kdyby…"

"Kdyby co?"

"No, zaprvé se nenašel žádný dopis na rozloučenou. Celý byt jevil jasné známky zápasu. Imovo tělo bylo samá podlitina. A pak ten způsob smrti…" Minwoo se při té vzpomínce bezděčně otřásl. "Měl podřezané hrdlo. Střepem z rozbité skleněné vitríny."

"To skutečně nevypadá jako klasický scénář sebevraždy," připustil brunet.

"Hm. A podívejte se na tohle." Světlovlasý ze spisu vytáhl folii se dvěma fotografiemi. "Leželo to vedle Imova těla. Pravděpodobně to napsal těsně před smrtí."

Hyesung se zvědavě naklonil ke snímkům. Byl to detail fotky nějakých novin, na jejichž horním okraji bylo modrou propiskou načmáráno jediné slovo. Jméno. Doktorovy oči se rozšířily úžasem. "'Andy'?"

"Divné, viďte." Minwoo nechápavě zakroutil hlavou. "Proč by poslední věc, kterou Im mohl světu sdělit, bylo zrovna jméno halucinace jeho pacienta?"

***

"Nic zajímavého se tedy neudálo?" Hyesung se zatvářil zoufale. Zavřel skříňku a s úpěnlivou prosbou v očích se zadíval na svého kolegu. "Vůbec nic? Žádná změna? A neřekl aspoň něco…? Já nevím, cokoliv?"

Kim Dongwan dopnul poslední knoflík kabátu. Soucitně se na Sunga usmál. "Kotě, vždyť ta tvoje nádhera prakticky nemluví. Vlastně se nijak neprojevuje. Sedí na posteli a čmárá do skicáku. On nechce abychom mu pomohli. Je naprosto zbytečné s ním ztrácet čas. Prostě se na něj vykašli, nemá to cenu."

"Tomu teda říkám přístup," zafrkal brunet uštěpačně.

"Nač plýtvat energií, když o naši péči nestojí? Věř mi, Mun je ztracenej případ."

Hyesung frustrovaně zavyl. "Copak tu opravdu není nikdo, s kým by si občas promluvil? Komu by alespoň trochu důvěřoval?"

"No…" Wan se zamyslel, "možná… zkus se zeptat Hyoyeon," navrhl pak. "Jo, to je ta správná osoba. Člověk ji nemusí ani pořádně znát, aby pochopil, že je Eric její oblíbený pacient. Tráví s ním celkem dost času. A pokud je mi známo, i on k ní chová sympatie."

"Hyoyeon… to je sestra Kim, že?"

Tmavovlasý přikývl. Podíval se na hodinky. "Možná ji ještě zastihneš na sesterně. No nic, já jdu. Užij si noční," zazubil se a letmo Hyesunga políbil na tvář. "Mimochodem, ta páteční večeře stále platí, že ano?"

"Samozřejmě," mroukl s lehkým pousmáním brunet. Vyprovodil Dongwana na chodbu, načež kvapem zamířil k sesterně.

Ze zvyku dvakrát ťukl na dveře a nakoukl do místnosti. "Slečno Kim?"

Dlouhovlasá blondýnka zvedla zrak od kartotéky. Usmála se. "Ano, pane doktore? Mohu pro vás něco udělat?"

Sung jí úsměv oplatil. "Víte, jsem zvyklý mít o svých pacientech jasný přehled. Znát jejich každodenní činnosti a být obeznámen se všemi, byť jen nepatrnými změnami v jejich chování. Jenže…" povzdechl si, "nad Erikem už tady evidentně všichni zlomili hůl a nevidí důvod, proč by mu měli věnovat pozornost. Jste tedy moje jediná naděje. Eric je prý váš oblíbený pacient."

Hyoyeon přitakala. "Budu pasována na vaši první informátorku?" ušklíbla se pobaveně.

Hyesungovi zacukaly koutky. Galantně se uklonil. "Byl bych vám za to opravdu neskonale vděčný, má drahá."

Blondýnka teatrálně protáhla obličej. "Tohle od vás ale není ani trochu fér! Moc dobře víte, že se vám nedá říct 'ne'! Přiznejte barvu!"

"No, možná v to tak trochu doufám," připustil brunet se smíchem.

"Ach jo." I Hyo se srdečně rozesmála, kroutíc přitom nevěřícně hlavou. "Vy jste fakt hroznej chlap. Tak co chcete vědět?"

"Byla jste dnes u Erika, Hyoyeon?"

"Ano, několikrát."

"A ničeho… hm, zvláštního jste si nevšimla?"

Dívka se zamračila. "Abych pravdu řekla… něco tu je. Když jsem Erikovi nesla večeři, slyšela jsem, jak s někým mluví. A když říkám s někým, nemyslím tím Andyho."

"Tak koho tedy?"

"To nevím. Ale oslovoval ho… 'Jine'."

Sung zbledl jako stěna. "'Jine'? Jste si jistá?"

"Naprosto. Děje se něco, pane doktore?"

"Ne, ne. Vše je v pořádku. Děkuji vám."

Blondýnka kývla. "Pane?"

Shin tázavě pozdvihl obočí.

"Já… vím, že je to s Erikem těžké. Že skoro nekomunikuje, že nechce spolupracovat, ale… moc vás prosím, nebuďte jako doktor Im. Takové zacházení si Eric nezaslouží. On… on není zlý, ani zlomyslný. Má jen strach. A to ani ne tak o sebe, jako spíš o druhé. Proto se od lidí izoluje. Aby je chránil. Aby Andymu nezavdal jediný důvod jim… ublížit."

***

"Ahoj, Eriku."

"Měl byste tu páteční schůzku s doktorem Kimem zrušit," zabručel černovlasý místo pozdravu, tužkou cosi zuřivě čmáraje do skicáku.

Hyesungovi spadla brada. "Jak - ?"

Eric máchnutím ruky ukázal kamsi za zkoprnělého bruneta. "Váš mrtvý muž si stěžoval."

"Můj - ?"

"Junjin," vzdychl Mun netrpělivě. "Umřelo vám snad víc partnerů?" Zalistoval ve skicáku a strčil doktorovi pod nos stránku s příslušným portrétem.

Sung vytřeštil oči. Z bílého listu na něj hleděla přesnými, líbeznými tahy vykreslena Choong Jaeho nádherná charakteristická tvář. Těžce polkl. Svět se s ním zatočil. "Ty… jsi znal Jinnieho, Eriku?"

"Myslíte za živa? Ne."

Za živa? Hyesung se zatvářil zmateně. "Tak jak tedy - ?"

"Jednoduše. Vidím ho."

"Vidíš - ?"

"Stojí přímo za vámi."

Doktor se prudce otočil. Srdce mu bušilo až v krku, hrdlo vyschlé na trout. Zrakem vyděšeně zatěkal v nicotně bílém prázdnu polstrované stěny. Ne, nikdo za ním nestál, samozřejmě, že ne. Jak by taky mohl…

"Nesnažte se. Pokud nechtějí být viděni, nemůžete je vidět. Žádný člověk by neměl… Ale já je vidím," zamumlal Eric, pohled nepřítomně upřený před sebe. "Pořád. Všechny. Každého, každičkého z nich…"

"Koho? Koho vidíš, Eriku?"

Černovlasý však semkl rty k sobě a prudce potřásl hlavou.

"Nechceš o tom mluvit? Dobře," kývl Sung a posadil se do křesla. Netřeba tlačit na pilu. Času mají dost. Usmál se. "Změňme téma. S tou procházkou sis to stále nerozmyslel?"

"Slyšel jste o Zhou Miho případu, doktore?" opáčil na to Eric.

"Zhou Mi?" zopakoval brunet překvapeně. "Ne, neslyšel. Proč ale - ?"

"Tak to byste měl možná napravit. Třeba potom pochopíte, proč se z tohohle pokoje nechci hnout."