Škola prokletých - 17. kapitola

"COŽE JSEM?!" zaječel na Leeteuka rozzuřeně Kyuhyun. Sevřel ruce v pěst, až mu zbělaly klouby, a rozlíceně vyskočil ze židle.

"Kyu!" zasyčel varovně Yesung, chmatl ho za rameno a strhl zpátky. Jeho dlaň v chlácholivém gestu stiskla tu studentovu.

"Pochop, Kyuhyune, že takovéhle obvinění nemůžeme brát na lehkou váhu." Ředitelovo čelo zbrázdila hluboká vráska.

"Ale já přece nic neudělal!"

"To je tvrzení proti tvrzení," odtušil chladně Hangeng, za což si vysloužil jeden nevěřícný pohled od Kyuhyuna a jeden zatraceně naštvaný od Yesunga. S křivým úsměvem pokrčil rameny. "Ano, vím, že upřednostňování svěřenců je tvojí slabostí, Sungu. Já se však v tomto ohledu snažím zůstávat nanejvýš objektivní."

"Objektivní?" odfrkl černovlasý pochybovačně. "Existují snad nějaké důkazy pro to, z čeho tu Kyuhyuna obviňujete?"

"Ne," odvětil Han prostě. "Mluvíme přece o pokusu o znásilnění. Dál se panu Choovi naštěstí zajít nepodařilo."

Kyuhyun cítil, jak se v něm vaří krev. Kdyby ho Yesung nedržel za ruku, bezpochyby by už tomu zatracenému Číňanovi jednu vrazil.

A pak mu to najednou došlo. Bože, vždyť je to jasné jako facka, proč ho to nenapadlo hned? Suše se rozesmál. "To Sungmin, že jo?" zaskřípal zuby, ústa zvlněná v trpkém šklebu. "To on mě osočil z téhle… špinavosti."

Hangeng si vyměnil krátký pohled s Leeteukem. Poté se znovu zadíval na svého svěřence.

"A smím vědět, jak jsi k téhle myšlence dospěl?"

"Jednoduše. Nikdo jiný by se k takové ubohosti nesnížil."

"Ach tak," Hangeng v teatrální zamyšlenosti pokýval hlavou. "Takže Sungmin si to celé vymyslel, říkáš? A proč by to dělal?"

"Jak to mám čuchat, sakra?! Možná se mi chtěl pomstít? Co já vím!"

"Za co?"

Kyuhyun přimhouřil oči. "Do toho vám, při vší úctě, nic není."

"Hmm." Jeho patron významně povytáhl obočí. "Popíráš tedy, že by ses ho kdy dotkl, chápu to správně?"

"To má být uhlazená verze dotazu, jestli jsem s ním spal?" Černovlásek se kysele ušklíbl, když Hangeng zrudl, jako by byl potupně přistižen při činu. "Jo, spal. Ale věřte, že jestli byl ten sex jednomu z nás proti vůli, tak jemu rozhodně ne."

"A já měl celou dobu mylný dojem, že Sungmin chodí s Eunhyukem," zabručel si Leeteuk pod neexistující vousy. Yesung mu za tu sladkou naivitu o partnerské věrnosti nevybouřené mládeže věnoval krátký a všeříkající shovívavý úsměv.

Kyuhyun a Hangeng se zatím v čiré neprofesionálnosti horlivě zabrali do duelu, čí pohled zabije toho druhého dřív.

"No výborně!" mlaskl profesor čínštiny jízlivě, ačkoli ne tolik jízlivě, jak původně zamýšlel. Kyuhyunova povýšená tvrdohlavost hraničící se zlomyslnou arogancí ho neskutečně vyváděla z míry. Nesnášel ji! Tak moc, že v něm čím dál tím silněji klíčila dětinská touha srazit toho domýšlivého spratka na kolena. "První shodná výpověď! Váš ryze sexuální "vztah"," naznačil prsty uvozovky, "který však, podle Sungmina, před pár dny trochu nešťastně skončil. I s tím souhlasíš?"

"Jo. Nechápu ale, co to má s tím jeho hnusným vylhaným obviněním společného."

"Možná se ti Sungminovo rozhodnutí nelíbilo."

"Sungminovo… - ? Tak moment!" vyštěkl Kyu vztekle. "Jaký Sungminovo rozhodnutí? To já ten ryze sexuální "vztah"," zparodoval profesorovu gestiku, "poslal k šípku!"

"A můžeš to dokázat? Máš svědky?"

"No nemám… Ale mluvil jsem o tom s Zhoumim…!"

Han mávl rukou, jako by odháněl otravný hmyz. "Takže zase jen tvrzení proti tvrzení."

"Ale…!"

"Byl snad pan Zhou při tom?"

Kyuhyun sklopil zrak. "Ne," zamumlal. S povděkem ucítil, že Yesungova dlaň sevřela tu jeho o něco pevněji.

"Myslím, že těch spekulací, dohadů a ničím nepodložených obvinění už bylo dost, Hangengu."

Číňan svého korejského kolegu probodl očima. "A už je to tu zas," posteskl si a jedovatost z každého slova jen odkapávala. "Neměl bys mezi svými studenty dělat tak propastné rozdíly, Sungu. Mám ti snad připomínat, jak dlouho jsi tu držel Briana Kima, než jsi z něj vymámil doznání?"

Kyuhyun se po učitelích zmateně rozhlédl. Netušil sice, o čem to Hangeng mluví, ale nemohl si nevšimnout, jak se Yesungovi rozčilením napjala čelist.

"Měli bychom snad nad tak závažným obviněním přivřít oči jenom proto, že na místě oběti tentokrát nestojí tvůj Minho, ale pouze obyčejný student?"

"Ne," zavrčel Yesung a doplnění o: Ty závistivej zakomplexovanej ubožáku, ho zatraceně silně svrbělo na jazyku. "Měli bychom však vzít v úvahu, že - jak už bylo řečeno - nemáme ani důkazy, ani svědky a tudíž Kyuhyuna nemůžeme z ničeho obviňovat. Ať už se ti to líbí nebo ne, Sungminovo nařčení je zcela neprůkazné. To se v Kimově případě říct nedalo."

"Ano, v tom s tebou naprosto souhlasím," přikývl Leeteuk, "jenže smést tohle obvinění pod koberec nemůžeme zrovna tak."

"Pane profesore, prosím…!" zaúpěl Kyu zoufale. "Vždyť všichni tady vědí, že o Sungmina nestojím a že mi akorát leze na nervy! To on za mnou věčně leze, jasný? Zeptejte se, koho chcete! Ts, kdybych snad vážně uvažoval, že někoho znásilním, vyberu si úplně jiného adepta…"

"A že tomu adeptovi dává při hodinách zpěvu svůj zájem opravdu velmi důrazně najevo, to mi věřte," podotknul suše Yesung.

Za jiných okolností by Kyuhyun v takové chvíli bezpochyby dostal bezprostřední záchvat hysterického smíchu.

To Leeteukovi však koutky skutečně zacukaly. Pobaveně na černovláska pohlédl.

Hangengův hezký obličej na zlomek vteřiny zhyzdila zlostná grimasa. Pohledem se setkal s tím svěřencovým… a jeho hřejivýma hnědýma očima prolétl studený ocelový stín. Kyuhyun sebou intuitivně trhl. Aniž by chápal proč, po zádech mu přeběhl mráz.

"Hezký pokus, vy dva," usmál se Han sladce. "Jenže víš, Kyuhyune… kdybych netušil, jak vysoce - občas až děsivě - inteligentní jsi, možná bych téhle pohádce s klidným srdcem i uvěřil, ale takhle… Jak můžu vědět, že to celé nebyl jen tvůj důmyslný plán, jak ze sebe v případě nutnosti setřást veškeré podezření?"

"Tak to už ale opravdu přeháníte!" zaječel chlapec a rozvztekleně vystartoval ze židle. Zapomněl však, že jej za ruku ještě stále drží Yesung. Zuřivě zavrčel a škubl paží, aby se profesorovi vymanil, ovšem Sung své sevření nepovolil a znovu Kyuhyuna nesmlouvavě strhl zpátky na zadek.

"Pusťte mě!"

"Ne, Kyu. Musíš se uklidnit. Prosím," zašeptal Yesung naléhavě. "Věř mi. Tímhle jednáním to jenom zhoršuješ." Protože pochopil, že Hangeng je rozhodnutý obvinit Kyuhyuna za každou cenu. A že Leeteuk s tím nic neudělá.

Tak mu nezavdávej ještě další důvod…

Černovlásek stiskl profesorovu dlaň a odevzdaně svěsil hlavu mezi ramena. Zavřel oči.

"Hm, myslím, že pokoušet se dál debatovat na tohle téma by byla jen nesmyslná ztráta času. Ukončeme to," prohlásil Hangeng a s vypočítavým usmáním na rtech se zadíval na Yesunga. "Pokud se nepletu, o Kimově trestu jsi rozhodoval ty, jelikož se ten případ týkal tvého svěřence, že? Což znamená, že jako patron tudíž Kyuhyunovi určuji trest já."

"Tak jest," přisvědčil Leeteuk.

Číňanův úsměv se rozšířil. "Dal jsi Kima okamžitě a bezpodmínečně vyloučit, viď?" Sung jej však evidentně nepovažoval za hodného odpovědi a s nevraživostí vepsanou v každém rysu svojí uhrančivě půvabné tváře navýsost pohrdavě mlčel. Ne, že by to Hana nějak viditelně trápilo.

"Naprosto souhlasím. Já takovýto trest rovněž považuji za nejpatřičnější míře prohřešku."

Kyuhyun na něj v čiré hrůze vytřeštil zrak. Přece ho nemůže vyhodit ze školy…!

"To nemůžeš!" zasyčel Yesung, jako by četl jeho myšlenky.

Hangeng přemýšlivě nachýlil hlavu ke straně. "Pravda, nejsou svědkové, nejsou důkazy. To by nebylo fér…" Další jízlivý úšklebek zkřivil jeho ústa. "Můj návrh tedy zní: podmínečné vyloučení." Tázavě pozdvihl obočí. "Leeteuku?"

"Nemám námitek."

Kyuhyun naprázdno zalapal po dechu. Cítil, že jej v očích pálí slzy. Zuřivě zamrkal, v marné snaze zahnat je pryč. "Ale vždyť jsem nic neudělal!" vzlykl zoufale. "Je to lež…!"

Ředitel se opřel lokty o svůj impozantní mahagonový stůl, spojil konečky prstů a zarmouceně se na chlapce zadíval. "Je mi líto, Kyuhyune." Ačkoli to byla jen velmi chabá útěcha, jeho hlas zněl upřímně. "Dělám to nerad, ale jistě víš, že jsem nucen obeznámit se situací tvé rodiče."

Černovlásek se bezútěšně schoulil na židli, jako by s ní chtěl nadobro splynout.

A Yesung toho měl tak akorát dost. "Doufám, že Choovy taky hrdě zpravíš o tom, že jste tohle rozhodnutí učinili na základě ničím nepodloženého obvinění psychicky labilního šestnáctiletého kluka!" prskl vztekle, vzal Kyuhyuna pod paží a zvedl ho na nohy. "Pojď, Kyu," vyzval hocha něžně a vyvedl ho ven z ředitelny. Dveřmi za sebou třískl tak hněvivě, až se místnost celá otřásla.

Zachmuřený Jonghyun, čekající v neklidném rozpoložení mysli na chodbě, okamžitě vyskočil z jedné z kamenných (a zatraceně studených) lavic, jež v diskrétních rozestupech lemovaly celou chodbu, a vrhl se k nim. Stačil však jediný Sungův pohled, aby pochopil, že za vyslovení naprosto čehokoli, bude bez milosti upálen zaživa. A tak radši mlčky podepřel tiše vzlykajícího Kyuhyuna a pomohl ho Yesungovi odvést k lavici skryté ve výklenku zdi. Jejich student se na ni zhroutil jako hromádka neštěstí.

Černovlasý k němu podřepl a konejšivě setřel slzy z jeho lící. "Počkej tu na mě, ano? Hned se vrátím."

Kyuhyun nepřítomně přikývl.

Než vstal, pohladil jej Yesung s úsměvem po tváři, načež chňapl Jonghyuna za loket a rázně ho odtáhl o pár metrů dál.

Kyu neslyšel, o čem spolu hovoří, každopádně netrvalo dlouho a Jonghyun kolegovi kývl na srozuměnou a kvapně odklusal pryč.

Nato se Sung beze slova posadil vedle chlapce, objal jej kolem ramen a Kyuhyun s vděčným vzlyknutím zabořil nos do látky profesorova saka.

Chodba se ponořila do uklidňujícího ticha. Několik dlouhých minut ani jeden z nich nepromluvil. Prostě jen společně poslouchali, jak venku kvílí vítr a jeho poryvy rozechvívají okenní tabule.

"Zítra zavolám k vám domů."

Kyuhyun překvapeně zvedl hlavu.

Yesung k němu stočil pohled a usmál se. "Vysvětlím tvým rodičům, že se věci mají trochu jinak, než… jistý zdejší čínský kantor geniálně vydedukoval."

"Děkuju," mroukl černovlásek a přitulil se nazpět k mužovu boku. "Děkuju, že… mi věříte, pane profesore."

Sung ho pohladil po vlasech.

Kyuhyun zavřel oči a spokojeně vydechl. "Miluju vás," přiznal po krátkém zaváhání. A spíš ucítil než uslyšel, jak se učitel tiše zasmál.

"Já vím."

"Mluvím vážně!" odfrkl chlapec, zkřížil ruce na prsou a vrhl na staršího dotčený pohled.

"Však já taky," zazubil se Yesung. "A buď si jistý, že si tvé náklonnosti neskutečně cením." S úsměvem cvrkl studenta do nosu. "Vím ale taky, že - ačkoli o pravosti tvých citů k mé maličkosti nepochybuji - nejsem ten, koho si zrovna teď vedle sebe přeješ mít ze všeho nejvíc. Mám pravdu?"

Cho se rozpačitě kousl do rtu a sklopil zrak k zemi. Bylo docela děsivé, jak perfektně ho měl Yesung přečteného. Pomalu přikývl.

A taky bylo až zoufale směšné, že tu takhle sedí, napůl vyloučený a stulený v Yesungově náručí, a to jediné, na co se jeho mozek dokáže soustředit, je hlodavá myšlenka, že Zhoumi je teď někde s tím pitomým Thajcem. Žárlivej pitomče. Povzdechl si.

Na pár chvil se veškerých zvuků chodby znovu zmocnilo jen teskné naříkání větru.

"Pane profesore?"

"Hm?"

"Vy… Min Ha pořád milujete?"

Yesung se na moment o vteřinu delší, než aby se dal považovat za přirozenou odmlku před odpovědí, zarazil, načež se nervózně rozesmál. "Je to tak nehorázně hloupé, až je mi trapné to přiznávat," zamumlal a hlas se mu nepatrně zachvěl. Zašklebil se nad vlastní sentimentalitou.

"Není na tom vůbec nic hloupého," nesouhlasil Kyuhyun.

"Ale je. Je to stupidní, nepřirozené a tragikomické až hrůza. Lidé ve své smrtelnosti prostě nejsou uzpůsobeni pro to, aby šedesát let milovali jednu jedinou osobu."

"No… ale vy evidentně jste."

"Leda značně vyšinutý. Hm, možná bych se měl jít léčit…," zamyslel se Sung.

Mladší ho zamračeně dloubl loktem do boku. "Jste vůl, abyste věděl."

"Jistěže jsem. Kdybych nebyl, nemiloval bych toho idiota."

"Napadlo vás, co bude, až se tu Min Ho objeví? Protože on se objeví, že jo?"

"Snažím se na to nemyslet. Ta představa je totiž poměrně… děsivá."

"Proč?"

"Protože se bojím, že moje hrdost vezme za své, a já mu jako hloupoučká, směšně oddaná milenka skočím kolem krku."

Černovlásek se zazubil. "A nebojíte se spíš toho, že se toho vlastně nebojíte?"

Starší nechápavě nakrčil čelo. "Cože?"

"No že mu ve skutečnosti chcete skočit kolem krku."

Yesung vyprskl smíchy, ačkoli tváře mu zahořely rozpaky. "Nemohli bychom probírat milostný život někoho jiného, prosím?"

"Klidně. Jenže nevím čí. Můj stojí za hovno. Pardon, ale doslova."

"Můj milostný život stojí za hovno už šedesát let, drahý."

"No ale rozhodně musí být zajímavější než milostnej život šestnáctiletýho puberťáka."

"Tak to tě zklamu na tu největší možnou míru."

Kyuhyun našpulil pusu a nevěřícně zakroutil hlavou. "My dva jsme ale neskuteční tragédi."

"To mi povídej."

"Možná bychom to přece jen mohli zkusit dát dohromady… Klidně mi můžete říkat Min Ho."

"A ty mě budeš oslovovat Zhoumi?" ušklíbl se rošťácky Sung.

Mladší zrudl a asi na tři sekundy se hluboce zamyslel. "Blbej nápad," konstatoval pak. "Uhm… to je to tak vidět?" zeptal se zdráhavě a dokonce i uši mu zazářily žhnoucí červení.

"Že jsi do něj zamilovaný?" usmál se profesor. "Ano. V poslední době obzvlášť zřetelně."

"Hm…"

"A jestli tě trápí, proč si toho nevšiml Zhoumi, nelam si s tím hlavu. On je v tomhle ohledu příšerně zabedněný."

Cho se pobaveně uchechtl, avšak jeho výraz se nezbavil trpké příchuti jakési zdrcené sklíčenosti. Přitiskl se k Yesungovi blíž. "Nebude tomu MiMi věřit, že ne?" zašeptal prosebně, jako by snad měl starší moc rozhodovat o svěřencových názorech.

"Nevím, Kyu. Záleží na tom… co všechno ví?"

"Všechno."

"Všechno?"

"Všechno."

Sung chápavě pokýval hlavou. "Tak v tom případě," pousmál se, "sázím na to, že o tvé nevině nebude ani v nejmenším pochybovat."

Znenadání zaslechli, jak se po schodech a následně chodbou k nim blíží něčí spěšné kroky, a než stačil Kyuhyun začít panikařit, vyřítil se zpoza rohu udýchaný Zhoumi.

"Kyu!"

Mladší chlapec otevřel ústa do užaslého o, načež vykulil oči, vystartoval z lavice a v blaženém poznání, že černovlásek není jen chorým výplodem jeho mysli, mu skočil do náruče.

Yesung na ně zůstal značně konsternovaně hledět, poté se nevěřícně podíval na hodinky, znovu na ně a znovu na hodinky. A když se vedle něj zjevil Jonghyun, odtušil bezbarvě: "Hádám, že jestli se nechci vyvrátit, nemám se tě ptát, jakou rychlostí jsi to do hajzlu jel."

Hnědovlasý okázale pozvedl obočí a založil ruku v bok. "Je tady? Je. Je živej? Je. Tak mlč."

Sung si teatrálně povzdechl, ale ihned nato se široce usmál. "Díky."

"Není zač," zamručel Hyun a spokojeně pokynul ke dvojici studentů před nimi. "Za tenhle pohled by stál i dvojnásobek projetýho benzínu."

Jeho kolega souhlasně přitakal.

"Mi," oslovil měkce staršího mladíka, "možná bys Kyuhyuna mohl vzít do jídelny. Ještě nevečeřel, měl by něco pojíst. Večeře je už sice sklizená, ale v kuchyni se nějaký plnohodnotný zbytek vždycky najde."

"Dobře." Zhoumi se plavně vyprostil z Kyuhyunova sevření a s úsměvem ho chytil za ruku. "Půjdeme?"

Chlapec přikývl.

Rozloučili se tedy s oběma učiteli a vykročili chodbou ke schodišti. Avšak po pár krocích se k nim Kyu ještě na vteřinku otočil, aby mohl bezhlese zartikulovat vděčné "děkuju".

 

•••

Po lehké večeři, veskrze probíhající v diskrétní oboustranné mlčenlivosti, se společně odebrali do Kyuhyunova pokoje. Ani cestou toho moc nenamluvili, avšak panující ticho mezi nimi nebylo nepříjemné, naopak. Bylo jakýmsi vyjádřením vzájemného porozumění, k němuž nejsou slova potřeba.

Mladší černovlásek se posadil na postel, načež zvedl zrak ke staršímu a výmluvně rukou poklepal vedle sebe. Mi se jemně usmál a objal Kyua kolem ramen.

"Jak je ti?"

"Momentálně až překvapivě dobře," zamručel Cho a spokojeně se k němu stulil. Požitkářsky nasál jeho osobitou lahodně sladkou vůni.

Krásně voněl.

Jeho krev krásně voněla…

Zhoumi jej mlčky (v nevědomosti o hochově vážném přemítání nad dezertem) hladil po hřbetu ruky, prsty vykresloval na jeho kůži bezmyšlenkovité neviditelné obrazce. Pak ale najednou přestal a nešťastně si povzdechl. "Omlouvám se, Kyu. Je to moje vina. Kdybych se do toho nemíchal - …"

Kyuhyun zvedl hlavu a nechápavě na něj zamrkal. "Co blázníš? Že jsem to ukončil, byla jediná správná věc, kterou jsem ve svém bídném životě udělal. A to jenom díky tobě." Zavrtěl hlavou. "Nemáš se vůbec zač omlouvat. To spíš já. Zkazil jsem ti rande," zabručel.

Mi se rozesmál. "Nebylo to rande. A pak," pokrčil rameny, "stejně už jsem byl na odchodu."

"Fakt?"

"Jo," ušklíbl se starší a hravě Kyuovi rozcuchal vlasy.

"Hej!" Ten Zhoumiho se zazubením pleskl po ruce. "Poslyš," zamračil se znenadání, zatímco se snažil vrátit si účes do původního stavu, "jak vlastně Jonghyun věděl, kam pro tebe má jet?"

"No, nejspíš mu to prozradil Yesung." Mi se rozpačitě podrbal za uchem. "Než jsem odešel z budovy, potkal jsem ho na chodbě. A mluvili jsme. A já asi trochu víc, než bylo nutné, ehm."

"Když jsi nervózní, žvaníš víc než obvykle."

"Nebyl jsem nervózní! Teda… možná trochu."

"No, a co?"

"Co co?"

"Jak to dopadlo?"

"Dobře," odvětil Zhoumi trochu zaraženě, zjevně nechápaje, co tím Kyuhyun sleduje. "Popovídali jsme si, dali si kafe… Bylo to fajn. To je všechno."

"Takže neplánuješ vzít pana Thajce zpátky?"

"Zpátky?"

"Však víš. Ta stále volná pozice tvého přítele č. 2."

"Ne, nic takového. Pan Thajec to sice stále zarputile popírá, ale on si zaslouží být jedině přítel č. 1. Ne můj, ale… něčí."

Kyuhyun zadumaně vyšpulil spodní ret. "To je… od tebe hezký. Moc hezký, že o něm takhle přemýšlíš."

"Díky," zasmál se Mi. "Škoda, že Nichkhun to příliš neoceňuje."

"No, hádám, že být na jeho místě, taky bych takovou zdvořilost neoceňoval," musel uznat mladší.

Zhoumi se jen neznatelně pousmál. Propletl s Kyuhyunem prsty levé ruky a opřel si hlavu o jeho temeno.

Cho na několik vteřin zavřel oči. Mladíkova vůně mu líně a svádivě zatemňovala uvažování. Cítil, jak se mu v puse sbíhají sliny.

Už týden neměl krev. Není divu, že tak přehnaně reaguje na lidskou přítomnost, ne snad?

Jenže s Yesungem jsem nic takového necítil.

Jenom ochutnat! Trochu. Trošičku…!

Jenom mu rozpárat krk.

Ne! Kyuhyun sebou trhl a hrůzou vytřeštil oči. Zhoumi poplašeně ucukl.

"Stalo se něco?"

"Ne," zalhal mladší s věrohodně bezelstným úsměvem na rtech. "Promiň. Nic se neděje." Vyhnul se Miho pátravému pohledu a pokusil se soustředit na cokoliv jiného, než bylo kouzelné aroma mladíkovy krve.

Vždyť sedí přímo vedle něj! Bože! Tak blízko…

"Myslím, že byl ovládnutý," vychrlil překotně, aby utekl vlastním děsivým myšlenkám. "Hangeng," dodal, když viděl Zhoumiho zmatený výraz. "No, Leeteuk možná taky, ale u něj jsem si toho nevšiml."

"A čeho?"

"Že Hangeng měl takový… divný oči. Takový… uhm, jak to říct… vypadaly - ."

"Kovově. Jakkoli blbě to zní."

"Jo." Kyuhyun na staršího ohromeně pohlédl. "Přesně tak. Ale jak to víš?"

"Tao," odtušil Mi prostě. "Jeho oči tehdy na moment vypadaly zrovna tak."

"A pořád na svojí teorii o Taově ovládnutí trváš? Fajn," oddechl si Kyu, když starší černovlásek přikývl. "Tudíž se i já můžu utěšovat tím, že můj patron se jako pomstychtivej hajzl nechoval z vlastní vůle, a nebude na tom nic žalostně zoufalýho, ano?"

"Ano, ale…"

"Ale?"

Zhoumi se hryzl do rtu. "Nic. Zapomeň na to."

Cho významně pozdvihl obočí.

"Kruci, dneska vážně žvaním víc, než bych měl," povzdechl si Číňan. "Jde o to, že… mluvil jsem o tom s Nichkhunem. Studuje démonologii, takže o ovládání lidí démony něco ví. No a ve většině případů prý, pokud nejde pouze o tupé ovládnutí určené pro boj, démon svým vlivem vlastně jen nakopne něco v člověkově nitru. Něco, co by se za normálních okolností nejspíš nikdy na povrch nedostalo, ale co tam je, bylo a bude."

"Takže Hangeng mě ve skutečnosti nesnáší a Tao si o tobě opravdu myslí, že jsi děvka."

"Uhm… jo."

"Tak teď už ho můžu praštit?"

Starší se rozesmál. "Prosím tě, nech Taa žít."

"Hmpf!" Kyuhyun v teatrální dotčenosti založil ruce na prsou. "Tak aspoň zažádám o změnu patrona. Mám na to právo, že jo?"

"Pokud vím, tak ano. Nebo to aspoň stojí ve školním řádě."

"A školní řád je svatej," zakřenil se mladší a široce zívl. Překvapilo ho to. Až doteď si ospalý nepřipadal.

Zhoumi s omluvným povzdechem zakroutil hlavou. "Promiň, vůbec mi nedošlo, jak musíš být unavený. Dneska toho na tebe bylo moc." Pohladil chlapce po tváři. "Půjdu, ať si můžeš jít lehnout."

Kyuhyun ne dvakrát nadšeně přikývl. Jo, měl chuť zachumlat se pod peřinu, ale byl by se mnohem radši zachumlal s ním. Jenže s takovým návrhem vyrukovat nemohl. Vstal, aby Miho doprovodil ke dveřím.

Starší si však všiml jeho skleslého výrazu a tázavě mu ukazováčkem nadzvedl bradu. Pár vteřin si tiše hleděli z očí do očí.

"Nebo… tu mám zůstat?"

Ano!

Užuž chtěl Kyu tutéž odpověď vykřiknout nahlas, když jeho pohled sklouzl k Zhoumiho krku. Bledému, štíhlému, nádherně se vyjímajícímu krku. V ústech mu vyschlo. Těžce polkl.

Jenom ochutnat.

"Ne," uslyšel svůj vlastní hlas, cítil, jak se mu ústa vlní ve falešném úsměvu, "děkuju, ale to není třeba."

"Tak se uvidíme zítra," usmál se Zhoumi a něžně Kyuhyuna políbil na čelo. "Dobrou noc."

•••

Stalo se to včera. Takže logicky o tom nikdo další vědět nemůže. Zatím.

Tyhle tři věty Kyuhyunovi stále dokola kroužily hlavou, když se ráno prakticky vyplížil ze svého pokoje a zamířil na snídani.

Bylo ještě docela dost brzo, na snídani o vánočních prázdninách vlastně až příliš brzo, a přesto na chodbě potkával až podezřele mnoho studentů. Kteří si ho podezřele divně prohlíželi.

Snažil se namluvit si, že je to proto, že vypadá stejně otřesně, jako se cítí. Naspal všeho všudy dvě hodiny a zbytek noci strávil převalováním se z boku na bok a zíráním do tmy.

Nemůžou o tom přece vědět!

Samozřejmě, že ne. Nic se neděje.

Jenomže ty nevraživé propalující pohledy plné opovržení mluvily jinak.

Kyuhyun semkl rty, a nedívaje se napravo nalevo, přidal do kroku.

No tak, vzchop se, už to není daleko, už jenom…!

"TY PARCHANTE!"

Jo, byla pěkná blbost se otáčet. Jenže tělo zareagovalo rychleji než hlava.

Eunhyukova pěst ho udeřila do brady tak zuřivě, že vrávoravě padl nazad a hlavou se uhodil o mramorový sloup. Před očima se mu roztančily hvězdičky.

Pokusil se zvednout, avšak Eunhyuk ho vztekle přirazil zpátky k podlaze a zběsile se na něj vrhl.

A Kyuhyun měl chuť se začít smát. Ochromený bolestí, v zajetí dalších a dalších ran, měl neskutečnou chuť se smát. Hlasitě. Hystericky. Šíleně. Cožpak to není k popukání? Jak se tu Eunhyuk chrabře mstí za pošpiněnou ctnost své hnusné a prolhané dámy?

Podvědomě vnímal, jak se kolem nich ostatní zvědavě shlukují, slyšel, jak se někteří pošklebují a hecují Hyuka. Někdo zaječel, ať toho nechají, ale Kyu ten hlas nedokázal přiřadit. Snad ten čtvrťák… ten, co se s ním zná Zhoumi… Wooyoung se jmenuje? Nebyl si jistý. V uších mu nepříjemně hučelo.

"VYPADNI OD NĚJ, EUNHYUKU!" To tenhle řízný hlas, co nenadále pronikavě přehlušil veškeré zvuky kolem, se ani v nejmenším nepoznat nedal.

Keyi.

Vteřinu nato veškeré vysmívající se hlasy okolo naráz zmlkly jako pěny, atmosféra téměř hmatatelně zhoustla. Pak se ozvala tupá rána, Eunhyuk zaúpěl a v příštím momentu se svalil na zem vedle Kyuhyuna.

Kyu otevřel oko a zamžoural nad sebe. Kdo…? Nevěřil, že by Hyuka praštil Key. Ne, Keyovou zbraní jsou slova, ne pěsti. A navíc, není přeci ani tím, z koho by měl zbytek školy nahnáno. Ne. Tak kdo…?

"Má tu ještě někdo s Kyuhyunem problém?" Prakticky šeptal, a přesto měl jeho hlas na všechny okolo stejný účinek, jako by burácel. Možná větší. Protože v něm zaznívala výhružka, které se křikem dosáhnout nedá. Výhružka, která se zažere do mozku a už se ho nepustí.

Kruh přihlížejících začal ustupovat.

"Minho…" zachraptěl Kyuhyun sípavě, avšak výhled na majestátního a hrůzubudícího tmavovlasého prince mu zastínila Keyova tvář.

"Bože. Ty vypadáš," zhrozil se blonďák. Vytáhl z kapsy kalhot úhledně složený kapesník a otřel jím mladšího zakrvácená ústa.

Hloučkem studentů si rázně a nečekaně prorval cestu Hangeng. "Co se tady děje?!" Rozčileně přelétl zrakem od Minha ke Keyovi, Kyuhyunovi a Eunhyukovi. "Co to má znamenat?"

"Praštil jsem ho." Minho nonšalantně pokrčil rameny.

"Praštil?"

"Ano, pane profesore, praštil. Když vidíte, že vám někdo mlátí kamaráda, je to docela přirozená reakce, nemyslíte?"

Učitel na něj mlčky, trochu vyjeveně hleděl.

Tmavovlásek tázavě povytáhl obočí a v roztomilém gestu naklonil hlavu ke straně. Jeho plné rty se vyzývavě zvlnily v sarkastickém úsměvu. "Nebo mě za to radši preventivně dáte podmínečně vyloučit?"

Hangeng zalapal po dechu. Mladíkova drzost jej evidentně silně zaskočila. Zrudl vzteky, ovšem neřekl na tu zjevnou provokaci ani slovo. Obrátil se prudce na podpatku a zařval na zírající studentstvo: "Rozchod! Tady není nic k vidění!" Načež zlostně oddusal pryč.

Minho věnoval uctivě se vzdalujícím čumilům poslední nevraživý pohled a poklekl ke Kyuhyunovi. Chvíli si zamračeně prohlížel jeho zranění.

"Minho…"

"Šš. Nehýbej se. Zkusím s tím něco udělat," zamumlal starší a natáhl ruku. Mihotavé oranžové světlo zalilo černovláskovu tvář.

Minhovy dennodenní léčebné tréninky na každém, kdo se zrovna nachomýtl, skutečně přinesly kýžené ovoce. (A Jonghyun se tak podezřele rád a často nabízel jako pacient, že mu to Yesung (z podnětu Zhoumiho) pod seriózní pohrůžkou smrtí bez další diskuze zakázal.) K toužebnému zasloužení si adjektiva 'perfektní' měly jeho schopnosti samozřejmě stále ještě daleko, ale jejich výrazné zlepšení bylo rozhodně znát. A Minho v houževnatém zdokonalování nepolevoval.

Kyuhyun jej nechal pracovat, nehnutě ležel na zemi, nechával hojit svoje rány a mlčenlivě pozoroval mladíkův soustředěný obličej. Zkoumal jeho překrásné rysy, které i přes svou překvapivou jemnost nikterak neztrácely na mužnosti, a přemýšlel, proč se sakra nezamiloval do něj.

Trvalo to asi pět minut, než Key přestal s neurotickým podupáváním nohou a asi tak nenápadně, jako kdyby se snažil ztratit v davu černochů, podíval se na hodinky a odkašlal si. "Jak dlouho to ještě…?"

"Dlouho," odtušil Minho. "Ale protože s takovou bychom nejspíš ani nestihli snídani," léčivé světlo efektně zmizelo postupným sehraným pohybem prstů dovnitř dlaně, "budu pokračovat později." Vstal a podal Kyuovi ruku, aby mu pomohl na nohy.

Černovlásek se usmál, co mu to bolavá mimika dovolila. "Děkuju."

"Na to je ještě trochu brzo," utrousil starší. "Pořád vypadáš příšerně. Ta nejviditelnější hrůza je ale, pro zachování psychického zdraví našich stolujících kolegů, naštěstí pryč."

"Ale stejně díky," nedal se Kyuhyun a Minho se rozesmál odzbrojujícím smíchem. S úsměvem chlapci nabídl rámě a ten jej s opatrným zazubením přijal.

"Doteď jsem tomu nevěřil, ale jak to člověk jednou pozná na vlastní kůži… drby se tu vážně šíří rychlostí světla."

"No," Minho si rozpačitě urovnal pramen vlasů za ucho, "MiMi za mnou večer přišel a řekl mi, co se stalo… A Keyho jsem se situací stručně obeznámil cestou sem. Promiň."

"Eunhyukovi to beztak nakukal Sungmin a vsadím se že s takovýma vyděračskýma krokodýlíma slzama v očích, že není divu, že mu to spolkl i s navijákem," zafrněl Key a čapl Kyuhyuna za loket z druhé strany.

"Ovšem jak se to dozvěděl ten zbytek…" Tmavovlásek bezradně pokrčil rameny a blonďák ho napodobil.

"Kašlu na to," povzdechl si Kyuhyun. "Vy všichni víte, že Sungmin kecá; ví to i Jonghyun, ví to Yesung a hlavně: ví to Zhoumi… a co si myslí ostatní, mi může být šumák."

"Správně!" přitakal Key. "Chce to jenom pozitivní přístup!"

"Kibume, ty vole, vždyť jsem napůl vyloučenej! Co na tom chceš hledat pozitivního?!"

"Tak zaprvé: neříkej mi Kibume. A zadruhé," blonďák nakrčil čelo, "nech mě přemýšlet."

•••

Poté co vešli do jídelny, neopovážil se nikdo z přítomných ceknout, ba ani vzhlédnout od talíře. S přezíravostí sobě vlastní se trojice beze spěchu vydala na okružní cestu za snídaní.

Minho, za ním Kyuhyun, skupinku uzavíral Key.

Obešli švédský stůl, nandali jídlo na tácy a za trvajícího dusného ticha zamířili ke svému velkému zadnímu stolu v pravém rohu síně.

Nejmladší zrovna položil tác před sebe a chystal se posadit, když se jídelnou rozlehl výkřik jeho jména. Nádherný. Vyděšený. Ustaraný. S vkrádající se hysterií do toho jedinečného melodického hlasu.

Otočil se. Viděl, jak Zhoumi zbledl jako křída, jakmile spatřil jeho obličej. Dvě tři sekundy, které Kyuhyunovi připadaly jako celá věčnost, na sebe vyjukaně hleděli. Než Mimu vhrkly slzy do očí. Rozběhl se k mladšímu černovláskovi (pozn. autorky: Ano, opravdu se rozběhl. V téhle kapitole běžel dokonce dvakrát. A to Zhoumi zásadně neběhá. Nebo aspoň tenhle fiktivní Zhoumi ne. (Snad jedině v případě bezprostředního nebezpečí hrozícího Minhovi.) Je totiž stejně líná a nešikovná lemra jako já.) a nevšímaje si toho, že na něj zírá skoro polovina školy, sevřel jej v náručí. V objetí tak mocném, že Kyuhyunovi na pár chvil doslova vyrazilo dech.

"Jsi v pořádku?" vyjekl Mi, jen co hocha popustil ze svého drtivého sevření.

Kyu přikývl. "Neboj, není to tak strašné, jak to vypadá. A tady naše krásná sestřička si i s tou zbylou hrůzou během dneška poradí."

"No, s tím časovým rozpětím by sestřička radila moc nepočítat," zabručel Minho a dloubl vidličkou do misky s míchanými vajíčky.

Zhoumi Kyuhyuna s úlevným výdechem znovu objal.

A pak to ucítil. Nenávistný pohled probodávající jej skrz naskrz.

Tiše zavrčel a přimhouřil oči.

Ne. Teď už ne. Teď už není jediný důvod cítit se vůči němu provinile.

Přivinul k sobě Kyua o něco pevněji.