Dead arms - 4. kapitola

"Sakra. Chodím sem skoro dennodenně už víc než rok a až teď mě napadlo, že asi není zrovna běžný, aby měla polstrovaná cela vlastní koupelnu a záchod, co?" ušklíbl se Minwoo a posadil se do křesla.

"To je fakt. Tahle cela je docela unikát," souhlasil Eric. "Hyoyeon mi vyprávěla, že chlápek, co to tu kdysi nechal postavit, si chtěl mermomocí vyzkoušet, jaké to je být zavřený v polstrované cele. Když si ale uvědomil, že by to mimo jiné obnášelo potupně vykonávat potřebu, navíc pod dohledem kamer, do nějaké mísy v rohu, rozhodl, že do stavebního plánu pro jednu z cel zakomponuje i vlastní sociální zařízení. Tím se ovšem tahle cela stala na dlouhou dobu prakticky úplně nepoužitelnou, protože pacienty, pro které je pobyt v polstrované cele - normální polstrované cele nezbytný, sem kvůli bezpečnostnímu riziku umístit nemohou. Jsem vlastně vůbec první pacient ubytovaný tady." Koutky mužových krásných plných rtů se zvedly v cynickém úsměvu. "Vedení prý dokonce uvažuje, že ji na mou počest pojmenuje Erica."

Oba se při té představě pobaveně rozesmáli. Minwoo už skoro zapomněl, jak moc Erikovi smích sluší. Ani se nepamatoval, kdy naposledy ho viděl takhle upřímně se smát. Zahřálo ho u srdce. Záhy se však jeho myšlenky stočily docela jiným směrem. Dlouze a zadumaně se na přítele zahleděl, prsty pravé ruky přitom rozpačitě bubnuje o stehno.

Eric si povzdechl. Opřel se zády o stěnu a zkřížil nohy v tureckém sedu. "Tak mluv. Co potřebuješ?"

"Eh?"

"Takhle se tváříš vždycky, když ode mě něco chceš, ale nevíš, jak správně začít, abych tě neposlal do háje."

"Ah!" Světlovlasý s výmluvnou vehemencí rozhodil rukama. "Nemůžeš aspoň jednou předstírat, že ze mě neumíš číst jako z otevřené knihy?"

"Promiň. To víš, třicetiletá známost je prevít," mroukl Eric sladce, načež významně pozdvihl levé obočí. "Takže…?"

"Fajn," kapituloval Minwoo. "Chci… s tebou mluvit o Andym."

"Ale?" utrousil černovlasý ironicky a odvrátil pohled na protější bílou stěnu. "A já myslel, že Andy neexistuje…"

"Buď hodný, Hyukie."

Erikovy oči se překvapeně stočily zpátky k Minwooovi. Ten se na něj široce usmál. "Tak už jsi mi dlouho neřekl," hlesl starší tiše.

"Až příliš dlouho… Co ses vrátil z Ameriky, skoro jsme na tvoje korejský jméno zapomněli."

"Není divu, když ho nepoužívám. Ty jsi, vyjma rodiny, samozřejmě, snad jediný, kdo ví, že mám i korejské jméno."

"Třicetiletá známost je prevít, co?" zašklebil se Lee.

Tváří černovlasého muže prolétl náznak vlažného usmání. "Proč chceš mluvit o Andym?"

"Povíš mi o něm něco?" odvětil mu Minwoo otázkou.

Eric střelil pohledem do rohu vedle vchodových dveří a zakroutil hlavou. "Ne. Andy nechce, abych o něm mluvil."

Paráda. Když Andy nechce, nejede přes to vlak. Mladší si nespokojeně odfrkl.

Mun však vzápětí rozpustile naklonil hlavu ke straně a podotknul: "Odpovídat 'ano/ne' mi ale nezakázal."

Minwoo se široce zazubil. "Miluju tě, víš to?"

"Být tebou, moc se tu o tom nešířím."

"Proč? Andy snad žárlí…?"

"Odpusť si laskavě ten posměšný tón, ano? Pokud si dobře vzpomínám, tys kdysi chorobně žárlil i na moje sestry."

"Já na ně nežárlil, já je přímo bytostně nesnášel," zakřenil se světlovlasý. "Půjčíš mi papír a tužku?"

"Na co?"

"Abych si mohl zapsat všechno, co o Andym zjistím přece."

"Až tak?" podivil se Eric, ale bez dalších řečí vytrhl ze skicáku prázdný list a spolu s tenkým černým fixem a tácem od oběda namísto podložky ho Minwooovi podal.

"Dobře," Minwoo se v křesle rozhodně narovnal, tác si položil na kolena, papír na něj a okázale se chopil fixu. "První a nejzásadnější otázka - a varuju tě, jestli se budeš tvářit jako chápavý psychiatr Hyesung, uškrtím tě - je Andy mrtvý?"

Eric zaujatě povytáhl obočí.

"Nekoukej tak na mě!"

"A já nevěřil, že bys mohl brát Zhou Miho přítelkyni vážně…"

Leeovi spadla čelist. "Jak víš, že - ?" Pak se ale zarazil a s povzdychem zavrtěl hlavou. "Ne, nebudu se ptát. Radši. Tak je mrtvý nebo není?"

"Je," přisvědčil starší.

"Fajn… teda ne, že by to bylo fajn, ale… chápeme se. Tak jo. A když byl Andy ještě naživu, vy dva jste se znali."

Eric přikývnul.

"Ze školy z Ameriky?"

Další přikývnutí.

"Byl tvůj spolužák?"

"Ne."

"Starší?"

Černovlasý nesouhlasně potřásl hlavou.

"Takže mladší. O rok?"

"Přidej."

"O dva?"

"Ano."

Minwoo si zapsal pár stručných poznámek, než pokračoval. "Je Andy Korejec?"

"Ano."

"Chodili jste spolu?"

"Ano, ale nějak nechápu, k čemu ti zrovna tohle bude dobré," odtušil Eric suše.

"K ničemu. Pouhá zvědavost, nic víc," usmál se světlovlasý nevinně. "Umřel Andy, když jste byli ještě oba na škole?"

"Ano."

"Proto o něm nikdy dřív nepadlo ani slovo? Měl jsi ho tak moc rád?"

"Miloval jsem ho," opravil ho Mun úsečně. "Pořád ho miluju."

Minwooovo čelo zbrázdila bolestná vráska. Znenadání prudce vstal, tác s papírem i fix bez ladu a skladu odložil na křeslo, načež padl před užaslého Erika na kolena, vzal jeho ruku do své a přitiskl si ji ke rtům. "Můžeš ho milovat sebevíc, ale nemůžeš žít ve světě mrtvých, Eriku. Ty jsi živý. Patříš sem."

"Jsem tady…"

"Ne, nejsi. Možná chceš být… ale nejsi," zamumlal nešťastně světlovlasý. "A víš proč? Protože se nás živých straníš… postavil sis kolem sebe neproniknutelnou zeď, za kterou se schováváš a odmítáš nás za ni pustit… To kvůli němu, že? Proč mrtvému dovoluješ, aby ovládal tvůj život?"

"Minwoo, přestaň, prosím…"

"Ne. Já tě miluju, Eriku." Lee se tváří mazlivě otřel o přítelovu dlaň. "A nic si nepřeju víc, než aby ses vrátil zpátky ke mně. Aby bylo všechno zase jako dřív…"

"To nejde," odsekl černovlasý a vytrhl se z Minwooova sevření.

"Ne…!" vyjekl mladší zoufale. Prakticky hmatatelně cítil, jak se mu Eric znovu a kdoví na jak dlouho tentokrát neodvratně vzdaluje. Chňapl staršího muže za rameno a přiměl ho tak sklonit se blíž k němu. "Neutíkej přede mnou…!" Sklopil hlavu a zamrkal, aby zahnal slzy, které ho pálily v očích. Nebude tu přece brečet jako malá holka.

Uklidnilo ho, že Eric mlčky setrval úplně nehybný, nepokusil se od něj odtáhnout, ani jeho ruku setřást, takže se po pár okamžicích (a opět v relativně vyrovnaném stavu) odhodlal pozvednout zrak k jeho tváři. Studená prázdnota, která jejím krásným rysům ještě před malou chvílí vévodila, z ní k Minwooově nesmírné radosti vymizela do ztracena. S úsměvem se natáhl, aby mohl černovlasého políbit, ten jej však něžně zarazil.

"Ne, Minwoo."

"Proč?" Lee se zamračil. "Je tady?" otázal se šeptem.

"Není, ale to neznamená, že by se to nedozvěděl."

"A kdo by mu to řekl? Jsme tu jenom my…" Minwoo se zarazil. "Nebo snad ne?"

"Na to se zeptej doktora Shina," odtušil Eric a s povzdechem sundal přítelovu ruku ze svého ramene. Jízlivý úšklebek na rtech vysokého blonďatého muže, ležérně se v rohu místnosti opírajícího o stěnu, se snažil co možná nejsnažněji ignorovat.

***

"Ahoj," usmál se Hyesung a zavřel za sebou dveře Minwooovy kanceláře. "Promiň mi to zdržení. Tak víme už něco?"

"Čau. Zrovna před chvílí mi to sem přinesli," světlovlasý výmluvně poklepal na otevřené složky na svém stole. "Škola nám poskytla údaje o všech studentech korejského původu, kteří byli o dva roky mladší než Eric. Během studia přišli o život dva. Jenže ani jeden z nich se nejmenuje Andy."

"Ne?"

"Ne. Máme tu jen jednoho Daniela Kima a jednoho Jasona Leeho."

Sung svraštil čelo. "Jak umřeli?"

"Kim spáchal sebevraždu. Skočil pod vlak."

"A Lee?"

"Moment." Minwoo chvílí hledal v papírech, než příslušnou informaci našel. "Leukémie," řekl pak a podal spisy o obou zmíněných mladících doktorovi.

"Má některý z nich spojitost s Erikem?" zeptal se brunet, přičemž si zadumaně prohlížel fotografie Daniela a Jasona. Daniel byl klasicky hezký hoch. Nijak oslnivý, ale hezký ano. Jeho bych si vedle Erika dokázal docela živě představit, napadlo Hyesunga. Jason mu naproti tomu připomínal ošklivé káčátko, ve kterém se nejspíš skrývá krásná labuť, ale člověk ji musí umět najít.

"To nám moc nepomůže. Spojitost s ním totiž mají oba," odvětil starší. "Kim hrál s Erikem ve školním fotbalovém týmu a Lee byl Erikův asistent coby šéfredaktora školních novin… Ne, musíme na to jinak. Předpokládejme, že jeden z nich je skutečně Andy, kterého hledáme. Duch, který tady zůstává proto, že si s Erikem kdysi svatosvatě slíbili, že je ani smrt nerozdělí nebo něco podobně sentimentálního."

Hyesung tázavě pozvedl obočí. "Z čehož vyplývá…?"

"Že do tohohle vzorce sebevražda jasně nezapadá."

"Takže Kim je ze hry?"

"Vypadá to tak," pokrčil Minwoo rameny, sebral Sungovi Kimův spis a založil ho mezi ostatní školní dokumenty.

Doktor se znovu skepticky zahleděl na Jasonovu fotku. "Copak vážně věříš, že s tímhle klukem Eric chodil?"

Světlovlasý zamžoural na fotografii přes obroučky brýlí. "No, uznávám, že jako pár by působili krapet… ehm, nesourodě… To ale přece neznamená, že tenhle kluk nemůže být Andy. A náhodou je rozkošnej, když už nic jinýho."

"Hm."

"Hele, já taky nejsem žádná topmodelka a měl jsem s Erikem dost intenzivní milostnej vztah. Není to jen o vzhledu."

"Jo, já vím, jen… asi jsem si Andyho podvědomě představoval trochu jinak," pousmál se mladší.

"Jako uhrančivou femme fatale?" zakřenil se Minwoo.

"Tak něco," ušklíbl se Hyesung. Vzápětí se ale jeho půvabná tvář truchlivě zachmuřila. "Říkals, že umřel na leukémii?"

Lee přikývl.

"Tady se píše," Sung se zadíval do spisu, "že mu ji poprvé diagnostikovali už v pěti letech… léčba však probíhala úspěšně a lékaři si byli skoro na sto procent jistí, že se nemoc už nevrátí."

"Ale vrátila."

"Ano. V šestnácti. A půl roku nato Jason umřel."

"Panebože. Chudák kluk."

"Jo. A to jsme ho ani neznali." Brunet si hluboce povzdechl. "Teď si představ, jaké to muselo být pro Erika… Pokud je Jason opravdu Andy, není vůbec divu, že o něm po návratu do Koreje nechtěl mluvit."

Minwoo chápavě zabručel. "Ale proč Andy?" zamračil se pak. "Proč mu neříká pravým jménem?"

"Možná se Erikovi líbí víc 'Andy' než 'Jason'? Třeba je to přezdívka," usoudil Shin. "Popravdě, já svému příteli taky pravým jménem neříkal," přiznal.

Starší se na doktora zkoumavě podíval. Na něco si totiž právě vzpomněl. "Ty, Hyesungu…"

"Ano?"

"Mám pocit, že Eric vídá ještě někoho dalšího, nejen Andyho… No, přímo mi to sice nepotvrdil, ale… prý se mám zeptat tebe." Minwoo se opřel lokty o desku stolu a rukama si podepřel bradu. "Víš o tom něco?"

Brunet s nečitelným výrazem sáhl do kapsy tmavého kabátu přehozeného přes opěradlo židle a vytáhl mobil. Chvíli v něm něco hledal a poté ho mlčky předal Minwooovi.

Z displeje se na Leeho vesele usmívala fotka Hyesunga s nějakým mužem. Neznámý byl krátkovlasý a odbarvený na blond, měl velice krásný charakteristický obličej s výrazně řezanými rysy, hřejivé tmavé oči a nádherný úsměv. "Kdo je to?" zeptal se detektiv zmateně.

"Junjin. Můj přítel. Zemřel před dvěma roky. A Eric před pár dny nakreslil jeho portrét. Tak precizně, jako by mu Jin stál modelem." Sung s bezútěšným povzdechem zavrtěl hlavou. "Já tomu nechci věřit, Minwoo, nechci věřit, že Eric vidí mrtvé, ale… to, co se kolem něj děje… pořád doufám, že budu schopen to nějak logicky vysvětlit… jenže pak si vzpomenu na Zhou Miho a Kyuhyuna a vlastně na celé Victoriino vyprávění a dojde mi, že Erikův případ na nějaké hranice rozumového chápání absolutně nehledí… a děsí mě to, protože…"

"Protože až doteď jsi žil v domnění, že duchové neexistují?"

"Protože jsem racionálně založený člověk," zamračil se doktor.

"No, být tebou, trochu z té racionality slevím." Minwoo se křivě pousmál. "Jinak ti totiž nemůže vůbec nikdo zaručit, že se z toho všeho okolo za chvíli nezblázníš."