Nameless - 8. kapitola

Aron se bez dechu vřítil na oddělení, kam byl odkázán přehnaně usměvavou recepční v informačním centru nemocnice, a zběsile se rozhlédl kolem dokola. "Eric Mun!" štěkl na sestru, jež se celá uštvaná vynořila ze dveří po jeho levici.

Žena si mladíka nevrle prohlédla. "Mun? Ten leží na dvanáctce," zabručela a ukázala na konec chodby.

Poděkoval a rozběhl se ke zmíněnému pokoji. Na jeho prahu div nevpálil do odcházející, nezdravě zsinalé Mi Hye.

"Arone!" Bruneta ho s unaveným úsměvem objala. "Jsi hodný, že jsi přišel…"

"Nebuď hloupá," zavrtěl Kwak hlavou a kývl k zavřeným dveřím. Roleta byla stažená, a dovnitř tudíž nebylo vidět. "Jak je mu?"

"Kromě toho, že vypadá jako jedna velká podlitina? Zlomená ruka a tři žebra a přeražený nos. Ale doktor říká, že bude v pořádku, tak tomu věřme."

"Je při vědomí?"

"Zatím ne, drží ho pod sedativy." Mi Hye si hřbetem ruky setřela z tváří slzy, které jí bez varování vhrkly do očí. "Promiň," zasmála se na vylekaně se tvářícího Američana, "toho si vůbec nevšímej. Stává se mi to teď pořád."

"Neposadíme se…?" navrhl Aron a jemně Mi vmanévroval k židlím, rozestavěným podél stěny.

"Nechápu to." Bruneta se opřela lokty o stehna a s těžkým povzdechem schovala hlavu v dlaních. "Vím, že je Eric občas na zabití, sama mám někdy chuť přetáhnout ho pánví po hlavě, ale taky vím, že není zlý. A nechce se mi věřit, že by se zapletl do čehokoli, co by muselo skončit takhle." Vzhlédla. Zdála se najednou neskutečně vyčerpaná. "Měl snad s někým problémy? S nějakým studentem? Nebo kolegou?"

"O ničem se mi nezmínil… Ale pochybuju. Ve škole ho mají všichni rádi." Kwak zamračeně svraštil čelo. "Mluvilas už s policií? Mají nějakou stopu?"

"Ano. A ne. V ulicích bylo prázdno, takže svědkové nejsou žádní, a kamera u té restaurace jako naschvál nefunguje. Pár lidí z okolních domů vypovědělo, že slyšeli hádku, ale to je asi tak všechno."

"Říkalas… že ho ten útočník napadl železnou tyčí, ne? Nenašli na ní otisky?"

"Upřímně, z téhle části moc moudrá nejsem," protáhla Mi Hye obličej. "Něco na ní prý bylo, ale… takové otisky že ještě neviděli."

"Huh?"

"Tak jsem se toho milého policisty zeptala, jestli mi manžela náhodou nepřizabil vetřelec… Žel bohu, můj blbý smysl pro humor ho ani trochu nepobavil."

"Jistě nebyl první, ani poslední," ušklíbl se Aron. "Ale poslyš, zdá se mi, že to bereš příliš… uhm, konkrétně? Ne, to není to správné slovo…"

"Osobně?"

"Ah, ano, osobně. Díky. Nemuselo přeci vůbec jít zrovna o Erika. Mohlo to být přepadení docela náhodné."

"Jasně. Připadá mi ale zvláštní, že když už si ten grázl dal tu práci, aby ho ztřískal do bezvědomí, proč ho taky neokradl?"

"Neokradl?"

"Taška ležela vedle něj. Nezmizel z ní ani mobil, ani peněženka. Kreditky i hotovost zůstaly nedotčené."

"To je divné," uznal Aron.

"A dost," přikývla Mi Hye. "Pořád ti to nepřipadá osobní?"

"Beru zpátky."

"Jo. Myslím, že ať už to byl kdokoli, měl na Erika pořádnou pifku." Bruneta si promasírovala ztuhlá ramena a vstala. "No nic, jdu si pro kafe. Chceš něco přinést?"

"Ne, děkuju… Ale můžu ti pro ně zajít, jestli - "

"Potřebuju na chvíli vypadnout," usmála se Mi. "A vůbec, kam ty bys chodil! Jsi tu přece kvůli Erikovi, tak upaluj," významně pokynula bradou ke dveřím pokoje. "Jenom… nelekni se. Vypadá fakt hrozně."

Rozloučili se. Pár vteřin vyprovázel Aron Mi Hye pohledem, než našel dost odvahy stisknout kliku dveří s číslem dvanáct. Místnost za nimi se topila v šeru a monotónní pípání přístrojů bylo samojediným zvukem, který přetínal hrobové, bezútěšné ticho. Mnoho tu toho k vidění nebylo. Dvě postele, dva noční stolky, dvě židle a umyvadlo.

Pomalu, váhavě přistoupil k obsazenému lůžku. Ač ho Mi předem varovala, neubránil se při pohledu na Erikovu bezduchou schránku přidušenému výkřiku. V jejím opuchlém, všemi barvami hrajícím obličeji by jen těžko hledal svého nebezpečně šarmantního kolegu.

Mladík si svlékl bundu, čepici, kterou už hezkých pár minut nervózně žmoulal v ruce, nacpal do kapsy a posadil se na přistavenou, po čertech nepohodlnou židli.

Prsty zlehka obemkl Munovo útlé zápěstí, nahmatal slabý, pravidelný tep.

Oddechl si. Věděl, že je Eric naživu, samozřejmě, když ale viděl, v jak zbědovaném stavu se nachází, najednou se o tom nutně potřeboval na vlastní kůži přesvědčit.

"Co se stalo, Eriku?" šeptl zmateně. "Do čeho ses to sakra zapletl…?"

Vrznutí dveří přimělo Arona vzhlédnout. Vykulil na příchozího oči. "Min Woo?"

"Jé, ahoj," Lee na vteřinu překvapeně ustrnul na prahu. Pousmál se. "Mi Hye tu není?"

"Šla - šla si pro kafe… Nemáš být na školení?"

"Zdrhnul jsem," mávl Min Woo rukou a vykročil k posteli. "Nebudu přece dřepět v Daegu, když - ježišikriste!" sykl při pohledu na Erikův zjev.

"Jo. Ale… prý to vypadá horší, než to je," podotkl černovlásek.

"V to pevně doufám," zahučel starší a přitáhl si k přítelovu lůžku druhou, opodál stojící židli. Na jeho surově zbitou tvář pohlížel s lítostí i neskrývaným rozhořčením.

Kwak mu zatím co nejsrozumitelněji povyprávěl, co o celém incidentu vyzvěděl od Mi Hye. Min Woo pozorně poslouchal a větu od věty se mračil víc.

"Až toho hajzla najdou, zabiju ho."

"No, to je sice moc romantické, ale pochybuju, že z tebe chce mít Eric kriminálníka," namítl Aron.

"Ale to gesto by jistě ocenil!"

"Tedy - "

"A dokud mě bude ve vězení navštěvovat - "

"Nebude," zabručelo to ode dveří suše. "O to se osobně postarám."

Dvojice nadskočila leknutím.

"Mi Hye, ty Satane!" prskl Lee. Aron honem vyskočil na nohy a nabídl brunetě židli.

"Děkuju," usmála se na něj zeširoka a posadila se. Chvíli beze slova hleděla na Erikovo nehybné tělo v bílých peřinách, pak manžela pohladila po vlasech a vzala ho za ruku. "Byl by rád, že tu jste," poznamenala tiše.

"Což ale nemění nic na faktu, že kdyby se teď probral, poslal by nás všechny rovnou do hajzlu," ušklíbl se Min Woo.

"Bezpochyby. A tebe jako prvního."

"Už jsem ti říkal, jak strašně tě nenávidím?" Černovlasému zacukalo oko.

Mi Hye se zamyslela. "Naposledy… před půl rokem…?"

"Nenávidím tě."

"Však já tebe taky."

"Ale já víc!"

"Jo?"

"Neser."

"Buď rád, že to nevidíš," zamručel Aron Erikovi nad hlavou.

◎◎◎

"Arone?" Min Hyun přicupital do chodby a věnoval zouvajícímu se mladíkovi nadšený, stodvacetiwattový úsměv. "Ahoj ~! Dáš si oběd? Připravil jsem kuře, onehdy jsi říkal, že na ně máš chuť…"

Připomínal dokonalou ženušku, která přišla uctivě přivítat svého navrátivšího se manžílka, scéna jako vystřižená z pitomého amerického filmu.

"Doopravdy?" Aron na něj úkosem pohlédl. "To se ani ze slušnosti nezeptáš, jak mu je?"

Min Hyun se zarazil, nemile překvapený Aronovou příkrostí. Omluvně sklopil hlavu. "Jak je mu?" zopakoval mechanicky.

Američan nad jeho rozvláčným, absolutně nezainteresovaným tónem protočil oči, kousavý komentář si však raději nechal pro sebe. "Mohlo to být i horší," zabručel a odporoučel se do ložnice převléknout.

"Přijdu za tebou," ujistil blonďáka rozpačitě, když si - do půl těla nahý - všiml, že se Min Hyun mlčky opírá o futra a pozoruje ho.

"Řekni," hlesl mladší bez výrazu, "kdybych v té nemocnici ležel místo něj já, reagoval bys stejně?"

Aron si přes hlavu přetáhl tričko a věnoval Min Hyunovi udivený pohled. "Samozřejmě. Kdyby z tebe bezdůvodně někdo skoro vymlátil duši, reagoval bych naprosto stejně."

"Bezdůvodně…?"

"Ovšem! Eric nikomu nic zlého neprovedl - "

"Skoro."

"Cože?"

"Je naživu, ne snad?"

"T - to ano," přisvědčil Kwak, tápaje ve snaze udržet krok s Min Hyunovými myšlenkovými pochody.

"Mohl ho přeci klidně zabít. Ten… kdo to udělal."

"Nejspíš…"

"Ale nezabil."

"Ne… Nechápu ale, co tím naznačuješ -?"

"Jen přemýšlím." Blonďák v křečovitém úsměvu vycenil zuby jako číhající šelma. "Proč asi Erika nezabil? Musel mít dobrý důvod… Nesmírně důležitý. Napadá tě jaký, Arone?"

"Nemám… nemám ponětí," polkl starší ztěžka a bezděčně o krok ucouvl. Zachvěl se. Proč se Min Hyun najednou chová tak divně…?

Ten se nad Aronovým vyděšeným výrazem upřímně rozesmál. Bezelstně a známě minhyunovsky. Obrátil se k odchodu. "Tak budeš jíst nebo ne?"

Američan prkenně přikývl.

◎◎◎

Dva dny nato, zrovna když si balil věci po poslední pondělní přednášce, se Aronovi v kapse rozvibroval mobil.

"Ano, Min Woo -?"

"Probral se!"

"Eric?!"

"Jo! Jsem na cestě do nemocnice. Stavíš se? Dokdy máš dneska školu?"

"Právě jsme skončili. A," mrknul na hodinky, "zhruba za deset minut mi jede autobus. Do hodiny bych tam měl být."

"Fajn, sejdeme se u Erika. Zatím!"

Aron shrnul zbytek věcí ze stolu do batohu, za pochodu z poslouchárny se nasoukal do bundy a spěšně opustil budovu univerzity.

Zakotvil na přeplněné autobusové zastávce. Informační tabule hlásila, že spoj, na nějž čeká, dorazí za čtyři minuty. Lepší načasování si snad ani nemohl přát.

Za spokojeného pobrukování přikročil blíž k čekajícímu davu, aby udělal místo ženě, která se postavila vedle něj. Vzhlédl k ní - a strnul.

Zírala na něj dokonale prázdným pohledem v dokonale prázdné tváři. Naučeným pohybem si prohrábla krátké mikádo, hlavu naklonila ke straně. Nebylo to žádné gesto, pouhý mechanický úkon. Být panenkou, řekl by člověk, že je krásná, jako živá bytost však budila Ga In svou neživostí téměř hrůzu.

Bez rozmyslu se obrátil na podpatku. Chtěl pryč, chtěl být od té ženské tak daleko, jak jen to půjde…! Namísto útěku však splašeně vrazil do osoby za sebou.

"O - omlouvám se, já - "

Slova mu odumřela na jazyku.

"Pane Kwaku!" Se svým televizním úsměvem, širokým a poněkud rozpačitým, popadl Lee Jin Ki konsternovaného Arona za rameno. "Můžeme si promluvit?"