Škola prokletých - 25. kapitola

"Prosím!"

"Ne."

"Moc tě prosím!"

"Říkám, že ne!"

Jonghyun naříkavě zakňoural. "Ale už jsou to dva měsíce…!"

"Ještě chvíli remcej a prodloužím ti ten celibát na půl roku," odtušil Min Ho suše.

Starší zbledl jako křída a poslušně zmlkl. Nepochyboval, že Min Ho myslí svou výhružku smrtelně vážně. S povzdychem zavrtal tvář do ohbí démonova krku. Labužnicky nasál jeho omamnou vůni.

"Vím, že se zlobíš," zamručel pak, dvěma prsty zlehka obkresluje ladnou křivku Choiova štíhlého boku.

"To máš pravdu. Zlobím se," přisvědčil tmavovlasý a zamračil se. "Copak sis vážně myslel, že se o Minhovi nikdy nedozvím?"

"Ne, já jenom… Bál jsem se. A zpanikařil…"

"Bál ses? Čeho? Že mu ublížím?"

"Omlouvám se," hlesl pokorně Hyun. "Netuším, kde se ve mně ta nedůvěra vzala…"

"Našel jsi ztracenou, nejmilovanější část mojí duše a nehodlal o ni za žádnou cenu zase přijít," objasnil mu Min Ho nevzrušeně.

"Není nejmilovanější," namítl Jonghyun. "Chyběla mi, to připouštím, ale… jedna část nemůže nahradit celek," zamumlal a palcem jemně obkroužil Min Hovo bledé zápěstí. Ucítil, jak se koutky mladšího úst zvedly v nepatrném úsměvu.

"Dáš mi napít?"

Na moment nastalo doslova hrobové ticho. Jonghyun pochopil, že právě efektivně zlikvidoval vzrůstající klíček milostné atmosféry. Sakra.

"Začínám se ptát, proč ještě pořád doufám, že se od tebe jednou dočkám romantického výlevu bez toho, aniž bys za něj automaticky očekával protislužbu," zaskřípal hrabě zuby a vrazil mu svoji ruku pod nos.

Hnědovlasý nakrčil čelo. Teď už situaci stejně nezachrání. "Nemohl bych radši z krku…?"

"Máš mě snad za idiota?" odfrkl Min Ho. "Vím moc dobře, jaký účinek na tebe můj krk má."

"Ale -!"

"Žádný sex. Smiř se s tím."

Jonghyun polkl frustrované zavrčení a zuřivěji, než zamýšlel, rozsekl nehtem kůži Min Hovy dlaně. Z rány se vyvalila krev. Mladší ani necekl, jen po Hyunovi vztekle sekl očima a rychle pohled zase odvrátil. Krev jako taková mu nevadila. To všechno s ní spojené ho děsilo.

Jeden by řekl, že i ten sebehorší zážitek po půl tisíciletí z paměti vyprchá… Kéž by.

Kim si okamžitě uvědomil svou neuváženost. "Promiň," mroukl omluvně a s těžkým sebezapřením se odtáhl od démonovy krvácející ruky. Jestli nechce, nemůže ho nutit. Asi dvakrát to udělal a nikdy to neskončilo dobře. Při té vzpomínce se podvědomě otřásl. Nemíní tu situaci zažít znovu.

"Jsem v pořádku, neboj se," ujistil Jonghyuna tiše tmavovlasý.

"Už jsou to dva měsíce… nevypadls ze cviku?"

"Podstoupil jsem Munovu intenzivní psychickou přípravu."

"To zní… jako záruka stoprocentního úspěchu."

Min Ho kývl. "Veškeré případné reklamace padají na Erikovu hlavu."

"Tak to si nechám líbit," zazubil se starší. Vzápětí ale znovu nejistě zvážněl. "Nezhroutíš se mi, ano?"

Démon povytáhl obočí. "Nezabiješ mě?" odtušil otázkou.

Hyun se zachmuřil a beze slova se sklonil k zakrvácené dlani. Beztak to nebyl dotaz, na nějž by Min Ho očekával odpověď. Chvatně smočil rty v rudé krvi a nechal všechnu starost, bolest a vinu utopit v proudu sladké euforie. Aspoň pro tuhle noc.

Choi zavřel oči a soustředil se na pravidelné dýchání. Věděl, že nebezpečí nehrozí, že Jonghyuna z představy, že by se pět set let starý incident mohl opakovat, jímá snad ještě větší hrůza než jeho samotného. Nijak platné mu to však nebylo. Dokázal strach účinně potlačovat, ale nedokázal se ho zbavit.

Démon mrtvých se podvědomě děsí smrti, proto není schopen vzpomínky na vlastní umírání vytěsnit. A panický strach, to je jenom obranná reakce.

Na jednu stranu si své povinnosti dárce užíval, na stranu druhou měl chuť s hysterickým jekotem utéct. Nic v něm nevyvolávalo tolik protichůdné pocity jako půldémonská krvavá krmě.

"Mluvil jsi už s Zhoumim?"

Min Ho otevřel jedno oko a podezíravě zhlédl od Hyuna ke svojí ruce. Nezhojené, samozřejmě. "Zase mě ocucáváš?"

"Ocucávání je super," ohradil se hnědovlasý. "A šetrnější."

"Říkám, že jsem v pohodě," vzdychl mladší, ale nehádal se. Ať si z něj pije tempem, jaké uzná za vhodné. "S Zhoumim?" vrátil se k jeho původní otázce.

Jonghyun přikývl. "O JJovi."

"Aha, tohle." Min Ho se zamračil. "Ne, ještě ne. Čekám na správnou příležitost. Jen tak to na něj vybalit, se mi nezdá zrovna… vhodné. A netvař se tak, Hyune. Znám svoje nevlastní dítě. Kdyby chtěl Junjin Mimu ublížit, už by to udělal."

"Takže…"

"Má ho rád. Nevím sice, jak moc, ale rozhodně má. Což je dobře. Využijeme toho."

"Nechci ti brát iluze, zlato, ale nás mělo Jeho Lordstvo taky rádo. A jak to dopadlo," podotkl Hyun skepticky.

"Tak nezbývá než doufat, že tentokrát to tak nedopadne. Co víš, třeba Jinnie konečně našel svého Hyesunga…"

"'Obrazně řečeno, protože Hyesung je žena za trest'," odcitoval Kim se smíchem Junjinovu památnou větu a požitkářsky usrkl krve z Min Hovy dlaně. "No ale," napadlo ho pak, "neznamená to větší ohrožení pro Minha?"

Hrabě povytáhl obočí.

"Jestli Choong Jaemu na Zhoumim záleží, bude pro něj jeho bezpečí prioritou. Jenže bezpečí a práce daemona se navzájem vylučují… Chápej, kdyby nebyl Minho, nic by Mimu nehrozilo."

"To je sice pravda," uznal tmavovlasý, "ale nesmíš zapomínat, že jakožto daemon Junjin moc dobře chápe, že vražda Minha rovná se Miho smrt. Půjde po něm, to nepochybně, ale ne s úmyslem ho zabít." Zavrtěl hlavou. "A pak, myslím, že mnohem větší vrásky mu bude dělat ta primárně nejnebezpečnější bytost v Miho blízkosti, což Minho rozhodně není."

Jonghyun se ošil. "Kyuhyun ale není zlý," namítl chabě. "A Miho zbožňuje."

"Nemůžu než souhlasit," ujistil ho Choi. "To, že mám Kyua rád, ale nic nezmění na skutečnosti, že je jeho aura dalekosáhle démoničtější než aura kdejakého čistokrevného démona."

"To přece nic neznamená…"

"Nejen to. Za svůj život jsem potkal snad jen dva démony, jejichž aura byla tak temná a zuřivá, jako je ta Kyuhyunova. A že o žádné miláčky se nejednalo, to mi věř."

"Zuřivost zapříčiňuje špatné sebeovládání," zamyslel se hnědovlasý.

"Správně. A troufám si vyvozovat, že u Kyuhyuna to platí dvojnásob."

"Povíš to Zhoumimu?"

"Snad později," odtušil Min Ho jemně. "Není nutné ho zbytečně strašit."

Kim chápavě kývl a jal se zase chvíli věnovat vlastnímu stravování.

"Min Ho?"

"Hm?" Mladší lenivě odtrhl pohled od fádně fascinujícího stropu.

"Jak to vypadá s Yesungem?"

"Nijak. Nemluví se mnou. Nemluví vlastně vůbec s nikým."

"Všiml jsem si," zabručel Hyun. "To ho fakt tolik rozhodilo, že ti Heechul řekl, že se před šedesáti lety cosi stalo?"

"Evidentně," vzdychl hrabě.

Jonghyun svraštil čelo. "Když už to Heechul zpackal, mohl ti povědět aspoň všechno," podotkl suše.

Min Ho však odmítavě potřásl hlavou. "Tohle je mezi mnou a Yesungem. Jsem Heechulovi vděčný, že to ctí."

"Takže ti nezbývá než snažně doufat, že pravdu Yesung nakonec vyklopí sám, ano? To ti teda přeju hodně štěstí. Jak si ten chlap jednou něco umane… i s balvanem je snazší pořízení."

Min Ho si povzdechl podruhé. "Ale proč tak zoufale nechce, abych se dozvěděl, co tehdy provedl?" hlesl bezradně. "Neumím si představit, jaká mladická blbost by zrovna jemu za takové skrývání stála."

Starší se zadumal. "Ať už to bylo cokoli, stydí se za to."

"Stydí?"

"No ovšem. Nechce ti to přiznat. Takže to logicky považuje za osobní selhání…"

"Osobní selhání?" Min Ho zbledl. Jakékoli pochybení v souvislosti s dokonale pečlivým a racionálním Yesungem mu znělo minimálně apokalypticky.

"Tak to snad pravdu radši ani znát nechci…"

•••

Minho zvedl oči od rozpracovaných poznámek a ještě jednou si celý úsek exponátů znázorňujících starověké válečné tažení trojice "prokletých" prohlédl. To téma se mu líbilo. Vždyť vypráví vzdálenou historii jeho rodiny. A na podrobnosti se jistě může vyptat Min Ha.

"Mám z týhle prehistorie kopřivku," postěžoval si Key mrzutě. "Můžem se přesunout někam… do civilizace?"

"Promiň. Chci tohle téma zpracovat jako referát," vysvětlil tmavovlásek omluvně. "Chvíli se tu zdržím."

"Klidně jdi napřed," usmál se na blonďáka Aron a kývl k prosklenému schodišti. "Sejdeme se nahoře."

"Fajn," odtušil Kibum a s mávnutím se od nich odpojil. "Tak zatím."

Minho se rozpačitě kousl do rtu. Tázavě pohlédl na Arona.

"Neboj, já se nenudím," ujistil ho rudovlásek. "Dějiny démonů jsou fascinující. Ty o Munech, Choiích a Junzích obzvlášť. Zahrnují krásnou dobu, kdy se mezi pozemskými démony a sirénami nedělaly rozdíly…"

"Mluvíš jako Yesung," vyprskl Minho smíchy.

"Dík." Ron se zakřenil a dloubl kamaráda loktem do boku. "Tuhle poklonu už mi dlouho nikdo nesložil."

Systematicky postupovali expozicí, Minho si dělal poznámky a Aron ho mlčky, zcela přirozeně následoval. Rozhodně nepůsobil dojmem bodyguarda, avšak Minho nepochyboval, že kdyby se cokoli semlelo, měl by nepřítel velký problém. Viděl, co Aron dokáže s ohněm. A i když z téhle cesty neměl přímo strach, byl vděčný, že je tu Aron s ním. Přece jen se cítil… bezpečněji.

"Arone!"

Překvapeně se obrátili za hlasem. Zpoza stěny skýtající začátek jiné výstavy starověkých exponátů na ně mával profesor Kangin.

"Mohl bys sem na moment?"

Rudovlásek zaváhal, pak ale nepříliš ochotně kývl a obrátil se na Minha. "Počkej tady, ano?" A odběhl za Kanginem.

Choi jej pár vteřin provázel pohledem, načež se zadíval zpátky na trojici vystavených zbraní před sebou. Dva meče a kopí. Překrásné kousky. Elegantní a nadmíru impozantní. Tak jako jejich kdysi dávní nositelé.

"Tohle je jasná provokace."

Minho se zarazil a tázavě pohlédl na postarší ženu, stojící po jeho levici. "Promiňte?"

"Takhle troufale se tu promenádovat… Vážně jsi tak hloupý?"

S nepříjemným pocitem okolo žaludku se otočil k mladíkovi napravo.

Tohle není dobré.

V podivně strnulé pozici zírali oba tupě před sebe, víc než živé bytosti připomínali voskové figuríny. Těla bez duše.

Bez vlastního uvažování.

"Anebo si prostě jenom…"

Minho bezděčně ucouvl. Musí pryč.

"…tak moc přeješ umřít?" ozvalo se sametově u jeho ucha.

Chtěl vykřiknout, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Neznámý za ním mu sevřel zápěstí v železném stisku.

"Být tebou, nekřičel bych. Jestli cekneš, začnou tvoji spolužáci jeden po druhém skákat z támhletoho okna. Nevěříš? Jenom se na ně podívej."

Jako na povel se k nim dva nejblíže postávající chlapci otočili. Že jsou ovládnutí, bylo více než zřejmé. Jejich specificky prázdné, otupělé pohledy mluvily za vše.

"Rozumíme si, zlatíčko?"

Tmavovlásek strnule přikývnul.

"Dobře," pochválil ho hlas spokojeně. "A teď si spolu hezky promluvíme. V soukromí."

Důrazný šťouchanec mezi lopatky Minha vybídl k pohybu. Klopýtavě vykročil určeným směrem. Cestou se zoufale rozhlížel po Aronovi, ale marně. Tehdy pochopil, že i to byla součást plánu. Že Kangin je jistě taktéž ovládnutý, a využili ho, aby zabavil Minhovu osobní stráž.

No, jestli ho nezabije démon za jeho zády, tak Zhoumi určitě.

Zapadli do malého, částečně odděleného prostoru vedle vchodu, zaplněného šesti barovými stolky a třemi prodejními automaty.

Tady sevření okolo ruky konečně povolilo. Minho se chvatně obrátil o sto osmdesát stupňů a stanul neznámému tváří v tvář.

Mladík byl vysoký a ne o moc starší než Choi sám. Štíhlý a tmavovlasý. Na první pohled aristokrat; nenucená graciéznost vyzařovala z každičkého jeho sebenepatrnějšího gesta. A jeho půvab bral dech. Doslova.

Minho však věděl, že tahle maska něžných rysů žádného anděla neskrývá.

Viděl jeho podobiznu už tolikrát, že ačkoli byl naživo ještě krásnější, nebylo dost dobře možné, aby jej nepoznal.

Hwang Minhyun. Osobně.

Démon nočních můr se zájmem naklonil hlavu ke straně, přimhouřenýma mandlovýma očima si Minha prohlížel jako nějaký unikátní vědecký objev. Usmál se. Nic hezkého v tom úsměvu však nebylo.

"Dokonalé. Vskutku," mlaskl uznale. "Vy lidskosti jste neskonale fascinující stvoření, jen co je pravda."

Chlapec sklopil zrak k podlaze. Myslí mu vířily chaotické myšlenky, vyděšené, šílené a bizarní. Jedno ale věděl jistě. Že nemá smysl útočit. Protože neuteče. Nemá šanci.

"Ale?" Minhyun povytáhl obočí. "Snad se mě nebojíš?" Zamyslel se. "Že bys mě znal?"

Krátké přikývnutí.

"Má pověst mě, jak vidno, předchází…"

Minho ani nedutal. Neodvažoval se odhadnout, zda bere Minhyun toto prohlášení za pozitivní či naopak. Z jeho tónu se dalo vyčíst vůbec nic.

"Mohl bych tě zabít, víš to? Hned teď a tady," prohlásil Hwang věcně, jako by odpovídal na otázku, kolik je hodin. "A mí kolegové vlastně tak trochu doufají, že to udělám… Ale řekni sám, nebyla by to nuda?" Když Minho nereagoval, pokrčil rameny. "Sázím na instinkt a ten mi říká, že tvoje smrt by Jeho hraběcí Milost jenom pořádně naštvala a vyburcovala k větší ostražitosti. A to nemáme zapotřebí." Znovu zvedl koutky úst v tom ošklivém nevraživém úsměšku. "Ne. Dnes jsem ti pouze z dobroty srdce přišel názorně předvést, jak směšně snadné je se k tobě dostat…"

"MINHO!"

Aronův křik zaskočil je oba. Minho prosebně zatěkal očima mezi Minhyunem a vstupem do pavilonu, odkud se daemonův hlas ozýval.

"Aronnie je šikovnější, že jsem si myslel," zamumlal baron víc pro sebe, než že by tuhle výpověď adresoval Minhovi. "Škoda." A najednou stál přímo před ním, prsty zvědavě sklouzl z hochových hustých vlasů přes spánek až k lícní kosti.

Minho přidušeně vyjekl.

"Jaké to je? Jaké je mít tuhle nádhernou prokletou tvářičku? Vyvolávat v ostatních touhu, majetnickost, fanatické zbožňování?" Minhyun zadumaně našpulil rty. "Musí to být příšerné, pro tebe jako pro člověka… Démon si s tím umí poradit, má obranu zakódovanou v genech, ale člověk?" Téměř soucitně potřásl hlavou. "Neumím si představit horší život než být lidskostí prokletého… Taková lidskost nikdy neskončí dobře. A její daemon zrovna tak."

Narážka na jakousi konkrétní dvojici byla z toho sdělení natolik patrná, až Minha zamrazilo. Lidskost někoho od Jungů? Nebo Munů…? Žádného démona z rodu Jung naznal, zato k Munům si automaticky přiřadil Erikovu tvář. Že by před ním Min Ho něco tak podstatného zatajil?

"Koho tím -?" vyhrkl tmavovlásek do prázdna. Zmateně se rozhlédl, ale Minhyun byl pryč. Aron se v jeho zorném poli zjevil přesně vteřinu nato.

Rozběhl se k němu, nechal se pevně obejmout. Vnímal, jak Ronovy děsem ztuhlé svaly vydechly úlevou.

"Jsi v pořádku?" vychrlil rudovlásek a na čele mu naskočila ustaraná vráska. "Co tady děláš? Co se stalo?"

"M - Minhyun," zajektal Minho zuby. Původně chtěl podat o něco propracovanější odpověď, na první pokus ze sebe však víc nedostal. Ono to jednoslovné vyjádření bylo beztak všeříkající.

Aron zbledl jako stěna.

"Nic mi není, vážně!" ubezpečil ho tmavovlásek chvatně. "Chtěl mě jenom vystrašit…"

"To je fuk," zavrčel Ron. "Musíš odsud." Popadl spolužáka za ruku a vyrazil zpátky do výstavního pavilonu. Minho poslušně klusal za ním.

"Máš dost informací pro ten referát?" vzpomněl si mladší, když byli uvnitř. Soudě dle vytahování se na špičky to vypadalo, že někoho vyhlíží.

"Jo, asi jo…"

"Super. Jak široký je tvůj herecký repertoár?"

"Prosím?" Choi nechápavě zamrkal.

"Pst! Leeteuk jde. Dělej, že je ti hrozně špatně."

Tmavovlásek na něj vykulil oči.

"Zahraj dámu upadající do mdlob!" sykl Aron, pohledem hypnotizuje přibližujícího se ředitele.

Minho otráveně založil ruce na prsou, načež se profesionálně sesunul k zemi jako hadrová panenka. Před třísknutím o podlahu ho samozřejmě pohotově zachránily Aronovy paže. Ten ze sebe vydal přesvědčivé vyjeknutí následované naléhavým zvoláním o pomoc.

Dvojitý oscarový výkon, jen co je pravda.

"Minho!" Leeteuk vedle nich vyděšeně padl na kolena. "Co je mu?"

"Nevím," knikl Aron plačtivě. "Zničehonic sebou prostě seknul."

Bože, to je hérečka.

"Minho. Minho, slyšíš mě?"

Tři čtyři dramatické sekundy tmavovlásek - čistě ze škodolibosti - nehnul ani brvou. Pak konečně zamžikal řasami a snažně dezorientovaně pohlédl na pobledlého profesora.

Chudák malá.

Teuk si oddechl. "Díkybohu…" Pohladil Minha po vlasech. "Jak se cítíš?"

"Je mi zle…," vydechl chlapec sípavě, "motá se mi hlava…"

"Jsi úplně zelený," Leeteuk svraštil čelo. "Můžeš se posadit? Pomůžeme ti, ano? Rone…"

Opatrně Minha vytáhli do sedu. Aron mu musel v duchu blahopřát. Nevědět, že Minho nevolnost jenom předstírá, sežral by mu to i s navijákem.

Pomalu upíjeje vodu z pohárku, co mu přinesl Leeteuk, zvedl Choi k ustaranému řediteli pokorně oči. "Mohl bych na čerstvý vzduch, prosím?"

"Co se stalo?" zavolal na ně ze schodiště udiveně Kangin.

"Minhovi není dobře," vysvětlil Teuk a pomohl studentovi vstát. "Vezmeme ho s Aronem na chvíli ven. Dohlédni na zbytek třídy."

Posadili se na lavičku v parčíku před muzeem. Za tu dobu stačil být Ron zbombardován hned deseti hysterickými esemeskami od Keyho, na něž odpověděl stručným: "Všechno je v pořádku." a schoval mobil zpátky do kapsy.

"Pane profesore," oslovil vážně Leeteuka, "nebylo by lepší, kdyby pro něj někdo přijel? Já jen, že jste říkal, že se do školy vrátíme až kvečeru. To by nemusel dost dobře zvládnout…"

"Máš pravdu," přisvědčil plavovlasý a zamračeně pohlédl na hodinky. Zvažoval, kdo z učitelů má teď volno a řidičské oprávnění k tomu. Nakonec s provinilým povzdychem vytočil Min Hovo číslo. Upřímně doufal, že to nebude nutné, protože… no, už tak ho Yesung nejspíš nenávidí.

Hrabě slíbil, že dorazí do hodiny, ale nakonec se jeho auto na parkovišti objevilo s víc než patnáctiminutovým předstihem. Teuk Minha doprovodil až k vozu, kde si s Min Hem vyměnil pár nejnutnějších informací.

Chlapec zatím vklouzl na zadní sedadlo. A vykvikl překvapením, když byl bez varování kýmsi vtažen do náruče. Nejen červená kravata školní uniformy však uzurpovateli anonymitu dlouho neponechala.

"MiMi! Co tady –?"

"Co? Snad sis nemyslel, že budu čekat ve škole!" odfrkl Zhoumi dotčeně.

"Není s ním k vydržení už od rána. Ale poslední dvě hodiny… to je extrém," ozvalo se jízlivě z místa pro spolujezdce. Nayla se na ně široce usmála do zrcátka. "Tak mluv. Kdyby ti bylo doopravdy jenom špatně, Mi by tolik nevyváděl."

"Rande s Hwangem Minhyunem. Povím vám to cestou," odtušil Minho a tázavě se zadíval na svého přítele. "Jak se ti povedlo ulít z vyučování?"

Zhoumi nasadil smrtelně vážný výraz. "V matice se mi udělalo hrozně špatně."

"Tobě taky?" Mladší vybuchl smíchy.

"Vy jste ale dvojka," posteskla si Nayla.

 

•••

"Chci Číňana."

"Co tak najednou?" povytáhla Sooyoung obočí.

"Náročný týden. A Zhoumi. Zhoumi, sestřičko."

"První důvod jsem nepobrala, ale druhý je, uznávám, velice inspirativní."

"Ale zadanej," připomněl jim Siwon.

"Patří tvojí lidskosti," dodal Key.

"Tudíž naprosto nepoužitelnej."

"A lezeš mu na nervy."

Min Ho zavrčel. "Proč tu tyhle dva ještě trpím?" obrátil se zoufale k sestře.

"Ten vyšší je náš příbuzný," poukázala hraběnka nevzrušeně. "A ten druhý tvoje fanynka."

Démon si hluboce povzdechl a Key ho konejšivě poplácal po zádech. "Ale Číňanů tu máme dostatek, jistě si vybereš."

Min Ho se kriticky rozhlédl po nádvoří.

"Tak třeba Kris," navrhl blonďák první možnost.

Choi při pohledu na zmíněného studenta zneklidněně svraštil čelo. "A nic děsivějšího tu nemáte?" odtušil kousavě a zamračeně se zadíval na opačnou stranu.

"Abys věděl, vyskytují se tu i děsivější individua, než je Kristina!"

Min Ho ho však evidentně vůbec neposlouchal. S výrazem Alenky v říši divů okouzleně namířil prstem na mladíka před sebou. "On!"

Key, Siwon i Sooyoung tázavě pohlédli tím směrem.

"Jo, Tao je děsivej," přisvědčil Kibum.

"Ale ne! Jeho chci!"

Blonďákovi spadla brada. "Děsí tě Kris a Tao ne?"

"Vždyť je rozkošnej!" rozplýval se Min Ho.

"Rozkošnej?"

"Klid, Keyi. Téhle osobě připadá rozkošnej i Yesung," odtušil Siwon suše. Min Ho po něm sekl uraženým pohledem.

"Ale Yesung je svým způsobem rozkošný," zamyslela se Sooyoung.

"Nejsi ty náhodou Min Hova sestra?" ušklíbl se černovlásek a brunetka se na něj zazubila.

"S Taem to budeš mít příliš snadný," zabručel Key.

"Jak to myslíš?"

"Je zamilovaný do Minha."

Hrabě se zamračil.

"To je sice pravda, ale rád bych podotknul," mroukl Siwon, "že co jsi tady, ani se na Minha nepodíval…"

"To zní nadějně," konstatovala Soo. "Poslyšte, to jméno mi ale něco říká… Tao… Tao… Nezmiňovali jste se o něm v jiném kontextu už dřív?"

Kibum kývl. "On a Ryeowook jsou z ovládaných jediní, kdo si uvědomují démonský nátlak."

Choi si osamělého chlapce začteného do učebnice literatury zamyšleně prohlížel. Zhodnocoval situaci.

"Min Ho!"

Nayla a Zhoumi, každý se stohem minimálně šesti knih v rukách, vyšli z hlavní budovy. "Tohle nám předal kurýr u brány," vysvětlila blondýnka a názorně náklad potěžkala. "Zásilka do knihovny?"

"Dejte mi to," odvětil démon nepřítomně, nespouštěje z Taa oči.

Mi si se svým Stínem vyměnil udivený pohled, ale oba hraběti knihy poslušně předali.

"Ten chlap má něco v plánu," zamručela Nayla, když se od nich Min Ho s díky odpojil a vykročil k jižnímu křídlu.

"To tedy má," ujistila ji vážně Sooyoung, na rtech jí však pohrával lehký úsměv.

Celá pětice zaujatě sledovala, jak Min Ho ladně a beze spěchu prochází kolem Taa, věnuje mu krátký, o to ale zřejmější pohled, a přitom jakoby nic pokračuje dál.

Vteřinu dvě zůstal Tao zkoprněle hledět do místa, kde hrabě stál, když nenásilně ukořistil jeho pozornost. Pak mrskl učenici do tašky, tu si přehodil přes rameno a rozběhl se za Min Hem.

Neslyšeli, o čem spolu mluví, Min Ho každopádně zvlnil ústa v tom nejnádhernějším úsměvu, jakému se jen stěží dalo nepodlehnout. Červenající se Tao od něj s plachým usmáním gentlemansky převzal polovinu knih, načež společně zamířili ke knihovně.

"A já myslel, že tenhle trik už dneska nefunguje," podivil se Siwon.

"Na tebe by rozhodně nefungoval," ujistil ho Key. "Jsi galantní jak buldozer."

"Ale proč zrovna Tao?" zakvílel Zhoumi zděšeně. "Nemohl si vybrat někoho… Kohokoli jiného? Vždyť on to nebohý dítě zprzní!"

"Drahoušku, uvědomuješ si, že to nebohý dítě je tvůj spolužák, že ano?"

Mi nad Nayliným mateřským nepochopením ublíženě zafňukal.

"Poslyš, vím, že v tomhle ohledu mému bratrovi moc nevěříš… dobře, vůbec nevěříš," opravila se Sooyoung, když spatřila daemonův výraz, "ale měl bys vědět, že Min Ho si k tělu rozhodně každého nepustí. Naopak. A když už si sám někoho vybere - což se stává jenom velice zřídka - myslí to sakra vážně."

"Jak zřídka?"

Brunetka se zamyslela. "Mám pocit, že jediný muž, o kterého kdy Min Ho musel usilovat, byl vévoda Mun," odtušila pak. "No a potom samozřejmě Yesung, ale tam to bylo tak nějak… vzájemné."

"S Yesungem si to usilování vynahrazuje teď," poznamenala tiše Nayla. Tón jejího věčně sarkastického hlasu byl kupodivu jakéhokoli nádechu sarkasmu oproštěn.

Sooyoung chmurně pokývla. "Vlastně je dost pravděpodobné, že z toho Tao vyjde s velkým bonusem navíc," obrátila se nazpět k Zhoumimu. "Min Ho déle než půl roku pracoval na kouzlu, které eliminuje účinnost nátlaku."

"Copak to jde?" hlesl Mi nevěřícně.

"Oficiálně ne… Proto se taky mohl soustředit pouze na použití kouzla na jednotlivcích."

"Celoplošně by to byl problém?"

"Pořádný. Démoni nejsou oprávněni rušit vliv jiných démonů," vysvětlila hraběnka.

"Hm…" Číňan se dlouze zadíval na dveře, za nimiž dvojice zmizela. "Stejně se nemůžu zbavit dojmu, že to dělá jenom proto, že se mu s Yesungem nedaří…" Zamračil se. "Tao si nezaslouží být nějakým chvilkovým rozptýlením."

"Když nechceš věřit jemu, zkus věřit mně," navrhla věcně Sooyoung.

"To půjde rozhodně snáz," uznal Mi s úsměvem.

•••

Min Ho zvedl pohled od laptopu. Čas v rohu monitoru ukazoval čerstvě minutu po půl šesté a tiché, jakoby váhavé zaťukání se ozvalo podruhé.

Vstal z křesla, odložil notebook na stůl a došel otevřít. Oči se mu rozšířily překvapením.

"Yesungie," vydechl skoro… vděčně.

Černovlasý potlačil nutkavou potřebu vzít nohy na ramena a odkašlal si. "Projdeme se?"

"Jistě," přisvědčil mladší zmateně. Chvatně se obul, popadl z věšáku kabát a klíče a vyšel za Yesungem do chodby. Neptal se, prostě ho mlčky následoval.

Za trvajícího ticha vyšli ze školního areálu. Teprve pár metrů za hlavní branou Sung konečně promluvil.

"Omlouvám se. Choval jsem se dětinsky, já… To, co jsem udělal po tvém odchodu," zavrtěl hlavou, "nejsem na to hrdý. Ani v nejmenším. Byla to ta největší pitomost, jaké jsem se v životě dopustil, a… nechtěl jsem, aby ses to kdy dozvěděl."

"Nemusíš –," vyhrkl Min Ho, ale Yesung ho přerušil.

"Teď už na tom stejně nesejde. A navíc," kousl se rozpačitě do rtu, "asi máš právo to vědět." S rozčileným povzdechnutím přidal do kroku, což o představě sdílného vyprávění příliš nesvědčilo. "Byl jsem zamilovaný sedmnáctiletý idiot," zabručel, když s ním Min Ho srovnal tempo. "Nešťastný, zrazený a ublížený. Když jsi bez jediného slova na vysvětlenou zmizel, začal jsem se užírat pocitem, že jsi mě jenom… využil. Dva týdny jsem proležel v posteli, prakticky odmítal opustit pokoj a utápěl se v sebelítosti. Zhroutil se mi svět, neměl jsem ponětí, jak pokračovat dál… celé jsem to strašně přehnaně prožíval." Ušklíbl se. "Když se na to dívám zpětně, ani se nedivím, že to dopadlo, jak to dopadlo." Všiml si, jak se tmavovlasý vedle něj nervózně ošil, a jeho úšklebek se z trpkého změnil v pobavený. "Děsím tě?"

"Trochu," připustil démon polohlasně. Scénář, co se mu po těch několika větách vyrojil v hlavě, se mu totiž ani v nejmenším nelíbil.

"A pak mě zčistajasna napadlo, že… nijak pokračovat přece nemusím. Že to můžu skončit. V té chvíli se mi ten nápad jevil doslova geniálně. Ideální konečné řešení."

Min Hovi se stáhl žaludek. Měl sto chutí vyštěknout, ať přestane, že to nechce poslouchat, ale zůstal zticha. Víc než samotný akt, který mu Yesung popisoval, se mu hnusil ten afektovaně klidný tón, jakým mluvil. Proč se před ním musí neustále přetvařovat? Bezmyšlenkovitě vzal staršího za ruku, propletl s ním prsty. Něžně a konejšivě.

Yesung strnul, ale nevytrhl se. Jen se mlčky zadíval na jejich spojené ruce a zase zrak odvrátil do neurčita před sebe. "Den nato jsem si v koupelně podřezal žíly," šeptl, už zdaleka ne tak netečně jako před chvílí. Automaticky stiskl démonovu důvěrně známou dlaň o něco pevněji. "Heechul mě ale našel včas a, jak vidíš, zachránil mi život. Déle než měsíc jsem potom dennodenně docházel na sezení k psychologovi, kterého sem na Leeteukovo naléhání pozval tehdejší ředitel. Báli se, že se ze mě stane notorický sebevrah," Sung se tiše zasmál. "Ne, že by mi ty jeho chytré rady něco daly. V momentě, kdy jsem se probral na ošetřovně, jsem věděl, že jsem udělal tu nejšílenější blbost, co jsem mohl. Že nemá smysl zahazovat život jenom proto, že mě někdo nechal. I když byl ten někdo moje první, největší a jediná láska," zamumlal mrzutě a sklopil svůj rudnoucí obličej. "A hlavně mi došlo, že nechci umřít. Což byl asi ten nejsilnější impulz. I kdybych měl skončit napořád sám - jakože taky skončil - nenechám sebou už nikdy nikým manipulovat. Ani vědomě, ani nevědomě, jestli rozumíš, jak to myslím."

Mladší přikývl. Na Yesungův vkus až moc opatrně.

"Nic ti nevyčítám, Min Ho," povzdechl si unaveně. "Jen jsem zodpověděl tvoji otázku, žádný podraz v tom nehledej. Na nějaký malicherný pocit křivdy jsem už trochu starý…"

Tmavovlasý se náznakem pousmál a zlehka Sungovi nadzvedl bradu, aby mu mohl pohlédnout do očí. Vždycky mu připadaly kouzelné. "Mrzí mě to, Yesungu," mroukl kajícně. "Neměl jsem tušení, jak moc jsem ti ublížil."

"Říkám, že ti nic –"

"Ale pleteš se."

Starší na něj překvapeně zamrkal.

"Nejsi sám," vysvětlil Min Ho prostě a palcem letmo obkroužil konturu mužova spodního rtu. Nebyl v tom žádný podtext, jenom drobné láskyplné gesto.

"Co na mně vidíš, prosím tě?" zakroutil černovlasý nechápavě hlavou. "Ošklivý, egoistický a depresivní smrtelník. Vůbec se k tobě nehodím…"

"Jsi v každém ohledu ta nejnádhernější lidská bytost, jakou jsem kdy poznal," opravil ho démon bez nadsázky.

Koutky Yesungových úst se zvedly v bezděčném, tom nejpřirozenějším a nejpůvabnějším úsměvu. "Přestaň. Budu se červenat."

"Sluší ti, když se červenáš…," ubezpečil ho Choi a Sung se rozesmál.

Krátce zaváhal, pak ale lačně a beze slova ovinul mladšímu ruce kolem krku a rozechvěle se natiskl na jeho hruď. Byl to krásný pocit. V Min Hově náruči se cítil tak… kompletní, jako by našel ztracený dílek skládačky k sobě samému.

•••

"Poslouchej, nebyls ty před těmi pěti lety princem?" napadlo Taemina, když Rena po několika dlouhých minutách konečně přestal provrtávat zamyšleným pohledem. "Pochybuju, že mělo tehdejší studenstvo ve svých řadách někoho hezčího než tebe."

"Chtěl jsem se zeptat na totéž," přidal se zvídavě Siwon a Onew zadumaně kývl.

Světlovlásek se neobtěžoval zvednout zrak od sešitu čínštiny. "Ne, nebyl," odvětil jen.

"Nekecej," zamračil se Key.

"Nekecám," ujistil ho mladší. "To místo bylo beztak obsazené a pak, nechtěl jsem mít s královskou družinou nic společného."

Každý v místnosti udiveně pozdvihl obočí.

Ticho trvalo až podezřele dlouho, a tak Ren přece jenom od učení vzhlédl a rozhlédl se po kolezích. Povzdechl si. "Šikanovali mi daemona," zabručel. "Začali oni a chytila se toho celá škola."

Příchozí Aron strnul na prahu a celá skupinka se k němu ohromeně otočila.

Rudovlásek nervózně polkl. "Nešikanovali mě," namítl chabě. "Tvářili se, že neexistuju, v tom je rozdíl."

"Ale… proč?" nechápal Taemin.

"Znelíbil jsem se jim. Nejspíš. I když dodneška netuším čím. Byl jsem prostě ten "divný", se kterým měli všichni ostatní zakázáno se bavit. Ale Ren byl rebel," Ron se zazubil na svého Vyvoleného a ten mu s rozpustilým usmáním poslal vzdušný polibek, "a na nějaká varování zvysoka kašlal."

"Dobře ty," poplácal Key démona uznale po rameni.

"To víš, oni ti vyděděnci paradoxně docela čouhají z davu," ušklíbl se Ren. "A tenhle vyděděnec se mi už na první pohled zatraceně líbil… Nemohl jsem ho ignorovat!"

Aron si s výrazem primadony teatrálně načechral vlasy a zbytek osazenstva vybuchl smíchy.

"Před pěti lety byla královská družina každopádně banda idiotů a mně se hnusilo jenom pomyšlení, že bych měl být jedním z nich. Teď už jistě chápete proč," shrnul světlovlásek situaci a zkřížil ruce na prsou.

Ostatní souhlasně zamručeli.

"Před pěti lety…" Zamlklý Zhoumi začal cosi zuřivě počítat na prstech.

Siwon na něj zmateně zamžoural, načež mu docvaklo, proč je Mi tak nesvůj, a zahučel protáhle: "Á kruci."

"Znal jsi Junsua?" zeptal se Zhoumi zachmuřeně.

"Junsu?" Aron zavzpomínal. "Jo, to byl můj spolužák… pasovali ho na budoucí šedou eminenci, myslím."

"Šedou eminenci?" Taemin svraštil čelo.

"Moje hodnost v naší královské hierarchii," objasnil mu Mi mechanicky.

"Aha." Dlouhovlásek významně pokývl hlavou. "No, to sedí."

"Ale Su byl v pohodě," navázal Aron na staršího dotaz. "On totiž nemluvil prakticky s nikým, teda kromě Taecyeona - jmenoval se tak? - a když se to vezme kolem a kolem, mluvil víc se mnou než s těmi dalšími. Na něj si s nějakým vyhrožováním nepřišli. Ani se o to vlastně nesnažili. Měl je těžce na háku."

"Počkej, to byl ten děsivej zemskej mág?" nakrčil Ren přemýšlivě obočí a Zhoumi dostal hysterický záchvat smíchu. Aron, Onew a Siwon se k němu přidali.

"Ale jo, musíte uznat, že Junsu je svým způsobem děsivej," zakřenil se brunet.

Mi se zvedl z pohovky, třemi mílovými kroky překonal vzdálenost mezi sebou a rudovlasým daemonem a s díky ho pevně objal. "Je mi líto, čím sis musel projít," mroukl upřímně. "Ale jsem neskutečně rád, že se Junsu tvýho utlačování aktivně nezúčastňoval. Být to jinak, musel bych mu jednu vrazit."

"Jste si blízcí?"

"Dalo by se říct…"

"Eminence s exeminencí se milujou. Jen si to ještě pořád nepřiznaly," vysvětlil s hranou vážností Won a Onew se rozchechtal potřetí.

"Vždycky se k sobě perfektně hodili."

"Moje řeč. Ale oni sami to pořád nepochopili."

"Kdy jste mě sakra začali párovat s Junsuem?" nevěřil Zhoumi svým uším.

"Toho dne, kdy se Nichkhunovi povedlo dostat tě ke královskýmu stolu," opáčil Onew.

Siwon přitakal. "Pochop, pro nešťastně zamilovanýho Onewa bylo moc bolestné párovat tě… s tím, jehož jméno si zaboha nemůžu zapamatovat."

Brunet ho se smíchem dloubl loktem do žeber.

"No jo, takže Nichkhun Horvejkul byl tvůj spolužák, že?" obrátil se Key na Rena.

"Ten krásnej Thajec? Jo," přisvědčil světlovlásek.

"Tak to jsi myslel tím, že místo prince bylo beztak obsazený," pochopil Taemin.

"Víte, jak vás dva tak poslouchám, najednou mi připadáte strašně staří," zakroutil Kibum hlavou, načež s jekotem skočil šipku za pohovku, když po něm Ren mrštil nadité pouzdro.

"Večeře!" zahučel z chodby Kyuhyunův hlas. V příští chvíli se on i Minho zjevili ve dveřích. "Jdete nebo ne?"

"Kde jste byli?" zabručel podezíravě Min a vstal z křesla. Ostatní následovali jeho příkladu.

"V knihovně. A nechtěj vědět, co jsme tam dělali," zašklebil se Kyu, chňapl Minha okolo pasu a rozjíveně s ním vyrazil zase pryč.

"CHO KYUHYUNE!!"

"Nevšímej si ho, Minnie! Vedli jsme vážnou kulturní diskuzi s Lunou a Naylou!" rozesmál se tmavovlásek unášený Choem kdesi v polovině cesty ze severního křídla. Zbylá sedmice se rozběhla za nimi.

Aron chtěl užuž vyjít za ostatními na nádvoří, když si všiml, že nikde nevidí Rena. Poplašeně se otočil.

Světlovlásek bezhlese postával u předposledního okna v chodbě a strnule zíral na něco venku. Cosi v jeho držení těla Aronovi přivodilo nepříjemné zamrazení v zádech.

"Rene…?"

Přistoupil k němu a dotkl se jeho ramene. "Zlato."

Žádná reakce.

Zamračeně vyhlédl z okna týmž směrem a ztuhl.

Min Ho.

Yesung.

Ruku v ruce.

Ve vzájemném objetí.

Zděšeně se zadíval do chlapcova jindy tak rozkošně líbezného obličeje. Nenávist, zuřivost a bolest křičely z každičkého jeho křečovitě staženého rysu, nádherné tmavé oči nelidsky plály čímsi, co nešlo popsat jinak než jako žárlivé šílenství.

Ne!

"RENE!" zaječel zoufale a rozčileně svým Vyvoleným zatřásl.

Světlovlásek překvapeně vyjekl a dezorientovaně na daemona zamžikal. Starší byl bledý jako stěna. Jeho hrůzyplný výraz Rena vyděsil.

Zmateně zatěkal zrakem od rudovláska k výjevu v okně a tentokrát to byl on, komu z tváře vymizela veškerá barva. Jeho rty němě zformulovaly Min Kiho jméno. Aniž by se na Arona podíval, rozběhl se pryč.