Nameless - 9. kapitola

"Neberte to, prosím, nijak zle," prohlásil Lee Jin Ki pět minut nato a mrkl do zpětného zrcátka. Aron schoulený na zadním sedadle mu věnoval nedůvěřivý pohled. "Chci si s vámi jen přátelsky popovídat. V soukromí." Načež se bodře zasmál, jako by se mu právě povedl zatraceně dobrý vtip.

Kwak se zamračil. Přátelsky popovídat, jistě… Proto ho s Ga Ininou asistencí prakticky odvlekl z autobusové zastávky, nacpal do auta a teď ho veze bůhvíkam. Aby si přátelsky popovídali.

Pokradmu se zadíval na Ga In, jež seděla vedle něj a netečně hleděla z okna. Prázdná a bezduchá. Připomínala luxusní hračku, kterou tu někdo omylem zapomněl, a která oddaně čeká, až se pro ni její lajdácký majitel vrátí.

Za slabou čtvrthodinku projel Jin Kiho vůz kolem cedule s názvem čtvrti, o níž Aron v životě neslyšel, a plavně zaparkoval před šedivým, atypicky řešeným domem. Spíše než místo k bydlení vypadal jako sídlo nějaké mrňavé firmy. Podle jména na poštovní schránce i okolí domu se však dalo usuzovat, že se skutečně jedná o Jin Kiho soukromé bydliště.

"Posaďte se, prosím," vyzval Lee svého uneseného hosta, jen co překročili práh obývacího pokoje. "Mohu vám nabídnout kávu? Čaj?"

Aron zavrtěl hlavou a nejistě se rozhlédl po minimalisticky zařízené místnosti. Působila dosti neosobně, všude jen kov, ostré hrany, bílá a temně šedá.

Jin Ki poslal Ga In do kuchyně pro dvě sklenice minerálky a jedno espresso, pak usedl do křesla naproti rozpačitému Američanovi a široce se na něj usmál. "Asi nebudeme chodit kolem horké kaše, viďte, pane Kwaku? Máte něco, co mi patří. Chci to zpátky. Nula osm nula devět - "

Ne.

"Jmenuje se Min Hyun," skočil mu Aron rozladěně do řeči.

Lee zmlkl a udiveně svraštil čelo. Zamyslel se tak urputně, až by Aron přísahal, že slyší, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Evidentně znejistěl, zda mluví o stejné osobě.

"Ach tak, dal jste mu jméno!" rozesmál se vzápětí. "No ovšem… Min Hyun… Moc pěkné…"

"On se k vám vracet nechce," odtušil černovlásek úsečně.

"To je mi jasné," ujistil ho Jin Ki a dírou v džínách se rozpačitě poškrábal na koleni. "Upřímně, kdyby se celá situace nevyvrbila tak nešťastně, jak se vyvrbila, vůbec bych na tom netrval, jenže…" Povzdechl si. "Není zbytí."

"Co… co tím myslíte?"

"Tím myslím, že nula osm - tedy Min Hyun, jak mu říkáte, se příliš vymkl kontrole. Vybudoval si k vám - uhm, jak to srozumitelně popsat - nadmíru hluboký vztah… což by samo o sobě nebyl problém… kdyby v něm tahle náklonnost nebudila naprosto nepředvídatelné, iracionální jednání. Je nebezpečný, pane Kwaku. A takový… defekt já prostě nesmím nechat běhat mezi nevinnými lidmi."

Několik dlouhých vteřin Aron zaskočeně analyzoval vyslechnuté tvrzení. Potíž nebyla v tom, že by vědcovu korejskému monologu nerozuměl, naopak, Jin Ki si dával velmi záležet, aby hovořil pomalu a zřetelně, Aron nedokázal postihnout jeho reálný smysl. Protože ať už tu výpověď propíral sebepodrobněji, nedokázal ji oprostit od… fantaskního konceptu.

Směšné, samozřejmě.

"Proč - " Odkašlal si. Vlastní hlas mu zněl cize. "Proč o něm mluvíte jako o věci?"

Jin Ki se pousmál. Téměř lítostivě. "Protože on je věc, pane Kwaku."

"Neutahujte si ze mě," zavrčel Aron.

"To bych si nedovolil," ujistil ho vážně Lee. "A dosvědčím vám to." Pokynul mladšímu, aby vstal. "Ga In?"

Žena nahlédla do pokoje.

"Vezmu teď pana Kwaka na chvíli dolů."

"Ale vaše káva…," namítla Ga In. Jemně, lehce, zpěvavě. Bylo to vůbec poprvé, co ji Aron slyšel promluvit.

Namáhavé supění kávovaru, nesoucí se z kuchyně, jako by chtělo podpořit její slova.

"Brzy budeme zpátky. Jo, a žádnou návštěvu nečekám, takže kdyby někdo zvonil, neotvírej."

Přikývla a Jin Ki, už napůl cesty pryč z obýváku, mávl na Američana.

"Pojďte, prosím, za mnou!"

Aron následoval Leeho do zadní chodby a odtud po otevřeném kovovém schodišti do sklepa. Zářivky na stropě zablikaly a svým studeným světlem ozářily veliký, sterilní prostor.

Nebyl to vlastně sklep, ale laboratoř. Laboratoř spojená s operačním sálem. Laboratoř spojená s operačním sálem a pitevnou…? Aron se otřásl a přitáhl si mikinu blíž k tělu.

Jin Ki zatím přistoupil k jednomu ze stolů, na kterém leželo cosi zakryté zelenou plachtou. Uchopil její cíp. "Můžeme…?" S úsměvem pohlédl na svého hosta, ujistil se, že se dívá, a pak látku dramaticky stáhl.

Kwak úžasem zalapal po dechu.

Bylo to lidské tělo.

Mechanické lidské tělo.

"Ohromné, viďte?" pochválil se brunet, vida, že Aron není dost dobře schopen slova.

"Tak tohle je vaše specializace?" hlesl Američan.

Jin Ki přitakal. "Patřím k nejlepším v oboru," prohlásil a ukázal na nehybnou robotickou kostru na stole před sebou. "Teď se to ode mě asi jeví jako pouhopouhé chvástání, jistě, ale věřte, že až ho pokryju kůží," poklepal na umělý trup, "nebude od člověka k rozeznání." Usmál se. "Zrovna jako Min Hyun."

"Chcete - chcete mi tvrdit, že Min Hyun je… android?"

"Mé vůbec první, téměř dokonalé dítko, ano."

"A - ale…" Kwak zuřivě zavrtěl hlavou. "Ne. To… to je blbost. Min Hyun není… nemůže být…" Skousl si ret. "Je trochu… zvláštní, to připouštím, ale… vždyť má city!"

"Ty city, jak to nazýváte, jsou nainstalovaný program, který si měl Min Hyun v rané fázi svojí existence osvojit, aby se svým jednáním co nejvíce přiblížil jednání lidskému. Což se mu podařilo… naneštěstí intenzivněji, než bylo nutné." Jin Ki se zachmuřil. "O mojí práci má povědomí jen hrstka lidí, ale je to hrstka, která je za dokonalého androida ochotna zaplatit nemalou sumu. Protože vědí, že u mě dostanou přesně to, co chtějí. Pokud zažádají o ideální chůvu pro své děti, dostanou ideální chůvu pro své děti, pokud zažádají o ideální bodyguarda, dostanou ideálního bodyguarda, pokud zažádají o ideálního šéfkuchaře, dostanou ideálního šéfkuchaře, pokud zažádají o ideální milenku, dostanou ideální milenku - základním pilířem toho všeho je androidova absolutní poslušnost. A ta Min Hyunovi chybí.

Řečeno ještě jinak, Min Hyun byl můj první velký triumf a já chtěl, aby to byl triumf, co trumfne všechny ostatní. Chtěl jsem z něj mít toho nejlidštějšího androida, jaký kdy spatřil světlo světa. Proto jsem do něj - zcela neuváženě - nahrál tolik programů lidství, kolik jen zvládl pojmout. A to byla chyba." Pohlédl na Arona, který tiše naslouchal jeho vyprávění, a s rozpačitým zasmáním pokrčil rameny. "Absolutní poslušnost a absolutní lidství se absolutně vylučují. A protože se Min Hyun dokonale identifikoval právě s tou druhou složkou, postupně začal uvažovat jako zcela nezávislá bytost - "

"A tím se stal pro vás a vaši klientelu nepohodlným," konstatoval Aron.

"Správně. Když zjistil, že jej míním deaktivovat, zpanikařil, utekl odsud - a narazil na vás. Což mimochodem prokázalo, že ač se od svých kolegů diametrálně liší, zakódovanou oddanost ke svému pánovi neztratil."

"Nejsem jeho pán," ohradil se Američan.

"Min Hyun existuje proto, aby k někomu patřil, pane Kwaku, a na tom ani jeho nezávislost na autoritách nic nemění. Vy jste ho zachránil, ujal se ho… a on, jak jsem už zmínil, si k vám vytvořil silnou vazbu. Ochočil jste si androida za miliony, aniž byste o tom měl ponětí."

"Uhm, jestli vám jde o peníze - "

"Ale kdeže!" mlaskl Jin Ki. "Kdybych mohl, přenechám vám ho i se srdečným věnováním… jenomže to s ohledem na poslední události nemůžu, promiňte."

"Protože je nebezpečný?"

"Protože je nebezpečný, ano."

"A smím vědět, co tak hrozného provedl?"

"Vy to doopravdy nevíte?" udivilo Jin Kiho. Na moment se zamyslel, jak pokračovat. "Min Hyun vás zbožňuje. A, řečeno lidsky, žárlí. Děsí se myšlenky, že by mu vás někdo mohl ukrást, a není prostředek, jakého by se při eliminaci potenciálního vetřelce štítil. Štěstí, že to s vaším přítelem dopadlo tak dobře… Eric, že?"

Černovlásek zbledl.

Jen přemýšlím. Proč asi Erika nezabil? Musel mít dobrý důvod… Nesmírně důležitý. Napadá tě jaký, Arone?

Mě. Ano, přesně tak měl na Min Hyunovu otázku odpovědět.

Ztěžka polkl knedlík, co jej výsměšně tlačil v krku. Proč je vůbec tak otřesený? Netušil to snad celou dobu? Zdálo se to absurdní, avšak… nikdo neměl důvod Erikovi ubližovat. Nikdo kromě Min Hyuna.

"Viděl v něm hrozbu," podotkl Jin Ki, jako by mu četl myšlenky. "A nebude to lepší. Naopak."

Aron zasmušile odvrátil pohled od mechanického těla nedokončeného androida. Zatajil dech. "Můžeme se vrátit nahoru?" požádal tiše.

V obýváku na ně na konferenčním stolku čekaly dvě sklenice a jeden šálek, z nějž se slabě kouřilo. Ga In seděla na taburetu u zdi a pročítala nějaký magazín. Když vešli, vzhlédla.

Mladší se pod jejím prázdným pohledem nervózně ošil. "Um, i ona je…?"

Lee kývl. "Druhý exemplář."

Pročež Aron shledal, že přes všechny mouchy, které na něm Jin Ki vidí, je Min Hyun daleko povedenější než ideálně vychovaná, zato bezduše umělá Ga In.

"Věříte mi tedy?" ujistil se vědec.

Aron si povzdechl. "Nevím. Asi. Celé je to tak… přehnané, že… kdybyste mi chtěl lhát, vymyslel byste si dozajista něco uvěřitelnějšího."

"Zajímavá dedukce," zazubil se Jin Ki a pozvedl ke rtům hrnek kávy. Její silné aroma provonělo okolí. "Ale jistě jste si všiml některých Min Hyunových… nelidských zvláštností, ne?"

"Myslíte to, že nepozře sousta?"

"A taky, že když usne, nemáte šanci ho probudit dřív než po osmi hodinách. Spánek je pro mé androidy nesmírně důležitý. Dobíjejí jím veškerou energii… Ah, a teď mě napadá - ano, už vím, jak vám dát stoprocentní jistotu!" Jin Ki se sklonil k šupleti konferenčního stolku a chvilku se v něm chaoticky přehraboval, načež s výrazem výherce v loterii vytáhl čistý papír a razítkovací podušku. "Ga In, na moment, prosím…"

Žena poslušně vstala a přicupitala ke svému stvořiteli. Jin Ki ji vzal za ruku, rozevřel krabičku s rudou barvou a prostředník a ukazovák jí v ní namočil. "Otisk prstu, jak jistě víte, je nezaměnitelným podpisem každého lidského jedince." Nato přitiskl nabarvená bříška Ga Ininých prstů k papíru a s viditelným uspokojením zkontroloval výsledek. Ten předal Aronovi.

Američanovo obočí vystřelilo údivem vzhůru.

Otisk Ga Inina prostředníčku tvořila kompletní barva, bez jakýchkoli linií; na ukazováku se oproti tomu rýsoval jakýsi nepřirozeně důmyslný klikyhák. S trochou fantazie by se snad dal nazvat i symbolem.

"C - co to…?"

"Jak můžete vidět, mí androidi žádné otisky prstů nemají," usmál se brunet zeširoka. "Ta značka na jejich ukazováčcích je mé… no, autorské právo. Identifikace, aby bylo jasné, kdo je jejich tvůrcem. Ten symbol mají všichni stejný. I Min Hyun ho má."

Aron nasucho polkl. Pochopil, jak ho chce Jin Ki o pravdivosti svých slov stoprocentně přesvědčit.

Zcela stoprocentně.

"Ověřte si to," Lee svému pobledlému hostu vesele věnoval razítkovací podušku. "No tak, berte. Takový důkaz vaše pochyby definitivně vyvrátí, nemám pravdu?"

Kwak mechanicky převzal tenkou plastovou krabičku, nejistý, jako by svíral časovanou bombu, načež veškerý důkazní materiál sklidil do batohu a ten důkladně - důkladněji než jindy - zapnul.

"Chápu, že je to těžké, celé to skousnout… a nechci na vás tlačit," odkašlal si Jin Ki, "takže…" Podal Aronovi svoji vizitku. Za jiné situace už by začal Američan pomalu uvažovat, jestli se nespletl ve výpočtech, jestli není květen a on nemá narozeniny, protože toho obdarovávání bylo dneska podezřele mnoho.

Mlčky se na vizitku zadíval.

"Zavolejte mi, až budete připravený dát Min Hyunovi sbohem."

"A co když nebudu?"

Jin Ki shovívavě potřásl hlavou. "Oba víme, že to jinak nejde, pane Kwaku. Jeho agrese vůči vašim blízkým se bude stupňovat, pochopte, musíme ho zastavit dřív, než… Nechcete mít přeci na svědomí ničí život, že ne?"

Černovlásek nešťastně svěsil ramena.

"A pak, dlužíte to Erikovi."

Prostá věta, která hladce ťala do živého. Lee Jin Ki si mohl poblahopřát.

◎◎◎

Odmítl nabídku odvozu a pěšky vyrazil dohledat nejbližší autobusovou zastávku. A když ji našel, pokračoval dál, dokud nezapadl do poněkud nuzně vyhlížející obchodní pasáže.

V supermarketu si koupil instantní nudle, u obsluhy je nechal ohřát a pak se i se svojí skromnou večeří posadil ke stolu. Vlastně ani neměl hlad, ale usoudil, že okounět tu naprázdno by budilo nežádoucí pozornost.

Zavolal Min Wooovi a omluvil se, že dneska do nemocnice nedorazí. A než se udivený kolega stačil začít vyptávat, vyhrkl, ať pozdravuje Erika a Mi Hye, a zavěsil. Nato pojedl něco málo chladnoucích nudlí a vytočil Min Hyunovo číslo (ano, před pár dny mu pro vzájemné pohodlí koupil mobil).

"Arone?"

"Uhm, ahoj," zamumlal Američan a rozpačitě zabubnoval plastovými hůlkami o kelímek. "Hele… zdržím se ve škole, vůbec nevím, kdy dorazím. Jenom, abys věděl… Nemusíš na mě čekat, dobře?" Min Hyun zalézal do postele pravidelně v půl jedenácté. Dřív, než v jedenáct tedy on sám nesmí překročit práh bytu. Aby měl jistotu.

"Aha," vzdychl blonďák na druhém konci linky zklamaně. "No, co se dá dělat… Tak… se uvidíme zítra?"

"Hm."

"Večeři ti nechám v lednici."

"Děkuju."

"Je všechno v pořádku?"

"Jasně."

"Ale nezníš tak."

"Jsem unavený, nic víc. Nedělej si starosti."

Rozloučili se. Aron odtáhl oněmělý telefon od ucha, a nedbaje zvědavého pohledu pokladní, s frustrovaným zasténáním jím praštil o desku stolu.

◎◎◎

Domů nakonec dorazil ve čtvrt na dvanáct. Po špičkách se proplížil chodbou do ložnice, převlékl se do pyžama a neochotně z batohu vylovil dárky od Jin Kiho. Prapodivný otisk Ga Inina ukazováčku a razítkovací podušku červené barvy.

Mohl by ten papír roztrhat, vyhodit do koše a předstírat, že se dnešní odpoledne vůbec neodehrálo? Dokázal by zapomenout na všechno, co dneska vyzvěděl…?

Otočil se, otevřenými dveřmi vyhlédl do tiché, v temnotě utopené chodby.

Ne. Musí se ujistit.

Sebral z postele potřebné propriety a zamířil s nimi do obýváku. Odtáhl žaluzie v jednom z oken, místnost zalilo bledé měsíční světlo. Pár vteřin bez hnutí pozoroval Min Hyunovu spící, panenkovsky krásnou tvářičku, zachumlanou v polštáři.

"Je to pravda…?"

Přiklekl k roztažené pohovce, s povzdechem pohladil mladšího po vlasech a vytáhl mu ruku zpod peřiny. Jednal nanejvýš opatrně, ačkoli věděl, že to vůbec nemá za potřebí. Že nemá šanci Min Hyuna probudit.

Obarvil mu bříška prstů a nato k nim přitiskl papír, hezky vedle otisků Ga Ininých.

Myslel, že je smířený s tím, co spatří - upřímně, kdyby to tak nebylo, velmi by se podivil - avšak když k sobě list obrátil a posvítil na něj mobilem a ty průkazně identické výsledky uviděl na vlastní oči, něco se v něm zlomilo.

Mýlil se, vůbec nebyl připravený.

Ani čelit pravdě, ani se Min Hyuna vzdát.

Schoulil se do rohu vedle pohovky, přitáhl si kolena k bradě a zoufale se rozvzlykal.