Paralela - 6. kapitola

"Doopravdy nemáš dojem, že by ses měl Hongbinovým činem lehce inspirovat?" povytáhl Eric významně obočí.

Mladík s přidrzlým náznakem sladkého úsměvu zavrtěl hlavou.

"No jak chceš." Eric zamračeně vstal, obešel zadumané kolečko kolem dokola obýváku a posadil se zpátky do křesla. Načež si dramaticky odkašlal: "Doufal jsem, že to nebudu nucen udělat, ale budiž. Nedáváš mi na výběr."

Černovlasý zvědavě naklonil hlavu ke straně.

"Když mi nechceš prozradit, jak se jmenuješ," prohlásil Mun, "pojmenuju tě sám. Tak! A budu ti říkat…," na okamžik se zamyslel, zda upustit od anglické výslovnosti toho jména, pročež naznal, že ano, a podal je proto v korejské variantě: "Leo."

Mladík na něj udiveně zamrkal. Kdyby se snížil k tomu promluvit, pravděpodobně by se Erika zeptal, co si to sakra šlehnul.

"Jo," mávl Eric rukou, "vidím, že jsi Korejec, ale… co na tom? Leo je stručné a výstižné. A vůbec," zabručel, "nastěhoval ses k Erikovi, takže jsi nějaký podobný humor vlastně měl už z principu předvídat…"

Na "Lea" překřtěný neřekl, jako už tradičně, ani ň, s lehce otráveným výrazem však přitakal. Ano, měl to předvídat. Bezmyšlenkovitě proplul kolem vypnutého televizoru a zjevně by pokračoval místností dál, kdyby ho Eric překvapeně nezarazil.

"Počkej!" Užasle zatěkal očima mezi mladíkem a černou obrazovkou za ním. "Mohl bys… jít se mnou na chvilku do koupelny, prosím?"

Leo se zatvářil nedůvěřivě.

"Ah, ne," Eric se ušklíbl jeho reakci, "nemusíš se bát. Na společné umývání zad se známe přece jen moc krátkou dobu…"

A Leo poprvé za svůj pobyt tady nefalšovaně vyprskl smíchy. Bez toho, aniž by se své emocionální pohnutí - tak jako jindy - pokoušel maskovat, smál se, až mu tekly slzy.

"Cha! Ještě jednou by se někdo mohl opovážit říct, že nesrším vtipem!" nadmul se Eric pyšně a s pompézností hodnou profesionální primadony vykročil ke koupelně. Chechtající se Leo ho poslušně následoval.

Vstoupili dovnitř, stanuli před zrcadlem. A veškerý humor je oba rázem přešel. Eric přikývl, ověřil si to, co měl pocit, že vidí v černé ploše televizní obrazovky. Leo na svůj průsvitný, avšak existující odraz ohromeně vykulil oči.

"Nevěděl jsi to?"

Mladík zavrtěl hlavou.

"Bude to nejspíš další fáze… Tvého reálnění, myslím."

Leo pokrčil rameny, vzápětí ale nejistě přitakal.

"A přesto nikdy reálný nebudeš, ne v tomhle světě," podotkl Eric zamračeně. "Tak k čemu to celé vlastně je? Proč jsi tady? A co chceš ode mě?"

Leův zrcadlový dvojník si dlouze, důkladně a beze spěchu prohlédl toho Erikova. Byl to natolik ostentativní pohled, že jen hlupák by uvěřil, že jím mladík nemíní nic naznačovat.

A pak se najednou otočil a bez jediného slova - či alespoň náznaku - vysvětlení, přesně v leovském stylu, opustil místnost.

"Bezvadně jsme si pokecali, dík," zabručel za ním Eric ironicky. S povzdychem přešel koupelnou, sáhl po vypínači. K zrcadlu stočil v tom okamžiku oči zcela automaticky, nevědomky. Tak jako pokaždé.

Jenže tentokrát uviděl něco, co se v něm odrážet rozhodně nemělo.

Vykřikl leknutím.

Co to kruci…?! Přiskočil k umyvadlu, nosem prakticky naboural do zrcadla a znepokojeně se na sebe zadíval. Ať se ale zkoumal, jak chtěl, nic neobvyklého na svém odrazu nevypozoroval. Už ne.

"Začíná ti regulérně hrabat, Mune," odfrkl znechuceně, zhasnul a zabouchl dveře.

Byla to naprostá hloupost, hra stínů a rozrušené představivosti, ale přísahal by, že v zrcadle namísto svojí tváře na zlomek sekundy spatřil… tu Leovu.

∦∦∦

"Dobré ráno ~," zatrylkoval Kangta a s vílí lehkostí doslova vtančil do kanceláře.

Znavený Minwoo, přemáhající zívnutí, mrzutě vyhlédl zpoza monitoru. "Ty seš tu poslední dobou nějak podezřele často, poslouchej…"

"Nesu svému drahému svačinu," poučil ho Chilhyun, zatímco na stůl před Erika pokládal dva kelímky kávy (jeden pro sebe) a papírovou krabici.

"Tak to děkuju!" rozzářil se Mun.

"A mně jsi nikdy svačinu nepřinesl!" urazil se Hyesung.

Eric mu velkoryse nabídl z otevřené krabice. "Dáš si donut?"

"Já jo!" přihlásili se jednohlasně Andy a Minwoo.

"S váma nikdo nemluvil!"

"ALE MY CHCEME S LÁSKOU KUPOVANÝ DONUT!"

Eric si hluboce povzdechl. "Budeš tak hodný?" požádal Kangtu. Ten s krabicí obešel Erikovy kolegy a nechal každého vybrat si, na koblihu s jakou polevou má chuť.

"Jin a Dongwan mají volno?"

"Jin ano, Dongwan přijde později. Taky mu na stole jeden nech. Pro jistotu…"

Kangta tedy použil čistý přeložený papír jako podtácek, položil na něj náhodně vytažený donut, a s tím, co zbylo v krabici, se od Dongwanova stolu vrátil k Erikovi.

"Chudáčku můj malý!" politoval ho. "Ty s těmi šikanátorskými tasemnicemi nemáš vůbec snadný život…"

"Kdo je u tebe tasemnice?!" zahudrovali Minwoo, Hyesung a Andy s plnými pusami.

"Vy," ubezpečil je Kangta přezíravě, posadil se na židli vedle Erika a přiťukl si s ním papírovým kelímkem.

"Mám takový dojem, Pilkyo, že budoucí matka tvých dětí nemá v plánu být matkou tvých dětí," poznamenal Minwoo.

"Budoucí matka mých dětí je běhna," posteskl si Hyesung.

"Budoucí matce svých dětí ses ovšem jaksi zapomněl zmínit, že chceš, aby byla budoucí matkou tvých dětí," připomněl mu suše Kangta.

"Nebyl čas…"

"Smůla. Nějaké novinky ohledně vašich paralelních návštěvníků?"

Hyesung zavrtěl hlavou. "Příjmení, datum narození a velikost bot mi Hongbin bohužel stále neprozradil…"

"A emař?" obrátil se Andy na Erika.

"Přestal si hrát na upíra."

"Fakt?" vypískl Minwoo nadšeně. "Už má odraz?!"

"Jo. Zatím teda jen takový… poloviční, ale… i to značí, že reální čím dál tím víc."

"Otázka zní: proč?" zamračil se Hyesung. "Nedává to přece smysl. K čemu jim je dosáhnout v naší realitě reálnosti, když tu žít stejně nemůžou?"

"Musejí vědět něco, co my jsme z knih o pečetích nevyčetli…," poznamenal Kangta. "Zajímalo by mě ale, jestli oni sami tenhle realistický vývoj nějak kontrolují nebo probíhá docela nezávisle…"

"Řekl bych, že za bé je správně," opáčil Eric. "To ohromení ze svého odrazu Leo určitě nehrál -" S vteřinovým zpožděním si uvědomil, že pověděl víc, než bylo v tu chvíli nezbytně nutné.

A do háje.

Mezi přítomnými se rozhostilo užaslé ticho.

"Kdože?" otázal se Kangta zmateně.

Eric se rozpačitě kousl do rtu.

"No neříkej mi…" Hyesung zbledl. "Tys ho pojmenoval?!"

"Hm…"

"Proč proboha?!"

"Protože je to lepší než "emař"," ohradil se Eric.

"A adoptovat ho náhodou nechceš?!"

"Klidně, když to pomůže!"

"Le-o?" zamumlal si pod vousy nejistě Kangta, čehož se Eric okamžitě chytil:

"Vidíš? Kangtovi se to líbí!"

"To jsem neřekl -"

"Ticho!"

"Takže emař už není emař?" Minwoo se zatvářil kysele. "To je škoda, "emař" ho dokonale vystihovalo…"

"A Leo je na něj vůbec málo temný!" zabručel Andy. "Když už, tak aspoň Leonard!"

"No jo, řvi na něj "Leonarde" a já se vsadím, že do dvou dnů s křikem uteče," ušklíbl se Hyesung. "Anebo tě v záchvatu čirého zoufalství přetáhne pánví po hlavě, to je druhá možnost…"

"Žádnej Leonard. Je to Leo. Jen Leo," odsekl Eric a Andyho, nadechujícího se k protestu, umlčel mávnutím ruky. "A je mi upřímně fuk, co si o tom myslíte, protože Leo bude Leem stejně pouze do doby, než zjistím, jak se doopravdy jmenuje."

"Ale -!"

"Jestli potřebuješ akutně upotřebit jméno Leonard, kup si plyšovou lamu!"

"S patkou," dodal Kangta.

"Lama Leonard s patkou?" Andy si přemítavě poklepal prstem o bradu. Usmál se. "Oukej. Začínám o tom vážně uvažovat…"

∦∦∦

Chaos. Lepší slovo pro to místo nenacházel. Odevšad se ozýval křik, rány, tříštění skla. A jeho nehorázně bolela hlava.

Ležel na podlaze a před ním se míhalo několik postav, které, zdálo se, se pokoušely chytit cosi, co přes hradbu těl nemohl vidět. Slyšel vrčení, takřka zvířecí, Hyesung však okamžitě poznal, že zvířeti ten hlas nepatří. Ne. Byl to člověk.

Člověk posedlý hladovou duší.

Řev i vrčení nabíralo na intenzitě. Znenadání kdosi proletěl místností a narazil do knihovny, jejíž obsah omráčeného nešťastníka zavalil.

"Minhyune!"

Ozvala se další rána, čtyři mladíci přímo před Hyesungem popadali jako hrušky, a jemu se tak rázem otevřel dokonalý výhled na hostitele nepříčetné hladové duše.

Hyesung toho kluka v životě neviděl. A přesto měl z kdovíjakého důvodu pocit, že ho dobře zná.

"Musíme ho zabít!" vřískl hezký černovlasý mladík, který v porovnání se dvěma vysokými hochy vedle sebe působil skoro drobně.

"NE!" zaječel menší z dlouhánů, jehož tvář, ač stoprocentně korejská, působila lehce exoticky. "Nemůžeme -!"

"Tohle už není Jaehwan, Hakyeone!"

Hyesung svraštil čelo. Jejich zoufalství bylo… nepochopitelné. To, že někoho posedne hladová duše, přece ještě není konec světa. Stačí zavolat některou z obranných složek, ta si s démonem poradí a jeho hostitele s pětaosmdesátiprocentní pravděpodobností zachrání. Není v tom vůbec nic složitého, tak proč… Proč se chovají, jako by žádná záchrana nebyla?

Zmateně přelétl očima od hádající se dvojice k posedlému mladíkovi, kterého nazvali Jaehwanem, a strnul.

Zíral na něj, zuřivě, hladově, jako šelma připravená k lovu.

"Jae - jaehwan hyung…?" Nepoznával vlastní hlas. Byl příliš hluboký, úplně jinak posazený… Není to tvůj hlas, ty idiote. Ani tvoje tělo.

Není to sen. Je to…

"HONGBINE!"

…vzpomínka.

Hladová duše se na něj vrhla, přirazila ho k zemi. Hyesung s Hongbinovým jekotem prudce ucukl hlavou, a Jaehwanovy zuby tak cvakly pár centimetrů od jeho krku.

"Dej sem ten nůž, Sanghyuku!" zařval kdesi před nimi černovlasý mladík. V téže chvíli se nedaleko Hyesunga někdo pohnul, byl to jeden z těch čtyř, které Jaehwan odhodil vzápětí po chlapci jménem Minhyun.

Stačil okamžik, aby jej poznal.

Leo.

Jejich pohledy se krátce setkaly. Nato začal kolem sebe Erikův nezvaný návštěvník zběsile hledat zbraň, jakoukoli, a s Jaehwanem zápolící Hongbin zpanikařil.

Zabije ho. On ho zabije…! S hysterickým křikem od sebe Jaehwana odstrčil, levou rukou zatlačil na jeho rameno, pravou ho udeřil do čela. Ve chvíli, kdy se jeho dlaň dotkla hlavy posedlého, vydral se z Jaehwanova hrdla hrůzostrašný skřek.

Hyesung dobře věděl, co se právě teď děje, viděl to již mnohokrát. Soudě podle Hongbinových zděšených myšlenek a otřesených výrazů jeho kolegů však ještě nikdo v téhle místnosti nikdy svědkem vymítání hladové duše nebyl.

Trvalo to půl minuty, možná o trochu déle (čili průměrnou vymítací dobu s jasně dobrým koncem pro hostitele). Pak všechny oslepil oslnivý záblesk, Hongbinova zářící levá dlaň pohasla a Jaehwan se bezvládně sesunul na podlahu vedle něj.

"Hongbin hyung!" vykřikl nejvyšší chlapec z trojice - zjevně Sanghyuk, pochopil-li Hyesung správně situaci - a rozběhl se k němu. Rychlejší však byl někdo zprava, kdo ho bez varování sevřel v roztřeseném medvědím objetí.

"Jsi v pořádku?" Hovořil s lehkým americkým přízvukem.

Hongbin přitakal, div si o mladíkovo rameno nevyrazil zuby. "Nic - nic mi není," zajíkl se, načež se trochu krkolomně pokusil dohlédnout na Jaehwana. "Je hyung…?"

"Naživu?" povytáhl obočí Leo a odtáhl prsty od Jaehwanova krku, kde nahmatával tep. "Ano, vypadá to, že mu vůbec nic není…" Zamračil se. "Co jsi to udělal, Hongbine?"

"Já…" 

Bezejmenný malý uchvatitel (ano, vážně byl oproti Hongbinovi docela malý) ho konečně pustil (zato nesmírně hezký, jak musel Hyesung uznale konstatovat) a on se směsicí zmatku, strachu a nevíry pohlédl na svoji pravou dlaň.

Bezejmenný malý uchvatitel se naklonil vpřed, aby viděl, na co Hongbin tak šokovaně zírá, a bolestně sykl.

Symbol na Hongbinově dlani neoddiskutovatelně představoval vymítací znamení. Avšak nebyl vytetovaný, tak jako v Hyesungově případě. Byl to rudý, jakoby čerstvě vypálený cejch.

S obrazem Hongbinovy zjizvené kůže před očima se Hyesung naráz probudil. Několik vteřin nehnutě zíral do prázdna před sebou, zpracovával právě prožitou vzpomínku, než jeho spánkem utlumená intuice zaječela na poplach a on se prudce otočil.

Hongbin seděl na kraji postele, prsty vpletené do jeho vlasů, na rtech mu pohrával nepatrný cynický úsměšek.

Hyesung se zatajeným dechem sledoval, jak mladík vstává, ustupuje do tmy a ztrácí se. Teprve poté byl schopný se znovu volně nadechnout.