Nameless - 4. kapitola

"Blízká setkání třetího druhu", jak Min Hyunovu vytouženou schůzku s Erikem nazval Aron, proběhla hned následující den v pět hodin v Aronově bytě. Z původního tříčlenného osazenstva se však nakonec stalo osazenstvo čtyřčlenné, protože o plánu se kdovíjak a kdovíodkud dozvěděl Min Woo, a protože ten chtěl přece hned od začátku Kwakovu krasavici hrozně moc poznat, tak nějak se… prostě sám přizval.

Navzdory Aronovým nevalným očekáváním proběhla celá interakce dobře v tom nejlepším slova smyslu. Z Erika se jim sice podařilo vypáčit nanejvýš tři slova, nutno mu však připsat k dobru, že se dokázal tvářit mimořádně mile (a že to byl nadživotní úspěch). A na druhou stranu pak, Min Woo by ho beztak nepustil ke slovu, ani kdyby víc mluvit chtěl.

Víkend strávili doma. Min Hyunovi, zdá se, to tak dokonale vyhovovalo, o kontakt s vnějším světem neprojevoval pražádný zájem. Byl maximálně spokojený s posloucháním Aronových vyprávění (po sobotním zevrubném výkladu toho, co obnáší studium žurnalistiky, Min Hyun poznamenal, že je Aronova korejština neskutečně roztomilá, pročež Američan cosi rozpačitě zadrmolil a na půl hodiny se zabarikádoval v koupelně) a vědomím, že se starší může utlouct po jeho kuchařských výtvorech.

Zavděčit se Min Hyunovi zkrátka nepředstavovalo vůbec nic složitého.

V pondělí se Aron vrátil z univerzity s pořádnou rýmou a bolestí v krku, v úterý přestal definitivně mluvit a ve středu už nebyl schopný ani vstát z postele. Učebnicový příklad chřipky v praxi.

Min Hyun se automaticky zhostil role osobní ošetřovatelky a Aronovy prvotní protesty, že by se k němu ale vůbec neměl přibližovat, rebelsky nebral na vědomí. Naopak. Až ho černovlásek začal podezírat, že si celou tu situaci vlastně svým způsobem náramně užívá.

"Arone?"

Byl čtvrtek, pár minut po čtvrté hodině odpolední a lazar Kwak zrovna zápolil se zbytkem masového vývaru, co mu Min Hyun ohřál od oběda, když na něj zmíněný se zřetelnou obavou v hlase z kuchyně zavolal.

"Došly léky."

"Tak to je v háji," konstatoval Američan. Nejbližší lékárna odtud byla přes půl kilometru a vzhledem k tomu, že on si musel dělat přestávky i při cestě na záchod, těžko by tam zvládl dojít před zavíračkou. Dneska tedy rozhodně ne.

Odložil misku polévky na noční stolek, z balíčku pod polštářem vytáhl papírový kapesník a vzhlédl k ustaraně se mračícímu blonďákovi, jenž stanul na prahu ložnice. "Zítra je zajdu koupit," řekl a vysmrkal se.

"Zítra je pozdě."

"N - no ale - "

"Půjdu já," rozhodl Min Hyun.

"Vždyť ty ven nechodíš," podotkl Aron jemně. "Nevyznáš se tady…"

"S tím si nedělej starosti. Neztratím se… Nedaleko odsud je obchodní centrum, že? Je nějaká lékárna i tam?"

"Ano, ale - "

"Nakoupím i čerstvé pečivo. A ovoce. Potřebuješ vitamíny."

Starší se unaveně usmál. "Peněženku mám v tašce, na židli v kuchyni."

"Budu spěchat," přislíbil mladík a s povytaženým obočím kývl k misce. "Dojez ten vývar."

"Min Hyune?"

"Hm?"

"Děkuju."

◎◎◎

Eric si rozmrzele hřál ruce o kelímek americana a pokradmu sledoval zástupy lidí, proudící v obou směrech osvětleným areálem. Obchodní domy zářily sváteční výzdobou, z některých koutů už se dokonce ozývaly koledy a stejnou měrou milované jako nenáviděné vánoční odrhovačky. A to minula, prosím, teprve polovina listopadu.

Zamračeně se ohlédl po dveřích butiku, kam musela Mi Hye před dvaceti minutami(!) neodkladně zajít, a s trpitelským povzdechem usrkl horké kávy.

Nesnášel nákupy.

Znuděným pohledem opětovně zakotvil na spěchajícím davu, cizí obličeje se mu chaoticky míhaly sem a tam. Na nikoho se úmyslně nezaměřoval, a proto si Min Hyuna zprvu ani pořádně nevšiml. Že je to on, si uvědomil teprve o sekundu později.

Strnul a bezděčně schoval tvář až po nos do stojatého límce svého kabátu. Ještě toto tak! Neměl zájem ani o ten nejmenší družný rozhovor. Ať si Aron, Min Woo i jeho žena říkali, co chtěli, on z toho kluka prostě neměl dobrý pocit. Blonďák byl naštěstí příliš zaměstnán obhlížením barevných výloh a Erika vůbec nezaznamenal.

Uf.

Mun přimhouřil oči. Min Hyun si totiž pojednou přestal vesele houpat plnou nákupní taškou a ztuhnul na místě. Z tváře mu vymizela veškerá barva, zůstal zděšeně zírat na cosi - či spíše kohosi - před sebou. Tři vteřiny, déle to trvat nemohlo. A pak se zběsile obrátil na podpatku a rozutekl se pryč, jako by mu za patami hořelo.

"Před kým to…?" Tmavovlasý se vytáhl na špičky, avšak kolem bylo tolik lidí, že neměl šanci poznat, koho se to Min Hyun tak polekal.

Koho a proč?

Svraštil čelo.

"Co se tak tváříš? Stalo se něco?"

Shlédl k udivené Mi Hye a zavrtěl hlavou. "Kdepak. Vůbec nic."

◎◎◎

"Co je s tebou? Stalo se něco?"

Min Hyun si váhavě skousl spodní ret a předvedl cosi, co nejspíš v zárodku myšlenky mělo být přesvědčivé gesto zamítnutí. Inu, popsat by se dalo různými adjektivy, ale slovo "přesvědčivé" by mezi ně určitě nepatřilo.

Aronovi zacukaly koutky. "Snažíš se lhát?"

"Nejde mi to, co?"

"Ani trochu."

"Kruci."

"Ale ne. Je to… hezké."

"Hezké?" povytáhl Min Hyun obočí.

"Hm. Všichni lžou. Je dobře, že ty to neumíš."

"Taky lžeš?"

"Občas…"

"Lhal jsi už mně?"

Černovlásek se zamyslel. "Ne," odtušil pak. "Neměl jsem důvod."

Mladší - viditelně spokojen - pokýval hlavou a zahleděl se zpátky do knihy, co mu ležela v klíně. Ne, že by si z ní něco pamatoval. Na nějaké soustředění totiž byla jeho mysl až příliš roztěkaná.

"Takže se něco doopravdy stalo, ale hádám, že já si s tím zase nemusím dělat starosti, co?" shrnul Aron suše situaci, když viděl, že se Min Hyun k žádnému vysvětlování nemá.

Ten se na něj široce usmál. "Přesně tak."

Američan si povzdechl a pohodlněji se opřel o naducaný polštář. Zavřel oči. "Jinak řečeno, nemám se… plést do tvých záležitostí," utrousil.

"Tak jsem to nemyslel."

Aron pootevřel levé oko, aby viděl, jak Min Hyun usedá na kraj jeho postele. Bez zbytečného rozpakování vzal Aronovu ruku do své, propletl s ní prsty.

Starší se zachvěl. Mladíkova krásná, aristokratická dlaň byla horká a dokonale hladká, tak jemná jako by snad ještě v životě nepřišla s ničím do kontaktu. Zdálo se mu proto skoro nevhodné se jí dotýkat.

"Je ti to nepříjemné?" zeptal se blonďák tiše.

"'Nepříjemné' není to správné slovo…"

"Zvláštní?"

"Možná."

"Vadí ti to?"

"Ne," opáčil Aron a střetl se s Min Hyunovým vděčným pohledem. Usmáli se na sebe. "To rozhodně ne."

Pár chvil si mlčky prohlíželi svoje spojené ruce.

"Arone?"

"Ano?"

"Vrátíš se tam?" šeptl Min Hyun. "Do Států?"

"Je to můj domov. Jistěže se tam jednou vrátím," přisvědčil černovlásek překvapeně. "Proč…?" Zbledl, když mladší v absolutním zoufalství nešťastně protáhl obličej. "A - ale no tak!" zpanikařil. "Nemíním se přece stěhovat zítra. Vlastně určitě ne dřív než za dva roky - "

"Nenechávej mě tady samotného!" vzlykl Min Hyun a roztřeseně se Aronovi vrhl kolem pasu. "Prosím. On mě najde…!"

"K - kdo?" zakoktal konsternovaný Američan, jma se vystrašeného mladíka nemotorně hladit po zádech. Takhle emotivní reakci od něj tedy skutečně nečekal. "Šš, jen klid, jsi v bezpečí…"

K jeho údivu však blonďák zuřivě potřásl hlavou a naléhavě se k němu přitiskl, tak jako kdyby neměl v úmyslu ho už nikdy pustit.

"Potřebuju tě, Arone. Ani netušíš, jak moc," hlesl plačtivě. "Já… Bez tebe… Neopouštěj mě. Prosím."