Paralela - 10. kapitola

část druhá

Junga Taekwoona probudila tlumená ozvěna mnohohlasého smíchu. Otevřel jedno oko, chvíli zhodnocoval situaci. Tepání v hlavě necítil, to bylo dobré znamení. Pomalu se posadil, vstal z postele a odtáhl zatemněné okno. Náhlá přemíra světla nebyla příjemná, žádný z příznaků migrény však opětovně neodstartovala. Nakonec se mu ji tedy podařilo zaspat… díkybohu.

Zkontroloval čas na mobilu, bylo za dvě minuty tři čtvrtě na čtyři. Spal víc než tři hodiny. Napadlo ho, že musí těm čtyřem volům dole poděkovat, že i bez "mamčina" dozoru zvládli být potichu, takový luxus tu často k mání nebyl -

Smích se ozval znovu a on v jednom z hlasů poznal "mamču" Hakyeona.

"Tak už jsou zpátky," zamumlal a vykročil ke dveřím. Seběhl schody do přízemí, prošel stísněnou tmavou chodbou (jak on tu chodbu nesnášel!) a nahlédl do jídelny.

Byli tu oba, Hakyeon i Dongho, a zdálo se, že jsou naprosto v pořádku. Taekwoon si ulehčeně oddychl.

"Hyung!" První, kdo si ho všiml, byl Wonshik. "Je ti -?"

Taekwoon ho rozmrzele umlčel mávnutím ruky a beze slova přistoupil blíž ke stolu, kde probíhala vášnivá debata.

"Ale vždyť Jaehwan to jí!" namítal zrovna Kang Dongho, rukama vehementně máchaje k černovlasému mladíkovi, který zachmuřeně seděl nad miskou… čehosi.

"Jo, jenže Jaehwanovy chuťový buňky odumřely před půl rokem," kontroval suše Lee Hongbin a znechuceně dloubl vidličkou do té podezřelé konzistence v Jaehwanově talíři.

"Co to je?" zamračil se Taekwoon.

Čtveřice kolem stolu nadskočila leknutím.

"Ah, Daeguni -!" zatrylkoval nadšeně Cha Hakyeon.

"Žádný objímání."

Starší uraženě nafoukl tváře a dloubl do Taeka loktem. "Vrátil jsem se ze smrtelně nebezpečné výpravy, zajistil nám zásoby jídla minimálně na měsíc a ty mě ani neobejmeš?!"

"Ne."

Hongbin se ušklíbl, načež tázavě pohlédl na Taekwoona. "Cítíš se trochu líp?"

Ač byla ta otázka prakticky totožná s tou Wonshikovou, neubránil se Taekwoon úsměvu. Náznaku úsměvu, ale úsměv to byl. "Mnohem líp, děkuju."

Bin mu usmání zářivě oplatil a pokynul k Jaehwanovu talíři. "Hyuk vařil."

Taekwoon zbledl. "Kdo ho prokrista pustil do kuchyně?!"

"My se mu v tom snažili zabránit," ohradil se Wonshik.

Jaehwan zuřivě přitakal. "Jenže on nás přepral! Chceš vidět ty modřiny, co mám na rameni?"

"To není nutné," ujistil ho Taekwoon a nedůvěřivě se sklonil k tomu čemusi v misce. "Ehm… nehýbe se to náhodou…?"

"Ne. Jediný pozitivum, který ta kulinářská katastrofa má," odfrkl Hongbin.

Dongho protáhl obličej. "Fajn, pochopil jsem. Jdu se najíst vedle." Kvapně vycouval z jídelny. "Tam se snad neotrávím, měl by vařit Aron…"

"Jedlý jídlo!" zařvali Wonshik a Hongbin jednohlasně. Nedbaje nikoho a ničeho, vyřítili se z místnosti, dvě vteřiny nato práskly domovní dveře. O další vteřinu později pak bouchly ještě jednou, a to za doprovodu Donghových mrzutých nadávek.

Hakyeon si vyměnil jeden dlouhý, zděšený pohled s Taekwoonem. A přesně jak tušili, tak se i stalo. Dveře kuchyně zavrzaly a jejich nejdražší násilnický maknae, Han Sanghyuk, stanul na prahu s naběračkou v ruce.

"Eomma! Nemáš hlad?"

Hakyeonův křečovitý úsměv by dojal i ledovec. "Ne, zlatíčko," zalhal, aniž by hnul brvou, "jsem úplně plný… cestou sem jsme… s Donghem něco pojedli…"

Sanghyuk zklamaně svraštil čelo. "Škoda…" Mrkl na Taekwoona. "A co ty hyung?"

Taek zavrtěl hlavou.

"Ts, s váma není žádná sranda… Jaehwan hyung! Chceš přidat?"

"Já -"

"Hned jsem zpátky!" vyhrkl Sanghyuk, než stačil chudák hyung říct popel, a odhopsal do kuchyně pro nášup.

Jaehwan se nešťastně zadíval na tu nepoživatelnou hroudu na talíři, ještě nešťastněji z ní nabral sousto a vložil do úst. Co by pro jejich nejmladšího neudělal, že…

"Užij si to," popřál mu Hakyeon napůl sarkasticky, napůl soucitně a s Taekwoonem v patách se chvatně přesunul do protějšího pokoje, sloužícího povětšinu času jako pokoj obývací.

"Do hajzlu. Hlady skoro švidrám!" zaúpěl, jen co se dostali z Hyukova bezprostředního doslechu.

"Z toho, co jsi přinesl, se nedá nic zkonzumovat zasyrova?"

"Ale jo, něco snad jo… nechtěl jsem na nové zásoby tak brzo hrabat, ale asi mi nezbyde než dojít si ukrást něco poživatelnýho k večeři."

"Jak to vlastně šlo?" zeptal se Taekwoon a posadil se do křesla.

"Překvapivě dobře." Hakyeon usedl vedle něj na kraj pohovky. "Až na jednu hlídku jsme nepotkali vůbec nikoho." Jeho rty zkřivil neveselý úsměšek. "Vím, že je ta myšlenka hloupá, ale… občas mám dojem, že jsme na tomhle světě poslední svobodné lidské bytosti."

"Žije nás tu víc. Určitě," opáčil Taekwoon tiše. "O dalších lidech nemáme zprávy proto, že se skrývají. Tak jako my."

"Hmm." Hakyeon chvíli upřeně civěl na špičky svých ošoupaných tenisek, nejistý, zda promluvit či nikoli. Zhluboka se nadechl, čelo mu zbrázdila rozpačitá vráska. "Uhm… Taekwoone…?"

"No?"

"Kdyby… kdyby ses musel rozhodnout… jestli být kanibalskou stvůrou nebo chovnou krávou pro kanibalské stvůry… co bys volil?"

"Ani jedno," zamračil se Taekwoon. "Raději bych umřel."

Prakticky nikdo už se nepamatoval, kdy to začalo, kdy se celá situace s parazity vymkla kontrole, jisté však bylo, že k tomu došlo dávno předtím, než se Hakyeon a Taekwoon narodili. Co bylo ještě podivnější, nikdo s určitostí nevěděl, co jsou parazité vlastně zač. Jedni tvrdili, že mimozemšťané, druzí, že démoni, třetí je měli na boží pomstu. Narsha noona o nich mluvila jako o hladových duších… Narsha noona ale mluvila o spoustě věcí a polovině z nich nikdo nerozuměl.

Tak nebo onak, jednoho krásného dne parazité, jež lidem znepříjemňovali život od nepaměti, převzali moc, ovládli nejvyšší představitele všech států a nastolili svoji diktaturu. Diktaturu, ve které slouží lidská rasa jako hostitel, nebo potrava. Primárně za druhým účelem byly zřízeny farmy, v nichž lidé plodí potomstvo jako na běžícím pásu. Komu reprodukční schopnost neslouží, je sežrán. Kdo je příliš starý, je sežrán. Kdo je chycen při pokusu o útěk, je sežrán. Kdo se parazitům jakkoli jinak znelíbí, je sežrán. A kdo se jim naopak zalíbí velmi, ten se stane jejich hostitelem; předchozí, "opotřebovaný" hostitel je sežrán ihned vzápětí.

Svobodní lidé, ti, kterým se nějaký zázrakem povedlo uniknout či vyhnout se životu na farmách, se před parazity skrývají na venkově nebo v opuštěných budovách okrajových částí měst. Do vesnic parazité skoro nepáchnou, těžko se odsud ale shánějí zásoby. Život ve městě představuje mnohem větší riziko, vše potřebné pro pohodlné přežití je tu však co by kamenem dohodil. Krádeže ze skladů, které parazité pravidelně zásobují pro plynulý chod farem, jsou na dvoutýdenním až měsíčním pořádku.

Z takovýchto chovných farem, rozesetých po celé zemi, utekli před několika lety jak Hakyeon, tak Taekwoon, a většina jejich přátel. Výjimkami byli pouze Wonshik a Hongbin. A Aaron. Aaron neutekl z farmy, ale z letiště, odkud měl být na jednu ze soulských farem převezen.

Wonshik žil skoro sedmnáct let s rodiči a mladší sestrou v jednom z prázdných rodinných domků v Daegu. Když jejich úkryt parazité přepadli poprvé, jemu a sestře se podařilo uprchnout. Půl roku se potloukali po Koreji, na přelomu podzimu a zimy je v polorozpadlé hale zaniklého obuvnického závodu našli parazité podruhé. Sestru sežrali Wonshikovi přímo před očima. Dodneška nechápal, jak se mu odtamtud podařilo dostat - do krve zmlácenému, pokousanému a vyděšenému - jakmile byl ale venku, bezhlavě běžel, daleko, daleko odtamtud. Běžel - šel - plazil se, až nakonec nad ránem odpadl vyčerpáním. Pár hodin nato, při zpáteční cestě z loupežné výpravy, o něj skoro zakopli Taekwoon a Jaehwan.

Hongbin se na svoje rodiče nepamatoval, zemřeli, když mu ještě nebyl ani rok. Vychovávali ho babička a dědeček, dětství strávil v buddhistické chrámu. Později se mnohokrát podivoval tomu, co tím vlastně jeho prarodiče sledovali, proč i po těch hrůzách, které viděli a zažili, vyznávali náboženskou tradici a uctívali svého neexistujícího boha. Když bylo Hongbinovi osm, vpadla do chrámu skupina parazitů a zmasakrovala vše živé, na co uvnitř narazila. Hongbin, od malička cvičený, co dělat v případě nebezpečí, zůstal dva dny ukrytý ve skrýši pod podlahou; ač promrzlý a hladový, nevydal ani hlásku, přesně, jak ho to babička učila. Když potom uviděl ta jatka ve svatyni, šílený hrůzou vyběhl ven… a s brekem se vrhl do náruče neznámé ženy, která seděla na schodech chrámu. Byla to Narsha noona a Bin, ač mu to častokrát vrtalo hlavou, nikdy nevyzvídal, co tam vlastně tenkrát pohledávala.

Tehdy, během té půlhodiny, kterou Hongbin potřeboval k uklidnění, nepronesli jediného slova. Když se Narsha nakonec zvedla a nabídla chlapci ruku, Hongbin nezaváhal.

Sklepní byt pod tatérským studiem spolu obývali šest let. Pak se v oblasti zjevili Hakyeon, Taekwoon, Jaehwan a Sanghyuk, hledajíce slušné a pokud možno bezpečné místo k bydlení. Na Narshin popud jim Hongbin ukázal dům, který domovem nazývali dodneška, a po dvou týdnech vzájemných zdvořilostních návštěv (a jedné dlouhé rozmluvě Hakyeona a Narshy) se Hongbin ke klukům nastěhoval.

Narshino skutečné jméno je Hyojin a známí o ní odedávna prohlašují, že je čarodějnice. Hongbin ovšem nikdy nikoho neslyšel říct jí jinak než "Narsho" a ani jedinkrát neviděl, že by prováděla cokoli čarodějnického.

"Promiň," zamumlal Hakyeon do vyvstalého ticha. "Ani nevím, proč mě taková pitomost napadla…"

Hutnou atmosféru, již mezi nimi ten podivný dotaz vyvolal, prořízlo zapípání esemesky. Hakyeon vytáhl mobil, rozklikl příchozí zprávu a ušklíbl se. "Wonshik píše," vysvětlil tázavě se tvářícímu Taekwoonovi. "Prý fakt vaří Aron a jídla je dost, takže jestli jsme ještě neumřeli, sousedé nás srdečně zvou na večeři."

"Tak na co čekáme?" Taekwoon se hbitě zvedl z křesla a bez ptaní vytáhl na nohy i Hakyeona. "Jdeme se najíst!"

Opatrně nahlédli do chodby, chvíli naslouchali zvukům z vedlejších místností a když naznali, že nebezpečí jménem Hyuk je plně zaměstnáno prací v kuchyni, po špičkách se vyplížili ven a zamířili k vedlejšímu domu.

Jeho pětičlenné obyvatelstvo - čtyři utečenci z farem a jeden americký uprchlík z letiště - se přistěhovali rok poté, co Taekwoon a Jaehwan dovlekli domů polomrtvého Wonshika. Tři týdny se obě bandy míjeli, čtvrtý týden spolu začali zlehka konverzovat, v pondělí pátého týdne sbalil Hongbin Aarona, kterého zmerčil ráno před domem, zavřel se s ním v pokoji a podle vlastních slov začal "s aktivním zlepšováním svojí angličtiny!", což přirozeně způsobilo, že jalové konverzování mezi účastníky obou stran přešlo v konverzování/lamentování aktivní. Šestý týden se pak poprvé navzájem navštívili a od sedmého týdne se mohli bez jakéhokoli rozpakování nazývat minimálně kamarády.

Otevřít jim přišel Kim Jonghyun. "Čau! Pojďte dál," zazubil na oba příchozí a pustil je dovnitř. "Jaehwana s sebou nemáte?"

"Bylo příliš riskantní ho zachraňovat," vysvětlil Hakyeon vážně.

Taekwoon přitakal. "Museli jsme ho obětovat."

Jonghyun se rozesmál a pokynul jim, ať ho následují po schodech do patra. Ušli však sotva dva kroky, když se domem rozlehlo hysterické:

"VYPADNI ODSUD!"

Hakyeon a Taekwoon se zarazili a nedůvěřivě pohlédli na Jonghyuna.

Ten jen mávl rukou. "Toho si nevšímejte. Minki se pokouší propašovat se do kuchyně."

"Ehm," odkašlal si Hakyeon neklidně; bylo totiž obecně známo, že Choi Minki může v rámci svého kuchařského "umu" z fleku konkurovat Hanu Sanghyukovi. "My ale máme zájem o jedlé jídlo…"

"To je nám jasný," ušklíbl se Jonghyun. "Proč taky myslíš, že Aron tak ječí?"

Výhled, jež se jim naskytl ve chvíli, kdy překročili práh místnosti, byl k nezaplacení. Zuřivý Aaron Kwak, bránící vlastním tělem otevřený průchod do kuchyně, šermoval vařečkou ve snaze zahnat dorážejícího maknaeho a rozpustilé čtyřčlenné obecenstvo, které mělo celou scénu jako dlani, reálně brečelo smíchy.

Jonghyun si povzdechl. "Kušuj, Minki, moc dobře víš, že z tvojí přítomnosti v kuchyni se potraviny kazí třikrát rychleji než normálně, a my bychom se fakt rádi dočkali čerstvé večeře!"

Dongho vzdal své snažení zachovat si tvář a v záchvatu hýkavého řehotu se sesypal z pohovky na podlahu.

"Haha," odfrkl Minki přezíravě, když si ale všiml, že za Jonghyunem postávají Hakyeon a Taekwoon, celý se rozzářil, nechal kuchyň kuchyní a spěchal hosty přivítat.

Po krátkém shrnutí toho, jak z pohledu obou zúčastněných proběhla zásobovací výprava, se Hakyeon nadrzo vecpal na pohovku mezi Hongbina a Wonshika, Taekwoon o něco civilizovaněji usedl vedle Hongbina zleva.

Krátce se na sebe usmáli; Hongbin obrátil pozornost zpátky k Aaronovi, Taekwoon i s tím silně netaekwoonovským úsměvem na rtech zůstal zamyšleně civět na dokonalý profil Binovy perfektně řezané tváře. Pak si ale všiml, že se na něj s vědoucně pozdviženým obočím šklebí Hakyeon, ("Nezdá se ti trochu zvláštní, že nás čtyři před prvním kafem místo pozdravu posíláš do prdele, ale jak zmerčíš Bina, můžeš se přetrhnout, abys mu popřál dobré ráno?") a spěšně očima uhnul na druhou stranu.

Nastalého ruchu využil Hwang Minhyun, který se mrštně jako kočka vyšvihl z křesla, třemi kroky byl u kuchyně - Aaron si ho naneštěstí všiml a pleskl ho vařečkou přes ruku.

"Au!"

"Táhni."

"Ale já ti chci jenom pomoct!" namítl Minhyun a vyhnul se druhému vařečkovému útoku. "Prosím! Přísahám, že žádné čerstvé suroviny se ani nedotknu!"

"Nepotřebuju pomoct," odsekl Aaron a chtěl zaútočit potřetí, ale pravá noha, kterou už pár hodin přetěžoval držením váhy celého těla, se mu bez varování podlomila a on s vyjeknutím klopýtl vzad. Minhyun zareagoval pohotově - chňapl staršího kolem pasu a pomohl mu se narovnat, aby neskončil na zemi.

"Potřebuješ," usmál se trpce.

"No jo!" uvědomil si Wonshik, šťouchl loktem do Hakyeona a pokynul k Aaronově noze. "On nemá berle!"

Starší nevěřícně potřásl hlavou a zasmál se: "Arone, ty vole, a já si celou dobu říkám, že mi na tobě něco chybí…! Kotníku se daří dobře?"

Před pěti týdny, přímo během loupežné akce, překvapila Aarona, Hongbina a Jonghyuna čtveřice parazitů. Hongbin a Jonghyun se dokázali dostat ke dveřím a utéct po schodech, Aaron, nacházející se v momentě nepřátelské invaze o tři regály dál, ale takové štěstí neměl. Parazité ho zahnali do kouta, a jemu tak zbývaly jen dvě možnosti - nechat se sežrat, nebo z druhého patra vyskočit oknem. Rozhodnutí za bé mu samozřejmě zachránilo život, ošklivě si při něm ale pohmoždil levou nohu.

"Moc dobře," přisvědčil Aaron, "už skoro nebolí -"

"Kecá," odfrkl Minhyun. "Hraje si na hrdinu, ačkoli nechápu, kvůli komu."

"No kvůli tobě rozhodně nebudu doma pajdat o berlích," zamračil se Američan.

"Ale měl bys. Zbytečně se přepínáš."

"Jsi snad moje matka?"

"Hůř," uculil se Minhyun a rukou, kterou Aarona nadále držel okolo pasu, si jej nesmlouvavě přivinul k hrudi. "Jsem tvoje životní láska!"

Aaron si hluboce povzdychl. "A proto mi musíš kecat do pajdání bez berlí?"

"A pomáhat ti v kuchyni, ano!"

"A uvědomuješ si, že když jsi mi naposledy asistoval s večeří, žádná večeře nebyla?"

"To je fakt," uznal Minhyun, načež se s potutelným úsměvem přiblížil tváří blíž k té Aaronově, "ty sis ale ten speciální chod náramně užil, nemám pravdu…?"

Starší se zahihňal jako náctiletá školačka a rozpačitě schoval hlavu v ohbí Minhyunova krku.

"Budu zvracet," zapitvořil se Minki.

"Ti dva jsou tak teplí, že nám brzo podpálí barák," shledal Jonghyun znepokojeně.

"Ale oni byli vždycky teplí," podotkl Dongho.

"Jo, ale co jsou teplí oficiálně, zvýšilo se to pyromanské riziko o sto deset procent!"

Dongho se zachechtal, Wonshik, ač trochu nejistě, s ním. Hongbin, jak si Taekwoon úplnou náhodou povšiml, zaraženě svraštil čelo.

"Počkat." Hakyeon se zběsile obrátil od Minhyuna a Aarona k Jonghyunovi a zase zpátky. "Tak už? Teda konečně? Jakože fakt? Oficiálně?"

Propíraná dvojice se k sobě přitulila ještě romanticky jednoznačněji (ano, skutečně to šlo) a věnovala Hakyeonovi oslnivě jednoznačný úsměv.

"Ježkovy oči, tak to moc gratuluju!"

Minki začal teatrálně předstírat, že se dáví.

Minhyun po maknaem mrskl Aaronovu vařečku, pročež se na Hakyeona, zcela upřímně a přejícně nadšeného, vděčně zazubil: "Ty jsi prostě nejlepší, víš o tom, hyung?"

"Jistěže jsem. To jenom ti satanští nevděčníci, se kterýma bydlím," dvěma zástupcům satanských nevděčníků, Hongbinovi a Wonshikovi (Taekwoonovi ne, na něj totiž nedosáhl), vlepil Hakyeon láskyplný pohlavek, "to stále odmítají pochopit!"

"Oni do toho dorostou."

"Myslíš? Já už totiž pomalu ztrácím naději…"

Taekwoon se přihlásil jako vzorný prvňáček.

"Ano, hyung?" vyzval ho Minhyun překvapeně.

"Zaprvé, já vám to taky přeju a gratuluju a je to fakt moc hezký a tak podobně."

"Děkujeme. A zadruhé…?"

"My se vaší lásky bohužel nenajíme."

Dongho v tu chvíli odpadl smíchy potřetí.

"Myslíš ty někdy i na něco jinýho než na jídlo?" posteskl si Hakyeon.

"Tak ti nevím, kdo z nás dvou hlady skoro švidral," odsekl Taekwoon.

"Začínat o prázdném žaludku se teď ale absolutně nehodilo!"

"Máš divně postavený priority. A já bych si dal kafe…"

"Taekwoone!"

"Co zas?!"

"Kafe bude," vložil se mezi ně diplomaticky Aaron. "A bude i večeře. Je skoro hotová, vlastně ji jen stačí nandat na talíře -"

"Pomůžu ti!" vyhrkl Minhyun.

"Ty radši dojdi pro tu vařečku."

"Ale -"

"A pak postav vodu."

"Ale -!"

"Jak to dopadlo posledně?" připomněl mu Aaron.

"No ale -!"

"Tak dost, Hwangu, ztrať se," zavrčel Taekwoon, přerázoval ke kuchyni a vystrčil Minhyuna ven. "Na doktora si můžete hrát pak. Já chci jíst!"