neděle 19. července 2020

Škola prokletých - 11. kapitola


Čirá hrůza jej naprosto ochromila na místě. Neměl nejmenší tušení, jak dlouho tam jen tak bez hnutí stál a strnule sledoval ten děsivý výjev před sebou. Teprve až Zhoumiho mdlé: "Myslím, že budu zvracet." jej vymanilo z celé té šokem vyvolané bizarní netečnosti.
Minho odklonil pohled od vzlykajícího Siwona, jenž s bolestně dojemnou něhou kolébal v náručí Heechulovo mrtvé tělo, ke svému nezdravě sinalému příteli. "MiMi, dojdi pro profesory. Rychle!"
Černovlásek zatěkal očima po Minhově vyděšené, mrtvolně bledé tváři. Potlačil nutkání pevně mladšího obejmout a bez meškání jej odvést někam, kde nebude hrozit konfrontace s žádnými pistolemi, mrtvolami ani prostřelenými hlavami. Protože Minho by mu to stejně nedovolil. Ne dřív, než bude svědomitě postaráno o Siwona. Přikývl a spěšně vykročil ke schodišti.
Ušel však sotva pár kroků, když se do chodby nahrnul snad tucet zčásti zvědavých, zčásti vyjukaných studentů. Většina z nich se zastavila hned u vchodu, ale vysoký černovlasý kluk, kráčející po celou dobu v čele, si to energicky připochodoval až k Zhoumimu.
"Do háje, Mi, co se tu stalo?! Slyšel jsem křik a pak… proboha, znělo to jako výstřel!"
Zhoumi však očima nesouhlasně přelétl přes skupinku sem a tam neklidně přešlapujících prváků a nesmlouvavě zavrtěl hlavou. "Tady ne, Tao."
"Ale -!"
"Povím ti to později. Slibuju. Teď se ale, prosím, všichni vraťte zpátky do pokojů."
"Ale -!"
"Hned!"
Tao vyplašeně ucouvl o krok vzad. Z Zhoumiho podrážděné reakce se totiž dalo usuzovat jen jediné - že ať už se tu odehrálo cokoli, situace je nanejvýš kritická.
Chtěl se otočit a všechny odsud odvést… ale nemohl. Jeho mysli se zmocnila podivná otupělost; a vlastní uvažování se skrčilo kdesi v jejím nejtitěrnějším koutku. Nezmohl nic. Nedokázal se tomu nijak bránit. Byl jako prázdná, bezduchá loutka, vydaná napospas tomu, kdo tahá za provázky.
V Taových očích se ocelově zablesklo a jeho pohled vzplál zuřivým hněvem. "Na něco jsem se ptal, tak mi KURVA odpověz!"
Lehce konsternovaný Zhoumi zamračeně svraštil obočí. Neunikla mu totiž ta nenadálá, diametrální a především silně nepřirozená změna ve vzezření spolužákovy tváře. "Tao, co se…?"
"Drž hubu!" zařval mladší a s patrným uspokojením sledoval, jak se v obličeji staršího černovláska usidluje výraz nemilého překvapení. "Copak, čekals, že si z tebe sednu na prdel a stáhnu ocas mezi nohy jako všichni ostatní tady?" Taovu tvář zhyzdil ošklivý úšklebek. "Leda nasrat, ty nádhero! Už tě mám plné zuby! Myslíš, že jsi něco lepšího, když se kámošíš s "Jeho Veličenstvem" Choiem, chodíš s nejhezčím klukem na škole, máš protekci u Yesunga a Kangin si nad tvou fotkou honí ptáka?!"
"Co prosím?!" Mi vytřeštil oči a šokovaně zalapal po dechu.
"Anebo nehoní?" Tao v rádoby roztomilém gestu naklonil hlavu na stranu. "Rovnou s ním šukáš? Chm, nedivil bych se," zasyčel jedovatě, "vždyť ty jsi děvka už od pohle - AAAUUU!"
Zhoumi nevěřícně zamrkal. Tao zničehonic ležel na zemi, s bolestným skučením se držel za nos a pravou polovinu obličeje a nad ním se jako bůh pomsty tyčil vzteklý (a následkem svého superrychlého přenosu navíc i půvabně rozcuchaný) Kyuhyun s výhružně napřaženou pěstí.
"Kyu!" vyjekl Zhoumi ohromeně, načež mladšího chlapce, chladnokrevně se připravujícího k uštědření další rány Taově zděšené tváři, chvatně popadl za ruku. "Přestaň! To nemůžeš!"
Cho po něm ukřivděně sekl očima. "A on tě snad urážet může?!" odsekl, ačkoli mnohem mírněji než původně plánoval. Vzdychl. Ne, ani ve stavu hlubokého, dotčeného nepochopení se na MiMiho zlobit nedokázal.
"Tak jsem to přece nemyslel," broukl Zhoumi a věnoval Kyuovi něžné usmání. "Vážím si tvého gesta, opravdu, ale… nechci, abys měl kvůli mně u Leeteuka potíže z porušení školního řádu…"
"Koťátko moje," Kyuhyun si vyzývavě olízl rty, "kvůli tobě bych se nechal klidně i zavřít, tak si dej prosím pohov, ano?" zavrkal Mimu rozpustile do ucha, než značně otráveně obrátil svou pozornost zpátky k bolestí úpícímu Taovi. "A co tebe týče," prsknul znechuceně na jeho adresu, "jestli si ještě někdy na MiMiho otevřeš hubu, zkopu tě do kulatýho čtverce, rozumíš?! A teď vypadni!"
Vyděšený Tao jen nasucho polkl a s děsem v očích vzal nohy na ramena.
"Tak to by bylo." Kyuhyun si pro sebe spokojeně pokýval hlavou. Ihned nato však zamračeně střelil pohledem k jediným otevřeným dveřím na konci chodby, odkud se trhaně ozývalo něčí hysterické vzlykání. "Mi? Co se tam stalo?"
Zhoumi zasmušile zavrtěl hlavou. "Později, Kyu," odtušil neurčitě a položil mladšímu ruku na rameno. "Teď… mohl bys odtud všechny odvést a dohlédnout, aby sem už nikdo další nepáchl? Nechci, aby se tu kdokoli pletl profesorům pod nohy… Uděláš to pro mě?"
"Pro tebe cokoliv, lásko," usmál se Kyuhyun andělsky, přičemž si neodpustil vyššího černovláska požitkářsky plácnout po zadku. "Co tu ještě stojíte?!" seřval bezradné, krapet vyjeveně hledící kluky, nerozhodně postávající u schodiště. "Neslyšeli jste snad? Padejte! Fofrem!" rozkázal nesmlouvavě a, pravděpodobně pro působivější efekt, udělal dva výhružné kroky vpřed. Nato většina přítomných okamžitě zareagovala překotným couvnutím o čtyři kroky vzad. "A to platí pro všechny - rozumíš, Sungmine?!"
Oslovený chlapec jen pohrdlivě ohrnul nos. Kyuhyunovu přítomnost okázale ignoroval, zato Zhoumiho nepřestával probodávat nepokrytě nenávistným pohledem. Pak se však znenadání prudce obrátil na podpatku, nešetrně se prodral hloučkem špitajících spolužáků a rozzuřeně oddusal o patro výš.
Nevšímal si zvědavě pokukujících studentů, které cestou ke svému pokoji míjel. Teprve, až když za sebou třískl dveřmi, si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Ze Sungminových úst unikl zoufalý vzlyk, vysíleně se sesunul k zemi a přitáhl si kolena k bradě.
Nechápal to. Proč se k němu Kyuhyun chová takhle? Proč je tak jízlivý, chladný, tak odtažitý, proč nikdy neprojeví ani kouska citu? Vždyť ví, jak moc ho Sungmin miluje! Musí to vědět… Vyznává se mu při každé možné příležitosti… Jenže s Kyuem to ani nehne.
Černovlásek zkroušeně popotáhl, načež vztekle praštil pěstí do podlahy. Jediné, co ho zajímá je Yesung a ta… především ta hnusná čínská děvka! Bože, jak on Zhoumiho nenávidí! Nejradši by mu zakroutil tím jeho vychrtlým kostnatým krkem…!
Z depresivních, nevraživých úvah Sungmina vytrhnulo vyzvánění mobilního telefonu. Po čtyřech přelezl ke své posteli, dlaní si osušil uplakané líce a natáhl se po zvonícím mobilu. Stačil jediný pohled na jméno volajícího, aby si škodolibě připomněl Taovo peprné vystoupení a ještě škodoliběji si vybavil ten šokovaný, pohoršený výraz v Zhoumiho bledém, otřeseném obličeji. Minovy rty se zvlnily ve zlomyslně spokojeném úšklebku. Kdo by čekal, že Tao Miho v hloubi duše tolik nesnáší? A stačilo ho jenom popostrčit…
Baron Hwang bude velice potěšen.
Sungmin přijal hovor a s úsměvem přiložil telefon k uchu.
"Funguje to, Vaše lordstvo."

•••

"Možná… jsem tam s ním měl radši zůstat," zamumlal Minho, pohled upřený do hrnku s horkou čokoládou, jenž křečovitě svíral v třesoucích se dlaních. "Co když…?"
"Miláčku," zavrněl něžně Zhoumi a zesílil své sevření okolo mladíkova útlého pasu, "profesoři se o Siwona postarají… Yesung se o něj postará. Nedělej si starosti. Teď je nejdůležitější, aby sis pořádně odpočinul."
"Zhoumi má pravdu," přitakal Henry. "Neměl by ses přepínat." Ještě chvilku si nerozhodně pohrával s vlastníma rukama, avšak nakonec se přeci jen odhodlal a s nesmělým úsměvem Minha objal kolem ramen.
Tmavovlásek zavřel oči a znaveně si opřel hlavu o Ryho temeno. "Kluci, nechovejte se, jako bych se měl každou chvíli sesypat. Já nejsem ten, před jehož očima si Heechul prostřelil mozek."
"To sice ne, ale byl jsi s jeho mrtvolou v jedné místnosti, když jsi utěšoval Wona," namítnul Kyuhyun a založil ruce na prsou. "Věř, že být na tvém místě já, složil bych se už na prahu."
Minho překvapeně pozdvihl obočí. "Ty?"
"No jo," přisvědčil Cho smrtelně vážně. "Z mrtvol mám poslední dobou naprosto nefalšovanou hrůzu!"
"A nesouvisí to náhodou nějak s tou zombie PSP hrou, o níž jsi mi minulý týden udělal tak vyčerpávající přednášku?" otázal se suše Zhoumi.
"Hmm… Že by…? No vidíš, to mě nenapadlo…" Kyuhyun si zamyšleně poklepal prstem o bradu, načež šlehl přimhouřenýma očima po tulící se trojici na Henryho lůžku a trucovitě nafoukl tváře. "Hej, vy hamižný obludy, já chci taky obejmout!"
"Teda sorry," zabručel Henry, "ale bojím se, že pro váhu čtyř lidí moje postel fakt dělaná není!"
"Dej si pohov, javore," uzemnil ho s jízlivým úšklebkem černovlásek, když se posadil na zem vedle Zhoumiho a spokojeně se přitulil k jeho dlouhým nohám. "Tadyhle MiMi stejně váží dvacet kilo i s botama, tak nechápu, co řešíš," odfrkl a prsty zbožně obkreslil křivku mladíkova štíhlého lýtka.
"Javor?" Minho se zatvářil zmateně.
"Satanova stupidní narážka na můj kanadský původ," vysvětlil s povzdechem Henry a trochu se zamrvil, aby našel na tmavovláskově rameni pohodlnější polohu.
Minho chápavě přikývl a upil pomalu chladnoucí čokolády, přičemž s významně pozdviženým obočím sledoval jakousi důvěrnou nonverbální komunikaci probíhající mezi Kyuem a Zhoumim.
Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to "něco" mezi Cho Kyuhyuem a jeho přítelem neděsí. Bál se toho. Bál se, protože to "něco" nebyla jen nějaká chvilková prchavá přitažlivost, bylo v tom cosi fatálního, magického… a bylo to tu od samého začátku. Minho se kousl do rtu. Hádal, že kdyby se zachoval jako sobecký parchant (o čemž již častokrát přemýšlel) a dal Zhoumimu ultimátum, vždycky by si vybral jeho, nehledě na okolnosti. Jenže… copak mohl? Vzít Zhoumimu Kyuhyuna by mělo stejně katastrofální účinek jako zakázat mu dýchat.
"Stejně by mě zajímalo, proč to udělal," zamumlal pojednou Kyu, který se s hlavou položenou v Miho klíně a výrazem krotkého, oddaného mazlíčka ve tváři nechával od staršího mladíka blaženě vískat ve vlasech.
"Vezmeme-li v úvahu, jak v posledních dnech vypadal…" nadhodil příznačně Zhoumi, čehož se okamžitě chytil Henry: "Myslíš, že byl Heechul nemocný?"
"Jiné vysvětlení nemám."
Minho si vyměnil pohled s Kyuhyunem.
"Tak jo, nastiňme si nejpravděpodobnější situaci: Chul umírá na nějakou zákeřnou, zřejmě nevyléčitelnou chorobu. Nezbývá mu už moc času a je to s ním tak zlé, že se raději rozhodne svoje trápení předčasně ukončit. Tak fajn, do téhle dramatické scény to chápu, ale…" zamračil se černovlásek, "proč se u všech všudy rozhodl zabít zrovna ve vašem pokoji?!"
Decentní zaťukání následované ještě decentnějším pootevřením dveří však jakýkoli Minhův pokus o více či méně bezradnou odpověď půvabně nevtíravým způsobem pohřbilo.
"Smím dál?"
"Pane profesore…!" Zhoumi vydechl úlevou; s Yesungovým příchodem jako by z něj konečně spadlo veškeré to strnulé, bázlivé napětí. Jindy by jako správný hostitel bez meškání vstal a takto vzácnou návštěvu jak se patří uvítal - to by mu ovšem v klíně nesměla trůnit Kyuhyunova hlava. "Jistěže… posaďte se, prosím."
Yesung svému svěřenci opětoval lehké, ztrápené usmání a s rukama zkříženýma na prsou elegantně usedl na kraj Miho postele. I přes bolest a žal, jež s palčivou surovostí drásaly jeho nitro, se při pohledu na čtveřici k sobě se choulících chlapců neubránil přívalu útlocitné otcovské něhy.
"Pane profesore," promluvil tiše Minho, své veliké tmavé oči upřené do mužova vážného obličeje, "jak… jak je na tom Siwon?"
"Nijak zvlášť." Sung zarmouceně zavrtěl hlavou. "Bylo toho na něj příliš… Dostal nějaké léky na uklidnění. Teď spí," odvětil, načež vstal a podal Minhovi dva stříbřité klíče opatřené lesklým štítkem. "Klíče k vašemu novému pokoji. První patro, poslední dveře napravo."
"To znamená… přímo pod tím dosavadním," shledal tmavovlásek chabě.
"Sám tím nejsem moc nadšený." Yesung starostlivě svraštil čelo. "Mám to s Leeteukem ještě probrat? Zkusím zajistit nějaký jiný -"
"Ne, ne!" Minho v záporném gestu potřásl hlavou. "To není třeba, pane profesore, s tím si, prosím, nedělejte starosti…!"
Kyuhyun nakrčil nos. "Že ne? Vždyť vás bude dělit jenom strop! To se nebojíš, že vás přijde strašit Heechulův - JAUVAJS!" vyjekl, když mu od Zhoumiho přistál jeden nekompromisní pohlavek.
Yesung rezignovaně pokrčil rameny. "Jak myslíš, Minho, záleží jen na tobě. Každopádně, všechny vaše věci by už měly být přestěhované, takže pokud ti ten pokoj doopravdy nevadí, měl by sis jít co nejdřív lehnout a pořádně se vyspat. Siwon teď pár dní zůstane v Heechulově apartmánu, tudíž -"
Zhoumi se vyplašeně zajíkl, když mu Kyuhyunova hlava znenadání vystřelila z klína.
"COŽE?!" vyhrkli Kyu a Henry unisono.
Sung oba zpražil nevraživým pohledem. "Bez komentáře, vy dva."
Minho se pátravě zadíval na Miho. Černovlásek si v rozčileném zamyšlení zuřivě hryzal spodní ret, přemítaje nad svou čím dál oprávněněji se jevící teorií o Siwonově a Heechulově poměru. Když vytušil, že na něm ulpívá přítelův tázavý zrak, zasvěceně k němu pozvedl své krásné mandlové oči. A Minho okamžitě pochopil.
"Čichám, čichám nějaký nesmírně delikátní drb." Kyuhyun se podezřívavě zamračil. "O co tady ksakru jde?!"
"Přemýšlej." Zhoumi mladšího chlapce něžně pohladil po hustých černých vlasech. "Tvá krásná geniální hlavinka na to jistě přijde sama," usmál se na něj kouzelně, načež obrátil svou pozornost ke zkoumavě je pozorujícímu učiteli magie. "Budeme Siwona moct zítra navštívit?"
"Popravdě, sám jsem vás o to chtěl požádat," pousmál se smutně Yesung. "Snad ho přivedete na jiné myšlenky… Myslím, že to je to nejlepší, co pro něj momentálně můžeme udělat."
 
•••

"Jaká to pocta." Noční ticho panující v široké potemnělé chodbě učitelského křídla znenadání prořízl výrazný mužský hlas. "Konečně se moci tváří v tvář setkat se slavným Yesungem."
Jmenovaný se udiveně zastavil a otočil čelem k neznámému, v němž překvapeně rozpoznal svého nového kolegu. "Myslím, že si mě s někým pletete, Jonghyune," opáčil Sung s formální strohostí a unaveně si promnul kořen nosu. "Já jsem všechno možné, ale slavný rozhodně ne."
"Opravdu? Ale to je zvláštní," menší z mužů skepticky pozdvihl obočí. "Tam dole jste vy oba - ano, i vy i ve své diskrétní anonymitě - známější než Romeo a Julie." Hyunova tvář potemněla; ústa trpce zvlnil v nevraživém, jedovatém úšklebku. "Jak romanticky to zní: Min Ho a Yesung."
Sungovo srdce vynechalo jeden úder. Trhaně zalapal po dechu a zděšeně na Jonghyuna vytřeštil oči.
"Ale, ale, copak je to za výraz, pane kolego?" zanotoval hnědovlasý uštěpačně. "Překvapuje vás snad, že vím o vašem někdejším románku?"
"Jak?" hlesl černovlasý. Na víc se nezmohl.
"Žertujete? To, že se slavný hrabě Choi schází s lidským klukem, bylo v podsvětí veřejným tajemstvím!"
"Správně, s lidským klukem. Konec, tečka. Tak jak ksakru víte, kdo jsem?!"
"Hm," Jonghyun se nemile pousmál, "řekněme, že s okruhem svých nejbližších se Min Ho o totožnost svého rozkošného studentíka po troše naléhání přece jen podělil…"
Zdánlivě nedobytná pevnost, za kterou se Yesung před všemi svými násilně potlačovanými vzpomínkami až dosud tak zarputile skrýval, se v ten moment zřítila jako domeček z karet.
Pohlazení po vlasech.
"Žádný strach, Sungie…"
Kouzelný melodický smích.
"Kromě hrstky mých nejbližších o tobě nikdo nic konkrétního neví, přísahám…"
Něžný polibek na čelo.
"Copak bych tě vystavil takovému nebezpečí?"
Rozpustilý úsměv.
"Vždyť víš. Eric, Sooyoung, Changmin… no a pak taky Jessica a Jonghyun, přirozeně…"
"Vy…" Rysy Yesungovy krásné tváře chladnokrevně ztvrdly. "Vy jste Kim Jonghyun, zakladatel téhle akademie, že ano?"
"Hm?" Tázaný zvědavě naklonil hlavu ke straně. "Nevypadá to, že by vás překvapovalo, že jsem naživu. Tedy, kdybych našeho drahého neznal, myslel bych, že se o mně mezi řečí snad zmínil, či co."
"Tak to drahého evidentně moc dobře neznáte." Černovlasý přezíravě ohrnul horní ret. "A aby bylo jasno, žádné "náš" není. Já o Jeho Hraběcí Milost totiž už dávno nestojím."
"He?" Jonghyunovi spadla brada. Omámen konsternovaným úžasem zapomněl na jakékoli zdvořilosti a naprosto samovolně přešel k tykání. "To - to myslíš vážně?!"
"Je to snad tak neuvěřitelné?"
"Nech mě přemýšlet… ANO, to tedy JE! Proboha, uvědomuješ si vůbec, že zavrhuješ toho nejkrásnějšího chlapa - !"
"Sebekrásnější, sebedokonalejší, co je mi po tom?! I kdyby se z něj velkou ironií osudu stal třeba bůh, stejně už ho v životě nechci vidět!" skočil mu Yesung rozhorleně do řeči. "A navíc je to celé beztak jen a jen jeho vina! To on zmizel bez jediného slova! Opustil mě a já dodnes nevím proč! Umíš si představit, jak jsem tehdy cítil?! Byl jsem po uši zamilovaný sedmnáctiletý kluk, do háje! A on mi zlomil srdce! A to mu nikdy neodpustím! A - a - a nadto se teď chovám jako zhrzená hysterická ženská a to je taky jeho vina…!"
Hnědovlasý se soucitným výrazem ve tváři chápavě pokýval hlavou. "Ty ho pořád miluješ, co?"
Sung po Jonghyunovi sekl břitkým pohledem. "Jo, tak moc, že jestli se mi ještě někdy dostane pod ruku, zakroutím mu krkem!" zavrčel vztekle, avšak nenadálá zlomyslná myšlenka mu zkroutila rty v krutém úsměšku. "Anebo ne. Nejdřív mu opižlám vlasy, pak, aby tu hrůzu na své ctěné hlavičce viděl, ho postavím před zrcadlo a teprve potom mu zakroutím krkem!"
"Ehm," Hyunovi zacukaly koutky, "nechci ti kazit tu dětinskou radost, ale víš, že kdybys mu opižlal vlasy, dostane na místě infarkt, že jo?"
"Hm, taky fajn," černovlasý nevzrušeně pokrčil rameny. "Když už nic jiného, alespoň mi ušetří práci s tím škrcením…"
Jonghyun se uchechtl, avšak zároveň s tím zamyšleně svraštil čelo. "Dovol mi jednu zásadní otázku, Yesungu: Máš tenhle bytostní, šedesát let nestrávený problém i s Min Hovou lidskostí?"
Vyšší z mužů razantně potřásl hlavou, načež prozíravě přimhouřil oči. "Minho není Min Ho."
"Bože," hnědovlasý protočil panenky, "a to jsem si myslel, že nic hloupějšího než tu Min Hovu ohranou frázi "Ren není Min Ki" neuslyším. No, jak vidno, mýlil jsem se."
"Ha?! Neříkej mi, že ta dlouhovlasá promiskuitní mrcha dostala Rena!"
"Tak hele, ta mrňavá blonďatá…!"
"Mrňavá?" vyprskl Yesung smíchy, když kritickým pohledem obsáhl Jonghyunovu, úctyhodné výšky sto sedmdesáti tří centimetrů dosahující, postavu. "Promiň, ale vždyť je skoro o hlavu vyšší než ty!"
Hyun uraženě zafrkal. "Tak teda ta nemrňavá blonďatá štětka mu vlezla do postele sama, no!"
"Ren není žádná štětka!
"Kdyby jenom Ren…"
"Aron?!"
"Jo! Štětka na druhou! A mrňavá k tomu!"
"Pořád je vyšší než ty."
"Yesungu, neštvi!"
"Nenavážej se do mého svěřence!"
"Bývalého svěřence."
"Záleží snad na tom? Stejně nemáš právo nazývat ho štětkou!"
"A ty nemáš právo nazývat Min Ha promiskuitní mrchou!"
Yesung udiveně zamrkal. "Copak Min Ho není promiskuitní mrcha?"
"No," Hyun se rozpačitě podrbal za uchem, "je… ale jenom trošičku!"
"Jonghyune, ty jsi buďto úplně blbej nebo už pět set let(!) naprosto beznadějně zamilovanej."
"Jedno horší než druhý! Ehm, nějaká pěkná třetí možnost by nebyla…? Počkat, ona je!" vyjekl hnědovlasý možná až příliš nadšeně. Vzápětí mu přistál rázný políček od Yesunga.
"Nerozumíš korejsky? Minho není Min Ho! A to platí v každém ohledu, jasno?!"
"I v tomhle?" fňukl zkroušeně Hyun a vrhl útrpný pohled ke svému rozkroku.
"V tomhle především, ty krvežíznivej nadrženče! Varuju tě! Sáhneš na něj a zlámu ti obě pracky! A nekoukej tak na mě. Jsem na tebe až příliš hodnej. Protože stát tu teď jeho daemon, zametám z podlahy už jenom hromádku tvého popela."
Jonghyun přemítavě protáhl obličej. "No vidíš, na něj jsem ani nepomyslel… Objevil se už? Nebo snad projevil? Ví se, kdo je Minhův daemon?"
"Na to je ještě trochu brzy, nemyslíš?"
"Možná…" Jonghyun se zkoumavě zahleděl do Sungovy půvabné tváře. "Ale ne pro tebe."
Yesung se potutelně pousmál. "Řekněme, že asi tuším, kdo by to mohl být. Ale nechme spekulace spekulacemi. Radši mi řekni, co tu vlastně děláš?"
"Učím?" opáčil menší z mužů rozpustile.
"Tak jinak. Z jakého důvodu Min Ho chce, abys tu učil?"
Jonghyun se zamračil a překřížil ruce na prsou. "Jistě víš, že takhle škola je pro valnou část démonské aristokracie velice - uhm, jak bych to řekl - atraktivním místem a mnoho z nich by ji rádo uzurpovalo jen pro sebe. Min Ho sice celý areál udržuje pod stálou magickou bariérou, která bez jeho svolení dovnitř žádného démona nepustí, ovšem zdá se, že jistá vykutálená dvojice, samozřejmě se svými věrnými nohsledy za zadkem, na toto bezpečnostní opatření přeci jen vyzrála."
"Cože? Jak?"
"Mají ve škole svého člověka. A přes něj sem infiltruje jejich vliv. Možná sis toho ještě nevšiml," Hyun obezřetně ztišil hlas, "ale když se budeš dívat pozorně, zjistíš, že se někteří lidé tady chovají poněkud… jinak než dřív. No, ale abych se vrátil k tvé původní otázce: Já tu pro Min Ha zastávám funkci takového… informátora, dozorce nad situací a indikátora rozsahu jejich vlivu v jednom - až můj nátlak přestane účinkovat, víme, že drtivá většina obyvatel akademie je opředená sítí hnusných temných lepkavých a silně manipulátorských chapadel oněch dvou nechvalně proslulých démonů, chápeš?"
"Chceš mi tvrdit, že někdo z personálu, učitel anebo snad dokonce student spolupracuje s démony?! Ne, ne, ne," Yesung nevěřícně potřásl hlavou, "to je přece naprostá pitomost…!"
Jonghyun svému černovlasému kolegovi věnoval pokřivené usmání. "Jako bys sám neměl zkušenost s tím, jak lehké je těmhle ďábelským bytostem podlehnout…"
"Choi Min Ho je kapitola sama o sobě," odbyl ho Sung rádoby lhostejným mávnutím ruky, načež tázavě nadzvedl obočí. "Takže, s kterýmiže démony budeme mít posléze tu čest?"
"Im Yoona a Hwang Minhyun. Říká ti to něco?"
"Démonka prázdnoty a démon nočních můr?"
"J - jo. Přesně tak." Jonghyun na něj ohromeně vyvalil oči. "Ale - jak to víš?"
Yesung jen bezelstně pokrčil rameny. "Znáš snad z oboru magie něco víc fascinujícího, než studium nejvyšších urozených démonů?"
"Ehm, když dovolíš, Sungu, tvé… značně podivné a morbidní koníčky nebudu komentovat…"
"No dovol! Můj zájem o ně pramení z pouhé čiré zvědavosti, ne morbidity!"
"Jenže on i ten tvůj prostý zájem o démonskou societu je tak nějak morbidní sám o sobě."
"To teda není!"
"Je!"
"Není!"
"Ale jo!"
"Ne!"
"Jo - o!"
"Nene!"
Za neustálého pošťuchování si ani jeden z mužů nevšiml, že na nich po celou dobu ulpívá pronikavý zrak jedněch rentgenově modrých kočičích očí.

•••

Známé zadrnčení školního zvonku ukončilo druhou páteční vyučovací hodinu.
Od pohřbu profesora Heechula uběhly sice teprve tři dny, avšak život na akademii se vcelku úspěšně začínal vracet do starých zaběhnutých kolejí. Jediné, co svědčilo o tragické události minulého týdne, byly suplované hodiny literatury a Siwonova trvající absence ve vyučování.
"Tak se zdá," broukl jen tak mimochodem Key, zatímco sklízel sešit a učebnici angličtiny z lavice, "že si profesor Jonghyun už očividně našel svého předního oblíbence, co?" Když se však nedočkal žádné kýžené odezvy, vrhl na Minha zamračený a více než významný pohled alias 'nehraj mrtvýho brouka, Choii'.
Avšak zarputile mlčící tmavovlásek si spěšně přehodil tašku přes rameno a kvapem vykročil ke dveřím. Zadýchaný, klející Key ho dohonil až v půlce cesty k učebně magie.
"Tak jo, už toho mám dost. Mluv! Co to s tebou sakra je?!"
Minho si povzdechl. Neměl by se na tohle ptát spíš on? Už od pondělního rána, kdy znenadání opustil své dosavadní místo v lavici před Eunhyukem a přisedl si bůhvíproč zrovna k němu, měl Keyho ustavičně v patách a co bylo ještě děsivější (vyjma Hyukových vražedných pohledů, za něž by se nemusel stydět ani Kyuhyun), blonďákovo chování evokovalo den ode dne větší a takřka fantasmagorický dojem, že by se s Minhem snad rád a skutečně přátelil. Ale vždyť to už je daleko pravděpodobnější, že Zhoumi dostane alergii na nakupování a přidá se k ragbyovému týmu, než tohle to!
"Minho," Key dotčeně našpulil pusu, "jestli mě teď hned nepřestaneš ignorovat - !"
"Nahání mi hrůzu," přiznal tmavovlásek tiše.
"Nahání ti… Kdo? Jonghyun?" blonďák nevěřícně zamžikal řasami. "Neblázni, vždyť ten chlap je naprosto v pohodě! No fakt! Na učitele sice dává možná až trochu moc okatě najevo svou ehm… náklonnost k tobě, ale to už je detail, že jo. Ačkoli," zamyslel se, "to, že na tebe povětšinou zírá úplně stejně jako hladovej Taemin, teda trochu děsivý je, hehe…"
"Mlč už, prosím tě, nechci začít trpět neurózou jako Zhoumi!"
"Ale vždyť to se vůbec nedá srovnávat," mlaskl nesouhlasně Key. "Nadrženej Kangin je přece mnohem hrůzostrašnější než nadrženej Jonghyun!"
A k jeho milému překvapení se Minho poprvé za tenhle týden upřímně rozesmál.
"Pověz, Keyi," otázal se mladší mladík, když společně bok po boku mířili hovorem šumící třídou k lavici, "proč tohle děláš?"
Blonďák se nejistě ošil. "A co jako?"
"Bavíš se se mnou, sedíš vedle mě, trávíš se mnou prakticky veškerý čas o přestávkách… Proč?"
Key se rozpačitě kousl do rtu. "Tobě… tobě to vadí?" hlesl zklamaně.
"Cože? Ne!" vyhrkl Minho, horečně kroutě hlavou. "Vůbec ne! Naopak! Jenom… mě to překvapuje, víš?"
"Vím," kuňkl starší lítostivě. "A omlouvám se. Moc se ti za svoje chování omlouvám, Minho. Já…" vzdychl a rozhodil nešťastně rukama, "asi trpím nějakou asociální poruchou, či co. Mám rád společnost, nesnáším samotu, ale přitom… přitom se s druhými lidmi bojím a hlavně neumím přátelit. Takže to pak dopadá tak, jak to dopadá. Chovám se jako povýšenej, hnusnej, uštěpačnej a jízlivej bastard a čím víc o něčí přízeň stojím, tím horší to je." Na chvíli se bezradně odmlčel, načež odhodlaně zvedl zrak a zadíval se spolužákovi zpříma do očí. "Já si tě hrozně moc vážím, Minho. A obdivuju tě. Opravdu. Dřív bych ti to nepřiznal, ani kdybys mě mučil voskem a depilačními pásky, ale… po tom, co profesor Heechul… no, prostě jsem přemýšlel a uvědomil si, že nechci jednou na smrtelné posteli lkát nad tím, že jsem byl tak pitomej a za celej svůj život si nebyl schopný najít jediného opravdového přítele. Ehm, jako kamaráda, chápeš. A tak jsem si dal takové… malé, ale zavazující předsevzetí, že odteďka se k lidem, které mám rád, začnu chovat aspoň o trochu lépe než předtím. Fakt nevím, jestli se mi to daří, asi spíš ne než jo, ale i přesto…" vychrlil ze sebe překotně Key, "mohli bychom být přátelé, Minho?"
A pak že se zázraky nedějí! Vždyť kdyby mu před pěti minutami někdo řekl, že se stane svědkem Keyova kajícného, citového výlevu, doporučil by mu návštěvu u cvokaře! Svět se asi zbláznil… Tmavovlásek se na blonďáka široce zazubil. "Moc rád," souhlasil a na formální znamení vzájemné úmluvy podal mladíkovi ruku.
Před Keyovým rozzářeným úsměvem by roztál i ledovec. Když se však z lavice před nimi ozval jakýsi neidentifikovatelný znechucený pazvuk, zatvářil se jako nefalšovaný bůh pomsty a bez váhání přetáhl Eunhyuka učebnicí po zátylku. "Zdrž se laskavě svých neverbálních, primitivních komentářů. Jinak to Minho řekne Zhoumimu, Zhoumi Kyuhyunovi a ten ti na počkání udělá stejnýho monokla jako tuhle kung fu pandě!"
"Au!" zajíkli se při té představě jak Hyuk, tak Minho. "Tak krutí být snad nemusíme," zhrozil se Choi.
"No," Key se podrbal na hlavě, "je fakt, že to Taovo oko vypadá doopravdy příšerně… A že ani Krisův make-up toho moncla nedokázal zamaskovat…"
"No právě! Krisův všemocný make-up!"
"Krucinál, to teda musela být rána…!" Blonďák uznale pokýval hlavou. "Zdá se, že Kyuhyun je ještě děsivější, než jsme si všichni mysleli…"
Zazvonilo na hodinu. Hovor ve třídě pomalu utichal a ve chvíli, kdy profesor Yesung vstoupil do třídy, se pozornost všech přítomných dychtivě obrátila ke katedře.
"Otevřete si knížky na straně sto dvacet tři. Dnes si, v rámci našeho tématu vodní démoni a podmořské bytosti, povíme něco o sirénách. Bohužel, žádnou obrazovou přílohou nebo fotodokumentací vás tentokráte neobšťastním, protože, ačkoli je to smutné, jediným seriózním zdrojem informací o těchto tvorech je naše učebnice," povzdechl si Sung s notnou dávkou nespokojenosti frustrovaného vědátora v hlase, načež se zápalem sobě vlastním začal s výkladem: "Sirény řadíme, a to bez výjimky, do kategorie vyšších a nejvyšších démonů. Mají neskutečně intenzivní vztah k magii moří a oceánů a z jejich řad již od počátku věků vystupují jedni z nejlepších vodních mágů vůbec.
I přes působivou zdatnost v ovládání vodního živlu však zůstává nejsilnější zbraní každé sirény její hlas. A podle jeho účinku sirény dělíme do tří skupin: sirény s hlasem ničivým, sirény s hlasem vábivým a sirény, jež ve svém zpěvu mohou obě tyto možnosti libovolně kombinovat…"
Právě tehdy si Minho uvědomil, že k němu profesorův doléhá z čím dál tím větší dálky. Vše v místnosti se jeho zraku náhle nejasně rozostřilo, zatočilo a postupně tmavlo a temnělo, až dokud nebyl i ten poslední paprsek světla pohlcen neprostupitelnou černočernou tmou.
Kráčel tichou, zšeřelou místností, kterou pouze matně osvětlovalo mihotavé světlo vysokých, po celém obvodu rozestavěných černých svící, jejichž chladné, černobílé plameny vytvářely na holých stěnách dlouhé, zlověstné stíny. Jediným interiérem pokoje byl velký kamenný kvádr zdobený složitými geometrickými ornamenty.
Oltář, napadlo ihned Minha.
S hlubokou posvátnou úctou přejel prsty po studeném, hladce opracovaném povrchu kamene, na nějž položil květinu, jež si až doposud obřadně tiskl k hrudi.
"Země, slyš můj hlas."
Mocná pradávná magie sálající z každičké buňky jeho bytosti prosytila veškerý okolní prostor. Minho se zatajeným dechem sledoval, jak květina na oltáři bují novými a novými výhonky, jak zelené šlahouny ovíjí šedivý kámen…
Máchl nad rašící zelení rukou. Bujaře rozkvetlá flóra zmizela ve smaragdové záři kouzelné přírodní energie a s tichým zaševelím díků vydala to, oč ji žádal. Lidské tělo.
Minho se zajíkl hrůzou. Na oltáři, tak krásný jako když ho spatřil poprvé, nepoznamenaný nemocí, nedotknutý svým tragickým koncem, ležel profesor Heechul. Vypadal tak dokonale, tak klidně a vyrovnaně, že šlo jen stěží věřit tomu, že je skutečně mrtvý.
Dlaní rozvířil vzduch nad Heechulovou tváří. Vzápětí mu přes konečky prstů přeběhl dychtivý ledový záchvěv. Usmál se. Když promluvil, jeho svůdný hluboký hlas se ode stěn odrážel v několikanásobné ozvěně: "Kime Heechule, dávám Ti možnost opustit brány onoho světa a vrátit se zpět mezi živé." Vzduch naproti němu se zatetelil a na pár chvil získal neurčité obrysy lidské postavy. "Přijímáš mou nabídku?"
Pocit mrazivého zachvění, obestřený jakýmsi takřka hmatatelným nadšením Chulovy duše, prostoupil přes prsty do celého Minhova těla. Cítil, že se jeho neznámý znovu usmívá.
Něžně se dotkl Heechulova čela. Jeho dlaň se rozzářila oslňujícím bílým světlem, Heechulovo tělo se v zuřivém nádechu prudce vzepjalo, načež lapaje po dechu vysíleně padlo zpátky na oltář.
Profesorova víčka se zachvěla, pomalu otevřel oči.
"Vítej zpět."
Heechul upřel na osobu před sebou zmatený, nevěřícný pohled.
"Minho?"
 

Žádné komentáře:

Okomentovat