Nameless - 11. kapitola

"Všechno?" zopakoval Min Hyun vyděšeně. Nevěřícně. Nešťastně.

Aron přikývl. "Mluvil jsem…," zaváhal, "s tvým stvořitelem. S Lee Jin Kim."

Blonďák zbledl. "Jak - jak jsi ho -?"

"Na tom nezáleží," opáčil Aron a vytáhl Min Hyuna na nohy. Ruku v ruce s ním pak zamířil do obýváku, kde ho usadil na roztaženou pohovku, a sám si přitáhl židli z kuchyně. Celá ta scéna připomínala výslech. Značně domácký a neformální, ale pořád výslech.

"V prvé řadě," odkašlal si Američan, "vím, že nejsi člověk."

Mladší sklopil hlavu.

"Jsi android."

"Nepovedený…"

"Jen příliš lidský," opravil ho Aron. "A to já na rozdíl od Jin Kiho… nevidím jako vadu."

Min Hyun na něj ohromeně zamrkal.

"Vlastně se mi to zdá naprosto úžasné. A co zdá, je to úžasné! Přišel jsi přece do kontaktu s více lidmi a nikdo nepoznal, že jsi - "

"Stroj?" hlesl Min Hyun bezbarvě.

"To je ošklivé označení," svraštil Kwak čelo. "A nepřesné. Máš vlastní vůli, nebo ne?"

Blonďák přisvědčil.

"A mají snad stroje vlastní vůli?"

"Nemají."

"Správně. Takže nejsi stroj." Černovlásek se zamyslel. "Nazývejme tě… prostě bytostí."

"To zní… skoro lidsky," usmál se Min Hyun překvapeně a Aron mu usmání oplatil.

"Tobě tedy nevadí, že… no, nejsem jako ty?"

"Ani ne," pokrčil starší rameny. "Mnohem víc mě znepokojuje… ta druhá záležitost."

"Eric."

"Ano… Byl jsi to ty, že? To tys ho napadl."

Min Hyun nepatrně kývl.

"Kvůli mně."

"Ano."

"Chtěl jsi ho zabít?"

"Já…" Mladík se přikrčil, jako by očekával facku. "Chtěl - chtěl jsem ho přimět, aby se s tebou přestal stýkat, nic víc. Ale pak… zpanikařil jsem a - ano, chtěl jsem ho zabít, ale - ale došlo mi, že nemůžu, protože - protože kdybych to udělal, ublížil bych tobě. A to - to - tolik mě to mrzí!" vzlykl a zahanbeně schoval hlavu v dlaních.

Aron ho několik vteřin mlčky pozoroval. "Miluješ mě?" zeptal se bezvýrazně.

Min Hyun sebou trhl a upřel na staršího svůj vyjukaný, bezelstný pohled. "Hrozně moc," špitl.

"Já tě mám rád, Min Hyune. Ale těžko můžu zaručit, že to tak zůstane. Myslím… v tomhle směru," zamumlal Američan rozpačitě. "Nechci se tě zbavovat, opravdu ne, ale… když se v mém životě objeví někdo jiný… dokážeš to akceptovat? Slíbíš mi, že to, co jsi provedl Erikovi, už nikdy nikomu neuděláš?"

"Slibuju," prohlásil mladší svatosvatě. "Už nikdy neublížím nikomu tobě blízkému."

"Fajn."

"Takže… si mě necháš?"

"Copak jsi pes?" ušklíbl se Aron. Když si ale všiml mladíkova nechápavého výrazu, pobaveně přisvědčil: "Jo, nechám si tě."

"Soužití se mnou má jednu nespornou výhodu," poznamenal Min Hyun prakticky. "Když se ti přestanu hodit, můžeš mě rozložit na součástky."

Bylo to šílené? Dát tak snadno druhou šanci někomu, kdo se neštítil téměř připravit o život člověka, co víc, jeho přítele? Možná. Jenže na rozdíl od lidských slov a slibů Aron věděl, že těm Min Hyunovým může stoprocentně důvěřovat. Když říká, že je mu líto, co provedl, když odpřisáhl, že nic podobného už nikdy neudělá, může se bezpečně spolehnout, že to tak opravdu bude. A z lehce psychopatického hlediska… jistě, jednalo se o násilnou, ale svým způsobem taky neskutečně romantickou záležitost… a to jeden přece musí ocenit…

"Jenomže," uvědomil si mladší, "až si Eric vzpomene, co se stalo…" Semkl rty, načatou větu nechal příznačně nedokončenou.

"Myslím," Kwak uvážlivě založil ruce na prsou, "že až si Eric vzpomene, budu ten první, komu dá vědět… Probereme to, všechno mu vysvětlím. Je to rozumný chlap, jsem si jistý, že nebude dělat problémy. A kdyby náhodou…" Nasadil zkormoucený štěněcí výraz. "Trocha citového vydírání zabere vždycky."

Min Hyun se rozesmál. "Samozřejmě." Načež poněkud hořce dodal: "Má tě rád."

"Jo. Má mě rád jako svý dítě, ty žárlivý pako," ušklíbl se Aron a pleskl hocha po hlavě. "Velkolepě jsem přijel studovat do Koreje a korejsky přitom uměl jen pozdravit a představit se. První měsíc tady byl peklo, doopravdy jsem uvažoval, že… že to vzdám a vrátím se domů. Pak se mi ale povedlo najít si slušnou práci - a tak jsem se díkybohu seznámil s Erikem.

Nějak vytušil, že jsem naprosto ztracený, a aniž bychom se na čemkoli domlouvali (upřímně, do té doby jsme spolu prohodili všehovšudy jednu větu…), prostě se mě ujal. Nejen, že mi pomáhal, byl mi taky neskutečnou oporou. Bez něj… bez něj bych to nezvládl. Rozumíš? Je pro mě jako náhradní rodič. Kamarád a táta v jednom. Není mezi námi absolutně nic… no, takového jako… ehm…"

"Mezi námi dvěma?" navrhl ve své nevinné přímosti Min Hyun věcně.

"Uhm… ano," přisvědčil Američan nejistě.

Blonďák kývl, viditelně spokojen s Aronovou odpovědí, a vzal jej za ruku. Povzdychl si. "Omlouvám se. Kdybych se svojí identitou nedělal takové tajnosti, vůbec to tak nemuselo dopadnout."

"Na tom už nezáleží," broukl Kwak a usmál se. "Musíme ti sehnat doklady."

"Kdo vystaví androidovi doklady?" zarazilo mladšího.

"Falešné, přirozeně."

"Oh."

Aron odkudsi vylovil blok a tužku. "Jaké chceš mít příjmení?"

"Já - já nevím," zakoktal se Min Hyun. "Hwang?"

"Hwang Min Hyun," poznamenal si černovlásek. "Jo, to zní dobře… Narozený v Soulu, 9. srpna… Kterého roku? Může ti být tolik jako mně, že?"

Min Hyun souhlasil.

"Fajn, řekněme, že jsi o dva roky mladší," rozhodl Aron a zapsal příslušný letopočet.

"Ty víš, kde sehnat falešné doklady?" zeptal se blonďák konsternovaně.

"Můj spolužák má známého, který má známého, který je tak trochu zločinec. Profesionální padělatel… Co se tak tváříš? Děsí tě moje konexe?"

"Neděsí, jenom mi k tobě nejdou."

Aron se rozpustile uculil, zvedl se ze židle a přisedl k Min Hyunovi na gauč. "Jsem hodný kluk," ujistil ho a hlavou se mu opřel o rameno. "Hwangu Min Hyune."

"Hwang… Hwang… budu si na to muset zvyknout…"

"Na Min Hyuna sis zvykl rychle."

"Protože jsem to jméno dostal od tebe."

"Hwanga jsem ti odsouhlasil. Pomůže to?"

"Vážně se ti to líbí?" znejistěl blonďák.

"Moc."

"A… můžu tě políbit?"

Kwak na něj udiveně zamžikal. "Ono to nějak souvisí?"

"Ne. Prostě se chci líbat," usmál se Min Hyun zářivě.

A Aron teatrálně našpulil pusu jako groteskní kačer Donald.

◎◎◎

Uběhl týden. Erikova paměť zůstávala ohledně útoku nadále panensky čistá, Aron obdržel od spolužáka požadované falešné doklady a Min Hyun se jimi tři dny v kuse zamilovaně kochal. Na přítelův udivený dotaz důstojně odvětil, že s tímhle (zamával pasem a průkazem totožnosti) se konečně cítí skoro jako plnohodnotný člověk.

K Aronovu překvapení s ním Min Hyun hned dvakrát zašel dobrovolně navštívit Erika, přičemž se v nemocnici pokaždé potkali s Mi Hye, a běžně dvouhodinový "výlet" se tak protáhl na půl dne. A Min Hyun se zdál absolutně šťastný a Aron se pohledem na jeho permanentně rozjasněnou tvář upřímně těšil.

Bylo zrovna úterý, dvě minuty po jedné. Aron seděl v kabinetě a zaujatě procházel eseje, jejichž vypracování studentům zadal na Erikův pokyn. Pomalu už se blížil ke konci štosu, když se mu na stole rozvibroval mobil. Neznámé číslo. Tázavě hovor přijal.

"Zdravím, pane Kwaku!"

Aronovi se zježily vlasy na zátylku. "Kde jste vzal moje číslo?" sykl.

"Maličkost," zasmál se Lee Jin Ki. "Ale… čekal jsem, že zavoláte sám, víte?" Osten výčitky vznášející se na jedné telefonní lince. "Dospěl jste již k rozhodnutí?"

"Dospěl."

"A?"

"Nedám vám ho."

Na druhé straně se rozhostilo užaslé ticho.

"O existenci - životě bytosti s vlastní vůli nemá právo rozhodovat nikdo jiný než ona sama," prohlásil Aron. "Takové je moje rozhodnutí."

"Vy - vy si neuvědomujete - "

"Uvědomuji, pane Lee. A beru na sebe veškerou odpovědnost. Vás už k Min Hyunovi nic neváže. Vyřaďte ho ze seznamu - nebo tak něco - a pusťte celou věc z hlavy. Děkuji."

Jin Ki se sípavě nadechl. "Nic jste nepochopil!" zachraptěl vztekle. "On - on je nebezpečný -!"

"Při vší úctě," přerušil ho Aron, "možná jste jeho stvořitel, ale vůbec ho neznáte."

"Nesmíte -!"

"Hodně štěstí s budoucími projekty. Sbohem."

◎◎◎

Když večer usínal Min Hyunovi v náručí, napadlo ho, že takhle, že přesně takhle to má být.