Škola prokletých - 4. kapitola

"S rodiči se nestýkám… už asi šest let. Bylo mi dvanáct, když - dodnes nevím jak - zjistili, že potřebuju k přežití krev. Matka na mě hystericky ječela, že za syna odmítá mít krvežíznivou stvůru, a otec mi s kamennou tváří oznámil, že pokud v tom hodlám pokračovat, ať se pakuju. Jako bych měl na výběr!" zavrčel Siwon rozhořčeně. "Tak jsem šel. Šel jsem k tetě a strýci a všechno jim řekl. Samozřejmě, tvářili se překvapeně, ale vůbec to nebylo to překvapení smíšené… se znechucením. S úlevou jsem pochopil, že oni ve mně žádnou stvůru nevidí. Že pro ně budu napořád jejich milovaný synovec. A o to víc mě ranilo, když jsem si vzpomněl, jak příšerně reagovali mí rodiče." Na chviličku se odmlčel, než s úšklebkem pokračoval: "Nikdy nezapomenu na strýčkův brunátný obličej, když řval do telefonu na matku, jestli jí takovéhle chování k vlastnímu dítěti připadá normální. Druhý den se jim snažili domluvit oba, ale oni jakoby neposlouchali. A tak se teta naštvala a ukončila tu nesmyslnou debatu tím, že pokud hodlají trvat na tom, že už nejsem jejich syn, vezmou si mě k sobě a zažádají o poručnictví. To taky udělali a dostali souhlas. Takže já se nadobro přestěhoval k nim, rodičové se odstěhovali z města a přerušili veškeré kontakty se zbytkem rodiny. A než se zeptáš - ne, žádný další příbuzný o mé… zvláštnosti nic neví. Takže ani Minho, chápeme?"

"Jasně, nejsem pitomej," zabručel Taemin, jemuž Siwonův arogantní tón začínal pomalu ale jistě lézt na nervy. Ne, i kdyby se snažil sebevíc, někoho takového prostě litovat nedokázal.

Starší černovlasý se na něj jen uštěpačně ušklíbl, než s pozvednutým obočím vyzval druhého černovláska: "Tak, Kyu, jsi na řadě."

Kyuhyun však na jeho pobídku nijak nereagoval a dál zadumaně hleděl na barevnou okenní vitráž, plně pohlcen vlastními myšlenkami.

"Kyu?" tentokrát zkusil štěstí Taemin.

Oslovený mladík sklopil hlavu a povzdechl si. "Vím to od svých třinácti," promluvil tiše. "Jednoho dne jsem… ve škole zkolaboval a od té chvíle to šlo s mým zdravotním stavem z kopce. Rodiče obvolávali snad všechny nemocnice ve městě a okolí, ale žádný doktor nedokázal říct, co se mnou je. A já se zatím smiřoval s tím, že umírám. Umírám a nikdo neví proč.

A protože jsem věděl, že mi nic jiného nezbývá, začal to prostě brát jako fakt. Měsíc a půl jsem ležel doma, den ode dne mi bylo hůř a už jsem jen odevzdaně čekal, kdy to všechno konečně skončí. Jenže pak mě přišel navštívit jeden kamarád ze školy a… mě najednou osvítilo nebo co. Okamžitě jsem… věděl, co potřebuju a taky si to vzal. Zřejmě se mi tehdy i nějak samovolně povedlo použít na něj vliv, protože si pak vůbec na nic z toho nepamatoval.

Když jsem si celou tu situaci později znovu zpětně promítal, nemohl jsem tomu uvěřit. Pil jsem lidskou krev a ona mě uzdravila. Pil jsem lidskou krev a ona mi chutnala. Byl jsem šťastný a zároveň sám sebou znechucený. Vždyť… něco takového přece není normální. Co jsem vlastně zač? Když jsem ale viděl, jakou radost mé "zázračné uzdravení" udělalo rodičům, přestalo mě to trápit.

Dva roky bylo všechno v pohodě. Já se s pečlivou opatrností zhruba jednou týdně krmil krví nějakého předem vytipovaného spolužáka a naši byli, samozřejmě v naprosté nevědomosti o mé životu důležité potřebě, šťastní, že má "záhadná" nemoc neprojevuje žádnou snahu o návrat. Jenže… pak se všechno pokazilo. A naše rodinná idylka byla jednou provždy v tahu.

Ten den začal úplně obyčejně. Jako vždycky jsem se v půl páté vrátil ze školy domů, ale jen co jsem vešel, už jsem tušil, že je něco špatně. Máma seděla ztuhle v křesle, nepozdravila mě, ani se na mě nepodívala. Šel jsem k ní… a to jediné, co jsem stačil říct bylo: "Mami…?" Vyletěla z toho křesla jako šílená a vrhla se na mě… s nožem v ruce. Přitom pořád dokola zoufale ječela, ať… jí vrátím jejího syna. V tu chvíli zrovna dorazil táta, takže ji ode mě okamžitě odtáhl. Dlouho se bránila a vřískala, že… musí zabít tu zrůdu, co jim vzala jejich Kyuhyunnieho. Táta nechtěl nic riskovat, a tak ji radši odvezl do nemocnice. Skončila na psychiatrii.

Doufal jsem, že… že se to zlepší. Marně. Pomátla se. Doktor doporučil, abych se s ní pro své vlastní bezpečí nějaký čas nevídal. Dokud se alespoň trochu nezmírní ta její zarputilost mě… zabít." Kyu se smutně pousmál. "Už je to víc než rok, ale žádné zlepšení se neprojevuje. Takže když jsem doma já, musí být ona v léčebně.

Táta nechápe, co se s ní tak najednou stalo, nevědí to ani doktoři. A já vím jenom to, že se musela nějak dozvědět, že potřebuju k přežití krev a… neunesla to. Je pro ni jednoduší žít v představě, že Kyuhyun už není a na jeho místo se vetřel někdo cizí, než si přiznat, že její vlastní syn je… zrůda."

Taemin nesouhlasně potřásl hlavou a vzal Kyua za ruku. "To není pravda. Ty nejsi žádná zrůda. Nikdo z nás není."

Černovlásek na něj úkosem pohlédl. "Že ne? Tak co teda jsme? Co jsme doopravdy? A hlavně neříkej upíři, nikdo z nás přece nepociťuje hrůzu vůči křížům, svěcené vodě, kolíku, česneku, ani slunečnímu světlu."

"Já… nevím," přiznal Min neochotně a zamyšleně se kousl do rtu. "Vážně netuším."

•••

"Zbláznil ses? Vždyť dneska máme ještě trénink! Copak jsem sebevrah?" ozvalo se popuzeně ze společenské místnosti, kam měl Siwon zrovna namířeno. Musel se rozesmát. Tenhle Zhoumiho specifický "anti-sportovní" tón dokonale znal.

"Já nevím, proč se vůbec ještě snažíš, Minho," řekl se smíchem Donghae. "Jako bys nevěděl, že jediná sportovní disciplína, kterou Mi vykonává, je nakupování."

"Cože? Ono už se řadí mezi sporty?" podivil se Siwon a rozvalil se na pohovce.

Minho se na něj ušklíbl. "No jistě. Už skoro osmnáct let. Přesněji, od Zhoumiho narození."

Won se uchechtl a natáhl se po časopisu, který jeho spolužák právě zaujatě studoval. Vyšší mladík však mrštně uhnul na stranu a ještě stačil Siwona rázně dloubnout loktem do žeber.

"Jau! Sakra, chci jen vidět, co to máš!"

"Práci," opáčil Zhoumi klidně a otočil na další stránku.

Siwon se zatvářil nadmíru nechápavě. "Slovo 'práce' má v Číně jiný význam než u nás?"

"Co to meleš? Práce je prostě práce."

"Dobře, tak jinak. Číňani považují čtení časopisu za práci?"

Mi si mučednicky povzdechl. "Můžeš mi vysvětlit, co v hodinách děláš?! To jsi fakt nezaznamenal, že mi Yesung zaskládal lavici touhle kopou módních katalogů a pověřil mě výběrem oblečení na slavnost pro naši skupinu?"

Won, ačkoli moc dobře věděl, že vůči oslnivému kouzlu jeho osobnosti je Zhoumi až provokativně imunní, raději preventivně nasadil svůj odzbrojující úsměv. "Ehm, nooo…"

"Ale je super, že tím zaúkolovali tebe," zazubil se Donghae, zřejmě i ve snaze odpoutat pozornost svého momentálně nevraživého kamaráda od svého většinou vždy podivně apatického přítele. "První místo nejstylovější skupiny máme opět v kapse."

"To doufám," usmál se vyšší černovlasý. "A díky. Jsem rád, že tu aspoň někdo ocení mou snahu."

"Nech toho, miláčku," broukl Minho, přitulil se k Zhoumimu a počal mu prsty jemně přejíždět po hrudi. "Vždyť víš, že já si cením naprosto všeho, co děláš."

Zhoumi se potutelně usmál a položil svému příteli ruku na stehno. "Vážně? Takže kdybych dneska večer vypakoval Henryho…"

"Hmm," zavrněl mladší a upřel na něj svůdný pohled zpod závoje černých řas, "to nezní vůbec špatně…"

"Ne-ne-ne-ne-ne!" zakvílel Siwon, jediným prudkým pohybem Minha od Zhoumiho odtáhl a sevřel v železném objetí svých paží. I když tahle akce měla ve své podstatě jakýsi groteskní ochranitelský záměr, náhodnému přihlížejícímu se to mohlo spíš jevit, jakoby se starší Choi svého bratrance snažil uškrtit. "Co jsi to s ním provedl?! Ještě před rokem to bylo takové rozkošné a nevinné… A teď?! Měl jsem to tušit! To bych vás dva nikdy neseznámil!"

"Nevyšiluj," protočil Zhoumi oči. "Jestli sis nevšiml, tak vražedně roztomilý umí být pořád."

"Jen s tou nevinností to bude horší," neodpustil si Minho s úšklebkem.

Siwon se začal teatrálně ovívat rukou. "Ta čínská obluda tě normálně sprostě zprznila!"

"Hej! Já jsem pořád tady! A dej od něj ty pracky pryč!" zamračil se Mi, pleskl Wona přes ruce a přitáhl si Minha zpátky k sobě. "Moje!"

"Úchylná, nadržená a ještě k tomu i majetnická čínská obluda!" zabručel si Siwon pod (imaginární) vousy. "Nechápu, jak se mohl můj příbuzný dát dohromady s tebou!"

"No vidíš, a já si zas už asi deset let lámu hlavu nad tím, jak může být Minho tvůj příbuzný," opáčil vyšší černovlásek medově sladkým tónem.

Siwon dotčeně pohodil hlavou a prohrábl si vlasy. "Ještě si stěžuj! Kdyby nebyl, neměl by tak hezounkou tvářičku."

"A jsi si jistý tím, že je to tvoje zásluha?" rozesmál se Minho.

"No samozřejmě," zašklebil se Won. "Už jako mimino jsem toužil mít ve své blízkosti někoho stejně krásného jako jsem já. Nevěříš snad mým výjimečným schopnostem?"

Zhoumi se zakuckal smíchy. "V tom případě ti patří mé nejupřímnější díky, že jsi mi svým přáním stvořil tak dokonalého přítele."

"Tss. Věř, že pro tebe rozhodně - ," odtušil kousavě Siwon, umlčelo ho ale zapípání mobilu oznamující příchozí zprávu. Zamračeně vytáhl telefon z kapsy, avšak jakmile zjistil, kdo mu píše, zatvářil se nadmíru spokojeně. "Omluvte mě, pánové, musím vás opustit. Někdo," výmluvně zamával mobilem, "velmi naléhavě touží po mé společnosti."

"Vážně? A kdo?!" utrhnul se na něj Donghae. Z jeho hlasu zaznívala jakási dojemná směsice žárlivosti a naprostého zoufalství.

Avšak se Siwonem to ani nehnulo. Pouze do druhého zabodl svůj chladný, povýšený pohled a zasyčel: "Co je ti po tom?"

Haemu tváří prolétl zmučeně bolestný výraz, až žalostně připomínal zpráskaného psa. Minho si tiše povzdechl a pohladil Zhoumiho po paži. "Nepleť se do toho. Nemá to cenu," zašeptal. Moc dobře věděl, jak jeho přítele tohle Siwonovo chování irituje.

To samotný Won v něm však zřejmě nic nepřístojného neviděl. Věnoval všem třem nezvykle rozpustilý úsměv a triumfálně odkráčel z místnosti.

•••

"Minho?"

"Hm?" Tmavovlásek se na Zhoumiho tázavě zadíval.

Černovlasý se nejistě kousl do rtu. "Myslíš, že… by byl Siwon schopný začít si něco… s profesorem?" zeptal se opatrně.

"Eh…" zarazil se Minho a zůstal zkoprněle stát. "Teda… sám víš, že Siwon je schopný všeho, ale… copak je některý z profesorů tak… pitomý, aby si začínal se studentem?"

"Nooo, jeden návrh bych měl…"

"Ale, ale, neříkejte, že se vaše detektivní buňky vrátili z dovolené, Holmesi," rozesmál se mladší. "Tak na co jste přišel, smím-li se zeptat?"

"Vy přece smíte všechno, můj milý Watsone," pousmál se Zhoumi, načež s povzdechem odvětil: "Nemám pro to žádný důkaz, ale… neumím si jinak vysvětlit, proč se hodiny literatury změnily v souboj Heechulova a Donghaeho testosteronu."

"Heechul?" povytáhl Minho obočí. "Neřekl bych, že zrovna on je Siwonův typ. I když… nejsem si vlastně ani moc jistý tím, že Siwon vůbec nějaký vyhraněný vkus má… Ehm, a to to dávají tak okatě najevo?"

Mi zakroutil hlavou. "Vůbec ne. Teda aspoň ne na první pohled. Navedla mě k tomu vlastně spíš změna Heechulova chování k Donghaemu. Zničehonic k němu začal být… prostě odporný. A Hae, náš slušný a nekonfliktní Hae, mu to oplácí stejnou mincí. Hned mi bylo jasné, že to nebude jen tak. No a postupně jsem navíc vypozoroval, že Heechul a Siwon po sobě pokukují tak nějak… jinak a hlavně mnohem víc než dřív."

"No jo, to ale přece ještě nemusí znamenat, že spolu spí," namítl tmavovlasý, otevřel dveře tělocvičny a nechal Zhoumiho vejít jako prvního.

"Máš pravdu, nemusí. Ovšem nezapomínej, že mluvíme o Siwonovi," odvětil uštěpačně starší, načež až podezřele rychle zmizel v nářaďovně.

"Hele, ať už je Siwon jakýkoli, pořád je má rodina, tak si ten jízlivý tón laskavě odpusť," houkl Minho dost hlasitě, aby ho mladík ve vedlejší místnosti zřetelně slyšel. "Nějak nepobírám, jak jste vy dva mohli být na základce nejlepší kámoši."

"Omyl. My jsme pořád," ozvalo se tlumeně z nářaďovny. "I když to tak asi často nevypadá…"

"Často? Pořád!"

"Máme se Siwonem holt velmi specifický vztah."

"Jo, to bude - ," ušklíbl se Minho, ale nedořekl. Zůstal překvapeně hledět na Zhoumiho. "Myslím, že Yesung neříkal nic o tom, že budeme potřebovat žíněnku."

Mi na to nijak nereagoval, nerušeně dotáhl žíněnku až před Minha, posadil se na ni a poklepal rukou vedle sebe. Samozřejmě při tom nezapomněl na tváři vykouzlit jeden ze svých nejneodolatelnějších úsměvů.

Tmavovlásek se však zatvářil nezvykle obezřetně a o krok od něj ustoupil. "Bojím se tě."

"Pročpak?" zeptal se Zhoumi s hranou nechápavostí a zatvářil se jako nevinnost sama. "Myslel jsem jen, že bychom si mohli dát takovou… menší předehru před hlavním večerním aktem."

"Tady?" povytáhl Minho obočí. "Na žíněnce?"

"Vypadá pohodlně," zazubil se černovlasý.

"Jo, ale za tři minuty nám oficiálně začíná trénink."

"No, ale Yesung chodí vždycky pozdě…"

Minho si s povzdechem přeložil ruce na prsou. "Víš, že si občas připadám jako tvoje šukací panenka?"

Zhoumimu se zablýsklo v očích, chytil mladšího za boky a bez větší námahy jej stáhl pod sebe. "Ještě řekni, že se ti to nelíbí," zavrněl mu do ucha, než se hladově vrhl na jeho rty. Obkroužil jazykem jejich konturu a jemně zatlačil, aby si tak vyžádal vstup dovnitř. Minho nic nenamítal, sám svým jazykem pohnul proti tomu jeho, čímž si od staršího vysloužil spokojené zamručení.

Mi ještě hodnou chvíli věnoval pozornost tmavovláskovým rtům, než se kousavými polibky vydal k jeho klíční kosti. Minhovi z hrdla unikl tichý, slastný sten. Zabloudil rukama pod tričko staršího mladíka a labužnicky si vychutnával ten blízký kontakt s horkou kůží Zhoumiho dokonalého, štíhlého těla.

Černovlasý se vrátil zpět k tváři mladšího, jemně rty přejel přes jeho čelist a bradu, aby se jimi následně mohl znovu přitisknout k těm Minhovým. Aniž by přerušil polibek, sklouzl prsty k lemu jeho kalhot. Stačila vteřinka, aby mu rozepnul pásek, pak poklopec…

"Jestli hodláte pokračovat v započaté činnosti, nebudu vás rušit."

Minho zděšeně zaječel a prudce ze sebe shodil Zhoumiho, který se s hlasitým zaúpěním praštil hlavou o zem.

"Au! Nemůžete o sobě dávat vědět nějak míň… nebezpečně, pane profesore?!"

Yesung se ušklíbl. "Buď rád. Taky jsem mohl zůstat úplně zticha a sledovat, jak daleko až hodláte zajít."

Zhoumi pozvedl jedno obočí. "Vy se vážně nezdáte," hvízdl a začal se sbírat z podlahy.

"Máš nějak moc elánu, hochu. Myslím, že tě pošlu zaběhat si tři kolečka kolem školy, co ty na to?"

"Chcete mě zabít?!" Černovlasý se s bolestnou grimasou chytil za hruď, jakoby se o něj pokoušel infarkt.

"Já? Tebe? Neblázni!" rozesmál se Yesung. "Na to by mi tvé drzé poznámky v hodinách až příliš chyběly."

"Ach! Jsem nesmírně šťasten, že si muž jako vy uvědomuje mou nenahraditelnost," zazubil se Mi a předvedl elegantní úklonu.

Minho, který už se taky úspěšně sesbíral z žíněnky a poupravil tu část oblečení, kterou z něj měl jeho přítel v plánu svléknout, jen nevěřícně kroutil hlavou. On sám se ani zdaleka neuklidnil natolik, aby jeho tváře opustila ta protivně usvědčující červená barva, zatímco Zhoumi se přidrzle a bezstarostně baví s Yesungem, jako by se nic nestalo…! Rozmrzele zauvažoval, jestli se vůbec ještě někdy bude moct jejich profesorovi magie podívat do očí, aniž by při tom nezrudnul jako rak. Když si ale všiml, že se na něj Yesung usmívá tím svým oblíbeným pokřiveným úsměvem à la je-mi-jasné-že-to-celé-byl-Zhoumiho-nápad, naznal, že to možná celé vidí moc pesimisticky.

"Tak jo, ukliďte tu žíněnku, ať můžeme začít."

Oba mladíci tedy vzali onu velkou modrou podložku každý za jeden konec a odnesli zpátky do nářaďovny.

"Siwon má pravdu," zabručel Minho, když žíněnku pokládali na určené místo vedle dalších druhů sportovního náčiní. "Ty jsi nadržená čínská obluda."

Zhoumi se rozesmál a neodpustil si při odchodu plácnout mladšího po zadku.