Škola prokletých - 37. kapitola

"Kdes vlastně slyšel tu písničku?"

Ren ustal v zavazování bílé kravaty a jeho odraz v zrcadle věnoval Aronovi nechápavý pohled.

"No tu starou ukolíbavku," přiblížil mu daemon. "Tu, cos mi včera zpíval."

"Co to plácáš?" zamračil se světlovlásek. "Usnul jsem dřív, než jsi přišel."

"To jo, ale když jsem vylezl z koupelny, byl jsi vzhůru. Čekal jsi na mě."

"Ne."

"Ale ano."

"Ne," zopakoval Ren důrazně. "Neznám žádnou starou ukolíbavku a ujišťuju tě, že ze včerejška na dnešek jsem rozhodně spal až do rána."

"Ale…"

"Něco se ti muselo zdát."

"Ale…!"

Mladší svraštil čelo. "Rone, jsi příšerně bledý… Není ti nic?"

Poslední zoufalý, prázdný výkřik Aronovi bezhlese splynul ze rtů. Poslední zoufalá snaha utéct děsivé pravdě, kterou znal, ale bál se jí podívat zpříma do tváře.

Tak strašně se bál.

Na moment se mu zatmělo před očima. Jeho nitro sevřela palčivá bolest. Třásl se. Nemohl dýchat.

Mrazivá hrůza byla jako masa ledové vody. Záplava, co nemilosrdně ničí vše, co jí přijde do cesty.

A on tou studenou temnotou klesal stále níž a níž.

Až úplně ke dnu.

•••

"Dále!" zavolala Sooyoung z koupelny a hodila přes sebe mikinu, co se povalovala na prádelníku. Ne, že by se styděla za svoje rozkošné medvědí pyžamo, ale úplně každý ji v něm zase vidět nemusí, že…

Vyhlédla do chodby a automaticky se na příchozího usmála.

"Arone, ahoj. Co potře -?" Nedořekla. Melodie, již začal daemon váhavě broukat, jí vzala všechna slova. Protože jestli hraběnku dokázalo něco bezpečně vrátit do dětství, byla to právě tahle ukolébavka.

A tak Aron broukal a Sooyoung zpívala. Jejich malý, soukromý koncert trval přesně pětapadesát vteřin. Když oba umlkli, nastalo v apartmánu na okamžik nepřirozeně hluboké ticho.

"Tuhle ukolíbavku nám zpívala babička, když jsme byli malí," vydechla brunetka užasle. "Netušila jsem, že ji… Odkud ji znáš?"

"Komu nám?" sykl Aron namísto odpovědi.

"No mně a Min Hovi."

"Nikomu dalšímu?"

"Ne…"

"Ale ty… ty jsi ji zpívala ještě někomu, je to tak?"

Sooyoung se nechápavě zamračila. "Já? Cože? Ne. Komu bych…?" Ta vzpomínka ji zasáhla tak silně, že by přísahala, že i teď, po půl tisíciletí, cítí, jak jí Min Kiho prsty drtí zápěstí.

Zděšeně si přitiskla ruce k ústům.

Nedokázala dost dobře odhadnout, zda bude Aron zvracet, rozbrečí se nebo omdlí. Jenže ono to bylo ještě horší, protože totožného stavu už nejednou svědkem byla. A viděla, jak nemilosrdně dokáže záchvat panického strachu položit člověka na lopatky.

Chlapcova hezká tvář se zkřivila v srdceryvné grimase absolutní hrůzy. "Panebože," vzlykl hystericky. "Panebože!" Načež zběsile rozrazil dveře a rozběhl se pryč.

"Arone!" vykřikla démonka poplašeně. Vyřítila se za ním, chtěla ho dostihnout, po pár krocích si své jednání však prozíravě rozmyslela.

Ne, nahánět Arona, k smrti vystrašeného a s nervy v kýblu, nemělo smysl. Vždyť věděla, že v takových chvílích mu může pomoct jenom jediná osoba.

Prohnala se chodbou, zabušila na dveře a bez velkých (vlastně žádných) zdvořilostí vpadla do příslušného apartmánu.

"ERIKU!"

Munovi na ni jen ohromeně vyvalili oči.

"Pomoc," vyrazila ze sebe Sooyoung zadýchaně. "Prosím."

•••

Našel ho na toaletách ve třetím patře hlavní budovy. Roztřeseně se choulil pod umyvadly, kolena přitisknutá k bradě, a usedavě vzlykal.

Eric k té hromádce neštěstí s neslyšným povzdychem poklekl. "Aronnie," oslovil hocha měkce.

Daemon neochotně zvedl pláčem zarudlé oči. Pár vteřin si vévodu prohlížel, jako by ho snad ani nepoznával, pak se zajíkavě nadechl, hřbetem ruky si setřel slzy z obličeje a vrhl se Erikovi do náruče.

"Proč mě nemůže nechat na pokoji?!" vřískl nepřirozeně vysokým hlasem. "Co ode mě ještě chce?! TAK CO?!"

Svíral Munovu košili tak zuřivě, divže ji neroztrhl.

"Já nemůžu… nemůžu… Už ne… Ať přestane… Ať přestane, prosím…"

Eric mlčel. Zaprvé, nebylo co říct, a zadruhé, Aron nepotřeboval, aby cokoli říkal. Tak jako vždycky mu nejvíc pomohlo vřelé objetí a jakýsi neidentifikovatelný pocit bezpečí, který mu prostá démonova blízkost přirozeně evokovala (aniž by Eric sám úplně chápal, čím si tohle privilegium zasloužil).

Konejšil rudovláska jako malé, bezbranné dítě a každou buňkou těla vnímal ten nepředstavitelný děs, jenž lomcoval jeho otřesenou duší. Děs, který by jako démon strachu dokázal zhmotnit, dokázal by ho znásobit, mohl by s ním mučit druhé. Jediné, co nemohl, bylo nechat jej vymizet do ztracena. Protože tím by Aronovi paradoxně ublížil ze všeho nejvíc.

Nenáviděl to. Ten pocit absolutní bezmoci.

Pár minut po osmé, kdy bylo hlučící studentstvo nemilosrdně zahnáno do tříd na první vyučovací hodinu a v budově konečně nastalo kýžené ticho, se dvojice pomalu vydala zpátky do západního křídla.

Aron, teď už relativně uklidněný, nijak neprotestoval, avšak před pootevřenými dveřmi Munovic apartmánu, odkud se ozýval několikahlasý tlumený hovor, najednou zpomalil a s výrazem odsouzence na popravu Erika nervózně zatahal za rukáv.

"To nic," usmál se starší a vzal Rona za ruku. "Jsem tu s tebou."

Vešli dovnitř. Konverzace rázem ustala a šestero očí se k nim tázavě obrátilo.

"Arone!" Ren vystartoval z pohovky, Hyesungova dlaň jej však v dalším postupu nekompromisně zarazila. "Pusťte mě, co -?!"

Bylo to jako rána do břicha. S hořkou pachutí v ústech světlovlásek sledoval, jak před ním jeho daemon prudce ucouvl, ve tváři nezdravě zsinalý, oči vytřeštěné.

Zaťal zuby. Měl silné nutkání zaječet, že on přece není Min Ki, ale ovládl se. Vždyť to už by Aron nejspíš definitivně emigroval zpátky do Států a Eric… ten by mu vrazil pár facek.

"Omlouvám se, že ruším vaše tragicky dojemné vystoupení," zavrčel Min Ho z jednoho z elegantních šedých křesel, "ale rád bych věděl," významně pohlédl na Erika, "co přesně se tu chce ode mě?"

"Abys Min Kimu zabránil zmocňovat se ve spánku Renova těla," odtušil vévoda suše. "Dovedeš přeci ukáznit nepokojné mrtvé, ne?"

Min Ho pohrdlivě přimhouřil oči. A jeho překrásná tvář se Aronovi pojednou jevila cize a nepřátelsky.

"A proč?" zasyčel výsměšně a probodl rudovláska pohledem. "Ublížil ti Min Ki snad?"

"J - já… ne… ne, ale," zakoktal chlapec. Jedna jeho část se tou otázkou cítila nesmírně dotčena. Co na tom záleží, jestli mu Min Ki tentokrát ublížil nebo neublížil, je to magor, a tak má být držený pod zámkem! (Obrazně řečeno.) Ta druhá naopak chápala, že - magor nemagor - Min Ki byl Min Hův přítel, a k příteli se hrabě nemůže otočit zády.

Rozhodně ne kvůli jednomu ufňukanému daemonovi.

"Ne," zopakoval bezbarvě. "Ale kéž by."

Emoci, co se mihnula v Choiově překvapeném obličeji, nedokázal zařadit.

"Neblázni, Min Ho," oponoval mladšímu Andy, "moc dobře víš, že tomu nesmíme nechávat volný průběh. Mohlo by se to celé vymknout kontrole…!"

"Ovšem. To však pro vás není ten primární důvod," tmavovlasý vstal a přistoupil k mračícímu se vévodovi, "že ne, Eriku?"

Nejstarší líně pozvedl zrak (Min Ho jej přeci jen o pár centimetrů převyšoval) a pokrčil rameny. "Mně je srdečně jedno, jestli se nám tu v tomhle těle," pokynul k Renovi, "bude promenádovat Minki nebo Min Ki."

"Ale?"

"Dej mi ruku."

Min Ho udiveně nakrčil čelo. "Cože?"

"Dej. Mi. Ruku. Hned," štěkl Eric a popadl hraběte za zápěstí. V momentě, kdy se dotknuli dlaň na dlaň, se stalo cosi podivného.

Min Ho strnul. Vzápětí se napjal jako struna, těžce, bolestně lapaje po dechu. Zděšenýma očima nevidomě zatěkal v prázdném prostoru pod bílým stropem pokoje, pravou rukou se chytil za prsa a s hrůzyplným křikem se od Muna zuřivě odtrhl.

Celé to nemohlo trvat déle než tři vteřiny, výjev to byl však nanejvýš strašlivý.

"Min Ho!"

Tmavovlasý sekl navýsost vyčítavým pohledem po nezúčastněně se tvářícím Erikovi, načež stroze houkl na pobledlého Rena: "Lehnout!"

Světlovlásek už se neodvažoval ani pípnout, jen poslušně skočil šipku na pohovku. Vyjukaně sledoval, jak se k němu roztřesený Choi sklání.

"Co jste mu to udělal?" šeptl užasle Aron.

"Dal mu zakusit tvůj strach," opáčil Eric a zašklebil se. "Vůbec nevěř té jeho drsné mafiánské image, Min Ho je daleko větší citlivka než ty. Takže jestli tvojí hrůze dokáže někdo plně porozumět, je to - ač s podivem - on."

Daemon obrátil pozornost nazpět ke dvojici démonů, okupující divan.

Několik sekund se nic nedělo. Pak ale začal Min Ho rytmicky, plynule odříkávat jakousi formuli v neznámém, podivně sykavém jazyce.

Stejnou řečí jej Aron jednou zaslechl mluvit s Heechulem. Byl to jazyk mrtvých, jak mu později vysvětlil Eric.

Z Renova hrdla se vydralo divoké zavrčení. Trhl hlavou na jednu, vmžiku na druhou stranu, pak ji nepřirozeně zavrátil vzad. Černočernýma očima prošpikoval Min Ha napůl dotčeným, napůl nevraživým pohledem a jeho tělo bezvládně kleslo do měkkých polštářů.

"Hotovo," zabručel hrabě a pomohl světlovláskovi posadit se.

Ten se trochu dezorientovaně rozhlédl po přihlížejících. "Co je?" znervózněl. Když se však nedočkal odpovědi, naznal, že nejspíš nic důležitého.

"Díky," usmál se Eric zářivě na nabručeného Min Ha, který sebou s čímsi nezartikulovatelným na rtech, co se sotva dalo považovat za hodnotnou odpověď, praštil do křesla. "Rene, ty mazej do třídy. Za deset minut zvoní a my Jonghyunovi slíbili, že se na angličtině ještě určitě ukážeš."

"Um." Chlapec vstal a přehodil si přes rameno školní tašku. "A Aron…?" Skoro omluvně se na svého daemona podíval.

"Aron je pro dnešek z vyučování omluvený."

•••

Vévoda pak doprovodil rudovláska ke dveřím jeho pokoje. Těžko říct zda proto, že to považoval za jakousi nepsanou-téměř-rodičovskou povinnost, či že se chtěl na vlastní oči přesvědčit, že Aron skutečně skončí v pokoji a ne třeba na střeše východní věže. S ohledem na jeho momentální psychické rozpoložení to totiž nebyla tak úplně neopodstatněná obava.

"Jdi si lehnout. Přinesu ti snídani."

"To nemusíte." Aron vsunul klíč do zámku a zavrtěl hlavou. "Nemám hlad."

"Fajn," houkl Eric. "Ale v jedenáct ti donesu oběd a ten sníš, i kdybys nechtěl!"

Mladší se zasmál. "Děkuju."

"No jo… Plav už, prosím tě," povzdechl si černovlasý a s pousmáním hocha popohnal.

Aron odemkl, avšak na prahu se zarazil.

"Eriku?"

"Copak?"

Daemon zaváhal. "On…"

"Min Ki?"

"Hm. Bylo… bylo to divné."

"Jak divné?"

"No… choval se zatraceně nemin-kiovsky."

Mun pozdvihl obočí. "Můžeš to specifikovat?"

"I když to bude znít šíleně?"

"'Šíleně' je diskutabilní pojem."

"Líbal mě."

"…!!"

"…"

"Min Kiho logika právě získala další nelogický rozměr," konstatoval Eric ohromeně.

"Jo," zamumlal Aron a roztržitě poklepal nehty o futra. "Dokud měl tendence mě děsit a mučit, tak to sice bylo hrozný, ale chápal jsem to. Jenže teď…! Teď už vůbec netuším, co od něj čekat."

•••

"Je to moje vina!" zaúpěla nešťastně Sooyoung.

"Co přesně? Že jsi Min Kimu zpívala babiččinu ukolíbavku nebo to, že jsi Aronovi přiznala, že jsi ji Min Kimu zpívala?" Min Ho zkřivil ústa v kyselém úšklebku. "Neblázni, noona."

"Správně, netrap se tím, Soo," broukla Jessica a objala hraběnku kolem pasu. "Vysvětlí mi ale někdo," zamračila se, "proč Aron tolik jančil?"

"Rád bych se zeptal na totéž," přikývl Hyesung. "Přiznal přeci, že se Min Ki choval slušně. Žádný trhání končetin, žádný stahování z kůže - "

"Obrazně řečeno, že?" zezelenala Sica.

"Ne. Doslova."

"A to říkáš jen tak?!"

"Mám u toho brečet?" podivil se Shin.

"No… No třeba!"

"O Aronových nočních můrách jsi přeci věděla," podotkl Andy.

"Jistě. Každý máme občas noční můry," odfrkla Jessica. "Jenomže teď se zdá, že existují noční můry a noční můry!"

"A Aron trpí těmi s velkým n," ujistil ji Min Ho a zabořil se hlouběji do polstrování křesla. "Chápe tu snad někdo z vás moje záchvaty hysterie, když se říznu do prstu a vím, že se v okruhu deseti kilometrů nachází poloviční démon?"

Čtveřice svorně zakroutila hlavami.

"Vidíte. Tak se nesnažte pochopit ani Aronovy pohnutky. Prostě jsou a budou a on se jich jenom tak nezbaví. A upřímně, to, co jsi nazval slušným chování, Arona v konečném důsledku možná vyděsilo víc, než nějaké mučení…"

"Ty to víš, že?"

Choi pohlédl na navrátivšího se Erika, jenž za sebou zrovna zavíral dveře. "Že se Min Ki na starý kolena zbláznil?"

"Naprosto."

"Pár měsíců už ho podezírám…"

"Takže kdoví, kdy přesně to začalo…"

"O čem to ti dva mluví?" špitla Jessica.

Hyesung pokrčil rameny. "Nemám tušení."

"Moment!" vyhrkl Andy a přiskočil k Erikovi a Min Hovi. "Chcete říct, že se Min Ki takhle zmocňoval Renova těla možná už dřív?"

"Není to vyloučené," opáčil hrabě.

"Takže když Ren spal, prostě si půjčil jeho tělo a ze srandy chodil topit koťata?" nakrčila Jessica nos. "Pokud je tohle pravda - až na ta koťata, samozřejmě - chápete vůbec, jakou tu mohl udělat paseku?!"

"Jistě. Mohl zkosit Yesunga, kupříkladu," navrhl Mun, pročež Andy (protože si vzpomněl na Renův škrtičský sen) a Min Ho (to netřeba vysvětlovat) zbledli jako stěny.

"Tak zrovna tohle jste si MOHL odpustit," načepýřil se tmavovlasý.

"Proč? Pětapadesát let žvanil, že ho zabije, pokud se k němu jenom přiblížíš. A najednou? Měl možnost a neudělal to. Zasloužil by sušenku."

"Dobrá, ale k čemu to všechno?" zeptal se Hyesung zmateně.

"Aby mohl být."

"Eh?"

"Respektive mít hmotné tělo."

"No ale k čemu?" rozhodila Sica vehementně rukama.

"K čemu? Chce přece být s Aronem, vy tupci," povzdechla si Sooyoung.

Jessice, Hyesungovi i Andymu synchronizovaně poklesla čelist.

"Min Ki na starý kolena fakticky zešílel," hlesla světlovláska.

Eric povytáhl obočí. "Něco proti Aronovi, drahá?"

"Proti Aronovi ne, ale… Vždyť Min Ki ho nenávidí!"

"Nenáviděl."

"To jsou jen vaše dohady."

"Jo. Na druhou stranu - muckala by ses se svým úhlavním nepřítelem?"

"Až tak?" žasl Min Ho.

"Hm. Min Ki se s tím nepáře…"

"Ale proboha," vyjekl bezděčně Hyesung.

Eric si manžela udiveně prohlédl od hlavy až k patě. "Zrovna od tebe bych tak puritánskou reakcí doopravdy nečekal."

Brunet zrudl jako rak.

"Ha! Čichám nějakou pikantní historku!" ožila najednou Sooyoung.

"Ehm," udělal vévoda.

"No?"

"Těch je…"

"Mlč!" sykl Sung.

"Opovažte se…!" pohrozila hraběnka.

A tak se Eric posadil na zem, do klína si stáhl nic nechápajícího Andyho a jal se nadmíru zaujatě zkoumat vzor na jeho svetru.

 

•••

Naléhavé bušení na dveře vytrhlo Arona z neproduktivně letargického zírání do stropu. Budík na nočním stolku ukazoval dvě hodiny a třináct minut.

Mechanicky se posadil a spustil nohy z postele. Podezíravě povytáhl obočí.

No jestli mu Eric nese svačinu, tak potěš koště.

Otevřel a - víc vlastně nestihl, protože osoba, dožadující se vstupu, ho bez varování přidusila v medvědím objetí.

Dobře, to na svačinu nevypadá. Ani na Erika. Takhle obrovský totiž vévoda určitě není…

"Chansungu?" zahuhlal rudovlásek zkusmo do látky uzurpátorova trička. "Dusíš mě…"

"Ah, promiň," zabručel starší, odtáhl se od Rona na tu nejnutnější minimální vzdálenost a vážně se mu zadíval do očí. "Jsi v pořádku?"

"Kolikaprocentní je asi šance, že se mi povede spáchat úspěšnou sebevraždu skokem pod autobus?"

"…"

"Jasně. Přece jen si zajedu do Soulu."

"Proč… do Soulu?"

"Protože má vlakový nádraží."

"Dobře," odtušil Chansung a objal Arona podruhé. "Zapomeň na vlaky a zkusíme to ještě jednou, ano?"

"Vlaky jsou super!"

"A já jim to neberu, ale teď by bylo milé, kdybys jejich existenci prostě ignoroval."

"Ale to je hnusný…!"

"Ony to přežijou, věř mi."

Mladší se s povzdechem opřel čelem o Hwangovo rameno. "Odkud?"

"Co odkud?"

"Odkud začneme."

"No…"

"'Dusíš mě…'?"

Tmavovlásek zavrtěl hlavou. "To přeskočíme." Načež si dramaticky odkašlal a s vážným výrazem se zadíval na vyčkávajícího Arona: "Jsi v pořádku?"

"Ne," odpověděl Američan monotónně, "ale nedělej si starosti. Zvládnu to. Jako vždycky."

Chansung svraštil čelo.

"Co je? Zase špatně?"

"N - ne, já jenom…" Nato si Rona rozechvěle přitáhl do náruče potřetí. "Můžu pro tebe něco udělat?" zašeptal mu do vlasů.

Chlapec unaveně vzdechl. "Mohl bys začít mluvit pravdu," zamumlal a zamračil se. "Už mě to tvoje tajnůstkaření doopravdy nebaví."

"Na pravdě nezáleží -"

"Mně na ní záleží!" vyštěkl Aron a prudce se staršímu vysmekl. "Chceš, abych ti věřil, ale jak můžu? NIC o tobě nevím! Neznám tě, Chansungu!"

Hwang se zachmuřil. "I kdybych ti prozradil, kdo jsem, nevěřil bys. Ještě ne."

"Ještě ne?"

"Arone," Chansung klesl na kolena a vzal ohromeného rudovláska za ruku, "já chápu tvoje obavy a chápu, že planým ujišťováním o loajalitě tvoji důvěru nezískám, a taky chápu, že nemám žádné právo žádat tě, abys měl se mnou ještě trochu trpělivosti…" Hořce se ušklíbl. "A vidíš, přesto tě o to prosím. Slibuju, že jednou ti povím o svém původu všechno, že odpovím na každou tvoji otázku, ale teď… potřebuju čas."

"Vstaň, proboha, než se tu začnou šířit drby, žes mě požádal o ruku!" sykl Aron, nervózně se rozhlížeje po chodbě. No výborně, ze dveří ob dva pokoje zrovna vyšel kdosi ze třeťáku…! "Chansungu!"

Tmavovlásek však jen potměšile naklonil hlavu ke straně a vtiskl mladšímu na hřbet ruky laškovné políbení.

Podezřele dlouho zamykající student si je nyní prohlížel se zcela netajenou zvědavostí.

Aronovi zacukalo oko. "Vážně?"

"Hm," usmál se Chansung jako nevinnost sama. "Čekám na tvoji odpověď, lásko," zvýšil schválně hlas, aby ho jeho špiclující spolužák neměl šanci přeslechnout.

Tomu v tu chvíli div nevypadly oči z důlků.

"Navrhuju kompromis," zavrčel Ron.

"Kompromis?"

"Jo. Já se přestanu pídit po tom, kdo skutečně jsi, a ty mi na oplátku jednu otázku zodpovíš."

"Netýká se mého původu?"

"To nemůžu vědět… Ale neřekl bych."

"Dobře," přikývl Chansung a vstal. "Oč jde?"

"Dej mi minutku. Jen se převlíknu a půjdeme to vyřešit někam… kamkoli." Rudovlásek pokynul do nitra pokoje. "Hlavně pryč odsud, z téhle místnosti mi začíná regulérně hrabat."

•••

Ve vzájemné tichosti vystoupali k zastřešené terase severního křídla. Posadili se na jednu z laviček, z níž se skýtal krásný výhled na okolní krajinu, a Chansung vyzval Arona, ať předloží svůj dotaz.

Rudovlásek si mladíka nejprve dlouze, zkoumavě přeměřil, než se stoupavou intonací odtušil: "Znáš se s Junjinem?"

Ta otázka Hwanga, jak vidno, upřímně zaskočila.

"Tak co?" zamračil se Aron. "Na to mi snad taky nemůžeš odpovědět?"

"Ale ne, jenom přemýšlím, jestli je 'znám' to správné slovo… Hmm, ano, párkrát jsme se viděli, ale… to už je dávno. Strašně dávno. Byl tenkrát mladší než ty…"

"Mluvíš jako důchodce."

"Pardon," zazubil se Chansung.

Mladší zadumaně srazil obočí. "Um, poslyš… kolik je ti vlastně let? Teda pokud se můžu ptát…?"

"Osmnáct přeci."

"Jasně. Ale jak dlouho už je ti osmnáct?"

"Plus minus tři století."

"Kolik je Junhovi?"

"Ten je starší než Eric."

"Ha?!" zděsil se Aron (jako by snad nebylo možné, aby na světě existoval někdo starší než Eric).

"Vlastně je možná dokonce starší než Erikovi rodiče…"

"HA?!" (Protože tohle už doopravdy zavánělo fantasmagorií!)

"Nezdá se, co?" ušklíbl se tmavovlásek.

"Z toho nebudu týden spát…! OK, zpátky k Junjinovi. Jak jste k sobě přišli?"

"Mojí iniciativou. Chtěl jsem se s ním seznámit."

"Proč?"

"Abych ho něžně popostrčil směrem, ve který už pár stovek let vkládám naděje," povzdechl si Hwang a protáhl se, až mu zapraskaly klouby. "Jevil se pro to nadmíru ideálně. Budoucí Lord, kterého vychovali démoni. Někdo takový prostě musel být mým názorům otevřený."

"Názorům ohledně nutných změn ve fungování daemonské společnosti?"

"Správně," přisvědčil starší překvapeně.

Ron pokrčil rameny. "Hyesung rozvinul jistou teorii…"

"Vzpomněl si, že o někom mého jména se Junjin v prvním ročníku na Akademii zmiňoval?"

"Hm."

Chansung chvíli přemítavě pozoroval přírodní scenérii pod nimi. "Lordovu totožnost znají členové Rady hned od samého počátku," promluvil pak, zdánlivě nesouvisle s původním tématem. "A v den jeho šestnáctých narozenin si pro něj suverénně přijdou a s velkou slávou ho odvedou do paláce, kde ten vyjukaný, nic nechápající kluk oficiálně nastoupí na trůn jako nový daemonský král. Svou rodinu a přátele už do konce života neuvidí."

"To… je kruté."

Starší přitakal. "Mě každopádně šíleně zajímalo, jak se k tomu… rituálu postaví právě Junjin. Však jsem na jeho reakci mínil stavět své konečné rozhodnutí…"

"Počkej, tys u toho byl?"

"Z dálky jsem to celé sledoval, ano. A že to byl velmi výživný zážitek! Lordova rada prostě není zvyklá na odpor, a tu si Junjin způsobně vyslechl jejich podmínky, pokýval hlavou a i s nějakým lordovstvím je srdečně poslal do háje.

Ach, a třešničkou na dortu bylo, když pak T.O.P chlácholivě začal: "Ale, pane Choong Jae -" a Jin na něj navýsost přezíravě: "Jmenuju se Junjin!" Dodneška lituju, že jsem si ten jeho tupý výraz nevyfotil!"

"No jo vlastně, vždyť to jméno mu dal Hyesung…," uvědomil si Aron užasle. "Když ho tehdy jako malého našel v tom lese, Junjin - Choong Jae si nepamatoval, kdo je."

"A když se rozvzpomněl a dohledal o sobě všechno, co mohl, přijal to jméno formálně za své," podotkl Chansung. "Vysvětloval to tím, že Park Choong Jae umřel při požáru spolu se svými biologickými rodiči, že je to minulost a on… on od té chvíle musel začít znovu. Jinak. A tak se zrodil Park Junjin."

"Ehm, vezmu-li v úvahu, že tuhle… proměnu absolvoval, když mu bylo sedm, je to až děsivě hluboké," zachvěl se rudovlásek. "No nic, zpátky k šestnáctiletému Junjinovi. Co se dělo potom, co odmítl Radu?"

"Pěkně je to nakrklo. Začali plivat na démony a chvástat se stupidními siláckými řečmi a Shinhwa, co tehdy ještě nebyla Shinhwa, se je za to chystala roztrhat na kusy. Na(ne)štěstí se do toho diplomaticky vložili Yuri a Nikolaj a celou situaci uklidnili."

"Niko - á, ten její ruskej Stín."

"Hm. Milý hoch."

"Znáte se?"

"O tom si popovídáme jindy. Kde jsem to… jo, aha. Daemoni se vrátili domů s nepořízenou, Junjin mohl zůstat se svojí milovanou adoptivní rodinou a já si mnul ruce, že jsem konečně našel chlapa, co jednou rozhodně změní historii."

"Takže jsi ho kontaktoval."

"Tak, tak." Hwang zvlnil rty v trpkém úsměvu. "V mé vizi byl Lordem s vlastní hlavou, žádná loutka v područí Rady. A vše se zdálo perfektní…! Jenže minulo sto padesát let a… ukázalo se, jak šeredně jsem se v něm spletl."

"Proč vlastně odešel?" hlesl Aron zmateně. "Bojoval přeci za to, aby s nimi mohl zůstat, tak proč Shinhwu opustil?"

"Žádný Lord se svému údělu nemůže vyhýbat věčně."

"Dříve či později tedy musel odejít?"

"Správně."

"A ty jsi doufal, že až se to stane, chopí se vlády jako ten tvůj zidealizovaný, revoluční superman."

"Když to podáš takhle, zní to to dost lacině," podrbal se Chansung rozpačitě pod uchem.

"Jenomže Junjin žádný superman není," zamumlal Aron a s povzdechem si přitáhl kolena k bradě. "Je jenom člověk." Přimhouřil oči proti slunečním paprskům, vnímaje že jej tmavovlásek nedůvěřivě pozoruje.

"Ty ho máš rád," pochopil Chansung nevěřícně. "Ale to přece… Jak?! Vždyť odsouhlasil tvoji likvidaci!"

"Já vím," ujistil ho mladší bez výrazu. "A co na tom? Sám jsi to řekl. Je jen loutka v područí Rady."

•••

"Jak se to proboha mohlo stát?!" zaúpěl Ren. "Já chápu, že můj démon je nadprůměrně pošahanej jedinec, ale že se zakouká do mýho daemona? No to už je vrchol!"

Minho a Kyuhyun účastně pokývali hlavami.

"Démoni se přece nepárují s daemony svých lidskostí…!"

Minho ukázal na Min Ha, co se o kus dál velmi vehementně snažil obejmout zavile se bránícího Zhoumiho, a věnoval Renovi pohled typu: "Říkals něco?"

"Ah, Min Ho je vůl, toho nemůžeš počítat!"

"To bych netvrdil," opáčil Kyuhyun a zabořil nos do knihy, kterou vytasil zpod svetru. "Tady se píše, že obecně jsou daemoni pro démony tím vůbec nejoblíbenějším zakázaným ovocem. A - cituji - jedná-li se o daemona, kterého s démonem svazuje magické pouto (viz démonova lidskost), bývá pokušení dvojnásobné."

"To s sebou ve volným čase běžně taháš příručky k teorii magie?" vykulil Ren oči.

"Plánuju si vzít Yesunga."

"Pravda, to spoustu věcí vysvětluje…"

"Co tu máme dál… hmm," Cho obrátil stránku a přelétl očima první tři odstavce. "Démonský zájem se úměrně zvyšuje s daemonovou atraktivitou… No tak to může být Aron naprosto v klidu," zašklebil se posměšně, načež zařval, když ho Ren začal nemilosrdně tahat za ucho.

Minho od peroucí se dvojice obezřetně ustoupil, ostřížím zrakem kontroluje druhé válčící duo (které právě doválčilo, protože Zhoumi před hrabětem prudce uhnul stranou a ten se natáhl na zem jak dlouhý, tak široký). Svraštil čelo. Vždycky bral Min Hovu (neopětovanou) náklonnost k Mimu jako projev jakéhosi přátelského dobírání, pouhopouhé legrace, jedinkrát ho nenapadlo zamyslet se nad tím z druhé strany. A přitom… vůbec by nebylo divu, kdyby…

"Minho?"

Tmavovlásek sebou překvapeně trhl a ještě překvapeněji se otočil k Andymu, který se sklopenýma očima rozpačitě přešlapoval za ním. Polkl. Instinktivně, zcela automaticky pozvedl ruku ke krku, na němž by se dnes - nebýt léčivého kouzla - byly vybarvily tmavé modřiny.

Změnu atmosféry evidentně vytušili i Ren s Kyuhyunem, kteří si rázem přestali škubat vlasy a zamotaní v krkolomném spletenci končetin tázavě přelétli zraky z Choie na Leeho.

Protože tohle bylo ale opravdu divné.

"Můžeme… si promluvit?" poprosil Andy. "O samotě?"

"Ovšem," přisvědčil Minho trochu prkenně, omluvil svým mladším kolegům (kteří na něj hleděli čím dál tím nechápavěji) a poklusem vyrazil za démonem.

Beze slova prošli téměř liduprázdným koridorem prvního patra. Na jeho konci se Andy zastavil a pokynul Minhovi ke dveřím prázdné učebny sociologie. Což vlastně byla jen nutná formalita, prakticky totiž ještě ani nepřekročili práh a on už se mladšímu hluboce, pokorně ukláněl.

"Omlouvám se. Omlouvám se za všechno, co jsem včera udělal, a taky za to, co jsem udělat měl, ale neudělal. Nechtěl jsem ti ublížit, přísahám, ale v tu chvíli jsem prostě… nemyslel. Odpusť mi to, prosím…"

"Vždyť není co. Vyprovokoval jsem tě," povzdechl si tmavovlásek. "No tak, Andy, to já jsem ten, kdo by si měl sypat popel na hlavu."

"Oba bychom měli."

"Dobrá, budeme se kát společně."

Staršímu zacukaly koutky. "To byl vždycky můj sen."

"No že? Jsme si prostě souzeni," zakřenil se Minho a roztáhl ruce. "Pojď sem, moje malé!"

"Moje velké a drzé!"

Se smíchem si padli kolem krku.

"Už se to nestane, slibuju," zamumlal Andy a zavrtal hlavu do ohbí Minhova krku. Chlapec jej pomalu, v zamyšlení hladil po zádech.

"Můžeme si teď promluvit o něm?"

"Ne. O něm nikdy mluvit nebudeme."

"Proč?" zamračil se Choi.

"Protože si z jistých důvodu přeju zapomenout, že vůbec kdy existoval," řekl černovlasý bezbarvě. "A velmi bych ocenil, kdybys tohle stanovisko respektoval."

"Ale co je na Kangtovi tak špatného?"

"Všechno."

"Díky za vyčerpávající odpověď," odfrkl mladší ironicky. "On je daemon, že jo?"

"Přestaň…"

"Je naživu?"

"Ne. A díkybohu za to."

"Kdy…?"

"Před šestapadesáti lety."

•••

"Minho," Eric pobledlého, vrávorajícího chlapce podepřel pod paží, "jsi v pořádku?"

Choi nejistě zvedl hlavu a přikývl. "Jen se mi trochu motá hlava… Půjdu chvíli na vzduch, jestli to nevadí."

"Samozřejmě. Zhoumi!" Vévoda mávl na Číňana, který nechal Junha Junhem a přispěchal k nim.

"Nepotřebuju doprovod," namítl tmavovlásek.

Daemon povytáhl obočí.

"K hranicím bariéry se ani nepřiblížím, přísahám."

"Ale - "

"A ty tu máš beztak něco rozdělaného," podotkl Minho a pokynul ke světlovlasému mladíkovi, jenž netrpělivě podupával nohou. "Z boje se neutíká. Ani z toho tréninkového ne."

A tak Mi nakonec ustoupil (po pětiminutovém kázání na téma, jak se má jeho Vyvolený venku chovat) a spolu s Erikem Minha vyprovodil ke dveřím tělocvičny.

Chlapec opustil hlavní budovu a vydal se na klidnou procházku po školních pozemcích. Den byl jako malovaný, bez jediného mráčku a na začátek března hřálo slunce s až překvapivou intenzitou. Minho jeho paprskům spokojeně nastavil tvář. Stačilo párkrát se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu a hned se cítil lépe.

Pár metrů od jezírka na severní straně areálu jím nenadále zacloumal mrazivý záchvěv. Otřásl se a přitáhl si mikinu blíž k tělu. Co to…? Nepohnulo se jediné stéblo trávy, vítr to tedy být nemohl. Zamračeně se rozhlédl. Nebýt toho, že mu ještě teď zimou drkotaly zuby, myslel by si, že se mu to jen zdálo…

Otoč se, zašeptal mu intuitivní hlásek v hlavě.

Poslechl ho. A zajíkl se leknutím.

Stál přímo za ním, ve své nádherné neskutečnosti, neslyšný jako ticho samo.

Eric, co není Eric.