Paralela - 2. kapitola

Před devíti lety se Shin Hyesung nastěhoval do svého nynějšího bytu. Bylo to spontánní rozhodnutí, na Hyesungovy poměry snad až neúměrně spontánní, ale nelitoval ho. Aspoň většinou… Dokud na něj ten idiot odvedle - kupříkladu! - nezačal v půl třetí ráno zvonit a mlátit na dveře jako pominutý.

V půl. Třetí. Ráno.

Vztekle otevřel a probodl Erika nevraživým pohledem. Toho však víc než hmatatelná podrážděnost visící ve vzduchu zaujal sekáček na maso, který majitel bytu držel v ruce.

"Na co to máš?"

"Na tebe!"

Mun svraštil čelo, pak ale pokrčil rameny a protáhl se kolem mladšího dovnitř. "Tvé sadistické fantazie můžeme zrealizovat později," navrhl mu velkoryse.

Hyesung pozvedl oči ke stropu, jako by žádal nějakou vyšší moc o rozumné vysvětlení, co kdy komu tak strašného provedl, že za trest dostal tohohle vola. Žádné odpovědi se mu však nedostalo, a tak jen s povzdychem zavřel dveře.

"Vzhledem k té nekřesťanské hodině, v jakou mě taháš z postele, doufám, že minimálně někdo umřel," zavrčel.

"To zrovna ne…"

"Tak co se stalo?"

"V mým bytě někdo je!"

"…"

"Co?"

"Neříkej mi, že sis pozval ženskou a zapomněl na to."

"Žádnou ženskou jsem si nepozval!" ohradil se Eric.

"Kluka?!"

"Nikoho jsem si nepozval!"

"No jo, no jo, tak se uklidni," zašklebil se Hyesung. "Žádná romantika, ale starý dobrý vloupání. Chápu to správně?"

Černovlasý zaváhal. "Asi by se to tak dalo kvalifikovat…"

"Asi?"

"Probudil jsem se a měl neodbytný pocit, že na mě někdo zírá. Tak jsem se otočil - a on stál u okna. Jenom stál, ani se nehnul. To je přece divný." Eric se zamračil. "Proč by lupič lezl do ložnice? Aby ukradl budík?"

"On?" ujistil se Hyesung.

"On."

"A nebyla v ložnici náhodou tma?"

"Samozřejmě. To už tak v půl třetí ráno bývá."

"Tak jak víš, že to byl chlap?"

"Oh, jistě, mohla to být anorektická dvoumetrová dáma s širšíma ramenama, než mám já!" odfrkl starší ironicky. "Neslyšels? Stál u okna. Viděl jsem siluetu!"

"Aha. Dobře. Chápu. Byl to chlap. Takže… co jsi udělal?"

"Zaječel jsem a utekl."

"To myslíš vážně?"

"Možná jsem zařval dvakrát…"

"Eriku." Hyesungovi zacukalo obočí. "Opravdu mi chceš tvrdit, že ty, který chladnokrevně a beze strachu lovíš démonické hladové duše, jsi vzal do zaječích před obyčejným chlapem, co se ti vloupal do bytu?!"

Mun se zarazil. "Je to zvláštní, že?" zasmál se rozpačitě. "Ani nevím, proč mě tak vyděsil… Snad intuice?" Odmlčel se. "Prostě jsem cítil, že musím pryč… od něj… jakkoli trapný to budí dojem…"

Mladší se zamračil. Kdyby Erika neviděl, neviděl, jak vyděšený skutečně je, byl by si jistý, že si z něj utahuje. Jenže takhle… A navíc, že by zrovna on, který dokáže usnout i ve stoje, obětoval svůj milovaný spánek, jen aby si z Hyesunga hloupě vystřelil…?

"Dobře. Takže jsi zaječel, utekl a nechal ho tam?"

"A zamknul, jo. Ani nevím, proč mě to napadlo…"

"To ale znamená, že by měl v bytě pořád být, ne?" Najednou Hyesung velice zatoužil vidět chlapa, co se vkradl do Erikovy ložnice, jen aby na něj zíral. Asi nějaký úchyl. Co potřebuje promluvit do duše. Ručně…!

"Teoreticky," připustil Eric. "Když si poradil se zamčenými dveřmi zvenku, zvládne to nejspíš i zevnitř."

"Možná… Jdeme to zjistit!"

"Ale nejdřív polož ten sekáček."

"Ten je pro efekt…!"

"Polož ho."

Hyesung kuchyňské náčiní neochotně odložil na botník. "Můžu mu aspoň ukopnout hlavu?!"

"Když si při tom nic nenatáhneš…"

Cestou do vedlejší budovy Hyesunga napadlo, co by si sousedé asi pomysleli, kdyby je viděli, jak se tu v noci v pyžamech promenádují po sídlišti. Sousedé však byli inteligentní lidé a jako inteligentní lidé ve tři ráno inteligentně spali. Naštěstí.

Přede dveřmi Erikova bytu se oba zarazili. Podívali se na sebe, načež ten starší vyťukal přístupový kód, dveře se odemknuly a oni váhavě nahlédli dovnitř. Všude vládlo dokonalé ticho.

Zkontrolovali celý byt, ale po nezvaném návštěvníkovi ani stopa.

"Dveře vypadají nedotčeně," poznamenal Hyesung. "Znal heslo?"

Eric, zkoumající cosi na displeji digitálního zámku, zavrtěl hlavou. "Poslední vstup - nepočítaje teď ten náš - je zaznamenaný v půl sedmé. To jsem se vrátil domů."

"Okna?"

"Zavřený. A nerozbitý."

"A-ha. Takže pan tajemný umí procházet zdmi!"

Sarkasmus byl v tom žertovném prohlášení takřka hmatatelný a Eric, běžně zcela neurážlivý, se nafoukl jako ublížené děcko. "Nevymýšlím si!" ohradil se hněvivě. "Byl v mojí ložnici!"

"A nezdálo se ti to?"

"Těžko. Já si svý sny zásadně nepamatuju."

"Všechno je jednou poprvé. Hele, já chápu, že jsi z toho vyděšený," mroukl Hyesung chlácholivě, "ale zamysli se, ano? Pokud to nebyl sen, tak co teda?"

"Nevím," zamumlal Eric neochotně. "Netuším… Ale probudil jsem se, protože jsem cítil, že se mnou v ložnici někdo je!"

"Když je sen příliš živý, rád se míchá s realitou. Byl to prostě dozvuk toho, co se ti zdálo."

Starší se zamračil, ruce založil na prsou. "Bylo to hnusný," postěžoval si. "Ten - ten pocit, že doma najednou nejsem v bezpečí…"

"Ale teď už víš, že se ničeho bát nemusíš."

"Hmm…"

Sung střelil očima k pohovce, k nelibě neerikovskému Erikovi (erikovský Eric byl na zabití, to jo, ale aspoň v něm neprobouzel nutkavou potřebu zabalit ho do deky a uvařit mu kakao) a povzdechl si: "Mám tu zůstat?"

Černovlasý se rozzářil. "To bys udělal?"

"Vypadám jako psychicky vyšinutý jedinec?"

"Ehm, ne?"

"Kruci… V tom případě to svedeme… na stárnutí! Předstírejme, že má na mě imbecilní účinky."

"Dobře…?" Eric se zatvářil zmateně. "Takže tu přespíš nebo ne?"

"Jo. Ale jestli o tom jenom cekneš - obzvlášť před Minwooem! -," pohrozil Hyesung a dramaticky mu zašermoval ukazovákem před obličejem, "vkradu se do tvojí ložnice já a zadusím tě polštářem!"

Eric se prozíravě rozhodl těšit z přítelova souhlasu a zbytek jeho sdělení okázale ignorovat. "Miluju tě!" vyhrkl nadšeně a sevřel Hyesunga (který byl nadšený o dost méně) v medvědím objetí.

Mladší byl naštěstí natolik ospalý, že nějakou snahu o vzpírání se vzdal dřív, než se o ni vůbec pokusil.

"Bylo by fajn, kdybys to nedával tak kontaktně najevo," zabručel a široce zívl.

∦∦∦

Eric se snažil, opravdu se nesmírně snažil přesvědčit sám sebe, že Hyesungův závěr "o zlém snu" je pravdivý. V práci během dne se mu to dařilo docela snadno, jakmile ale večer dorazil domů, veškerá jistota byla tatam.

Nemá pro to jediný důkaz, ale včera - vlastně dneska - v noci jeho ložnici navštívil někdo, kdo tam neměl co pohledávat. Někdo… kdo? A proč? Jak se tam vůbec dostal?

A proč se ho tolik bojím?

V deset vypnul notebook a zalezl do postele s knížkou. Té se umanutě věnoval zhruba do půlnoci. Ve čtvrt na jednu pak konečně zhasnul světlo a zalehl, neusnul však. Nemínil spát. Zítra má volno, může si ponocování dovolit.

Naslouchal tichu v bytě, upřeně zíral na čas na budíku.

Minula jedna, půl druhé, čtvrt na tři…

Přesně ve 2:38 se ten pocit dostavil. Mrazení v páteři tak zuřivé, že téměř bolelo. Intuice zaječela a Eric vystartoval. Jednou rukou vytasil zpod polštáře služební zbraň, druhou rozsvítil lampičku na nočním stolku a prudce se obrátil k oknu.

Stál tam, na stejném místě jako včera. Mlčící, nehybný a ledově klidný, jako by nebylo nic znepokojivého na tom, že na něj majitel bytu míří nabitou pistolí.

Několik vteřin na sebe vzájemně hleděli, jeden konsternovaně, druhý apaticky.

"Kdo sakra jsi," zavrčel Eric, "a co děláš v mojí ložnici?!"

Neznámý neřekl ani slovo, zato v náznaku zaujetí - Erikovým hlasem? - naklonil hlavu ke straně. Dlouhá, lehce zvlněná ofina mu spadla do očí.

V tom nepatrném posunku bylo cosi neskutečně graciézního.

Mohlo mu být pětadvacet, možná víc. Byl vysoký - jistě vyšší než jejich nejvyšší muž Junjin - a štíhlý, někdo by možná řekl, že až nezdravě. Porcelánově bledá pleť křehce kontrastovala s rozcuchanými černými vlasy, tatáž zvláštní jemnost se promítala i v ostrých rysech mladíkovy tváře. Nebyl ošklivý, ale ani žádný prvoplánový krasavec. A měl v sobě… cosi zneklidňujícího.

Připomínal Erikovi kočkovitou šelmu. Kočkovitou šelmu v nesmírně zdařilém lidském provedení.

"Na něco jsem se tě ptal. Neumíš mluvit nebo co?"

Ticho.

Buďto byl doopravdy němý, anebo (a k tomu se Eric přikláněl spíš) se pro vlastní pohodlí rozhodl pokládat každou jeho otázku za ryze řečnickou.

Víc než mladíkovo provokativní mlčení však Muna iritovalo - a děsilo zároveň - s jakým výrazem si ho prohlížel. Jako kdyby zkoumal nějaké exotické zvíře v zoo, zvažuje, zda se mu takový tvor líbí či ne.

"Tak dost, přestaň na mě zírat! Mám z tebe husí kůži," otřásl se Eric. "To ses fakt vláčel do dvaadvacátýho patra, jenom aby ses mnou mohl pokochat? Rád bych řekl, že si toho cením, ale to bych lhal, takže… prokaž mi laskavost a zmiz odsud. Hned!"

Mladík povytáhl obočí.

"A tímhle… zločineckým způsobem už se laskavě nevracej. Zazvonit u dveří v nějakou normální denní dobu by tě přece nezabilo."

Nechápal, kde se v něm bere ta pitomá (a hlavně jemu zcela nevlastní) potřeba ukecat tohohle zarytě mlčícího vetřelce k smrti. Co to vyvádí? Ten floutek se mu nadrzo vloupal do bytu, měl by ho zpacifikovat a předat příslušné policejní složce, ne žvanit…! Co hůř, prakticky ho zvát na kafe. To už se definitivně zbláznil? Popadl ho nějaký další záchvěv "geniální" intuice?

No, jestli ano, měl by ji dát reklamovat.

Nečitelné vzezření mladíkovy studené tváře maličko pookřálo, pozvedl koutky úst v náznaku úsměvu. Jedna z pasáží Erikova neobratného monologu ho, jak vidno, doopravdy pobavila.

Stočil zrak k zrcadlu na dveřích po svojí levici.

Eric automaticky následoval jeho příkladu, v ten moment by se v něm krve nedořezal. Zrcadlo odráželo vše, co mělo - vyjma samotného mladíka. Což nedávalo smysl, stál přímo proti němu, musel se v něm odrážet… jenže neodrážel. Jeho podivný návštěvník žádný odraz neměl.

Šokovaně zatěkal očima mezi zrcadlem, mladíkem, zrcadlem a -

Strnul podruhé. Místo u okna bylo prázdné, stejně jako celý zbytek pokoje. Po neznámém se slehla zem.