Dead arms - 5. kapitola

Byla noc. Sněžilo. A on stál v parku.

Minwoo se nechápavě rozhlédl kolem sebe. Co proboha v noci a v takové zimě, že by ani psa ven nevyhnal, dělá v parku? Ale moment… Přimhouřil oči, aby zaostřil. Nepamatoval se, že by někdy navštívil park, co by byl obehnaný betonovou zdí.

Kdesi za ním zakřupal sníh. Kroky. Otočil se. Pod jedinou lampou, která mdle osvicovala sotva čtvrtinu zahrady, procházel vysoký, nezdravě vyhublý mladík. Byl oblečený celý v bílém a pohyboval se tak půvabně, až to vypadalo, že se vznáší. Minwoo ho se zatajeným dechem okouzleně pozoroval. A on, jako by vycítil jeho pohled, se náhle zastavil a obrátil se tváří k němu.

Trvalo vteřinu dvě, než si světlovlasý uvědomil, že ho zná. Vlastně ne, nikdy se s ním nesetkal. Ale věděl, kdo to je. A v ten moment všechny ty zdánlivě nelogické dílky zapadly do sebe.

Zima. Park. Betonová zeď. Nemocniční park. Psychiatrie. Leden dva tisíce deset, Wu-chan.

Mladík, vida, že Minwoo se stále jaksi k ničemu nemá, otočil se nazpět a beze slova pokračoval v cestě.

"Ne!" vyjekl Lee a vrávoravě se rozběhl za ním. Zem byla namrzlá a ani zledovatělý sníh pohyb dvakrát neusnadňoval. "Zhou Mi, počkej prosím!"

Po zaslechnutím svého jména se tmavovlasý zarazil a překvapeně na staršího pohlédl.

I Minwoo se zastavil. Srdce mu bušilo až v krku. Se snažně prosebným výrazem zakroutil hlavou. "Nedělej to," zašeptal.

Mi se na něj smutně a s příměsí jakéhosi tichého díku usmál.

"Ne…"

Mladík si varovně přitiskl ukazováček na rty a zamumlal cosi v čínštině. A pak zrakem střelil dolů ke své levé ruce. Světlovlasý jeho pohled tázavě následoval… a krve by se v něm nedořezal. Zhou Miho zápěstí svíraly mrtvolně bledé prsty.

Minwoo zalapal po dechu, načež zděšeně ucouvl o krok zpátky. Zpoza Miho zad se vynořil Kyuhyun.

Měl popáleniny na víc jak sedmdesáti procentech těla. Zemřel hodinu po převozu do nemocnice. Jenže chlapec stojící před ním nebyl popálený. Byl dokonalý. Jakýmsi nepřirozeným hrůzu nahánějícím způsobem.

Minwoo se neopovažoval pohnout, ba ani pronést ještě jediné slovo. Kyuhyunův studený pohled mluvil jasně.

Ještě krok a zabiju tě.

Zhou Mi chlapce v naléhavě konejšivém gestu pohladil po ruce. Pak se na světlovlasého naposledy líbezně usmál a nechal se Kyuhyunem odvést kamsi do zadní části parku. Kdyby Minwoo nevěděl, k čemu se tu neodvratně schyluje, řekl by, že to působí snad i romanticky.

Po chvíli nerozhodného přešlapování se, podnícen poněkud morbidní zvědavostí, pomalu, aby Kyuhyun pochopil, že nemíní nijak zasahovat, vydal za nimi. Nebo spíš směrem, kde tušil, že by mohli být. Byla taková tma, že viděl stěží na metr před sebe.

Opravdu neměl v plánu cokoli podnikat. Proč taky? Vždyť Zhou Mi už je stejně pár let mrtvý. A tohle celé je jenom… Sen. Halucinace. Výplod unavené mysli.

Zafoukal vítr a odvanul z oblohy těžké černé mraky. Stříbřité měsíční světlo zalilo zahradu a propůjčilo dvěma na sněhu ležícím siluetám jejich reálnou podobu.

Myslím, že… Kyuhyunovi prostě usnul v náručí a… už se neprobudil.

Jenže… něco bylo špatně. Minwoo zamžoural na výjev před sebou. A pochopil. Osoba v bílém totiž nemohla být Zhou Mi. Byla štíhlá, to ano, ale rozhodně ne dostatečně na Miho vyzáblé parametry. Rysy mužova obličeje však rozeznat nedokázal, nato byl od něj ještě příliš daleko. Přidal do kroku.

Jestli to není Zhou Mi, tak kdo…?

Chlad se mu bez milosti zařezával do masa a dech se nesmlouvavě srážel v bílou páru. Roztřásl se. S každou další šlépějí do nepatřičně hlasitě křupajícího sněhu v něm sílil pocit jakéhosi podvědomého paralyzujícího strachu. Strachu z toho, koho na Miho místě spatří.

Jako by tušil, že se má proč bát.

Ne…!

Černé vlasy mu rozpustile spadaly do čela. Oči měl zavřené, jeho krásná tvář byla smířeně klidná, na rtech mu hrál lehký pokojný úsměv.

Eric. Jeho Jung Hyukie.

Nedýchal.

"NE…!"

Minwoo se s výkřikem probudil. Svíraje v pěstech okraj peřiny, vymrštil se do sedu. Sen. Byl to jenom sen… Po zádech mu stékal ledový pot.

"To mám z toho, že už třetí večer před spaním čučím do toho pitomýho spisu," zabrblal. Věnoval Zhou Miho složce na nočním stolku jeden nevrlý pohled a spustil nohy z vyhřáté postele na studenou podlahu.

Vyšel z ložnice a za tmy popaměti zamířil do koupelny. Opláchl si obličej a ve snaze uklidnit svůj zrychlený přerývaný dech zůstal se skloněnou hlavou rukama opřený o umyvadlo.

Pokud v tom snu Eric alternoval Zhou Miho… znamená to, že ten druhý, původně Kyuhyun, ten celý v černém, co ležel vedle něj… byl Andy?

Noční ticho nenadále násilně přerušila prudká rána z útrob bytu. Minwoo sebou vylekaně trhl. Co to kruci…?

Vyhlédl na chodbu. A ztuhl. V kuchyni se svítilo.

"Jestli to má být vtip, tak není ale vůbec vtipný," zavrčel a zamračeně oddusal do kuchyně. Jeho prvotní záměr okázale praštit do vypínače a dát tak všem elektrickým spotřebičům jasně najevo, že na pitomé šprýmy si v tomhle domě musí najít jiného nájemníka, vzal nenávratně za své, když na židli u jídelního stolu spatřil sedět muže. Neznámý si dlaněmi zamyšleně podpíral bradu, pohled upíral ven z okna na temnou zataženou oblohu. Byl oděný celý v černém a jeho krátké havraní vlasy až příliš nápadně kontrastovaly s bílou, prakticky průsvitnou pletí.

Kyuhyun. Ano, takhle zběžně a víc zezadu než z profilu vypadal přesně jako Kyuhyun.

Minwoo zaskřípal zuby. Měl toho tak akorát dost. Sevřel ruku v pěst a rozčileně udeřil do kuchyňské linky. "Kdo jste? A co tu sakra děláte?!" vyštěkl vztekle.

Černovlasý se lenivě a s notnou dávkou chladné přezíravosti otočil čelem k němu. A Minwooovi se hrůzou zadřel dech v plicích.

Ne, nebylo mu šestnáct. Rozhodně ne. Avšak rysy jeho tváře se prakticky nezměnily. Pořád byl na první pohled nevýrazný a nehezký, zrovna jako na té fotografii z archivu školních záznamů. Ovšem druhý a pozornější pohled v něm rázem odhalil něco… svým způsobem nevinně půvabného.

Jason.

A stejnou měrou taky děsivého, vezmeme-li v potaz, že chlap sedící mu v kuchyni je už pár let zaručeně mrtvý.

Ne. Andy.

Světlovlasý bezděčně vykřikl, když se jeho nezvaný host prudce zvedl od stolu a vykročil k němu.

Pohyboval se až nelidsky ladně. Ladněji než Zhou Mi v jeho snu. Ladněji, než se vůbec kterákoli bytost z masa a kostí mohla pohybovat. Kterákoli živá bytost.

Chtěl utéct. Z toho nejzákladnějšího principu. Jenže nohy ho neposlouchaly. Připadal si jako vrostlý do země.

V momentě, kdy stál Andy tak blízko, že kdyby natáhl ruku, mohl by se ho dotknout, si Minwoo všiml, že ten nepříjemně skutečný přízrak drží cosi v ruce.

Střep. Skleněný střep.

Minwoo zatěkal pohledem mezi Andym a podlahou za ním a pochopil, co způsobilo tu ránu, jež ho sem spolu s rozsvíceným světlem dovedla. Na zemi pod policí ležel roztříštěný Erikův skleněný hrnek.

Těžce polkl. Udělalo se mu zle.

Měl podřezané hrdlo. Střepem z rozbité skleněné vitríny.

Dveře zamčené zevnitř. Okna zajištěná. Ale sebevražda to nebyla… To proto napsal doktor Im těsně před smrtí Andyho jméno na roh těch novin? No samozřejmě. Vrah z bytu utéct nemohl… Jenže tenhle vrah nejspíš umí procházet zdí.

Přece neskončím stejně…!

Zaječel, když se Andy chladnokrevně rozmáchl střepem proti němu, a v instinktivním obranném manévru zkřížil ruce před obličejem. Zasykl bolestí. Cítil, jak mu krev stéká po loktech.

Zavrávoral. Ve snaze udržet rovnováhu ukročil dozadu, jenže tak nešikovně, že zakopl o vlastní o nohy, svalil se na zem a udeřil se do hlavy. Vyhekl. Zatmělo se mu před očima.

Zoufale zašmátral dlaněmi kolem sebe. Chtěl se vytáhnout na lokty, ale ruce se mu bolestí podlomily a on se s výkřikem zhroutil zpátky na podlahu.

Sakra!

Zamrkal, aby zahnal poslední mžitky, a obrátil se na břicho. Skrčil kolena pod sebe a vyškrábal se na všechny čtyři. Než ale stačil udělat byť jen jediný další pohyb, dostal tvrdou ránu do břicha. Minwoo se v bolestné křeči odporoučel k zemi. Během dvou minut už potřetí. V jiné situaci by se už vážně začínal cítit trapně.

Druhý nemilosrdný kopanec následoval ihned vzápětí a přinutil ho chtě nechtě se přetočit na záda. Trhaně zalapal po dechu.

"Min Woo." Andyho jemný hlas s náznakem jedovatého úsměvu nekompromisně proťal to sklíčeně vyděšené ticho, které však svou anonymní mlčenlivostí pořád dávalo jakousi naivní naději, že…

"Snad by ses mě nebál?"

Stál nad ním, hlavu rozpustile nakloněnou ke straně, rty zvlněné ve výsměšném úšklebku. A pak se k němu sklonil. Ruku pozvedl nad hlavu. Zakrvácený střep se matně zaleskl.

Z Minwooova hrdla se vydral hysterický zoufalý řev.

Až po pár vteřinách si uvědomil, že ačkoli stále vřeští jako pominutý, nevidí už před sebou Andyho, nýbrž strop svojí ložnice. Ložnice? Vymrštil se do sedu. Jeho tělo okamžitě zaprotestovalo ostrou bolestí kolem břicha. Zaúpěl. Nejprve však zkontroloval, zda pod dveřmi neprosvítá světlo z kuchyně, a když se ujistil, že ne, klesl zpátky do peřin.

Co to sakra bylo? Sen ve snu?!

"Ne. Noční můra v noční můře," opravil se a opatrně si ohmatal břicho. Bolelo jako čert. No, kdoví, co tu ve spánku prováděl. Nejspíš se o něco narazil. Jasně.

Zavrtěl hlavou. Znovu, ale tentokrát mnohem pomaleji se posadil a rozsvítil lampičku na nočním stolku. A zůstal zděšeně zírat na krvavé fleky na polštáři, prostěradle i peřině. Jako omámený natočil ruce dlaněmi k sobě, aby spatřil hlubokou rozšklebenou ránu na svých loktech. Stále krvácela.

Té noci už neusnul.

***

"Jmenuje se Jason, že?"

Eric zafrkal smíchy. Suše a nevesele. "Baví vás hrát si s Minwooem na Holmese a Watsona? Víte, sice mě nesmírně těší, že si za mě Woo konečně našel dostatečně kvalifikovanou náhradu co se nenormálnosti týče, ale věřte, doktore, že vás by momentálně měly trápit úplně jiné věci, než filozofické úvahy nad tím, proč jsem Jasona překřtil na Andyho."

Hyesung tázavě povytáhl obočí. "Jaké věci?"

"Například vaše dnešní schůzka s doktorem Kimem."

Brunet se rozpačitě hryzl do rtu. Aby byl upřímný, na to, že se má dnes večer sejít s Dongwanem, úplně zapomněl. Jak by taky ne, když se většina jeho myšlenek točila kolem jediného středobodu. A ten seděl před ním.

"Přestaňte na mě tak zírat!" Eric se nervózně ošil. Že na něj Shin takhle mlsně civí prakticky pokaždé, kdykoli sem vejde, to nijak nekomentoval (a nejen proto, že jeho ego v takových chvílích rozkošnicky vrnělo blahem), ale že si doktor ten žádostivý výraz neodpustí ani dneska, když má jeho pacient pod očima tak tmavé kruhy, že připomíná medvídka pandu, a celkově vypadá jaksi umrleji než všichni umrlci, se kterými měl kdy tu čest, to ho poněkud vyvádělo z míry. Protože ten výraz znal. Minwoo ho častoval zrovna takovými bezmezně zamilovanými pohledy.

Ale kdyby pro něj měl Hyesung až takovou slabost, těžko by se tu s ním Junjin dennodenně vesele vybavoval jako se starým známým. To by nedávalo smysl. Zvlášť pak, když si mu sám před pár dny rozmrzele stěžoval, jak nesnesitelně ho irituje, že kolem Sunga pořád a neodbytně krouží doktor Kim. "Proč jste tu schůzku nezrušil?"

Hyesung pokrčil rameny. "Protože jsem neměl důvod?"

"Ah, jistě," zaskřípal Mun zuby. "Myslíte, že jsem vás varoval pro nic za nic?! Vy netušíte, čeho je Junjin schopný…!"

"Jinnie by nikdy nikomu neublížil!"

Eric se rozesmál. Tak jízlivě a bezútěšně, že Hyesungovi naskočila husí kůže.

"To jsem o Andym myslel taky," zašeptal a odvrátil od doktora pohled.

Brunet se zadíval směrem, kam Eric, a nejistě v křesle poposedl.

"Chceš říct," promluvil po chvíli oboustranného mlčení, "že je Junjin nebezpečný?"

"Ne. Říkám, že může být nebezpečný. Když mu k tomu zavdáte důvod."

"Ublíží mi?"

"Vám ne."

Dveře cely se znenadání nehlučně otevřely a dovnitř nakoukla mladá krátkovlasá sestřička. "Jejda! Omlouvám se, pane doktore, nevěděla jsem, že jste tu," vyhrkla, když spatřila Hyesunga. "Přišel pan Lee. Mám mu říct, ať počká?"

Sung se krátce zadíval na Erika.Chystal se mu ještě něco říct? Pokud ano, nedal to na sobě znát. Jeho krásná, ačkoli trochu strhaná tvář byla zcela bez výrazu. "Kdepak, Sooyoung, ať jde dál. Stejně už jsem na odchodu," usmál se a vstal. Dívka kývla a zmizela v chodbě.

"Věříte na duchy, doktore?"

Hyesung na svého pacienta překvapeně pohlédl. A zrudl. Nestávalo se příliš často, aby se Eric díval přímo na něj. "Nevím," odvětil popravdě a uhnul očima. Nemělo cenu hrát divadlo. Eric věděl, že ta předepsaná role chápavého lékaře je jenom jeho práce. Že to, že si tu s ním rádoby vážně povídá o Andym nebo Junjinovi, neznamená, že mu věří. A Hyesung, ačkoli na jednu stranu hrozně moc chtěl, aby pravda byla právě taková, zatoužil přesvědčit ho, že ta pevná slupka racionality, za níž se držel zuby nehty, protože jen za ní si byl jistý v kramflecích, a která existenci duchů naprosto vylučovala, zase tak pevná není.

"Nechci na ně věřit," přiznal. "Nechci věřit, že jsou skuteční, ale…" Vzhlédnul. Eric jej stále tiše pozoroval. Vypadalo to, jako by trpělivě čekal na něco, co Sung řekne nebo udělá, jenže Sung o tom něčem neměl ani ponětí. Povzdechl si. "Měl bych na ně věřit, Eriku?"

"Není třeba," odtušil černovlasý a trpce odvrátil pohled stranou. Bylo jasné, že ten prchavý moment vzájemného souznění je nadobro v tahu. "Stačí, když se jich budete bát."

Hyesung váhavě přikývl. Nebyl si úplně jistý, co přesně si má pod tou větou vyložit. Obrátil se k odchodu, ale na prahu se zarazil. "Zavolám mu. Zruším tu schůzku." Sám si nebyl jistý, proč to Erikovi říká.

Žádné odezvy se nedočkal.

***

"Vypadáš strašně," konstatoval Eric na uvítanou.

"Ty taky," opáčil Minwoo a posadil se do křesla, v němž ani ne před pěti minutami seděl Hyesung. Trochu to celé připomínalo slavné střídání stráží před Buckinghamským palácem. "Ale i přesto bych hezčího chlapa hledal jen stěží," dodal s úsměvem. "Čemu vděčíš za tohle bizarně půvabné posmrtné vzezření?"

"Spánkovému deficitu nejspíš… Poslední dobou mám hrozně lehké spaní," zamumlal starší a přitáhl si kolena k bradě. Poté se zkoumavě zahleděl na svého přítele. Nepamatoval se, kdy naposled ho viděl takhle přešlého. Jestli vůbec. Ustaraně nakrčil čelo. "Co se stalo, Minwoo?"

"Zlé sny. Příliš živé zlé sny," ušklíbl se světlovlasý žertovně. Ovšem Eric mu na tu pracně nacvičenou bezstarostnou pózu samozřejmě neskočil.

Jo, třicetiletá známost je prevít. Povzdechl si.

"Hyukie," oslovil jej měkce, "víš, jak umřel doktor Im?"

"Ne," zalhal Eric automaticky. "Jak bych mohl." Zamračil se. "Proč odbíháš od tématu?"

"Neodbíhám."

"Zdálo se ti snad o Imovi?"

"Ne. O Andym."

Černovlasý na něj šokovaně vytřeštil oči. Zbledl jako stěna. "J - jak víš - ?"

"Poslali mi ze školy jeho spis. I s fotkou, přirozeně. Jason Lee, že?" Pousmál se. "Vypadá pořád stejně."

Jak hrozně si v tu chvíli přál, aby si z něj Minwoo jenom utahoval. Aby se nad jeho otřeseným výrazem hurónsky rozesmál a řekl, že si dělal legraci. Jenže Minwoo mluvil vážně.

"Pověz mi o tom snu," vyzval mladšího šeptem. Jeho hluboký zastřený hlas zněl vinou obavami nepříjemně staženého hrdla ještě chraplavěji než obvykle.

"Vlastně není moc co vyprávět," pokrčil světlovlasý rameny. "Byl u nás v kuchyni. Rozbil tvůj nejoblíbenější hrnek na kafe. A pak mě se střepem v ruce napadl."

"Aha." Eric uhnul pohledem. "A ty si myslíš, že takhle nějak se to stalo? Že to Andy podřízl Imovi krk?"

Minwoo povytáhl obočí. "Neříkal jsi náhodou, že nevíš, jak Im zemřel?"

Žádná odpověď.

"Věděl jsi to celou dobu, že jo. Věděl jsi, že je mrtvý ještě dřív, než jsme ho vůbec našli."

Žádná odpověď.

"Protože ho zabil Andy."

Žádná odpověď.

"Ale no tak, Hyukie! Neříkej, že se ti nepochlubil."

Eric po Minwooovi rozčileně sekl očima. "Nenáviděl ho," zasyčel. "Nenáviděl to, jak se ke mně choval."

"Jistě," pokývl světlovlasý k Erikovu překvapení chápavě hlavou. "Vlastně bych mu měl vřele poděkovat. Udělal jen to, nad čím jsem já sám tolikrát přemítal, ale neměl k tomu koule."

"Ovšemže ne. Protože ty máš svědomí. A to je dobře," usmál se Mun chabě. Ten úsměv byl ale vděčný a upřímný. "Já nechtěl, aby to Andy dělal. Dalo se to přece vyřešit jinak…" S povzdychem zavrtěl hlavou. A potom se na Minwooa podíval a natáhl k němu ruku. Ten okamžitě s nefalšovanou dětskou radostí a zároveň jakousi téměř bázlivou úctou stiskl jeho dlaň ve své. "Ublížil ti?" zeptal se Eric tiše.

Minwoo si mlčky vyhrnul rukáv na pravé ruce a, nepouštěje Erikovu ruku, natočil ji asi z poloviny dlaní vzhůru. Slyšel, jak starší zděšeně zalapal po dechu. "Reflexivní obranná reakce," vysvětlil, jako by to mohlo nějak ubrat na příšerném vzhledu rozšklebené rány na jeho lokti.

Eric se prsty roztřeseně dotkl zraněného místa na Leeově jinak bezchybné kůži. "Musíš toho nechat, Minwoo," šeptl naléhavě.

"Cože?"

"Nepleť se do věcí kolem Andyho. Prosím tě." A než stačil mladší cokoli namítnout, zvedl se černovlasý z postele a přikročil ke křeslu. Sklonil se tváří k užaslému Minwooovi a vtiskl mu prosebný polibek na čelo. "Nepokoušej se mě zachránit, jako si to umanul doktor Shin. Nestojím za to. Ani jednomu z vás."

***

"Je mi líto, Wane, ale dnes to opravdu nejde."

"Fajn," kapituloval Kim Dongwan s povzdychem tak hlubokým, aby ho Hyesung na druhém konci linky neměl šanci přeslechnout. "Necháme to na jindy."

"Uhm, no… uvidíme," odtušil Shin neurčitě.

Dongwan se zamračil. "Hele, děje se něco?"

"Ne," vyhrkl jeho kolega až podezřele rychle. "Jsem jenom unavený."

"Jo? Já si spíš myslím, že ti začíná lézt na mozek."

"Kdo?"

"Ty víš kdo."

"Haha," utrousil Hyesung sarkasticky.

Černovlasý se ušklíbl. "Pro tvé vlastní dobro ti radím: Neprožívej ho tolik. Víš, že práce se domů tahat nemá."

"Pokusím se."

"To neznělo moc přesvědčivě."

"To ani nemělo," odbyl ho Hyesung se smíchem.

Dongwan se rozesmál. "No nic, nebudu tě zdržovat," zamručel, když v telefonu zaslechl prásknout dveře od auta. "Odpočiň si, načerpej přes víkend síly. A nemysli na něj!"

"Pokusím se."

"Mám neskutečnou chuť tě něčím praštit."

"Dočkej pondělka, máme spolu službu."

"Asi budu muset," zazubil se Wan. "Měj se hezky."

"Ty taky. Dobrou noc."

Klesavé pípnutí oznámilo, že Hyesung ukončil hovor, a tak Dongwan odložil mobil na stolek a protáhl se. Široce zívnul. Aby pravdu řekl, byl sám pořádně unavený, takže ho nakonec vlastně až tolik nemrzelo, že Sung schůzku zrušil. Samozřejmě, těšil se, že ho uvidí, vždyť se mohli sejít jenom na chvíli, jenže jeho kolega byl ve svém rozhodnutí až úzkostlivě neoblomný. A Wan se nedokázal zbavit pocitu, že to nějak (ačkoli neměl nejmenší ponětí jak) souvisí s Hyesungovým podivínským pacientem.

Shinova obsese Erikem Munem mu dělala docela starosti. To nebylo pracovní zapálení, to bylo zapálení pro něj. A to nebylo dobré. Doufal, že vedení Sungovi co nejdříve přidělí i jiné pacienty, aby neměl tolik času se Munem zaobírat.

Potlačil další zívnutí a zvedl se z pohovky. Zamžoural na hodiny. Čtvrt na osm.

"Ale co," mávl rukou. Půjde si lehnout.

Mobil strčil do kapsy, zhasnul v obýváku a zamířil do koupelny. Dal si rychlou sprchu, pak si vyčistil zuby, opláchl obličej. A znovu zívnul. Vážně byl utahaný. Zašmátral po ručníku a tak jako vždy automaticky zvedl oči k zrcadlu nad umyvadlem. A zaječel.

Nebyl v jeho odrazu sám.