Škola prokletých - 34. kapitola

"No, pěkně jsi ho naštval," konstatoval Andy.

Běsnící živly za oknem suverénně potvrdily jeho slova.

Yesungovi poklesla čelist. "To… je všechno Erikova práce?" vydechl užasle.

"Úplně všechno ne, ale… Kdyby mu náš rozkošný hrabě velice necitlivě nepocuchal nervy, nevypadalo by to teď venku jako v předvečer apokalypsy."

"Nepřeháněj," ohradil se přezíravě Min Ho. "Kdybych ho doopravdy tolik namíchnul, vyhodil by přece i pojistky…!"

Sedmero očí se na démona vyčítavě zamračilo.

"Nesnaž se, bratře," odtušila příkře Sooyoung.

Pročež sebou tmavovlasý navýsost uraženě plácl do křesla.

Okamžik nato se z chodby ozvaly spěšné kroky, dveře se zuřivě rozletěly a dovnitř vpadl Jonghyun, mokrý jako myš. Z odbarvených vlasů mu stékaly čůrky vody, promodralé rty se chvěly chladem.

"KTEREJ IDIOT NASRAL VÉVODU?!" zařval vztekle. Kdyby přidal ještě jednu oktávu, jistě by ho zaslechli i sousedé na severu.

"A tajná místnost za mojí sochou odedneška pozbyla své tajnosti," posteskla si Jessica.

Min Ho si (právem) rozzuřeného přítele dlouze, trošku provinile prohlédl. "Uhm," skousl si ret, "víš, že tohle počasí může být i úplně normálním projevem proměnlivosti přírody…?"

"Tohle počasí?!" Hyun namířil prstem k peklu za oknem. "Ne!" Načež na hraběte v náhlém prozření vytřeštil oči. "To ty! ZA TO MŮŽEŠ TY!"

Mladší si okázale prohrábl tmavé lokny a přehodil nohu přes nohu.

"Co jsi… PROBOHA! Že tys vytáhl JJe?! A celej ten svůj geniální plán s Zhoumim v hlavní roli…!"

"Uctívejme vševědoucího Jonghyuna," zabručel Choi sarkasticky.

Hnědovlasý zoufale zaúpěl. "Min Ho…!"

"Co? Už je to padesát let! Předpokládal jsem, že za tu dobu stačil nepatrně vychladnout…"

"Eric?!"

Min Ho zaskřípal zuby. Pěsti zaťal tak prudce, až mu zbělely klouby, a dopáleně vyskočil z křesla. "Fajn! Zdá se, že znáš mýho muže líp než já! Chceš za to metál?!" štěkl a navztekaně odrázoval z místnosti.

Všichni ostatní rázem rozpačitě ztichli. Už podruhé v pěti minutách.

"Tohle… ehm, asi nebylo v plánu," podotkl Heechul.

Jonghyun bezútěšně skryl tvář v dlaních. "Měsíc se mnou nepromluví!" zaštkal žalostně. Sica jej chlácholivě objala okolo ramen.

"A nejsmutnější je," Andy usedl na opěradlo Hyesungova křesla a vzal staršího za ruku. Sung se na něj vděčně pousmál. "Že to Min Ho vlastně myslel dobře." Povzdechl si. "Jenomže to Eric taky…"

"Omlouvám se," hlesl znenadání Zhoumi a vysmekl sirénám poníženou, devadesátistupňovou úklonu.

Shin na něj udiveně zamrkal. "Za co, prosím tě?"

"Nebýt mě, nic z toho by se nestalo."

"Spíš nebýt Choong Jaeho splašených hormonů," zašklebila se pobaveně Sooyoung. "Vážně, není už trochu starý na to, aby pálil za osmnáctkou?"

"Ježiši, Soo!" vyprskl Mi.

Kolektivní výbuch smíchu úspěšně uvolnil napjatou atmosféru.

•••

"Ahoj," pozdravil Taemin překvapeně svou dočista neočekávanou návštěvu. Zmateně pohlédl na budík. "Hororový večer je u konce?"

"Nešlo jinak, ta hrůza venku nám udělala čáru přes rozpočet," usmál se Minho a zavřel za sebou dveře. "Pokračování příště."

"Co říkala Nayla na thajský duchy? Jsou pěkně hnusní, pokud vím."

"To jsou. Ale ona se jim směje."

"Směje?"

"Jo. Při relativně děsivých scénách se vůbec královsky baví…"

"Ehm, a neztrácí potom ten horor svůj už tak neexistující smysl?"

"Poněkud," připustil tmavovlásek a posadil se vedle mladšího na postel. "A aby to bylo ještě tragičtější, deset minut potom, co jsme ten film zapnuli, se k nám ze zvědavosti připojil i Aron…"

Taemin se zajíkl smíchy.

"…a to byl konec, protože jak se začala smát Nayla, začal i on, a ty víš, co to znamená, když se Aron začne smát."

"Lituju, že jsem to neviděl!"

"Leželi jsme na zemi a řehtali se jako banda psychopatů. Prostě ukázkový případ pro cvokárnu." Choi zavrtěl hlavou. "O víkendu máme každopádně v plánu sjet celou sérii Ju-on, tak uvidíme, jak moc budou Naylu bavit Kayako a Toshio… Nebudeš-li příliš zaneprázdněn, jsi srdečně zván."

"Díky, cením si toho." Min v ruce potěžkal hřeben, nato si z hlavy stáhl ručník a jal se zcuchané, vlhké vlasy velice svérázným způsobem rozčesávat.

Po třetím bolestném syknutí už se na to sebemučení Minho nedokázal dál dívat a kartáč chlapci s povzdechem sebral. "Ukaž," zamumlal, posunul se na posteli blíž ke stěně, aby na Taemina pohodlně dosáhl ze všech stran, a hroty hřebenu měkce vnořil do jeho dlouhých vlasů.

"Měl bych se taky ostříhat," zamručel mladší, oči slastně zavřené, jak si přítelovu péči užíval.

"Proč?"

"Líbím se ti?"

"Jistěže se mi líbíš!" přisvědčil tmavovlásek bez váhání. "Co je to za otázku?"

"Ale nic."

"Minnie?"

Lee se nejistě hryzl do rtu. "Nebudeš se zlobit? Já," vzdychl a sklopil hlavu, "žárlím. Asi."

Minho povytáhl obočí. "Myslel jsem, že tohle už máme za sebou - …"

"Nežárlím na Zhoumiho."

"Tak na koho?"

"Na Andyho," špitl Taemin neochotně.

"Na Andyho?" Staršímu samým ohromením vypadl kartáč z ruky.

"Jo. Zbožňuješ ho. On zbožňuje tebe. Trávíte spolu každou volnou chvilku…!"

"Každou? Neřekl bych," poznamenal Minho suše.

"Fajn, tak když nejsi s ním, jsi pro změnu s Kyuhyunem."

"Na něj žárlíš taky?"

"Ne! Já jenom… S Andym je to prostě jiné. Úplně jiné. A mě to rozčiluje, protože nevím, do jaké kategorie ho zařadit…"

"Roztřiďuješ si chlapy v mém okolí do kategorií?"

"Zní to pošahaně, co?"

"To… nebudu vyvracet."

"Jasně. Mimochodem, Nichkhuna mám klasifikovat jako kamaráda nebo nejlepšího kamaráda?"

"Ehm…"

"Eventuálně můžu založit novou, oddělenou kategorii ex tvého přítele/daemona."

"Kamarád je fajn," zarazil tmavovlásek mladšího kuriózní myšlenkové pochody. "Snažíš se odběhnout od tématu?"

"Možná…?"

"Věř, že žárlit na Andyho je donebevolající pitomost."

"Doopravdy?" zapochyboval Min paličatě.

"Ano. Stejná pitomost, jako kdybychom Kyuhyun a já žárlili na Erika, popřípadě Zhoumi žárlil na Yesunga nebo Andyho."

"Anebo kdyby na Erika žárlil Min Ho…?"

"Anebo."

"Ale on na něj trochu žárlí, ne?"

"Jo, ale Min Ho je vůl."

"To spoustu věcí vysvětluje."

Choi vážně přikývl. "Poslyš, zlato, pokud se tomu něčemu mezi mnou a Andym vůbec dá říkat vztah, je to vztah v té absolutně nejnevinnější formě, v jaké může existovat."

"Hmm…"

"A pak, i kdybych své preference snad zatoužil přehodnotit - což netoužím - beztak by mi to k ničemu nebylo," dodal, zvedl z matrace spadený hřeben a nevzrušeně pokračoval v Taeminově pročesávání.

"Jak to myslíš?" Mladší svraštil čelo. "Andy je snad impotentní?"

"To fakt netuším, ale předpokládám, že ne. Měl jsem na mysli tu druhou možnost."

"Někoho má?"

"Tedy… Pro nastínění situace to tak asi můžeme vyjádřit…"

"Nějak se do toho zamotávám… Tak má nebo nemá?"

"Spíš nemá…"

"OK, vůbec ti nerozumím. Mohl bys na mě mluvit korejsky? "

"…pan Dokonalý je totiž ženatý."

Taemin se zarazil. "Hyesung?"

"Těsně vedle."

"Ha?" Chlapec zbledl. "A já myslel, že je s Zhoumim párujete jenom tak, a oni zatím…! Andy a Eric," nevěřícně vyslovil jejich jména, jako by tím oné romantické skutečnosti mohl prokázat větší reálnost. Zamračil se. "Nevypadají jako pár."

"Však taky oficiálně žádný pár nejsou," ušklíbl se Minho.

"Není to trochu moc složitý?"

"Je."

"Ach jo," Min si unaveně promnul kořen nosu. "Dobře, ale proč? Jde o vévodkyni? Má s tím problém?"

"Pořádný."

"Nemá problém s Min Hem, ale s Andym ano?"

"Proč nemá Kyuhyun problém se mnou, ale má ho s Nichkhunem?"

Lee zafrkal smíchy. "Ty prostě musíš mít poslední slovo, co?"

"Promiň, tomuhle nešlo odolat," zasmál se tmavovlásek a levou paží objal mladšího kolem pasu. "Když se nad tím ale zamyslíš, dává to smysl. Oni se bojí. Bojí se, že kdyby jim ustoupili, Andy a Nichkhun by ohrozili jejich status."

"To docela chápu." Taemin zkřivil ústa v chabém posměšku.

"Tebe, miláčku, ovšem nic takového trápit nemusí," broukl Choi bezelstně. "Nemáš k tomu jediný důvod." Naposledy pročísl hochovy dlouhé, hezky upravené vlasy a odložil hřeben zpátky na noční stolek. "Hotovo," usmál se.

Mladší se mu teatrálně předvedl z levého, následně z pravého boku a Minho jej spokojeně pohladil po tváři.

"Jsi krásný," konstatoval pyšně.

Min jej měkce políbil na rty. "Dáš mi napít?"

Tmavovlásek se na vteřinku rádoby vážně zamyslel. Vzápětí počastoval vyčkávajícího Taemina vyzývavým pohledem, jediným plavným pohybem se přisunul ke zdi a rozpustile naklonil hlavu ke straně. Gesto, kterým si jeho krk vždy a okamžitě vyžádal Minovu bezpodmínečnou pozornost.

"Miluju tě, víš to?" zazubil se Lee, obkročmo se usadil na mladíkově klíně a s labužnickým výrazem se sklonil k jeho lákavě vystavenému hrdlu. Nehtem lehce prořízl bledou kůži.

"Za to, že tě krmím? No tomu tedy říkám romantika…"

"Blbče," zašklebil se Taemin a ostentativně olízl nasládlou krev, řinoucí se z ranky. "A teď zkus něco namítat," sykl triumfálně, jen co Minho blaženě zavrněl rozkoší. "Závisláku…"

"O tom, čí závislost je mizernější, bychom mohli dlouze polemizovat, drahý…"

"Vzrušuje tě, když ti piju krev."

"A tebe vzrušuje, když krev piješ."

"…"

"No?"

"Jsme strašně divní."

"To teda jsme," rozesmál se Minho. Náhle však strnul. Na samém okraji jeho zorného pole se znenadání cosi pohnulo.

Cosi… kdosi…

Vyjukaně očima zatěkal ke dveřím koupelny.

"Co je?" podivil se Taemin.

"Je tu ještě někdo?"

"Cože? Ne, nikdo. Onew spí u Keyho."

"Ale…" Choi svraštil čelo. "Někoho jsem viděl… přímo tam," ukázal ke koupelně.

"Žabko, nikdo další tu není," zopakoval hnědovlásek pomalu. "Doopravdy. Jenom se ti něco zdálo."

•••

Zhoumi neklidně stoupal po schodech východní věže.

Počasí venku se před pár minutami docela uklidnilo, což mohl podle Andyho rozhodně považovat za příznivé znamení, jenže… Jeho sevřený žaludek zůstával vůči podobně optimistickým myšlenkám prozřetelně imunní.

Přede dveřmi pracovny se na moment zarazil, načež zaklepal, vzal za kliku a tázavě nahlédl dovnitř.

Neúplně vybavená místnost se topila ve tmě, avšak otevřený průchod na balkon dával tušit, že se Hyesung ve svém odhadu nezmýlil.

Mi váhavě vstoupil, prošel kanceláří a ťukl na rám proskleného křídla.

Eric k němu mlčky zvedl zrak.

"Můžu…?"

Démon kývl a nadzvedl deku, v níž seděl zababušený před lezavým chladem. Černovlásek se k němu s vděčným usmáním přitiskl.

Chvíli beze slova pozorovali černou, hvězdami posetou oblohu.

"Vyděsil jsem tě?"

"Trochu," přisvědčil Zhoumi upřímně.

"Omlouvám se." Vévoda si s povzdychem přitáhl kolena k bradě. "Nechápu, co to do mě vjelo, vím, že to Min Ho myslel dobře, já… Přehnal jsem to. Omlouvám se."

"To nic." Daemon rozpačitě semkl rty. "Umm… Eriku?"

"Ano?"

"Proč… proč ho tolik nenávidíte? Junjina?"

"Nenávidím?" Černovlasý potřásl hlavou. "To není nenávist. Jenom zklamání."

"To proto, že odešel?"

"Ne proto že, ale proto jak."

Zhoumi přestal zkoumat louži u svých nohou a zmateně k démonovi vzhlédl.

"Věděli jsme, že to jednou přijde," šeptl Mun bezbarvě. "Že nás bude muset opustit, postavit se svému údělu čelem a zaujmout čestné místo Lorda daemonů. Připravovali jsem ho na to, připravovali jsme na to sebe. Nikdo by mu nebránil, nikdo by mu nic nevyčítal…" Odmlčel se. "Odešel před dvaapadesáti lety. Předpokládám, že měl v plánu zmizet pokud možno nepozorovaně, bez jediného slova. Však si na to vybral ideální den. Vévoda Lee slavil narození dcerky a my všichni byli zváni. Junjinovi se v den odjezdu naneštěstí udělalo příšerně zle, a tak zůstal doma.

Měl by spoustu času, slyšel, že návrat zamýšlíme někdy kvečeru, tudíž zjevně nikam nespěchal. Nepočítal s tím, že by se někomu snad mohlo udělat skutečně špatně a že by se vrátil domů dřív."

"Hyesung?" tipnul Mi polohlasně.

"Ano."

"Přistihl ho?"

"Udělal Junjinovi parádní čáru přes rozpočet." Erikovy rty se nakrčily v hořkém úsměšku. "Umíš si představit, jak moc je to oba muselo vykolejit?"

Černovlásek zadumaně přitakal.

"Nevím jistě, co vedlo Jina k tomu, jak zareagoval vzápětí… možná strach z vlastní slabosti. Přiznejme si, že kdyby ho Hyesung začal přemlouvat, aby zůstal - což by bezpochyby začal - nedokázal by se jen tak sbalit a zmizet… To však nijak neomlouvá, že se v tu chvíli zachoval jako nevděčný spratek." Démon se znovu odmlčel a pár sekund vážil slova. "Ječel na něj, vyčítal mu, s jakou musí žít hanbou, když ho vychovali zrůdy, jako jsme my. Že prý jsme mu zničili život a bylo by lepší, kdyby ho Hyesung tehdy v tom lese nechal umřít."

Zasmál se. Tak bezútěšně, až Zhoumimu přeběhl mráz po zádech.

"Starali jsme se o něj od jeho sedmi let. Jeho rodiče zahynuli při požáru - není to ironie? Rodinu pána ohně zničil oheň. On se v tom zmatku rozutekl pryč a hodiny bloudil hluboko v lesích, než padl vyčerpáním. Umrznul by tam nebýt té neskutečné náhody, že se Hyesung zrovna vyskytoval poblíž.

Vidím tu scénu, jako by se to celé odehrálo včera. Stmívá se, s Andym, Minwooem a Dongwanem vyhlížíme Hyesunga v hale, najednou se otevřou dveře a on vchází s lidským dítětem v náručí." Povzdechl si. "Měli jsme tenkrát dojem, že úplně zešílel. Vždyť kdyby Junjina začal někdo postrádat a zjistilo by se, že ho odnesl démon… vyvraždili by nás. Před dvěma sty lety se nás lidé sice k smrti báli, ale zároveň byli schopní si to spolu s daemonskými vojáky nakráčet do Podsvětí - posvátné dýky za pasem, lahvičky svěcené vody v kapsách - a likvidovat nás hlava nehlava.

Domlouval jsem mu, prosil ho, nakonec i vyhrožoval… ale on byl absolutně neoblomný. Nemínil se dítěte vzdát za žádnou cenou."

"Vůbec bych do Hyesunga neřekl, že je… no, mateřský typ," podotkl Číňan překvapeně.

"Že? Všechny nás to dost ohromilo… Ale je to tak. Nikoho nezbožňuje víc než Junjina. Dýchal by pro něj."

"Pořád?" zarazil se Mi.

"Pořád," přisvědčil starší trpce. "I přes to, jak moc mu ublížil… A bylo toho mnohem víc, většinu těch sprostých výčitek, co mu Junjin vmetl do tváře, si Sung nechal pro sebe…

Našel jsem ho zhrouceného v Jinově pokoji. Z toho největšího šoku se vzpamatovával měsíc, první týden nepromluvil jediné slovo. Do půl roku se sice relativně všechno vrátilo zpátky do normálu, jenže… ve skutečnosti se přes to nepřenesl dodneška… tak jako vlastně my všichni."

"To… mě mrzí."

Eric se téměř neznatelně pousmál. "Junjin není zlý, vím, že ne, ale s oblibou jedná jako pověstný slon v porcelánu a doplácejí na to ti, kteří ho mají rádi. A být tebou, jeho zamilovanost bych zatím příliš neprožíval." Pokrčil rameny. "Se spolehlivostí je Lordstvo Park značně na štíru. Jeho nejdelší vztah trval tři dny. Z toho tu dotyčnou den a půl neviděl…"

Zhoumi vybuchl smíchy.

"Chtěl jsem ti ušetřit zklamání… Jsem rád, že to bereš s humorem."

"Děkuju."

"Za málo."

"Odpustíte mu? Časem…?"

"Ne," odvětil černovlasý prostě. "Může se ti to zdát malicherné, ale já jsem démon. A jak známo, démonská hrdost je častokrát větší než démoni sami. Nedokážeme nikomu jen tak z dobroty srdce prominout, pokud nás poníží, pokud námi opovrhuje… a hlavně, pokud sobecky ublíží těm, které milujeme."

 

•••

"Min Ho…?"

Hrabě pozvedl oči od dokumentu, do kterého už se minutu urputně mračil, a tázavě pohlédl na svou lidskost.

"Můžu mít jednu blbou otázku?" zeptal se Minho vážně.

"Jak moc blbou?"

"Hodně."

"Sem s ní."

"Ublížil ti Eric někdy?"

Démon se zatvářil, jako by silně pochyboval o chlapcově duševním zdraví.

"Tak ano nebo ne?"

"Jistěže ne! Jak tě to proboha napadlo?"

Tmavovlásek zadumaně semkl rty. "Uhm… a neměl jsi z něj někdy strach?" nadhodil místo odpovědi. "Nevyděsil tě? Třeba když jsi byl mladší…"

"Ne," odfrkl Min Ho otráveně. "Ne, ne a ještě jednou ne."

"Nebo při nějaké ošklivé hádce…?"

"Nejhorší hádka, jakou jsme kdy zažili, byla ta včerejší." Starší se zachmuřil. "Slyšels, že jsme se rafli, ne?"

"Hm. Ještě pořád spolu nemluvíte?"

"A je to velice nemilé…"

"Vskutku? Sledovat vás u snídaně bylo doslova k popukání."

"Seš pěknej hajzl. A vůbec! Víš, čí je to chyba, že se stále ignorujem? TVOJE! Kdybys nás ráno nevyrušil, možná už bychom se navzájem omluvili a všechno by teď bylo fajn… Takhle musíme čekat do večera…"

"Proč do večera?"

"Protože - jak říká Siwon - postelová politika vládne světu."

"To mě mohlo napadnout," zašklebil se mladší. "Hele," zkusil štěstí naposledy, "doopravdy na něj nemáš jedinou špatnou vzpomínku?"

Hrabě potřásl hlavou.

"Ale -"

"Miláčku, vyjádřím to takhle: s nikým se necítím víc v bezpečí než s Erikem."

"Kruci." Minho poraženě svěsil ramena.

Tmavovlasý povytáhl obočí. "Vysvětlíš mi konečně, co tě to popadlo? Plánuješ-li zaprodat šokující informace o skandálech a temných tajemstvích vévodova života bulváru, buď si laskavě vědom toho, že až bude Eric zakopávat tvý mrtvý, znetvořený tělo v lese, s radostí mu poskytnu neprůstřelné alibi!"

"Nic takového," ujistil ho chlapec spěšně. "Prostě se jenom snažím…," povzdechl si, "pochopit nepochopitelné asi…"

"Mohl bys to upřesnit?"

"Jímá mě hrůza z Erikova démonického já."

"Na tom nic tak zvláštního není," podotkl starší věcně.

"Jenže ten strach není můj."

"Jak to myslíš?"

"Byl to úplně stejný pocit, jako když jsem poprvé vstoupil do našeho bývalého pokoje tady na Akademii. Toho pokoje, kde… ehm," Minho se rozpačitě odmlčel.

"…mě Jonghyun zabil," dořekl démon zamyšleně. "Takže jsi logicky předpokládal, že stejně jako s tím místem je i s Erikovou démonickou podstatou spojený nějaký můj traumatický zážitek…"

"Přesně tak."

"Což ale není možné, protože žádný takový zážitek neexistuje."

"Nemůžu přece vnímat vzpomínky nikoho jiného, ne?"

"Leda že…" Min Hův pohled potemněl.

"Leda že co?"

"Leda že by ti své vzpomínky někdo sám úmyslně podstrčil."

"Podstrčil…?" Chlapci poklesla brada. "Jak?"

"Zapomeň na to," zasmál se starší. Na Minhův vkus až příliš bodře. "Plácám nesmysly. Nic takového se stát nemohlo."

•••

"…a pak bychom - …" Nayle zacukalo pravé oko. "Sakra, Arone, posloucháš mě?!"

"Ne, promiň. Tvoje prsa mě příšerně rozptylujou," zabručel bez vytáček daemon, zrak nepokrytě upřený na dívčino bujné poprsí.

"Ha?!" Blondýnka zuřivě zkřížila ruce na hrudi. "Ty už taky?!"

"Je to divný, já vím. Normálně mě prsa vůbec nezajímají, ale tohle," Aron vehementně pokynul k výhledu, jaký se mu skýtal, "prostě nejde ignorovat! Úplně volají po pozornosti…"

"Nemám ani výstřih!"

"Chraň tě bůh, to by mý slabý srdce nevydrželo!"

"Vždyť tvůj Stín má taky prsa!"

"Nemá. Raven je plochá jako prkno."

"Budu brečet. ZHOUMI!"

Černovlásek, kterého záhy po příchodu inspiroval vyslechnutý útržek dialogu k útěku, se rozmrzele zastavil na prahu.

"Zaplatíš mi plastiku," oznámila mu Nayla.

"Co prosím?"

"Nutně potřebuju zmenšit prsa."

"Ne."

"Jo! Mysli na Arona! A na mě! Nechci být zodpovědná za jeho smrt!"

Mi okázale pozdvihl obočí. "Potřebuješ zmenšit prsa z lásky k Aronovi?"

"A taky proto, že už mi začíná lézt na nervy, jak na mě všichni vyvaleně civí bez ohledu nato, jestli si obleču rolák nebo bikiny…"

Rudovlásek zbledl.

"Dýchej, brouku. Ujišťuju tě, že ty mě v bikinách nikdy neuvidíš," odtušila dívka blahosklonně.

Číňan nevěřícně zakroutil hlavou. "Nikdy by mě nenapadlo, že budeš na prášky z ženských předností," žasl.

"No to ani mě…!" zabědoval mladší zoufale, přeskočil pohovku a v těžké depresi se schoulil na zemi za ní.

"Rone, proboha, emo koutek ne…!"

"Pozdě," konstatovala suše Nayla.

Oba si hluboce povzdechli.

"No nic, zpátky k tvému problému," zamručel Mi. "Pokud tě tedy tak příšerně irituje, že jsou tu tvoje prsa hlavní atrakcí, mám pro tebe jednoduchou radu."

"Odstěhovat se?"

"Anebo se prostě promenádovat ve svojí zvířecí podobě. V té žádná prsa nemáš."

Dívka přimhouřila oči. Poté okázale pohlédla na hodinky, pohodila stříbrnou hřívou a zamračeně vstala.

"Ještě si o tom promluvíme," upozornila Zhoumiho významně a s jmenovitým rozloučením na adresu obou chlapců se odebrala do knihovny.

Černovlásek se posadil na prázdný gauč.

"Bikini," zaskřehotalo to za ním zděšeně ve vytříbeném americkém akcentu.

"Nemysli na to."

"Já se snažím!" zaúpěl Aron nešťastně. "Jenomže - …!"

"Min Ki!" vybafl Zhoumi znenadání.

Za pohovkou se na dobrých dvacet vteřin rozhostilo mrtvolné ticho.

"Ehm, Ronnie…?"

"To měl být pokus o terapii šokem?!" zavrčel mladší konečně.

"Zabral?"

"Zmutoval!"

"Cože?"

"Představuju si Min Kiho v bikinách!"

Číňan se smíchy sroloval pod stůl.

"To není vtipný!"

"Je! A to jsem vikomta Choie v životě neviděl…!"

"Představ si o centimetr vyššího a o tři roky staršího Rena. S vlasy do poloviny zad a dokonale rovnou ofinou… Takovou ukázkovou porcelánovou panenku."

"Hmm…"

"Když o tom teď uvažuju, oba vypadají jako Nayliny asijský děti…"

"To jí pověz, bude ráda. Beztak plánuje Rena adoptovat." Starší se s pochechtáváním vyškrábal zpátky na pohovku, z kapsy lově zvonící mobil.

Při pohledu na jméno volajícího se zatvářil upřímně překvapeně.

"Ahoj, Junsu - "

"DEJ MI TOHO AMERICKÝHO DEBILA!"

Zhoumi, ohluchlý na jedno ucho, podal mobil Aronovi za divanem. "Americkej debil budeš asi ty," vysvětlil mu věcně.

Rudovlásek se přístroje neochotně ujal, jako by svíral časovanou bombu. "Haló?"

"AARONE KWAKU!"

"Kime Minjune?"

"…"

"…"

"Nelíbí se mi, že si pamatuješ mý rodný jméno," zahučel Junsu nevrle.

"Mně se nelíbí, že si pamatuješ to moje."

"Korejský ne…"

"Ještě aby. To si nepamatuju ani já."

"Arone."

"Su?"

"JÁ TĚ TAK STRAŠNĚ NENÁVIDÍM!"

"Ale já tě strašně miluju - …"

"Nezakecávej to!"

"Ano, pane."

"Až se objevím na Akademii - a věř, že já se tam objevím! - utopím tě v záchodě!"

"Ehm…"

"A potom…! Potom tě spláchnu!"

"Slyšels, že tě miluju?"

"Nevydírej mě."

"Ale… musíš mě splachovat?" zakňoural Ron.

Junsu si povzdechl. "Dobře, že jsi to ty, nespláchnu tě… ale hlavu v záchodové míse ti vymáchám, to mi za ty roky zbytečnýho truchlení prostě dlužíš."

"OK, beru," souhlasil mladší, a pokračuje v hovoru, mávl na Kyuhyuna, už nějakou chvilku rozpačitě postávajícího mezi dveřmi, zvedl se z podlahy a kvapně vyklidil pole.

Cho se za ním udiveně ohlédl. "S kým to sakra mluví?"

"S Junsuem," Zhoumi mávl rukou. "Neptej se."

"Em, nevolá náhodou z tvého mobilu?"

"To volá."

"Odchází s ním pryč."

"Bez obav, vrátí ho. Můj mobil se mu děsně nelíbí."

Chladná zdvořilost v Miho hlase Kyua znervózňovala. Usedl vedle něj na pohovku a váhavě pozvedl zrak k jeho tváři. "Zlobíš se na mě?"

Číňan mu pohled bez výrazu oplatil. "Proč bych měl?"

"Choval jsem se jako vůl."

"To tedy choval."

"A víš taky proč."

"Vím. A o to právě jde," zamračil se starší.

"Máš Nichkhuna rád," obvinil ho chlapec mrzutě.

"Jistě. Mám rád spoustu lidí."

"Ale jenom on se nijak netají tím, že by to s tebou milerád dal zase dohromady."

"Takže mu pro pár sladkých úsměvů zase skočím do postele? To si o mně myslíš?"

"Ovšemže ne…!" Kyuhyun svěsil ramena. "Promiň, jestli to tak vyznělo, nechtěl jsem…" Povzdechl si.

"Čeho se tolik bojíš?" mroukl daemon zmateně.

"Bojím?"

"Míníš mi snad tvrdit, že ne?"

"Ne. Máš pravdu." Mladší svraštil čelo. "Bojím se… bojím se, že ho máš radši než mě," přiznal se zarděním.

"Kyu - …"

"Máš nebo nemáš?"

"Uvědomuješ si, jak moc je tahle otázka pitomá?"

"Máš nebo nemáš, MiMi?"

"Proboha, není to jasné?!"

"Odpověz."

"Ne," zavrčel Číňan podrážděně. "Ne, nemám ho radši než tebe! Ale přísahám, že jestli se mnou budeš v tomhle či podobném duchu jednat ještě chvíli, hodně brzo svůj názor přehodnotím."

"To mi stačí," usmál se náznakem Cho a vstal. "Děkuju. A… ještě jednou promiň - "

"Nikam." Zhoumi jej nesmlouvavě popadl za rukáv a strhl zpátky na kanape.

Kyuhyun rozpačitě poposedl. "Uhm, nerad bych tě svou přítomností rozčiloval víc, než je nutné…," zamumlal a odsunul stranou polštář, co ho tlačil do boku. "Vážně, můžeme si promluvit později…"

"Chci, aby sis něco zapamatoval," odtušil měkce Mi, a nespouštěje z černovláska zrak, vzal jeho dlaně do svých.

"Co…?"

"Že kdybych s tebou nechtěl být, tak s tebou nejsem. Rozumíš, Kyuhyune?"

Mladší si s úsměvem prohlédl jejich spojené ruce. Přikývl.

"Ale pořád jsi tak strašně daleko," šeptl vzápětí.

"Snažím se, Kyu," hlesl Číňan omluvně. "Není to dost, ale snažím… Znamenáš pro mě doopravdy moc, a ať už se to celé vyvrbí jakkoli, tohle se nikdy nezmění."

Políbili se.

"Nikdy," zopakoval Kyuhyun tiše, načež se poklidně schoulil do klubíčka a hlavu položil Mimu do klína.

•••

Minho se zívnutím mrkl na hodinky. 15:53. Povzdechl si. Jako obvykle, když se to nejmíň hodilo, dorazil moc brzy, Yesung mu přece říkal, že porada skončí nejdřív ve čtyři.

Rozmrzele vyhlédl z okna na nádvoří. A povzdechl si podruhé.

Nudná, každodenní scenérie. Studenti okupující lavičky, studenti přebíhající z jedné budovy do druhé… běžné čtvrteční odpoledne.

Opřel se lokty o parapet.

Na černě oděnou osobu, zjevivší se na prahu východního křídla, se soustředil zcela mimoděk.

"Vévoda…"

Tmavovlásek pátravě nakrčil čelo. Zadumal se. Něco bylo jinak… špatně…

Jeho chůze. Odlišovala se. Jen nepatrně, ale… A jak je možné, že si ho nikdo nevšímá? Že by zájem o Jeho Výsost tak rapidně opadl? Inu, možné je všechno, ovšem…

Zamračil se.

…že by opustil i bláznivě zamilovaného Ryeowooka?

S notnou dávnou konsternace sledoval, jak se Wookie a Eric, každý v půli své cesty, netečně minuli.

Doopravdy…?

Najednou se však chlapec zarazil a udiveně, téměř bázlivě se ohlédl. Pár vteřin nevidomě těkal očima mezi Munovými zády a prázdným prostorem okolo, načež zakroutil hlavou a spěšně se rozběhl pryč.

"Eh?" Minho udiveně povytáhl obočí. "Co se…?"

Trhl sebou, když vévoda nenadále zdvihl hlavu a bez zaváhání, jakoby přesně věděl, že jej Choi z okna pozoruje, se zadíval přímo na něj.

Něco je jinak… špatně…

Tmavovlásek se rozpačitě usmál a zamával mu.

Mužova bezchybně řezaná tvář však dál zůstávala jako vytesaná z kamene.

"Minho?"

Prudce se odvrátil od okna. "Pane profesore!"

Yesung si svěřence zkoumavě prohlédl. "Co je ti? Stalo se něco?" Tázavě stočil zrak směrem, kam až dosud mířil i ten mladíkův.

"Kdepak." Minho s úsměvem potřásl hlavou. "Jenom jsem…" Rozhlédl se po nádvoří.

Byl pryč.

"…zdravil Erika," hlesl zaskočeně.

Černovlasý mu ustaraně položil ruku na čelo. "Vážně se cítíš dobře?"

"A - ano, proč - …?"

"Eric musel kvůli čemusi naléhavému neodkladně odjet. Před dvěma hodinami asi… Vrátí se nejdřív v devět."

Choi zbledl jako stěna.

Panebože.

"A - aha. J - já… musel jsem se splést…"

Sung chlapcovu výmluvu nijak nekomentoval. Jeho skeptický pohled (Jak si kruci můžeš splést Erika?!) beztak hovořil za vše.

"Pojďme ke mně," řekl, obrátil se ke dveřím apartmánu a odemkl.

Minho poslušně cupital za ním.

"Posaď se, prosím. Dáš si něco k pití?"

"Ne, děkuji. Nezdržím se dlouho."

Yesung kývl a odložil tašku s dokumenty na pracovní stůl. Zpod něj se mu v ústrety lenivě vybatolil ospalý Kim.

"Dobrá." Se želvou a třemi pampeliškami v náručí usedl do křesla naproti studentovi. "O čem jsi tedy chtěl mluvit?"

"Zajímalo by mě, jestli… uhm, je možné přenést své vzpomínky na někoho jiného?"

"Přenést vzpomínky…?" Starší si zamyšleně poklepal prstem o bradu. "Můžeš to nějak specifikovat?"

"Strach spjatý s nějakým… místem nebo osobou. Cítíte ho, ale víte, že není váš."

"Podobně jako když si lidskost v souvislosti s něčím vybaví silný zážitek svého démona?"

"Ano, ano," přitakal Minho horlivě. "Dá se tohle spojení napodobit? Dovede to někdo?"

"No," Yesung zaváhal. "Mrtví… pokud vím."

Tmavovlásek na něj vytřeštil oči.

"O tom by ti ale víc pověděl Min Ho, přece jenom smrt a všechno s ní spojené spadá do jeho kompetence," pokrčil učitel rameny.

"Jistě…" Jenže Min Ho se tváří, že se ho to vůbec netýká. "Ale… jak to funguje? Vždyť kdyby mohli mrtví libovolně ovlivňovat naše vnímání… žili bychom v totálním chaosu."

"Jedná se o velmi ojedinělé případy. Člověk musí mít něco jako nadání, aby s ním mrtví dokázali komunikovat."

"Nadání?"

"Hm. On o něm nemá nejmenší zdání, zato mrtví ho cítí naprosto zřetelně. A ti, kteří k tomu mají dispozice, se mohou pokusit navázat s takovým člověkem kontakt."

"Jaké dispozice?"

"Mrtvého musí s tím živým něco pojit."

"Minulost? Musejí se znát?"

"Ne, to vůbec ne. V životě se nemuseli potkat. Klíčovou roli hraje… jednotný magický rys, abych tak řekl."

"Stejná živelní magie třeba? Démonická síla…?"

"Nebo rasová příslušnost, ano. Ta magická, samozřejmě."

Minho si přemítavě skousl ret. Uvažoval. Ta myšlenka, ta zdánlivě pošetilá myšlenka, jež na něj dotírala ode dne, kdy Erika, co není Eric, spatřil poprvé, byla zase tady. Hlodala s novou vervou.

A co víc, její hloupost se zčistajasna vůbec tak hloupá nezdála.

"Takže se - dejme tomu - dokáže mrtvá lidskost spojit s živou lidskostí?"

"Kupříkladu," přisvědčil Yesung.