Škola prokletých - 12. kapitola

"Minho…"

Něžný dotyk něčích dlaní na lících.

"Minho, slyšíš mě?"

Mdlé světlo svící a Heechulova ohromená tvář začaly mlhavě splývat v jednu nejasnou rozmazanou šmouhu.

"Podívej se na mě."

Temná místnost zmizela. Tmavovlásek dezorientovaně zamrkal. Trvalo pár vteřin, než si uvědomil, že sedí v tíživě ztichlé třídě a nad ním se ustaraně sklání bledý Yesung, s choulostivou opatrností svíraje v rukou jeho obličej.

"Díkybohu," vydechl profesor úlevou, když viděl, že jeho svěřenec konečně přichází k sobě. "Tohle mi už, prosím tě, nikdy nedělej," zamumlal tiše a s letmým úsměvem na rtech chlapce pohladil po tváři. "Jak je ti?"

"Fajn," zachraptěl vyčerpaně Minho, ačkoli měl ústa vyprahlá na trout a v hlavě mu tepalo jako těsně před migrénou. "Nic… nic mi není."

"Kecá!" vyjekl hystericky až doposud zděšením zamlklý Key. "Vždyť vypadá naprosto příšerně! Ehm, bez urážky, Minho."

Yesung se bedlivě zadíval do tmavovláskovy sinavé tváře. Poté uvážlivě přikývl. "Key má pravdu. Měl by sis jít odpočinout," rozhodl tónem nepřipouštějícím námitky. "Ze zbytku vyučování tě omluvím."

Minho sice po učiteli vrhl poněkud dotčeným pohledem, avšak svoje věci začal balit do tašky bez odmlouvání.

"Nemám tě doprovodit?" nabídl se s možná až přílišně horlivou ochotou Key, za což si od Yesunga vysloužil jedno uražené a značně nevraživé odfrknutí.

"Díky, ale to není třeba," potřásl mladší hlavou a unaveně vstal. "Do pokoje zvládnu dojít sám," pousmál se chabě, načež zdvořile kývl na Yesunga. "Na shledanou."

Cestou k severnímu křídlu hradu se Minho ještě na skok zastavil ve školní kantýně pro láhev Coca-Coly a tři tobleronky. Jak totiž včera s hrůzou zjistil, jeho železné zásoby čokolády pro akutní potřeby začínaly opět jaksi podezřele rychle docházet (tenhle měsíc už podruhé)… Tmavovlásek si odevzdaně povzdechl. Asi by měl tu svoji závislost na konzumaci švýcarské čokolády vážně trochu krotit.

"Mňáu!"

Minho překvapeně sklonil zrak. "Nayllie, co ty tady?" oslovil vesele kočku, jež si to suverénně a s nenucenou elegancí neslyšně ťapkala po jeho boku. "Rozhodla ses poctít jednoho vyšinutého vyděděnce trpícího na hlavu padlými vizemi svou drahocennou společností?"

Nayla s jakousi teatrální přezíravostí zvedla svoje pronikavě modré oči a souhlasně zamňoukala.

"Víš, Nay," zabručel Minho zadumaně, "jsem čím dál tím zmatenější. Až dodneška jsem v těch vidinách vždycky vídal jen vzpomínky, ale tohle… tohle bylo jiné. Tohle byla přítomnost. Ten "někdo" před pár minutami oživil profesora Heechula. A Heechul ho oslovil mým jménem," přemítal mladík nahlas, přičemž se zuřivě hryzal do spodního rtu. "Skoro jako by… Je možné, že bychom si byli tak moc podobní?"

"Mňau," odvětila stručně tázaná kočka.

Severní křídlo hradu, vyhrazené pokojům a společenským místnostem studentů, je ve své momentální liduprázdnosti přivítalo pochmurným skličujícím tichem. Minho se bojácně zastavil ve dveřích. Očima obezřetně přelétl šerý prostor před sebou. Proč jen má ze všech těch stinných koutů tak neblahý pocit…? Nayla však jeho neopodstatněné obavy evidentně nesdílela. Zamračeně nakrčila čumák, s vyzývavým mňaufnutím typu "přestaň být paranoidní, blbče" mrskla ocasem a směle vykročila ke schodišti. A tmavovlasý ji za hlubokého povzdechu nad vlastní nesmyslnou bázlivostí poslušně následoval.

Odemkl dveře svého pokoje a pustil Naylu dál. Ta s děkovným mňouknutím vcapkala dovnitř, naprosto automaticky vyskočila na Minhovu postel a v jejím čele se spokojeně stočila do klubíčka. Mladík zatím odložil školní tašku na zem vedle psacího stolu, vyskládal sešity a učebnice a schoval nové zásoby sladkého do šuplete svého nočního stolku, načež se znaveně složil na lůžko vedle Nayly.

"Řekni, holka, co mám dělat? Proč jen se mi to děje? Jo, proč…? Ta nevědomost je z toho všeho totiž to úplně nejhorší. Kdybych tak měl nějaké… vodítko. Nějakou stopu. Nebo ještě líp někoho, kdo ví, oč vlastně jde…"

Nayla chápavě pokývala hlavou. A pak zasvěceně zvedla oči vzhůru.

Minho střelil zmateným pohledem od kočky ke stropu a zase zpátky. Na mysli mu znenadání vyvstala Kyuhyunova nejzásadnější a dosud nezodpovězená otázka týkající se Heechulovy dobrovolné smrti: 'Proč se rozhodl zabít zrovna ve vašem pokoji?' Tmavovlasému přeběhl mráz po zádech. "Nay, ty myslíš…?"

Kočka kývla a seskočila z postele. Minho se ještě naposledy zadíval na zcela nevinně vyhlížející bílý strop. Kéž jen by se z něj dalo vyčíst tajemství, které skrývá pokoj nad ním…

"Mňau?"

"Jdeme," přisvědčil Minho a s Naylou v patách spěšně vykročil ze dveří. Dřív než si to moje racionální uvažování rozmyslí.

•••

"Tak?" Tmavovlásek se rozpačitě rozhlédl po pokoji. "Co teď?"

Nayla ostražitě přimhouřila svoje veliké pronikavé oči, načež pomalu a rozvážně přeťapkala do středu místnosti. "Mňáu?"

"Jo, tam někde ležel Heechul," vzdychl Minho a opřel se o stěnu. "Zajímalo by mě, jak dlouho jim trvalo to tu vyčistit…"

Kočka zaprskala jako rozčilený kárající profesor.

Choi chlácholivě zvedl ruce. "Jasně, už žádné přemýšlení nad blbostmi, slibuju. Takže k věci. Z téhle místnosti mi běhal mráz po zádech už ve chvíli, kdy jsem sem poprvé vešel. Z jejích stěn dýchá něco temného, něco nenávistného…" Minho v náhlém osvícení vytřeštil oči hrůzou. "Dýchá z nich smrt," zašeptal otřeseně. "Něco se tu v minulosti stalo, Nay. A nebylo to nic hezkého."

Nayla triumfálně zasyčela. A její rentgenový pohled se ve zvědavém očekávání zabodl do mladíkovy zděšeně ohromené tváře.

Ona to ví, pochopil Minho, zíraje na Zhoumiho kočku jako na zjevení. "A chceš, abych i já viděl, co se tady odehrálo, je to tak? Proto jsi mě sem dovedla."

Nayla přikývla.

"Je to další z jeho vzpomínek, že ano? Jenže… já nevím, jak se k ní dostat," pokrčil tmavovlásek bezradně rameny. "Neumím to nijak ovládat, ty vzpomínky ke mně přicházejí svévolně, prostě samy od sebe…"

Smrt. To slovo se mu rozeznělo v uších jako děsivá neutichající ozvěna. Bolest tepající v hlavě zesílila. Před očima se mu zatmělo, kolena podlomila. Minhovo tělo se bezvládně zhroutilo k zemi.

Stál v tom samém pokoji, avšak o několik století dříve. Stěny se skvěly tmavou královskou modří, těžké závěsy dovnitř i skrze vysoká okna pouštěly jen poskrovnu slunečního svitu. Veškerý nábytek byl kontrastně proveden ve světlém dřevě a celému interiéru nejpůsobivěji dominovala obrovská honosná postel s nebesy, zabírající téměř polovinu prostoru místnosti. Minha nepříjemně zamrazilo. Nebyl svědkem podobné vzpomínky již dříve?

Tuto nejasnou obavu však vzápětí vystřídal daleko větší a děsivější šok - fakt, že osoba stojící jen pár stop před ním a třeštící na něj v čiré hrůze své temně hnědé oči, je profesor Jonghyun.

"Jonghyunnie," promluvil něžně, v jeho hlubokém hlase však zaznívala zcela zřetelná příměs bolesti. "Nedívej se na mě takhle. Pořád jsem to přeci já. Vůbec nic se nezměnilo. Prosím tě…" zašeptal téměř zoufale a udělal směrem k oslovenému muži jeden opatrný krok.

Jonghyun zděšeně vyjekl. "Nepřibližuj se ke mně!" zaječel hystericky a prudce ucouvl. "Nepřibližuj se, ty… ty ZRŮDO!"

Slyšet to bylo jako dostat tvrdou ránu do břicha. Minho cítil, jak se bolestná sklíčenost v jeho nitru mění ve zlostnou uraženou ješitnost. Jak se ten krvežíznivý pokrytec vůbec opovažuje…!

"Zrůda? Takže já jsem zrůda?" zasyčel mrazivě, pohrdavě ohrnuje horní ret. "Trochu paradox, nemyslíš? Mám ti snad připomínat, kolikrát a s jakým potěšením ses touhle zrůdou po svém boku chlubil ve společnosti? Kolikrát jsi škemral, jen abys s touhle zrůdou mohl sdílet lože? Kolikrát jsi opakoval, jak tuhle zrůdu zbožně a bezmezně miluješ…?"

"A - ale…" hlesl Jonghyun přiškrceně, "ty… ty jsi mi lhal!"

"Lhal?" rozesmál se nevesele. "To ty jsi nechtěl znát pravdu. Tvrdil jsi, že nepotřebuješ znát mou minulost, nemusíš vědět, co jsem zač. Jelikož "beze mě nemůžeš žít a miluješ mě víc než cokoliv na světě"," odcitoval s hořkým úšklebkem na rtech Jonghyunova slova. "A já ti věřil. Ale protože mi na tobě záleží, nechtěl jsem k tobě být neupřímný… jenže teď vidím, jak velká to byla chyba."

Ublížený výraz v Jonghyunově tváři rázem vystřídala krutá kamenná maska. "Démoni jsou nelidské stvůry. Odporná stvoření, monstra vraždící druhé pro svůj vlastní zvrácený požitek," zopakoval mechanicky nemilosrdnou frázi naučenou duchovním. "A ty jsi mě celou tu dobu klamal tímhle… tímhle nádherným lidským tělem… To snad nebyla lež?!"

"Přestaň mě laskavě urážet těmihle přízemními náboženskými žvásty," zavrčel vztekle a hrdě vzepjal hruď. "Neklamal jsem tě. Nikdy a ničím. Tohle je má skutečná podoba," odtušil bezbarvě, trpkým pohledem hypnotizuje Jonghyunův ohromený obličej. "Svět není jen černý a bílý, víš? Tak jako nejsou stejní všichni lidé, nejsou stejní ani démoni. Řekni, byl jsem příliš naivní, když jsem doufal, že to pochopíš?"

Jonghyun zavrtěl hlavou, načež zdrceně svěsil ramena a rozpačitě sklopil zrak k podlaze.

Minho pocítil mučivě ostré bodnutí u srdce - střepy zničené důvěry a lásky jeho neznámého k profesoru Jonghyunovi trhaly jeho nitro na kousíčky. "Chápu," špitl s téměř hmatatelným zklamáním v hlase a obrátil se ke dveřím. "Sbohem, Jonghyune."

"'Sbohem'?" Starší se syčivě nadechl. "Kam si myslíš, že jdeš?!"

S upřímnou nechápavostí v očích se otočil zpět. "Odpusť, Hyune, ale já mám svou hrdost. Nehodlám setrvávat vedle někoho, kdo ve mně vidí zrůdu a štítí se mě pro to, co jsem…"

"NE!" vyštěkl Jonghyun sípavě. "Ty mě neopustíš, Min Ho."

"Změnil jsi snad svůj názor na démony?" povytáhl skepticky obočí.

Hnědovlasý zavrčel jako rozlícená šelma. " Ty…! Nemáš absolutně žádné právo dávat mi jakákoli směšná ultimáta…!"

S unaveným povzdechem odvrátil zrak. "Odcházím," oznámil a natáhl ruku ke klice. Než se jí však stačil byť jen dotknout, popadl jej Jonghyun surově za zápěstí, smýkl s ním ode dveří k posteli a vrazil mu takovou facku, až Minho vrávoravě klopýtl o několik kroků vzad.

Zděšeně se chytil za pálící tvář, nevěřícný pohled upíraje do bestiální zuřivostí zkřivené tváře muže před sebou. Hlavou mu prolétla ozvěna Erikových varovných slov. Po páteři mu přeběhl mrazivý, paralyzující záchvěv strachu. 'Ty si vůbec neuvědomuješ, jak moc ti může ublížit, Min Ho… Měj se před ním na pozoru, moc tě prosím. Věz, že rozlítíš-li "míšence", nemá v porovnání s tou jeho tvá fyzická síla pražádnou šanci.'

Z Jonghyunova hrdla se vydralo hrubé zvířecí zavrčení. Mrknutím oka překonal vyvstalou vzdálenost mezi nimi, sevřel jeho paže v bolestivě mocném stisku a mrštil s ním na baldachýnovou postel.

Překvapením zalapal po dechu, načež se vyděšeně zajíkl, když jej starší muž nekompromisně uvěznil pod sebou a zápěstí mu tvrdě přirazil k hlavě. " Ty ode mě neodejdeš, neopustíš mě…!" procedil Jonghyun temně. "Jsi můj, rozumíš…?! Jenom můj…!"

Zvířeckost. Surovost. Majetnickost. Přesně to se odráželo v Jonghyunově pohledu. Zuřivost divokého hladového zvířete. Hrdelně zavrčel a bez jakékoli rozvahy se zahryzl hluboko do Minhova krku.

Jeho bolestný pronikavý výkřik se zoufale odrazil ode stěn. Do očí mu vhrkly slzy. Již tolikrát mu přeci poskytl svou krev, tak proč…? Žádná slast, žádná opojná rozkoš - jen palčivá nesnesitelná bolest ochromující celé jeho tělo. Veškerá síla jej až výsměšně rychle opustila. Cítil, jak se Jonghyunova ramena otřásají trhavým pláčem, jak se železný stisk okolo obou jeho zápěstí mění v něžné, téměř mazlivé laskání. V zuřivém chlemtání jeho krve však neustával. A ta životodárná tekutina prýštila z poraněné krční tepny až příliš rychle… Z úst mu unikl vyděšený hysterický vzlyk. Já nechci umřít!

Minhovy útroby sevřel chlad. Nebylo pochyb. Znovu se ocitl v té samé vzpomínce, jejíž útržek se mu odhalil toho večera, kdy Taeminovi poprvé nabídl svoji krev.

Toho budeš litovat, Jonghyune.

Po tváři mu stekla poslední slza. Zavřel oči a s tichým výdechem se smířeně odevzdal do ospalé náruče smrti. Vnímal už jen okrajově, že se Jonghyun zajíká nelíčenou hrůzou, že jej zoufale objímá a vine ke své hrudi, že za bezútěšného vzlykotu marně opakuje: "Ne, ne, tohle jsem nechtěl, ne, ne…! Lásko, podívej se na mě, prosím…! Proboha, co jsem to provedl?! Min Ho, miláčku, neopouštěj mě, zůstaň se mnou, prosím…! Ach bože, tohle jsem nechtěl, tohle ne…!"

Nezbylo nic.

Jen tma.

A ticho.

 

•••

Už ve chvíli, kdy Minho opouštěl třídu, měl Yesung neblahý pocit, že je něco špatně. A když pár minut po zvonění na čtvrtou hodinu Zhoumi s děsem v očích vyskočil z lavice a bez jediného slova vystřelil z učebny (přičemž Kris a Onew vyplašeně zaječeli a Donghae samým zděšením spadl ze židle), bylo Sungovi jasné, že jeho tušení bylo zcela oprávněné.

"Buďte tu jako myšky, jasné?" zpražil zaražené a značně nechápající studenty výhružným pohledem, načež kvapně vyběhl za svým svěřencem.

Dohonil Zhoumiho těsně před vchodem do severního křídla. A stačil jediný jeho pohled, aby Yesung pochopil. Bez meškání znovu vyrazili vpřed. Schody do druhého patra brali po dvou.

"Minho!" Zhoumi se vřítil do pokoje jako rozzuřený tajfun.

To Yesung vešel o poznání kultivovaněji. S povzdechem opatrně zavřel Miho agresivním výpadem profesionálního ranaře téměř vyražené dveře a s lehkým mrazením v zádech se obezřele rozhlédl po místnosti. Vše vypadalo tak mimořádně normálně… že šlo jen stěží uvěřit tomu, co se tu před týdnem stalo. Zachmuřeně zavrtěl hlavou a podřepl vedle Zhoumiho, aby mu pomohl Minhovo bezvládné tělo zhroucené u zdi dostat do polohy jakéhos takéhos sedu.

Černovlásek svého sinalého přítele něžně pohladil po lících, načež se dlaněmi pomalu svezl na jeho ramena a jemně s ním zatřásl. "Miláčku, prober se," zašeptal naléhavě, žaludek sevřený mrazivým strachem, bezděčně k němu připlouvajícím z Minhova podvědomí. "Vrať se ke mně…"

Jako na povel se Minhovo tělo prudce, nepřirozeně mocně napjalo. Mladík zoufale zalapal po dechu, vytřeštil oči… a srdceryvně vykřikl hrůzou.

"Minho! Minho!" Zhoumi nekompromisně zesílil své sevření kolem tmavovláskových třesoucích se ramen. "Podívej se na mě! Už je to pryč, ano? Nikdo ti neublíží, lásko. Jen klid."

Rozechvělý a naprosto dezorientovaný Minho upřel svůj vyděšený pohled do jeho úzkostí pobledlé tváře. A zmateně zamžikal řasami. "Zhoumi?" hlesl nejistě, načež se svému příteli s tichým úlevným vzlykem zhroutil do náruče. "Ach, MiMi…!"

"Ššš, už je po všem." Černovlásek chlapce láskyplně políbil do vlasů a jal se jej konejšivě hladit po zádech. "Co jsi viděl, zlato?"

Minho bezděčně zajektal zuby a sevřel v pěsti lem Zhoumiho uniformy. "On ho zabil. Přímo tady. V tomhle pokoji…"

Yesung, až doposud v diskrétní mlčenlivosti klečící vedle nich, se znenadání rázně napřímil. "Kdo zabil koho?" Ať se snažil, jak se snažil, jen stěží dokázal skrýt rozčilené vzrušení ve svém hlase.

Minho pohledem rozpačitě zatěkal mezi svým dychtivostí hýřícím učitelem a nadmíru zvědavě se tvářícím přítelem. Jako by zvažoval, zda-li jim skutečně může říci pravdu, aniž by riskoval, že bude z jejich nejlepší dobré vůle neprodleně vyzván k akutnímu sezení u psychiatra.

"Profesor Jonghyun," odtušil opatrně. "On… on je Kim Jonghyun, zakladatel naší školy. Já vím, že to zní naprosto šíleně, ale musíte mi věřit! Viděl jsem, jak před těmi pěti sty lety zabil toho druhého. A druhý zakladatel je můj člověk! Teda - démon. To do jeho vzpomínek nahlížím. Vlastně nejen vzpomínek… A jmenuje se Min Ho."

Zhoumi s očima nevěřícně vykulenýma jen naprázdno klapl pusou. Zato Yesung s hořkým úšklebkem na rtech spokojeně pokýval hlavou a založil ruce na prsou. "Takže tady? Hmm… No výborně. Tím je tedy tajemství výběru místa Heechulova skonu konečně objasněno."

"He?" Mi a Minho si spolu vyměnili jeden dlouhý a absolutně nechápavý pohled. "Objasněno…? Zlato, mám takový nemilý pocit, že nám něco velice podstatného uniká…"

"Evidentně znalost staré magie," povytáhl Sung naoko káravě obočí, avšak ihned nato s lehkým úsměvem na rtech začal s vysvětlováním: "Místo, kde se jednou odehrál násilný čin toho nejtěžšího kalibru, je již nadobro poznamenáno takzvaným "cejchem smrti"… který jsou někteří lidé s velmi citlivou intuicí schopni podvědomě vycítit," dodal příznačně, zrakem významně ulpívaje na Minhovi. "A každý člověk, který byť jen teoreticky přemýšlí o vlastní sebevraždě, je k tomuto místu zcela neodolatelně přitahován. Nu, a pokud se skutečně rozhodne ji uskutečnit, učiní to v drtivé většině případů právě tady. V tom dřímá jádro celé té 'fantastické záhady'."

Tmavovlásek se nervózně kousl do rtu. "Ehm, když už mluvíme o profesoru Heechulovi…"

"Ano?"

"V té předchozí vizi, ve třídě, jsem viděl… jak vstává z mrtvých."

Yesung zaujatě svraštil čelo. "Jen tak?"

"Uhm, no, ne. Min Ho jej oživil. Asi. Určitě."

"Zajímavé…"

Zhoumi v čirém zoufalství zavyl jako pes s ocasem přišpendleným k podlaze jehlovým podpatkem. "Zajímavé?! Člověk, s nímž má Minho jakési divné spojení, je ve skutečnosti démon, co vrátil život mrtvýmu Heechulovi, a tajemnej zakladatel naší školy v jednom, kterýho před pěti sty lety zabil náš angličtinář, kterej by už měl být vlastně taky dávno mrtvej, a vy řeknete jen: "Zajímavé"?! Co vy jste vůbec zač?!"

"Zhoumi, nebuď hysterický."

"Ha?! Já JSEM hysterický i kvůli DVOJCE ze zkoušení! Takže po mně LOGICKY nemůžete chtít, abych v takovéhle situaci zůstal v klidu!" vyjekl černovlásek podrážděně, načež se s odevzdaným povzdechem otočil k Minhovi. "Takže Heechul je naživu?"

Mladší váhavě přikývl. "Asi ano."

"Tvůj neznámý je démon, který se jmenuje stejně jako ty."

"Ano."

"A profesor Jonghyun, který na tebe mimochodem permanentně zírá jako na kus masa, je zakladatel Kim Jonghyun, který toho démona kdysi zabil. Jenže patrně ne tím správným způsobem, protože ten… Min Ho žije."

"Ano."

"Takže mu ani neurval hlavu, ani nevyrval srdce z těla, ani ho neprobodl posvátným ostřím."

"ZHOU MI!" Minho se otřásl odporem.

Černovlásek chlapce s omluvným úsměvem pohladil po zádech. "Promiň, miláčku, jen přemýšlím nahlas. Tak…" zvědavě naklonil hlavu na stranu, "jak ho zabil?"

Minho překvapeně zpozoroval, že sebou Yesung při Miho otázce bezděčně trhl. Jako kdyby snad… Hloupost! okřikl se v duchu. Není přece možné, aby o tom Yesung něco věděl. Leda by si před ním pustil Jonghyun pusu na špacír. Jenže… proč by to dělal? Proč by se Yesungovi svěřoval s něčím takovým? A proč právě jemu? Minho sjel profesora magie od hlavy až k patě podezřívavým pohledem, když si s notnou dávkou konsternace uvědomil, že Sunga vlastně nic z toho, co jim tu právě vyjevil, ani trochu nepřekvapilo.

"Prokousl mu krční tepnu."

Zhoumimu spadla čelist. "Cože? To jakože profesor Jonghyun je… upír?"

"Ne. Poloviční démon," opravil ho nevzrušeně Yesung. "A prosil bych neplést si takto zásadní terminologii s fiktivním beletristickým označením od Brama Stokera."

Minho užasle vydechl. "Poloviční démon? Takže to znamená, že i oni jsou - ." Choii, ty IDIOTE! Vytřeštil oči hrůzou a chvatně si připlácl ruku na ústa. Avšak příliš pozdě. Byl s to už jen bezmocně sledovat, jak se Zhoumiho půvabná bledá tvář vyjasňuje náhlým, ohromeným poznáním.

"Ale stejně tak jako smyšlení upíři, potřebují i poloviční démoni ke svému přežití krev, že?" otázal se černovlasý bezbarvě, načež po svém vyjukaně se tvářícím příteli sekl pronikavým pohledem. "Hádám, že optimálně asi tak jednou týdně, nejčastěji ve čtvrtek, popřípadě v pátek večer, viď, Minho?"

Mladší pocítil nutkavou potřebu zvracet. "MiMi, já - ."

Zhoumi jej však nenechal domluvit a rázně se obrátil na Yesunga. "Co jsou tihle poloviční démoni vlastně zač?"

"Jedinci, v jejichž žilách koluje daleko výraznější množství démonské krve, než je u členů rodu s démonickým předkem obvyklé," odvětil Sung. "Potíž je v tom, že poloviční démon je ve své podstatě mnohem více člověkem než démonem, a protože démonská krev je pro člověka jedovatá, začne jej po čase zabíjet zevnitř. Od té chvíle musí poloviční démon pro své přežití až do konce života pravidelně konzumovat lidskou krev, aby démonickou složku ve vlastních žilách udržoval v únosné a zdraví bezpečné míře.

Nikdy není předem jisté, ve které generaci se poloviční démon objeví. Zaručené je pouze to, že se nemohou projevit dva poloviční démoni v jedné generaci jedné rodiny. Bytosti jejich druhu jsou vcelku dost vzácné a jejich největší výskyt se udává právě tady, na východě asijského kontinentu."

"Vy jste jako chodící encyklopedie, fakt že jo," zafrkal Mi uznale.

"Ehm," pípl opatrně Minho, "a co se stane, když se poloviční démon napije krve démona? Chci říct, že Min Ho je přece démon a Jonghyun se jeho krve minimálně jednou napít musel."

Zhoumi se zájmem přikývl. "To je dobrá otázka."

"Nu, v takovém případě se nabízejí pouze dvě možnosti. Pokud je poloviční démon dostatečně silný a jeho tělo se s takovým náporem čisté démonické krve dokáže poprat, osvědčí se na něm její účinky vesměs velice pozitivně - zlepšuje jeho zdravotní stav, zbystřuje smysly, zvyšuje fyzickou i magickou sílu. Démonská krev je ovšem silně návyková a poloviční démon se prakticky stává jejím otrokem. Touží jen a výhradně po krvi onoho určitého démona a jenom s odporem je schopen pozřít jinou krev než tu jeho. To je Jonghyunův případ."

Minho těžce polkl. "A - a když poloviční démon dost silný není…?"

"Tak zemře. Přirozeně." Yesung pokrčil rameny. "Ale dost už toho, měli bychom jít. My dva," kývl na Zhoumiho, "zpátky do vyučování a ty do svého pokoje. Zalezeš do postele a nevystrčíš z ní paty až do večeře, srozuměno?" S ustaraným povzdechem tmavovláska pohladil po líci. "Myslím to vážně, Minho, potřebuješ se prospat. Dva výlety do cizí mysli tak krátce po sobě musejí být strašlivě vyčerpávající."

"Tak hrozné to zase není," odvětil Minho šeptem a s povděkem přijal Zhoumim nabízené rámě. Téměř zoufale se k příteli přitiskl. Ne, nemůže o něj přijít. Jestli ho Mi opustí… nezvládne to. Ani s Taeminem po boku. Nedokáže bez něj být. Prostě ne.

Yesung už sahal po klice, když se tmavovlásek s překvapeným vyjeknutím rozvzpomněl na svou němou společnici. Prudce se obrátil nazpět. "Kde je Nayla?"

"Nayla?" nakrčil Sung nechápavě čelo.

"No ano, přišla sem se mnou…"

Učitel zavrtěl hlavou. "Jsem si zcela jistý, že když jsme přišli my, žádná kočka v pokoji nebyla."

"Žádný div. To moje zvíře umí procházet i zavřenými dveřmi," mávl Zhoumi rukou a pevněji stiskl přítelovu paži. "Mohu Minha doprovodit do pokoje?" Tak se s Yesungovým laskavým souhlasem oba v naprosté mlčenlivosti odebrali o patro níže.

"Nemám zavolat na ošetřovnu?" zachmuřil se starostlivě černovlásek, když se Minho, v obličeji nezdravě zsinalý, vysíleně sesunul na svoji postel.

Mladší však rázně zavrtěl hlavou. "Je mi to líto, MiMi," hlesl sklíčeně a zahanbeně sklopil zrak. "Moc mě mrzí, že jsem k tobě nebyl upřímný, ale pochop, prosím, že tohle nezáleželo na mně. Bylo to jejich tajemství a já neměl absolutně žádné právo ho komukoli vyzradit. Ani tobě ne."

Zhoumiho rty se zvlnily ve smutném chápavé pousmání. "Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit. Bylo mi jasné, že ti čtyři něco tají, že je něco spojuje, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se za tím úzkostlivým tajemstvím skrývá potřeba pít lidskou krev. A to jsem si myslel, že Siwona a Kyuhyuna celkem dobře znám… Jak dlouho už to o nich vlastně víš?"

"Asi tak… měsíc?"

"Hmm, a jak dlouho už dáváš svoji krev Taeminovi?"

S tvářemi zrudlými rozpaky se Minho nervózně hryzl do rtu. "Ehm, tím to jaksi celé tak nějak, dá se říct, začalo… Ale může za to Key!"

"Ach ták." Starší vyprskl smíchy. "A pro vás dva to jistě musela být příšerná oběť, že?"

Tmavovláskovou tváří prolétl vyděšený výraz absolutní nevěřícnosti. Tohle… není normální. Jak může jeho žárlivý, hysterický MiMi v takovéhle situaci žertovat?

"Odpočiň si, zlato," mroukl Zhoumi s úsměvem a vtiskl Minhovi na rozloučenou něžný polibek na čelo. Měl se již téměř k odchodu, avšak na poslední chvíli se zarazil ve dveřích. "Je tu ještě… jedna věc," nakousl opatrně.

"Ano?" Mladší se zachvěl. Tón přítelova hlasu se mu ani v nejmenším nelíbil.

Mi na něj úkosem pohlédl. "Nechci aby ses cítil povinen se mnou zůstávat, Minho. Tvoje štěstí je pro mě vším a pokud si přeješ být s Taeminem, nebudu vám bránit. V tom případě tě ale snažně prosím," vydechl zdrceně, "nedělej ze mě idiota."

Chtěl vykřiknout, ale ze rtů mu nevyšla ani hláska. Chtěl MiMiho zastavit, ale vlastní tělo mu vypovědělo poslušnost.

Dveře pokoje se za jeho milovaným s definitivní platností zavřely. Místnost se ponořila do tísnivého ticha. A Minho cítil, že se mu do očí hrnou hořké slzy plné beznaděje.

Netroufal si ani odhadnout, kolik času uplynulo, než se dokázal sebrat natolik, že byl schopen vstát a rozběhnout se do hlavní budovy. Z přehledu rozvrhů na nástěnce v prvním poschodí zjistil, že prváci mají teď, pátou hodinu, v učebně číslo dvacet matematiku s profesorem Shindongem. Bez meškání tedy vystoupal do třetího patra a s netrpělivým povzdechem se posadil do výklenku u okna, přímo naproti dveřím třídy. Trvalo snad celou věčnost, než se konečně ozvalo spásné zadrnčení zvonku a studenti se hlučně vyhrnuli na chodbu.

"Taeminnie! Kyuhyune!"

Oba oslovení chlapci se udiveně prodrali davem spolužáků k Minhovi.

"Proboha, Minho, miláčku! Vypadáš, jako bys sebou měl každou chvílí seknout! Co - co se stalo?" vypískl vyplašeně Taemin a, nebere ohled na to, že se nacházejí v chodbě plné lidí, skočil mrtvolně bledému tmavovláskovi kolem krku.

"Víš, Taemine," Kyuhyun si významně odkašlal, "myslím, že na veřejnosti bys měl, pro vlastní dobro, projevy svojí nehynoucí náklonnosti přece jen trochu krotit."

"Už není třeba," zamumlal trpce Minho. "Zhoumi to ví. Ví o všem."

Černovlásek na něj vytřeštil oči. "O všem?"

"O všem."

"Jako… úplně o všem?"

"Úplně o všem."

Taemin panicky zařval. "JSEM MRTVEJ MUŽ!"

"To teda jsi," přikývl Kyuhyun a vytáhl z tašky mobil. "A tohle je stav nouze." Vyťukal něčí číslo a přiložil telefon k uchu. "Zdar, Keyi, máme pohotovost. - Ne, na nic se neptej. Prostě se vykašli na dramaťák a urychleně naklusej do Chulova apartmánu. - Ano, myslím to opravdu vážně. - Jo, teď hned. - Ne, Minho neumřel. - Ani neumírá. - Ne, Taemin se fakt neproměnil v duhovýho jednorožce. - Ani v chlupatýho dinosaura. - Ne, Yesungova želva se NEPOKUSILA spáchat harakiri. - KEYI, mohl by ses přestat chovat jako vypatlaná blondýna a udělat, co ti říkám?! - Já VÍM, že jsi blondýna. Ale rozhodně NE vypatlaná. - Jasně, nemáš zač. - Jo, jestli ho cestou potkáš, přiveď ho taky. - Dobře, zatím."

•••

"Tak jo." Kyuhyun nadmíru seriózně založil ruce na prsou. "To, že máš mentální spojení s démonem, je fakt hustý. To, že ten démon je jeden ze zakladatelů naší školy a jmenuje se stejně jako ty, je ještě hustší. To, že my čtyři tady jsme ve skutečnosti poloviční démoni - ."

"JE PROSTĚ PŘÍŠERNÝ!" zaječel cholericky Key, přiskočil k velkému zrcadlu a se zoufalým zavytím si vjel rukama do vlasů. "Tohle je přeci tvář anděla, ne polovičního démona! Ach bože, co když se ze mě stane monstrum? Co když mi začnou růst šupiny a drápy a budu slintat hůř než Kyuhyun při pohledu na Zhoumiho zadek?!"

"Broučku," Onew se zářivě usmál a v uklidňujícím gestu položil blonďákovi dlaně na ramena, "jsi vzdáleným příbuzným nějakého démona vyšší či nejvyšší kategorie. A ti, jak známo, patří k těm nejnádhernějším bytostem, jaké kdy lidské oko spatřilo. Z čehož plyne, že k takovýmhle obavám nemáš pražádný důvod. Budeš, tak jako oni, až do konce svého života stejně dokonalý jako dosud."

"Takže má oslnivá krása je nezměnitelně a nezvratně zakódovaná v mých démonských genech? Napořád?" Key se zatetelil radostí. "V tom případě všechno beru zpět. JE FANTASTICKÝ BÝT POLOVIČNÍM DÉMONEM!"

"Jsem vážně moc rád, že jsme se nakonec, ačkoli každý jinou cestou, dobrali stejného závěru," zafrkal uštěpačně Kyuhyun. "Tak dál. To, že je profesor Jonghyun druhý zakladatel akademie Kim Jonghyun, neúspěšný vrahoun toho tvého démona, jej do příliš důvěryhodné pozice nestaví."

Siwon, vískaje blaženě se tvářícího Donghaeho ve vlasech, souhlasně přitakal. "Co víc, je stejný jako my…"

"A trpí až nezdravě vášnivým zájmem o našeho Minha," zapředl medově Key.

Taemin výhružně sevřel ruku v pěst. "Jen přes moji mrtvolu!"

"No, to nebude trvat dlouho," poznamenal cynicky Hae.

Dlouhovlásek vytřeštil oči a zbledl jako stěna. Minho jej konejšivě objal kolem pasu.

"Ehm," Onew se rozpačitě podrbal za uchem, "jak se vlastně Zhoumi tvářil, když… no… zjistil, že ty a Taemin… Zuřil?"

"Ne," tmavovlasý nešťastně potřásl hlavou. "A to je na tom to nejděsivější! Byl úplně v klidu!"

"Zhoumi a v klidu?" Wonovo obočí užasle vystřelilo vzhůru. "To není možný!"

"Takže existuje reálná šance, že se dožiju zítřka?" kuňkl s nadějí v hlase Taemin.

"A existuje alespoň nějaká šance, že ode mě po zjištění, co jsem zač, Zhoumi s křikem neuteče?" fňukl Kyuhyun.

"Když neutekl doteď, nemůže ho taková drobnost jako tvá krvesací závislost zastrašit," ušklíbl se Key.

"Proboha!" Minho v náhlém osvícení hrůzou zalapal po dechu a kecl na zadek. "Já už vím, proč to s ním ani nehnulo! On už mě NEMILUJE! Po nádherným roce nádhernýho vztahu pochopil, že si ho nezasloužím… a opustí mě! No ještě aby ne, patří mi to! Ale… žít bez něj - to radši skočím z východní věže!"

"Jestli budeš tak hodný a počkáš, než zjistím, jak moc jsem se MiMimu zhnusil, můžeme eventuelně skočit spolu," navrhnul Kyuhyun.

Tmavovlásek dojatě roztáhl paže. "Bratře, pojď na mou hruď!" Kyu popotáhl, hupsl na kraj Heechulovy/Siwonovy rozestlané postele a sevřel Minha v oddaně mocném objetí.

"Vy dva," Key nakrčil nos, "se chováte jako šáhlí psychopatičtí fanatici! Být Zhoumim, uteču od vás obou! Ačkoli…" vyzývavě svého spolužáka sjel očima, "v Minhově případě bych asi dlooouho váhal…"

"I kdybys věděl, že tě podvádí?" nadhodil Onew téma k zamyšlení.

"Ale Minho Zhoumiho nepodvádí!" ohradil se Taemin. "Teda, ne v tom… plnohodnotném slova smyslu."

"Mlč, ty rozvraceči fungujících vztahů!" zahřměl Siwon. "Celé je to tvoje vina! Víš, jak mohli mít krásný děti?! Samozřejmě, pokud by nepodědily Zhoumiho nos. Takovou katastrofu by ani legendární krása rodiny Choi nevyžehlila… Nicméně, vy dva jste magoři. Totální. Copak ta vaše kostnatá manekýna stojí za sebevraždu?!"

Minho si vyměnil smrtelně vážný pohled s Kyuhyunem. "Je vidět, že Siwonnie nikdy neměl to štěstí poznat a pochopit, co znamená milovat MiMiho."

Key zbystřil jako kočka, jež právě zmerčila myš. Jeho tváří prolétl výraz nenadálého pochopení, rty zvlnil v potměšilém úšklebku a namířil prstem na Kyua. "Zhoumi nebo Yesung?"

Černovlásek nechápavě zamrkal. "Co prosím?"

"Nepřemýšlej a odpověz: Zhoumi nebo Yesung?"

"Ehm… Zhoumi?"

"Ha! Já to tušil!" zaječel triumfálně blonďák. "A tys nás celou tu dobu tak šikovně tahal za nos…!"

"O - o čem to sakra mluvíš?!"

"Jak o čem, co o čem? Přece o tom, že miluješ Zhoumiho!"

"A ne snad?" pozdvihl Minho tázavě obočí, když spatřil Kyuhyunův šokovaný výraz.

"Já - já," zakoktal se zmateně mladší, "já nevím. Nikdy jsem nad tím… nepřemýšlel…"

"Tak moment. Mám v tom guláš," rozhodil Donghae chaoticky rukama. "A co Yesung? Já to nechápu… Takže Kyuhyun miluje Zhoumiho a ne Yesunga?"

"Blbost!" mlaskl roztrpčeně Siwon. "Všichni ve škole přece vědí, že -!"

"No právě. Všichni vědí, všichni říkají, ALE Kyuhyun pravdivost tohohle fascinujícího drbu nikdy nepotvrdil," oponoval mu zamyšleně Onew. "Nemám pravdu?"

"Ale já Yesunga miluju!" vyhrkl Kyuhyun. "Teda… myslím, že ho miluju… Nebo… Já nevím! Do háje! Vždyť já ještě nikdy nikoho nemiloval, tak jak to můžu vědět?! Jsem jenom šestnáctiletý, sice sexuálně zhýralý, ale romantickou láskou doposavad nepolíbený děcko!" Černovlásek se bezradně chytil za hlavu. "Tupě jsem si vsugeroval to, co tvrdili všichni okolo, a vůbec nepomyslel, že by…! Proboha, PROČ jsem nad tím vůbec nepřemýšlel?!"

"Možná proto, že ti na Yesungovi tak moc záleží, že ti to prostě přišlo… správné. Víš, Kyu, myslím, že ti rozumím." Minho mladšímu chlapci položil ruku kolem ramen. "Taky Yesunga miluju. Platonicky. Nejspíš je to ode mě přehnané a až přespříliš zidealizované, ale… on je pro mě jako bůh. Dokonalý a naprosto nedosažitelný. A já si ho nesmírně cením a obdivuju ho a mé city k němu jsou, troufám si tvrdit, silné a upřímné - ale pouze v té nejčistší a nejnevinnější rovině. A neumím si ani představit, že by to snad mohlo být jinak… Jenže já vedle sebe vždycky měl Miho. I když jsme spolu nechodili, pokaždé tu pro mě byl, už dlouho předtím, než jsem vůbec nastoupil na vyšší střední. Kdežto ty jsi do toho spadl po hlavě. Chápeš, co tím chci říct?"

"Minho," Kyuhyun nevěřícně klapl pusou, "ty mi mluvíš z duše!" vydechl ohromeně. "A… Proboha! Mně už to konečně dává smysl!"

Tmavovlásek na něj spiklenecky mrkl. "Tak to jsem moc rád."

"To snad není možný!" zařval Siwon. "Co to s váma všema dneska je?! Doprdele, MINHO! Ty nemáš být RÁD! Vždyť to je šílený…! Uvědomuješ si vůbec, co vlastně DĚLÁŠ?! Já ti to povím! Naprosto nestydatě Satanovu dítěti DOHAZUJEŠ svýho přítele…!"

"To není tvoje věc, Siwone. A netvař se tak, děsíš Haeho."

"Ale - !"

Mladší Choi si s hlubokým, značně otráveným povzdechem unaveně promnul kořen nosu. "Spokojíš se s vysvětlením, že mi nedávno došlo něco velice podstatného, co zcela přehodnotilo mé dosavadní názory a postoje?"

Než však Siwon stačil vzletně předvést svou nevzletně zápornou odpověď, vložil se do hovoru Kyuhyun. "Eh… nevím, jestli jsem to správně pochopil," zamručel rozpačitě, pohled udiveně upíraje na Minha, "ale… to "něco" snad souvisí se mnou a Zhoumim?"

Tmavovlasý smířeně přikývl. "Nechápu, že jsem mohl být tak slepý a nevšimnout si, jak moc to vás dva k sobě táhne… Víš, když mi to před těmi pár týdny konečně a v plné míře docvaklo, vyděsilo mě to. Příšerně. Uvnitř jsem panikařil a uvažoval, co mám ksakru dělat. Jistě, nejjednodušší by bylo prostě Zhoumimu zatrhnout se s tebou kamarádíčkovat, jenže… ačkoli se umím prezentovat jako pořádná mrcha, takhle zlý a vypočítavý bych být nemohl… a vlastně ani nedokázal. Protože MiMi… tě potřebuje."

"To… myslíš vážně?" Kyuhyunovy oči se rozzářily nadšením.

"Hele, brouku, zklidni se, já neříkám, že tě Mi miluje, ani že k tomu spěje. Jsi pro něj důležitý, toť vše, jasno?"

Černovlásek zasněně přitakal. "Kéž bych pro něj znamenal alespoň z poloviny tolik, co on znamená pro mě… byl bych nehorázně šťastný."

"No, jak vidím, otázky typu s kým by raději skončil na opuštěným ostrově, o kom se mu zdají dětem nepřístupný sny a kterýho z nich by vyšukal raději asi nebudou potřeba," konstatoval Key.

"Teda abych pravdu řekl, ten první dotaz je dost pitomej," namítl Siwon. "Na opuštěným ostrově bych totiž i já radši skončil s Yesungem, jelikož Zhoumi by byl se svými fobiemi ze špíny, brouků, pavouků a vlastně hmyzu obecně totálně nepoužitelnej…!"

Minho oba narušitele prošpikoval nebezpečně planoucím pohledem. "Každopádně," obrátil se zpátky na Choa, "když tomu dáš čas, jsem si docela jistý, že se z toho něco vyvine. Přece jen, jsi asi jediný člověk, se kterým Zhoumi při prvním setkání prohodil víc než jednu větu… - ne, Taeminnie, ty se nepočítáš, tebe se snažil odstrašit a navíc jsi mu příšerně lezl na nervy."

"A co Henry, no?" přimhouřil Kyu podezřívavě oči.

"Ach bože." Tmavovlasý dramaticky sepjal ruce. "Asi jsem udělal tu největší chybu v MiMiho životě."

"Cože?"

"Víš, Kyuhyunnie, bylo mnohem lepší, když jsi žil v té naivní představě, že miluješ Yesunga, a nechoval se jako paranoidní žárlivej Minho."

"Zajímavé přirovnání," zachechtal se černovlásek. "To však NIC nemění na faktu, že jsem stále NEDOSTAL odpověď na svoji otázku!"

Siwon mávl rukou. "Henry je rozkošnej Tchajwanec z Toronta. S ním se zákonitě musí začít bavit hned napoprvý prostě každý. Zatímco ty… no," starší Choi se rošťácky ušklíbl, "přiznám se, že nechápu, co na tobě Zhoumi má, ale proti gustu žádný dišputát, že?"

Kyuhyun se rozesmál. "Tomu říkám návrat ztraceného smyslu pro humor! Je fajn vidět, že terapie Donghaem funguje."

"Leda houby funguje," odfrkl Hae. "Je nadopovanej oblbovacíma práškama."

"To ty mě nutíš je brát!" ohradil se Won.

"Ano, protože nehodlám riskovat, že se bude opakovat ta uhozená scéna z úterka!" zaječel hnědovlásek. "Větší grotesku by nevymyslel snad ani Chaplin…! Jako vždycky Siwonovi hned po vyučování nesu oběd. Vejdu do ložnice a ten vůl sedí támhle ve svým emokoutku, nad zápěstím si melodramaticky drží příborovej nůž a jak rodilej vlk vyje: "Heeeeeeechulieeeeee!" Bože, myslel jsem, že mě trefí šlak!"

Černovlasý dotčeně našpulil pusu. "Jsi bezcitnej parchant."

"Omyl. Jsem zhrzená, podváděná přítelkyně. A víš, co by každá taková NORMÁLNÍ přítelkyně udělala? ROZEŠLA SE S TEBOU!"

Siwon zbledl jako stěna. "Hae! To nemůžeš myslet vážně! To - to bys mi přece neudělal! Jestli mě necháš, přísahám, že budu až do konce svých žalostných dní sedět tady ve svým emokoutku, demonstrativně držet hladovku a z otevřenýho okna výt: "Vrať se ke mně, Donghaaaaeeee!""

"A probudit tak ve mně pocit viny, co?" Hnědovlásek po něm ukřivděně sekl očima. "Jak já tě nesnáším…!" zabručel a s povzdechem se odevzdaně stulil k jeho nohám.

Won se zářivě usmál a políbil Haeho do vlasů.

"Být ty můj chlap, hniješ už dávno pod drnem… a já v kriminále," zafrkal Key smíchy, načež se s rozjařeným zavýsknutím obrátil na Minha. "Zlato! Uvědomuješ si, že existuje až několikaprocentní šance, že se Zhoumi zachová stejně pitomě jako oddaná, milující žena Donghae a odpustí ti?"

"Jenže já si nezasloužím, aby by mi odpustil," špitl tmavovlásek a nešťastně sklopil zrak.

"Tak to teda ne!" Taemin zamračeně založil ruce v bok. "Žádné takové! On ti odpustí, jasné? I kdyby nechtěl! Já… s ním promluvím. A nějak to vyřešíme. Jakkoli. Ale rozhodně mu nedovolím, aby se s tebou rozešel!"

Minho na něj v němém úžasu vykulil svoje krásné čokoládové oči. "Proč - proč bys to dělal?"

"Protože tě miluju," zašeptal Min, načež s úsměvem klesl na kolena a vzal staršího mladíka za ruku. "A… ty miluješ jeho. A já chci, abys byl šťastný…"

"Božínku!" Key a Onew dojatě popotáhli. "To bylo tak krásný!"

Dlouhovlásek zrudl až po kořínky vlasů a jistým velice neslušným gestem oba kluky odkázal do míst, kam slunce nesvítí.

Kyuhyun významně pohlédl na displej svého mobilu. "Za nějakých sedm minut končí šestá hodina. Ideální příležitost k tvojí chrabré rozmluvě s Zhoumim."

Taemin ztěžka polkl, načež pomalu rozechvěle přikývl. Minho povzbudivě stiskl jeho chladnou třesoucí se dlaň ve své.

•••

Nápad to byl nepochybně rytířský. A z hlediska logického zcela optimální. Žel bohu, jeho uvedení do praxe se potýkalo s jednou drobnou komplikací - Taemin měl z Zhoumiho naprosto nepředstavitelnou hrůzu. A čím víc se krok po kroku přibližoval k příznačně pootevřeným dveřím učebny zpěvu, tím jasněji si to uvědomoval.

Kdyby vedle něj jako psychická opora nekráčel Minho, už dávno by nejspíš s jekotem utekl. A možná i emigroval. Do Ruska. Jelikož pravděpodobnost, že ho v tak obrovské zemi někdo (například jistý nejmenovaný a v neplnohodnotném slova smyslu podváděný Číňan) vyčmuchá, je přece dost mizivá, no ne?

Pár metrů před třídou se oba mladíci bázlivě zastavili, vyměňujíce si navzájem značně vážné a nerozhodné pohledy.

"Minnie," prolomil Minho vyvstalé tísnivé ticho a pohladil dlouhovláska po hřbetu ruky. "Nemusíš to dělat."

Avšak Taemin rázně zavrtěl hlavou. "Nebudu srab. Co jsem si nadrobil, to si taky sním." A než stačil starší podotknout, že podíl jejich viny je přeci naprosto ekvivalentní, už stál na prahu učebny.

Opravdu, za těch šestnáct let života nepoznal děsivější osobu. Vždyť ten kluk mu naháněl strach i teď, když k němu stál otočený zády a docela nevinně přerovnával štosy not. Ne, nechápal to. Pánové Choi a Cho musí evidentně trpět stejnou skrytou úchylkou - vlastnit něco extra. Protože extra takhle vyhublá nosatá manekýna s nekonečně dlouhýma nohama rozhodně byla.

Zhoumi zařadil poslední papír do příslušné hromádky, načež se tázavě otočil k rozpačitě zamlklé dvojici příchozích chlapců. "Válečná porada skončila?"

Taemin vytřeštil oči, naprázdno klapl pusou a bezděčně ucouvl o dva kroky vzad.

Mi trpitelsky protočil panenky. "Neboj se mě. Já nekoušu," vzdychl a překřížil ruce na prsou. "Ačkoli," vzápětí s úšklebkem pozdvihl obočí, "ty evidentně ano."

Min se uchechtl. "Sem tam," přisvědčil a pokusil se o co nejpřirozeněji vyhlížející úsměv. "Ehe, takže… asi bychom si měli promluvit."

"Když myslíš." Černovlasý žoviálně pokrčil rameny. "Copak máš na srdci?"

"Ehm… dobře. Hele, Zhoumi, já vím, že to od nás nebylo fér, a chápu, že jsi naštvaný - ."

"Nejsem naštvaný. Snad jen… trochu zklamaný."

Minho nejistě přešlápl z nohy na nohu a upřel na svého přítele prosebný, kajícný pohled. "MiMi, já - ."

"Je to moje vina!" vyhrkl horečně Taemin. "Celé jsem to zpackal já! Minho mi chtěl jenom pomoct…!"

"A ono se to nějak zvrtlo, co?" Zhoumi zvlnil rty v trpkém úsměšku.

"No… jo. Ale on za to nemůže. Opravdu! Celé to byl můj nápad…!"

"A čeho jsi tím chtěl dosáhnout?"

"Já…" Min sklopil zrak k podlaze, "prostě jen chtěl být s Minhem… A ano, on s tím sice souhlasil, ale přísahám, že všechno z toho ničeho probíhalo ve vší počestnosti, protože tě nechtěl zradit a už vůbec ne ti ublížit…! Prosím tě, Zhoumi, odpusť mu. Teď ti to možná připadá jako správné řešení, ale jsem si docela jistý, že jestli se s Minhem rozejdeš, budeš toho později moc litovat…"

"Ale já se s ním nechci rozejít," vyvedl jej překvapený černovlásek z omylu.

Minhovi poklesla čelist. "Ne?" vyjekl s rozechvělou nadějí v hlase.

"Ne," zopakoval Zhoumi a nechápavě svraštil čelo. "Copak jsem to neřekl jasně? Je to tvoje rozhodnutí."

"Ano, ale já myslel, že… Ah, k čertu s tím!" odfrkl tmavovlásek. Třemi plavnými kroky přiskočil k Mimu, popadl jej za ramena a dychtivě přitiskl své rty na jeho. "Miluju tě, MiMi. Víc než cokoli na světě," zavrněl a blaženě se nechal vtáhnout do přítelovy náruče. "Jenže…" se smutným úsměvem se zadíval na Mina.

"Miluješ taky jeho," dodal s povzdechem Mi.

Minho zamyšleně naklonil hlavu ke straně. "Mám Taemina rád," řekl pak. "Avšak mnohem víc než se ode mě sluší…"

"Hm." Zhoumi sjel nervózně se ošívajícího dlouhovláska zpytavým pohledem. "A jsi si jistý, že se pod tou vcelku seriózní roztomilou slupkou neskrývá jen další maniakálně majetnický psychopat? Nic proti, Taemine, ale opatrnosti není nikdy dost. Minho totiž tyhle týpky přitahuje jako magnet. Já jsem toho názorným příkladem."

Min se pobaveně zahihňal. Tmavovlásek se smíchem dloubl Miho pěstí do hrudi. "Ano, zlato, jsem si naprosto jistý."

Černovláskovi se zablýsklo v očích. "Pověz, Taemine, kdybych trval na tom, že Minha vezmu na milost jedině v případě, že ho ty necháš už nadobro na pokoji - jak by ses zachoval?"

"Udělal bych, co bys řekl."

"Jen tak?"

"Samozřejmě," přikývl nejmladší pevně. "Protože ačkoli by mi to trhalo srdce, za žádnou cenu bych nechtěl být příčinou Minhova neštěstí… a bez tebe by ho nic jiného nečekalo."

"Ty ho opravdu miluješ, že?" usmál se Zhoumi. A Taemin překvapeně a uchváceně zároveň sledoval, jak ten kouzelný úsměv činí jeho netypicky krásnou tvář ještě líbeznější. A jak všechno, co ho v ní z neznámých (no dobře, zas až tak neznámých ne) důvodů tolik děsilo, mizí v neznámu.

"Ano, prosím."

Mi s chápavým pokývnutím svěsil ruce, obešel nechápajícího Minha a zamyšleně přistoupil k oknu. "Ze stovek řešení, nad nimiž jsem uvažoval, jsem si tohle připravil jen z čistě teoretického hlediska… Vážně mě nenapadlo, že něco takového kdy dobrovolně vypustím z úst," vzdychl, načež se obrátil nazpět ke svému příteli a jeho… ještě stále skoro příteli. "Minho."

"Ano, MiMi?" mroukl mladší, hlas napjatý obezřelým očekáváním.

"Jsem ochoten akceptovat Taemina jako tvého… druhého přítele."

Na pár šokovaných vteřin nastalo hrobové ticho. Pak se Choi složil na nejbližší lavici a Lee vyjukaně vypískl: "To jako vážně?"

Černovlasý nakrčil čelo. "Máš snad lepší nápad?"

"Ani náhodou! Tohle je geniální! Zhoumi, myslím, že tě miluju."

"Proboha, jen to ne." Nejstarší teatrálně odmítavě mávl rukou. "Radši si zapiš pořádně za uši, že od toho rozdělení na "prvního" a "druhého" přítele se bude v našem podivném tříčlenném vztahu odvíjet naprosto všechno: Z nás dvou to budu já, kdo bude určovat pravidla hry, a mně budou patřit veškerá prvotní privilegia, srozuměno?"

"Ano, pane," zasalutoval Taemin.

"Výborně. Máš k tomu nějaké připomínky, Minho?"

"Jo, jednu. VŽDYŤ TO PŘECI NEJDE!" vyjekl hystericky tmavovlásek. "Nezasloužím si ani jednoho z vás, natož pak oba ZÁROVEŇ! Měli byste se se mnou rozejít. Hned!"

"Pf." Min nafoukl tváře. "Nejsem tvůj přítel ještě ani pět minut a už bych se s tebou měl rozcházet? Tak na to zapomeň!"

"Lásko, čekal bych, že budeš… spokojenější," povytáhl Zhoumi tázavě pravé obočí. "Nevyhovuje ti to?"

"Ale kdepak! Vyhovuje! Právě že až moc! Jenže vůči vám je to příšerně nefér…!"

"Klídek, my se s tím srovnáme," zazubil se dlouhovlásek.

"Ale…" pípl Minho. "Je to divný."

"No, podle mě lepší žít oficiálně ve třech než se tvářit jako pár s bokovkou za zadkem. Ačkoli to je asi věc názoru," pokrčil Mi rameny. "Pokud s tím ale nesouhlasíš - ."

"Copak jsem blázen?" pousmál se tmavovlasý. "Taková nabídka se neodmítá."

"Moje řeč!" přitakal zuřivě Taemin. "Ehm, Zhoumi?"

"Copak?"

"Mám i jako druhý přítel možnost využívat všech výsad, které každý nefalšovaný přítel má?"

"Otázky ohledně provozování sexu bych navrhoval řešit až po obědě, co říkáš?" ušklíbl se Mi.

"Jo, to je rozumný nápad," přitakal Min. "Tak co, jde se? Začínám mít hlad."

A tak všichni tři opustili třídu a zamířili směr přízemí, jídelní sál.

"MiMi?" ozval se znenadání Minho. "Ty jsi o nějakém druhém příteli nepřemýšlel? Přece jen, bylo by to docela na místě…"

"Na místě?" Černovlásek na něm udiveně ulpěl zrakem. "No, když myslíš… Až o mě někdo projeví zájem, budeš první, komu dám vědět."

"Ale - au!" sykl, když ho Taemin rázně kopl do holeně. "Co je?!"

"Nechceš mu začít dohazovat Kyuhyuna, že ne?"

"Ale oni dva… vždyť je to úplně evidentní…!"

"Jen je nech," usmál se potutelně Min. "Ať se Kyuhyunnie taky trochu snaží sám."