Nameless - 10. kapitola

"Vypadáš strašně," zabručel Eric.

"Já?" Aron k té šeredě na posteli pozvedl oči a lakonicky opáčil: "Nechtěj, abych přinesl zrcadlo."

Eric rozpustile zkřivil nateklé rty. "Zasmál bych se nahlas, ale moc to bolí."

"V pohodě, budu si tvůj smích velmi živě představovat."

"Díky… Má drahá žena už mi stačila oznámit, že pokud mi tenhle ksicht zůstane, rozvede se se mnou, no věřil bys tomu?!"

"To byla, doufám, ryze… řečnická otázka," ušklíbl se Aron. "Ale chápu tvé rozpoložení… Koho by napadlo, že si tě Mi Hye vzala jen kvůli pěkné tvářičce, co?"

"Strašné," přisvědčil tmavovlasý s dávkou těžkého sarkasmu. "Vždycky jsem měl za to, že jí učarovala má vstřícná a sladká povaha!"

"Vstřícná a sladká…?" Kwak uznale pokýval hlavou. "Nevím, co bereš, ale musí to být fakt solidní matroš."

"Měl bys zájem…?" Eric se na něj široce zazubil. "Pij, než ti to kafe úplně vystydne."

Mladší se poslušně chopil papírového kelímku a usrkl. Na nemocniční exemplář byla káva překvapivě lahodná. Příjemně zaskočen polkl ještě jeden lok.

"Uhm, poslyš, Eriku, ty se… opravdu na nic nepamatuješ?"

Byla to ranní zpráva od Mi Hye, která Aronovi dodala odvahy Erika navštívit. Podle ní dopadla všechna jeho vyšetření dobře, jediné, co jim dělá vrásky, je fakt, že si Eric na žádný útok nevzpomíná.

"Doktor říká, že je to jen dočasné," pokrčil Mun rameny. "Vybavuju si ráno, vybavuju si vyučování, vybavuju si, že jsme spolu mluvili o té Bo Ramině oslavě na rozloučenou…" Povzdechl si. "Od chvíle, kdy jsem opustil školu, mám totální okno."

"Takže vůbec nemáš tušení, kdo ti to udělal?"

Eric zakroutil hlavou.

"Ani minimální?"

"Ne."

"Doopravdy?"

"Doopravdy."

"Žádné záblesky vzpomínek? Nic?"

Eric srazil obočí. "Proč mluvíš, jako bys věděl, kdo to byl?" zeptal se podezíravě.

"Ha?! Co to meleš?!" zpanikařil Aron. "Jak - jak bych to mohl vědět?! Nic nevím!"

"Hmm."

"Přestaň dělat "hmm"!"

"Byls to ty, co?" zašklebil se starší. "Vyplížil ses za mou ze školy, abys mě zmlátil v temné uličce!"

"Jo, protože tě v hloubi duše strašně nenávidím," zasmál se Aron křečovitě. Odvedení tématu od otázky "kdo" jej však prokazatelně uklidnilo. "Škoda, že mi třicet studentů dosvědčí neprůstřelné alibi."

"Banda pubertálních trotlů podle mého nespadá mezi důvěryhodné svědky…"

"…"

"…"

"Vidím, že mrzout jsi pořád stejný," zabručel černovlásek.

"Ty myslíš, že ta nakládačka měla mít výchovný charakter?" Eric si zaujatě poklepal ukazováčkem o bradu (která jako jediná část jeho opuchlého obličeje vypadala… relativně normálně).

"No, jestli ano, minula se účinkem."

"To bude asi někoho moc mrzet. Takovou práci si dal… a nic z toho."

Aron nakrčil čelo. "Víš, docela mě… udivuje, že o tom dokážeš žertovat."

"Na nic se nepamatuju," připomněl mu Eric. "Jo, bolí mě celé tělo a s ohledem na to, jak vypadám, je mi jasné, že to muselo být pěkně hnusný, ale… nevzpomínám si. Mám spíš pocit jako… jako by se to stalo někomu jinému a já se o tom jenom doslechl z první ruky. Rozumíš mi?"

Američan zadumaně přitakal. "Ano… myslím, že ano… Vlastně… svým způsobem je to tak možná i lepší…"

"Že?" hlesl Mun unaveně, zavřel oči a hlavou se zavrtal do polštáře. "Vůbec by mi nevadilo zůstat v roli náhodného kolemjdoucího… Jenže pak by to tomu hajzlovi prošlo. A to by nebylo správné."

"Ne. To nebylo," špitl Aron a zvedl se ze židle. "Půjdu," zamumlal, zatímco se soukal do kabátu.

"Nemusíš - "

S úsměvem pohladil Erika po hřbetu ruky. "Nechám tě odpočívat. Potřebuješ nabrat síly."

"Hlavně se potřebuju zbavit svýho obludnýho vzezření," zachechtal se tmavovlasý suše. "Ačkoli… uvažuju, jestli je pro mě manželství tak důležité…?"

"Ty jsi hroznej!" Mladší vyprskl smíchy. "A co tvé potenciální dítě?"

Eric otevřel jedno oko. "To, který pojmenuju Aaron?"

"Ano!"

"Fajn, překecals mě."

Kwak se spokojeně zakřenil a jako slečna po první schůzce Erikovi koketně zamával: "Hezky se vykurýruj, obludko!"

◎◎◎

Den nato oznámil Aron Min Hyunovi, že si spolu zajedou na výlet. Jen co se tedy vrátil z práce, sbalil mladšího a vyrazili.

Min Hyunovy zvídavé dotazy ohledně místa, kam vlastně mají namířeno, přecházel tajuplným mlčením, protože proč kazit překvapení, no ne? A bezelstné zlatíčko Min Hyun skutečně věřilo, že pro ně Aron chystá něco pěkného, takže když vystoupili na zastávce před nemocnicí, zatvářil se blonďák absolutně zmateně.

"Půjdeme navštívit Erika," vysvětlil černovlásek s tím nejnevinnějším úsměvem, na jaký se zmohl.

Min Hyun zbledl jako stěna. Říci, že byl v šoku, ani zdaleka nevystihovalo otřes, jenž cloumal jeho vyděšenou myslí. "Proč?"

"A proč ne?" pokrčil Aron rameny.

Kdyby se Min Hyun zapříčil, že nikam nejde, nenutil by ho. Však by to nebylo divné, měl přeci spoustu počestných důvodů, proč Erika nechtít vidět. Nic takového se však neudálo, Min Hyun poslušně kráčel za ním a tvářil se přitom jako hromádka neštěstí. Zcela zřetelně se v něm prala potřeba utéct s touhou a povinností Arona nezklamat.

Američan sám hned několikrát bojoval s nutkáním udělat čelem vzad, obrátit to celé v hloupý vtip a odvést mladšího pryč. Domů. Nebo… kamkoli… dobře, kamkoli taky ne, těžko by měl něco z posezení v kavárně, když nejí, že… Třeba do kina… anebo do zoo. Jo, vsadil by se, že v zoologické zahradě určitě ještě nikdy nebyl…! Kdo by taky bral nepovedeného androida do zoo, uhm…

Zavrtěl hlavou, teď nebyla doba na randící myšlenky. Ač nevěděl, co od svého podlého plánu vlastně očekává, chtěl ho dotáhnout do konce.

Zaťukal na dveře pokoje s číslem dvanáct a nahlédl dovnitř. "Ahoj, můžeme…?"

"Oh, tomu tedy říkám návštěva!" zavrčel pobaveně Eric, když zmerčil, koho s sebou Aron přivedl. Zaklapl knihu, odložil ji na noční stolek a s úšklebkem pohlédl na návštěvníky: "Jestli jste mi přišli ohlásit vaše zasnoubení, díky, ale požehnání nečekejte."

Při pohledu na Munův bezútěšný zevnějšek změnila Min Hyunova vystrašená tvář barvu ze sinavé na nezdravě zelenou. Svěsil ramena, rozpačitě cosi zadrmolil v odpověď Erikově jízlivé poznámce a sklopil oči k podlaze. Kdyby mohl, nejspíš by s radostí splynul s bílou zdí za svými zády.

Pokud Aron doufal, že setkání s Min Hyunem nakopne Erikovu spící paměť, nestalo se. Jen jednou jedinkrát, když zrakem bezděčně zakotvil na mlčícím blonďákovi, se v Erikově výrazu mihnul náznak… znepokojení… zmateného prozření… ihned však tu absurdní myšlenku zahnal.

◎◎◎

"Omlouvám se!" vyhrkl Min Hyun. Jen co za sebou zavřel vchodové dveře, padl na kolena a čelem prakticky udeřil o linoleum. "Je - je mi to moc líto!"

"A co přesně?" povytáhl Aron obočí.

Blonďák ztěžka polknul. Lhát neuměl a vyslovit to nahlas… "Omlouvám se!" zopakoval důrazněji.

"Za co se omlouváš?"

"Omlouvám se!"

Kwak si hluboce povzdechl. "Vstaň," vyzval to třesoucí se klubko na zemi.

"Omlouvám se - "

"Vstaň, Min Hyune."

Mladší vzlykl a pomalu zvedl hlavu. Aron dřepěl před ním, na rtech nejistý úsměv a nabízel mu ruku.

"Vím to."

Mít srdce, v té chvíli by se zastavilo. A nejspíš nejen metaforicky. Min Hyun na Arona vytřeštil oči.

"Vím všechno."