Škola prokletých - 20. kapitola

"Vy dva se mi snad jenom zdáte!" zaječel rozzuřeně Yesung a Minho a Jonghyun unisono provinile sklopili hlavy.

Černovlasý třikrát vztekle přerázoval kabinet tam a zase zpátky. "Měli jste vůbec v plánu mi to oznámit?!" vyštěkl.

"Ne," přiznal chabě Minho, pohled zatvrzele upřený do podlahy. Neodvažoval se na svého patrona podívat. Ještě nikdy ho nezažil takhle rozčileného a aby byl upřímný, v tomhle rozpoložení mu Yesung naháněl docela solidní hrůzu.

"Ale když už ses na něj zeptal, bylo nám blbý lhát," dodal Jonghyun, který odvahu sebral a rozpačitě na svého kolegu pohlédl.

Černovlasý pohrdavě odfrknul, načež se vyčítavě zamračil na studenta. "Smím vědět, kdy přesně jsi mi přestal důvěřovat, Minho?"

Chlapec na něj vytřeštil oči, evidentně dočista zapomněl, že Yesunga ještě před dvěma vteřinami považoval za to nejděsivější, s čím se v životě setkal, a zuřivě potřásl hlavou. "T - tak to není! Samozřejmě, že vám důvěřuju! Jenomže… tohle je Kyuhyunova věc a on se o tom nijak šířit nechce, takže… jsme to nikomu neřekli. Vůbec nešlo o to, že bych vás chtěl nějak obcházet, pane profesore, opravdu."

"Nikdo další to neví?"

"Ne. Kyuhyun sice před čtyřmi dny volal Taeminovi, aby ho omluvil z vyučování, ale neřekl mu, co se skutečně děje. Vymyslel si pohádku o tom, že je nemocný a nemůže přijímat návštěvy, aby nenakazil někoho dalšího. Vysvětlení, se kterým se všichni naprosto spokojili." Minho protočil oči.

"Hmm," zabručel Yesung a začal si urputně hryzat spodní ret. "Nemůžeme to tak přece nechat… Copak s tím vážně nemáte v úmyslu nic dělat?"

"Není co s tím dělat," odsekl Jonghyun podrážděně. "Cpát do něj krev násilím nemá žádný smysl. Tohle stojí na něm, Yesungu. Nechce-li on, nemůžeme mu nijak pomoct."

Černovlasý s hlubokým povzdechem zavřel oči a promnul si kořen nosu. "Musíme mu to říct," zašeptal pak.

"Slíbil jsem Kyuovi, že to neudělám," zamračil se Choi.

"No to je sice moc hezké, jenže Kyuhyun umírá!"

Rysy v Minhově obličeji chladně strhnuly. "Ani mně se takový scénář nelíbí, ale jestli má kvůli jeho záchraně umřít Mi… tak to pardon, ale radši obětuju Kyuhyuna."

"Má pravdu," podotkl jemně Jonghyun.

"Vždyť já vím," hlesl Yesung. "Ale copak někdo z vás věří tomu, že by ho byl Kyuhyun schopný zabít?"

"Ne," vzdychl Minho.

"Ale ano," opáčil Hyun. "Sorry, ale vy dva se nedokážete vžít do kůže hladovýho polovičního démona. Netvrdím samozřejmě, že to musí nutně skončit tak černě, jak si tu malujem, ale když mu předhodíme to, po čem tak posedle touží… těžko říct, jak to dopadne." Zavrtěl hlavou. "A dávat v šanc zdraví jeho daemona," pokynul k nejmladšímu, "se mi jeví jako pořádná kravina."

"Sakra!" Sung frustrovaně kopl do nohy svého stolu, načež se odevzdaně sesunul na židli, zaklonil se a pohled bezmocně upřel do stropu. "Vážně krev nikoho jiného nestráví?"

"Bohužel."

"A jak je na tom teď? Viděl ses s ním, Minho?"

Chlapec neodpověděl. Tvářil se nadmíru zahloubaně a nejspíš vůbec nevnímal, co mu Yesung říká.

"Minho?"

Tentokrát sebou tmavovlásek trhl a zmateně se na profesora podíval.

"Ptám se, jestli ses s Kyuhyunem teď někdy viděl."

"Ne. Chtěl jsem, ale nepustil mě do pokoje," zamumlal, myšlenkami ale zcela evidentně úplně jinde. Pak pohlédl na hodinky na svém levém zápěstí a zadumaně semkl rty.

Za pět minut dvě. Slíbil Taeminovi, že s ním ve tři pojede do města. Má necelou hodinu na to, aby to vyřídil.

"Promiňte, už musím jít," omluvil se a nedbaje tázavých pohledů obou učitelů sprintem vyběhl z kabinetu.

•••

"Kyuhyune, otevři, to jsem já."

Žádná reakce.

"Kyuhyune!"

Nic.

"KYUHYUNE!"

Ostentativnost, s jakou jej mladší už víc než pět minut ignoroval, byla vskutku obdivuhodná. Ale taky na pár facek.

Minho si trochu rozmrzele vzpomněl, jak mu Nichkhun vyprávěl, že večer před tím, než se dali oficiálně dohromady, o sobě Zhoumi vyslechl ne zrovna milou rozpravu jeho přátel a naštval se, protože Khun jen trpně mlčel a nijak se ho nezastal. Nichkhun se mu sice okamžitě běžel omluvit, jenže Mi ho odmítal pustit do pokoje, a on tak strávil čtyři hodiny čekáním na chodbě, než se nad ním Zhoumi nakonec slitoval a otevřel.

Nu, upřímně doufal, že Kyuhyunova umanutost je menší než ta Zhoumiho.

"OTEVŘI TY ZATRACENÝ DVEŘE!"

Dva prváci, kteří právě vyšli odnaproti, se na něj vyděšeně podívali a kvapem zmizeli na schodišti.

Ne, že by si jich Minho všímal.

Po další dlouhé minutě bušení a lomcování klikou se z Kyuhyunova pokoje konečně ozvaly šoupavé kroky, vzápětí cvaknul zámek a dveře se zuřivě rozletěly.

"Nemůžeš mě prostě nechat v klidu umřít?!" zavrčel černovlásek a prošpikoval staršího setsakramentsky nevrlým pohledem.

Minho těžce polkl. Snažil se na něj zděšeně nezírat, opravdu snažil, ale jak mohl podle Choova výrazu soudit, neúspěšně.

Rozkládal se. Samozřejmě ne doslova, ale jinak Minho nedokázal to, co před sebou viděl, lépe popsat.

Nevypadal nemocně, vypadal dočista mrtvě.

"Uhm… můžu dál?" zeptal se tmavovlásek trochu rozpačitě. Veškeré odhodlání, které tak vehementně vynaložil, aby se dostal do Kyuhyunova zamčeného brlohu, ho chvatně opouštělo.

Mladší si povzdechl. "No co mám s tebou dělat," zabručel a ustoupil ode dveří. "Tak prosím."

"Díky," usmál se Minho (snad ne příliš křečovitě) a vešel za Kyuem do pokoje.

Choovy skelné krví podlité oči se na moment udiveně zastavily na sklenici, již držel starší v levé ruce. Pohlédl na Minha, na sklenici, znovu na Minha, načež se přezíravě svalil do rozestlané postele.

"Doufám, že tvá otravná snaha donutit mě pustit tě sem pramenila jen a pouze z tvojí nehynoucí a zcela nezištné lásky a žes mi přišel povyprávět pohádku na dobrou - aha, oprava - dobré odpoledne. Nebo zazpívat ukolíbavku. Ta by byla lepší…"

"Tak to jedině rapovanou," odtušil suše Minho a Kyuhyun vyprskl smíchy.

Ten však záhy přešel do pronikavého bolestného zasténaní a chlapec se s výkřikem zkroutil v prudké křeči.

"Kyu…!"

"To nic," zachroptěl černovlásek, vydýchávaje svíravou bolest vystřelující od břicha k hrudníku. "Za chvíli to přejde."

Ale Minho čekat nemínil. Rozčileně přiskočil k psacímu stolu, na nějž položil skleničku, a z mikiny vytáhl kapesní nůž. Rozevřel dlaň a pozorně si ji prohlédl, aby určil, kudy bude nejlepší vést řez.

"Minho? Co to tam děláš?" Křeč pomalu ustupovala, a tak se Kyuhyun těžkopádně obrátil na druhý bok. Výhled na jeho hosta byl přece jen zajímavější než depresivní zírání do zdi.

"Patřím Taeminovi, takže je pro tebe zapovězeno pít ze mě, chápu to dobře?"

Cho nakrčil čelo. "Ehm… je to jenom můj pocit, nebo na to "ze mě" kladeš zvláštní důraz?"

"Znamená to," starší jeho dotaz ignoroval, "že kdybych ti svoji krev podal jiným způsobem, nijak by to tu vaši zažitou půldémonskou dohodu nenabouralo?"

"No… asi ne," připustil černovlásek zaraženě. "Jenže když patříš Taeminovi, patří mu logicky i tvoje krev, takže…"

"Kdybys mě kousnul, poznal by to, jasně. Ale když se říznu - pozná, žes pil moji krev?"

"Ne."

Minho spokojeně pokýval hlavou. Přiložil ostří na kůži a zatlačil. Nabroušený nůž jí projel jako máslem a rána zrudla sametově karmínovou červení.

Kyuhyun zaúpěl a zoufale si zacpal nos. Bezúspěšně. Krvavá vůně ho smetla jako vlna tsunami.

Tak nádherná. Temná a zároveň průzračně čistá jako ta nejnevinnější nevinnost. To nejdokonalejší spojení chtíče a neposkvrněnosti.

Démonství a lidskosti.

Choi mlčky zatínal pěst a sledoval, jak krev líně stéká po stěně sklenice. Počkal, dokud nebyla skoro z poloviny plná, pak kapesníkem otřel ránu a hojivým světlem z druhé ruky zastavil krvácení.

Kyuhyunův horečný pohled pronásledoval každý jeho sebenepatrnější počin.

"Na."

Chlapec mu skleničku neurvale vytrhl a na jeden zátah do sebe kopl její obsah. Zaskučel blahem. Nechal sklenku nakloněnou, aby i těch pár posledních kapek steklo dolů, a zbytek krve, co ulpěl na okraji, pak pečlivě a lačně slízal. Ve tváři se mu usídlil naprosto euforický výraz.

Minho si nejistě odkašlal. "No, je… fajn, že ti chutná." Vzal od něj prázdnou sklenici a postavil ji na noční stolek.

"Promiň." Kyuhyun se zašklebil. "Je to nechutný, co?"

Tmavovlásek se smíchem zavrtěl hlavou, načež si ale Kyua ustaraně prohlédl. "Nebudeš zvracet?"

"Ani náhodou," mlaskl Cho a mlsně si olízl rty. "To by bylo jako vyzvracet tu nejlepší švýcarskou čokoládu. Rouhání."

"Přirovnáváš moji krev ke švýcarské čokoládě?"

"No jo, je to bídné přirovnání, já vím. Tvoje krev je tisíckrát lepší…"

Choi se rozesmál. "Budu muset jít…," prohlásil pak s pohledem upřeným na hodinky.

"Přijdeš i zítra?" mroukl mladší prosebně.

Minho něžně odhrnul Kyuhyunovy černé vlasy a políbil ho na čelo.

"Přijdu," slíbil s úsměvem.

•••

Uběhly tři dny.

Ačkoli se Kyuhyun dušoval, že je mu mnohem lépe, že křeče nadobro odezněly, byla to pro Minha jen chabá útěcha. Moc dobře věděl, že ta ubohá troška krve, jakou mohl denně poskytnout, aby nevzbudil Taeminovo podezření, Kyuův život nezachrání.

Chtělo se mu řvát a brečet, a místo toho se před ostatními tvářil, jako by se nic nedělo. Jako by všechno bylo úplně fajn. Jako by neměl tušení, že Kyuhyun umírá.

O samotě s Zhoumim mohl alespoň částečně vydechnout a utéct od vší té falše, kterou krmil své okolí. Nemusel se tvářit nadšeně a bezstarostně, protože Mi dávno vytušil, že něco není v pořádku. Neptal se však. Naznal, že kdyby se mu Minho chtěl (či mohl) svěřit, udělal by to.

A Minha tížilo nejen bezvýchodné vědomí toho, že se se svými starostmi o Kyuhyuna nemá komu svěřit. Viděl, jak se Zhoumi trápí a nemohl s tím nic dělat, nemohl mu vysvětlit, proč se Kyuhyun zachoval, jak se zachoval, nemohl ho zbavit pocitu, že byl sprostě odhozený jako kus špinavého hadru. A přitom šlo jen o jedno velké nedorozumění, zrovna jako tenkrát mezi Yesungem a Min Hem.

Minho se svezl zády po studené stěně chodby do dřepu a sevřel vlasy v pěstech.

Nebyl na dně. Byl hluboko pod ním.

A bude hůř.

Že má tváře zmáčené od slz si uvědomil až poté, co se mu z hrdla vydral zlomený a bezútěšný vzlyk. A pak druhý, třetí… Rozvzlykal se tak usedavě, že najednou nebyl schopen přestat. Ne, že by se o to vůbec snažil. Slzy se mu bezhlese rozbíjely o stehna a máčely látku kalhot, ale nedbal toho. Nacházel se ve čtvrtém patře hlavní budovy, kde sídlilo pouze pár učeben a po vyučování jste tu nepotkali ani živáčka.

Většinou.

"Minho?"

Tmavovlásek se vyplašeně otočil a honem si hřbetem ruky setřel slzy. Jako vidno, překvapení bylo oboustranné. Tao vypadal ještě vyděšeněji než on sám.

"Jsi… v pořádku?" zeptal se opatrně, nejspíš si nebyl jistý, jak nejlépe zareagovat.

"Jo," zalhal Minho a přinutil se zvednout koutky úst v úsměvu. "Byl jsem si jistý, že tu v tuhle dobu už na nikoho nenarazím…"

"To já taky." Tao se nervózně zasmál. "Schováváš se před davy?"

"Tak něco," přisvědčil mladší a s povzdechem dosedl na podlahu.

Černovlásek se rozpačitě zhoupl na patách. "A… můžu se schovávat s tebou?"

"Prosím," odtušil Minho a poklepal prsty o zem. "Upozorňuju tě ale, že dneska nebudu moc zábavný společník. Spíš ti uženu těžkou depresi…"

"No, aspoň to jednou zažiju z druhé strany. Běžně přivozuju ostatním depresi já," poznamenal starší zamyšleně a posadil se.

Choi vyprskl smíchy. "To není pravda!"

"Ale všichni to říkají." Tao pokrčil rameny. Opřel se pohodlněji o zeď, natáhl nohy před sebe a pátravě se zadíval na Minha. Uvědomil si, že tohle je vůbec poprvé, co s ním prohodil víc než jednu větu, poprvé, co je s ním o samotě, a žaludek se mu sevřel úzkostí. Vzápětí se ale v duchu okřikl, že na hloupé rozpakování není vhodná doba (jeho rudé tváře beztak mluvily samy za sebe) a trochu omluvně zamumlal: "Chápu, že se mi nechceš svěřovat, nemáš důvod, jasně, ale… no, vím, že tě už pár dní něco trápí, Minho."

Tmavovlásek na něj mlčky pohlédl. V jeho velikých očích se zračilo neskutečné překvapení.

"Když jsi s přáteli, vypadáš… vesele a… a bezstarostně, ale když se nedívají… najednou se tvůj výraz změní v tak nešťastný, že má jeden chuť tě obejmout a…" Tao se kousl do rtu. "Kruci, to zní, jako bych tě sledoval, co?"

"A sleduješ?"

"Musím odpovídat?"

Minho se rozesmál. "To beru jako přiznání."

"Jsem neškodný, přísahám." Černovlasý se smíchem zvedl ruce, jako by se vzdával. "Jde o Kyuhyuna? To kvůli němu se trápíš?" otázal se pak.

"Jak jsi na to přišel?" Mladší se zatvářil ještě užasleji než prve.

"No, v poslední době se choval divně. Víš, čekal bych, že po tom, co se stalo, se s vámi ještě víc semkne, všichni mu přece věříte a stojíte za ním, ale on se vám místo toho začal vyhýbat. Musel vidět, jak moc to Miho sebralo, a stejně s tím nic neudělal. A teď je nemocný, ale už docela dlouho předtím vypadal zle… A mě napadlo, že to spolu možná všechno nějak souvisí… Vy dva jste si blízcí, takže… no, bylo by přirozené, že kdyby se s ním něco dělo, měl bys obavy…"

Minho sklopil oči.

"Nerozumím jenom tomu, proč to dusíš v sobě. Proč to nepovíš ostatním?"

"Kyuhyun nechce, aby to věděli."

"Ani Zhoumi ne?"

"Ten především."

"Ale proč?"

"To je… složité."

Tao se kousl do rtu. "Je to s ním špatné?"

Tmavovlásek ztěžka polkl, ale knedlík v krku ne a ne zmizet. A tak jenom semkl rty a němě přitakal.

Starší se na něj ztrápeně zadíval. Bolelo to. Bolelo ho vidět Minha takhle nešťastného. "Můžu… tě obejmout?" navrhl nesměle.

Minho k němu s náznakem úsměvu vzhlédl. Hlavou se opřel o Taovo rameno a ten ho trochu rozpačitě objal kolem pasu.

"Tak strašně bych chtěl Zhoumimu všechno říct," zamumlal mladší po chvíli oboustranného ticha a s povzdychem zavřel oči, "jenže nemůžu. Ne proto, že jsem to Kyuovi slíbil, ale proto, že… by to Mimu mohlo ublížit."

"Jakože by ho pravda o Kyuhyunově zdravotním stavu tak zasáhla?" Tao zmateně nakrčil čelo.

"Kdyby se dozvěděl pravdu… a hlavně důvod Kyuhyunova zdravotního stavu, chtěl by ho zachránit. Snažil by se ho zachránit. Jenže ono by se to celé mohlo… zvrtnout. Ošklivě. Hodně ošklivě." Sám nevěděl, proč to Taovi říká. Proč mu věří. Měl však pocit, že jedná správně.

"Co přesně Kyuhyunovi je?"

"To ti nemůžu říct, promiň."

"Hm, a nemůžeš mi to vysvětit nějak… oklikou?"

"Oklikou?" Minho se zamyslel. "No, řekněme, že Kyuhyun ke svému uzdravení potřebuje Zhoumiho. To by nebyl problém, jenomže on se bojí, že kdyby ho… uhm, dostal… neovládl by se a ublížil mu. Možná ho dokonce zabil. A to nemíní riskovat. Asi tak."

"To si dost dobře neumím představit. Nepopírám, že jde z Kyuhyuna strach a že může být asi fakt nebezpečnej, vlastně by mě moc nepřekvapilo, kdyby doopravdy někoho zabil… ale rozhodně ne Zhoumiho. To by přece neudělal. Ne. Nebyl by schopnej to provést."

"Ani když vezmeš v úvahu, že v sobě schovává… pana Hydea?"

"Ne. Náš doktor Jekyll Hydeovi nedovolí, aby Mimu ublížil."

"Taky si myslím," přikývl tmavovlásek a dlouze se na Taa zadíval. Tak dlouze, upřeně a nečitelně, že to po půl minutě začalo být poněkud děsivé.

Starší se nervózně ošil. "Takže…?"

"Udělám, co musím… a jestli to skončí špatně, ubiju tě kladivem."

•••

"Ahoj, miláčku." Zhoumi se překvapeně zarazil na prahu společenské místnosti a zrentgenoval udýchaného Minha tázavým pohledem. "Kde jsi byl? Stalo se něco?"

"Jo. Osvítila mě pandí moudrost."

"Cože?"

Minho jej však místo odpovědi vzal za ruku a kývl hlavou ke schodišti vedoucímu k pokojům. "Předem se omlouvám, že mi to tak trvalo."

Mi na něj nechápavě zamrkal.

"Musím ti říct něco zatraceně důležitého o Kyuhyunovi."