Škola prokletých - 42. kapitola

"Budou linky?"

"Ne."

"Sooyoung!"

"Ne."

"Slíbilas mi to!"

"Nic jsem ti neslíbila!"

"Ah! Já věděl, že mám říct Yesungovi!" zabručel Minwoo mrzutě. "Hyukie!"

"Ano?" zívl Eric, za což si od maskérky Sooyoung vysloužil výchovný políček tubou od make-upu.

"Yesung umí skvělý linky, že jo?"

"Úplně precizní."

"Takže souhlasíš…?"

"Ne."

"Ale no tak!" mlaskl Lee. "Tentokrát se neženíš…!"

"Ale ani nejdu šlapat chodník."

"Tím naznačuješ, že pánové - echm, echm, Min Hova žena - s linkami vypadají jako štětky…?"

"Ne, tím naznačuji, že já s linkami vypadám jako štětka. Luxusní, ale štětka. Hotovo, Soo?"

Hraběnka poodstoupila o dva kroky, kriticky si Erika prohlédla zepředu, zleva i zprava a hrdě ho poplácala po tvářích. "Jste nechutně dokonalý."

Černovlasý se na ni široce zazubil.

"No nic," Sooyoung sbalila svoji malou (velkou) zkrášlovací laboratoř, "půjdu zkontrolovat, jak si Jessica vede s Hyesungem… Uvidíme se v sále, oppa. A chraň vás bůh, jestli tomu obličeji na svým obličeji zkřivíte jediný tah!"

"Pozná to?" sykl Mun, jen co za brunetkou zapadly dveře.

"Ani hovno," odtušil Minwoo, zvedl se z křesla a Erika, který si před zrcadlem nejistě uhlazoval perfektně nažehlené klopy obleku, s úsměvem objal kolem pasu. "Přestaň, neslyšels ji snad? Jsi do-ko-na-lý."

Vévodův odraz mu usmání rozpačitě oplatil. "Cítím se v té bílé trochu nesvůj."

"Co máš proti bílé?"

"Vůbec nic. Bílá je super. Jen ne v takovém množství, ehm…"

"Naopak! Konečně s Hyesungem ukážete svoje skutečné barvy. Proč by měl on být věčně bílý a ty černý, když je to přesně obráceně?"

"Nepřeháněj," zamumlal Eric a pohladil mladšího po hřbetu ruky.

Minwoo cosi nesrozumitelně zabručel, načež se k příteli přitiskl pevněji a hlavou se opřel o jeho záda. Unaveně vydechl. "Jung Hyuku?"

"Hm?"

"Ty víš, že pro mě znamenáš všechno, viď?"

Černovlasý svraštil čelo.

"Ať už se stane cokoli," Lee se na moment váhavě odmlčel, "slib mi, že na to nezapomeneš."

"Minwoo, co -?"

"Slib mi to."

"Slibuju," přisvědčil Eric zmateně. "Ale trochu mě děsíš… Děje se něco?"

Rudovlasý se nadechl, pak ale zavrtěl hlavou a až podezřele rychle se od vévody odtáhl. Najednou měl, zdálo se, hrozně naspěch. "Měl - měl bych si radši ještě jednou pročíst ten úvodní proslov," zadrmolil a vzápětí už s provinilým úsměvem bral za kliku. Jako by se bál, že pokud tu s Erikem setrvá ještě o vteřinu déle, prozradí, co tak okatě přešel mlčením.

Udivený Mun zůstal za jeho kvapně se vzdalujícími zády konsternovaně hledět, dlouhého trvání však jeho od ničeho k ničemu vedoucí zahloubání nemělo. Do pokoje totiž vstoupil Andy a okouzleně si Jeho Výsost v bílém obleku prohlédl od hlavy až k patě.

"Buď, prosím, nehorázně originální a řekni, že vypadám jako debil," požádal ho Eric suše.

Mladší pozdvihl obočí, avšak bez námitek poslechl: "Vypadáte jako debil."

"Díky."

Andy si s ušklíbnutím poupravil oranžovou kravatu, načež tázavě přikročil k zádumčivému vévodovi. Položil mu ruku na rameno. "Děje se něco?"

Ne. Ano. Nemám zdání. Jak by taky mohl, když tutéž otázku položil Minwooovi a nedostal na ni odpověď.

"To Minwoo," vzdychl. "Chová… chová se divně."

"Jak divně?"

"Jako by měl z něčeho strach…" Eric se zamračil. Trpká pachuť přítelovy anonymní bázně se mu výsměšně lepila na patro. "Cosi přede mnou tají."

"Tají? A Minwoo? Před vámi?"

"Zvláštní, co?"

"Hmm…" Andy se zamyšleně zadíval na jejich nesourodé odrazy v zrcadle. Pohled k popukání, vskutku. On, ve svojí všední obyčejnosti, se vedle skrznaskrz perfektního Erika vyjímal jako pěst na oko. Jako směšně nevhodná existence.

Která však směšná ani nevhodná rozhodně nebyla.

"Ať už jde o cokoliv, vyřešit to můžete zítra," broukl a usmál se. "Nesmíte si přidělávat zbytečné starosti, dnešek je váš den."

"To byl před sto lety," opravil ho Mun. "Tohle je… už jen nutná formalita."

"Neříkejte to před Hyesungem. Vyrazí s vámi dveře."

"Jo? Já myslel, že je děsně nad věcí…"

"Tváří se tak, ale ve skutečnosti se těší jako malá holka."

"Ale to je rozkošné! Pro vydírání jak dělané!"

Andy vyprskl smíchy.

"Co?"

"Nějak si neumím představit, jak vydíráte Hyesunga. Pardon."

"Nepodceňuj mě!" ohradil se teatrálně Eric a vyšpulil ret jako umíněné děcko. "Až sesbírám dostatek inkriminujících materiálů, zničím ho!"

"Můžete specifikovat 'dostatek'?"

"…"

"No?"

"To teď přeci vůbec není podstatné!"

"A-ha."

"Věř mi, Andie!"

"Možná příště."

"Kruci."

Sun Ho vzal Erika s úsměvem za ruku a naznačil, ať se k němu otočí čelem. Pár chvil jejich spojené dlaně tiše pozoroval.

"Občas si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych… kdybych tehdy důkladněji zvážil vaši nabídku a nesouhlasil."

"Jenomže," vévoda jej letmo pohladil po tváři, "ty jsi udělal přesný opak. Zatvrzele jsi mě přesvědčoval, že si Hyesunga musím vzít, pamatuješ?"

"Protože jste si souzeni." Z Andyho hrdla se vydralo suché, hořké zasmání.

"Protože jsme si souzeni, ano… Nebo už si to nemyslíš?"

"Na tom stejně nezáleží," shledal mladší a ochotně schoulil do Erikovy horké náruče. Pro něžný polibek na tvář rozkošnicky přivřel oči. "I kdybych chtěl sebevíc… Teď už ne."

•••

Nepříjemně škrobená atmosféra načančaného, veskrze šlechtického shromáždění vzala nenávratně za své se čtvrtou větou Minwooovy působivé řeči. Po ní se totiž milý hrabě podíval na své přátele, oni na něj a pak celých pět šestin Shinhwy hystericky vybuchlo smíchy.

Momentálně to tedy v sále vypadalo tak, že Eric protáčel na parketě Yesunga, Min Ho pro změnu Arona, Key, Jessica a Sooyoung o čemsi nadšeně diskutovali s Emmou a Edith, Kyuhyun a Nichkhun na svoje poměry podezřele družně okupovali jeden ze stolků s občerstvením, Minwoo poletoval kolem Minha, vévoda Mun starší se kamsi vypařil s Dongwanem, Changminem a Lee Byung Hunem, pročež se je Jonghyun a Andy vypravili nenápadně hledat a Hyesung za podpory svojí drahé tchyně dělal garde Byung Hunově nabručené manželce. (No, a potom tu samozřejmě byly ještě davy a davy dalších démonů oděných podle určeného oranžového dress codu, ale ti nás vůbec nezajímají, tudíž se jimi ani blíže zabývat nebudeme.) Ve všem tom mumraji si proto nikdo bezprostředně nevšiml, že se Zhoumi vytratil na liduprázdnou terasu.

Zavřel za sebou prosklené dveře a zhluboka se nadechl voňavého večerního vzduchu. Usmál se. Opřený o zábradlí vyhlédl do tiché zahrady. Temné, dlouhé stíny stromů se plazily po trávníku a majestátní pekelní pávi se mezi nimi lenivě proplétali. Ve světlech lamp zářilo jejich stříbrné peří jako stovky diamantů.

V sále utichly poslední tóny rytmické taneční melodie a kapela plynule navázala na pomalejší skladbu. Pod širým nebem se hudba mísila s rozpustilým ševelením větru.

"Smím prosit?" ozvalo se nenadále těsně vedle Miho ucha.

Číňan nadskočil leknutím. Bezděky ucouvl o dva kroky vzad a vytřeštil na culícího se Junjina oči. A když se po pár vteřinách relativně vzpamatoval z prvotního šoku, vysmekl mu ukázkovou, devadesátistupňovou úklonu. "V - vaše Výsosti."

"No neříkal jsem to? Že až se znovu setkáme, budeš toho o mně vědět víc, než já sám?" zasmál se Park a pak mladšímu dvěma prsty něžně nadzvedl sklopenou bradu. "Pro tebe žádná Výsost," podotkl s úsměvem.

Zhoumi se tedy důstojně narovnal, opětoval Junjinovi přímý pohled - a vzápětí rozpačitě přešlápl na místě. Beztak byl rudý až na zadku. Kruci.

"Nebylo by lepší použít hlavní vchod?" odkašlal si a nedůvěřivě pokynul ke dveřím do sálu.

"Nejdu dovnitř."

"Ne?" podivil se Mi. "Tak proč ta kravata?"

Junjin shlédl ke svojí oranžové vázance a mávl rukou. "To je maskování. Nechci budit zbytečnou pozornost."

"Ehm, upřímně, myslím, že pozornost byste budil tak jako tak…"

"Jo, pravda…"

Ušklíbli se na sebe.

"Ale jestli jste nepřišel na oslavu, tak proč tedy?"

"Protože jsem věděl, že tu budeš ty," opáčil Jin, jako by se nechumelilo.

"To zní jak z lacinýho romantickýho filmu," zabručel Zhoumi. Vážně, k dokonalé kýčovitosti už jen scházelo, aby na ně začaly pršet okvětní lístky. Nebo konfety. Jo, konfety by byly vtipné…

Ale nestěžoval si. To zase ne.

"Jednou začas neuškodí být laciný a romantický," ujistil ho Junjin a natáhl k němu ruku. "Tak co? Zatančíme si?"

Mi mu namísto odpovědi nejistě nabídl svoji dlaň a usmívající se Junjin jej objal kolem pasu. Bylo to objetí tak pevné, hřejivé a nekompromisní, až mladšímu na okamžik vyrazilo dech.

Mlčky, bez jediného slova, se nechali unášet rytmem hrající skladby. Ta melodie byla Zhoumimu povědomá, nepochyboval, že zná její název i autora, momentálně však nebyl s to si vybavit málem ani vlastní jméno. Na to byl Junjinův pronikavý pohled přespříliš rozptylující -

"Tak to mě těší," zazubil se Park.

"…"

"Že tě tolik rozptyluju."

"Ha?!" Číňan vyčítavě srazil obočí. "A to si říkáte gentleman? Přestaňte se mi laskavě hrabat v hlavě!"

"Ale když ty nejsi vůbec sdílný…!"

"Máte fakt krásný úsměv."

"Ah. Díky."

"A nesmírně mě těší váš zájem, ale…"

"Ale?"

"To, jak si mě prohlížíte, je poněkud děsivé."

"Děsivé?" znejistěl brunet.

Mi přikývl. "Vypadá to, jako byste mě svlíkal očima. A to dost… nepokrytě."

"Jo tohle… Promiň, reflex."

"To jakože svlíkáte očima úplně každýho?" podivil se mladší.

"Ne, jenom tebe. Zato při každé příležitosti."

"Ehm, a o kolika z nich asi nevím…?"

"No…," Jin se zamyslel, "o spoustě. Jsem strašně šikovný stalker," pochválil se.

"A já se vás bojím," oznámil mu Zhoumi suše.

Hudba dohrála. Junjin si s odzbrojujícím úsměvem přitáhl ke rtům Miho ruku a galantně ji políbil. Mladík se nervózně zachichotal.

"MiMi?"

"Ano?"

"Směl bych na tebe mít ještě jednu prosbu?"

Černovlásek pokrčil rameny. "Oč jde?"

Park sáhl do vnitřní kapsy černého saka a vytáhl malou dárkovou krabičku. "Mohl bys to uložit někam mezi tu kopu darů, co leží v rohu na stole u vchodu?"

"Jak víte…?"

"Už jsem pár takových sešlostí navštívil. Jejich základní uspořádání je pokaždé stejné."

Zhoumi se s rozpolceným pocitem zadíval na krabičku v Lordově dlani. Byla zabalená v lesklém bílém papíře a převázaná - jak taky jinak - oranžovou stuhou.

Svraštil čelo. Ačkoli to od Junjina pokládal za krásné synovské gesto, přesto na něho padl svíravý, těžko definovatelný smutek. Povzdechl si. "Doopravdy jim ji nechcete dát sám?"

Mužova ústa zbrázdil trpký úsměšek. Odevzdaně zavrtěl hlavou. "Na to nemám dost odvahy," hlesl a po krátkém zaváhání Mimu krabičku podal. Tvářil se přitom téměř kajícně. "Prosím tě."

Číňan dárek pro Munovy bez řečí schoval do kapsy vlastního saka. "Mám jim povědět…?"

"Ne. Vůbec se o mně nezmiňuj."

"Hyesung by byl rád…"

"Já vím. Jenže…" Z Parkova pokusu o úsměv vyšel bolestný škleb. "O to by to bylo horší."

"Neřeknu jim ani slovo," zavázal se Mi.

 

•••

"MiMi!" Min Ho chňapl zaskočeného daemona za loket. Blýskl po něm lišáckým úsměvem. "Tak co? Musím to z tebe páčit nebo budeš mluvit sám…?"

Číňan zmateně nakrčil čelo. "O čem bych -?"

"O svém tajném rande na terase přeci."

Zhoumi na něj vytřeštil oči a poplašeně se ujistil, že není v doslechu nikdo nepovolaný. Nebyl. "T - tys nás -?!"

"Já ne. To Aron."

"Kruci." Zhoumi se hryzl do rtu.

"Jo. Fakt by mě zajímalo, jak si to u něj vyžehlíš," ušklíbl se Min Ho.

Rozpačitý Mi vyhledal ve všudypřítomném davu svého rudovlasého daemonského kolegu. Když ho spatřil vesele křepčit na parketu po boku vévody Muna, hluboce si oddychl. "Nic žehlit nemusím. Jsme si dokonale kvit."

"Vaše politika? Bias za biase?"

"Přesně tak."

Choi se smíchem zavrtěl hlavou. "Tak co ti Junjin chtěl?"

Mladší sáhl do saka a ukázal démonovi ozdobnou krabičku. Ten se zatvářil zmateně.

"Požádal tě o ruku?"

"Ne, ty vole," protočil Zhoumi panenky. "To je dárek pro ně." Načež se oba co možná nejnenápadněji zadívali Munovic směrem.

"Móc pěkné," zabručel Min Ho sarkasticky.

"Přestaň. Vždyť je to od něj milé!"

"Milejší by bylo, kdyby jim svůj dárek předal osobně."

"No… jo," připustil Mi, "ale… na jednu stranu ho chápu."

"Ovšem. Kdyby se tu ukázal, Eric by ho vynesl v zubech. A při té příležitosti mu možná i ukousl hlavu." Hrabě lhostejně pokrčil rameny. "Za to si ale chlapeček může sám."

"Copak se ti po něm ani trochu nestýská?"

"Je to nevděčnej parchant, Zhoumi. Mělo by se mi snad po někom takovém stýskat?"

"Ne. Nemělo. Ale stýská."

Min Ho si povzdechl. "Vychovával jsem to, sakra. Podplatil vedení, abych to dostal na Akademii. Obrečel jsem, když mě to přerostlo…! Ach jo."

"Mám chuť tě obejmout, věříš?"

"Jo? Já mám chuť dát si pár facek - moment, obejmout?"

Připlížili se ke stolu, zaskládanému dárkovými krabicemi. "Dělej, kryju tě," sykl tmavovlasý, předstíraje nenadálý zájem o vzor na balicím papíru největší z nich. "Ale to objímaní by mě -"

"Pozdě. Moment sentimentality je v tahu," odtušil Zhoumi a zasunul krabičku mezi dva nejbližší dárky. Byla svou skrovnou velikostí poněkud nápadná a on nemínil riskovat, že si jí nějaký všetečka všimne dřív, než to bude nezbytně nutné. "Hotovo, díky."

"Ale já se chci objímat!" zafňukal Min Ho.

"Dej pokoj."

"Ale -!"

Daemon však Choiovy nářky ignoroval a znepokojeně pokynul k Aronovi. "Co když mu poví, že ho tu viděl?"

"Mé americké zlatíčko je velice taktní," ujistil ho démon klidně. "Obzvlášť co se Erika týče. Nezmíní se před ním o ničem, co by vévodovi zkazilo celý večer a následný půlrok k tomu."

"Uf."

"Copak? Bál ses, jak mu vysvětlíš svoje okatý flirtování?"

"Já s Junjinem neflirtoval!" prskl Zhoumi, rudý jako rak. Uraženě oddusal od vychechtaného hraběte, rozhodnutý nepromluvit s ním už ani slovo, záhy ale vzal své ukvapené předsevzetí zase zpátky. "Hele… můžeme si promluvit?"

Mladíkův tón přiměl Min Ha okamžitě zvážnět.

"Teda… no, asi není vhodná doba… ani místo…"

"Na terase je pořád prázdno, pokud vím," podotkl starší.

Mi zaváhal, pak ale kývl a s Min Hem za zády vyklouzl ze sálu. Obezřetně se uklidili do jednoho ze stinných koutů, kam na ně prosklenými dveřmi nebylo vidět.

"Tak? O co kráčí?"

"O Minha. A o tu Chansungovu vizi."

"Ona souvisela s Minhem?"

"Uhm… dá se to tak říct…"

Hrabě udiveně svraštil čelo.

"Vůbec to nebude dávat smysl," upozornil ho předem daemon. "Chansung viděl Minha před velkým zrcadlem - což samo o sobě určitě něco vypovídá, jenomže nevíme co. Zavolal na něj, Minho se otočil a… měl stříbrný oči."

"Stříbrný oči?"

"Tak to Chansung popsal," přikývl Zhoumi. "Byly stříbrný a zářily. Nikdy dřív nic podobnýho neviděl."

"Ještě něco?"

"Jo. Když se podíval do toho zrcadla, už to nebyl Minho."

"Nebyl…?"

"Před zrcadlem stál pořád on, ale v něm se odrážel Eric."

"Eric?" Min Ho měl dnes evidentně opakovací den.

"Hm. Anebo někdo, kdo jako Eric vypadal."

Tmavovlasý zbledl jako stěna.

"Ty víš, co to znamená?" vyhrkl Číňan.

"Je to podivné, že?" zamumlal démon, myšlenkami docela jinde. Usmál se na Miho způsobem, z něhož by i tomu nejotrlejšímu člověku přeběhl mráz po zádech. "Omluvíš mě?"

A než stačil mladík otevřít pusu, byl ten tam.

•••

Prokličkoval mezi tančícími páry, poněkud neurvale odpálkoval Changmina (no vida, tak se nakonec našel!), který s ním zjevně toužil cosi velice neodkladně probrat, nato nedůvěřivě zašilhal po Simonu Munovi, jenž právě nadmíru neformálně hovořil s Yesungem (ne, že by pochyboval o jeho neochvějné heterosexualitě, avšak pravdou bylo, že v posledních letech se Erikův otec zapomínal s mužskými až podezřele často), a už bral svoji nic netušící lidskost za zápěstí.

Minho nadskočil leknutím.

"Hned ti ho vrátím," ubezpečil Min Ho překvapeného Minwooa, a aniž by se na Minha podíval, nekompromisně ho odtáhl pryč ze sálu.

"Au! Min Ho, to bolí!" Chlapec se marně pokoušel vykroutit z démonova železného stisku. Nepovolil ani o píď.

Hrabě jím smýkl do salonku nalevo od schodiště a rázně za sebou zavřel dveře. Místnůstka se ponořila do tíživého ticha.

"Dovol, abych tvojí krásné sklerotické hlavičce připomněl," promluvil Min Ho konečně, "že tvůj démon - tedy já - je shodou okolností taky démonem mrtvých."

"To přeci vím," zamračil se Minho.

"Vážně?"

"Vážně."

"V tom případě mi vysvětli, proč jsi se se zjištěním, že umíš komunikovat s mrtvými, nesvěřil mně?"

Tmavovlásek se zatvářil jako provinilý školák, co nepřinesl domácí úkol. Sklopil oči k podlaze. "Nemusíš vědět všechno," zabrblal trucovitě.

"Jenže zrovna tohle je docela podstatné, nemyslíš?"

Minho mlčel.

"Jak dlouho už ho vídáš?"

"Koho?"

"Neprovokuj," ucedil starší vztekle. "Jak dlouho už vídáš Muna Junghyuka?"

"Skoro… dva měsíce. Od toho dne, kdy jsi nás ve městě seznámil s Andym."

"Kdo o tom ví?"

"Kromě tebe?" Minho na moment zaváhal. Tahat do toho Naylu přeci není nutné… "Nikdo."

"Opravdu?"

"Kdo by mi asi tak věřil báchorku o vévodově zavražděné lidskosti, hm?"

Hrabě přimhouřil oči. "Odpusť si ten tón."

"Ježiši, proč jste z toho chlapa všichni tak hotoví?!" vybuchl mladší. "Proč jste tak skálopevně přesvědčení o jeho bezchybnosti, co?! Asi tě šokuju, ale on není bůh…!"

"Zajímavé. Kdy přesně jsi začal na Erika žárlit…?"

"Nežárlím na něj!"

"No vůbec ne," zašklebil se Min Ho ironicky. "V první chvíli jsem myslel, že z tebe mluví on, ale… kdepak, Junghyuk je v tom úplně nevinně."

Chlapce upřímně zarazilo to slovní spojení, jaké jeho démon použil. Z jeho úst totiž vůbec nevyznívalo jako metafora. Že z tebe mluví on… Jak by ze mě mohl mluvit Junghyuk?

"Co máte v plánu?" houkl hrabě.

Minho zatěkal pohledem za Min Hovo rameno, odkud na ně se semknutými rty nervózně pohlížel Junghyuk. "Nic," hlesl chabě.

Min Ho zavrčel a udeřil pěstí do zdi vedle hochovy hlavy. Tmavovlásek se přikrčil.

"Tak ještě jednou. Co," starší se přezíravě ohlédl a zabodl oči přímo do místa, kde stál duch. Zda jej skutečně viděl nebo jen cítil jeho přítomnost, nedokázal Minho dost dobře odhadnout. "Máte. V plánu?"

"A co je ti po tom?!" štěkl mladší roztřeseně. Chtěl odsud pryč. Bál se. Min Ho, jeho vždycky tak miloučký Min Ho, ho děsil. A proč? Protože se opovážil (a to jen teoreticky) ukázat prstem na Erika.

Démonova tvář potemněla. "Varuju vás. Jestli Erikovi ublížíte - jakkoli - ublížím já vám. Oběma."

Junghyuk nasucho polkl a spěšně ucouvl o dva kroky.

Jako by Min Ho čekal jen na to, až bude Mun z doslechu, naléhavě se sklonil ke svojí lidskosti. "Nezahrávej si s mrtvými, Minho," zašeptal. "Ty netušíš, čeho jsou schopni -"

Mladší se suše, skřehotavě zasmál. "Skončil jsi?" Vysmekl se ze zajetí démonových paží a rozčileně odrázoval ke dveřím.

"Vrať se!"

"Nebo co?" odsekl Minho. "Zabiješ mě?"

Min Ho ztuhl. Facka by bolela míň. Beze slova sledoval, jak chlapec mizí v chodbě, a pak s nešťastným povzdychem klesl do podřepu. Hlavu schoval v dlaních.

"Zmiz, prosím tě," unaveně požádal tiše setrvávajícího Junghyuka. Přízrak poslechl; v příští vteřině nebylo po jeho přítomnosti ani památky.

A Choi si povzdechl podruhé. Zavřel oči, okolní svět nechal utopit ve tmě. Minuta absolutního osamění byla blahodárná a skličující zároveň.

"Min Ho?"

Vzhlédl. Jonghyun na prahu rozpačitě svíral kliku a teprve když zachytil démonův pohled, odvážil se vstoupit.

"Potkal jsem Minha," zamumlal nejistě. "Je… je všechno v pořádku?"

"Tajemství by se měla zakázat," opáčil na to mrzutě hrabě. "Jsou s nimi jenom problémy."

"Někdy ti tajemství může zachránit život," podotkl Jonghyun jemně.

Konkrétně.

Omluvně.

Podívali se na sebe.

"Kdyby nebylo tajemství, nebylo by třeba ohlížet se na následky," namítl Min Ho.

O tom s ním starší nepolemizoval.

"Hádám, že o tomhle tajemství nic nevím."

Tmavovlasý přikývl.

"A že ty mi o něm ani nepovíš."

"Promiň."

Jonghyun se pousmál. "Týká se buď Yesunga, nebo Erika," usoudil věcně. "Kvůli nikomu jinému bys tolik nevyváděl."

"Občas zapomínám, jak dobře mě znáš," žasl Choi a vyloudil na rtech náznak úsměvu.

"Občas to není na škodu," pokrčil Kim rameny. "Jo, a mimochodem, ten první se po tobě shání."

"Má neobyčejně nezávislá žena? Doopravdy?"

"Ano. Ale neříkej mu, že jsem ti to řekl. Skalpoval by mě."

Min Ho se smíchem vstal, uhladil si nakrabacený oblek a zamířil ke dveřím. Když se míjeli, vzal jej Jonghyun na moment za ruku.

"Kdyby cokoli, jsem tu pro tebe."

"Já vím," šeptl mladší vděčně.

•••

Žádné drama se ale nekonalo. Minho pochopil, že přestřelil, Min Ho pochopil, že přestřelil. Takže ačkoli se po zbytek večera zdvořile ignorovali, nikdo o jejich nehezké hádce nepojal vážnější podezření.

Oslava oficiálně skončila v jednu ráno. Rozjívené jedince v podroušeném stavu úspěšně vypakovali do půl druhé a náruživého Minwooa vyhodil Zhoumi ze dveří svého a Minhova pokoje přesně za minutu dvě. Nato se celé sídlo Munových pohroužilo do ospalého ticha.

Po osmé ranní se nocující hosté i stálí obyvatelé domu začali trousit na snídani. Zívající, s kruhy pod očima a kručícími žaludky. Nejsvěžejší ze všech byla Nayla, která včerejšek prakticky kompletně prospala a nyní si v rohu jídelny labužnicky pochutnávala na slíbeném lososovi. Když ji Eric s přáním dobrého rána podrbal za ušima, spokojeně zavrněla.

Cinkání sklenic a talířů splývalo s veselým hovorem, kolem stolu vládla uvolněná atmosféra, prostě ráno jako malované. Do okamžiku, než k vévodovi uctivě přistoupil zasmušilý majordomus a o čemsi svého pána polohlasně zpravil.

Eric přikývl a poděkoval mu.

"Zdá se, že máme návštěvu," konstatoval suše. "Imová, Hwang, Kim, jejich nohsledi a Lordova rada stepují u brány a žádají o audienci."

Zhoumi se zakuckal douškem jablečného džusu. Aron a Min Ho se zamračili. Grace a Simon si vyměnili znepokojený pohled. A všichni ostatní ztichli jako pěny.

"Ale tu diskrétnost jim musíme připsat k dobru," ušklíbl se Andy. "Že počkali, až bude po oslavě."

Sooyoung, Emma a Kyuhyun jako na povel vystartovali ze židlí, Hyesung je však mávnutím ruky zadržel.

"Nenechte se rušit od snídaně."

"Vyřídíme to," usmál se Eric a pokynul zbytku Shinhwy. "Pánové?"

Když pětice mužů opouštěla jídelní sál, všiml si Minho Junghyuka, zjevivšího se nečekaně před jedním z velikých francouzských oken. Mun pohlédl na něj, poté na Minwooa a Dongwana, kteří strnule uzavírali odcházející skupinku, a varovně potřásl hlavou.

Něco bylo špatně. Zatraceně špatně.