Škola prokletých - 15. kapitola

Bylo slunné vánoční dopoledne. Domem se linula sladká vůně cukroví, za okny v hustém chumlu tančily bělostné sněhové vločky. Kuchařky, služky i lokajové si pobrukovali koledy, děti z města se střídavě s nadšeným výskotem koulovaly na nádvoří, pomáhaly v kuchyni a uždibovaly z plechů chládnoucí perníčky. Každičký kout velebného panství doslova sálal kouzelnou atmosférou Štědrého dne. Ani jeden z mladíků, vážně sedících v rudě čalouněných křeslech přijímacího salónku, jí však nevěnoval ani tu sebemenší pozornost.

Vyšší z nich, neskonale půvabný tmavovlásek, přimhouřil své temné mandlové oči. Nespokojeně zamlaskal. "Z našeho minulého setkání jsem nabyl dojmu, že s naším plánem souhlasíš. My s tebou počítáme, JRe."

Oslovený semkl rty do úzké linky. "Přemýšlel jsem." Zavrtěl hlavou. "Pochop. Nemůžu se přece otevřeně postavit proti bratrovi své ženy…"

"Odkdy si zrovna ty zakládáš na dobrých rodinných vztazích s Choiovými?" zafrkal mladší posměšně. "Víš, skoro to vypadá, jako by ses toho nadutýho parchanta snad bál či co…?"

"Nebojím se ani tak jeho, jako těch, co stojí za ním," odtušil Kim JR, démon pomsty, bezbarvě. "Minhyune, vždyť je to sebevražda!"

"Ah, věř, že svatá šesti - pětice tě jako celek nijak děsit nemusí."

"Cože?!" Starší zbledl jako stěna.

Hwang Minhyun, démon nočních můr, se rozpustile ušklíbl. "Nu, řekněme, že nás to sice stálo veškeré nervy a úsilí, ale nakonec se nám s Yoonou přece jen podařilo pro náš záměr dvě živoucí legendy zlanařit."

"Panebože," zašeptal JR ohromeně. "Ještě dodej, že těmi dvěma jsou vévoda a jeho nehezká siréna, a přísahám, že tě začnu uctívat."

"Tak to tě musím zklamat. Ani vévoda, ani Andy to nejsou… Vlastně žádná z vévodových žen. Až takovou drzost jsme neměli," zavrtěl Minhyun hlavou. "Vévoda má k Choiovi příliš blízko. Nezradil by ho. A sirény by zase nezradily Erika. Snažit se je získat na svou stranu by nemělo smysl. Jenom bychom na sebe přitáhli jejich nežádoucí pozornost."

"No a co takový hrabě Lee? Copak vážně věříš, že ten podrazí vévodu jen tak?" srazil JR skepticky obočí.

"Jak s oblibou říkává můj otec: Když jde o absolutní magii, nezná démon bratra."

"Jistě, ale… můžeš mi tedy vysvětlit, jaký je v téhle situaci rozdíl mezi sirénami a hrabětem?"

"Prostý. S hrabětem vévoda nespí."

"Hmm…" baron Kim nakrčil čelo, "já bych mu ale stejně nedůvěřoval…"

Tmavovlásek obrátil oči v sloup. "Přestaň být pořád tak strašně pesimistický! Vážně, není divu, že je z tebe tvoje žena v depresi."

JR se s povzdechem chopil šálku černé kávy a pomalu, uvážlivě upil. "Víš, docela by mě zajímalo, co bys dělal, kdyby byl Min Ki naživu," řekl pak, ústa zvlněná v jízlivém úsměšku. "Zabil by tebe i Yoonu dřív, než byste se na jeho milovaného Min Ha stačili jen křivě podívat…"

Minhyun sevřel ruce v pěsti. "Jenže Min Ki je mrtvý!" zavrčel a vztekle uhodil do stolu.

Diskrétní zaťukání na dveře obrátilo pozornost obou mladých mužů k nenadálému zdroji narušení jejich konverzace. "Milorde," mladý lokaj s omluvným výrazem ve tváři nakoukl do místnosti, "vaše paní je zpátky." Načež otevřel dveře dokořán a hluboce, téměř zbožně se hraběnce poklonil.

Oba démoni bez váhaní, zcela automaticky uctivě povstali a JR při pohledu na svou úchvatnou, étericky čarokrásnou manželku zas a znovu hořce zalitoval své hloupé ješitnosti, která jejich vzájemný, nesměle klíčící vztah hned v samém počátku definitivně rozdupala v prach a proměnila v chladné soužití dvou přespříliš hrdých bytostí, jež nejsou schopny jedna druhé ustoupit, aby mohly společně zkusit začít… úplně odznova.

Sooyoungie je dokonalá. Má jen jedinou chybu. Je Choiová.

"Hraběnko," zahlaholil se širokým falešným úsměvem na rtech Minhyun, "rád vás vidím ~ ."

"Jaká škoda, že nemohu říci to samé, barone," odtušila mladá žena studeně, probodávajíc oba mladíky více než výmluvně nevraživým pohledem. JR provinile sklopil oči.

Démon nočních můr se nehezky ušklíbl a vyzývavě pohodil krátkými tmavými vlasy. "Stejně krásná a stejně nepřátelská jako vždy, má drahá?"

Choi Sooyoung, démonka času, přezíravě založila ruce v bok. "Myslím, že jsem vás už minule důrazně upozorňovala, že si vás více nepřeji vidět ve svém domě, viďte, pane Hwangu? Povězte tedy," zapředla sladce, "kteréže části toho směšně triviálního sdělení jste správně neporozuměl? Ráda vám ji objasním."

Utahovala si z něj. Sprostě si z něj utahovala. Ta mrňavá čubka…!

Pouhým mrknutím oka, rychlostí sotva postřehnutelnou, náhle se Minhyun výhružně tyčil nad hraběnkou, hezkou tvář zkřivenou surovým hněvem. Brunetka však neustoupila ani o píď a chladnokrevně jeho rozzuřený pohled opětovala.

"Měl jsem dojem, že něco takového snad nemůže být ani možné, ale jak vidno, mýlil jsem se," procedil tmavovlásek jedovatě. "Jste stejně arogantní a nesnesitelná jako váš bratr!"

Nato se ale Sooyoung líbezně usmála a odvětila: "Lichotíte mi, barone." Čímž vzala dopálenému Minhyunovi vítr z plachet.

Ten jen naprázdno klapl pusou, načež navztekaně zaskřípal zuby, obrátil se na podpatku a nasupeně oddusal ke dveřím. "Zítra čekám tvoji odpověď," houkl ještě na JRa, než s ráznou, působivě elegantní graciézností důstojně odkráčel ze salónku.

Místnost se ponořila do nepříjemného ticha. JR, kousaje si nervózně spodní ret, pohlédl rozpačitě na svou ženu. "Sooyoung, já -"

"Mlč. Nechci nic slyšet," zasyčela brunetka. "Tvoje výmluvy mě nezajímají. Ale varuju tě. Ať už Minhyun a Yoona plánují proti mému bratrovi cokoli… jestli Min Hovi jakkoli ublížíš ty," v hlubokých tmavých očích se jí nebezpečně zablesklo, "osobně. Ti. Vyrvu. Srdce. Z těla. To si pamatuj."

•••

"Přemýšlel jsem," řekl Yesung.

Jonghyun komicky protáhl obličej a šťouchl loktem do Minha. "Tak to bude vážný," zamumlal. Tmavovlásek vyprskl smíchy.

Sung přestal pochodovat před pohovkou, na níž jeho kolega a student seděli, a prošpikoval oba dva mrazivým pohledem profesionálního zabijáka.

Minho i Jonghyun okamžitě pokorně sklopili hlavy. "Pardon," pípli jako jeden muž.

Černovlasý však jen okázale překřížil ruce na prsou a významně, jako by na něco nezbytného vyčkával, povytáhl obočí.

"Uhm… takže," otázal se Minho, kterému důvod profesorova efektního mlčení docvakl jako prvnímu, "o čem jste přemýšlel, pane…?"

Yesung se ušklíbl. Hezky si to malé vychoval. "O tobě," odvětil a (asi po dvaceti minutách ustavičného neurotického přecházení sem a tam) usedl do křesla naproti divanu. "Prohledal jsem všechny svoje knihy, ale nenašel ani jednu zmínku o lidskosti, která by - z magického hlediska - byla přesným opakem svého démona."

"Z čehož vyplývá…?"

"Že jsi zcela výjimečná existence. Možná dokonce jediná svého druhu."

Minho skepticky nakrčil čelo. Pak trochu konsternovaně zamrkal, načež na svého smrtelně vážně se tvářícího patrona nevěřícně vytřeštil oči. (A Jonghyun měl v tu chvíli pocit, že mu cukr poleze snad i ušima. Bože! To dítě by na svou nenucenou líbeznost mělo mít ze zákona zbrojní pas…!)

"Min Ho ovládá mrtvý oheň, ty ovládáš živý oheň. Min Ho je démon mrtvých, takže kdyby ses ty stal démonem, stal by ses s největší pravděpodobností démonem života." Sung si zamyšleně promnul bradu. "Ve světě magie je tohle anomálie gigantického rozsahu. Jsem si proto docela jistý, že tě její vliv musel - samozřejmě ne plnou silou jako démona, ale pouze částečně jako člověka - něčím… obdařit… Něčím… Čím?" S povzdechem zavřel oči, opřel se o opěradlo křesla, ruce pozvedl zhruba k úrovni obličeje a sepjal konečky prstů. Na pár chvil se přemýšlivě odmlčel. "Jonghyune?" oslovil pak svého kolegu.

"Ano?"

"Min Ho dokáže odvrátit smrt pouze od mrtvých. To znamená, že zachránit před smrtí živou bytost přirozeně není v jeho moci, že?"

Hnědovlasý trochu váhavě přikývl. "Teda, nikdy jsem se ho na to nevyptával, ale… jo, nejspíš to tak bude."

"Hmm," zabručel Sung. "Myslím, že mám nápad." A natáhl před Jonghyuna ruku, výmluvně otočenou dlaní vzhůru. "Řízni mě."

"Cože?" Hyunovo obočí nevěřícně vystřelilo kamsi pod jeho odbarvenou blonďatou ofinu.

Černovlasý protočil oči. "Řízni mě," zopakoval pomalu a důrazně.

Nato Jonghyun překotně vyskočil z pohovky a s teatrálností špatného divadelního herce od Yesunga o dva kroky ustoupil. "Hohoho, tak to prr, hochu, já rozhodně nemíním podporovat tvé emařské praktiky…!"

"Nežvaň a dělej!"

"No jo, pořád…"

"Pane profesore…?" kuňkl poplašeně Minho, sleduje jak se hluboký šrám v Yesungově dlani, způsobený Jonghyunovým jako břitva ostrým nehtem, barví karmínově rudou krví.

Sung se na chlapce povzbudivě usmál, než se s poděkováním zvědavě obrátil zpátky k hnědovlasému. "Nic to s tebou nedělá, že ne?"

Poloviční démon nad jeho zkrvavenou rukou zavětřil jako lovecký pes. "Ne-e," zazubil se pak. "Teda… neber to nijak osobně, ale nevoníš ani z desetiny tak dobře jako Min Ho."

Starší s viditelným vědátorským uspokojením pokýval hlavou. "Vypadá to, že všechny mé pracně nashromážděné teoretické poznatky o polovičních démonech závislých na démonské krvi jsou ZASE zcela přesné… Uf, ne, že by mě vědomí mé vlastní nebetyčné inteligence netěšilo, ale… začíná to být docela nuda…"

"Tak moment, chtěls, abych ti rozsekl ruku jenom proto, aby sis mohl ověřit, že ti, nadopovanej aromatem tvojí krve, nerozsápu krk?!"

"Ale houby," mávl Yesung nezraněnou levačkou. "Nic takového jsem v plánu probírat neměl… Když už jsme to ale nakousli –"

"Krvácíš," připomněl mu Jonghyun suše.

"Ještě minutku! Řekni, když dokážeš strávit Min Hovu krev, znamená to, že jsi imunní vůči… jedovatosti krve všech démonů?"

"Ne tak úplně. Záleží na tom, jak moc je který démon jedovatý," řekl hnědovlasý. "Min Ho patří k těm nejjedovatějším, tudíž krev démonů, kteří jsou méně nebo stejně jedovatí jako on, mi nijak neublíží. Pak je tu ale ještě hrstka jedinců, kteří jsou jedovatější než Min Ho - a jejich krev by mě rozleptala zevnitř během několika minut."

"A jak poznáte, který démon je pro vás jedovatý a který ne?" zeptal se Minho.

"Podle pachu. Pokud mi krev nevoní, vím, že mi neublíží. Čím je ale vůně démonovy krve sladší a svůdnější - čili čím hůře se jí odolává - tím jedovatější je. V zásadě platí, že extrémně mocný démon rovná se extrémně jedovatý démon. Já osobně znám jen dva takové…"

Yesungovy černé oči se rozzářily nevýslovnou dychtivostí. "Nech mě hádat! Je to –!"

"Ano, je to tvůj ideální Shinhwa muž," zafrkal Hyun. "A jeho hezounká, doposud oficiálně nepotvrzená ženuška…"

"Moment, kdo je Erikova hezounká oficiálně nepotvrzená ženuška?!"

"Andy."

"Toho chci domů!" vyhrkl nadšeně Minho.

Jonghyun na něj pohlédl s uznalým, upřímným podivem. "Dozvěděl ses o Shinhwě teprve včera… A už víš, kdo je kdo?"

"Učili jsme se je s Kyuhyunem do půl třetí do rána," zívl tmavovlásek. "Myslím, že ty kruhy pod očima mluví samy za sebe."

Zamračený Sung zadumaně našpulil pusu. "A já si byl tak jistý, že zrovna oni dva jsou zcela oficiální pár," zabrblal.

"Myslí si to skoro všichni," uklidnil ho hnědovlasý. "No fakt. Věř, že minimálně v Podsvětí neexistuje zbožňovanější dvojice než RicDy - jo, jakási banda šílených fanynek jim jako páru vymyslela dokonce i jméno. Žel bohu, Hyesunga by nejspíš ranila mrtvice, kdyby se dali dohromady oficiálně. A hádám, že Eric nechce být za smrt své manželky zodpovědný… A teď, když dovolíš, mohl bys konečně začít něco dělat s tou svojí rukou?!"

Yesung kriticky zhlédl svojí zakrvácenou dlaň, jako by se rozhodoval, jestli má vůbec cenu věnovat jí pozornost. Poté, co zjevně usoudil, že ano, se zářivě usmál, napřáhl ruku před Minha a s úsměvem ještě širším a nakažlivějším přikázal: "Uzdrav mě." A Minhovi spadla čelist.

"Co prosím?!"

"Můj ty bože…," vydechl Jonghyun ohromeně. "No samozřejmě! Jako démon by měl sílu nad životem, dokázal by před smrtí zachránit živé… jako člověk dokáže živé chránit tím, že vyléčí jejich zranění… To dává smysl! YESUNGU, TY JSI GÉNIUS!"

"Mně to teda žádný smysl nedává!" vyhrkl tmavovlásek hystericky a pro jakýsi zoufalý defenzivní efekt kvapem vstal z pohovky.

Sung povytáhl obočí. "Chceš se se mnou hádat? Měl bys vědět, že to zkoušel už celý učitelský sbor - neúspěšně."

"A - ale já přece neumím léčit…!"

"A zkoušel jsi to někdy?"

To Minha zarazilo. "Ne," přiznal trochu zmateně.

"Tak jak můžeš vědět, že to neumíš?" otázal se jeho patron usměvavě.

Mladík se rozpačitě kousl do rtu. "Ale jak?" hlesl po chvíli bezradného mlčení. "Jak to mám provést, pane profesore?"

"Ta schopnost je součástí tebe. Stejně jako oheň. Pamatuješ na první tréninky, kdy se ti oheň vzpouzel a nechtěl se tvé kontrole podrobit? Zavzpomínej. Co je nutné k tomu, aby se živel svolil stát se tvou skutečnou magií? Aby ti dovolil říkat si vodní, zemský, vzdušný nebo ohnivý mág?"

"Brát ho jako rovnocenného partnera. Komunikovat s ním. Naslouchat mu. A důvěřovat. Absolutně mu důvěřovat."

"Přesně tak. A právě důvěra je hlavním klíčem k ovládnutí léčebné magie. Musíš jí věřit, Minho. Věřit jí a věřit sobě. Natáhni ke mně ruku - tak. A zavři oči," nabádal ho klidným, rozvážným, téměř až něžně konejšivým hlasem Yesung. "Uvolni se. Nech energii proudit. Nech ji, ať tě naplní. Jakmile budeš cítit, že tebou její síla pulsuje, soustřeď se na to, co chceš udělat. Zformuluj tu myšlenku."

Minho se zhluboka nadechl. "Chci vyléčit vaše zranění," vydechl po pár vteřinách pozvolna.

"Správně. A teď propoj tu vizi se svojí magií. Propoj je tak, ať už se od sebe nikdy nemohou oddělit. Ať se už natrvalo stanou tvojí součástí…"

Jonghyun, ani nedutaje, sledoval, jak se svaly v Minhově obličeji napínají koncentrací, jak se jeho víčka rozčileně chvějí. Ruka, již chlapec držel jen pár centimetrů nad Yesungovou krvácející dlaní, však zůstávala nehybná, docela jako vytesaná z kamene.

Nějakou dobu se nic nedělo, až Hyun pojal podezření, že se Yesung přece jenom zmýlil. No kdo to vlastně kdy slyšel, ohnivý mág léčitelem? Taková schopnost zpravidla náleží vodovládcům, a navíc jen zanedbatelné hrstce z nich. Jenže Minho není jen tak ledajaký ohnivý mág, připomněl si vzápětí. A přesně v ten moment, skoro jako na důkaz jeho myšlence, z chlapcovy ruky vytryskla hřejivá oranžová záře.

Všichni tři zalapali po dechu - profesoři pro scenérii, jež se jim naskytla, jejich student pro nový, nečekaný a zcela neznámý pocit, který v něm probuzení jeho sedmnáct let spící schopnosti vyvolalo. Minho doširoka rozevřel oči. Užasle sledoval, jak pod mihotavým proudem toho zvláštního živoucího světla ustává krvácení a rozšklebená rána v Yesungově dlani se pomalu a pečlivě zaceluje.

Netrvalo dlouho a po nějakém zranění nebylo ani památky. A s ním zmizela i léčivá záře, zrovna tak nenadále jako se objevila. Pak svou trochou do mlýna přispěl i Jonghyun jakožto precizní vodní mág, když z kolegovy kůže smyl beze zbytku i jakýchkoli následných důkazů veškerou zůstalou krev.

Tmavovlásek se s vyčerpaným vydechnutím sesunul na divan. Sung bez jediného slova odkráčel do kuchyně, aby se za pár chvil mohl vrátit se sklenicí vody v jedné a páskem čokolády ve druhé ruce. Oboje Minhovi s výrazem nepřipouštějícím námitky předal.

"Tak ještě pořád mi chceš tvrdit, že neumíš léčit?" ušklíbl se lehce.

Jeho svěřenec se hltavě napil. Hrdlo měl vyschlé na trout. Poté poslušně zavrtěl hlavou a řádně si ukousl tmavé čokolády. Nechal ji pozvolna rozpustit na jazyku, aby si mohl labužnicky vychutnal její hutnou, sladce nahořklou chuť.

"Nikdy bych si nepomyslel, že je léčení tak náročné," přiznal pak. Zkusmo zvedl jednu ruku a zamračeně se na ni zadíval. Ještě se trochu třásla, zrovna jako u člověka s hypoglykémií - signál akutní potřeby cukru! Bez váhaní tedy zchroustal i zbytek čokolády.

"Každá magie vyžaduje trénink," odtušil s úsměvem Yesung a posadil se vedle něj na pohovku. "Čím víc zranění vyléčíš, tím méně namáhavé to pro tebe bude."

"Hmm," zamručel Minho na porozuměnou, načež zadumaně zvedl zrak k Jonghyunovi. "Vždyť vy poloviční démoni vlastně taky umíte léčit…"

"Ano i ne. Umíme uzdravit jen zranění, která sami způsobíme," odvětil hnědovlasý. "Naše sliny obsahují speciální látky, které mají schopnost téměř perfektně zacelit poraněnou kůži našich dárců. Tyhle látky jsou ale u každého polovičního démona jedinečné a nějak - sám nevím jak - propojené s našimi zuby a nehty, takže vždycky bezpečně poznají, jestli bylo zranění způsobené mnou nebo třeba… Kyuhyunem. Mohl by se stavět třeba na hlavu, ale ani moje, ani Siwonovo, Taeminovo nebo Keyovo kousnutí by prostě vyléčit nedokázal. A naopak. To je pro nás bezpodmínečně platná rovnice. Pro tebe žádné takové omezení neplatí."

"A myslíte, že můžu léčit kohokoli?" zamyslel se mladík. "Jak lidi, tak i démony, poloviční démony, daemony…?"

"No, momentálně to nemohu samozřejmě potvrdit úplně na sto procent, ale… ano. Jsem si docela jistý, že ano," přikývl Sung. "Vždyť i démoni-léčitelé mohou bez omezení hojit kteroukoli rasu, dokonce i daemony, své magické protipóly. Tudíž by to ani pro tebe neměl být sebemenší problém. Pokud se o tom ale chceš raději přesvědčit…" Černovlasý si s tmavovláskem vyměnil jeden jediný všeříkající pohled, načež se oba s děsivými úsměvy na rtech obrátili na Jonghyuna.

Ten jen ztěžka polkl.

Yesung kdoví odkud vytáhl malý kuchyňský nůž a podal jej Minhovi. Chlapec nůž výmluvně potěžkal v ruce. A potom s nenucenou roztomilostí naklonil hlavu ke straně a rozpustile se na svého (právem) vyděšeného profesora angličtiny usmál.

"Mám vás říznout já nebo to zvládnete sám?"

 

•••

Vlak s protivným táhlým zakvílením zastavil na nádraží. Zhoumi, kterého ten zvuk dnes už po několikáté probral z lehkého dřímání, zamračeně zamžoural na houf lidí na peróně. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč na každém nástupišti ostražitě kontroluje nové cestující, skoro jako by mezi nimi někoho vyhlížel. Někoho před kým měl chuť utéct a zároveň na něj nadšeně zavolat, pozvat ho sem, promluvit si, nechat se obejmout… Nebo to možná věděl moc dobře, ale odmítal si to připustit.

Zívl a ještě jednou pro jistotu přelétl očima nástupiště. Ne, nikdo okatý, na první pohled nekorejský a neskonale hezký - ba ne, krásný! - se v davu nenacházel. Za doprovodu dlouhého trpitelského povzdechu si unaveně promnul spánky. Tak fajn, je na čase přestat sám sobě lhát. Nichkhun mu leze na mozek. Jo. Začalo to den před Vánoci frontálním útokem od Victorie, celý Štědrý den ho to pomalu a trpělivě nahlodávalo a dnes ráno mu zasadila podpásovku vlastní matka! Zhoumi zoufale praštil hlavou o okno.

"Víš doufám, že tím, že se mu budeš neustále vyhýbat, nic nevyřešíš," pravila znenadání Zhou Ling, zatímco skládala špinavé nádobí do myčky.

Mi upustil pastelku, kterou mu před chvílí vecpala Mei a dožadovala se, aby jí nakreslil poníka, a zůstal na mámu užasle hledět. "Vy jste se na mě snad se Songovou domluvili, nebo co?!"

"Tak i Tori si toho všimla…?" Ling si urovnala své přísně střižené mikádo za uši a s povzdychnutím zavrtěla hlavou. "Poslyš, zlato, já rozhodně netrpím žádnou chorobnou potřebou montovat se do tvého (ex)milostného života, ale nemyslíš, že bys s tímhle měl něco dělat?"

"S čím přesně?" zavrčel Mi, zvedl pastelku a rozčileně pokračoval v rozkresleném poníkovi. Mei, sedící na koberci opřená o křeslo, po bratrovi zvědavě pokukovala.

"S Nichkhunem přece," odtušila žena. "Má tě rád. Pořád. Možná i víc než to. A ty se mu vyhýbáš jako čert kříži. Proč? Je to snad… kvůli Minhovi? Nechce, aby ses s ním vídal?"

"Minho? Ten zrovna," odfrkl Zhoumi. "Před ním kdybych se jen zmínil, že mě Nichkhun pozval na kafe, dotáhne mě za ním klidně i násilím. Zbožňuje ho. Minimálně polovinu minulýho roku provzdychal nad tím, jaká je hrozná škoda, že jsme se s Khunem rozešli."

"Počkej, loni už jsi s Minhem přece chodil, ne?"

"Jo. A on si ve volném čase stýskal, jak krásný jsme museli být s Nichkhunem pár," ušklíbl se černovlásek, zatímco zakrslému fialovému oři na papíře dokresloval majestátní tyrkysovou hřívu.

Ling založila ruce na prsou. "Chápu. V Minhovi problém není. Takže…?"

"Takže co?"

"Takže je nejspíš v tobě."

"Hm… asi."

"Asi?"

"Já nevím, mami!" rozhodil Mi nešťastně rukama. "Nevím…! Je špatné, že Nichkhuna nechci vidět… teda vlastně chci… ale přitom nechci - nemůžu! - , protože… protože se bojím, že mu ublížím? Že ho zraním víc než doteď?"

Ling mlčky přistoupila ke křeslu a konejšivě syna pohladila po vlasech. "Ne, zlatíčko, není to špatné. Právě naopak. Ale myslím, že Nichkhun je i na takovou eventualitu připravený. Musí být. Zvlášť pak, pokud tě stále miluje."

Vlak se dal znovu do pohybu a za pár chvil už šedivé nádražní budovy vystřídala líbezná pohádkově zasněžená krajina.

Zakaboněný Zhoumi se pohodlněji uvelebil na sedačce. Ačkoli bylo nástupiště plné lidí, do vozu, v němž seděl on, nepřistoupil nikdo. Taky dobře, pomyslel si a zavřel oči. Pokojné ticho, doprovázené pouze kulisou rytmického dusotu vlaku uhánějícího po kolejích, si dosytosti užíval.

Zpočátku se mu dařilo mít hlavu naprosto prázdnou, vůbec nad ničím nepřemítat, prostě jen relaxovat. Po několika málo minutách už ale své lelkující myšlenky přistihl, jak se opět nenápadně pokoušejí ubírat jistým thajsko-čínsko-americkým směrem, a tak oči radši zase rychle otevřel. Kochat se ubíhající sterilně bílou jednotvárnou zimní plání za oknem bude přece jen bezpečnější, usoudil.

Napočítal zrovna dvanáctý holý strom a na něm osm vran, když se vlak vkodrcal do tunelu. Pohled na vlastní mrtvolně bledou tvář, nasvícenou umělým bílým světlem elektrické zářivky, v odrazu okenní tabule mu způsobil nepříjemné zamrazení v zádech. Ihned se od okna odvrátil.

Světlo za stropě náhle zablikalo, pak ještě jednou a nakonec zhaslo úplně. Vagón se ponořil do absolutní tmy. Zhoumi sebou vyděšeně trhl. Ne, že by mu tma snad naháněla hrůzu, ale být jí najednou zavalený od hlavy až k patě nebyl zrovna milý pocit. Tichý hlásek v hlavě mu úpěnlivě našeptával, ať k sobě přivolá oheň, ať rozžehne vlastní světlo, ať zažene alespoň trochu té studené černočerné temnoty. Mladík ho však neposlouchal a dál trpělivě vyčkával. Tunel přece musí každou chvílí skončit, musí - !

Kdesi před ním se něco pohnulo. Mi leknutím nadskočil. Prsty křečovitě sevřel hranu sedadla. Podlaha vozu zavrzala pod dalším krokem. Roztřeseně se nadechl, zraky marně zatěkal v nepostupitelné černi kolem sebe. Další krok. A další…

Zářivka zamrkala a vlak se vyřítil z tunelu ven. Ostré denní světlo Zhoumiho na pár vteřin doslova oslepilo. Mhouřil oči na siluetu před sebou, snažil se zaostřit na její tvář - a vzápětí vyjekl šokovaným ohromením, když ji konečně rozpoznal. Byl to ten tajemný muž z kavárny.

Neznámý zvlnil rty - ty plné, smyslně vykrojené rty - v širokém odzbrojujícím úsměvu. "Je tu volno?" otázal se zdvořile a výmluvně pokynul hlavou k sedadlu naproti Mimu.

Ten jen mechanicky přikývl, v momentálním stavu naprosté konsternace ho ani nenapadlo poukázat, že vagón je přece úplně prázdný a skutečnost, že si chce muž (který se tu zjevil kdovíjak a kdovíodkud) sednout právě k němu je… nanejméně trochu podezřelá.

Brunet si svlékl krátký tmavě šedý kabát a posadil se, svršek nedbale odložil na sedadlo vedle sebe. Poté se lenivě opřel o vysoké kožené opěradlo, složil ruce do klína a zavřel oči.

Mi se nervózně zavrtěl a začal si nejistě hryzat spodní ret. Celá tahle situace byla vážně podivná. Proč si k němu ten chlápek přisedl? A kde se tu vůbec vzal, tak najednou uprostřed cesty? Je to jen náhoda, že se setkávají už podruhé během tří dnů? A co ten náhlý výpadek elektřiny před chvílí - neměl v něm třeba náhodou prsty? Jeho čelo zbrázdila zádumčivá vráska. Pokradmu se na svého záhadného spolucestujícího zadíval.

Zná ho. Věděl, že jeho obličej odněkud zná. Tak atraktivní charakterický obličej si lze jen těžko splést s jiným. Ten chlap je určitě slavný, přemítal černovlásek, ale ne slavný tím povrchním a pomíjím stylem současných hereckých či pěveckých celebrit. Ne. On patří k nim.

Zhoumi si byl velmi dobře vědom toho, že pro drtivou většinu jeho vrstevníků sláva těch, k nimž nyní zabloudily jeho myšlenky, nic neznamená. Nezajímají se o ně nebo je vůbec neznají. A když už o nich třeba něco zaslechnou ve škole, rozhodně je nepovažují za tak důležité, aby s jejich podrobnějším studiem ztráceli svůj drahocenný čas. Jenže Miho třídním učitelem a zároveň patronem je jeden z nejnadšenějších démonologů na celé východní polokouli. To člověka musí chtě nechtě ovlivnit. (pozn. autorky: On vlastně Yesung nemusí být ani váš třídní učitel, ani váš patron, aby vás nakazil svým nadšení pro démony. Nichkhun Buck Horvejkul je toho zářným příkladem. Jeho třídním byl Kibum, jeho patronem Kangin, ale jeho stejně ze všech nejvíc inspiroval a ovlivnil Yesung. Proto taky momentálně studuje démonologii a daemonologii na univerzitě. / pozn. č. 2: Není divu, že se Zhoumi zajímá o démony, když jsou jimi posedlí jak jeho patron, tak i jeho expřítel!)

Mi samozřejmě nebyl v oblasti vyšší a nejvyšší démonologie tak entuziastickým badatelem jako Yesung, jeho znalosti povětšinou sesbírané ze starých svazků uložených v zapadlém oddělení školní knihovny zahrnovaly především ty opravdu nejslavnější démony. (Zhoumiho pozn.: Připomeňte mi, prosím, někdo, ať se Sunga při nejbližší možné příležitosti zeptám, jak se mu zatraceně povedlo ze všech dostupných školních knih vymazat existenci Choie Min Ha. Něco tak neuvěřitelného mohl totiž spáchat jedině on.) Nepamatoval si sice jména (kdo by taky udržel v paměti tolik Korejců?!), zato si pamatoval tváře. A tohohle muže, ano, tohohle muže rozhodně znal v souvislosti s těmi nejproslulejšími démony. O tom nepochyboval. Něco mu ale říkalo, že… on sám démon není.

Co je to za pitomost?! Potlačil nutkavou potřebu obrátil oči v sloup a plesknout se do čela. Že není démon a přitom je známý v souvislosti s démony? Doopravdy, Zhoumi, ta nadměrná konzumace vánočního cukroví nejspíš masově vyvraždila většinu tvých mozkových buněk…!

"Žádná pitomost," ozvalo se z protějšího sedadla. "Má démonská éra mě skutečně proslavila."

Mimu z obličeje vymizela veškerá barva. "Vy - vy umíte číst myšlenky?!" vypískl zděšeně. Cítil, jak rudne.

Muž po něm blýskl dalším ze svých uchvacujících úsměvů. "No jo. Už jsem skoro zapomněl, jaká je to psina," zazubil se, ale hned nato se nespokojeně zamračil. "Téměř každý v mém okolí má proti telepatii vybudovanou imunitu," postěžoval si mrzutě, načež se mladíkovi upřeně zahleděl do očí. "Nevěřil bys," zrentgenoval ho pronikavým pohledem od hlavy až k patě; koutky jeho úst se znovu pozvedly v půvabném, nečitelném usmání, "jak strašně je to frustrující."

Černovláskovi naskočila husí kůže. Měl pocit, jako by ho mužův pohled svlékal do naha. "Kdo jste?" otázal se bez obalu a v instinktivním obranném gestu zkřížil ruce na hrudi.

Neznámý si ukazováčkem přemýšlivě poklepal o bradu. "Víš, docela rád bych zůstal ještě chvíli inkognito," odtušil pak a okázale pohodil svou šikmě střiženou kaštanovou ofinou. "Navíc," pousmál se, "šel jsi na to dobře. Znáš mě v souvislosti s démony, přestože nejsem démon. Takových moc není. Nebude těžké mou totožnost odhalit. Vsadím se, že až se setkáme příště, budeš o mně vědět víc, než já sám."

"Příště?" zopakoval ostražitě Mi. "Jak to myslíte příště? Vy mě sledujete nebo co?"

"Nó," muž trochu rozpačitě pokrčil rameny, "jak se to vezme…"

"Co jste sakra zač?! Stalker?!"

"Uhm… možná… trochu?" připustil neochotně. Být nazýván stalkerem nejspíš nebyla zrovna jeho vysněná meta. Potom se ale upřímně rozesmál. "A není to fajn? No považ, svého vlastního stalkera přece jen tak každý nemá…!"

I Zhoumi vyprskl smíchy. Nedalo se jinak. Ten chlap byl prostě nelíčeně okouzlující. A krásný. A podmanivý. Netřeba dodávat, že sexappeal z něj sršel na kilometry daleko. Vskutku vražedná kombinace…

"Nevidím ale jediný důvod, proč bych zrovna já měl mít svého vlastního stalkera."

"Ne? Já jich vidím hned několik."

Další dokonalý úsměv, další hluboký žádostivý pohled. Mi cítil, jak mu tváře opět polévá ruměnec.

"Proč mě sledujete?"

Brunet se s lišáckým výrazem ve tváři opřel lokty o kolena a naklonil se blíže k Mimu. "Protože mě zajímáš," broukl sametově. "Velmi mě zajímáš, MiMi."

Mladíkovy oči se v němém úžasu rozšířily. "Jak jste mi to řekl?"

"Ach, promiň. To bylo nepatřičné. Tou rozkošnou přezdívkou ti říkají jen tví nejbližší, že? Minho, Siwon, Nichkhun, Junsu, Kyuhyun…"

Zhoumi zalapal po dechu. Co všechno o mně ví?! Nebo spíš… co o mně neví?

"Proč vás tak zajímám?"

Neznámý však místo odpovědi zavrtěl hlavou. "Na to je příliš brzy. Nejdříve ze všeho," znenadání stál přímo před ním, skloněný tak, že se rty téměř dotýkal Zhoumiho ucha, "se musíš probudit."

A najednou byl vagón zase prázdný. Muž zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem.

•••

"Žabko! Žabičko! Žabulinkooo!" zaječel hystericky Taemin. Odhodil cestovní tašku, roztáhl ruce, za rozběhu skočil Minhovi kolem krku a začal ho olíbávat všude, kam jen dosáhl.

Tmavovlásek měl opravdu co dělat, aby bezprostředně po útoku svého náruživého, přítulně zavěšeného přítele neskončil na zadku, přičemž se otřásal smíchy a úpěl, ať Taemin přestane, že to hrozně lechtá.

"Tomu teda říkám romantický přivítání," zafrkal sarkasticky Kyuhyun.

Siwon ho pleskl po zátylku. "Každý přivítání je romantičtejší než to, cos předvedl ty."

Min přestal pusinkovat Minhův nos a zvědavě se obrátil ke klukům. "Jaký přivítání?"

"Ále," mávl Won ledabyle rukou, "když se nám před třemi dny vrátil Mi, první, co tohohle vola napadlo říct, bylo: "Nejsi ostříhanej?"."

Celá skupina propukla v hurónský řehot. Jen Kyuhyun s uraženým "Hmpf!" našpulil pusu a založil ruce na prsou.

"Podle mě to náhodou romantický bylo," zastal se mladšího černovláska Zhoumi. Kyu v tu ránu namísto bouřkového mraku připomínal letní sluníčko na steroidech. "Jako jediný si té změny všiml. Na rozdíl od někoho tady," vrhl vyčítavý pohled na Minha.

"Víš, s tvým jazykem v mojí puse se vlasy chválej docela těžko, miláčku," odtušil mladík suše, čímž rozpoutal další hromadnou explozi smíchu.

"Dík. Teď už mám dokonale autentickou představu toho, jak to tu pětadvacátýho muselo vypadat," zašklebil se Key a chopil se rukojeti svého černorůžového cestovního kufru. "No nic, jdu se ubytovat. Onewe, Taemine, jdete taky?"

Oba přikývli.

"Fajn. Vybalte si, my na vás počkáme v jídelně," usmál se Siwon. Odstrčil Taemina, který se stále jaksi neměl k tomu, aby přestal okupovat Minhův osobní prostor, a sám chňapl bratrance majetnicky pod paží.

Zhoumi zpozoroval, jak se Minho celý napjal a prudce se od staršího odtáhl. Zamračil se. Už co se vrátil si všiml, že se atmosféra mezi Choii změnila. Udělali si něco? Nevěděl. Kyuhyun neměl o žádném problému mezi nimi ani ponětí a oni dva cokoli popírali. Zvláštní. Tázavě se rozhlédl, ale jak vidno, nikdo další Minhovu rozechvělou nepřátelskost vůči Siwonovi nezaznamenal.

Key staršímu Choiovi usmání široce oplatil. "Je skvělý vidět tě zas zpátky mezi žijícíma živýma, Wone."

"Nebudu přece dál držet smutek, když už Heechul není mrtvý… Teda je, ale ve skutečnosti vlastně není… nebo tak něco," černovlasý nakrčil obočí. "No, momentálně se nacházím ve stádiu, kdy si dlouhé chvíle krátím vymýšlením toho nejbolestivějšího způsobu smrti, kterým ho - tentokrát natrvalo! - sprovodím ze světa, jen co se tu ukáže." Zakřenil se. "Ne, teď vážně. Moje rozpoložení je už v relativně úplně normálním stavu. Za což vděčím hlavně svému nejdražšímu Minhovi," zavrkal a znovu bratrance popadl za pas a nekompromisně si ho přitiskl k boku. Minho zrudl jako rak. "Bez něj bych to nezvládl. Zachránil mě. Bez legrace."

"Nepřeháněj," zahučel mladší Choi, pohled zatvrzele upřený do podlahy, až by jeden čekal, že do ní každým okamžikem vypálí díru.

"Nepřeháním. Staral ses o mě, vytáhl mě z toho nejhoršího srabu a pomohl mi… přijít na jiný myšlenky."

"Donghae se o tebe přece taky staral."

"Jo, abych neumřel hlady," ušklíbl se Won. "Že strádám psychicky ho vůbec nezajímalo. Záviset to na něm, depkařím ve svým emokoutku ještě teď." Zavrtěl hlavou a sevřel tmavovláskův pas pevněji. "To jen díky tobě jsem na tom tak dobře. Dal jsi mi nový impuls do života."

Zhoumi zřetelně cítil, jak nervózní a vyděšený Minho je. S divným pocitem okolo žaludku přelétl očima z jednoho na druhého. Proč se nemůže zbavit dojmu, že v Siwonově hlase slyší jakýsi chlípný podtón?

"Jenom se nedělej, Minho," zachechtal se Kyuhyun a drcl staršího pěstí do ramene. "Všichni přece víme, že máš spasitelský ambice. Tak proč to tajit?"

Chodba se otřásla novou vlnou klukovského řehotu. I Minho se smál, ačkoli nutno podotknout, že u toho působil značně křečovitě. Jen Zhoumi se jako jediný smát nedokázal. Probodávaje Siwona nevraživým - vlastně o dost nevraživějším pohledem než původně zamýšlel, přistoupil ke svému příteli a vzal ho za ruku. Won pochopil a velmi neochotně Minha pustil ze svého sevření. S Zhoumim není radno si zahrávat. A zvlášť když jde o Minha. Věnoval vyššímu černovláskovi kyselý úsměšek.

Key, Onew a Taemin se vypravili uložit svá zavazadla do pokojů a zbylá čtveřice zamířila do jídelny. Zrovna vcházeli jejími dokořán otevřenými dvoukřídlými dveřmi dovnitř, když se za nimi ozvalo zavolání.

"Zhoumi! Počkej, prosím!"

Obrátili se za hlasem. Spěchal k nim Tao.

"No ten nám tu chyběl," zavrčel Kyuhyun. "Můžu ho praštit? Chápej, čistě z principu."

"Přestaň být pořád tak násilnický," napomenul ho přísně Mi.

Mladší zaskřípal zuby. "Nazval tě děvkou! Zasloužil by pořádnou ťafku do nosu!"

"Po tý tvojí minulý ťafce má chudák ještě pořád žlutý oko," zamračil se Minho.

"Což znamená, že ten moncl už za pár dní zmizí, ne? Takže," Kyuhyun si začal prokřupávat prsty, "přichází ideální čas pro přeražení nosu!"

"Opovaž se," zasyčel na něj Zhoumi, načež se zářivě usmál na Taa.

"Ahoj," spolužák mu úsměv opětoval, "můžu s tebou na chviličku mluvit?"

"Ovšem," přikývl Mi a mávl na ostatní. "Jděte. Hned jsem u vás. Zlato, mohl bys mi, prosím, vzít - ?"

"Kuřecí salát a opečené bagetky. Já vím." Minho jemu i Taovi věnoval jedno speciálně čarokrásné pousmání, než se Siwonem a brblajícím Kyuhyunem v patách zmizel v jídelním sále.

Tao zůstal za vzdalujícím se tmavovláskem hledět jako omámený. A Zhoumi se musel hryznout do rtu, aby se nerozesmál. Mladíkova nesmělá a zcela nevinná zaláskovanost do Minha byla prostě rozkošná.

Mi si decentně odkašlal. "Tak co jsi mi chtěl říct…?"

"Eh?" Tao sebou vylekaně trhnul. "Jo, jasně, promiň…" A vrazil staršímu do rukou malou dárkovou tašku. "Na. To ti posílá Victoria."

"Počkej, ty se znáš s Victorií?"

"Victoria se přece zná s každým Číňanem tady v Koreji," opáčil mladší černovlásek se smíchem.

"Hm, to je asi fakt…" uznal Zhoumi, načež se překvapeně zadíval na lesklou tmavě modrou taštičku ve svých rukách. "Ale proč by mi Vic posílala dárek? Viděli jsme se spolu den před Vánoci."

"No, on to vlastně není tak úplně dárek od Victorie…"

"He?" Mi na něj zmateně zamrkal. "Tak od koho teda?"

"Zkus hádat," ušklíbl se Tao tajemně. Poplácal absolutně nechápajícího Zhoumiho po rameni a bezelstně odkráčel do jídelny na večeři.

"Zlomím mu nos příště," sliboval Kyuhyun, jen co Zhoumi došel k jejich stolu, a galantně mu nabídl židli.

"Ale já nechci, abys Taovi lámal nos!" vzdychl mladík a s tichým: "Díky." se posadil. Dárkovou taštičku nenápadně odložil pod stůl vedle svojí židle.

"Ale já jo!" zaprskal Kyu. "Co ti udělal tentokrát?!"

"Cože? Nic mi neudělal."

"Tak proč, kdykoli s ním mluvíš, vypadáš pak tak hrozně… zdeptaně?!"

"Po rozhovoru s Taem vypadá zdeptaně každej," podotkl Siwon. "Ale on za to nemůže. To je tím, že vypadá tak zoufale depresivně…"

"No fajn," sykl temně Kyuhyun. "Ale rozhodně mu nemíním jen tak snadno odpustit ty hnusy, co ti tehdy řekl…!"

"On… nechtěl," zamumlal Mi. Tím si byl jistý. Nevěděl proč, ale byl.

"Nechtěl? Jak jako nechtěl?!"

"Prostě si myslím… že to nechtěl udělat. Ne z vlastní vůle."

"Myslíš si, že byl pod vlivem těch dvou démonů, o nichž mluvili Yesung a Jonghyun," opravil ho jemně Minho.

Zhoumi k příteli zvedl pohled a vážně přikývl. Jasně si pamatoval tu nepřirozenou proměnu v Taově výrazu… Něco takového zkrátka nemohlo být normální.

"Uhm, když o tom mluvíte…" Siwon obezřetně ztišil hlas. "Ovládají prakticky celou školu a nikdo s tím nemůže nic dělat. Co když…" znepokojeně přelétl po svých třech kolezích očima, "ovládnou i nás?"

Minho zavrtěl hlavou. "Podle Jonghyuna existuje jen naprosto mizivá šance, že by mohli do svého vlivu dostat někoho z nás. Démoni se nedokážou ovládat navzájem a skoro stejně to mají i s polovičními démony. Museli by se soustředit přímo na toho či onoho konkrétního polovičního démona a to z bezprostřední blízkosti a ani tehdy nemají jistotu, že bude nátlak fungovat. A stejně tak nemůžou ovládnout vaše dárce, nemrtvé, osoby, které propadly životem jinému démonovi, lidskosti démonů, daemony, jejich Stíny… a ohnivé mágy."

"Proč ohnivé mágy?" Siwon a Kyuhyun se na sebe nechápavě podívali.

"Oheň je pro démony nepřátelský živel," odtušil Zhoumi a Minho mu souhlasně přitakal. "Brání svého vládce a odmítá cokoli, co souvisí s démony. I těmi polovičními," dodal.

"Paráda! Tak proč kruci nemáme ve škole víc ohňovládců?!" rozhodil Won dramaticky rukama.

"Slyšel jsem, že v posledních dvou stoletích se ohnivých mágů rodí mnohem méně než ostatních živelních vládců," řekl tmavovlásek a pokrčil rameny. "Nikdo neví proč. A mimochodem, to, že na naší akademii jsou hned čtyři ohniví mágové, je v celosvětovém měřítku docela rarita. Na spoustě jiných veřejných škol nemají často ani jednoho. Z toho mála ohňovládců skončí totiž většina na školách pro daemonské vojáky."

"No jistě, vy dva a Yesung přece musíte patřit do kategorie nedostatkový zboží," zašklebil se ironicky starší Choi. "Jen Henry mi do toho vašeho vzorce být-za-každé-situace-děěěěsně- originální jaksi nezapa - DÁÁÁ…!" zaječel, když po něm Zhoumi s chladnokrevným výrazem ve tváři hodil okurku omáčenou v jogurtovém dresingu.

"Ty, Minho…" zamručel zadumaně Kyuhyun, "říkal jsi, že naši dárci jsou proti démonskému vlivu taky imunní… a co když ze svého dárce pít přestanu? Za jak dlouho ta jeho imunita proti jejich nátlaku vyprchá?"

"Podle Jonghyuna zhruba po půl roce. Plus minus. Proč?"

"Protože Sungmin tím pádem nemůže být pod jejich vlivem."

Všichni čtyři po sobě znepokojeně zhlédli, jelikož si uvědomili, co by to mohlo znamenat.

"Varoval mě, že nebudu schopný užít svůj vliv na nikoho z akademie. Takže musel o jejich o plánech vědět," konstatoval Cho bezbarvě.

Zhoumi po něm loupl očima. "A tím chceš říct co? Že s nimi Sungmin spolupracuje dobrovolně? Co by z toho asi tak měl, prosím tě?"

"Nevím, ale Sungminovy myšlenkový pochody jsou na to pošahaný dost!" vyštěkl Kyuhyun. Štvalo ho, že kdykoli přišla v posledních třech dnech řeč na Sungmina, byli s Zhoumim okamžitě na kordy. Protože Zhoumi ho neustále obhajoval a Kyuhyuna to neskutečně vytáčelo.

"Poslyš, Mi, já taky nevím, jaké motivy by mohl Sungmin mít k dobrovolné spolupráci s těmi démony, ale myslím, že má Kyuhyun pravdu," postavil se za nejmladšího Minho. "Přemýšlej. Přes někoho sem přece musel infiltrovat jejich vliv. Celá škola je pod Min Hovou ochrannou bariérou, takže i kdyby někoho odsud ovládli venku, bylo by jim to k ničemu. Bariéra by rozpoznala nátlak jiného démona a zablokovala by mu možnost rozšířit vliv uvnitř. To znamená, že člověk, který jim pomohl dostat se do hlav téměř všech studentů a učitelů tady, proklouzl bariérou bez povšimnutí, tudíž nemůže být pod nátlakem. A nejspíš se mu to povedlo tak perfektně nenápadně proto, že je prvák, takže ho bariéra nemohla znát a nezaregistrovala tedy při jeho vstupu na pozemky akademie žádnou odchylku, kterou na lidské auře setkání s démony zanechává. Nekoukejte tak na mě, diskutoval jsem o tom s Yesungem!"

"Je to slyšet," zahučela sborově přítomná trojice.

Minho na ně udělal kyselý obličej. "Každopádně ať chceš nebo ne, MiMi, profilu Sungmin dokonale odpovídá. A hlavně když víme, co řekl Kyuovi…"

"No přesně," přisvědčil Siwon. "Jako nezasvěcenej by o tom těžko něco věděl. Mi, musíš uznat, že je podezřelej."

Zhoumi přezíravě zafrkal. "Smím vědět, kdy přesně jste se vy tři sudičky dohodly, že Sungmina pasujete na největšího zloducha téhle planety?"

Než však stačila kterákoli ze "sudiček" odpovědět, přiřítil se ke stolu Taemin. Praštil tácem o stůl, kecl na židli vedle Minha a se zápalem hodným paparazziho, který právě vyčmuchal delikátní informaci pro skandál století, vyhrkl: "Kdy spolu začali Tao a Ryeowook sedávat u jednoho stolu??"

Kluci se udiveně podívali nejdřív na něj a pak ještě udiveněji směrem, kam směřoval dlouhovláskův zrak. Zhoumimu spadla brada. Kyuhyun hvízdl. Siwon a Minho synchronizovaně povytáhli obočí.

"No," opáčil zaraženě tmavovlásek, "vrátili se oba dneska, takže…"

"Oba? Dneska? Spolu?" Min se zahihňal.

"Ehm… jo?"

"Jakože spolu chodí nebo co?" zafrněl Key, sjel propíranou dvojici pochybovačným pohledem a zasedl s Onewem ke stolu.

Kyuhyun svraštil čelo. "Jakože se Tao rozešel s Kristinou?"

"Blbost, co?" souhlasil blonďák.

"Ehm, víte, že Tao s Krisem nikdy nechodil, že jo?" ozval se Zhoumi.

"COŽE?!" zaječeli Key a Kyuhyun zděšeně. "JAK TO?!"

"No prostě nechodil, no."

"ALE PROČ?!"

"Na to se zeptejte jeho!"

"ALE TO PŘECE NENÍ MOŽNÝ…! PROKRISTÁČKA, TEĎ UŽ NEMŮŽEME VĚŘIT ABSOLUTNĚ NIČEMU, KDYŽ ANI TAORIS NEBYL OPRAVDOVEJ!"

"A uvědomujete si, že shippovat starší spolužáky mezi sebou je fakt úchylný?" povzdechl si Onew stylem 'co já tady vůbec dělám?'.

"Asi mi právě skončilo dětství," fňukl Key. Kyuhyun ve vší teatrálnosti s kvílivým zaúpěním skryl tvář v dlaních.

Taemin si zatím zadumaně prohlížel důvěrně se bavící dvojici na druhém konci jídelny. "Když Tao teda nechodí s Krisem, tak je možný, že chodí s Wookem, ne?"

"Nemyslím si," potřásl Zhoumi hlavou. "Přeci jenom Ryeowook má do parametrů Taova ideálu docela daleko…" Pohlédl významně na Minha. Ten se na něj zazubil.

Min po nich nechápavě zatěkal očima. Pak mu to došlo. "Ha?!" vyjekl hystericky. "Minho?!"

"Je to snad tak neuvěřitelný?" odfrkl tmavovlasý dotčeně.

"To ani náhodou, žabko! Já jenom že si z té spousty fascinujících historek o tvé nelidské krutosti vůči ctitelům nemůžu vybavit tu, jak jsi znemožnil Taa…"

"To proto, že žádná taková neexistuje."

"Ne?"

"Ne," usmál se Minho. "Neměl jsem důvod mu ubližovat. Tao se totiž na rozdíl od těch ostatních nikdy nechoval jako maniakální stalker."

"No jasně, to vykládej svý mámě," protočil Kyuhyun oči. "Máš slabost pro Číňany, tím to je!"

"Hmm, to možná taky," přisvědčil Choi vážně. Když ale spatřil Taeminův výraz, rozesmál se. A s ním i zbytek osazenstva stolu.

Key si náhle vzpomněl, na co že se to chtěl zeptat, jen co do jídelny dorazil, ale jelikož se nechal vtáhnout do diskuze o Taovi a Ryeowookovi, odsunul všetečný dotaz stranou. "Ty, Zhoumi," naklonil se dopředu, aby na osloveného mladíka lépe viděl, "co to schováváš pod tím stolem?"

Černovlasý zbledl a zabodl zrak do salátu ve svém talíři. "Uhm…" Cítil, jak na něj všichni zvědavě civí. Měl chuť vzít nohy na ramena. "Dárek… od kamarádky… teda vlastně ne, ona ho jen přeposílá, není od ní…"

"A od koho je?" zeptal se logicky Onew.

"Nevím." Aby byl upřímný, měl velmi silné tušení, od koho ten dárek je.

"A co v něm je?" zajímal se Taemin.

"Nevím."

"No tak ho rozbal!" houkl Key. Ostatní se k němu se souhlasným mručením přidali.

Zhoumi se neochotně sehnul, aby zvedl dárkovou taštičku ze země, a opatrně, jako by se snad bál, že její obsah každou chvíli vybouchne, ji položil na stůl. Krátce zaváhal, než nahlédl dovnitř. Zbytek osazenstva očima dychtivě opisoval každý jeho pohyb.

"Jéžiši, tobě to trvá…!" Key začal prsty netrpělivě bubnovat o Onewův jídelní tác. "Tak co tam je?"

Mi po blonďákovi iritovaně sekl očima, načež z tašky vytáhl třpytivou safírově modrou krabičku. Na jejím víku se skvěla sametová černá mašle.

"Vypadá to jako krabička od šperku," Siwon si zamyšleně podložil bradu dlaněmi. "Kdo by ti posílal šperk…? Otevři ji."

Černovlásek roztřeseně odklopil víčko. Jakmile spatřil, co krabička skrývá, vymizel mu z obličeje i ten poslední zbytek barvy, co v ní ještě zůstal.

"Co to je?" vyhekl Key, natahuje krk, aby do krabičky viděl. Bezúspěšně. "Ukaž nám to!"

Mi, konsternován na nejvyšší možnou míru, mechanicky vytáhl dárek z úkrytu papírového obalu. Byl to decentní řetízek z bílého zlata, na němž se skoro jako v rytmu neslyšné melodie pohupoval přívěsek ve tvaru houslového klíče, vykládaný drobounkými bílými kamínky.

"Ten je překrásný," hlesl okouzleně Minho. Nikoho ani nenapadlo nesouhlasit.

Zatímco všichni ostatní obdivovali přívěsek, Kyuhyun (který se rozhodně nemínil rozplývat nad dárkem, který Zhoumimu věnoval bůhví jaký nadržený úchyl, co si asi myslí, že mu za jakýsi cinkrlátko Mi hned nadšeně skočí do postele 'bo co!) chmatnul po dárkové tašce a nakoukl do ní. Ten, kdo to poslal, musel dát Mimu určitě nějak vědět, co je zač… A vida! Na dně tašky ležel na dvakrát přehnutý papír.

Nejprve vážně koketoval s myšlenkou nenápadně to lejstro sebrat, zjistit, kdo je ten drzoun, a ve vší tichosti ho zlikvidovat. Nakonec ale pod tíhou svědomí, které mravokárně vyřvávalo, že ho přece nesmí ani napadnout lézt Mimu do soukromí, žárlivost spolkl.

"MiMi." Počkal, až se k němu mladík obrátí, a podal mu taštičku. "Ještě v ní něco je. Nějaký papír. Možná dopis… Asi by ses na to měl podívat."

Nedokázal spočítat, kolik emocí se ve vteřině vystřídalo v Zhoumiho tváři, natož je pojmenovat. Byl to snad šok? A pak radost? A potom obava? Provinilost…? A najednou už Zhoumi neseděl vedle něj, bez jediného slova vstal a s řetízkem i dárkovou taškou v rukách utekl z jídelny.

"Mi!" vykřikl Kyuhyun a vyskočil na nohy. Nechápal, co se stalo. Chtěl se za starším rozběhnout, ale Minhova ruka, svírající mu zápěstí, ho zadržela na místě.

"Nech ho. Teď stejně s nikým mluvit nebude. Chce být sám."

Cho se ještě jednou ztrápeně zadíval ke dveřím, načež se poraženecky sesunul zpátky na židli. "Znáš ho," zafuněl závistivě.

"To doufám," odvětil Minho s téměř nepatrným pousmáním na rtech. "Co bych to byl jinak za přítele?"

Siwon a Key, hledíce nechápavě za Zhoumim, si vyměnili tázavý pohled. "Co to sakra bylo?"

"No, já myslím, že teď už je více než jasné, kdo mu ten dárek poslal," prohlásil Onew.

"Eh?"

"Ale no tak, není přece zas tolik lidí, kvůli kterým by Zhoumi takhle vyšiloval."

Ve Wonově tváři se mihnul záblesk osvícení. "Vážně? Že by to byl ten, jehož jméno –?"

"Nesmíme vyslovit?" lekl se Taemin. "Voldemort posílá Zhoumimu dárky?!"

"Ne. Ten, jehož jméno si zaboha nemůžu zapamatovat," opáčil Choi suše.

"Přesně ten," přikývl brunet. "Ačkoli nechápu, co je pro tebe na jeho jménu tak strašně nezapamatovatelného…"

"Co? Vždyť je totálně pošahaný!"

"Vy myslíte, že ten řetízek je od hyunga?" zajíkl se překvapeně Minho.

"Já pořád nevím, o kom to mluvíte!" našpulil Key rozmrzele pusu.

"Ale víš. O mém spolubydlícím. Teda bývalém spolubydlícím!" opravil se honem Onew, když se Key a Kyuhyun zhrozeně podívali na Taemina.

"Jo, ten!" plácl se blonďák do čela. "Ten rozkošnej sexouš, co vypadá na patnáct! Ale to jeho tělo…"

"Hmm, to tělo…" zasnil se Onew.

Key se zarazil a oskenoval přítele podezřívavým pohledem. "Ty, zlato."

"Ano?"

"Tvůj výraz se mi ani trochu nelíbí."

"Jaký výraz?"

"Zamilovaný výraz!"

"Zamilovaný? Opravdu?" brunet se vesele zazubil. "Promiň, broučku, to byl reflex."

"Reflex?"

"Copak ty nevíš, že ten, jehož jméno si zaboha nemůžu zapamatovat, byl Onewova první velká láska?" podivil se Siwon.

Keyova tvář potemněla. Probodl Onewa nebezpečně se lesknoucíma očima. "Cože?" zaskřípal zuby. Svým momentálním děsivým vzezřením by mohl z fleku konkurovat Sadako, Mimiko, Kayako i všem ostatním japonským hororovým vlasaticím. I jako blondýna. "Byl jsi zamilovaný do svého spolubydlícího? Do svého exotického nelegálně sexy spolubydlícího, se kterým jsi sdílel pokoj celý dva roky?! Byl jsi do něj snad zamilovaný i pak, když už jsi chodil se mnou?!"

"Díky moc, Siwone," utrousil brunet sarkasticky. "Broučku, uklidni se, prosím! Jo, přiznávám, měl jsem pro něj slabost, vlastně pořád mám a nejspíš i vždycky mít budu, ehm… ale tebe miluju, jasné? A když říkám miluju, myslím skutečně miluju."

"Heleď, Keyi, ty přece taky pálíš za MiMim, tak proč by nemohl Onew nevinně fantazírovat o hyungovi? Vždyť je to fér," namítl Minho.

"A ještě navíc ti v poslední době s oblibou osahává zadek," dodal brunet.

"Dokonce!"

Onew se zamračil na Keyho. "Rád bych viděl, jak by ses tvářil, kdybych někomu jinýmu osahával zadek já!"

"To by bylo to poslední, co bys viděl," odtušil blonďák záhrobním hlasem. A vzápětí oba dva vybuchli smíchy.

Siwon protočil panenky. "Smír? No hurá. Máte to vůbec zapotřebí? Bože, taková nesmyslná žárlivost, Keyi!" posteskl si. "Děláš z toho drama, jako kdyby tě Onew podvedl, či co! Jako by snad měl šanci vzbudit v tom, jehož jméno si zaboha nemůžu zapamatovat, jakýkoli milostný zájem. Taková blbost! Na to přece není ani dost vysokej, ani dost hubenej, ani dost Číňan!"

"Víte, my bychom taky docela rádi věděli, o kom že je vlastně řeč. Uniká nám pointa," ozval se Kyuhyun. Taemin mu horlivě přikyvoval.

Čtveřice zasvěcených úkosem pohlédla na dvojici neinformovaných, tudíž nic nepobírajících prváků. "Na to jste moc mladí," uzemnil je Won.

"No hlavně že ty seš takovej důchodce," odfrkl Cho.

"Děcká!" Min umanutě nafoukl tváře. "Nebuďte labutě! Mluvte! Co je ten Onewův bývalej spolubydlící zač?"

"Zhoumiho expřítel," slitoval se nad nimi milostivě Key, když se nikdo jiný neměl k odpovědi.

Oba kluci zůstali na blonďáka vyvaleně zírat. "Cože? Zhoumi chodil i s někým jiným než s Minhem?" nevycházel Taemin z údivu.

"Jo, v prváku," potvrdil Siwon. "A nejvtipnější je, že Minho po něm převzal nejen úlohu Miho přítele, ale taky roli nekorunovaného prince téhle školy."

"Však žabka není žádnej troškař!" zakřenil se dlouhovlásek. Minho ho s pobaveným ušklíbnutím dloubl lokem do žeber.

"No, a jak se ten, jehož jméno si Siwon zaboha nemůže zapamatovat, teda jmenuje?" zeptal se Kyuhyun. "Onewe?"

"Nichkhun Buck Horvejkul."

"Ni - jakže?" zděsil se černovlásek. "Co je to krucinál za šílený jméno?!"

"Nichkhun. On je Thajec," vysvětlil Minho.

"Thajec, co je napůl Číňan," přiblížil Siwon.

"A narodil se v Americe," doplnil Onew.

"Američan…?! A já myslel, že má MiMi vkus!" nakrčil Kyu pohrdavě nos.

"Proč ale," zadumal se Taemin, "posílá Zhoumimu jeho bývalej dárek k Vánocům?"

Won pokrčil rameny. "Netuším. Tohle je poprvé, co to udělal."

"Já myslím, že to trochu souvisí s tím, že dokud tu studovali oba, měli k sobě navzájem zdvořilý odstup, ale zároveň se každý den vídali, tudíž po sobě nijak nestrádali. Jenže teď je Nichkhun na univerzitě a s Zhoumim se viděli naposledy na konci minulýho školního roku," uvažoval Key. "Nejsou v kontaktu a asi proto Nichkhuna napadlo poslat Mimu dárek k Vánocům, no. Co jsem slyšel, nerozešli se ve zlým, ne?"

"Tomu se snad ani nedalo říkat rozchod. Jeden den ráno prostě dorazili na snídani a mezi řečí nám oznámili, že už spolu nechodí," zavzpomínal Siwon. "Ale byla to docela škoda. Slušelo jim to spolu. Samozřejmě ne tolik, jako to MiMimu sluší s Minhem… ale slušelo."

"Doufám, že ho za to patřičně nesnášíš," obrátil se Kyuhyun dychtivě na Minha.

Ten jen nechápavě zamžikal řasami. "Proč bych ho měl nesnášet? Mám ho rád. Nichkhun hyung je úžasnej…"

"Děláš si srandu? Nemůžeš použít slovo "úžasnej" se jménem expřítele svýho přítele v jedný větě! To se nedělá!"

"Ale on je úžasnej!"

"Ty seš marnej případ," zakroutil Kyu hlavou. Minho po něm mrskl párátko.

"A… proč se vlastně rozešli?" vyzvídal Taemin.

"A víš, že ti ani nevím? Nikdy o tom nemluvili," zabručel starší Choi. I Onew se zatvářil bezradně.

"Ale já vím," řekl Minho. "Rozešli se kvůli mně. Respektive Zhoumi se s hyungem rozešel kvůli mně."

"Moment," zarazil ho Key, "když spolu chodili, tys tu přece ještě nebyl. Tak jak –?"

"Jenže Zhoumi je do Minha zamilovanej už od osmé třídy," uvědomil si Siwon.

Tmavovlásek se kousl do rtu. "MiMi si byl jistý, že na mě zapomene, ale… ne. Miloval Nichkhuna, moc ho miloval… ale mě miloval víc. A nechtěl být pokrytec a tahat Khuna za nos. To proto se s ním rozešel."

"Takže mu dal kopačky, i když ho měl stále rád?" zamračil se Kyuhyun. "Je snad možný, že ho má rád pořád?"

"Dost možná," odtušil Minho neurčitě.

 

•••

"Kris se mě právě u stolu s pečivem pokusil úkladně zavraždit vidličkou," postěžoval si Ryeowook a rozmrzele se posadil na židli naproti Taovi. "Asi bylo vážně lepší tvářit se, že se neznáme. Vždyť víš, jak to tu chodí. Všichni teď začnou spřádat bizarní teorie a myslet si, že spolu máme a děláme bůhvíco."

"Drbárna zatracená," zaklel černovlásek. "Je to tady horší než u nás doma, když se máma sejde s tetou a s babičkou! Což vlastně není možný, protože v zásadě nemůže být nic horšího, než když se máma sejde s tetou a s babičkou… ale tahle škola popírá přírodní zákony!"

"Možná, že kdybych hystericky zaječel, přetáhnul tě tou tvojí sýrovou pizzou po hlavě a důstojně odkráčel, oba nás ještě zachráním," napadlo Wooka.

"Tak moment, kdy jsme se dohodli, že ty budeš hrát moji hysterickou přítelkyni?"

"To je snad jasný. Jsem mladší."

"A to ti jako dává privilegium mlátit mě pizzou po hlavě?"

Hnědovlásek se širokým úsměvem na rtech rozzářeně přitakal.

"No," Tao si odfoukl havraní ofinu z čela, "v tom případě si myslím, že nikomu neublíží, když zůstaneme všemi dál mylně považováni za pár, takže navrhuji nehrát divadlo a nechat pizzu ležet na talíři."

"Mně to ublíží!" vypískl Ryeowook. "Kris mě zabije! Brutálně! Kouká mu to z očí!"

"Takhle se tváří pořád," uklidnil ho Tao, když pohledem mezi ostatními stolujícími v jídelně našel svého spolubydlícího. Pak ale, jako by se na něco nepříjemného znenadání rozvzpomněl, se zamračil a zadíval se zpříma na mladšího. Jeho hlas ostražitě přešel do tlumeného pološepotu. "Ve vlaku jsi říkal, že ses od nich předevčírem dozvěděl něco dost zvláštního…"

Wookie zadumaně přikývl. "Byla to vlastně náhoda… Tiffany mi o Štědrém dnu nečekaně zavolala - tak nevhodně, jak to umí jen ona - a nadiktovala mi čas a místo, kde se s nimi sejdu, prý aby mohli ti dva, no… Yoona a Minhyun zkontrolovat, jak pokračuje trénink mé… schopnosti." Snažil se ignorovat, že se Taova tvář nesouhlasně zakabonila ještě víc.

"Takže jsi je viděl," konstatoval černovlásek. Oběma jim samozřejmě bylo jasné, že z obsahu chlapcova sdělení mu starosti dělá něco úplně jiného. Něco, o čem Ryeowook odmítá diskutovat. A proto Tao jako vždy elegantně naváže na jinou niť. Nutno ovšem dodat, že tentokráte s příměsí lehkého cynismu: "Teda takové cti se jen tak někomu nedostane. Asi to s tebou myslí fakt vážně, poslouchej…" ušklíbl se ponuře.

"Nestraš!" špitl Ryeowook a otřásl se. "Jsou možná oba nádherní, ale stejnou měrou taky hrůzostrašní. Ne, že by Tiffany nebo Taeyeon nebyly děsivý, ale ti dva… ti dva jsou psychopati. Šílenci. Totální. Jeden horší než druhej. Opravdu, v životě jsem se v ničí blízkosti necítil tak strašně vyděšený jako v blízkosti lady Im a barona Hwanga… To jsem ale odbočil.

Říkal jsem ti už, že jsem po každém tréninku vyšťavenější než pomeranč, takže před tím, než mě vykopnou, dostanu cukrový doping a asi půl hodinku na zotavení. To už mi nikdo z nich nevěnuje sebemenší pozornost a řeší svoje věci. Většinou se snažím moc nevnímat, o čem se spolu baví, vlastně mě to ani nezajímá, ale tentokrát to bylo jiné. Protože jen co trénink skončil a já se tiše odklidil do kouta, začali mluvit o nějakém Choii Min Hovi."

"Nějakém?" zopakoval starší udiveně. "Ne o našem Minhovi?"

"Rozhodně ne. Mluvili totiž o démonovi."

"Existuje démon se stejným jménem…? Hmm, a ty si asi nemyslíš, že může být jenom náhoda, že se o něj zajímají, co?"

"Na můj vkus by ta náhoda byla až příliš velká," Wook se s nečitelným výrazem ve tváři zadíval ke královskému stolu. "Mám pocit, že Minho je přesně ten typ člověka, kolem něhož se nic neděje náhodou."

Tao, kradmě pohlížeje na propíraného tmavovlasého prince, uvážlivě kývl. "Takže řešili nějakého démona… Ale o Minhovi nevědí, ano?" ujišťoval se. Vzápětí ale zbělel jako stěna. "Proboha, jen doufám, že tam s vámi nebyl Sungmin a nevyžvanil to!"

"Ne. Naštěstí," pousmál se mladší chlapec a napil se pomerančového džusu. "Víš, netuším, jestli je to vůbec nějak důležité, možná že ve skutečnosti o nic nejde a plašíme se zbytečně, ale… nemůžu se zbavit dojmu, že je dobře, že o Minhovi nevědí, protože…" Zarazil se. "Slyšel jsi někdy o reinkarnaci démonovy lidskosti, Tao?"

Černovlásek zkoprněle zavrtěl hlavou.

"Když ti někdo ublíží, opravdu hodně ublíží, něco v tobě umře. Část tvojí lidskosti. A pokud se to přihodí démonovi, může se stát, že… že se ta zemřelá část jeho lidskosti znovuzrodí jako člověk," vysvětloval pomalu Ryeowook, přičemž se snažil všechna ta nedávno čerstvě vyčtená fakta ze starých bichlí v městské knihovně seskládat do smysluplného celku. "Reinkarnace lidskosti rozhodně není výsadou všech démonů, někteří z nich v sobě totiž lidskost ani nemají. Pokud ale démon lidskost má, podmínkou zrození její reinkarnace je existence lidské větve démonova rodu. Lidskost je vlastně démonův vzdálený příbuzný. Vzhledově jsou prakticky identičtí jako jednovaječná dvojčata a je takovým nepsaným pravidlem, že mívají úplně stejná rodná jména."

Tentokrát se Tao Minhovým směrem zahleděl se zcela netajeným ohromením. To jakože po světě možná už kdoví kolik let běhá úplně stejně úchvatné a dokonalé stvoření a on o tom až dodneška nevěděl?! Život vážně není fér! "Takže Minhova rodina má démonského předka…?"

"I to jsem chtěl zjistit, a tak jsem si včera udělal malý výlet do Incheonu. Kousek od centra tam totiž mají úžasnou knihovnu s oddělením, které je věnováno spisům o rodinách starousedlíků. Jenže slečna knihovnice mi účastně oznámila, že pokud nejsem příslušný Choi, nemůže mi spisy o rodině ani ukázat, natož pak půjčit."

"Nó, tak to je prosím pěkně v háji."

"Uhm… ne tak úplně."

Černovlasý skepticky pozdvihl jedno obočí. "Navrhl jsi snad Choiovým, aby tě adoptovali, a oni souhlasili?"

"Ne," rozesmál se Ryeowook. "Nic takového. Prostě jsme si jen… trochu pomohl svojí schopností, to je všechno."

Tao na něj zděšeně vytřeštil oči. "Wookie!" zasyčel rozčileně. "Slíbils mi, že tu schopnost dobrovolně používat nebudeš! Když tě k tomu v rámci tréninku nutí, fajn, ale… Je špatný ovládat druhý lidi! Zatraceně MOC špatný! Ah, vždyť se chováš stejně jako oni!"

"Já vím, že je to špatný, ale… no tak, nijak jí to přece neublížilo. A kdybych ji neovládnul, nenechala by mě podívat se těch spisů!" bránil se hnědovlásek. "A nejsem jako oni," zamručel trucovitě.

"Jo, máš pravdu. Nejsi jako oni. Jsi totiž mnohem nebezpečnější," odtušil Tao příkře. "Neplatí pro tebe žádné omezení jako pro démony. Můžeš ovládnout úplně kohokoli. Nechci radši ani vědět, co s tebou mají v plánu."

"Tak to jsme dva," hlesl Wook pohřebně. A jeho společník si stejně zasmušile povzdechl.

"Zjistil jsi z těch spisů aspoň něco?"

"Ale ano. Potvrdily mi správnost teorie o démonském předkovi Minhovy rodiny. Byl - nebo možná pořád je - to jakýsi hrabě Choi, co měl, tedy kromě toho nemanželského lidského dítěte, které bylo prvním členem lidské větve démonského rodu Choi, ještě dva legitimní potomky. Dceru a syna." Mladší se ušklíbl. "Tipneš si, jak se ten syn jmenuje?"

"Jasně," pochopil černovlásek. "Takže je docela dobře možné, že Minho je reinkarnace lidskosti Choie Min Ha."

"No… asi jo. Ale všude se píše, že lidskost a démon zpravidla ovládají stejnou magii, jenže u nich dvou by to přece platit nemohlo, protože Minho je ohnivý mág a Min Ho, jakožto démon, oheň ovládat nemůže."

"Ale pravidla jsou přece od toho, aby se porušovala, ne?" opáčil s křivým usmáním Tao. "A jestli se má někdo vymykat zaběhnutému řádu, tak MinHové jsou docela jistě těmi nejideálnějšími adepty." Tomu Wook musel dát za pravdu. "Poslyš, a proč oni po Choii Min Hovi vůbec jdou?"

Chlapec bezradně pokrčil rameny. "To ti nepovím. Jediné, co jsem z jejich rozhovoru pochopil, je, že Min Hovi patří naše škola… S čímž taky nejspíš nějak souvisí to, proč oni na pozemky akademie nesmějí vkročit."

"Naše škola? Hmm… A o něm jsi v té knihovně náhodu nezjistil něco víc?"

"Něco jo… ale moc toho není. Je mu prakticky třiadvacet, fakticky asi pět set let, je svobodný a má o rok starší sestru Sooyoung," začal Ryeowook s výčtem dohledaných informací. "Démon mrtvých, jehož magií je černý oheň - o tom jsem nic bližšího nenašel a v životě o takové magii neslyšel, takže netuším, co zač má být. Ale prý je nějak přímo spjata s tou jeho silou… která je teda mimochodem celkem děsivá, ehm… Titulem hrabě a evidentně dost za vodou, jeho rodina totiž patří k těm nejslavnějším a nejbohatším démonským dynastiím. A krom toho se o něm ještě navíc mluví jako o bezkonkurenčně nejkrásnějším démonovi východního Podsvětí." Závistivě si povzdechl. "No, někdo se holt umí narodit."

"Hele, a démoni ty svoje lidskosti akceptují?"

"Spíš naopak. Jak se démon o existenci svojí lidskosti dozví, většinou ji okamžitě zlikviduje. Její reinkarnace je totiž démony obecně považovaná… za důkaz slabosti."

"Ou," sykl Tao.

"Tak nějak," souhlasil Wookie. Načež se oba znovu pokradmu zadívali na Minha.

"Myslíš, že to ví?" Černovláskovo čelo zbrázdila starostlivá vráska.

Ryeowookova tvář se zkřivila v trpké grimase. "Doufám, že ne," zamumlal.

•••

Minho zaklepal na dveře a, nečekaje na vyzvání, vstoupil do pokoje.

Zhoumi, sedící na posteli a jednou rukou bezmyšlenkovitě hladící na klíně mu stočenou Naylu, k němu omluvně zvedl pohled. "Promiň mi to. Zpanikařil jsem…"

"Mně se omlouvat nemusíš. Ale Kyuhyuna jsi pěkně vyděsil," mroukl tmavovlásek a postavil na Miho noční stolek bílou plastikovou krabičku. "Nesu ti salát. Nestačil jsi ho moc pojíst a já vím, že kuřecí je tvůj nejoblíbenější, a taky tě nemíním nechat až do rána trpět hlady, takže… prosím."

"Děkuju, zlato," usmál se chabě Mi a vzal Minha za ruku. Mladší k němu mlčky přisedl. Chvíli si svého ztrápeného přítele ustaraně prohlížel, načež jej pohladil po tváři a něžně políbil na rty.

Nayla zvedla hlavu a zamžourala na výjev nad sebou. Pak nejspíš usoudila, že v takovém okamžiku nebude rušit, a tak seskočila z páníčkova klína, odcapkala k čelu postele a uvelebila se na polštáři.

"Je od Nichkhuna hyunga, že jo?" Minho tázavě kývl k řetízku, který Zhoumi držel v ruce.

"Jo," špitl starší mladík tiše. Rozevřel dlaň a zadíval se na přívěsek ve tvaru houslového klíče. "Ten přívěsek… ten přívěsek jsme spolu viděli v jednom zlatnictví ve městě před dvěma lety. Já se do něj hned na první pohled zamiloval, ale ani jeden z nás sebou neměl dost peněz, aby ho mohl koupit. Nichkhun viděl, jak moc jsem z toho přívěsku unešený, a tak mi slíbil, že tam hned zítra znovu zajde a koupí mi ho k Vánocům. Jenže když jsme se druhý den do města vrátili, ten přívěsek už v tom zlatnictví neměli. Ani v žádném jiném. Takže jsme se vrátili s prázdnou. Ale Khun si umínil, že pro mě ten houslový klíč najde, i kdyby to mělo trvat kdoví jak dlouho… Nemůžu uvěřit, že na to celou tu dobu pamatoval…"

"To je celý Nichkhun. Gentleman každým coulem," zasmál se tmavovlásek a natáhl se pro řetízek. "Ukaž, zapnu ti ho."

"Chce se se mnou sejít," řekl Zhoumi váhavě, zatímco Minho za jeho zády zápolil se zapínáním, a pokynul bradou k psacímu stolu, na němž ležela dárková taška a na ní list papíru.

Minhovi spadla čelist. "Napsal ti dopis? Opravdickej nefalšovanej ručně psanej dopis?" vypískl jako třináctiletá školačka. "Ježiši, to je tak strašně romantický!"

"Chápu," ušklíbl se Mi pobaveně jeho reakci. "Ode dneška už žádný esemesky, koupíme si poštovního holuba a budeme si psát dopisy."

"Holuba ne, sovu!"

"Jasně, a pojmenujeme ji Hedvika."

"Co dneska sakra všichni mají s tím Harry Potterem?" zabručel si pod vousy nechápavě Minho, než se znovu zadíval na popsaný papír na stole a vzápětí s výrazem jako 'vidím ti až do žaludku, kotě' vědoucně prošpikoval očima Zhoumiho. "Doufám, že ani nepřemýšlíš o tom, že bys hyungovo pozvání se vší zdvořilostí snad odmítnul, že ne?"

"Ehm…"

"MiMi, nemůžeš dát košem někomu, kdo nejspíš celý dva roky všemožně hledal jeden jedinej konkrétní přívěsek, protože ti kdysi slíbil, že ti ho dá k Vánocům, a nevzdal se, dokud ho nenašel! Copak nemáš srdce?!"

"A teď schválně, jakou domluvu by sis našel, kdyby to byl jenom obyčejný přívěsek bez toho srdceryvného příběhu?" odtušil černovlasý uštěpačně.

"No, to nevím, ale na něco bych určitě přišel, to se neboj," zazubil se mladší.

"Víš, miláčku, většina normálních lidi by nebyla dvakrát odvařená z toho, že jejich stávajícího partnera pozval na schůzku jeho bývalý…"

"A ty si mě snad dovoluješ házet do jednoho pytle s normálními lidmi?" urazil se naoko Minho.

"Pravda. To hodně vysvětluje."

Tmavovlásek spokojeně pokýval hlavou. A potom staršího důrazně píchl ukazováčkem do hrudi. "A stejně se s hyungem chceš sejít, přiznej si to."

"Není to dobrý nápad…"

"Na to jsem se neptal."

"Fajn." Mi si poraženecky povzdychl. "Ano. Ano, chci se s ním sejít. I přesto je to hloupé a hrozně sobecké, a já to vím, chci Nichkhuna vidět."

"No vida! Necítíš se hned líp, když jsi to konečně řekl nahlas?"

"Trochu."

Minho se zářivě usmál. A to zatraceně nakažlivým úsměvem. "A není přece ani hloupé, ani sobecké přijmout pozvání na schůzku, ne?"

"Hmm, když se na to díváš takhle…," uznal Zhoumi nejistě.