Škola prokletých - 22. kapitola

Trvalo necelé dva dny, než se o té velké novině dozvěděla celá škola. Klasická inkubační doba, jak to nazval Key. Že ale zpráva o Kyuhyunově a Zhoumiho vztahu vzbudí takovou senzaci, to nečekal nikdo.

Když toho odpoledne přijali už asi třicátou gratulaci, obrátil se Zhoumi s lehkým tikem v oku na Minha a Taemina: "Taky vám pořád někdo blahopřál?"

"Ne," zavrtěli oba svorně hlavami a Min věcným tónem dodal: "Mě začala polovina školy nesnášet, když se rozneslo, že chodím s Minhem…"

Snad jediní, kdo nepropadli všudypřítomnému nadšení, byli Henry (což ale nebylo prakticky znát), Sungmin (což nikoho nepřekvapovalo) a jistý student čtvrtého ročníku (což chápal Zhoumi, zato Kyuhyunovi souvislost unikala).

"Wooyoung? Tím se netrap, z jeho strany jde nejspíš jen o princip. Nikdy Zhoumiho neměl příliš v lásce," odvětil na Choův pátravý dotaz Onew. "Byl zblázněný do Nichkhuna. V tom tkví jádro pudla."

Doba jejich nebetyčné slávy trvala přesně sedmatřicet hodin. Za tu dobu se Zhoumi stačil hned čtyřikrát zabarikádovat v pokoji a vyhrožovat, že nevyleze ven až do konce školního roku. A zatímco Minho se ujal role terapeuta, Kyuhyun oscarově exceloval v úloze psychotického manžela v těžké depresi.

Sečteno podtrženo, když bylo konečně po všem, všichni si neskutečně oddychli.

"Takže to nakonec dobře dopadlo?"

"Dobře? To je slabé slovo," Minho se k Taovi s úsměvem obrátil a Tao mu usmání zeširoka opětoval.

"Už máš namyšlenou svoji odměnu?"

Černovlásek povytáhl obočí. "Jinou, než to, že mě neubiješ kladivem…?"

Mladší se rozesmál. "Ještě jednou díky," mroukl a s povděkem Taa políbil na tvář.

"N - není vůbec zač," zakoktal mladík zaskočeně, přičemž se snažil nemyslet na to, že jeho obličej ve své momentální červenosti nejspíš září na kilometry daleko. Užuž se nadechoval, aby ze sebe vydal něco kloudnějšího, když si všiml, že se k nim blíží Kyuhyun, Taemin a Zhoumi. Bezmyšlenkovitě o krok ucouvl. "Už - už musím jít. Tak zatím," rozloučil se a chvatně vyklidil pole.

Minho za ním zůstal zmateně hledět. Než ho důvod Taova úprku ochranářsky popadl kolem ramen.

"Co tu chtěl? Otravoval tě? Mám ho zmlátit?"

Zhoumi Kyuhyunovi chladnokrevně vrazil pohlavek.

"Ne, pokud nechceš, abych tě zmlátil já," odtušil suše tmavovlásek a vykroutil se z Choova medvědího sevření.

Kyuhyun se zamračil. Jak na Miho, tak na Minha. "Tak moment. Odkdy chráníš kung-fu pandu?"

Choi pokrčil rameny. "Nebýt Taa, stále hniješ ve svým pokoji, zlatíčko. Měl by ses mu klanět. Zachránil ti život."

"Aha!" Zhoumi luskl prsty. "Pandí moudrost!"

"Cože?" Kyuhyun a Taemin nechápavě nakrčili čela, ale Mi je odbyl mávnutím ruky.

"To je mezi námi děvčaty."

Min se zašklebil. "Jasně… děvčata." Načež se významně zadíval na Kyua. "Dělat z nás všech blbce, to by ti šlo… Tak co? Nechceš mi něco vysvětlit?"

"No jo, no… Ale až u kafe, souhlas?"

Kráčeli zrovna po schodech dolů do přízemí, když už to Taeminovi nedalo a zadumaně se zeptal: "Hele, a tohle budeme jako provozovat pravidelně?"

Minho tázavě nazvedl obočí a nejmladší vehementně rozhodil rukama.

"Chození ve čtyřech."

"Ani náhodou," odfrkl Zhoumi.

"Proč?" nechápal Kyuhyun. "Vždyť je to sranda."

"A navíc je to i praktický. Nikdo nikomu nedělá křena," souhlasil Taemin.

Mi protočil oči. "Bože, kterej kretén přišel s tím pitomým nápadem o víceru partnerů?" zaúpěl, načež vyštěkl na nadechujícího se Mina: "Zmlkni! Já vím, že jsem to byl já!"

"Miláčku. Už zase začínáš," poznamenal Minho, narážeje na fakt, že v posledních dvou dnech měl Zhoumi - rozhozený ze všeho, co se v příliš krátké době událo - tendence chovat se hnusně naprosto ke každému, kdo prošel okolo. Bez výjimky.

Yesung jeho hysterický výlev vydýchával ještě tři hodiny potom. Jonghyun dokonce pět. A Leeteuk toho dne už radši ani nevyšel z ředitelny.

"Máš pravdu. Promiňte mi to," povzdechl si nejstarší, objal tmavovláska kolem pasu a opřel si hlavu o jeho temeno. "Potřebuju dovolenou…"

"Beztak je to tvoje vina," šťouchl Taemin Kyuhyuna do boku.

"Ha?!"

"No ovšemže je," přisvědčil Minho.

Černovlásek dotčeně našpulil pusu. "MiMi! Oni mě šikanujou!"

Zhoumi se rozesmál a vzal Kyua za ruku. Ten se rozzářil jako sluníčko.

"Tak když jinak nedáte," zamručel Taemin, přidal do kroku, aby sladil svou pozici s trojicí, a propletl prsty s Minhovými. "No výborně. Teď vypadáme jako šťastná rodinka."

"Kdybych měl volné ruce, jednu ti vrazím," ujistil ho Mi.

"S láskou ho praštím za tebe," nabídl se Kyuhyun.

"Ne, zlato. Všichni máme z Taova oka dodneška noční můry. To by mi Minho neodpustil."

Se smíchem vešli do kantýny. Zhoumi a Minho zamířili koupit kávu, zatímco Taemin čapl Kyuhyuna za límec a odtáhl ho ke stolu, kde se jal starší smířeně vysvětlovat, jak to s jeho "nemocí" vlastně doopravdy bylo. Jen tu část o pití Minhovy krve - pro dobro všech tří - takticky vynechal. A v momentě, kdy ke stolu dorazili i jejich partneři, oba v každé ruce po jednom papírovém kelímku, bylo jeho stručně shrnuté vyprávění už prakticky u konce.

Kyuhyun od Zhoumiho s díky převzal kávu, načež se pátravě zadíval na Minha. Vzpomněl si totiž, co mu od návštěvy v ředitelně vrtalo hlavou.

"Minho?"

"Ano?" Choi k němu s úsměvem zvedl oči.

"Můžu…" mladší zaváhal, "můžu se tě na něco zeptat?"

Minha udivila jeho rozpačitost. "Co je to za otázku?" zasmál se. "Jasně, že můžeš."

"Kdo je Brian Kim?"

Úsměv z tmavovláskových rtů vymizel do ztracena. Zbledl jako stěna.

Mi se k Minhovi naklonil a stiskl jeho dlaň konejšivě ve své. Bylo to úplně obyčejné gesto, ale v mladíkově podání působilo svou oddanou krásou skoro neskutečně. Cosi Minhovi pošeptal, načež sekl zamračeným pohledem po Choovi. "Kdes to jméno slyšel?" zavrčel temně.

Kyuhyun i Taemin sebou při zvuku jeho hlasu zneklidněně trhli. Z repertoáru Miho hlasových poloh pro ně totiž byl tenhle hluboce nenávistný tón naprostou novinkou. A o to děsivější, jak nádherně doplňoval tu étericky kouzelnou scénu mezi… daemonem a jeho Vyvoleným.

"No…" polkl Kyu ztěžka, "to Hangeng. Když si mě Leeteuk zavolal kvůli tomu Sungminovu obvinění a Yesung mě bránil, vytáhl proti němu Briana Kima. Že je Sungovo jednání hrozně neobjektivní, protože když jsi byl - hádám, že v obdobném případě - na místě oběti ty," zdráhavě na Minha pohlédl, "nenechal Kima být, dokud z něj nevytáhl přiznání. A na základě toho ho," zatvářil se, jako by žvýkal citron, "pak dal bezpodmínečně vyrazit ze školy."

"To mi něco připomíná," zamyslel se Taemin.

"Jistě. Yesungovo rozhodnutí o Kimově trestu použil ten hajzl jako odůvodnění Kyuova podmínečného vyloučení," zamumlal si Zhoumi pod neexistující vousy a s pomstychtivou radostí slíbil: "Vypálím mu apartmán."

"Romantický žhář, no to se podívejme," poznamenal suše Minho.

Načež všichni čtyři vybuchli smíchy.

Kyuhyun byl zrovna v polovině svého poníženě pokorného monologu, který se Choi, celý v rozpacích, neúspěšně pokusil zarazit ujištěním, že omluvy rozhodně nejsou nutné, když mu Taemin rozmrzele skočil do řeči.

"Ale já bych chtěl vědět, co se stalo."

Zhoumi se na něj vztekle zamračil. Kdyby pohled uměl zabíjet, vynášeli by odsud nejmladšího nohama napřed. V reakci na což Kyuhyun příhodně nahodil výraz konstatující, že Lee Taemin je sebevražedný idiot.

Min si jich ale nevšímal. Jeho pozornost byla pouze a bezvýhradně soustředěná na mlčícího Minha.

"Žabko…?"

Tmavovlásek se chabě pousmál a pozvedl ke rtům kelímek s kávou. "Jsi můj přítel. Máš právo to vědět. Vlastně vy oba," odtušil věcně a napil se.

Taemin i Kyuhyun nejistě poposedli na židli.

"Když jsem nastoupil do prváku," Minho sklopil zrak a začal bubnovat prsty o kelímek, "vyrojila se spousta mých… obdivovatelů. Naneštěstí i takových, pro které "ne" neznamenalo ne. Ovšem Brian… to byl extrém nad extrémy."

"Regulérní vyšinutej stalker," zabručel Mi.

"Kdybych tě tehdy poslechl, nemuselo to zajít tak daleko," povzdechl si mladší. "MiMi i Nichkhun hyung mě přemlouvali, ať to nahlásím, ale já to neudělal. Vždyť… ano, pronásledoval mě, ale nikdy mi neublížil. Tak kdo by s tím co udělal? Nechal jsem to být a doufal, že se to samo nějak uklidní." Zavrtěl hlavou. "Byl jsem naivní. Stupňovalo se to, samozřejmě, ale já nic neudělal. Jen jsem utíkal a schovával se za Nichkhuna."

"Kim byl Nichkhunův spolužák," vysvětlil Zhoumi. "Co odmaturovali Taecyeon a Junsu - předchozí studentské vedení - byl Khun asi jediný, z koho měl ještě celkem respekt."

Taemin a Kyuhyun napjatě přikývli.

Minho po krátké odmlce pokračoval: "Každé úterý v půl páté jsem chodíval do tělocvičny. Jednou… si tam na mě počkal." Jeho ústa zkřivil hořký úšklebek. "Celé ty tři měsíce jsem se uklidňoval myšlenkou, že kdyby na mě přece jen něco zkusil, určitě bych ho přepral. Nepočítal jsem s tím, že jeho odhodlání mě dostat bude tak velké. Že poruší školní řád a použije magii."

"Kim je zeměvládce. Schopný. Až příliš."

Kyuhyun zatěkal očima z Miho na Minha. "Kouzlo zemské gravitace?"

Tmavovlásek přitakal.

"Bojová taktika zemských mágů vyššího levelu," objasnil Cho zmateně se tvářícímu Taeminovi. "Pošle protivníka k zemi a prosto ho znehybní."

Nejmladšímu z obličeje vymizela veškerá barva. "Takže…?" hlesl šokovaně.

"Ale ne," uklidnil ho Minho a rozesmál se. "Nestačil mě ani pořádně svléknout, když se přiřítil MiMi a zlomil mu nos. A pohmoždil pár žeber…"

Oběma chlapcům spadla brada. Ohromeně se na Miho zadívali.

"Ty se umíš prát?" nevycházel Min z úžasu.

"Ne," Zhoumi pokrčil rameny. "Ale jeho bych zabil. Kdyby mě Minho nezastavil…"

"Nahnal nám tehdy vážně hrůzu," přisvědčil Choi.

Kyuhyun nakrčil čelo. "Nám?" zopakoval udiveně.

"Mně a hyungovi."

"Potkali jsme se s Khunem na chodbě chviličku předtím, než mě přepadlo to tušení, že je Minho v nebezpečí… Díkybohu," chopil se vysvětlování starší černovlásek. "Bylo sice hrozně super, že jsem upustil od svého pacifistického smýšlení a zmlátil toho grázla, ale to přece nebylo všechno, co bylo třeba. Někdo se musel postarat o Minha, zavolat profesory…"

"A pověsit Kima ke stropu."

"Ale to už se vytahoval."

"Já myslel, že levitace je hyungovo poznávací znamení."

"Vlastní levitace pět centimetrů nad zemí ano."

"Tak tohle je ten důvod?"

Zbylá trojice se na Taemina překvapeně podívala.

"Důvod, proč se ke všem svým ctitelům chováš tak krutě? Preventivní… opatření?"

Minho váhavě kývl. "Pár dní nato si mě Yesung zavolal. Řekl, že nemůžeme riskovat, že se to bude opakovat. A že se to bude opakovat, pokud to nezarazím. Že musím každému, kdo se projeví jakkoli náruživěji, než je mi milé, dát odmítnutí najevo tak, aby na něj hodně dlouho nezapomněl. Že jen tehdy mi dají pokoj." Omluvně se usmál na Zhoumiho. "Promiň, že jsem ti to neřekl. Ale neviděl jsem důvod, proč tě do toho zatahovat. Měl jsi kvůli mně i bez toho dost potíží. Bylo na čase, abych taky jednou něco vyřešil sám."

"A já tě za to peskoval," povzdechl si Mi.

"Úplně bezpředmětné to zase nebylo," ušklíbl se tmavovlásek. "Jsem manipulátorská mrcha."

"Proto tě taky všichni tolik zbožňujeme," zakřenil se Kyuhyun. Minho po něm se smíchem hodil ubrousek.

"Pověděl ti Sung, co tu chorobnou posedlost některých lidí tebou způsobuje?" Zhoumi přemýšlivě svraštil obočí.

"Před pár dny jsem se ho na to zeptal. Prý to souvisí s tím, kdo jsem. Démonova lidskost."

"Pravda… Je obecně známo, že ze všech ras jsou démoni pro lidi nejpřitažlivější…" zamyslel se Kyuhyun. Mi mu uvážlivě přitakal.

"Jsi sice člověk, ale v žilách ti proudí démonská krev. A navíc jsi identickou kopií Choie Min Ha. Když se to všechno poskládá dohromady… až se jeden diví, že tě něco podobnýho nepotkalo už dřív."

•••

Budík na Siwonově nočním stolku ukazoval 5:04, když se Minho vykradl z pokoje. Na odchodu věnoval spícímu bratranci krátký roztrpčený pohled a potichu za sebou zavřel dveře.

Nemohl spát, musel pryč. Kamkoli. Hlavně pryč od něj.

Vyčistit si hlavu.

Proběhl nádvořím, pak branou ven na otevřené školní pozemky a odtud po mírném svahu k několik set metrů vzdálené stromové aleji, lemující areál školy kolem dokola.

Snažil se vypnout a na nic nemyslet, ale nebyl s to, přimět hektické myšlenky ustoupit do pozadí.

Siwon se prostě zbláznil. Jinak si Minho jeho chování nedokázal vysvětlit.

Stále doufal, že jen co se Heechul vrátí zpátky, vrátí se do normálu taky všechno mezi nimi, s každým dalším dnem v něm ale ta zoufalá naděje rychleji a rychleji skomírala.

Jako by nestačila Siwonova neustálá milostná vyznání, všeříkající pohledy, rádoby neúmyslné letmé doteky. Včera večer ho asi deset minut objímal, s bradou opřenou o jeho rameno šeptal věci, z nichž Minhovi rudly tváře, jen si na to vzpomněl. A když se ho pak ještě ke všemu pokusil políbit, vysloužil si od mladšího rozčilenou facku.

Bylo sice moc fajn, že Yesungova rada na eliminaci posedlých zbožňovatelů účinně funguje, jenže aplikovat ji na vlastního bratrance bylo zcela nemyslitelné. Nejen proto, že kdyby celá ta věc vyšla na světlo, musel by Minho do konce života chodit kanály. Měl Wona rád. Ačkoli ho vytáčel na tu největší možnou míru, nikdy by ho nedokázal veřejně ponížit.

Zuřivě přidal do kroku a rozběhl se rychleji. Byl asi v polovině okruhu, když ve větvích nad sebou zaslechl šramot. Zastavil se a vzhlédl.

Překvapením vytřeštil oči.

"Tak je to pravda."

Za bujarého smíchu seskočil z mohutné větve vedlejšího stromu blonďatý mladík. Na kraťoučko ostříhaný, průměrně vysoký a robustně stavěný. A tvářil se, jako by Minha dobře znal, třebaže tmavovlásek by přísahal, že se nikdy nesetkali.

"Pro jednou klepy nelhaly," usmál se neznámý široce. Výraz šťastlivce po výhře v jackpotu. "Vážně jste tady, pane hrabě."

Minho neměl nejmenší tušení, co je ten kluk zač. Jedno ale věděl jistě.

On si myslí, že jsem Min Ho.

Blonďák si tmavovláska dlouze prohlédl, načež udiveně naklonil hlavu na stranu. Podezíravě přimhouřil oči.

Minho si vybavil Min Hův portrét, lokýnky dlouhých zvlněných vlasů končících těsně pod rameny, a pochopil, co na něm mladíkovi nehraje. Min Ho si na svých vlasech příliš zakládá. Nenechal by se ostříhat jen tak ve spontánním záchvatu kreativity.

Zpanikařil.

"Ale, ale. Copak je to? Takový výraz u vás neznám," zabručel mladík a udělal k němu jeden přehnaně zdlouhavý krok.

Minho bezděčně ucouvl.

"Což je trochu škoda." Neznámý se nad jeho reakcí jízlivě ušklíbl. "Sluší vám to," přikrčil se, připravený vyrazit vpřed, "když se bojíte…"

Namísto toho však v příštím okamžiku prudce ustoupil, když se kolem tmavovláska kdosi s hrdelním zavrčením prosmýkl a zaštítil ho vlastním tělem.

"Vypadni odsud, Baekho," zaskřípal Jonghyun zuby.

"Á, nazdar, Hyune. Že ti to ale trvalo. Už jsem si začínal myslet, že tě páníček uvázal u boudy," zasmál se blonďák uštěpačně.

Jonghyunovo vrčení nabralo na zuřivosti.

Baekho s ušklíbnutím založil ruce na prsou, načež kývl hlavou k Minhovi. "Poslyš, co je to s ním? Kdepak je jeho urýpaná, arogantní Výsost?" Zvědavě udělal úkrok do strany, aby na Choie lépe viděl. "Skoro se zdá… že to ani není on."

To, co se seběhlo pak, stačil Minho jen stěží postřehnout. Baekho sevřel ruce v pěsti, mocně jimi máchl odshora dolů a Jonghyun se jako hadrová panenka zřítil k zemi. Byl to okamžik. A najednou stál blonďák přímo před Minhem.

Víc k přečtení chlapcovy aury nepotřeboval.

V jeho pohledu se mihlo naprosté ohromení. Šokovaně zalapal po dechu.

"Ty jsi člověk," zašeptal nevěřícně.

Jonghyun se s klením vyškrábal na nohy a rozzuřeně se po Baekhovi ohnal. Vodní bič však šlehl do prázdna. Blonďák už dřepěl na větvi nad jejich hlavami.

"Tak tohle bude pana JRa velice zajímat."

A byl ten tam.

Na několik vteřin zavládlo v aleji hrobové ticho. Ptáci přestali trylkovat, dokonce i vítr se utišil. V tom absolutním tichu zněl Minhovi vlastní trhaný dech až nepatřičně hlasitě.

Hluboké. Nepřirozené. Hrozivé. Dokonalé ticho před bouří.

Hnědovlasý zoufale udeřil pěstí o kmen stromu. "Sakra!" zavyl a svěsil hlavu mezi ramena.

Chlapec nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Pane profesore…? Krvácíte."

Jonghyun se udiveně zadíval na zkrvavenou sedřenou kůži na prstech, načež se s těžkým povzdychem obrátil ke studentovi. "To nic není… Co sakra děláš v půl šesté venku?!"

"Š - šel jsem si zaběhat."

Hyun se zamračil a udělal čtyři dlouhé kroky ke kraji svahu. "Takový kousek od bariéry… To je snad vtip!"

"Tak to pardon, ale mě nikdy nikdo neinstruoval, kde přesně Min Hova ochranná bariéra končí," odsekl tmavovlásek dotčeně.

Jonghyun si povzdechl. "Máš pravdu, promiň. Já jenom… omlouvám se." Unaveně si promnul kořen nosu. "Neublížil ti?"

Minho zavrtěl hlavou. "Kdo to byl?"

"Baekho. Démon podřízený manželovi Min Hovy sestry. Ne, že by to bylo znát. Neustále běhá za Minhyunem. Zasvětil život nesplnitelnému úkolu, že jednoho krásného dne barona Hwanga dostane," prohlásil učitel pohrdavě. "Co tady ale chtěl?"

"Co jsem pochopil, dostali echo, že se má Min Ho vyskytovat tady na Akademii… a jeho úkolem bylo to ověřit."

Hyun svraštil čelo. "Co je to za pitomost? Kdyby tu Min Ho byl, věděl bych to," zabručel zachmuřeně a kývl na Minha. "Pojďme odsud."

Vykročili nazpět ke škole.

"Co teď budeme dělat?"

"Poradíme se s Yesungem a něco vymyslíme." Starší pohlédl na hodinky.

"Když ho probudíme před půl sedmou, bude nás do smrti nesnášet," odtušil Minho.

"Já to risknu," mávl Jonghyun rukou. "A co se týče tebe," počastoval chlapce přísným pohledem, "odteď z areálu Akademie sám nevystrčíš ani nos. Opustit školu smíš jedině v Zhoumiho doprovodu, rozumíš?"

"To je omezování osobní svobody," zahučel Minho nespokojeně, ale nehádal se. Chápal, že bezpečnostní opatření jsou nutná.

Spěšně proklusali ztichlou budovou školy k profesorskému křídlu. Stoupali právě po schodech do prvního patra, když si Minho všiml, že za ním Jonghyun zaostává. Zastavil se, aby na něj počkal, ale mužův lapavý dech ho příliš vyděsil. Seběhl k učiteli a zprava jej podepřel.

"Je vám dobře?"

Hyun se ušklíbl. "To vypadám tak nemohoucně? Jsem v pořádku, vážně. Jenom jsem cestou za tebou přecenil svoje zesláblé půldémonské možnosti. To víš, jsem příliš dlouho živý jenom na lidské krvi. Tělo si žádá svoji démonskou dávku," zasmál se.

Vystoupali do patra. Minho se chtěl dát doprava k Yesungovu apartmánu, avšak Jonghyun na jeho výzvu nereagoval. Zůstal stát jako opařený, oči uchváceně upřené na dveře vlastního apartmánu na druhé straně chodby. Byl jako v transu.

Tmavovlásek zmateně zatěkal zrakem mezi profesorem a jeho apartmánem. Než pochopil.

"Panebože."

Vyřítil se ke dveřím.

"Minho, vrať se!" vykřikl Jonghyun. Rozběhl se za ním, ale neměl šanci. Jeho lidská rychlost se té Minhové vyrovnat nedokázala.

Chlapec sevřel kliku a vpadl dovnitř.

Jeho oči se rozšířily úžasem. Okouzleně zatajil dech.

Jako dívat se do zrcadla.

"No konečně," odfrkl tmavovlasý a vstal z křesla. "Kde jsi -?" Nedořekl. Zůstal konsternovaně zírat na svého perfektnějšího než perfektního dvojníka, váhajícího na prahu.

"Jonghyune."

Muž, co se v tu chvíli objevil za chlapcem, nervózně polkl.

Choi Min Ho významně povytáhl obočí. "Nezapomněls mi náhodou něco říct?"