Nameless - 12. kapitola

"To je jen nějakej kec, ne?"

"Není! Han Min Ah z třeťáku mi to dosvědčila!"

"Copak ona u toho byla?"

"Ne, ale její spolužačka jo. Dorazila až na odpolední vyučování, a prakticky do tý potyčky v hale vlítla."

"Takže školník se fakt porval s jakousi cizí ženskou?"

"A dostal pořádnou nakládačku! Prý už mu modrá oko…"

Dvojice štěbetajících studentek zmizela za dveřmi dámských toalet a udivený Aron nad vyslechnutým útržkem jejich rozhovoru jenom nevěřícně kroutil hlavou.

Chystal se vykročit vzhůru po schodišti, když mu na rameni přistála čísi ruka. "Aarone!" zamečel Min Woo s neúspěšnou snahou o náležitý americký přízvuk.

Kwak povytáhl obočí. "To byl výkřik agónie umírajícího paviána?"

"Vida…!" Starší si pod vousy užasle zopakoval Aronovu barvitou větu. "Tvůj korejský slovník je čím dál znamenitější!"

"Díky… Uhm, je pravda, že se pan Jung s někým popral?"

"No jo, docela před chvílí!" přisvědčil Min Woo. Ušklíbl se. "A byla to urputná bitka!"

"Co se stalo?"

"Ále, načapal tu slídit nějakou ženskou. Chtěl vědět, co tady pohledává, ale nedostal z ní slova. A když se ji pokusil zastavit, vrazila mu a pak důstojně odkráčela."

Aron svraštil čelo. "Obhlížela školu? Divné…"

"Sama prý byla trochu divná. Moc pěkná, ale… taková spící panna, chápeš."

"Ale ohnat se uměla…"

"To teda jo!" zachechtal se Min Woo. "Byls včera za Erikem?"

Mladší přikývl. "Pokud nenastane nějaký nečekaný obrat k horšímu, pustí ho příští týden domů."

"Tak konečně?" rozzářil se Lee. "Už jsem začínal toho příliš milého doktora podezírat, že má v plánu si tam mého drahého nechat…"

"K čemu by mu byl?" nechápal Aron.

"K čemu?" Min Woo nasadil ukrutně tajuplný výraz. "To radši ani nechtěj vědět!"

Američan pokrčil rameny. "Dobře."

"Počkej, ty to doopravdy nechceš vědět?!"

"Ne."

Černovlasý otráveně protáhl obličej, vzápětí se však už opět lišácky culil. "Co ty a tvůj bezdomovec, mimochodem?" nadhodil zvědavě.

"Co co?"

"Jak se to vyvíjí?"

"Vyvíjí…?"

"Strávili jste spolu vánoční svátky, ne?"

"No to ano…"

"A?"

"Bylo to fajn," konstatoval Aron.

Min Woo se s hlubokým, trpitelským povzdychem plácl po čela. "Vsadím se," zahučel, "že i balvan je větší romantik než ty."

"…"

"Min Hyun z tebe musí být naprosto zoufalý."

"Nezdá se…"

"Že ne?" Lee se zamyslel. "V tom případě," zadeklamoval teatrálně, "ho povyšuju z bezdomovce na svatou ženu! Tvoji svatou ženu."

Na to neměl Aron co říct.

"Hej. Ty nebudeš protestovat?" podivil se Min Woo.

"Copak to má cenu?" odfrkl mladší. "Mého bezdomovce jsem tě neodnaučil ani po třech měsících…"

"Já myslím, že kecáš."

Aron se zarazil.

"Neprotestuješ, protože on je tvoje žena!"

"Ehm…"

"JÁ TO VĚDĚL!" zařval nadšeně Min Woo. Kolemjdoucí studentstvo se po něm ostražitě ohlédlo.

"Aron má holku, Aron má holku ~!"

"Tvůj milostný život musí být doopravdy tragický," shledal suše Kwak.

"Velmi," přisvědčil kolega tělocvikář. "Ale! Až se zbavím Mi Hye a truchlícího Erika přesvědčím, že je ve skutečnosti vlastně na chlapy - protože on je, jen to ještě neví! - bude veškeré tragédii mého bytí konec!"

"Tak to hodně štěstí," popřál mu Aron ironicky a Min Woo ho rádoby dotčeně pleskl po paži.

V té chvíli se jim nad hlavami rozdrnčel zvonek.

"Kruci, mám teď supl!" vzpomněl si Lee, mávl na mladíka a vystřelil chodbou ke sborovně. "Zatím!"

Aron vyčkal u paty schodiště, dokud mu Min Woo nezmizel z dohledu, a poté vyrazil o dvě poschodí výš k Erikovu mrňavému kabinetu. Který poslední týdny naneštěstí sloužil pouze jemu… Nikdy to nevyslovil nahlas, avšak ona nevyžádaná samota na něj působila… lehce depresivně.

Položil učební materiály na stůl, posadil se a široce zívnul. Protáhl se, aby uvolnil ztuhlé svaly, načež otevřel první šuple a zkontroloval mobil. Rozsvícený displej oznamoval novou esemesku od Min Hyuna.

Otevřel ji. Samým údivem srazil obočí.

"'Dobře, budu tam'?" Zmateně na ta slova, zakončená culícím se emotikonem, hleděl. "Cože?"

Nedávalo to smysl. Min Hyunova zpráva byla zjevnou odpovědí, jenže… odpovědí na co? On mu žádnou esemesku neposílal, proč tedy…?

Zamračeně opustil sekci přijaté a klikl na kolonku odeslané. A divil se čím dál víc.

Poslední odeslaná zpráva hlásila čas 15:54. Což bylo absolutně vyloučené, vyučovací hodina končila za deset minut půl páté a mobil ležel celou dobu zavřený ve stole -

Zneklidněně si přečetl obsah textovky, již někdo z jeho telefonu adresoval Min Hyunovi. Ale proč? Proč by se někdo vydával za něj, aby Min Hyuna vylákal do starého parku? Někdo… kdo?

Jakási cizí ženská… Obhlížela školu… Moc pěkná, ale taková spící panna…

Aronův žaludek se zhoupl jako na vodě.

"To ne…!"

Zběsile vytočil Min Hyunovo číslo. Nechal telefon vyzvánět dobrou minutu, ale přijetí se nedočkal.

Samozřejmě, Min Hyun byl v tomhle ohledu jako malé dítě, které si nadšeně běží hrát ven s kamarády a nic jiného je nezajímá. Člověk mu musel neustále připomínat, aby si při odchodu bral mobil s sebou.

Sakra!

Aron rozčileně pohlédl na hodinky. 16:31. Min Hyun mohl z bytu vyrazit před dvaceti až pětadvaceti minutami… A odtud to do starého parku není daleko. Když si pospíší…

Hodil na sebe bundu a s nedopnutou taškou v ruce se vyřítil z kabinetu.

◎◎◎

Na město se snášela mlha. Povalovala se v ulicích, zalézala za nehty a zhoršovala už tak mizernou podvečerní viditelnost. Zrovna jako toho dne, kdy u plotu v jedné nejmenované čtvrti našel promáčeného kluka beze jména.

Aron se zadýchaně zastavil a rozhlédl se kolem dokola. Běhá tu po parku jako blázen, ale nikde živá duše… Jdu pozdě…?

Ne. Periferním viděním zachytil pohyb. Pár metrů před ním se vynořila vysoká, světlovlasá postava.

"Min Hyune!" zakřičel - chtěl zakřičet.

Rána do zad mu vyrazila dech. Ochromeně klesl na kolena. Druhý úder zasáhl žebra, třetí žaludek; Aron padl nazad do sněhu. Bolestí se schoulil do klubíčka, avšak nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.

Uteč.

Otupěle vnímal vzdalující se kroky dámských kozaček, stejně tak sytý, melodický hlas, šeptající mu káravě do ucha: "To byl moc špatný nápad, pane Kwaku."

◎◎◎

Min Hyun nejistě mžoural mezi temnými siluetami vzrostlých stromů. Zachvěl se, ač nebyl s to fyzicky pociťovat chlad. Park na něj dýchal podivnou zlověstností a jeho minutu od minuty víc zaráželo, proč se chce Aron sejít právě tady. Mohl přeci vybrat ze stovky jiných, hezčích míst… Nerozuměl tomu.

Arona nikde neviděl, chystal se proto vykročit dál - a tu za sebou zaslechl rytmické křupání sněhu. Ohlédl se, rty automaticky zvlnil v úsměvu. Pod rouškou mlhy sice příchozího zatím nepoznával, ale… kdo jiný by to byl?

"Arone -!" Min Hyunovu upřímnou radost vystřídalo takřka ve vteřině hrůzné prozření. Nestál před ním jeho milovaný, ale živoucí noční můra.

Jak moc si přál už tuhle tvář nikdy nespatřit…

"Dlouho jsme se neviděli," usmál se srdečně Lee Jin Ki. Nedaleko něj se jako přízrak zjevila Ga In, v ruce svírajíc malý, podlouhlý, nemile povědomý předmět.

Min Hyunovi se roztřásla kolena.

"Kde - kde je Aron?" vyhrkl nešťastně.

Jin Ki se zachmuřil. "Copak ty to stále nechápeš, zlatíčko?" broukl téměř lítostivě. "Pan Kwak už o tebe nestojí. A požádal mě… abych to ukončil."

"Ne…"

"Vylákal tě sem a zavolal mi. Přemýšlej, jak jinak bych věděl, že tu budeš?"

Správně, jak? Min Hyun zoufale potřásl hlavou.

"Podívej se na to logicky," požádal jej jeho stvořitel měkce. "Kdo by tě chtěl? Vždyť jsi jen obyčejný paskvil."

"Ale Aron - "

"Aron lituje tvoji ubohou existenci, nic víc."

"Ale -!" Min Hyunova rozrušeného hlasu se zmocnila hysterie. Statečně polkl první usedavý vzlyk.

"Skoro jsi mu zabil přítele. Opravdu věříš, že ti tohle někdy odpustí?" odfrkl Jin Ki, ostentativně ohromený androidovou naivitou.

"Ale - ale on říkal -!"

Aron sem, Aron tam, Aron to a Aron tamto. Musel konstatovat, že Min Hyunova slepá, bezvýhradná oddanost tomu cizinci je vskutku k pomilování.

"On je člověk," připomněl blonďákovi úsečně. "A lidé lžou. Neustále. Proč by měl být Aron Kwak jiný?"

"Protože," nadechl se Min Hyun, ale větu - tak razantně načatou - nedokončil. Došlo mu, že pro tuhle námitku nemá, vyjma svého pocitu, vůbec žádný důkaz. A jestli už o něj Aron nestojí… jestli se nemá kam vrátit… "Chce se mě zbavit?" špitl zdrceně.

"Mrzí mě to," prohlásil Jin Ki účastně. "Teď už se nemáš kam vrátit," dodal, jako by mu četl myšlenky. "Chápeš svoji situaci, že ano?"

Min Hyun rozechvěle přikývl. Tváře mu tiše máčely slzy.

Doktor Lee kývl na Ga In, která z injekční stříkačky sundala plastový kryt a protřepala hutný roztok uvnitř. Vše připraveno. Počkala na Jin Kiho pokyn, a zvolna ke svému předchůdci vykročila. Jako ke zvířeti, které nechce vyplašit.

"Skončíme to, ano?" nadnesl Jin Ki konejšivě.

Min Hyun k němu netečně pozvedl zarudlé oči. Mlčel. Nevzpíral se.

"Už to bude dobré. Nemusíš mít strach…"

"NEPOSLOUCHEJ HO!"

Jin Ki zbledl, Ga In strnula a Min Hyun se rázem probral z otupělé letargie. Naprosto zmatený se ohlédl za hlasem.

"Arone…?"

Černovlásek se na vratkých nohou vynořil zpoza stromu, nalevo od doktora Leeho. Ten po tom umanutém pitomci šlehl nevraživým pohledem.

"Má tužší kořínek, než jsem předpokládal," ucedil rozmrzele.

Ga In, vzniklou situací zcela rozhozená, mezi trojicí mužů jen bezradně těkala očima.

"To on ti lže," sykl Aron naléhavě. Snahu odlepit se od kmene a ve zdraví se k Min Hyunovi dostat blíž si (pro dobro jich obou) prozíravě rozmyslel.

"Jenže… ta zpráva…"

"Tu jsem vůbec nepsal já. Celé to na tebe ušili!"

Min Hyun svraštil čelo.

"Byla to Ga In. Dneska ji chytili u nás ve škole." Aron se na mlčící ženu zlostně zamračil. "Využila toho, že přes vyučování nechávám vždycky mobil v kabinetě. O tom jsem ti přece říkal, nebo ne?"

Blonďák přikývl. "Takže…"

"…jí stačilo vyčkat, až zazvoní na hodinu, vytáhnout mobil ze stolu a v jediné textovce si zahrát na Arona Kwaka. Nemám pravdu?"

Ga In rozpačitě semkla rty. Samozřejmě, nemohla lhát. Co víc, tvářila se zatraceně provinile. Kdyby měla po ruce bílou vlajku, beztak by s ní teď podala bezpodmínečnou kapitulaci, napadlo suše Jin Kiho.

A vedle té vyděšené chudinky se tyčil vzteky bublající Min Hyun, jenž neměl daleko k tomu, aby jim oběma urval hlavu.

"Arone?"

"Ano?"

"Znamená to," Min Hyunův nenávistný pohled prošpikoval Jin Kiho naskrz, "že s tebou můžu zůstat?"

"Přišel jsem si pro tebe," přisvědčil Američan. "A odvedu si tě domů, takže… Opovaž se jim vzdát."

"Ga In!" štěkl Jin Ki, to už ale Min Hyun vystartoval jako číhající šelma po své kořisti a strhl androidku k zemi. Rozhořel se lítý boj o smrtící injekci.

"Vy." Doktorova pěst bez varování tvrdě uhodila do Aronovy spodní čelisti. Černovlásek se s jekotem zabořil bradou do závěje. "Prostě jste nemohl držet jazyk za zuby, že ne?"

Kwak se nemotorně vyškrábal do vrávoravého pokleku. Znenadání ucítil na krku měkký dotyk vlny. Šála…?

"Kdybyste poslouchal," zasyčel Jin Ki, "vůbec to takhle nemuselo dopadnout… Omlouvám se, pane Kwaku." Prudce utáhl látku kolem Aronova krku.

Černovlásek bezhlese vykřikl hrůzou.

"Nedovolím vám ho odsud odvést. Nedovolím, aby nula osm nula devět opustil tenhle park živý."

Aron zoufale lapal po dechu; po blahodárném vzduchu, jehož se plicím akutně nedostávalo, marně se pokoušel uvolnit stisk napnuté šály. Zatmělo se mu před očima.

"Zničím ho. Musím. A vás s ním. Nedáváte mi totiž na výběr - "

Čerstvý poryv větru ovanul Aronovu tvář. Vzápětí se celá horní polovina jeho těla pod náporem Jin Kiho krkolomného manévru zaklonila - a najednou byl volný, sevření povolilo. Padl na všechny čtyři a zuřivě se rozkašlal.

Za zády slyšel zvuky rvačky, Jin Kiho řev Ga Inina jména, tupé žuchnutí čehosi těžkopádného… následované hlubokým, pronikavým tichem.

Černovlásek se váhavě ohlédl.

"Nedívej se tam!" vyjekl Min Hyun a klopýtavě se k němu rozběhl, snažně tak zabraňuje výhledu na masakr za svými zády. "Ne, prosím…" Chtěl se Arona dotknout, pohled na vlastní zakrvácené ruce jej však zamrazil v pohybu. Zesinal. S výrazem ztraceného štěněte vyhledal mladíkovu zděšenou tvář. Roztřásla se mu brada. "Já - já nechtěl - nechtěl jsem - ale on - nemohl jsem - "

Aron polkl hořkou pachuť žluči. Nemusel Jin Kiho mrtvolu vidět, aby se jeho představivost rozjela na plné obrátky. Na druhou stranu… Zavřel oči a objal plačícího Min Hyuna kolem pasu. Hlavou se mu unaveně opřel o břicho. "Zachránils mi život," šeptl vděčně.

"Neměl to dělat," vzlykal Min Hyun. "Musel vědět - vždyť nás tak naprogramoval…!"

"Šš," konejšil ho něžně Aron, "je to v pořádku, jen klid. Já se nezlobím."

"Ne?"

"Ovšemže ne. Nemůžeš za to. Dohnal tě k tomu," zamračil se Kwak a podal mladšímu dva papírové kapesníky. Min Hyun poděkoval a setřel z dlaní, co šlo ze zasychající krve.

"A ještě tohle," zamumlal Aron, stáhl si rukavice a navlékl je Min Hyunovi. Samotného jej udivovalo, kde se v něm bere taková chladnokrevnost.

"Arone?"

"Hm?"

"Je po všem?"

Američan se zamyslel. "A Ga In?"

"Píchl jsem jí to, čím chtěli deaktivovat mě," řekl blonďák a zadíval se na nehybnou tmavou postavu, zhroucenou na sněhu. "Zdá se, že to funguje…"

"V tom případě je po všem," přisvědčil Aron a s Min Hyunovou pomocí se vytáhl na nohy. Usmál se na něj. "Pojďme odsud."

"Domů?"

"Ano, domů."