Škola prokletých - 26. kapitola

"Můžeme jít?"

"Pět minut, ano? Zbývá mi doopravit tři písemky," omluvil se Yesung a ustoupil ode dveří, aby Min Hovi udělal místo. "Pojď dál, prosím."

Démon majitele apartmánu poslušně následoval do obýváku. Sklouzl pohledem od stohu papírů na pracovním stole směrem k pohovce, odkud se ozývalo cosi jako… chroupání. Tázavě pohlédl na Yesunga, který už se ale zase skláněl nad testy a nevypadal, že si přeje být rušen, a tak se vydal najít původce toho zvuku sám. Což nebylo nijak složité. Odpočíval za divanem a labužnicky chroustal kapustu.

"Netušil jsem, že máš želvu," zasmál se překvapeně a přidřepl k večeřícímu zvířeti. Želva k němu líně zvedla hlavu.

"No jo, už to bude dvacet let," mroukl Sung a s úsměvem si dvojici při zemi prohlédl. "Jmenuje se Min Ho."

Choi se rozzářil. "Pojmenoval jsi ji po mně?" Dojatě svého jmenovce pohladil po hlavě. Želva k němu udělala dva loudavé kroky a pustila se do pampelišky, kterou Min Ho našel v misce na pohovce. Docela by ho zajímalo, kde vzal Yesung v lednu čerstvou pampelišku…

"Měl skončit v polívce," podotknul starší jakoby mimochodem a odložil Keyovu písemku na hromadu opravených listů.

Min Hovi zamrzl úsměv na rtech.

"Tři měsíce jsem o tom byl přesvědčený. Pak se mi ho ale zželelo…"

Tmavovlasý se - v obličeji bledý jako křída - horečně obrátil k přežvykující želvě. "Slyšels to?! Tvůj páníček tě chtěl sežrat! No tak! Nic to s tebou nedělá? Jako vážně? Se mnou teda jo, protože představa, že jsi dostal jméno po mně… proto, že tě chtěl uvařit…!"

Želva Min Ho polkla poslední zbytek pampelišky a nevzrušeně se vrátila ke kapustě.

"To zvíře má dlouhý vedení," odtušil Min Ho suše.

"Ale ne. On je jenom těžký flegmatik," ujistil ho Yesung.

"Tak či onak, přejmenuj ho."

"Proč? Protože ty flegmatik nejsi?"

"A nemám dlouhý vedení."

"Tak o tom by se dalo polemizovat…"

"To bezpochyby, ale ne před ním," přimhouřil Min Ho oči a namířil na želvu prstem, jako by ji obviňoval z nepromíjitelného zločinu.

Sung vyprskl smíchy. "A co mu říkat příjmením?" navrhl.

Tmavovlasý se zarazil. Podíval se na želvu, na Yesunga, znovu na želvu a s vítězoslavným výrazem zahřměl: "Kime!"

"Ty se pamatuješ?" podivil se starší upřímně. No, ono to vlastně tak překvapivé nebylo, mohl si tipnout, příjmení Kim je přeci jen častější než časté…

"Ovšemže ano, Jongwoone."

Dobře, netipoval. Pamatuje si dokonce i jeho rodné jméno. Yesunga lehce zamrazilo. Bylo v tom totiž… cosi definitivního, alespoň jemu to tak připadalo. Vždyť… kolik dalších lidí (démonů/daemonů/nemrtvých) zná jeho původní jméno? Žádný, samozřejmě. Jenom Min Hovi ho před šedesáti lety prozradil, z nějakého sentimentálního popudu asi, a on si ho opravdu pamatuje dodneška. Kruci. To nejde brát na lehkou váhu.

"Dobrá, Kime Min Ho, od této chvíle budeš oslovován výhradně jako Kim. Možná to pro tebe bude zpočátku trochu matoucí, ale jistě si zvykneš." Min Ho nakrčil čelo. "Myslíš, že to pochopil?"

Sung pokrčil rameny. Do tajů želví mysli zatím vskutku nepronikl.

"Kime?"

Nic. Želva evidentně vůbec nezaznamenala, že je tázána.

"Popravdě, on neslyší ani na toho Min Ha…"

"Vážně ne? Min Ho!" zkusil Choi štěstí.

Nic.

"A není on Kim nakonec hluchá želva?"

"To mě nikdy nenapadlo," přiznal starší zamyšleně.

Zadumaný hrabě si poklepal prstem o bradu. "Želvo!"

A světe div se, Kim Min Ho odvrátil pozornost od večeře a tázavě se na démona zahleděl.

Yesung a Min Ho si vyměnili užaslý pohled plný prozření a propukli v hysterický řehot.

Pár minut nato už kráčeli přízemím hlavní budovy do jídelního sálu. Jen co opustili profesorské křídlo, začal Yesung hluboce litovat, že souhlasil, aby šli na večeři společně. Nesnášel být středobodem vyvaleného zírání a vzrušeného šuškotu studentů. Zvlášť pak, byla-li jejich zvědavost oprávněná. A to byla.

Promenáduješ se po boku Choie Min Ha, tak co sakra čekáš?

Nejnutkavější potřebu utéct však pocítil v momentě, kdy se před nimi zjevila švitořící skupina spolupachatelů jejich odboje. Proti své vůli zrudl jako rak, ihned potom co k nim jako první upřel pozornost Henry a šťouchl do Arona, Aron dloubl loktem do Siwona, Siwon do Zhoumiho a vzniklý domino efekt zakrátko zainteresoval všechny přítomné.

"Dobrý večer," formálně zahučelo všech jedenáct kluků jako jeden muž.

Min Ho jim věnoval široký úsměv, Yesung v odpověď jen nepatrně kývl, přičemž se pokoušel co možná nejsnažněji ignorovat připitoměle se křenící trio složené z Keyho, Minha a Kyuhyuna.

"Přísahám, že jestli začnete samým nadšením tancovat, stěhuju se zpátky do Číny," zavrčel Mi, jen co se dvojice vzdálila z doslechu. "A Onewa beru s sebou."

"Tancovat budeme, až se Yesung přestane tvářit tak vyděšeně," uvedl Key situaci na pravou míru.

"Ale nenápadně," ujistil ho Kyuhyun.

Minho si je oba nechápavě prohlédl, mlčky vzal Zhoumiho za ruku a společně zamířili k jídelně. Prostě, zřejmě a bez zbytečných keců.

"Nebo tak," ušklíbl se Ren a s Henrym v závěsu vyrazil za nimi. Ostatní je se smíchem následovali.

"Kyuhyune!" sykl Aron a zatahal mladšího za rukáv svetru.

Cho se na něj zamračil, vystoupil ale z chumlu a vtiskl se za Aronem do výklenku. Že to vypadalo poněkud zvláštně, protože všechny zdejší výklenky byly známé jako líbací výklenky, ani jeden z nich neřešil.

"Co je?" zabručel černovlásek otráveně. Tak nějak předpokládal, že mu dává své nepřátelství najevo dost okázale… No, asi se spletl.

"Hele, vím, že mě nemáš rád, a buď si jistý, že ani já tě nemiluju," zamumlal daemon, jako by mu četl myšlenky, "ale něco se stalo a já… musím tě požádat o laskavost."

Kyuhyun povytáhl obočí. Tohle ho začínalo zajímat. "O co jde?"

"O Rena." Aron ztišil hlas. "Potřebuju, aby na něj při vyučování někdo dával pozor. Prosím. Je to jediná doba, kdy na něj nemůžu dost dobře dohlížet sám a… no, trochu mě to děsí. Uděláš to pro mě?"

"Jo, beze všeho, ale…"

"Kdyby se Ren začal chovat divně - …"

"Jak divně?" zarazil se mladší.

"Věř, že to poznáš," odtušil Aron temně. "Kdyby se začal chovat divně, především v Yesungových hodinách, okamžitě ho odveď pryč. Je jedno kam, hlavně pryč od Yesunga. A počkej s ním, dokud si vás nenajdu."

Kyuhyunovi svitlo. "Ta věc s Min Kim, co?"

Ron nakrčil čelo. "Mi ti to řekl?"

"Ptal jsem se ho. Něco jsem o tom četl a napadlo mě, jestli nemá Ren podobný… problém "rozdvojené osobnosti". Takže se to už někdy stalo, ano?"

"Ano, ale ne úplně. Nikdy nad ním naštěstí nezískal plnou kontrolu," řekl rudovlásek. "Sem tam se to dělo zpočátku, pak byl několik let klid. Až do včerejška."

"Do včerejška? Moment… To Min Hovo a Yesungovo usmíření…?"

"Hm."

"Jasně." Cho se hryzl do rtu. Zkoumavě se na Rona zadíval. "Ale proč já? Mohls přece požádat Taemina… nebo Henryho," nechápal.

"Protože Choi Min Ki je psychopat," prohlásil Aron, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. "A druhý nejmocnější ledový mág k tomu. Kdyby došlo k nejhoršímu… ty jsi z Renových spolužáků ten jediný, kdo ho dokáže zvládnout."

•••

Minho vyběhl do druhého patra profesorského křídla, na posledním schodu se váhavě zastavil. Kdysi dávno slyšel, že jakási společenská místnost učitelů se nachází právě tady, úplně na konci chodby vpravo. Nebo vlevo…? Ne, jistě bylo to napravo. Vydal se tím směrem. Otevřený vchod ho uvedl do velké prosluněné místnosti, útulně zařízené elegantním střídmým vybavením. Rozhlédl se. Trochu mu to tu připomínalo obývací pokoj profesora Yesunga. K autentičnosti už chyběla jenom k prasknutí napěchovaná knihovna.

Našel ji stulenou v jednom z křesel, byla začtená do nějakého magazínu. Nejspíš v něm psali něco velice zajímavého, protože jeho příchod vůbec nezaznamenala.

Oddechl si. Byl rád, že je sama.

"Jessico?"

Světlovláska zvedla hlavu a vytáhla z uší sluchátka. Chlapec zaslechl krátký úryvek jakési svižné melodie. Na to, aby ji rozpoznal, ji ale Sica utnula příliš brzy.

"Ahoj, Minho," usmála se.

Choi jí úsměv oplatil. "Můžu s tebou na chvíli mluvit?"

"Ovšem," přitakala dívka a pokynula k protějšímu křeslu, aby se mladší posadil.

"Chci se tě na něco zeptat. Tedy… víš, je to jenom moje domněnka, takže je to možná naprostá blbost, ale…" Rozpačitě se odmlčel. "Potřebuju si ji ověřit."

Jessica tiše vyčkávala.

"Jsi nějak spřízněná s prokletými Jungy?"

"Ano, to jsem," přisvědčila k Minhovu úžasu Sica bez váhání. "Má rodina odvozuje svůj původ od prokletých sirén."

"A… nevíš třeba o tom, že by se… v tvojí rodině objevila lidskost…?"

"Lidskost…" Jessičina tvář se na moment stáhla v bolestné grimase. "Proč tě to zajímá?"

"No… to Minhyun," povzdechl si Minho. "Při tom na našem romantickém dostaveníčku v muzeu se zmínil, že lidskost žádného prokletého neskončí dobře. A z jeho tónu… no, usoudil jsem, že tím měl na mysli někoho konkrétního."

"A jak jsi dospěl k závěru, že se jedná o někoho od Jungů?"

"To byl jen výstřel naslepo. Mohl stejně dobře mluvit o Munech…"

Jessica kývla a mlčky upřela pohled ven z okna. Nesledovala nic určitého, naopak. Jen přemýšlela. A vzpomínala. "Lidská větev královského rodu Jung je ze všech tří prokletých ta nejstarší. A démonka, kterou hledáš, se jmenovala Jung Soo Jung. Byla druhorozenou princeznou východních sirén. Provdali ji za jednoho pozemského démona, velice vlivného šlechtice, jako poslední pokus o smíření vztahů mezi sirénami a pozemskými démony. Snaha to byla patrně marná, protože, jak jistě víš, sirény se od okolního světa někdy ve třináctém století zcela izolovaly. A Soo Jung tak zůstala svému despotickému manželovi vydaná napospas.

Týral jí. Od začátku až do konce. Tři sta let, možná víc.

Většina lidskostí se od démonské duše odštěpí právě takhle, věděl jsi to? Pomalým dlouhodobým mučením. Ubližování, zneužívání… Z tohohle pohledu by se vlastně dalo říct, že měl Min Ho docela štěstí." Dívčiny rty zkřivil cynický úšklebek. Zavrtěla hlavou a pokračovala: "Stalo se tedy, že část Soo Junginy lidskosti zemřela. A následně se reinkarnovala v podobě… mé mladší sestry. Krystal."

"Tvoje sestra…?" Minhovi poklesla čelist.

Sica se smutně pousmála. "Ale Soo Jung byla úžasná, víš? Ona Krystal zbožňovala. A Krystal zbožňovala ji. Rodiče o ní samozřejmě nic nevěděli, vztah lidí k démonům byl tehdy…" Vzhlédla k Minhovi, jako by si zrovna něco uvědomila. Jistě. "Ale o tom ty máš dost jasnou představu," broukla. "Mně Krystal Soo Jung každopádně představila a… nikdy jsem nepoznala starostlivější bytost. Myslím, že ke Krys chovala skoro až mateřské city. Ty dvě měly nádherné pouto. Byly nerozlučné. Tak moc, že dokonce i Krystalina daemonka měla občas důvod žárlit." Zasmála se. Chabě. "Ty a Min Ho mi je dost připomínáte," podotkla měkce.

"Tohle nezní jako příběh, co by měl skončit katastrofou," Minho zmateně svraštil obočí. "Co se zvrtlo?"

"Krystal a Soo Jung se spojily krevním poutem," zamumlala světlovláska. "Jako výraz vzájemné lásky a důvěry. Bylo to krásné gesto, jenže… má jednu slabinu."

"Cokoli se stane jedné z nich, stane se i té druhé."

"Přesně tak. Soo Jung se rozhodla odejít od manžela. Ten se s tím však odmítl smířit a v nepříčetném záchvatu zuřivosti ji zabil. Co následovalo, si asi umíš představit. Krystal umřela a znovuzrodila se jako démon." Sica se na vteřinu odmlčela, jako by hledala slova. Nebo možná odvahu. "A její daemonka," šeptla třaslavě, "jí vzápětí nato probodla srdce posvátnou dýkou. Protože tak velí jejich zákon." Zamračila se. "Jmenuje se Kwon Yuri."

"Jmenuje?" Chlapce udivil ten přítomný čas.

"Ano. Yuri přestála Krystalinu smrt a dostalo se jí čestného povýšení. Je jedním ze tří členů Lordovy rady. A na rozdíl od svých dvou kolegů se ona nikdy nesnížila k tomu, aby vymazala vzpomínky na svou Vyvolenou. Žije s tím, co udělala." V Jessičině hlase se mísilo opovržení s hlubokým uznáním. "Je hrůzná a obdivuhodná zároveň…"

"V tom případě ale," Minhovo čelo zbrázdila hluboká vráska, "skončila Yuri vlastně… dobře."

"No to bych řekla," odfrkla Sica.

Taková lidskost nikdy neskončí dobře. A její daemon zrovna tak.

Nemluvil-li Minhyun o Krystal a Yuri… tak o kom tedy?

•••

Jessica se vesele rozloučila s děvčaty z knihovny a vešla do ztichlé chodby. Jen co zavřela dveře, ozval se odkudsi z druhého patra hurónský chlapecký řehot. Tipovala to na Arona. Jeho smích byl víc než charakteristický. Usmála se. Z nějakého důvodu ji to zahřálo u srdce.

Sama se musela smát, když vstoupila do knihovny a spatřila stát Naylu za pultem. Tak se to Luně přeci jen podařilo. Od prvního dne se Zhoumiho Stín pokoušela zlanařit jako knihovnickou výpomoc. Její snahy vyhlížely beznadějně, a nakonec… No co, Nayla tu beztak byla pečená vařená.

Sooyoung teď měla trénink s Onewem a Siwonem (ten první byl nadšený, ten druhý ani trošku), domluvily se ale, že pak zajdou do kantýny na kávu.

Sica pohlédla na své stříbrné náramkové hodinky. Mohla by jít do tělocvičny za nimi a počkat na Soo tam… Z myšlenek ji vytrhl spěšný klapot podpatků. Otočila se. A okamžitě podvědomě vycítila, že je něco špatně.

"Nicole?"

Profesorka sociologie se zarazila na úpatí schodů vedoucích do sklepení. Zadívala se na Jessicu těma prázdnýma, zdánlivě nevidomýma očima. Očima s matným kovovým leskem.

Sica zalapala po dechu a Nicole, jako by čekala právě na ten moment překvapení, sprintem vyrazila po schodišti dolů.

"Stůj!" vyjekla světlovláska a rozběhla se za ní. Co nejrychleji a nejopatrněji dokázala. Byl by totiž trochu trapas, kdyby kupříkladu spadla a zlomila si nohu. Nemrtvá o berlích. Haha. Uměla si živě představit Min Hův výraz.

Proklouzla nedovřenými masivními dveřmi na vyvýšenou plošinu zajištěnou zábradlím, z níž se člověk po pěti posledních schodech dostal do samotného suterénu.

Sklepení tvořil jediný rozlehlý prostor, sloužící nejspíš jako skladiště. Žárovky na stropě byly rozesety ve velkém odstupu, takže mezi chabým dosahem dvou sousedících vznikala stinná místa, přesto ale Jessica dokázala rozeznat tváře všech přítomných. Sledovala, jak se Nicole staví na poslední prázdné místo, tak aby čtveřice tvořila přesný obrazec.

Hangeng.

Shindong.

Leeteuk.

Vzduch.

Voda.

Země.

A elektřina zastupující oheň.

Panebože.

Došlo jí, co mají v plánu. Co plánují Yoona s Minhyunem.

Těch pět schodů prakticky seskočila. Vyhnula se Shindongovu útoku, odrazila Hangengův vodní bič a v plné rychlosti strhla k zemi Leeteuka. V příštím okamžiku jí ale Nicolin větrný poryv zprudka mrštil proti stěně. Jessice se zatmělo před očima. Zaúpěla bolestí a bezvládně se sesunula k zemi. Svět okolo zčernal.

•••

Jessičin jekot zastihl Yesunga zcela nepřipraveného. Vracel se právě z tělocvičny, cítil se naprosto mizerně a to jediné, na co dokázal myslet, byla horká vana, hrnek čaje a postel. Především ta postel…

A najednou se mu do uší zaryl vysoký zděšený křik. Ztuhl. Zdálo se, že vychází… ze sklepení? Ale co tam Jessica u všech všudy dělá? A jak se tam dostala? Podzemní podlaží se zamyká a klíče má u sebe jen ředitel. Zamračil se.

Změnil svoji trasu a seběhl do suterénu. Vzal za kliku a otevřel.

"Sico?"

Ale to, co uviděl, překonalo všechny jeho představy možných scénářů. Vytřeštil oči.

Byli tři. Asi nejvíce se podobali ještěrům, obrovským ještěrům, a… čemusi dalšímu, co Sung nedovedl dost dobře pojmenovat. Nejvýstižnější slovo, které by je dokázalo popsat, bylo zrůdní. A to v každém ohledu, v jakém se dá takové pojmenování použít. Protože nižší démoni byli přesně tím, co si každý laik pod představou démona představí. Zrůdu.

"Yesungu!" vykřikla Jessica. Choulila se u stěny tak precizně, že mu byla až doteď prakticky neviditelná. "Narušili bariéru!"

Černovlasý se naklonil přes zábradlí a zamžoural pod sebe. Až teď si všiml čtveřice svých kolegů, zhroucených okolo místa, kde se démoni vyrojili. Zatraceně.

"Zpátky!" zahřměl a vypálil proti nejvzdálenějšímu z démonů, jenž se s vyceněnými zuby skláněl k Shindongovi, plamennou salvu. Oheň syčivě olízl šupinatý bok a démon zaryčel bolestí.

Zuřivě se obrátil k plošině, ale to už byl Yesung dole a jedinou přesně mířenou střelou sežehl stvůřino břicho. Démon zařval a těžkopádně zavrávoral. Nato se Jessica mrštně prosmýkla kolem jeho dvou druhů a mocným vodním proudem ho srazila k zemi.

"Posvátnou dýku asi za pasem nemáš, co?" zazubila se.

Yesung se ušklíbl. "No sakra, zrovna dneska jsem ji nechal na nočním stolku…"

Vtipkovali, ale oba věděli, jak skvělé by bylo, kdyby Sung tu dýku skutečně měl.

Zbylí dva se na ně s hrdelním zavřísknutím vrhli. Sica proti jednomu z nich vyrazila vodním bičem a rozsekla mu kůži na hrudi. Z rány se vyvalila krev.

Kap. Kap.

Démon zvedl zrak od černých krůpějí pleskajících o zem. Zavrčel a vztekle se po dívce ohnal pařátem.

Vyhnula se mu. Spáru druhého démona, číhajícího za ní, už ale ne. Stvůra podrazila ocasem nohy Yesungovi a Jessicu odhodila proti zdi. Ta rána vyrazila světlovlásce dech. Se slabým výkřikem se svezla k podlaze.

Yesung se překulil na druhý bok, aby unikl z dosahu démonovy otevřené tlamy, a mohutným plamenem seškvařil pravou polovinu jeho obličeje. Sklepení se zaplnilo štiplavým pachem spáleného masa.

Druhá zrůda černovlasého s řevem popadla pod krkem a přirazila ke stěně, zatímco její kvílející druh se dezorientovaně potácel dál do útrob suterénu, dál od té zkurvené ohnivé děvky.

Yesung dávivě zachroptěl, nedostávalo se mu vzduchu. Zoufale se pokoušel uvolnit démonův stisk, ale marně. Před očima se mu zatmívalo. Prakticky jen silou vůle sevřel démonovo zápěstí a vyvolal víc nehmatatelnou horkost než skutečný oheň. I to však stačilo. Démon pronikavě zaječel a pustil ho. Yesung s vyheknutím padl na kolena.

Motala se mu hlava, celé tělo se otřásalo takovým kašlem, že měl pocit, že vyvrátí plíce.

Pomoc…!

Po čtyřech se pokusil utéct od rozzuřené stvůry, ta ho ale čapla za sako, na několik vteřin ho zvedla do vzduchu a pak s ním třískla o zem, jako by nebyl víc než hadrová panenka.

Démon triumfálně zařval a s konečnou platností se po své oběti rozehnal drápatým spárem. Yesung zaječel, intuitivně si rukama zakryl hlavu a křečovitě semkl víčka.

Uběhly tři čtyři vteřiny. Očekával bolest, připravoval se na ni, ale nedostavila se. Ne. Místo toho se kdesi před ním ozval podivně tupý úder. A druhý, hlasitější, následoval vzápětí.

Sung pomalu otevřel oči. Sledoval, jak se démonova hlava kutálí do stínu. Mrtvé tělo se topilo v tratolišti černé krve.

Co to…?

Ohromeně se posadil.

Ze zadní části suterénů se k němu donesl hrůzyplný zvířecí skřek. A pak další tupá rána.

Třetí démon vyděšeně zavřeštěl a dal se na zběsilý úprk.

Vzápětí se kolem Sunga kdosi prohnal rychlostí vyšší než nadlidskou a okamžik nato se démonovo bezhlavé torzo skácelo k zemi.

Sklepení se na pár chvil ponořilo do hrobového ticha.

"M - Min Ho?" šeptl černovlasý bázlivě.

Choi se k němu prudce obrátil a Yesung zajíkavě zalapal po dechu. Nevšímal si však jeho zakrvácených rukou, zůstal fascinovaně hledět do jeho nádherné tváře. Do jeho studených černočerných očí.

Tak bezcitných. Tak démonických.

Měl by ho děsit. Měl. Ale neděsil.

Zamrkal, aby zahnal slzy. "Min Ho," vzlykl usedavě, vyškrábal se na nohy a skočil hraběti kolem krku. "Min Ho… Min Ho…" Opakoval jeho jméno jako úpěnlivou modlitbu.

Démon na vteřinu strnul, načež se trochu bezradně rozhlédl okolo sebe. Zatraceně, tak moc ho chtěl obejmout, ale… "Jonghyune," sykl prosebně a pokynul ke svým pažím zbroceným krví.

Yesung periferním viděním zaznamenal pohyb, zaslechl zvuk tekoucí vody, což se ke sklepení přirozeně nehodilo, ale nevěnoval tomu pozornost. Všechno beztak ztratilo na důležitosti v momentě, kdy ho Min Ho konečně sevřel v náručí.

"Šš, už je to pryč… Už je to v pořádku… Nikdo ti neublíží…"

Třas Sungova těla pomalu ustával, zatímco jej Min Ho v konejšivém gestu hladil po zádech, stejně jako povolila síla sevření kolem mladšího ramen.

Oddechl si. Byl rád, že se uklidňuje.

Jonghyun, Heechul, Sooyoung a Jessica se za tichého vzájemného mumlaní vydali zkontrolovat zhroucenou čtveřici kantorů.

"Pomalu přicházejí k sobě," informoval Heechul hraběte.

"Fajn. Postarejte se o ně, ano? Noona?"

Sooyoung se zvedla od Leeteuka a tázavě přikročila k bratrovi.

"Yesungie."

Černovlasý malátně zvedl hlavu a zaostřil na Min Hův obličej.

Čokoládové. Jeho oči byly zase čokoládové.

"Miláčku," Choi ho něžně pohladil po tváři, "Sooyoung tě odvede do tvého apartmánu, ano? Musím něco zařídit, ale hned, jak tu skončím, přijdu za tebou…"

Yesung však zuřivě potřásl hlavou a zoufale se k Min Hovi přitiskl. "Ne. Už ne. Ne…!" opakoval jako kolovrátek. "Nenechám tě odejít… Ne…"

"Je pořád v šoku," konstatovala Soo. "A začíná být hysterický."

"Evidentně se bojí, že mu zase zmizíš," podotkla Jessica.

"Hm. Měl bys ho profackovat."

Min Ho sestru probodl vražedným pohledem.

"Počkáš tu na mě?" zeptal se staršího jemně.

Sung přitakal.

"Dobře… Posaď se sem," mroukl Min Ho a vmanévroval ho ke stěně. Yesung se poslušně posadil a přitáhl si kolena k bradě.

Cítil se neskutečně unavený.

Jako by z dálky vnímal, jak Min Hovy černobílé plameny stravují mrtvá těla, jak Min Ho obnovuje a zabezpečuje ochranné kouzlo bránící Akademii. Neměl nejmenší tušení, jak dlouho to mohlo trvat. Možná pár minut, možná hodinu. Kdoví.

"Můžeme jít?"

Přikývl, ale k pohybu se neměl. Nechal se vytáhnout na nohy.

Chtěl spát. Jen spát…

Vyjekl, když ho Min Ho nabral pod koleny a přitáhl si ho do náruče jako princ svoji princeznu. Jindy by se podobnému zacházení asi bránil, ale teď na to neměl ani chuť, ani sílu. A tak ho jen objal kolem krku a hlavu si opřel o jeho rameno.

"Zvládneš přenos?"

Kývl. Znovu. I mluvení považoval za příliš namáhavou činnost. Ospale zívl a zavřel oči.

A tak ani nepostřehl, že vteřinu nato už stáli přede dveřmi jeho apartmánu.