Paralela - 7. kapitola

Eric na kolegu otupěle zamžoural.

Oukej. Má Hyesunga na prahu. To samo o sobě nijak divné není, však jsou prakticky sousedé… divné je to, že Hyesung na jeho prahu vypadá zcela při smyslech. Není ani hysterický, ani zlitý pod obraz. Což jsou jediné dva stavy, ve kterých ho dobrovolně navštěvuje… Eric poněkud nesouvisle zauvažoval, zda se mu to celé jenom nezdá. Možná má halucinace…? Usnul ve tři ráno a nedostatek spánku umí být zatraceně zákeřný prevít… V jeho případě obzvlášť…

"No konečně!" odfrkl mladší netrpělivě a prudce rozvalil Munovy vchodové dveře. "Pusť mě dál, musím s tebou mluvit."

"Je půl šesté, Hyesungu. A já mám dneska volno a -"

"Spát můžeš pak," zabručel Shin a protáhl se kolem Erika dovnitř do bytu.

"Ale -!"

"Kuš!"

Černovlasý s trpitelským zaúpěním svěsil ramena, zavřel dveře a odšoural se za Hyesungem do kuchyně. "Nespal jsem ani tři hodiny!" zafňukal ublíženě.

"Chceš kafe?"

"Chci spát!"

"Takže kafe," konstatoval Hyesung a se zručností profesionální hospodyňky se začal vesele ochomýtat kolem linky. V jiný den, v jinou hodinu by to Erika stoprocentně rozesmálo. Shin Hyesung úřadující v jeho kuchyni, takový unikátní jev…!

K čertu s ním.

"Nesnáším tě," zívl rozmrzele, sesunul se na nejbližší židli a čelem praštil o desku stolu.

"Budeš mít bouli, vole."

"Jo. Tvojí vinou."

"Za tvé sklony k sebepoškozování zodpovědnost nenesu," opáčil Hyesung suše, soustředěně zalévaje dva hrnky kávy. V půli toho druhého se ale najednou zarazil, hlavu zadumaně naklonil ke straně. "Či je to masochismus…?"

"Otestujeme to?"

"Netvrdils ještě před chvílí, že mě nesnášíš?"

"V ložnici se na to pokusím zapomenout," ušklíbl se Eric.

"A nebyl jsi ještě před deseti vteřinami náhodou k smrti unavený?"

"Však od čeho je ložnice?"

Hyesungovi zacukaly koutky. "Tak ale tvůj masochismus neprokážeme," podotkl významně a položil před Erika kouřící hrnek.

"Vlézt s tebou do postele je projev masochismu sám o sobě, řekl bych…"

"Blbče."

"Nesedneš si?" povytáhl Mun tázavě obočí a pokynul k protější židli. "Drží se mě takový nemilý pocit, že toho máš spoustu na srdci…"

Hyesung se - čistě ze zvyku - chystal něco břitkého odseknout, na poslední chvíli si to ale rozmyslel a s tichým: "Hm," se posadil. Přece jenom… nebyl Eric tak daleko od pravdy.

"Hongbin mi v noci něco ukázal." Ani si neuvědomil, jak podivně to prohlášení vyznělo, dokud si Eric nadmíru rozpačitě neodkašlal:

"Ehm, ne, že bych ti to nepřál nebo tak, ale jestli to "něco" znamená jakoukoli část těla…"

Hyesung zrudl. "Mám ti to horký kafe chrstnout do ksichtu?!"

"Jenom se ujišťuju…! Tak co ti ukázal?"

"Vzpomínku."

"Vzpomínku?"

"Promítla se mi do snu. Nevím, jak to udělal, ale udělal to." Brunet se odmlčel, zamyšleně zíraje do svého šálku, jako by v něm snad mohl nalézt odpovědi na všechy otázky světa. "Jeho kamaráda posedla hladová duše," promluvil konečně. "A oni všichni - bylo jich tam asi deset, možná jedenáct? - se chovali, jako kdyby… jako kdyby to byla konečná. Jako kdyby se s tím nedalo nic dělat. Chystali se ho zabít, chápeš? Jenže pak ten posedlý zaútočil na Hongbina a Hongbin… Hongbin démona vymítil."

"Jak?" svraštil Eric čelo.

"Tak jako my."

"Má tetování?"

"Ne. Cejch."

"Au!"

"Jo. Vypadalo to příšerně… a přitom to vůbec nebolelo. Teda… budilo dojem, že je čerstvé. To vypálené znamení, myslím. Jenže čerstvé být nemohlo…" Hyesung zavrtěl hlavou. "Je to divné."

"V minulosti prováděli vymítání démonů výhradně buddhističtí mniši," poznamenal Eric a bezmyšlenkovitě lžičkou promíchal kávu v hrnku. Nerez zacinkal o keramiku "S výcvikem se začínalo už od útlého věku. Dítěti do dlaně vypálili vymítací znamení, které bylo nutné nechat správně zhojit. Teprve až po něm zbyla jen nepatrná jizva, mohlo se začít se samotným vymítáním. Kdykoli poté použil jedinec své znamení v boji s démony, obnovilo se. Nebo jak jsi řekl ty, zdálo se čerstvé," vysvětlil, když si všiml Hyesungova nechápavého výrazu. "Tehdy to bývala běžná praxe. Účinná…" Pokrčil rameny. "Je možné, že v některých oblastech se staré zvyky udržují dodneška."

"Nechceš mi, doufám, tvrdit, že si tohle pamatuješ z doby, kdy jsi skládal policejní zkoušky, že ne?"

"Vypadám snad jako slon?" obrátil Eric oči v sloup. "Mám svou práci rád. Její kořeny mě zajímají."

"Jenže Hongbin nepůsobí ani trochu mnišským dojmem," namítl Hyesung. "Jak mohl získat vymítací znamení?"

"Možná má s řádem něco společného jeho rodina…?"

"Ocejchoval bys svého příbuzného a neřekl mu proč? Ten kluk neměl nejmenší tušení, že něco takového umí, Eriku. Snažil se toho posedlého jenom odstrčit, k vymítání došlo úplně samovolně. Kdyby se pravou dlaní nedotkl jeho čela…"

"Vida, takže je chlapec levák?"

"Fascinuje mě, jak tě dokáže upoutat ta nejméně podstatná záležitost."

"Pardon… Tak třeba mu to znamení vypálili, když byl ještě hodně malý a nechápal to," navrhl Eric.

"Ale proč mu to nevysvětlili později?"

"Možná už nemohli."

Hyesung se nad tím kulantně vyjádřeným scénářem morbidní rodinné tragédie zamyslel. Je fakt, že v té vzpomínce viděl pouze bandu zoufalých kluků. Bandu zoufalých kluků zhruba stejného věku. Ani stopy po nikom, kdo by se věkově byť jen blížil označení "rodič". "Jo, možná," uznal váhavě.

"Říkals, že o nějakém vymítání neměli ani ponětí. Nebo že to tak aspoň vypadalo…" Eric se zachmuřil. "Jestli se hladové duše v jejich realitě vymkly kontrole…"

"Takový svět si ani nechci představovat," otřásl se Hyesung.

"Pádný důvod, proč podstupovat tak riskantní únik, jaký si zvolili…"

"Ty myslíš…?"

"Jo."

Načež oba v perfektní synchronizaci pozvedli své šálky a upili chladnoucí kávy.

"Viděl jsi ty ostatní?" ozval se Eric do vyvstalého ticha. "Zachytil jsi jména?"

"Tak napůl," zamumlal Hyesung skoro omluvně. "Ten posedlý se jmenoval Jaehwan. Pak tam byli… Hakyeon a Sanghyuk. Ty bych určitě poznal. Pak někdo jménem Minhyun, ale tomu jsem do tváře neviděl. A pak ještě dva kluci… jejich jména nepadla, ale vím, jak vypadali; jeden z nich byl Američan, mimochodem. Hm, a ze dvou nebo tří dalších jsem viděl všehovšudy záda…" Povzdechl si. "Promiň, nic nám to neřekne."

Černovlasý mávl rukou. "Pořád víme víc, než jsme věděli včera -"

"Ah, málem bych zapomněl! Viděl jsem Lea!"

"Byl tam taky?"

Mladší vážně přitakal. "Jméno nevím, bohužel, ale povím ti, že ten děsivej démonickej emař má hlásek jak konipásek…!"

"Leo?!"

"Ano, taky jsem čekal starýho metalistu."

"No sakra…"

"Myslím, že Jessičin soprán našel konkurenci."

"Vole!" vyprskl Eric, svižněji, než by od něj kdokoli čekal, se natáhl po utěrce a mrskl ji po chechtajícím se Hyesungovi.

"Vždyť je to krásné!"

"Nesmírně," zašklebil se Mun. "Tak jo, konec srandy. Fakt, že při tom incidentu byli přítomni oni oba, mě utvrzuje v teorii, že ti čtyři další, kteří sem mají namířeno, byli mezi těmi, které jsi v Hongbinově vzpomínce viděl. Nebo neviděl… na tom vlastně nesejde…"

"Jak víš, že budou čtyři?" udivilo Hyesunga.

"Přemýšlel jsem. Nahlas. Před pár dny. O tom, kolik Leových známých sem ještě má namířeno. A napadlo mě, že šestka je hezké číslo. Takové symbolické." Eric napsal prstem onu konkrétní číslici na desku stolu a vzhlédl k Hyesungovi. "Podle výrazu mého milého nemluvného emaře jsem se trefil."

"Šest nás bylo u toho kamene… Chceš říct, že jde o nás všechny?"

"Nejspíš."

"A to tě nenapadlo nám tuhle informaci oznámit dřív?!"

"Není to tak dlouho, co mě Dongwan vyzval, ať věci zbytečně nedramatizuju, že tím ušetřím nervy sobě i všem ostatním. Konečně se tím řídím."

"To není vtipné, Eriku!"

"Žertuju snad? Vždyť jsi u toho byl! Stalo se to pár dní před naším šutrovým dobrodružstvím."

"Jo, ale…! Tohle je přece něco jiného…!"

"V čem? Nemám pro svá slova žádný hmatatelný ani jinak přesvědčivý důkaz. Formálně je to pouze můj dohad na základě Leova výrazu… a to ryze proto, že Leo běžně žádný výraz nemá. Nezdá se ti to málo?"

"No… možná, ale -!"

"Ode dne, kdy se mi v ložnici poprvé zjevil Leo, jak dlouho trvalo, než se totéž povedlo Hongbinovi?"

Hyesung nejistě srazil obočí. "Zhruba… čtrnáct dní, myslím."

"Hongbina tu máš týden. Co z toho vyplývá…?"

"Že pořád zbývá čas, než přijde někdo další, jasně… Ten interval se ale může zkracovat."

"To může. A jestli to uklidní tvoji dušičku, klidně tu neověřenou teorii Minwooovi, Dongwanovi, Choongjaemu a Andymu vyklop. Podle mě už o ní stejně mají tušení… Nikdo ji jen zatím nevyslovil nahlas."

"Jak by…?"

"Vědí, že průchod mezi realitami je stále otevřený," připomněl mu Eric. "Vědí, co to znamená. Vědí, že celá věc souvisí s tím rozbitým kamenem. Kdo u něj byl? My všichni a dva z nás všech už to poznamenalo. Pokud nejsou úplně retardovaní - což nejsou - došlo jim, že třetí adept na titul "astrální projekce, co není žádná projekce", který sem pozvolna míří, navštíví jednoho z nich."

∦∦∦

Ta chlupatá bílá ohavnost, co trůnila na Andyho stole, byla velká asi jako průměrná dospělá kočka. Culila se jako idiot a poulila na něj obrovské hnědé oči s dlouhými černými řasami. Teda vlastně oko. To druhé bylo schované pod neonově růžovou(!) patkou.

"Co to kurva je?!" zhrozil se Junjin.

"To je Leonard!" vysvětlil s nadšeným úsměvem Andy. "Nejstylovější lama pod sluncem!"

Junjin se bezradně ohlédl po Erikovi. "Mám se ptát…?"

Mun seriózně zavrtěl hlavou.

"Kdybys chtěl," navrhl Choongjaemu velkoryse Andy, "jsou k mání i varianty s modrou a zelenou patkou…"

"Ne, díky."

"Ale -!"

"Ne znamená ne, Sunho."

"Škoda. Leonard mohl mít kámošku Hildegardu…"

"Já maknaemu říkal, ať ty drogy nebere," zabručel Dongwan zpoza monitoru počítače.

Minwoo se rozesmál.

"Jo, a mimochodem, drahý leadře!" Wan se i se židlí otočil k Erikovi. "Hyesung se zmiňoval, že jste včera v půl šestý ráno měli rande…"

"Vášnivý jak svině," ujistil ho s kamenným výrazem Eric.

"V půl šesté ráno je i kamionem nadvakrát přejetej lenochod vášnivější než ty, hyung," opáčil Andy suše.

"Hraj si s Leonardem, nebo ti ho zabavím. A zpátky ho dostaneš až na konci školního roku!"

Nejmladší zděšeně popadl svou famózní plyšovou lamu a přivinul si ji k hrudi jako ten nejcennější poklad.

"Proč se ta… věc jmenuje Leonard?" svraštil Junjin čelo.

"Protože Eric pojmenoval svého emaře Leo," odvětil Minwoo polohlasem.

"Dobře… Ale jak s tím souvisí růžovovlasá lama?"

"Vůbec nijak."

"To nedává smysl."

"A kdy naposledy v našem případě něco dávalo smysl, Choongjae?"

"Pravda…"

"Předpokládám," podotkl Eric významně, "že vyjma našeho vášnivého rande vám Hyesung taky pověděl o Hongbinově vzpomínce."

"Jo… A i o těch čtyřech dalších, co sem mají s devadesátiprocentní pravděpodobností namířeno," řekl Junjin.

"Nečekali jste to snad?"

Čtveřice si mezi sebou vyměnila rozpačitý pohled.

"Tak trochu," připustil Dongwan. "Je to… dost divná představa."

Junjin a Minwoo přitakali.

"Včera jsem mluvil s Tonym," ozval se Andy. "Probírá se vším možným, ale zatím nic. Ani náznak… Zdá se, že způsob, jak se kompletně asimilovat, a tím pádem přežít v paralelní realitě, prostě neexistuje."

"Musí existovat," sykl Eric. "Proč by jinak tolik riskovali?"

"Třeba se jim život ve vlastní, dost možná postapokalyptické realitě natolik omrzel, že -"

"Sebevražda by je v každém ohledu vyšla líp."

"Nikomu nestraním," odkašlal si Minwoo, "ale souhlasím s Erikem."

"Já taky," přidal se Dongwan. "Přece jít do něčeho takového s vědomím, že dříve či později skončíš jako pomatený lidožravý démon, by bylo padlé na hlavu."

"Třeba nevědí, jaký hororový scénář je posléze čeká," namítl Junjin.

"Rituál pro otevření brány mezi realitami je složitý a náročný jako prase. Když už si dali tu práci nastudovat tohle, netvrď mi, že by si nezjistili, jak to pro ně bude fungovat na druhé straně."

"A třeba nechtěli vědět, co je na druhé straně čeká. Je to hloupý, ale ne nemožný."

"Stojím si za tím, že vědí něco, co my ne," prohlásil Eric. "Že znají způsob, jak tu bezpečně přežít. To, že se ho v dostupných publikacích nemůžeme dopátrat my, znamená…"

"Že se nám určitě nebude líbit," zamumlal Andy a sevřel Leonarda o poznání pevněji.

"Tak to se máme na co těšit," povzdechl si Minwoo.

∦∦∦

Příští noci, přesně v 1:21, ho Andy poprvé spatřil.