Hra s ohněm - 15. kapitola

"Tak už to bude?" zabrblal rozmrzele Minho a otevřel jedno oko.

Charakteristický šustot tužky klouzající po papíru ustal. Zhoumi, sedící s nohama zkříženýma v tureckém sedu na kanapi u stěny, iritovaně povytáhl obočí, načež s povzdechem řádného mučedníka odložil skicák a vysíleně si promnul spánky. "Ty jsi ten nejhorší model, jaký jsem kdy měl tu čest kreslit, opravdu. To nevydržíš chvíli v klidu ležet?"

"Dovolím si podotknout, že tu takhle ležím už víc jak dvě a půl hodiny!"

"Jo. A z toho ses musel jít třikrát napít, uvařit si kafe, sníst ten poslední croissant, co nám zbyl od snídaně, a tři čtvrtě hodiny tlachat po telefonu s Keyem o tom, jak se dal znovu a tentokráte již oficiálně dohromady s tím… Jonghyunem."

Dlouhovlásek navýsost uraženě zafrkal a překřížil ruce na prsou.

"Miláčku, no tak…!" rozesmál se Mi. "Pro krásu se musí trpět. I pro tu na papíře. Takže myslíš, že by ses mohl ještě na chviličku vrátit do té… původní pozice? Slibuju, že už to nepotrvá dlouho."

Minho rezignovaně položil pravou ruku zpět na polštář vedle hlavy, zamrvil se, aby našel pohodlnější polohu, a zavřel oči. "Připadám si jak Kate Winslet v Titaniku," zabručel mrzutě. "Teda až na to, že tu DiCaprio kreslil nahou…"

"S tím bych taky neměl sebemenší problém," zazubil se zrzek a se smíchem se vyhnul letícímu polštáři, který po něm mladší mrsknul. "Většina mých obrázků sice zůstává schovaná na dně šuplíku… ale věř, že tvůj akt bych nechal hrdě zarámovat!"

Minho se tiše uchechtl a vilně našpulil své plné rty. "Zavři tu svoji rozkošnou pusinku a věnuj se kreslení, ano?"

Zhoumi zasalutoval jako perfektně kvalifikovaný voják s vizáží módní ikony. Široce se usmál, chopil se tužky a dal se do práce.

Ačkoli se "chvilička" protáhla ve slabou hodinku, Minho si kupodivu ani jednou nepostěžoval, díky čemuž Mi pojal vážné podezření, že mladšího snad (i přesto, že vstával zhruba před čtyřmi hodinami) přemohl spánek. Naposled kritickým okem zhodnotil svůj výtvor, vytrhl portrét ze skicáku a neslyšně vykročil k posteli.

Posadil se na její kraj, pohladil Minha po vlasech a něžně jej políbil na čelo. "Vstávej, princezno."

Tmavovlasý s rozpustilým úsměvem otevřel oči a lípl staršímu letmé políbení na rty. "Hotovo?" zavrněl a zvědavě se natáhl po obrázku v Zhoumiho rukou.

Ten jen neurčitě pokrčil rameny a značně váhavě Minhovi papír se svým konečným výtvorem předal. Žádný správný umělec přece není se svou prací nikdy plně spokojen, no ne?

"Páni," vydechl mladší uchváceně, s nehranou úctou upíraje okouzlený pohled na svou podobiznu. "Zhoumi, to - to je nádhera!"

"Ani náhodou," nesouhlasil zrzek a vesele se na tmavovláska zazubil. "To by byla hrubá a zcela neodpustitelná urážka božské krásy mého rozkošně mrzutého modelu!"

Minho se srdečně rozesmál a líbl Miho na špičku nosu. "Přeháníš. Jako vždycky."

"Tentokrát ani v nejmenším. A NEPOKOUŠEJ se se mnou hádat."

Mladší pobaveně zavrtěl hlavou, načež se ve vší spokojenosti mazlivě přitulil k Zhoumiho hrudi a se zatajeným dechem se znovu zbožně zahleděl na vlastní portrét ve svých rukou. "Smím… si tu kresbu nechat? Prosím, MiMi!"

"Hmm…" zrzek si přemítavě poklepal ukazováčkem o bradu, "no já nevím, princezno. Čím se budu v Číně těšit, když ne pohledem na tvoji krásnou tvářičku…?"

"Věnuju ti třeba celý album svých fotek, když mi ten portrét dáš!"

Zhoumi s nelíčeným zájmem pozdvihl své perfektně upravené obočí. "Album?"

"Album. Uhradím veškeré výdaje za fotografa a celkový design bude jen a pouze pod tvou taktovkou."

"Takže se necháš vyfotit naprosto jakkoliv?"

"Ano… Ne!" vyhekl Minho rázně, když mu došlo, jakým nekalým směrem se Zhoumiho myšlenky nejspíše ubírají. "Na umělecký akty i perverzní oblečky sestřiček, školaček a bůhví čeho ještě urychleně zapomeň!"

"Pff!" Starší naoko ukřivděně nafoukl tváře. "Já ti chtěl koupit kostým roztleskávačky, abys věděl!"

"Blbče," otituloval ho se smíchem tmavovlásek. "Miluju tě, víš to?"

V jasné odpovědi se Miho rty zvlnily v nádherném milujícím úsměvu. "Já tebe víc," špitl mladšímu rozněžněle do ucha a políbil jej na líčko.

Minho mu s nevinností Satanova dítka úsměv velice půvabně oplatil. "Ach, tak to mi tu kresbu ale jistě musíš darovat zcela nezištně s naprosto nepopsatelnou radostí, viď?"

"Nebýt gentleman, nazvu tě podlou manipulátorskou potvorou," ušklíbl se zrzek a symbolicky stiskl tmavovláskovy ruce, ve kterých mladík tak odhodlaně třímal papír s jablkem jejich pitvorného sváru, ve svých. "Chovej se k němu, prosím, se stejnou úctou a láskou, jakou jsem já vkládal do každičkého jeho, byť jen nepatrného črtu, stínu a linie."

"Spolehni se. Dám mu postavit svatyni a zřídím sektu jeho fanatických uctívačů," ujistil ho rádoby vážně mladší a s pečlivou opatrností odložil portrét na noční stolek, zatímco Zhoumi dusící se smíchy padl nazad do rozestlané postele.

Minhovou tváří prolétl svůdný, žádostivý úsměv. Obkročmo se usadil na Miho klíně, dráždivě pomalu se sklonil k jeho tváři a, hladově jej líbaje na ústa, vpletl prsty do jeho krátkých rezavých vlasů. "Je pro vás takovéto poděkování dostatečné, mistře?" zavrněl svému milenci sladce do rtů a vyzývavě zakroutil zadečkem, rozkošnicky laskaným Zhoumiho dlaněmi.

Starší se nad Choiovou otázkou hluboce zamyslel. "Uhm… a kdybych řekl, že ne… přeskočíme fázi mazlení a pomilujem se?"

Tmavovlásek se potměšile uculil a štípl Miho do tváře. "Tomu přece sám nevěříš, viď?"

"Nevěřím," přisvědčil odevzdaně zrzek. Vzápětí však Minha s jasnou výzvou v očích pevně chytil za boky a překulil pod sebe. Lačně a bez váhání se vlhkými kousavými polibky vydal po linii jeho bledého štíhlého krku, zatímco kolenem se vmísil mezi jeho nohy a levou rukou vklouzl pod látku Minhova trička, věnuje důsledně nežnou péči jeho bradavce. Slastné vzdechy linoucí se z úst mladšího mladíka byly Zhoumimu jako reakce na jeho počínání velice uspokojující odpovědí. "Hmm, ale nechtěl by sis to přeci jenom rozmyslet…?"

"Ne, zlatíčko," ujistil ho zadýchaně Minho a se smíchem prohrábl rozcuchané lokny svých dlouhých temně hnědých vlasů. "Nechtěl."

Zhoumi frustrovaně praštil čelem do polštáře a se zbědovaným zakňučením odkopnutého štěněte se rezignovaně svalil z tmavovláskova těla nazpět do peřin. "Může pro vás tedy váš evidentně zcela impotentní amant, který není ani schopný učinit vám pomyšlení, udělat alespoň něco, co je snad i v jeho dosti chabých silách, princezno?"

"A víš, že ano?" zazubil se tmavovlásek. "Dal bych si další kafe."

Zrzek jej letmo políbil na ústa. "Hned to bude," mroukl už napůl cesty z postele. Ze stolku pobral hrnek a talíř od Minhovy druhé pozdní snídaně a za tichého melodického pobrukování zamířil do kuchyně.

Mladší si mlsně olízl rty. Fascinoval ho ten neobyčejně smyslný způsob, jakým se Zhoumi uměl při chůzi nést. Zálibně si prohlížel ladné křivky jeho útlých boků a neskutečně dlouhých štíhlých nohou, dokud mu silueta druhého mladíka z dohledu definitivně nezmizela. Proč jen si nikdy dřív nevšiml, jak úchvatný a dechberoucí svým vlastním osobitým způsobem MiMi je? Nechápavě zavrtěl hlavou, načež se naposledy líně protáhl a vstal, aby mohl ustlat peřiny.

Při příchodu do kuchyně ho uvítal charakteristický hukot rychlovarné konvice. Zhoumi se právě od lednice vracel s krabicí mléka v ruce ke kuchyňské lince, kde na zalití vroucí vodou čekal skleněný hrnek se dvěma lžičkami rozpustné kávy. Minho s laškovným ušklíbnutím vykročil k jídelnímu stolu, přičemž si, procházeje okolo, neodpustil staršího hravě plácnout po zadku.

Zrzek nejprve naprosto nevzrušeně dokončil přípravu kávy (jelikož v ignorování jedinců (čtěme: Henryho) s oblibou osahávajících jeho hýždě měl již náležitou praxi), načež po svém příteli blýsknul širokým úsměvem. "Co kdybychom spolu dneska zašli na oběd?"

Minho se s poděkováním natáhl pro hrnek, jenž mu starší podával. "Nevím, jestli je to dobrý nápad, MiMi," odvětil pak, rozpačitě vraště čelo.

"Ale no tak! Z toho, že společně poobědváme v restauraci, přece nikdo nepozná, že spolu spíme," protočil druhý oči.

"Spali. Jen jednou," opravil ho Minho a tváře mu při té vzpomínce zahořely žhavou červení. Co se intimností týkalo, vždycky se držel spíše zpátky. S žádným ze svých dřívějších partnerů nezašel dál než k mazlení, chtěl své poprvé prožít s někým výjimečným, někým, koho bude on a kdo bude i jeho skutečně a upřímně milovat. A věřil, že toho pravého pozná na první pohled. Takže buďto byl těch pět let úplně slepý, nebo se muselo nějak radikálně změnit jeho stanovisko ohledně významu prvního sexu. Jak jinak totiž vysvětlit, že stačilo, aby mu jeho dlouholetý přítel vyznal lásku a on se s ním ještě téže noci bez jakýchkoli rozpaků pomiloval…? A není náhodou už tak trochu pozdě o tom přemýšlet? ušklíbl se ironicky a s hranou vážností ve tváři dodal: "Kde bereš tu jistotu, že se to bude opakovat, hm?"

Zhoumi zoufale protáhl obličej. "Copak jsem i v posteli takový dřevo?!"

"Vím já? Nemám ani zdaleka takový dostatek zkušeností, abych mohl něco takového objektivně posoudit," pokrčil dlouhovlasý žertovně rameny.

"A já jako odteď mám žít v pochybnosti, jestli jsem ti náhodou nezkazil tvý vysněný představy o prvním milování? No to ti teda pěkně děkuju." Starší dotčeně založil ruce na prsou.

Minho se smíchem potřásl hlavou. "Nic jsi nezkazil," ujistil ho mile. "Jen to prostě," rozpačitě stočil pohled od Miho obličeje ke svému hrnku a zase zpátky, "nebylo správné… Ani tohle není."

"Myslíš podvádět Taemina?"

"Jo," zamumlal tiše mladší a sklesle si povzdechl. Byl sám sobě odporný. Miloval Mina. Miloval Zhoumiho. A nebyl s to rozhodnout se, kterého z nich si vybrat a kterému dát sbohem. Unaveně si promnul kořen nosu. Ne, teď o tom nechtěl mluvit, ba ani uvažovat. Ačkoli věděl, že vyhýbáním se problému nic nevyřeší, momentálně na to neměl sílu. A vlastně ani žaludek. Hodil do kávy dvě kostky cukru, ačkoli normálně nesladil, a zamyšleně promíchal. "MiMi?"

"Ano, pricezno?"

"Povíš mi… o svojí rodině?"

"Co - ?" Zhoumiho hezkou tváří prolétl stín nepříjemného překvapení. "Co prosím?"

Minho pokrčil rameny. "Je divné, že ty o mně víš veskrze úplně všechno a já o tobě skoro nic. Dokud jsme byli na střední a ty ses tolik bál, že budeš muset pokračovat ve vašem tajemném "děsivém rodinném řemesle", jehož podstatu jsi přede mnou mimochodem vždycky tak úzkostlivě tajil, že vlastně doteď vůbec netuším, oč šlo, respektoval jsem to a nevyzvídal. Ale pokud má náš… vztah někam směřovat, neměli bychom před sebou mít tajnosti, nemyslíš? Zvlášť teď, když už to ani není třeba," usmál se povzbudivě. "Studuješ přece dějiny umění, svůj vysněný obor, což znamená, že ses z vlivu své rodiny musel úspěšně vymanit." Úsměv mu však pomalu a konsternovaně uvadl na rtech, když viděl, jak se zrzek nervózně ošívá a uhýbá zrakem. "Studuješ dějiny umění, že ano?"

"Vždycky to byl můj sen," hlesl tiše Mi. "Jenže… pro Zhouovy sny nic neznamenají…" Hádal, že teď asi dělá největší chybu svého života. Ale té přetvářky, toho věčném klamu a lží, jimiž svého přítele pořád a stále dokola nestydatě balamutil, měl již plné zuby. "Je mi to líto, Minho. Opravdu. Neumíš si ani představit, jak moc se mi hnusí ti lhát, ale… jinak to prostě nejde. Promiň."

"To… nemůžeš myslet vážně." Připadal si jako naprostý pitomec. Zrazený naivní pitomec. "Chceš říct, žes mi lhal celou tu dobu…?" Cítil, jak jej v očích začínají pálit slzy. "Byla pravda vůbec něco z toho, co jsi mi kdy řekl?!" vyštěkl vztekle.

"Jo. To, že se jmenuju Zhou Mi, mám slabost pro nakupování a… že tě už od střední naprosto nepokrytě zbožňuju," šeptl starší zlomeně a, pokorně se obraceje k prahu kuchyně, věnoval Minhovi poslední kajícný pohled. "Měl bych jít… Omlouvám se."

Nehnul ani brvou. Ačkoli měl nehoráznou chuť vrhnout se k němu, vrazit mu pěstí a pak se s nervy v kýblu prostě jen mlčky schoulit do jeho náruče. Počkal, až se za Zhoumim s konečnou platností zavřou vchodové dveře, a teprve pak si dovolil vydat ze rtů zoufalé naříkavé zasténání, svou tvář přitom sklíčeně skrývaje v dlaních.

Mělo mu to dojít. A došlo by. Vždyť kdyby bylo pro Zhoumiho tak jednoduché svému údělu utéci, nezachvátila by jej panická hrůza pokaždé, kdykoli na svou neodvratnou budoucnost jen pomyslel…

Bože, já jsem takovej idiot!

Minho třískl hlavou o stůl. Stačilo přece jenom trochu racionálně uvažovat…! Jenže možná právě to byl ten problém. On totiž nechtěl uvažovat racionálně. Protože mu na MiMim tak moc záleželo, že už kvůli němu si ze srdce přál, aby byla celá ta utopická pohádka o vysněném studiu, štěstí a nezávislosti pravdivá.

S povzdechem usrkl pomalu chladnoucí kávy a zhnuseně se zašklebil. Ne, ani ve stavu té nejčernější deprese nedokázal přijít slazenému kafi na chuť. Odložil hrnek zpátky na stůl a chmurně se zaposlouchal do ohlušující tíživé mlčenlivosti svého bytu. Poprvé za toho více než půl roku, co se sem nastěhoval, se tu necítil vítán. Tmavovlasému přeběhlo po zádech nepříjemné zamrazení.

Měl bych odsud vypadnout.

Vstal a rázným svižným krokem zamířil do chodby. Jeho prvotní záměr však vzal nenávratně za své v okamžiku, kdy jeho pozornost upoutal nevelký předmět ležící na zemi vedle botníku.

Překvapeně Miho peněženku z podlahy zvedl. Musela mu vypadnout z tašky, když odcházel, pomyslil si a přemítavě svraštil čelo. Nejdříve ho logicky napadlo Zhoumimu zavolat, vzápětí tu myšlenku ale zavrhl a místo toho peněženku uvážlivě otevřel.

Jistě, nebylo správné hrabat se v cizích věcech, ale to pokušení reálné šance, že by se mu v Miho dokladech mohlo povést najít něco… cokoliv, co by jej navedlo správným směrem a pomohlo pochopit důvody přítelova jednání, bylo v tu chvíli silnější než moralizující hlas svědomí.

Chvějící se vzrušením se i s peněženkou v ruce vrátil zpět ke kuchyňskému stolu a dal se do podrobného zkoumání jejího obsahu. Hotovost - pár bankovek a drobných. Občanka. Řidičák. Dvě kreditky. Několik slevových karet. Studentský průkaz… Minho se zarazil. Tak moment. Studentský průkaz? K čemu je Mimu studentský průkaz, jestli - …? Oči se mu nenadále rozzářily pochopením. S pocitem vítězného zadostiučinění vytáhl podezřelý předmět doličný z peněženky ven, aby si jej mohl na světle pořádně prohlédnout.

"Ale, ale. Copak to tu máme?"

Jak vidno, falešný studentský průkaz sloužil jako úkryt pro černou, elegantně vyhlížející identifikační kartu. Byla plná různých, pro nezasvěceného zcela nesmyslných kombinací písemných a číselných kódů. Žádné datum narození, dokonce ani celé jméno. Pouze jediná strohá informace - rodinná příslušnost: Zhou. To je dost divná formulace, prolétlo zakaboněnému Minhovi hlavou.

Jako poslední položku k prostudování si ponechal Miho fotografii. A nestačil se divit. S nevírou hleděl do přítelovy chladnokrevně nádherné tváře bez jediného náznaku existence úsměvu a slitování, do jeho tmavých mandlových očí, odrážejících jen naprostou lhostejnost a krutou nelidskou bezcitnost. Dlouhovlásek se bezděčně otřásl jakýmsi doposud nezažitým podvědomým strachem. Tohle přece nebyl Zhoumi, kterého znal. To nebyl jeho Zhoumi. Nemohl být…! Vyděšeně popadl kartu a prudce ji obrátil prázdnou zadní stranou vzhůru. Srdce mu splašeně bušilo, dýchal namáhavě a přerývaně jako by právě uběhl maratón.

Neměl nejmenší ponětí, jak dlouho tam seděl, zhroucený na židli, a zvažoval, co podniknout dál. Klíč k rozluštění celé té tajemné a stále děsivěji se jevící hádanky ležel přímo před ním. S pomocí těch kódů by jistě nějaký talentovaný počítačový génius byl schopný nabourat se do databáze a odhalit to prokleté tajemství Zhouovy rodiny. Teď ještě toho génia najít…

►►►

Minho odložil propisku a protáhl se. Papír s opsanými a několikrát překontrolovanými kódy z Miho identifikační karty pečlivě přeložil napůl, načež kartu schoval nazpět do falešného studentského průkazu a vrátil do peněženky. Tak to by bylo.

Natáhl se pro mobil, který připojený k nabíječce odpočíval na okenním parapetu, a vytočil Keyovo číslo. Vzpomněl si, že Taemin několikrát mluvil o svém kamarádovi - Kyuhyun nebo tak nějak - , co je hotový blázen do techniky a v nelegálním opatřování dat nemá široko daleko rovnocennou konkurenci. A mimoto ještě bydlí jako podnájemník v bytě právníka Kimových, Kima Jongwoona. Svět je vážně malý.

"Haló?"

"Ahoj, Keyi. Dlouho jsme se neslyšeli," zasmál se tmavovlasý s veselou ironií v hlase, maje na mysli jejich ranní vyčerpávající rozhovor. "Měl bys na mě chvilku?"

"Beze všeho. Jonghyun dneska končí až ve čtyři, do té doby jsem celý jenom tvůj. Tak? Co pro tebe můžu udělat?"

"Znáš adresu bytu toho vašeho právníka?"

"Yesunga?" Keyův tón zněl velice překvapeně. "Ne, neznám… ale moje mamka by mohla.. Pokud vím, několikrát u něj doma dokonce byla. Co od něj potřebuješ? Žaluje tě snad někdo?"

"Ještě to tak!" zafrkal Minho smíchy. "Ne. A popravdě… nepotřebuju mluvit ani tak s ním jako spíš s jeho spolubydlícím."

"Aha… Asi mi absolutně netankuje, o koho se jedná. Hele, a k čemu ti bude dobrej?"

"Začal mi stávkovat notebook, nevím, co s tím, a on se prý v technice fakt vyzná," vypálil Minho první vcelku uvěřitelnou smyšlenku, která ho napadla.

"Hmm, s většinou našich zdejších techniků jsem již měl co dočinění - a že ti si to za rámeček rozhodně nedají - , ale jestli ten tvůj ajťák bydlí u Yesunga, vsadím se, že pro naše společenské kruhy asi běžně nepracuje, co? Kdes' ho vůbec vyhrabal?"

"Je to Taeminův kamarád ze školy."

"Tak proč se na to, kde bydlí, nezeptáš Taemina?" Logická otázka.

"No, možná proto, že teď," mrkl na hodiny, "s největší pravděpodobností v některé ze zadních lavic prospává hodinu dějepisu?" Špatná výmluva je přeci jen lepší než žádná výmluva.

"Jo, ale - ."

"Myslíš, že bys mi mohl sehnat tu adresu ještě dneska, prosím?" skočil Keymu netrpělivě do řeči.

"Jasně, jasně. Když na to tolik spěcháš… Zavolám mámě a obratem ti ji přepošlu, ju?"

"Díky moc. Pozdravuj ode mě lady Kimovou. A Jonghyuna taky."

"Budu, spolehni se. Papa."

►►►

Konečně doma.

Yesung si unaveně promnul kořen nosu a dlouze zívnul.

Další těžce vybojovaný a zaslouženě vyhraný proces, co jej svou zdlouhavostí a spletitou komplikovaností obral o veškerou energii. Víčka držel otevřená už snad jen silou vůle. Nechápal, jak někteří jeho kolegové mohou každý svůj pracovní triumf ještě téhož dne bujaře zapíjet a oslavovat. On byl pokaždé zralý tak akorát na to vlézt do postele a spát až do rána. Čemuž se s jeho pracovním vytížením nebylo co divit. Když jste ten nejlepší právník nejslavnější advokátní kanceláře v celém Soulu, zastupování těch nejobtížnějších a časově nejnáročnějších případů, na něž si nikdo jiný z branže netroufne a které vás postupem času naprosto dokonale vyšťaví, takže pracovat a v mezích normálně fungovat můžete pouze díky tunám kofeinu a energetických nápojů, se prostě nevyhnete, ať chcete sebevíc. Za profesní úspěch se holt musí nějak platit. Občas vážně uvažoval, že pověsí svoji lukrativní hektickou kariéru na hřebík a stane se… třeba knihovníkem.

Za doprovodu dalšího mohutného zívnutí vystoupil z výtahu a málem vrazil do Choie Minha. Konsternovaně mladému šlechtici oplatil zdvořilý pozdrav, načež, přimhouřenýma očima sleduje jeho záda mizejícími na schodišti, zadumaně nakrčil čelo. Udělat si obrázek o situaci, když na Minha narazil v posledním patře, kde se nacházel pouze jeho byt, a s ním, jak vidno, lord Choi mluvit nepotřeboval, nebylo nijak složité.

Zatraceně, Kyuhyune, do čeho ses to zase namočil?

Sung zachmuřeně odemkl dveře bytu a vešel dovnitř. "Jsem doma!" zavolal z chodby, zatímco si zouval boty. Z obýváku se ozvalo rozjařené zavýsknutí, následované tupou ránou a sprostým zaklením. Ani skopnutý palec však Kyuhyunovi nemohl nezabránit vybelhat se z obýváku a se širokým úsměvem ve tváři svému příteli skočit kolem krku.

"Ahoj, lásko!" zavrněl mazlivě a věnoval Yesungovi jeden letmý polibek na přivítanou. "Jaký jsi měl den?"

"Úmorný," odvětil starší a políbení chlapci oplatil. "Ale aspoň už mám ten otřesný případ definitivně z krku…" Zívl. "Jsem totálně grogy. Osprchuju se a půjdu si lehnout." Kyuhyun sice chápavě přikývnul, avšak Yesungovi neunikl ten stín trpkého zklamání, který se mihl v jeho hezkém obličeji. Vzdychl a omluvně hnědovláska pohladil po lících. "Odpusť mi to, broučku. Vím, že tě teď hrozně zanedbávám, a moc mě to mrzí, ale slibuju, že jen co se to v práci trochu uklidní, všechno ti dosytosti vynahradím."

Mladší se na něj půvabně usmál. "Nemáš se zač omlouvat, není to tvoje chyba." Líbl Sunga na nos. Nemohl by mu vyčítat, že na něj v poslední době nemá čas, ani kdyby chtěl. Jen díky Jongwoonově práci měl tu báječnou možnost užívat si role vydržované milenky, žít v luxusu a nemuset hnout ani prstem. Jak snadno si na takový způsob života navykl! A jak težce bych mu odvykal, napadlo jej vzápětí, žaludek jen při té představě nepříjemně sevřený. Okamžitě tu protivnou myšlenku zapudil. Objal svého milence kolem pasu a rozpustile mu zacvrlikal do ucha: "Co takhle dát si místo sprchy horkou voňavou koupel…?"

"Společně?" Černovlasý s pousmáním pozvedl obočí.

Chlapcovy oči se okouzleně rozzářily nefalšovaným radostným nadšením. "Společně?"

"Společně."

Zatímco Kyuhyun horlivě odhopkal do koupelny napustit vanu, Yesung se zemdleně odšoural do kuchyně. Vysvlékl se z tmavého saka, které následně přehodil přes opěradlo židle, a zběžně prošel dnešní poštu. "Á propos," nadhodil jako by mimochodem, jen co se mladší zjevil na prahu "jak ses měl dneska ty?"

"Jako vždycky. Obvyklá středoškolská nuda."

"Takže ve škole se nic zajímavého nedělo? Ani doma ne…? Nic, o čem bys mi chtěl nebo třeba měl říct?"

Kyu ztěžka polkl a provinile sklopil zrak k podlaze, hlavou však statečně a vytrvale vrtěl dál.

Yesung si napůl rozmrzele, napůl pobaveně povzdechl. "Potkal jsem Choie Minha u výtahu, Kyuhyune," konstatoval věcně, aby dal druhému jasně najevo, že zapírání je marné. "Tak mluv. Co tu pohledával?"

"Nabídl… mi práci. Úžasnou práci, Sungie - !"

"Ty ale žádnou práci nepotřebuješ," zavrčel černovlasý. "Na něčem jsme se spolu snad dohodli, ne? Žádné brigády, ani práce na půl úvazku. Nic, co by tě ubíralo o čas na učení. A zvlášť teď, když za necelé dva měsíce děláš přijímačky na vysokou!"

"Já vím, já vím! Budu se učit stejně pilně jako doteď, přísahám! Školu to nijak neohrozí. Na té zakázce pro Choie budu dělat jen ve svém volném čase. A přitom se nehnu z našeho bytu, takže si o mně nebudeš muset dělat žádné starosti… No tak, Yesungie!" Kyuhyun umíněně našpulil pusu. "Ta práce je pro mě jak dělaná! Vždycky jsem snil o tom, že dostanu práci, která bude zároveň i mým koníčkem. Aspoň jednou v životě…! Prosím, dovol mi to!"

Yesung s hlubokým odfrknutím náležitého mučedníka obrátil oči v sloup. "Zase ta tvoje nelegální internetová činnost?"

"Mno… Chce, abych mu našel pár informací o nějakým chlápkovi," pokrčil mladší rameny. "A hele…!" zazubil se vesele, sundal z poličky plechovou dózu, v níž mu Sung nechával drobné na útratu, a slavnostně vytáhl balík bankovek, kterým muži pyšně zamával před nosem. "A to je jenom záloha. Až jeho lordstvu dodám údaje, které požaduje, zaplatí mi ještě třikrát tolik."

"Jen za to, že mu najdeš informace o nějakém člověku?" Jongwoon se povážlivě zamračil. "To je podezřelé… Buďto jde o někoho významného nebo…" svraštil čelo ještě víc, "někoho, ke komu lord chová city."

"Vždyť chodí s naším Taeminniem," namítl Kyu. "A tohle je nějakej Číňan, co - jo ták!" pochopil a vyjukaně na Sunga vykulil oči. "Myslíš, že by mu s ním mohl - …?"

"Já si nemyslím nic. Radši. Prostě je to divné, toť vše."

"Hmm…" zamručel nepřítomně hnědovlásek a téměř zamilovaně se zadíval na peníze ve své ruce. Pak na Yesunga a znovu na peníze. "Tak?" otázal se napjatě, schovávaje bankovky zpátky do dózy. "Nemusím tu zakázku pro Minha odříkávat, viď, že ne?"

"Kyunnie, vždyť vůbec nevíš, co je ten Číňan zač, nevíš nic o jeho stycích, nic o tom, kdo pro něj pracuje nebo pro koho pracuje on… Může to být nebezpečné."

"Budu moc a moc opatrný hacker."

"Jenže opatrnost někdy nestačí," zamumlal Sung tiše. Kyuhyun vzal jeho tvář něžně do dlaní a povzbudivě se usmál.

"Nic se mi nestane, slibuju."

"Tak to je ten nejhloupější slib, jaký jsi mi kdy dal. A že už jich bylo," ušklíbl se černovlasý. Pak ale doslova strnul hrůzou, když se odkudsi z bytu ozvalo hlasité šplouchnutí. "HYUNE…?!"

"Hehe, asi nám právě přetekla vana."

---