Škola prokletých - 14. kapitola

"Dále!" vyzval Yesung příchozího za dveřmi a rozečtenou knihu, jež se do pošmourného prosincového odpoledne ukázala býti nedocenitelnou společnicí, odložil na stůl. Jeho jedinou dnešní očekávanou návštěvou měl být Jonghyun, který mu včera mezi řečí jen tak mimochodem oznámil, že se někdy během dne zastaví, protože se s někým zoufale potřebuje opít, aby zahnal vánoční depku. Docela jej tedy překvapilo, když na prahu spatřil stát svého mladšího svěřence. "Minho," usmál se a pokynul rukou k pohovce. Chlapec se na znamení díku krátce uklonil a způsobně se posadil na kraj divanu, z jeho výrazu, každého pohybu i gesta však sálala jakási strohá chladná a upjatá odměřenost.

To není dobré.

"Trápí tě něco?" otázal se Sung starostlivě. "Mohu… ti nějak pomoci?"

Tmavovlásek sklopil zrak a rty pevně semkl k sobě. Sváděl sám se sebou vnitřní boj. Opravdu chce znát odpověď na tu palčivou otázku, jež jej už od včerejší noci tak vytrvale pronásledovala? A co když to Yesung potvrdí? Že veškerá jeho ochota, přátelství a útlocitná péče byla jen a pouze nucená přetvářka patrona ke svému svěřenci? Unesl by takovou pravdu? Dokázal by se smířit se skutečností, že k němu jeho nejoblíbenější učitel, kterého miluje a považuje za rodiče víc než vlastního otce, pociťuje nevraživost a odpor? "Postačí, když ke mně budete upřímný," hlesl pak, upíraje do krásných černých očí muže před sebou snažně netečný pohled. Zhluboka, jako by si tím snad mohl dodat tolik potřebné odvahy, se nadechl. "Nenávidíte mě, pane profesore?"

Yesungovi spadla čelist. "Co - cože?"

"Já… já vím, že vám ublížil. Že vás opustil…" Minho cítil, jak se mu oči zalévají slzami. "A po šedesáti letech se tu zjeví kluk se stejným jménem, co je kdoví proč s Min Hem v jakémsi podivném mentální spojení, a vy, ačkoli byste nejspíš moc chtěl, s ním nemůžete vyrazit dveře, protože… protože vám byl přidělen jako svěřenec…" vzlykl a ruce, dosud poklidně položené na stehnech, zoufale sevřel v pěsti. "Je mi to tak líto… Kdybych… kdybych to věděl dřív…" Potřásl hlavou. "Min Ho vás ranil, ale… já nejsem on…! Prosím… já…" Překvapeně vyjekl, když jej Sung znenadání nekompromisně přitáhl k sobě a pevně sevřel v náručí.

"Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?" zamumlal nevěřícně do chlapcových temně hnědých vlasů, nepřestávaje ho konejšivě hladit po zádech.

Tmavovlásek vydechl neskrývanou úlevou a se spokojeným zamručením zabořil tvář do jeho ramene. Yesung se neubránil úsměvu. "Nedokážu nenávidět ani tvého démona… tak jak bych mohl nenávidět tebe?"

Minhovy oči se rozšířily úžasem. "Mého… démona?" zopakoval ohromeně, načež zrakem tázavě zatěkal po tváři černovlasého. "Řekněte," pronesl s odhodlanou výzvou v hlase, "co jsem zač, pane profesore?"

"Jsi reinkarnací Min Hovy lidskosti."

Mladšímu přeběhl mráz po zádech. Min Ki… posedlý nenávistí ke své lidskosti… Jen ten jediný, a o to hrůznější útržek poslední vzpomínky až přespříliš živě vyvstal v jeho mysli. Nasucho polkl. "Co - co to znamená?"

"Že jsi živoucím důkazem toho, že Choi Min Ho, ačkoli je to s podivem, není jen bestiálně krásná stvůra bez srdce," usmál se Yesung trpce. "A taky to, že ty, Siwon, tvá matka a všichni další příbuzní z její strany jste jeho vzdálení příbuzní. Za což můžete poděkovat Min Hovu otci. Kdysi dávno se spustil s jednou lidskou dívkou a… no, nějak nedomyslel důsledky svých… aktivit. Zplodil potomka. Zakladatele lidské větve slavného prokletého rodu Choi."

"Prokletého?"

Profesor uvážlivě kývl. "Toho večera, kdy jsem jej viděl naposledy, mi Min Ho vyprávěl starou legendu o dávné kletbě, kterou jako trest za nebetyčnou pýchu a marnivost uvalila na tři nejmocnější démonské dynastie zhrzená lidská čarodějka. Za svou neskonalou krásu, šarm a obdiv ostatních bude každý jednotlivý člen zpupné arogantní krve Choi, Mun a Jung platit bolestí a utrpením a žádnému prokletému nebude nikdy dovoleno trvale dosáhnout skutečného štěstí.

Nu, já osobně si myslím, že na té pověsti moc pravdy nebude, ale… na druhou stranu zůstává nezvratným faktem, že na přízvisko "prokletý" se v podsvětí slyší. Stačí nadhodit "prokletý Choi" a každý okamžitě ví, o kterou rodinu Choi se jedná. Takže kdoví."

"Uhm," mroukl tmavovlásek opatrně, "a nenapadlo vás někdy, že vám tím možná mínil… něco naznačit?"

Sung skepticky svraštil obočí. "Jako třeba?"

"Že od vás neodešel dobrovolně. Že vás nechtěl opustit… ale musel."

"Bože můj." Starší se hořce, s jistou příměsí hysterie v hlase nevesele zasmál. "Kolikrát jenom jsem se zoufale snažil ukolébat tou zamilovaně naivní představou, že ten parchant zmizel z nějakého ušlechtilého důvodu… Minho, nechceš mi teď přece tvrdit, že to byla pravda, že ne?"

"Vzdal se vás proto, aby vás chránil," opáčil chlapec věcně. "To podle mě ušlechtilý důvod skutečně je."

"Chránil? Před čím? Nebo… kým?"

"Znáte démona jménem Min Ki?"

Černovlasý konsternovaně zamrkal. "Choi Min Ki? Démon bolesti? Já… tedy, že ho znám, vlastně znal, se zrovna říci nedá. Ne, nevím o něm nic konkrétního. Snad jen, že to byl už od dětství Min Hův blízký přítel a…" Yesung náhle vytřeštil oči a šokovaně zalapal po dechu. Pochopil, kam jeho svěřenec míří. "Že Min Ha naprosto nepokrytě zbožňoval. Možná… až příliš."

Minho přikývl. "Vyhrožoval mu, že pokud s vámi Min Ho nezpřetrhá veškeré styky, zjistí si, kdo jste, a… zabije vás."

Jak blízko smrti jsem v touze vlastnit nejkrásnějšího a nejžádanějšího démona Podsvětí vlastně balancoval? Sungovy útroby sevřel chlad. Mohl jen hádat, kolik dalších démonů v tichosti uvažovalo učinit to, co se jediný Min Ki nebál vyslovit nahlas. Přesto však… "Min Ki je už pět let mrtvý. Můj někdejší svěřenec ho zabil. Tak proč se mi za tu dobu alespoň jednou neozval…?"

"Protože…" tmavovlásek se kousl do rtu, "vám nechce znovu ublížit. Věří, že bez něj… je vám líp," zamumlal tiše, vyjukaně sleduje, jak se profesorovy oči lesknou slzami. Netrvalo dlouho a jedna z nich váhavě, líně a opatrně skanula po Yesungově tváři. Nebránil jí. Ani těm, které následovaly.

Černovlasý nevěřícně zavrtěl hlavou, načež se zoufale, neutěšeně rozesmál. "Minho, ten tvůj démon je opravdu nehorázný idiot," vzlykl napůl hystericky, napůl pobaveně. To už jej ale jeho svěřenec naléhavě utěšoval v konejšivém objetí.

"Proč jste mi o ničem neřekl?" šeptl Minho zmateně. Nebyla to však výčitka.

"Z toho stejného, nechutně šlechetného důvodu, který přiměl Min Ha mě opustit," odvětil s ironickým úšklebkem Sung. "Chtěl jsem, abys byl v bezpečí."

"Před ním?"

Profesor zavrtěl hlavou. "Každý jiný démon by tě jako svou lidskost bez milosti zabil, ale… Min Ho ne. On nepovažuje reinkarnaci lidskosti za slabost, ani lidmi nepohrdá." Na okamžik se na jeho tváři objevil letmý úsměv. Vzápětí se ale starostlivě zamračil. "Mám však hrůzu z toho, jak by na tebe zareagovali ostatní démoni."

"Proč?"

Yesung se na Minha dlouze zadíval. "Démon a jeho lidskost jsou vesměs vždy spojeni stejnou magickou silou. Tvým živlem je však oheň a ten, jak jistě víš -"

"Je jediným živlem, který démoni ovládat nemůžou. Jediným živlem, kterého se panicky bojí," dořekl tmavovlásek zaraženě. "No jo. Tak… jaký živel teda Min Ho ovládá?"

"Speciální a zcela jedinečný," ušklíbl se Sung. Tak jako všechno s ním spojené. "Živel zvaný černý, někdy taky mrtvý, oheň. Je to magie, která představuje pravý opak našeho živého ohně a je výlučně spjata s Min Hovou démonickou silou."

"Moment, moment, mám v tom zmatek. Živý a mrtvý oheň? Neměl jsem ponětí, že něco takového existuje."

"Není divu. Jen velmi málo mágů ví o existenci černého ohně." Černovlasý nechápavě zavrtěl hlavou. "Každý má totiž zažitou tu mylnou představu, že harmonickou dvojici s ohněm tvoří pouze voda, a už nepřemýšlí nad tím, že z hlediska nejzákladnější magie je to ale naprostá blbost. Oheň přece představuje světlo a život, takže logicky k němu musí pasovat ještě další magie, která zastupuje temnotu a smrt… A tvůj upřímně zahanbený výraz je vskutku více než výmluvný," rozesmál se při pohledu do studentovy rozpačitě znachovělé tváře. Pohladil jej po vlasech. Úsměv z jeho rtů pomalu vymizel a temné oči ustaraně zvážněly. Povzdechl si. "Bojím se o tebe," zamumlal Yesung tiše, "protože pro démony - a vlastně nejen pro ně - představuješ potenciální hrozbu."

Minhovi spadla čelist. "Hrozbu? Já? To přece… ale no tak! Je mi sedmnáct! Neumím ani řídit auto! Jaká já můžu být hrozba…?"

"Těch nejenormnějších rozměrů," opáčil černovlasý bez nadsázky. "Kdyby ses s Min Hem spojil takzvaným krevním poutem - jinak řečeno, vaše duše by se staly toutéž - a jeden z vás by, nedej bože, zemřel, přeživší by zákonitě získal veškerou energii zesnulého… a stal se tak démonem s mocí nad ohněm. Prakticky neporazitelnou bytostí, jež by v zájmu harmonie světů a rovnováhy mezi magií světla a temnoty neměla existovat," vysvětlil, čelo zbrázděné znepokojenou vráskou. "Jako člověk jsi daleko snadnějším a zranitelnějším cílem než je Min Ho. A oni to vědí. A budou se tě snažit zlikvidovat jako prvního." Sung se hryzl do rtu. "A když říkám 'oni'… mám na mysli obě strany. Démony i daemony."

Mladší ztěžka polkl. "Uhm, a ti daemoni… co jsou vlastně zač?" Daemon jeho lidskosti… Daemon a jeho Stín… Kdyby ten daemon nezabil Min Kiho, zabil by Min Ki jeho Vyvoleného… Zaúpěl. Ze všech těch pojmů, dojmů a cizích vzpomínek ho začínala bolet hlava.

"Daemoni jsou…" Profesor se na chvíli zamyslel nad nejvhodnější definicí. Byl přeci jen vystudovaným démonologem, ne daemonologem. "…specifickým druhem ohnivých mágů, jejichž posláním je chránit lidskosti démonů," řekl pak. "Daemonem se člověk rodí, avšak o pravé podstatě svého bytí se většinou dozvídá až ve chvíli, kdy se jeho Vyvolený - to jest lidskost - poprvé setká se svým démonem."

"Takže i já mám svého daemona?"

"Bezpochyby." Yesungovi zacukaly koutky.

"Vy…!" Minho na něj užasle vyvalil oči. "Vy víte, kdo to je! Víte, kdo je můj daemon! Povězte…!"

"Jak bych to mohl vědět?" opáčil starší se smíchem. "Já jenom hádám…"

"A to na základě čeho?"

"Správná otázka," pochválil jej Sung s úsměvem a dal se do objasňování: "Každého daemona věrně provází bytost zvaná Stín, jeho rádce a pomocník, který má jedinečnou schopnost vlastním sebeobětováním jedinkrát změnit nezvratné a vrátit svému pánovi život… Ale netvař se tak vyděšeně, Minho. Se svou obětí Stíny reálně počítají. Jsou na ni připraveni. Daemonům jsou totiž plně oddáni, milují je a udržet svého pána naživu pro ně představuje tu nejvyšší prioritu. Nu, pro nás je momentálně ale mnohem podstatnější to, že Stíny mají dvě podoby - lidskou a zvířecí."

"Zvířecí?" Tmavovlásek zpozorněl.

"V té zůstávají do doby, než daemon objeví svou pravou podstatu," přitakal profesor. "Příchod každého Stínu je naprosto individuální, vždy však docela neohlášený. Prostě se objeví a pronásleduje svého pána tak dlouho, dokud si ho prakticky neochočí."

"Uhm. A… ta jeho podoba… je nějak omezena? Nebo to může být jakékoli zvíře?"

Yesungův úsměv, vida, že se úvahy jeho svěřence ubírají správným směrem, se s jakousi potěšeně zadostiučiněnou hrdostí ještě více prohloubil. "Každičké zvíře, které si jen umíš představit."

"Třeba… kočka?"

Než však stačil černovlasý odpovědět, ozvalo se rázné zaklepání na dveře. Oba zděšeně nadskočili.

"Ach, málem jsem zapomněl!" plácl se Sung do čela. "Nebudeš mít nic proti společnosti profesora Jonghyuna, že ne?" zazubil se a, nečekaje na Minhovu reakci (však to také byla pouze řečnická otázka), vstal z pohovky a otevřel. Hned ve dveřích mu byla do rukou vražena láhev čehosi (po obsahu se Yesung rozhodl raději nepídit), co Jonghyun okomentoval pouze rozmrzelým zabručením (což Yesunga s konečnou platností utvrdilo, že skutečně raději nechce vědět, co budou pít). Se zpola odevzdaným, zpola pobaveným povzdechem zavrtěl hlavou a pozval svého kolegu dál.

Hnědovlasý s povděkem kývl a vešel do apartmánu, aby po třech energických krocích mohl překvapeně ustrnout na místě. "Minho…?" Vykulil na chlapce oči. Zrovna jeho by tu skutečně nečekal… Tázavě se otočil k Sungovi. "Nejdu nevhod…?"

"Právě naopak," usmál se černovlasý a pokynul Hyunovi, aby se posadil do křesla. Sám pak s lahví oné neidentifikovatelné poživatiny zamířil ke kuchyni. "Pomůžeš mi s vyprávěním."

"Vyprávě -" Jonghyun konsternovaně klapl pusou, když mu význam slov druhého muže plně docvakl. Zalapal po dechu. "Tys mu to VYŽVANIL?!" prskl rozčileně. "Neshodli jsme se snad JASNĚ, že čím MÉNĚ toho ví, tím lépe?!" Zaskřípal zuby. "Krucinál, Yesungu! Copak vážně chceš, aby ho zabili…?!"

"Ovšemže ne," ohradil se dotčeně Yesung. "Záleží mi na něm víc než tobě, abys věděl. Neřekl bych mu nic, kdyby to nebylo nezbytně nutné… Ale nemohl jsem přeci dopustit, abych kvůli jednomu hloupému nedorozumění přišel o svůj těžce vydřený post Minhova nejoblíbenějšího učitele," mrkl na tmavovláska.

"Já bych vás měl rád vždycky," ujistil ho chlapec se širokým usmáním na rtech. Poté se zadíval na Jonghyuna, zpátky na Yesunga a znovu na Jonghyuna. "Dohodli jste se spolu, že přede mnou budete tajit pravdu, jak nejdéle to půjde?"

"Tak nějak," zahučel hnědovlasý a žuchl sebou do křesla.

"Vedl nás k tomu vlastně tentýž důvod," usměvavě dodal za snažně nevinného výrazu ve tváři černovlasý, načež s nenápadností sněhuláka v parném létě zaplul do kuchyně.

V obýváku nastalo hrobové ticho. Minho si počal nervózně pohrávat s rukama, Jonghyun začal neklidně poklepávat prsty o opěradlo křesla. Minho hodil nenápadně očkem po Jonghyunovi, Jonghyun se ještě nenápadněji zadíval na Minha - a jakmile se jejich pohledy střetly, oba očima rozpačitě uhnuli na stranu.

"Uhm…" ošil se chlapec a urovnal si pramen vlasů za ucho, "děkuju," zamumlal tiše.

Profesorova ostře řezaná tvář zkoprněla neskrývaným úžasem. Překvapeně vzhlédl.

"Děkuju, že… vám tolik záleží na mém bezpečí," upřesnil mladší svá slova a váhavě ke svému kantorovi zvedl zrak. "Cením si toho," dodal upřímně.

Hyun se široce usmál. "To vůbec nestojí za řeč," mávl rukou.

I Minho se usmál. Tak kouzelně, že Jonghyun na pár okamžiků zapomněl, jak se dýchá. Fascinovaně sledoval jeho překrásnou tvář, tak děsivě totožnou s tváří nejnádhernějšího démona východního (Jonghyunova pozn.: CELÉHO!) Podsvětí… Věděl, že je špatné o Minhovi takhle přemýšlet, ale nemohl si pomoct. Měl pro něj jednoduše slabost. Měl slabost pro jeho rysy, tak shodné s těmi Min Hovými, měl slabost pro jeho lidskou nevinnost, tolik odlišnou od Min Hovy osobnosti… Nasucho polkl.

"Pane profesore?"

Minhův tázavý hlas jej vrátil zpátky do reality. Strnul, polilo ho horko. Cítil, jak rudne. "A - ano?" odkašlal si, v duchu děkuje všem svatým, že tmavovlásek neumí číst myšlenky.

"Možná je to hloupost, ale…" Chlapcovo čelo zbrázdila zadumaná vráska. "Jsem… Min Hovi podobný?"

"Eh?" Jonghyun za něj zůstal udiveně hledět. "Yesung ti o tom neřekl…?"

"Ukaž mu tu knihu!" ozvalo se z kuchyně.

"Jakou knihu?" houkl Hyun trochu vyděšeně zpátky, jelikož z pohledu na Yesungovu monstrózně objemnou knihovnu se mu udělalo mdlo.

"Antologii nejvyšších démonů!"

"Jo, ty myslíš tu démonskou encyklopedii!" plácl se hnědovlasý do čela.

"NENÍ TO ENCYKLOPEDIE!" zaječel Sung.

"Pro mě za mě," zabrblal si Jonghyun pod vousy a vytáhl ze třetí police zmíněnou knihu. "Dostal ji od Min Ha," pověděl polohlasem svému zvědavě se tvářícímu studentovi, načež křikl do vedlejší místnosti: "Musím hledat v obsahu nebo ho máš založenýho?"

"Založenýho mám Erika. Min Ho je na straně sto šedesát pět!"

"Proč máš založenýho Erika??"

Yesung vykoukl z kuchyně. "Abych se měl před spaním čím kochat," prohlásil s lišáckým úsměvem na rtech.

Jonghyun chtěl nejspíš ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel. Nalistoval v antologii příslušnou stranu a položil ji na stůl před Minha. "Tohle je Choi Min Ho."

Tmavovlásek vytřeštil oči. Z knihy na něj pohlížela dokonale věrná podobizna mladého muže s půvabnými pravidelnými rysy, velkýma jiskrnýma očima, hezky tvarovaným nosem a smyslně plnými rty. Pleť měl jemnou a bledou, bez jediné chybičky, a tvář mu rámovaly lokny po ramena dlouhých temně hnědých vlasů. Byl nádherný. A ačkoli byla tahle myšlenka příšerně nafoukaná, a Minho to věděl a hluboce se za ni styděl, nemohl se zbavit dojmu, že se dívá sám na sebe.

"Víš, Minho, čekal bych, že fakt, že máš o pět set let starší jednovaječné dvojče, nějak… okomentuješ. Klidně i jednoslovně," poznamenal Yesung a položil na stůl tác se dvěma sklenicemi, otevřenou lahví toho čehosi a hrnkem horké čokolády. "Každopádně toho, že jste prakticky identičtí, se neděs. Každá lidskost je, co se vzhledu týče, přesnou kopií svého démona."

"Ne…" hlesl chlapec tiše. "On je mnohem hezčí než já."

"To samé říkal i Ren o Min Kim," povytáhl černovlasý překvapeně obočí.

"Možná tou zkreslenou představou o démonově větší… dokonalosti trpí všechny lidskosti," napadlo Jonghyuna. Nahlédl Minhovi přes rameno a rozhodně zavrtěl hlavou. "Blbost. Vypadáte úplně stejně. A mně můžeš věřit. Žiju po jeho boku," pokynul bradou k podobizně, "už půl tisíciletí."

Tmavovlásek se na něj usmál, načež sklonil zrak zpět ke knize. "Prakticky dvacet tři let… titul hrabě… magie černý oheň… démon mrtvých," přečetl s neskrývaným úžasem v hlase. "Tak proto dokázal oživit profesora Heechula…!"

Hyun kývl. "Má schopnost vracet mrtvým život, lépe řečeno od nich odvracet smrt. To samozřejmě není jen tak, takováhle sranda má spoustu striktních pravidel, která se musejí důsledně ctít, aby nedošlo k narušení rovnováhy magie, přírody, vesmíru a bůhví čeho ještě.

Těmto ze záhrobí se navrátivším bytostem se říká nemrtví a pokud je mi známo, svého druhu existují zatím pouze dva - Kim Heechul a Jung Jessica."

"Jung Jessica… lady Jessica? Vaše, ehm, ex-snoubenka?"

"Ta a žádná jiná. Hádám, že okolnosti jejího tragického skonu jsou ti nejspíš známy…"

"Hm. Oběsila se po tom, co… jste zabil Min Ha."

"Největší chyba mého života," zašeptal Jonghyun bolestně, načež kajícně sklopil hlavu. "Sica… byla zaživa velice nešťastná. Její rodina ji viděla jen jako tu neposlušnou rebelující dceru, co stále dokola odkládá dohodnutý sňatek, a ničí tak dobré jméno svého rodu. Všichni milovali její sestru a ji nemiloval nikdo. Neměla za kým přijít, komu se svěřit, kým se nechat obejmout. Dřív měla aspoň mě, jenže… někdy v pubertě jsem se i já začal chovat jako egoistický parchant a vykašlal se na ni. No, a když jsem z toho pubescentního kreténství konečně vyrostl, byl jsem už zase příliš ješitný na to, abych se jí omluvil… Musela umřít a následně vstát z mrtvých, aby mi s plnou platností došlo, jak moc je pro mě jako nejlepší kamarádka důležitá," vzdychl, zjevně znechucen sám sebou. "Byla osamělá a zoufalá… a pak se objevil Min Ho. Jediná bytost, která jí rozuměla a chápala ji. Vlastně není divu, že se k němu tolik upnula…

Jessica věděla, že je Min Ho démon, a na rozdíl ode mě ten fakt v mlčenlivosti přijala. Její vděčnost za jeho existenci byla totiž mnohem větší než všechny hloupé pověry a předsudky. Byl to jediné, co ji drželo nad vodou. A proto, když se k ní doneslo, že je Min Ho mrtvý, se rozhodla se životem skoncovat."

"A když se Min Ho znovuzrodil, přivedl ji zpět jako svou oficiální první nemrtvou," dokončil Yesung.

Nejmladší chápavě přitakal. "Uhm, a je pravda," otázal se opatrně, "že spolu… Min Ho a Jessica… něco měli?"

Jonghyun se rozesmál. "Jen obyčejný drb. Pravda, že svého času hojně rozšířený. Tuším, že nejspíše vznikl na základě toho, že ti dva společně trávili tolik času… No, a lidi prostě nenapadlo lepší - či možná uspokojivější - vysvětlení, než že spolu spí." Se zasvěceným ušklíbnutím zakroutil hlavou. "A Min Hovou postelí přitom procházejí výhradně členové mužského pokolení a Sica už nějakých čtyři sta padesát let aktivně pálí za jeho sestrou."

"Jessica chodí se Sooyoung?" pozdvihl Sung obočí, načež zalistoval knihou a ukázal Minhovi stranu s portrétem a informacemi o hraběnce Choi.

"No," hnědovlasý se podrbal za uchem, "že spolu chodí se tak úplně říct nedá… Sooyoung totiž za náš teplý tým tak docela nekope… Rozhodně je ale mezi nimi něco mnohem hlubšího a silnějšího než jenom prosté přátelství," odpověděl zamyšleně. Poté střelil očima ke knize. "Je překrásná, že?" Pousmál se, když Minho uctivě přikývl. "Vy Choiové to máte v genech."

"Přestaň. Uvádíš ho do rozpaků," pokáral Jonghyuna Yesung, vida, jak jeho svěřenci hoří tváře studem. "A mimochodem, proč tu vůbec zůstáváš přes Vánoce?"

"Protože musím hlídat školu," utrousil Hyun suše. "Předevčírem mi to bylo mým sexy panem majitelem nařízeno."

"Majitelem?" zarazilo Minha.

"Jsem Min Hův majetek," odvětil profesor věcně, jako by mu sděloval, jaké bude zítra počasí. "Do konce života tak budu pykat za to, co jsem provedl… Kdysi dávno jsem Min Hovi, ač mě od toho výslovně zrazoval, přísahal, že mu nikdy neublížím, že ho budu chránit a nikdy ho nezradím. Tak moc jsem tomu věřil, jenže pak… jsem svůj slib porušil. Zabil jsem ho. A propadl mu tak životem.

Pamatuj si, že za žádnou cenu nesmíš porušit slib daný démonovi, Minho. Uděláš-li to, staneš se už navždycky jeho soukromým vlastnictvím. Nezáleží na tom, čím jsi byl. Protože jako démonův majetek nejsi nic. A tvá existence, tvůj život závisí jen a pouze na pánově dobré vůli.

Démoni nesnášejí zrádce. Každý jiný být na jeho místě by mě za to, co jsem Min Hovi provedl, okamžitě zabil. Ale on mě nechal naživu. A dal mi druhou šanci. No, sice s jistými omezeními, ale dal. A já jsem povinen plnit všechno, oč mě požádá… nebo přikáže. Jako třeba dohled nad vývojem démonické pandemie na Akademii."

"Všiml sis, že většina studentů i učitelů už nějakou dobu není ve své kůži, viď? Jsou pod kontrolou démonů, co chtějí uchvátit naši školu pro sebe," nastínil Yesung Minhovi stručně vzniklou situaci. "Pouhé ovládání mysli druhých ale není zločin, tudíž s tím nemůžeme ani my, ani Min Ho nic dělat." Pokrčil rameny a obrátil se na Jonghyuna. "Chápu, že chce, abys dohlížel na stav a míru rozšíření jejich nátlaku, ale že i o svátcích…? Vždyť je tu prakticky vylidněno."

"No, ve skutečnosti mi tím drahý spíš chtěl taktně sdělit, že se mu nevlezu do jeho týdenního vánočního šukacího rozpisu."

Minho se zakuckal čokoládou. Sungovi spadla čelist. "Do týdenního… Nevlezeš? Jak jako nevlezeš?"

Jonghyun se trochu křečovitě zašklebil. "Docela jednoduše: V pondělí a v úterý bude šukat s Erikem. Ve středu se velkoryse nechá přefiknout Aronem. Ve čtvrtek se bude chtít zas jednou cítit jako ten dominantní jedinec, takže si zašuká s Renem. V pátek a v sobotu si dá trojku s Erikem a Hyesungem, přičemž jeden den bude on šoustat Hyesunga a druhý den bude Hyesung šoustat jeho. No, a neděli buďto celou prospí, nebo bude - nečekaně - šukat s Erikem. Docela se divím, že vévoda vůbec ještě žije… nebo minimálně není impotentní…"

Yesung polkl a vyměnil si se svým svěřencem jeden napůl ohromený, napůl vyděšený pohled.

"Min Ho je… ehm," tmavovlásek si decentně odkašlal, "nymfomanka?"

"Min Ho JE nymfomanka," konstatoval černovlasý a naráz do sebe kopl celou sklenku toho čehosi. "Šedesát let teskním kvůli chlapovi, co je NYMFOMANKA!" zavyl, dolil si sklenici a obrátil ji do sebe na ex. "Dal jsem svou nevinnost nymfomance…! MILUJU NYMFOMANKU!" zaječel hystericky a třískl hlavou do stolu. "Jsem perverzák…"

Jonghyun ho soucitně poplácal po ruce.

"Chci umřít."

Jonghyun ho soucitně poplácal po rameni.

"Chci Min Ha," fňukl Yesung.

Jonghyun ho soucitně poplácal po zádech.

"CHCI VIDĚT ERIKA MUNA!"

Jonghyun se zarazil, ale pak jen pokrčil rameny, natáhl se pro antologii a strčil Sungovi pod nos příslušnou stránku. "Na."

"ŽIVÝHO ERIKA MUNA!"

"A celou Shinhwu bys třeba nechtěl?!" zabrblal hnědovlasý sarkasticky.

"Chtěl. Ale jsem skromný. Vévoda Mun by mi úplně postačil."

"Yesungu, můžeš mi vysvětlit, co s tím chlapem POŘÁD máš?"

Černovlasý zvedl hlavu z desky stolu a zamžoural na Hyuna. "Idol, platonická láska - říkej tomu, jak chceš. Už od dětství netoužím po ničem víc, než se s ním alespoň jedenkrát v životě osobně setkat." S okouzleným usmáním postpubertální fanynky Erikovu podobiznu zbožně pohladil. "Takovýhle ideál… a já se zamiluju do nymfomanky…" Povzdechl si. "Ach jo."

Minho přelétl očima z jednoho učitele na druhého a zvedl ruku jako vzorný školák. "Mám dotaz - co je Shinhwa?"

"Cože?" Jonghyun nevěřícně zamrkal. "Ty neznáš Shinhwu?" ujistil se zaraženě.

"To je ale VELKÁ chyba!" prohlásil vážně Yesung, energicky se chopil knihy, chvíli v ní listoval a poté ji Minhovi rozevřenou zhruba v polovině položil do klína. "Shinhwa je seskupení pěti démonů a jednoho daemona. Jsou to nejmocnější a nejpreciznější mágové, jaké svět kdy poznal. Právoplatné legendy - od toho taky ten název a hlavní důvod, proč bys je měl znát.

No, a aby Jonghyun neměl blbé kecy, že jsem zaujatý Erikem, začneme z druhé strany, od nejmladšího. Takže Andy Lee…"

 

•••

"MiMiiii! Já mám absťáááák!" zaskučel Kyuhuyn a rozmrzele našpulil pusu.

"Kyuhyunnie, odjel jsem dneska ráno," zaznělo pobaveně z Minhova mobilního telefonu, daného na hlasitý odposlech.

"No právě! To už je víc jak ŠEST HODIN!" zamračil se černovlásek a mrskl po chechtajícím se Minhovi polštářem.

Zhoumi si na druhém konci linky hluboce povzdechl. "Najdi si ženskou," poradil Kyuovi suše.

Minho se s konečnou platností smíchy zhroutil z postele na zem. Kyuhyun se nafoukl jako páv. "Já NECHCI ženskou, ale tebe, ty tupej ignora - AAU! PŘESTAŇ MĚ KOUSAT, TY JEDNA CHLUPATÁ BESTIE!"

"Minho tě kouše?"

"Copak jsem chlupatej?!" ohradil se tmavovlásek.

"NE MINHO! TVOJE KOČKA!" zařval Kyuhyun. "JAU! ŽERE MI RUKU!"

"NAYLO, NEŽER KYUHYUNOVU RUKU!"

"SAKRA, TA VZTEKLÁ POTVORA JE STEJNĚ NENAŽRANÁ JAKO TVŮJ PŘÍTEL!"

"Nejsem nenažranej!" zafrkal dotčeně Minho.

"Co se čokolády týče, JSI, miláčku," opáčil na to Mi.

"Hmpf! Já za to nemůžu! Je to dědičný! Min Ho prý taky trpí závislostí na čokoládě…!"

"A nejsi třeba i skrytá nymfomanka?" napadlo Kyuhyuna. Z telefonu se rozezněl Zhoumiho hlasitý smích.

Tmavovlasý zrudl. "Blbče," otituloval stručně zubícího se černovláska. "Za to už ti nedám čokoládu, abys věděl!"

"Ale no ták!" Mladší si lehl nazad a hlavu položil do Minhova klína. "Nebuď tak strašně upjatý! Je ti sedmnáct, člověče! Vem si příklad ze svého démona!"

"Proboha, jen to ne!" zděsil se Zhoumi.

"Proč? Podle toho, co nám Minho přetlumočil od Hyuna a Sunga, je Min Ho dobrej borec. Docela rád bych ho poznal," pokrčil Cho rameny.

"Bez komentáře, Kyuhyune."

"Ale, MiMi, i já bych chtěl Min Ha poznat," vyhrkl dychtivě tmavovlasý. "Jsem jeho lidskost, chci vidět na vlastní oči, jaký je! Možná… kdybych požádal profesora Jonghyuna…"

"Tak na to okamžitě zapomeň."

"Cože? Proč?!"

"Tak zaprvé, nebudeš o nic žádat Jonghyuna, který se permanentně tváří, že by tě s největší radostí třikrát přefiknul na každém kusu nábytku v místnosti. A zadruhé, právě proto, že jsi jeho lidskost, se budeš jakékoli možné konfrontaci s Min Hem snažit zabránit, jasno? Min Ho je démon. A démoni své lidskosti nesnášejí. To je obecně platná definice."

"Ale Yesung říká, že Min Ho takový není!"

"Mně je jedno, co říká Yesung!" vyštěkl Zhoumi.

"A to odkdy?!"

"Ode dneška! Yesung Min Ha miluje. Miluje ho celých šedesát let, do háje! Nemyslíš, že to činí jeho pohled na věc značně neobjektivním?"

"Na tom něco bude," přisvědčil Mimu uvážlivě Kyuhyun.

Z telefonu se ozvalo Minhovo dotčené odfrknutí. Zhoumi si s povzdechem promnul kořen nosu. "Broučku," mroukl chlácholivě, "já neříkám, že tvůj démon není pacifistický lidumil, co by skutečnost, že po světě pobíhá reinkarnace jeho lidskosti, nevzal docela v klidu a nepřivítal tě s otevřenou náručí, ale musíme být opatrní. Ty musíš být opatrný."

"No jo, no."

"Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo."

"MiMi…"

"Žádné pokusy o nahánění Min Ha, dokud se nevrátím na Akademii. Slib mi to."

"Slibuju."

Černovlasý se usmál. "Miluju tě," šeptl láskyplně. A uměl si docela živě představit, jak se v tuhle chvíli rozlévá úsměv na tváři i Minhovi.

"Taky tě miluju, zlato."

"Chce se mi z vás zvracet," konstatoval Kyuhyun.

"Sklapni, blbče," odtušil stroze tmavovlásek a soudě podle krátkého svižného plesknutí a Choova ublíženého vyjeknutí Zhoumi usoudil, že mladšímu nejspíš vrazil pohlavek.

"Uhm, lásko?"

"Ano, miláčku? Mám ho upálit na hranici nebo probodnout dřevěným - HEJ, KAM SI MYSLÍŠ, ŽE SE PLAZÍŠ, CHO KYUHYUNE?! NAYLO! TRHEJ!"

"Huéééé!" vypískl Kyu, načež se začal hystericky chechtat. "Ona mi žužlá ucho!"

"Řekl jsem 'trhej', ne 'žužlej'! Neumíš snad povel 'trhej'? Bože, co ty jsi to za kočku…?!"

"Víš, Minho, kočky v podstatě neposlouchají vůbec žádné povely…," podotknul jemně Mi.

"Však počkej, já Naylu naučím trhat jako profesionálního pitbula!" prohlásil suverénně tmavovlásek. Při té představě se ale on, Kyuhyun i Mi pobaveně rozesmáli.

"Minho," Zhoumi se vrátil ke své předchozí myšlence, "už jsi Siwonovi řekl, že je Heechul…" zarazil se. Co? Co je vlastně Heechul? Nemrtvý, co se chová jako živý, ale přesto živý není…? Opravil se: "Že vstal Heechul z mrtvých?"

"Ne, ještě ne. Myslíš, že bych měl…?"

"No, možná by bylo lepší ho na to… připravit. Pokud se naši školu skutečně snaží ovládnout nějací démoni, je jen otázkou času, kdy se tu Min Ho objeví, aby vzal věci do vlastních rukou," zamyslel se Mi. "A s ohledem na magické pouto věrnosti, které mezi ním jako démonem mrtvých a nemrtvými existuje, s největší pravděpodobností dorazí i Heechul a Jessica."

"Zatraceně," syknul Kyuhyun. "Nejdřív se chudák totálně sesype z toho, že je Chul mrtvej, a teď zjistí, že je - dá se říct - zase živej? Teda, bejt Siwonem, asi Heechula samým štěstím vlastnoručně zabiju."

"To už bude Siwonova věc, co s ním udělá," opáčil věcně Minho. "Dobře, povím mu to. Beztak se za ním večer chystám."

"Díky, to budeš moc -" Domem se rozlehl melodický zvuk domovního zvonku. Zhoumi nadskočil. "To budou Songovi! Musím končit. Zavolám vám zítra, ano? A, Naylo?"

"Mňau?"

"Chovej se slušně."

"Mňauf."

"Budu to brát jako 'ano'," ušklíbl se černovlasý. "Mějte se, kluci. Minho, miluju tě."

"My tě milujeme obaaa," zapěli Minho a Kyuhyun jako jeden muž. "Pa, zlato!" rozloučil se usměvavě tmavovlásek a ukončil hovor.

Zhoumi mechanicky odložil mobil zpátky na noční stolek, ve tváři značně rozpačitý výraz. Teprve až krátké, svižné zaťukání na dveře jej vytrhnulo z konsternované strnulosti.

Do pokoje opatrně nakoukla hlava půvabné dlouhovlasé brunetky. Jakmile ale dívka spatřila Miho, sedícího na posteli, vesele se zazubila, bez okolků vpadla dovnitř, roztáhla ruce a nadšeně zavýskla: "Tě pic, brácho!"

"Vic!" Zhoumi se smíchem vyskočil z lůžka a sevřel kamarádku v mocném objetí. "Ani nevíš, jak rád tě vidím, ségra!"

"'Si piš, že vím," zamručela Victoria spokojeně do látky černovláskova trička. "Tak strašně se mi stýskalo…! Bože, neviděli jsme se celou věčnost a já jsem úplně mimo obraz! Musíš mi povědět všechno o tom svým staronovým objevu! Nejdřív ale," s nevinností Satanovy ženy se zaculila, "potřebuju pomoct s vánočními nákupy."

"Victorie Songová, je dvacátého třetího prosince!"

"No však. Ideální čas pro nákup dárků! Ne každý je musí shánět tři měsíce před Vánocemi jako ty. Tak pojď, razíme do obchoďáku. Ať to stihnem, než nám všude zavřou."

•••

Oba obtěžkaní čtyřmi napěchovanými taškami zapadli Zhoumi a Victoria do útulné kavárny v přízemí obchodního domu. Jakmile servírka odcupitala s jejich objednávkou, opřela se brunetka lokty o stůl a s dychtivým výrazem se naklonila k Mimu.

"Tak jo. Skončili jsme u toho, že se jmenuje Choi Minho, je mu sedmnáct, bydlí tady v Incheonu, má nadání pro oheň, studujete na stejné škole a ty jsi z něj úplně paf. Hm?"

"Já nevím, co dalšího chceš slyšet, Vic," pokrčil černovlasý rameny. "Je blázen do sportu. Trpí závislostí na čokoládě. Drží si status třídního premianta… ačkoli nesnáší matiku a neustále válčí s letopočty v dějepise…"

"Tak přece jen je ten tvůj pan Dokonalej docela obyčejnej člověk!" zasmála se Victoria. "Um, a nemáš úplnou náhodou někde po ruce třeba jeho fotku…?"

"No," Zhoumi vytáhl z kapsy kabátu mobil, "mám tu pár našich společných momentek. Nejsou sice nic extra, ale… Na."

Vic se zvědavě zadívala na displej. Její perfektně upravené obočí ohromeně vystřelilo vzhůru. "Tak tomu říkám kurva sexy hezoun," hvízdla uznale. "Kdes k němu přišel, prosím tě? Unesls ho z finále soutěže Jižní Korea hledá topmodelku…? Hm, nebo spíš z klání Miss Universe… Sakra, jak to, že není slavnej? S takovouhle tvářičkou by se mohl klidně vykašlat na studia a dobývat svět! Třeba jako model… nebo herec! Vyprodával by kinosály, i kdyby byl totální herecký dřevo, o to už by se fanatická fanynkovská základna postarala…"

"Musím tě zklamat, ale na studia se Minho zatím vybodnout neplánuje. A popravdě, ani si nemyslím, že by prahnul po tom být slavný… Ale když už jsme u té popularity, určitě znáš Minhovu mámu!" napadlo Miho. "Moderuje hlavní zprávy na třetím kanále."

"To jako… Choi Min Yeoung?" vyhrkla ohromeně Victoria. "Choi Min Yeoung je Minhova máma? Jako fakt? Teda… sama nevím, proč se tak divím, svým vzhledem by všem standardům jejího dechberoucího půvabu dokonale odpovídal, ale… vždyť ona vypadá hrozně mladě! Vůbec bych neřekla, že má sedmnáctiletýho syna…! Ááá, ty chodíš se synem Choi Min Yeoung!"

"Už chápu, proč ti říkají blesk," ušklíbl se ironicky černovlasý a s rukama založenýma na prsou se pohodlně zabořil do měkkého opěradla semišového křesla.

Servírka jim donesla dvě vanilková latté a zase se ve vší diskrétnosti vzdálila. Důvěrný vědoucí úsměšek na jejích úzkých rtech napovídal, že Miho a Vic považuje za jeden z těch mnoha randících párů, které se tu často scházejí.

"A odkdy že jste vlastně spolu?" zeptala se brunetka a vrátila Zhoumimu mobil.

"Od ledna. Jedenadvacátého."

"Tak to za chvíli budete slavit roční výročí, co? Hmm, přijmi, prosím, mé předčasné srdečné gratulace," zazubila se Victoria, nabírajíc z vysokého skleněného hrnku své kávy na lžičku mléčnou pěnu posypanou skořicí. Pak však její úsměv znatelně povadl. Pár okamžiků propalovala nejistým pohledem desku stolu, načež se na Miho rozpačitě, snad i trochu omluvně zadívala. Věděla, že by o něm neměla mluvit, ale… zvědavost jí prostě nedala. "S Khunem jsi chodil o poznání kratší dobu, že jo?"

Zhoumi škrobeně přikývl. "Něco přes půl roku," odtušil chladně. Nechtěl být na Victorii zlý, jen se bál směru, kterým se tahle konverzace s jasným záměrem chystala ubírat.

"Pořád o tobě mluví," špitla Vic a urovnala si neposlušný pramen svých dlouhých hnědých vlasů za ucho. "Chtěl… by tě vidět, víš?"

"…"

"Proč se mu vyhýbáš?" Dívka se zamračila.

"Nevyhýbám se mu!"

"Že ne? Tvoje mamka říkala, že jste pětadvacátýho zvaní k Horvejkulovým na oběd, ale ty bohužel toho dne hned ráno odjíždíš zpátky do školy. Stejně jako loni. Náhoda?"

"To s Nichkhunem NIJAK nesouvisí!" odsekl rozčileně černovlásek, popadl papírový pytlíček s cukrem, položený na podšálku, prudce jej roztrhl a vysypal jeho obsah do kávy. Kdyby mě teď viděl Minho, asi mě zabije. Anebo mi nasadí měsíční dietu o vodě a jedné mrkvi denně…

"Odkdy sladíš?" podivila se Victoria.

"Nesladím."

"Teď sis do kafe nasypal cukr."

"Když není po ruce čokoláda, i cukr docela účinně uklidňuje nervy."

"Jsi na nervy z toho, že mluvíme o Nichkhunovi?"

"Ne, kdepak." Mi na rtech vykouzlil značně křečovitý úsměv. "Klidně pokračuj."

"Cítíš se vůči němu snad provinile, protože ses s ním rozešel?"

"Nooo…" mladík se nervózně ošil, "možná trochu… víc… hodně…"

Victoria si hluboce povzdechla. "Zhou Mi."

"Song Qian?"

"Už jsou to skoro dva roky. A Nichkhun zůstává od vašeho rozchodu z vlastní vůle permanentně single."

"Ehm, věříš, že tím mi ve zlepšení nálady zrovna dvakrát nepomáháš, že jo…?"

"Myslím, že tě pořád miluje."

Zhoumi na ni vytřeštil oči. Jeho tvář nezdravě zezelenala, pak zrudla a nakonec zbledla jako stěna. "Vážně?" hlesl tak tichounce, že ho ani Vic nemohla slyšet. Říci mu to kdokoli jiný, nebral by ho vážně. Vždyť… je to absurdní! Nichkhun, krásný a dokonalý Nichkhun Horvejkul, který by mohl mít každého, na koho by jen ukázal prstem, že by…? Nesmysl! Naprostý nesmysl! Proč by po něm měl Khun tesknit?

Jenže Victoria Nichkhuna znala skoro tak dlouho jako znala Zhoumiho. Oba je milovala, oba byli už odmala její nejlepší přátelé. A ke svým nejbližším byla Vic vždy a bez rozdílu (krutě) upřímná.

Nichkhun mě pořád miluje. Ta zdánlivě prostá myšlenka mu zněla téměř fantaskně, zatímco vědomí té čtyřslovné skutečnosti… bolelo.

"O to pádnější důvod, proč se s ním nescházet."

"Proč, prosím tě?"

"Ublížil jsem mu." Věděl to. Věděl, že se Nichkhunova pohodová bezstarostnost po jejich rozchodu změnila v pouhou masku, jež měla rytířsky sloužit k tomu, aby se on, Zhoumi, necítil provinile. Nichkhun byl totiž až příliš hodný. A o to hůř se vůči němu Zhoumi cítil.

Brunetka zavrtěla hlavou. "Přece víš, že ti nic nevyčítá. A navíc, chce tě vidět."

"Ne, není to dobrý nápad." Jestli k němu Khun skutečně pořád něco cítí, ze všeho nejmíň ho chtěl ranit ještě víc než doteď. Těžce vydechl. Viděl, že se Victoria užuž chystá k další ofenzivní námitce, proto znaveným zoufalým hlasem chabě navrhl: "Nemůžeme se prostě bavit o něčem jiném?"

Vic nafoukla tváře a s významně pozdviženým obočím začala až nepřirozeně pečlivě míchat svoji kávu. "Takový hezký pár jste byli," zabrblala. "Takový… internacionální!"

Černovlasý vyprskl smíchy a jeho společnice se k němu vzápětí srdečně přidala.

"Ale fakt!" dostala ze sebe mezi záchvaty hýkavého smíchu. "Heleď, Číňan a americko-čínský Thajec, co žijí v Jižní Koreji! Vždyť to je tutovka! To musíš uznat! No a vem si, že ve vztahu s Minhem představuješ tu mezinárodní složku jenom ty! Není to… deprimující?"

"Songová, já tě něčím praštím."

"Za co jako? Já pouze konstatuji fakta," našpulila Victoria hravě pusu a panenkovsky zamrkala. "Viď, že mě s ním při nejbližší možné příležitosti seznámíš?"

"S Minhem? Abys mu mohla udělat přednášku o tom, jak málo internacionální jsme pár?" odfrkl teatrálně Zhoumi a odmítavě mávl rukou. "Zapomeň."

"Já budu hodnááááá! Slibujuuuu!"

"No," černovlásek si dívku změřil dlouhým pohledem, "možná si to ještě rozmyslím."

Victoria se mu na znamení díku uctivě uklonila. Když znovu zvedla hlavu, pohled upírajíc kamsi přes Zhoumiho rameno, začala se chichotat.

"Čemu se hihňáš?"

"Tamten sexouš u zadního stolu na tebe od chvíle, co jsme sem přišli, pořád kouká."

Mi na ni překvapeně vykulil oči. Kouká na mě? Opřel se loktem o postranní opěradlo křesla a zvědavě se pootočil, aby si dotyčného mohl prohlédnout.

Byl to muž zhruba kolem třiceti, byl vysoký a urostlý a byl sexy až to vtipné nebylo. Měl krátké hnědé vlasy se šikmě střiženou ofinou, perfektně tvarované rty, velké temné oči a velmi výrazné obočí.

Jejich pohledy se střetly. Neznámý rozpustile naklonil hlavu ke straně a věnoval Mimu absolutně neodolatelný úsměv.

"A do prdele," ujelo černovláskovi.

"Chtěl bys?" zakřenila se Victoria.

Zhoumi se po ní ohnal rukou, načež se otočil zpátky k muži, aby mu mohl usmání sladce koketně oplatit.

"Vzdávám to. Nikdy se nevdám. Každej ucházející chlap je gay," posteskla si Vic, načež zadumaně upila latté. "Mám pocit, že už jsem ho někde viděla…"

Mi se zarazil. Popravdě i jemu připadal jaksi povědomý… Střelil očima od rameny krčící Victorie nazpět k zadnímu stolku. Prázdnému zadnímu stolku. Zmateně se rozhlédl kolem.

Muž byl pryč.