Hra s ohněm - 13. kapitola

"Jak jste to mohl dopustit?! Copak nemáte srdce?! Je to váš vnuk, proboha!"

Jonghyun se za tím hystericky zoufalým křikem zneklidněně otočil. Rozčilené černovlásky, přecházející chodbou sem a tam, si všiml hned, když do nemocnice dorazil. Svým vzezřením i mluvou v něm totiž evokovala dojem, že ji… odněkud zná.

Žena semkla rty do úzké linky, ukončila hovor a schovala mobil do kabelky. Pak se vysíleně sesunula na židli, skryla obličej v dlaních a rozplakala se.

Hyun chvíli nerozhodně postával na místě, načež ke vzlykající ženě ustaraně přistoupil. "Promiňte…" oslovil ji jemně. "Jste v pořádku?"

Černovláska k němu zvedla nešťastný pohled svých krásných uslzených očí a smutně se usmála. V tom okamžení Jonghyun pochopil, proč mu připadá tak známá. Její tvář totiž byla až neskutečně podobná té Keyově.

"Lady Kim," kde se vzal, tu se vzal, z druhé strany se k ní přitočil vysoký muž v šoférském obleku, "jste velmi vyčerpaná, dovolte mi odvézt Vás domů. Hned zítra ráno se za mladým pánem vrátíme, ale teď, prosím, pojďte."

Žena se trhaně nadechla, setřela slzy ze svých bledých lící a s přikývnutím vstala. Věnovala Jonghyunovi ještě jedno smutné pousmání, načež s tichým "díky" přijala šoférovo rámě a společně vykročili k východu.

Hyun si bezděčně povzdechl. Tomu tedy říkám úžasné první setkání s matkou svého přítele. Potřásl hlavou, otočil se na patě a spěšně zamířil do třetího patra.

Mladá sestřička, která mu přišla otevřít, ho cestou k pokoji diskrétně upozornila, že má dnes pan Kibum (na rozdíl od včerejška) velice mrzutou náladu…

Ani přesto se však Jonghyun nedokázal ubránit radostnému úsměvu už z pouhé skutečnosti, že Keyho vidí. "Ahoj, miláčku!" vyhrkl nadšeně, přihopsal k posteli a políbil mladíka na tvář.

Černovlásek s nesouhlasným zasyčením odvrátil hlavu. "Co tu chceš?"

Hyun se zarazil. "No… chtěl jsem tě vidět… a zjistit, jak se ti daří…"

"Mám spoustu pohmožděnin, zlomené zápěstí a silný otřes mozku, tak co bys řekl?!" odsekl Key vztekle a zabodl do něj nasupený pohled.

"Promiň. To byla hodně pitomá otázka," zamumlal Jonghyun a posadil se na židli vedle postele. Znovu se na černovláska široce usmál a jemně ho vzal za ruku. "Potkal jsem dole tvou mámu…" nadhodil jen tak mimochodem.

Kibum povytáhl obočí. "Vážně? Odešla odsud už před půl hodinou… tak co tam ještě dělala?"

"No… telefonovala. S tvým dědou, asi."

Key zbledl a vytřeštil oči. "Jak?"

"Co jak?"

"Jak s ním mluvila?"

"Ehm," hnědovlasý se podrbal za uchem, "co jsem slyšel, tak ani nemluvila, jako spíš… ječela."

Tak přece jen jim děda dal svolení. Mladší mladík zavřel oči a přitiskl si ruku k ústům. Tichému vzlyknutí však zabránit nedokázal.

"Keyi?" Jonghyun černovláskovi věnoval něžné pohlazení po tváři. "Kibummie, co se děje?"

"Je to tvoje vina."

"He?"

Key na staršího upřel prázdný pohled. "Je to tvoje vina," zopakoval bezbarvě.

"Co je moje vina?" zeptal se Hyun zmateně. Avšak mladík místo odpovědi odvrátil hlavu a zarytě mlčel. "Keyi, mluv se mnou!"

"Už… bys sem neměl chodit."

"Cože? Proč?"

"Beztak už vědí, kdo jsi. A když mě nenecháš na pokoji… Kdoví, co ti udělají."

Jonghyun ustaraně svraštil čelo. Co to Key blábolí za nesmysly? Že by ještě nějaké dozvuky šoku? Nebo za to může ten otřes mozku? Možná.

"Přestaň se na mě dívat jako na nesvéprávného," zamračil se na něj Kibum. "Vidíš, co udělali mě, šlechtici. Tak jak asi budou jednat s tebou?!"

"Ne, miláčku, žádný strach," usmál se hnědovlasý. "Ten, co ti tohle udělal, půjde určitě už brzo sedět. Policie - ."

Key zuřivě potřásl hlavou. "Policie?! Policie má naprosto svázané ruce!" zaječel nepříčetně. "Copak to nechápeš? Nesrazil mě jen nějaký nažraný týpek za volantem… bylo to naplánované!"

"Naplánované?"

"Samozřejmě! Děda najal komando nájemných vrahů! Já tušil, že to takhle skončí, ale stejně… Byl jsem… pitomec… Proč jsem si s tebou začínal?" vzlykl mladší zoufale. "To kvůli tobě ležím tady. My dva… spolu… prostě nemůžeme být. On nám to nedovolí."

"Keyi…"

"Je konec. Jdi pryč."

"Zlato, prosím…"

"Jdi!" zasyčel černovlásek. "Už tě nechci vidět."

Jonghyun s rezignovaným povzdechem sklopil hlavu. Vstal, sklonil se k posteli a letmo Keyho políbil na rty. "Miluju tě," zašeptal, než opustil nemocniční pokoj.

Jakmile se za ním zavřely dveře, začaly Keyovi po tvářích kanout velké hořké slzy. Nebránil jim. "Vždyť já tebe taky…"

►►►

"Henry, jdi otevřít!" zařval z kuchyně Hangeng.

"No jo, no…" zamručel brunet, odložil notebook stranou a odklusal ke dveřím. "Hele, něco se ti tam pálí!"

"To vím i bez tebe…!"

Henry se uchechtl a otevřel. A zůstal ohromeně hledět. "Minho?"

Tmavovlásek se na něj přátelsky usmál. "Ahoj. Je… tady Zhoumi?"

"Ehm, jo, jasně… on jenom… teď zrovna…," zakoktal se Henry. Spásné klapnutí dveří od koupelny ho vysvobodilo z ošemetné situace. "Zhoumi, máš návštěvu!" křikl a couvl zpátky do bytu.

Zrzek s ručníkem na hlavě překvapeně nakoukl do chodby. "Ahoj, Minho!" uvítal mladíka nadšeně, ve tváři překrásný, okouzlující úsměv. "Tak rád tě vidím…"

Henry ho s kyselým výrazem ve tváři kopl do holeně a zaplul zpátky do obýváku k laptopu.

Minho na Miho upřel omluvný pohled. "Promiň, že otravuju tak pozdě…"

"To nic, to nic. Pojď dál!" vyzval ho starší a ustoupil ode dveří, aby tmavovláskovi uvolnil cestu.

"To ne - ."

Zhoumi se vesele zašklebil. "Neštvi mě a pojď."

Minho tedy s pousmáním vešel dovnitř. "Nechci tě zdržovat moc dlouho…"

"Přestaň už s tím. Jsem rád, že jsi tady."

"Vážně?" Mladší si povzdechl. "Já bohužel moc ne. Musím s tebou totiž mluvit o něčem… mě osobně dost nepříjemném," vysvětlil tiše důvod své návštěvy, zatímco si zouval boty.

Zhoumi se zamračil. "Fajn, tak… uhm, půjdeme do ložnice, ano? Jak vidíš, ve veřejně obytných prostorách našeho bytu je přece jen trochu plno," poznamenal na adresu obývacího pokoje, okupovaného Henrym, a kuchyně, odkud se v pravidelných intervalech deseti vteřin ozývalo Hangengovo vzteklé nadávání.

Tmavovlasý kývl a vykročil za Zhoumim do jeho pokoje. Cestou se obdivoval vskutku působivému, velmi originálnímu interiéru jejich pronajatého bytu, v němž by se bezesporu cítil nesmírně mile, kdyby ho po celou dobu nepronásledoval Henryho studený, nevraživý pohled. Tiše vydechl úlevou, když za nimi Mi konečně zavřel dveře.

"Posaď se, prosím," mávl zrzek rukou k posteli. Mladší si svlékl kabát a s tichým díky uposlechl Zhoumiho výzvu.

"Tak? Co se děje?"

Minho k němu zvedl zasmušilý pohled svých velikých tmavých očí. "Prosím, slib mi, že se nebudeš zlobit…"

Zrzek s úsměvem zavrtěl hlavou. "Víš, že já se na tebe zlobit neumím."

Mladší se roztržitě kousl do rtu. "Možná bych to neměl dělat, ale… musím ti o tom říct. Jde o to… tedy, Siwon si myslí, že…"

Sakra! zaklel v duchu Mi. Já věděl, že to ten zatracený Choi nenechá jen tak!

"…myslí si, že mi o sobě neříkáš tak úplně pravdu. A taky, že máš… prsty v tom, co se stalo Keyovi."

"Cože?" Zhoumi na něj v upřímném údivu vykulil oči.

"Já tomu samozřejmě nevěřím," vyhrkl Minho kvapně. "A Won to myslí dobře, nesmíš mu to vyčítat. Má o mě jen strach… i když k tomu nemá důvod…" zadrmolil, avšak náhle se zarazil a zkoumavě se na Zhoumiho zadíval. "Nemá, že ne?"

"Jistěže ne!" zrzek prudce zavrtěl hlavou, přisedl vedle Minha a vzal ho za ruku. "Tobě bych nikdy neublížil, to přece víš! A s Keyovou nehodou taky nic společného nemám, proboha! Siwon má příliš bujnou fantazii," procedil se špatně skrývaným rozhořčením.

"Já vím, já vím," ujistil ho honem tmavovlásek a téměř Zhoumimu skočil kolem krku. "Věřím ti. Vím, že bys mi neublížil… Já jen… ty Wonovy řeči mě trochu… znejistěly… Promiň mi to, Mi…"

"Neomlouvej se," broukl starší a prohrábl Minhovy tmavé vlasy. "Mimochodem, jak na tom Key je?"

"Doktor nás ujišťoval, že bude naprosto v pořádku, jen musí ještě pár dní zůstat v nemocnici na pozorování. Já si tím ale tak jistý nejsem. I když se uzdraví fyzicky… s psychikou to tak jednoduché určitě nebude…" zavrtěl Minho hlavou a otřásl se. "Brr, představ si, že víš, že ti někdo vědomě usiluje o život…"

"Tak to ne, zlato, okamžitě upusť od těchhle depresivních myšlenek," zamračil se Mi. "Nechceš někam zajít? Trochu se odreagovat?"

Tmavovlásek se od něj odtáhl a zvědavě naklonil hlavu na stranu. "Odreagovat?"

"Jo, no… můžeme jít třeba na večeři… a potom někam do baru… záleží na tobě…"

"Hmm," Minho se usmál a pohladil Zhoumiho po tváři. "Zní to moc hezky… ale nejde to. Čeká na mě Taemin."

"Aha. Nooo… tak možná jindy," zrzek s poněkud strojeným pousmáním pokrčil rameny.

Mladší mu úsměv kouzelně oplatil. "Jo. Možná…" opáčil, než vstal z postele, přehodil si kabát přes ruku a pokorně sklonil hlavu. "Ještě jednou se velice omlouvám, že jsem o tobě tak hloupě pochyboval. Opravdu mě to moc mrzí…"

"Minho," zarazil jej Zhoumi, natáhl k němu ruku a stáhl si ho do náruče, "přestaň s tím už, prosím tě. Cítím se příšerně, když se mi pořád omlouváš!"

"Proč?" tmavovlásek nechápavě zamžikal řasami.

"Protože se nemáš za co omlouvat," vzdychl zrzek, načež jeho tváří prolétlo potměšilé ušklíbnutí. "A taky proto," pokračoval naoko káravě, "že je naprosto společensky nevhodné, abys ty při svém váženém postavení - ."

Minho rozmrzele našpulil pusu a praštil Miho do ramene. "Ještě slovo o mém společenském postavení a chladnokrevně tě udusím polštářem!"

"Vaše nevraživost k vlastnímu titulu je vskutku k pomilování, princezno," zavrněl Zhoumi, než tmavovláska s ďábelským úsměvem hodil do peřin.

"Blbče jeden!" vyhekl mladší nazlobeně, když se mu povedlo chytit nazpět vyražený dech.

Zrzek zatím po čtyřech přilezl až k němu a se záludným úšklebkem na rtech ho uvěznil pod sebou. "Proč jste tak půvabná, má krásná princezno?" zašeptal sametově podmanivým hlasem a s jemnou hravostí Minha kousl do ušního lalůčku. "Tak elegantní… okouzlující…" něžně rty polaskal jemnou kůži na jeho krku, "tak dokonalá…"

"Zho - Zhoumi," nadechl se tmavovlásek trhaně a pokusil se staršího odstrčit. Děsilo ho, jak silně na něj pouhá Miho blízkost působí.

"Hmm, tak sladká…" uculil se zrzek, "a tak příšerně lechtivá!"

Minho zapištěl a začal se pod Miho všetečnými prsty svíjet jako had. "Ne…! Zhoumi, přestaň…! Dost…!" dostal ze sebe mezi záchvaty nekontrolovatelného smíchu. "MiMi, prosím…! Nech toho…! Umřu… na ulechtání! Budeš mít na rukou moji krev! A můj duch tě bude strašit až do konce tvého bídného života!"

Starší propukl v hurónský řehot, sklátil se vedle Minha a otočil hlavu k němu. Už pokolikáté viděl jeho tvář, a přesto se stále nedokázal ubránit pocitu naprosté fascinace. Ty krásné čokoládové oči, dlouhé tmavé vlasy rozprostřené po polštáři… A svůdné plné rty, nyní tak smyslně pootevřené, přímo vybízející k líbání…

Tmavovlásek nasucho polkl. Zhoumiho lačný, horečný pohled ho značně znervózňoval. "Mi…?"

Zrzek k němu natáhl ruku, pohladil ho po tváři, jemně opsal linii jeho čelisti až bradě, načež palcem lehounce přejel po mladíkově spodním rtu… Ne, tohle bylo moc i na jeho sebeovládání. Zareagoval naprosto bezděčně a impulzivně. Bez rozmyslu se k mladšímu naklonil a přivlastnil si jeho ústa v dychtivém, toužebném polibku.

Minho šokovaně vytřeštil oči. Několik vteřin zůstal jako paralyzovaný, neschopen pohybu a hlavou mu stále dokola vířila jen jediná myšlenka: Já se líbám s Zhoumim! Jeho tváře nabraly temně rudý odstín, zalapal po dechu a prudce od sebe staršího odstrčil. "Mu - musím jít!" vyhrkl, seskočil z postele, popadl kabát a spěšně vyběhl z ložnice. Okamžik nato se ozvalo hlasité prásknutí vchodových dveří.

Já jsem takovej kretén! Zhoumi v pěsti zoufale sevřel pramen svých krátkých rezavých vlasů. Nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Avšak sladká chuť Minhových rtů, kterou stále cítil na těch svých, mu na tváři přece jen vykouzlila lehký, rozpačitý úsměv. Po několika minutách rozporuplného přemýšlení o nynější situaci se s tichým povzdechem zvedl a co noha nohu mine zamířil do obýváku.

Henry už nedočkavě poposedával na gauči, a jen co periferním viděním zmerčil zrzavou kštici, vyletěl jako čertík z krabičky a vrhl se k Zhoumimu. "Co jsi mu udělal?" vybafl s neskrývanou škodolibou zvědavostí. "Vystřelil odsud… myslím, že i světlo se pohybuje pomaleji než on!"

Starší obrátil oči v sloup, obešel hnědovláska a zamračeně žuchl na pohovku. Henry se ušklíbl, přihopkal znovu za zrzkem a hupsl mu na klín. To, že na ně z kuchyně mírně vyvaleně hledí Hangeng, ho evidentně vůbec netrápilo. "Hmm…? Tak co?"

Dřív by Zhoumiho takovéto chování u Henryho zarazilo… avšak teď? Zavrtěl hlavou. Vždyť poslední dobou mladší stále častěji veřejně pobýval v jeho blízkosti, objímal ho nebo se ho alespoň neustále letmo dotýkal. Jakoby se náhle snažil dát světu jasně najevo, že Mi patří pouze jemu a nehodlá se ho jen tak vzdát.

Zrzek sklíčeně vzdychl. Přesně z téhle otevřené majetnické posedlosti měl hrůzu od první chvíle, kdy přistoupil na to stát se Henryho milencem. Proto tak striktně trval na pouhém sexuálním vztahu. Doufal totiž, že tím mladšímu odepře veškeré šance dělat si na něj jakékoli nároky…

Ry nafoukl tváře a dloubl staršího prstem do hrudi. "Hej! Přestaň mě ignorovat a vyklop, co se stalo!"

Zhoumi po něm zlostně sekl očima. "Políbil jsem ho!" odsekl a rozmrzele pohodil svou dlouhou zrzavou ofinou.

Hnědovlásek zbledl, nevěřícně vytřeštil oči a otevřel pusu do ohromeného "o".

"No co," pokrčil rameny Hangeng a zašklebil se, "Jeho lordstvo se o tvých ryzích citech přece dříve či později dozvědět muselo."

Mimu zacukalo obočí. "Henry," oslovil sladce mladíka, upírajícího na něj stále trochu šokovaný pohled, "udělej pro mě něco. Buď tak hodný a rozbij, prosím, Hanniemu tímhle nevkusným konferenčním stolkem hlavu."

To už se mladší dostatečně vzpamatoval a blýskl po Hangengovi zlomyslným úsměvem. "S radostí!"

"Proč se vy dva musíte neustále uchylovat k násilí?!" povytáhl černovlasý obočí a nechápavě potřásl hlavou. "Hele, Mi, proč sem Minho vůbec přišel? O plánované muchlování zřejmě nešlo, vzhledem k jeho úprku rychlostí překonávající všechny Boltovy olympijské rekordy…"

"Chtěl se ujistit, že Siwonovy teorie o mém "ďábelském já" nejsou pravdivé."

Henry na Miho vyvalil oči. "Nooo, měl jsi pravdu. Siwon tě fakticky v lásce nemá…"

"A ty se divíš? Když nebohému Minhovi sprostě lže do očí o své bezúhonnosti? Styď se, Zhoumi!" Hangeng předvedl afektovaně pohoršený obličej.

Zrzek se natáhl pro nejbližší z polštářků, pravidelně rozmístěných na pohovce, a mrskl ho po starším mladíkovi. "Já mu nelhal, abys věděl. Teda… z té části o tom, že mu o sobě neříkám tak úplně pravdu, jsem se vykroutil, ale jinak jsem neměl důvod lhát. S Kimovou nehodou, z níž mě Siwon taky kdoví proč obviňuje, totiž jaksi nic společného nemám," zamračil se a upřel na Hangenga významný pohled. "To ty ovšem samozřejmě víš."

Černovlásek se rozchechtal. "Hej, nesváděj to zase jen na mě! Vždyť já jenom řídil to auto! Celé to byl nápad toho škvrněte, co ti sedí na klíně!"

Henry našpulil rty, objal Zhoumiho kolem krku a vyplázl na Hangenga jazyk. "Zase se ti na sporáku něco pálí, kuchařinko."

"Doprdele!" zaklel černovlasý, otočil se na patě a už si to za doprovodu dalších, tentokráte mnohem peprnějších čínských nadávek, sprintoval do kuchyně.

Hnědovlásek ho sledoval, dokud nezmizel ve vedlejší místnosti, načež se s trochu bázlivým výrazem obrátil k Mimu a s nezvyklou nesmělostí se svými rty lehounce otřel o ty jeho. "MiMi," knikl tiše, pohled skrytý pod závojem černých řas, na nichž se zatřpytily drobné perličky zoufalých slz. "Řekni… co je na Minhovi tak úžasného?" vzlykl a zabořil tvář do mladíkova trička. "Řekni… proč… mě nemůžeš milovat… aspoň z poloviny tak, jak… miluješ jeho?"

Zrzek zachmuřeně svraštil čelo a pohladil Henryho po zádech. Tak tahle to je. Dokud žil mladší v prostém vědomí, že jediný člověk, kterého Zhoumi skutečně miluje, je nějaký jeho bývalý kamarád ze školy, probíhalo jejich soužití zcela bez problémů. Avšak od chvíle, kdy Minha poznal…

"Mrzí mě to, Henry," zašeptal a něžně chlapce políbil do vlasů. "Moc mě to mrzí."

►►►

Kim Soo Jung s líbezným úsměvem na rtech vešla do nemocničního pokoje a s pečlivou opatrností za sebou zavřela dveře. Pak po špičkách přicupitala k posteli, posadila se na její kraj a jemně pohladila svého poklidně spícího syna po tváři.

Key cosi zamručel, nakrčil čelo, rozespale pootevřel jedno oko a zamračeně zamžoural na osobu před sebou. "He?" vyjekl překvapeně, hlas stále trochu poznamenaný spánkem. "Mami? Myslel jsem, že dneska nepřijdeš… Neříkala jsi, že máš s někým schůzku?"

Soo Jung kývla. "S Yesungem. Byl však tak hodný, že si na mě udělal čas už včera večer."

Key tázavě pozvedl obočí. "Co jsi potřebovala od našeho právníka?" zeptal se nechápavě.

Černovláska s veselým úsměškem zavrtěla hlavou. "Nejdřív mi pověz, kdo je ten chlapec, který od tebe tu noc, kdy tě sem přivezli, zarputile odmítal odejít a kterého každý den potkávám dole ve vestibulu."

"Ka - každý den? To jako… i včera?"

"Včera, dneska… No ano, narazila jsem na něj u výtahů."

"Cože? Jonghyun je tady?" vyjekl Kibum, načež polekaně vytřeštil oči, připleskl si ruku k ústům a odvrátil od matky svou rudnoucí tvář.

Soo Jung se pousmála. "Tak Jonghyun…?"

Key se nadechl, prudce potřásl hlavou a tichounce vzlykl. "Na tom už stejně nezáleží…"

"Ale… proč, broučku?" Soo Jung syna konejšivě pohladila po vlasech. "Copak… ty ho nemáš rád?"

"Já… ho nemůžu mít rád," opravil ji černovlásek plačtivě. "Naivně jsem si myslel, že ano, ale… tohle mě vrátilo zpátky do reality." Demonstrativně pozvedl ruku v sádře a natočil hlavu tak, aby byla lépe vidět nepěkná odřenina na levé straně jeho obličeje. "Každý patříme úplně jinam… Nesmíme spolu být… Ten dědův nájemný vrahoun za volantem mi to "vysvětlil" jasně."

"Takže o tom víš…" konstatovala Soo Jung tiše, načež se ušklíbla a upřela na Keyho lišácký pohled. "Ctihodný lord Kim si myslí, že vyhrál. Jenže to je velký omyl."

Mladík udiveně zamžikal řasami. "Cože?"

"Nooo, řekněme, že mi Yesung do rukávu přihrál jedno velmi žhavé eso," usmála se černovláska tajemně a naklonila se blíž. "Pověz mi, Kibummie… upřímně, co k tomu Jonghyunovi opravdu cítíš? Je to vážné?"

Key sklopil zrak a kousl se do rtu. "Proč - proč se ptáš?"

"Já jen, jestli má cenu ten Sungův mistrovský plán uskutečňovat…" pokrčila Soo Jung s šibalským úsměvem rameny. "Jestli ti na Jonghyunovi záleží natolik, aby ses ve jménu vaší šťastné budoucnosti rebelsky postavil svému konzervativnímu dědovi."