Škola prokletých - 49. kapitola

"Ne, tos měl prostě vidět," chechtal se Kyuhyun. "Bylo to úplně jak z nějaké béčkové divadelní hry: otevřou se dveře, vejde Yesung, za ním Horvejkul a…," zamyslel se, "představ si třídu plnou Ryeowooků, do které nakráčí Eric!"

Minho vyprskl smíchy; opravdu se dalo jen těžko soudit, zda je ta představa víc stupidní nebo dramatická. A když se za nimi vzápětí ozvalo Ryeowookovo suché: "Kecá. Tak hrozné to nebylo." v těžké křeči hýkavého, hysterického řehotu se definitivně sesypal na podlahu.

Kyuhyun svého plavně se vzdalujícího spolužáka provázel udiveným pohledem. "Tak ten to zabil," konstatoval uznale a pomohl řehnícímu se Minhovi na nohy. "Už ti někdy někdo řekl, že je tvůj smích skoro tak psychotický jako ten Aronův?"

"Jenom skoro?" zašklebil se tmavovlásek. "No, ale vsadím se, že v kýchání ho trumfnu!"

"Kýchat jsem tě asi ještě neslyšel…," svraštil Kyu čelo.

"Tak to buď rád."

Pokračovali chodbou k jídelně.

"Je to na něm ale vidět. Že není ve své kůži," poznamenal Kyuhyun po chvíli.

"Nichkhun?"

"Hm. Make-up sice umí divy, ale když se na něj podíváš pořádně… je jasný, že si poslední dny zrovna neužívá."

"Však od pátku prakticky nezamhouřil oka. Nechtěj po něm zázraky."

Dvojice nadskočila leknutím.

"Do hajzlu, Arone! Plížíš se jak duch!" Černovlásek se chytil za srdce, jako by se o něj pokoušel infarkt. Ihned ale svého přehrávání nechal a nechápavě se na daemona zamračil: "Proč by Horvejkul neměl spát? Trhá nějaký rekord nebo co?"

"Skrývá se před Minhyunem, ty idiote," protočil Aron panenky.

"Cože?"

"Noční můry!" plácl se Minho do čela.

"Ještě jednou - cože?"

"Minhyun je démon nočních můr."

"Ve skutečnosti snů obecně," poopravil staršího Aron. "Démon nočních můr se mu říká jen proto, že to zní víc… no, démonovatě."

"Nesnáším, když ze sebe dělá chytrýho," sykl Kyuhyun Minhovi do ucha.

"Nedělám. Já jsem." Daemon okázale pohodil temně rudou ofinou. "Krásný a inteligentní. Pukni závistí, nulo."

"Nemá k tomu daleko," ujistil Arona se smíchem Minho. Nejmladší dopáleně odfrkl.

"A kdes vlastně nechal Chansunga?"

"Někde… vzadu." Ron se ohlédl a pokrčil rameny. "Před šatnou na něj čekal Junho."

"Válečná porada?" povytáhl Kyuhyun obočí.

"Nejspíš. Mně už to jejich tajnůstkaření začíná být ukradené," zabručel Aron a náhle, bez varování se prudce otřásl. Jako by jím zacloumal chlad, který však neměl odkud přivanout. "Kruci," sykl podrážděně a přitáhl si sako školní uniformy blíž k tělu.

Minho a Kyuhyun si vyměnili zmatený pohled. "Jsi v pohodě?"

"Jo, jasně." Daemon mávl rukou. "V posledních dnech je tu trochu zima…"

"Ne, to fakt není," nesouhlasil Kyuhyun. "V posledních dnech je tu spíš enormně přetopeno."

Aron se na dvojici mlčky zadíval. Ani jeden na sobě neměl sako a rukávy košil měli oba vyhrnuté až k loktům. A nebyli sami, většina studentů se z poslední vyučovací hodiny trousila na oběd v nesmírně ležérním stylu.

"Nejsi nemocný?" strachoval se Minho, než ale stihl Aron rázně zaodporovat, přistála mu na čele Erikova ruka. Lehce ho znervózňovalo, s jakou přesností se ten chlap vždycky zjevil na scéně vteřinu poté, co někdo prohlásil "s Aronem něco je".

"Nezdá se být," zamručel vévoda a zkoumavě si chlapce prohlédl. "Jak dlouho už to trvá?"

"Já nevím, pár dní… Ale to přece nic neznamená," zasmál se rudovlásek nejistě, "prostě je mi zima, no."

"Až na to, že jsi solidní ohnivý mág, z čehož vyplývá, že je tvoje přirozená tělesná teplota vyšší než ta naše, a tudíž by ti zima být neměla," namítl Kyuhyun.

"Nesnáším, když ze sebe děláš chytrýho," zapitvořil se Aron. "Nic mi není!"

"Stejně bys měl po obědě zalézt do postele," prohlásil Eric.

"Jste můj psychiatr, ne praktický lékař," připomněl mu mladší kousavě.

"To taky nebyla doktorská, ale rodičovská rada."

"A sakra."

"Jo. Tu nemáš šanci odignorovat."

Aron si hluboce, trpitelsky povzdechl. Přitom se ale družným půlkrokem připojil k Erikovi, čímž dal jasně najevo, že mu vévodova péče vůbec není tolik proti srsti, jak předstírá.

"Taktak, poslechni vévodu a zalez hezky do peřin. Vsadím se, že Chansung bude báječná sestřička!" zakřenil se Kyuhyun.

Daemon zaskřípal zuby a počastoval černovlasého provokatéra neoddiskutovatelně výhružným pohledem. Pak chňapl za loket Erika, cosi mu pošeptal, načež spolu důstojně a bez jediného dalšího slova odkráčeli do jídelny.

"Kdyby nebyl tak mrňavej, možná by z něj šel i strach," zamyslel se Cho.

"Já ti nevím… Ryeowook je ještě menší, a hrůza z něj jít umí," podotkl Minho.

"Ale Ryeowook je hrůzostrašné mrňavé individuum s hrůzostrašnými mentálními schopnostmi, které nás všechny jednoho dne nejspíš zabijou! Z něj hrůza jít musí!"

"Ok."

Kyuhyun se na staršího podezíravě zadíval. "Ok? Víc k tomu neřekneš?"

"Ne?"

"Předkládám ti tu zkrácený popis té nejgrotesknější apokalypsy a ty řekneš jenom "ok"?"

"Mám ti zatleskat?"

"Jo, to by bylo fajn…"

A tak Minho oblažil Kyuhyuna bouřlivým aplausem a Kyuhyun se dojatě klaněl, jako by jej Akademie právě ocenila minimálně soškou Oscara. Že na ně všichni okolo civěli jako na blázny, jistě netřeba zdůrazňovat.

"Hrabe vám?" otázal se Taemin, který jejich počínání už nějakou chvíli rozpačitě sledoval ode dveří jídelního sálu.

"Nám? Pořád," ubezpečil ho se smíchem Minho a rozcuchal příteli vlasy. "Oh, a mimochodem, taky jsi na pana praktikanta Horvejkula koukal jako Ryeowook na Erika?"

"Nikdo na nikoho nekouká tak jako Ryeowook na Erika," opáčil neurčitě Taemin.

"Důmyslná odpověď!" pochválil ho Kyuhyun.

S tácy v rukou vpluli ke švédskému stolu. Minho se zrovna gurmánsky rozplýval nad vizuálně dokonalým cordon bleu, když do něj Taemin zuřivě dloubl loktem.

"Au! Co -?"

Dlouhovlásek horlivě kývl k jejich stolu. Připomínal nadšeného psa, co vyhrabal extra velkou a křupavou kost. Minho nechápavě zašilhal tím směrem - a pochopil, co mladšího tak rozjařilo. Šťouchl do Kyuhyuna.

"Hleď, bratře! Melodrama v přímém přenosu."

"To není melodrama, to je mýdlová opera," ušklíbl se Kyu.

"Na to má málo epizod…"

"Zatím!"

"Pravda."

S poněkud morbidním zaujetím sledovali Renovu cestu ke královskému stolu. Na té samozřejmě nic zvláštního nebylo, stejně jako na tom, že mířil ke svému obvyklému místu vedle Arona. Kuriózní však byla ta vysloveně trapná odtažitost, která mezi nimi - Vyvoleným a daemonem - nadále vládla. Renova ješitnost stále nepřekousla, že se Aron odstěhoval, a co hůř, diplomat-co-všechno-žehlí Aron neprojevoval pražádnou ochotu angažovat se v jejich smíření. Vypadali tak jako bohatí staří manželé, co se sejdou maximálně u snídaně, proberou obecné záležitosti a celý zbytek dne žijí každý vlastní život.

Svoji a přitom cizí.

U stolu už začínaly padat první sázky, kdo koho požádá o rozvod jako první, pak jim ale Henry zkazil legraci prohlášením, že rozvod bez předem uzavřeného sňatku není možný. Znění tak bylo prozřetelně změněno na "kdo koho dřív přetáhne po hlavě krumpáčem"; jasným favoritem byl Ren.

"Myslíš, že bude scéna?" špitl Taemin. "Pořád čekám, kdy mu ztropí hysterickou scénu…! A on furt nic."

"No že? Jsou suší jak Angláni v 19. století," frkl nespokojeně Kyuhyun.

Ren položil tác s obědem na stůl, odtáhl židli - vteřinku zaváhal a pak se chvatně sklonil a políbil Arona na tvář. Jen letmo a co možná nejpřekotněji, ale políbil. Ohromený daemon se na rudnoucího světlovláska užasle zadíval a jeho obličej se rozzářil úsměvem.

Taemin a Kyuhyun vyvalili oči.

"Tak to jsem nečekal," poznamenal Minho.

"Netušený zvrat…!"

"…který předčil i absenci hysterické scény!"

"A už vím, jak tuhle estrádu pojmenujeme! Osmý div světa aneb jak udělal Ren poprvé v životě první krok k usmíření!"

"To je jako název moc dlouhý," zchladil Taemin Kyuhyunovo kreativní nadšení. "Takovou slohovku by si druhý den nepamatoval už ani sám autor, natož diváci!"

"Fajn," mlaskl rozmrzele Cho, "tak název bude znít jen Osmý div světa, ale uznej, že tím se vytrácí veškeré osobité kouzlo!"

"Tak ať. Hlavní je, že se situace konečně hnula. A kupodivu správným směrem."

"Ty jsi mi nějaký romantik…"

"Ah! Třeba se Aron odstěhuje zpátky…!" napadlo Mina. Jak vidno, ta přeromantická myšlenka ho velice nadchla.

"Ne, miláčku, neodstěhuje," povzdechl si Minho. "Leda by byl totální kretén."

"Ale -!"

"Zapomínáš na důvod toho přestěhování, Taemine," zamračil se Kyuhyun. "Nikdy nešlo o naši barbie od Mattela, ale o její ďábelské, půl tisíciletí staré dvojče."

"Přesně tak. Min Ki - " Nedořekl. Cosi významného, co nedokázal specifikovat, praštilo Minha důrazně přes nos. Nevšímal si udivených pohledů svých dvou společníků a intuitivně stočil zrak k Aronovi. Cosi… cosi… co? V té chvíli se daemon znovu otřásl zimou.

A Minhova nekonkrétní myšlenka začala pozvolna dostávat tvar.

"Už zase," zamumlal.

"Co?" podivil se Kyuhyun.

"Aron. Zase se třese."

"Hmm," zabručel mladší ryze konverzačně, dávaje jasně na srozuměnou, že by mu bylo upřímně jedno, i kdyby Aron začal nahý tancovat na stole macarenu. "Asi na něj fakt něco leze, no."

A Minho by téhle samojediné možnosti rád a bezvýhradně věřil, nebýt dotěrné hlodající myšlenky…

…vždyť Min Ki je přece ledový mág…

•••

"Dobrý večer," pozdravil Junho automaticky příchozího zákazníka, zatímco obsluhoval dvě dámy, které si už potřetí během půlhodiny přišly pro "dvě deci bílého". Hádal, že dnes bude nucen zajišťovat někomu odvoz…

Žena odbarvená do zrzava (odstínu, který jí vůbec neslušel, jak kriticky konstatoval Junho) drcla do své přítelkyně a horlivě pokynula k novému hostu, který se usadil u baru. Obě se koketně zachichotaly, žíznivý návštěvník se jim evidentně velice zamlouval. Ještě chvilku po něm vrhaly rádoby svůdné pohledy, pak ale nad alkoholem posíleným sebevědomím naštěstí vyhrála soudnost, a tak se každá prostě chopila své sklenky a lehce vrávoravě odcupitala ke stolku.

Světlovlasý se s omluvným výrazem obrátil k příchozímu - kupodivu vůbec ne tak neznámému, jak očekával. Vykulil na muže oči a vysmekl mu devadesátistupňovou úklonu. "Vaše Excelence!"

"Nechme, prosím, těchhle zbytečných formalit," zasmál se hrabě Shim rozpačitě. Doopravdy, na tomhle místě působily jakékoli šlechtické oficiality jako pěst na oko. A nejen to. Cenil si Junhova perfektního vychování, jistě, na druhou stranu si ale přeci nebyli tak cizí, aby se k sobě nemohli chovat… přirozeně.

Daemon se měkce pousmál. A že to bylo co říct, neusmíval se často. "Co si dáte?"

"Co mi doporučíte?"

"Specialitu podniku. Nejspíš."

"V tom případě si dám specialitu podniku," rozhodl Changmin.

Junho pozdvihl obočí. "To ani nechcete vědět, co v ní je?"

"Ne. Nechám se překvapit."

"No tak fajn." Mladší si rošťácký skousl spodní ret. "Takový přístup se mi líbí." Chopil se jedné hrubě broušené sklenice, zpod baru vytáhl dvě lahve čehosi přísně tajného (což Changmina lehce znepokojilo, byl si jistý, že veškerý alkohol, co ho na světě je, leží vystavený na stěně přímo za Junhem) a dal se do přípravy.

Netrvalo dlouho a na pultu před hrabětem přistál krvavě rudý drink.

"A co vás sem vlastně přivádí?" zajímal se Junho.

"Nic konkrétního," odtušil Changmin a zkusmo ochutnal barmanovo "upíří" dílo. Uznale pokýval hlavou. "Je to moc dobré!"

"Děkuju," uculil se světlovlasý. "Takže nic konkrétního, říkáte?"

"Ne… Snad jen vidina nezávazného poklábosení mimo zdi Akademie."

Junho po démonovi loupl očima. Uchechtl se. "Myslíte, že mě tamější pobyt nějak svazuje?"

"I tak se to dá říct," přisvědčil hrabě. "Myslím, pane Lee, že se bojíte, aby na Akademii někdo nepovolaný náhodou nezaslechl něco, co nemá." Povytáhl obočí přesně tím dokonale aristokratickým způsobem, jaký Junha neskutečně vytáčel a znervózňoval. "Nebo se pletu?"

Mladší se zamračil. Ne. Vlastně ani tak nešlo o ten samotný posunek jako spíš o vědomí, že toho o něm hrabě Shim prostě ví příliš mnoho.

"Nemám s vámi o čem mluvit," odsekl stroze.

"Že ne?" Changmin si povzdechl, jako by vedl spor s umanutým dítětem. "V tom případě se zeptám přímo: Kdy vy a Chansung konečně přestanete předstírat, že jste něco, co nejste? Řadoví daemoni? Ale prosím vás."

Junho se na démona dlouze zahleděl. "O to jde?" hlesl posléze. "Hrabě Choi na vás naléhá -?"

"Min Ho na mě nijak nenaléhá," přerušil ho tmavovlasý. "Chápe, že slib je slib… Mně jde o vás. O to, že… že když jim povíte celou pravdu, zvládnou situaci líp pochopit a ochrání vás."

"A proč je do toho tahat? Není to jejich problém."

"Tak to neznáte Erika a Min Ha," ušklíbl se Changmin. "Když má někdo z bandy problém a svěří se, je to rázem kolektivní problém. A vy dva jste se k jejich bandě vlastně sami přifařili, takže…" Vzal překvapeného Junha za ruku. "Čím dřív před nimi přestanete dělat tajnosti, tím dřív vám můžou začít důvěřovat. A přesně o to jde. O důvěru."

"Proč jste ke mně tak hodný?" vyhrkl daemon zmateně. Nechápal ho, nechápal ani, proč mu Changmin před těmi třemi sty lety vlastně pomohl. Být on na jeho místě, vyrazí se sebou dveře. Ale hrabě Shim ho vyslechl, bez námitek udělal, co po něm Junho chtěl, a tím zachránil život Chansungovi. Nebýt Changmina… na to radši nemyslet.

"Jste dobrý člověk, pane Lee," prohlásil démon.

"Nebyl jsem…"

"Možná, ale takového jsem vás nepoznal. Ke mně přišel daemon, který byl ochoten zaplatit cokoli, jen aby zachránil druhého."

Junho se usmál. "Už to dlouho trvat nebude. To naše "krytí", myslím. Můj Stín, co se doteď schovával ve stínech, vylezl z ulity, a to… to není dobré znamení."

"Váš Stín… Ano, to je další věc, kterou jsem s vámi chtěl probrat." Changmin prstem zamračeně obkroužil okraj sklenky. "Kolem školy se potuluje kojot."

Světlovlasý zbledl. "Vy jste ho viděl?"

"Viděl," přikývl hrabě. "Zatím dvakrát, ale kdoví, jak dlouho už to trvá… Je to ona?"

"Becca, jo." Junho se suše, skřípavě zachechtal. "To od ní není moc chytré, slídit ve své zvířecí podobě… kojot v Koreji, kdo to kdy viděl…"

"Možná jí přesně o to jde. Snaží se být nápadná, aby vás vylákala."

"Kdyby si byla jistá, že se skrývám na Akademii, okamžitě by to hlásila Radě a do čtyřiadvaceti hodin bychom je měli přede dveřmi - teda před bariérou."

"Což je jen otázka času…"

"Nevadí. Mě vystopovat můžou - "

"Junho."

Daemon na démona překvapeně pohlédl. Bylo to vůbec poprvé, co ho oslovil křestním jménem - a v jeho hlase zaznívalo cosi naléhavého.

"Chansung už pro ně přece nemá žádnou cenu," připomněl mu Changmin.

"Nemá, to máte pravdu," připustil Junho váhavě.

"Takže se přestaňte strachovat o něj a začněte se bát o sebe. Oni vám půjdou po krku, uvědomujete si to?"

"Samozřejmě. Dovolil jsem si projevit jiný názor a to se nedělá… V tomhle ohledu jsme my daemoni těžce pošahaní…"

"Šlechtí vás, že to přiznáváte."

"To víte, snažím se tvářit, jak nejušlechtileji umím," ušklíbl se Junho. "Ale slibuju, že se budu mít na pozoru," dodal, když viděl, jak starší významně povytahuje obočí.

"To bych vám taky radil," zabručel Changmin a okázale pozvedl sklenici, jako by daemonovi připíjel na zdraví.

 

•••

Nichkhun zamžoural na nesouvislé poznámky, kterými se snažil obsáhnout téma probíhající hodiny, a rozmrzele potřásl hlavou. K ničemu to nebylo, sotva dokázal vnímat, o čem Yesung mluví. Což bylo k vzteku, Yesungovy přednášky miloval; když mu tu profesor zařídil praxi, nejvíc se těšil právě na to, že se jich bude moci znovu zúčastnit. Teď byl ale tak unavený, že stěží dokázal udržet oči otevřené. S povzdychem zavřel žlutý blok a propisku zahákl za kroužkovou vazbu.

Chtěl spát. Potřeboval spát. Zoufale. Spát několik dní v kuse… klidně i měsíců, kdyby mu to organismus dovolil… jo, takový zimní spánek na jaře, to by byla věc!

Uvědomoval si, že se po něm Zhoumi a Onew co dvě minuty starostlivě ohlížejí, ale předstíral, že si ničeho nevšiml. Neměl chuť o té záležitosti mluvit, to ani náhodou, na druhou stranu bylo přeci jen přirozené, že po něm kradmo pokukovala celá třída, vypadal jako zombie v depresi, a to se často nevidí. Proto se jej lehce dotklo, že zrovna Yesung - vždy a všeho dbalý Yesung - ho jako jediný ignoruje -

Zamračil se. Vlastně ne, nejen Yesung, když se nad tím zamyslel, všichni dospělí se k němu chovali až nevhodně lhostejně. Jako by to celé pro ně prostě skončilo tím, že Nichkhuna našli živého, a hodili to za hlavu. Nestál sice o dotěrné dotazy a přílišnou péči, ale takhle si klid rozhodně nepředstavoval.

Khunovo dotčené přemítání přetrhlo zavládnuvší nepřirozené ticho. Kulisa Yesungova hlubokého melodického hlasu byla pryč. Thajec udiveně vzhlédl a trhl sebou.

Třída byla prázdná. Učitel i studenti zmizeli, zbyl tu jen jediný mladík, sedící v poslední lavici prostřední řady. Nichkhun automaticky stočil zrak k okraji jeho černého saka. Šedý lem, vládce vzduchu… Vzduchu?

Vzadu v hlavě se mu rozkřičel varovný hlásek, že v téhle lavici žádný vládce vzduchu sedět nemá, je to… Čí je to lavice? Ať se snažil sebevíc, zaboha si nedokázal vybavit, který třeťák sedí kde. A možná se plete, možná je to lavice toho kluka… Jenže kdo je ten kluk? Takhle zezadu těžko říct… A kam se krucinál poděli všichni ostatní?

Nichkhun se zvedl ze židle a nejistě si odkašlal: "Ehm, promiň?"

Tmavovlasý se ani nehnul, jako by ho neslyšel.

Tahle situace byla vteřinu od vteřiny podivnější.

Nichkhun k mlčícímu studentovi neochotně vykročil. Čím blíž mu byl, tím silnější se ho zmocňovalo napětí. Intuice? Ale proč by se ho snažila varovat před… Vládce vzduchu… vládce vzduchu… ve třetím ročníku je pět vzdušných mágů… Onewa a Siwona může vyloučit, ani jeden z nich to není. Není to ani ten Taův kámoš… jak jen se… aha, Kris. A zbylí dva kandidáti… jeden je odbarvený blonďák a druhý má vlasy ostříhané skoro dohola. Ale kluk před ním…

Ve chvíli, kdy neznámému poklepal na rameno, se stalo několik věcí současně. Rozvzpomněl se, proč ho tolik překvapilo, že sedí právě v téhle lavici - byla to totiž Zhoumiho lavice. Zároveň mu došlo, že mladík, ač oděný ve školní uniformě, není žádný lidský student. Ne. Není ani jedno z toho. Je to…

Živoucí noční můra.

Minhyunovy prsty mu surově sevřely zápěstí a Nichkhun zavřískal jako smyslů zbavený. Povedlo se mu vytrhnout - a najednou ležel na zemi, v zadní části třídy, vedle židle, z níž před chvíli vstal, a kolem něj postával hlouček pobledlých studentů a Zhoumi ho držel za ramena a něco na něj křičel… jenže on neslyšel co, přes jekot kohosi dalšího neslyšel vůbec nic…

Pak mu Yesung vlepil facku.

Hysterický řev rázem utichl a Nichkhun trochu zahanbeně pochopil, že to ječel on sám.

Dezorientovaně vyhledal profesorovu tvář, pak tu Zhoumiho… za MiMim uviděl Chansunga a vlevo Donghaeho a Siwona… Zrak mu padl na Choiovu šedou kravatu. Uniforma vládců vzduchu.

Vykvikl hrůzou a prudce ucouvl ke skříni, zběsile se rozhlížeje po přihlížejících. Schovává se mezi nimi, určitě…! Sleduje ho a čeká… čeká až bude sám…

"Nichkhune." Yesung jím lehce zatřásl. "Nichkhune, slyšíš mě?"

"On - on je tady," zajektal Thajec zuby, "je tady, pane profesore…!"

"Ne, Nichkhune, není. Na Akademii jsi v bezpečí, pamatuješ? Sem se žádný démon bez Min Hova svolení nedostane."

Mladík na něj vytřeštil oči. No samozřejmě. Minhyun tu není, nemůže být. Ne fyzicky. Není tady, je…

…v mojí hlavě.

"Já… usnul?"

"Vypadá to tak," přisvědčil Yesung chmurně.

Khunovi se roztřásla brada. Nezvládá to. Prostě nezvládá. Jak jen si mohl myslet, že ano… "Potřebuju pomoc," hlesl zlomeně.

Profesor si ho několik vteřin beze slova prohlížel, načež kývl a vstal. "Zajdeme za Erikem. A vy mazejte zpátky do lavic!" štěkl na studenty, kteří mu nenápadně koukali přes rameno. "Tady není nic k vidění!"

Pomohl Nichkhunovi na nohy a odvedl ho ke dveřím. "Za chvíli budu zpátky," oznámil třídě. "Prostudujte si zatím stranu tři sta padesát dva. Důkladně. Ověřím si to."

Žáci poslušně nalistovali příslušnou kapitolu a synchronizovaně zavrtali nosy do učebnic. Ne, že by byli všichni tak lační vědomostí, všichni však měli pud sebezáchovy. Školou kolovala spousta hororových historek o tom, jaké nevyléčitelné trauma vám způsobí, když stojíte před tabulí, neumíte ani ň - jinak řečeno, tupě mlčíte a potíte se jako prase - a Yesung na vás celých pětačtyřicet minut upřeně zírá. A to nikdo ze třeťáků zažít nechtěl (upřímně, nechtěl by to zažít ani Kyuhyun… a vlastně ani Min Ho), proto platilo nepsané pravidlo, že pro zachování duševního zdraví je nutné umět ta ň alespoň dvě.

Cestou k východní věži toho Nichkhun a Yesung moc nenamluvili. Khun se omluvil za ztropenou scénu, Sung ho uklidnil, že se nic nestalo - a to bylo veskrze všechno. Znovu se mladší ozval teprve na schodišti před pracovnou:

"Já - já o tom nechci mluvit, pane profesore."

"To možná ani nebudeš muset," odtušil černovlasý věcně.

Nichkhun překvapeně zamrkal "Nebudu…?"

"Děsíš se toho nebo ne?" pousmál se Yesung významně, a nechaje Nichkhuna jeho zmateným úvahám, zaklepal na dveře. Vyčkal na vyzvání, načež s nebezpečně nadšeným výrazem á la "hurá, uvidím Erika, a mám k tomu důvod, takže nebudu vypadat jako psychopatický stalker (kterým bezpochyby jsem)!" nahlédl dovnitř. "Neruším? Vedu vám Nichkhuna."

"Ale?"

Thajci se nervozitou zhoupl žaludek, na útěk však bylo pozdě. Yesung odstoupil ode dveří a nekompromisně Khuna postrčil do pracovny.

Do háje.

Nutkání zvracet kupodivu povolilo pod vlivem Erikova nejistého, avšak upřímného úsměvu. Bylo to zvláštní, ale jakmile upustil od zažité představy o nejmocnějším démonovi, idolu poloviny planety, najednou začínal chápat, co na něm Arona tolik uklidňuje.

"Posaď se," vyzval ho vévoda.

Mladší se bez námitek usídlil na pohovce a vděčně přijal nabídku horkého čaje. Bude na něj mít utlumující účinky, o tom nepochyboval, ale… teď už je to fuk. Je tu, aby to vyřešil.

"Ah, ani jsem vám nevyřídil Junsuovy díky za ten Aronův portrét!" vzpomněl si. "Byl z něj unešený, naprosto."

"Tak to mě těší," usmál se Eric, podal Nichkhunovi hrnek a sám se posadil na židli naproti němu.

Že by výslech? Khun se hryzl do jazyka, aby se hystericky nerozchechtal. Jedna facka mu pro dnešek bohatě stačila.

Roztržitě zabubnoval prsty o keramiku. "Můžete… můžete nějak zařídit, aby mě Minhyun přestal mentálně pronásledovat?" vyhrkl.

Eric pokrčil rameny. "Snad. Částečně."

"Částečně jako u Min Kiho?"

"Min Ki je mrtvý. Minhyun ne, bude s ním snazší pořízení."

"Dobře… dobře, jo, to rád slyším. Takže - "

"Proč tě Minhyun pronásleduje?" přerušil ho Mun.

"Záleží na tom?"

"Ani ne."

"Fajn. Tak to prostě udělejte," odsekl Nichkhun a napil se čaje.

"No prosím." Eric založil ruce na prsou a opřel se v židli pohodlněji. "Uvědom si ale jednu věc, můj milý - nebudeš se tu schovávat věčně. Jednou hranici bariéry opustíš. Není podstatné, jestli zítra, za půl roku nebo za deset let, on vyčká a najde si tě. Může se ti to zdát šílené, ale my démoni běžně milujeme či nenávidíme klidně celá staletí. Je to naše přirozenost."

Thajec sklopil oči.

"Ať se ti to líbí nebo ne, budeš to s ním muset vyřešit. Nedá ti pokoj, na to je tvůj lidský život příliš krátký. Jestli o Minhyunovi něco vím, tak to, že je zatracený paličák. I na démonské poměry."

"Neuteču," šeptl Nichkhun a bezúspěšně polkl vzlyk. Kruci, přece tu nebude brečet…! Hřbetem ruky si vztekle utřel slzy. Sebelítost musí počkat.

"On ti nechce ublížit, že ne?" Ač vévoda na konci věty pozvedl hlas, nebyla to otázka v pravém slova smyslu. Odpověď na ni znal, šlo jen o to si ji ověřit.

"Nejspíš ne," povzdechl si mladší. "Kdo se v něm má vyznat? Nikdo nemá nelogičtější myšlenkový pochody než Minhyun…"

"Co se tam stalo?"

Thajec se na Erika dlouze zadíval. "Víte, že je Minhyun blázen, viďte?"

"No, ano," přisvědčil Mun trochu překvapeně.

"Takže to neberte vážně… teda berte, ale… no, chápete." Nichkhun k němu rozpačitě natáhl ruku. "Ukážu vám to."

Eric povytáhl obočí.

"To přeci umíte. Číst v cizím strachu… A mě momentálně nic neděsí víc." Nechal svou dlaň vklouznout do té démonovy, zavřel oči a jeho otevřenou mysl zaplnily vzpomínky z oné osudné čtvrteční noci.

Měl pocit, že se dusí. Hnilobný pach kobky mu svíral plíce tak drtivě, že i obyčejné nadechnutí bolelo víc než všechny podlitiny, co se mu postupně vybarvovaly po celém těle. Opatrně se pootočil, aby neměl nos zabodnutý přímo ve vlhké podlaze, jeho pochroumaná tělesná schránka však i přes veškerou něžnou snahu rázně zaprotestovala. Zasténal bolestí.

Minhyunův pohled se mu zabodl do zad, zřetelně vnímal jeho zuřivost. Roztřásl se. Měl zůstat zticha, panebože, měl zůstat zticha…!

Jenže na modlitby bylo pozdě. Nichkhun pevně semkl víčka, vykřikl, když jím démon neurvale smýkl k sobě. S hrůzou čekal, co bude následovat, drahnou chvíli se však nedělo vůbec nic. Rozmyslel si to? To… cokoli, co zamýšlel…? Zaslechl, jak se Minhyun kdesi před ním pohnul. Na moment přestal dýchat.

Vzápětí ho Hwangův ukazovák dloubl do ramene.

"Hej, ty!"

Nechal se uchvátit myšlenkou předstíraného bezvědomí, rychle si tu pitomost ale rozmyslel, a pomalu otevřel oči. Tmavovlasý klečel vedle něj a pozoroval ho. Mračil se, ale jako pokaždé, když se jejich pohledy během těch - kolika asi? - několika hodin střetly, se v jeho výrazu mihnulo… ne, nedokázal popsat co. Nenacházel pro to slova.

Ještě nikdo se na něj nedíval tak jako Minhyun. Nahánělo mu to husí kůži.

"Jak se jmenuješ?"

To má být vtip? Nejdřív ho tu div nezabije a pak se jakoby nic ptá na jméno? No bravo. Slyšel, že je tenhle démon pošuk, ale že až takový… Umanutě semkl rty a ostentativně odvrátil zrak.

Facka, kterou mu Minhyun vrazil, ho naprosto ochromila. Když přišla druhá, instinktivně pozvedl ruce, aby bránil svůj oteklý, zmlácený obličej, který baronovo dosavadní řádění odnesl nejhůř. Jenže co zmohl, proti démonovi neměl šanci.

Démonovi. Kdyby se právě nesvíjel v agónii, hurónsky by se rozesmál.

Ano, nejvíc ponižující na celé věci bylo, že ho má v hrsti právě Hwang, taková ukázková princezna, kterou by normálně přepral i s oběma rukama zlomenýma. A namísto toho tu leží jako mrzák, křičí, po tvářích mu tečou slzy a nezmůže nic.

Vyjekl, když ho Minhyun znenadání hrubě popadl za bradu, aby ho tak donutil dívat se zpříma na něj. Nichkhunovi se hrůzou zježily vlasy na zátylku.

Proč si mě tak prohlíží?

"Ptal jsem se, jak se jmenuješ?" ucedil baron.

"Abys věděl, na jaké jméno poslat mé rodině smuteční puget, až mě zabiješ?" uchechtl se cynicky. Sám nevěděl, kde se v něm tahle hubatá sebevražednost bere. "Toho si opravdu cením."

K jeho (nesmírnému!) štěstí to Minhyuna nenaštvalo, spíše překvapilo, možná to na něj dokonce udělalo dojem. Zamyšleně si promnul levý spánek, nespouštěje pohled z Nichkhuna.

"A co když slíbím, že tě nezabiju?" zabručel a usmál se, když na něj hnědovlasý ohromeně vytřeštil oči. Naklonil se k němu blíž. "Povíš mi za to své jméno?"

"Přísaháš?" hlesl Nichkhun nedůvěřivě.

"Přísahám."

"Přísahej Min Hovi."

Minhyun svraštil čelo. "Cože?"

"Chci mít jistotu, že mě nepodrazíš," vysvětlil Khun prostě. "Pokud bys svůj slib porušil, propadl bys Min Hovi životem. A to by se ti s ohledem na váš značně nevraživý vztah, jistě nelíbilo."

"Ah, tak pán je démonologický znalec. S tím jsem vskutku nepočítal. Bod pro tebe."

S povzdechem zavrtěl hlavou. "Proč chceš vůbec znát moje jméno?"

Minhyun mlčel. Tvářil se zaraženě, jako by po něm Nichkhun chtěl objasnit minimálně smysl života, a ne slyšet jeho vlastní názor.

"K čemu ti bude, když… mě nakonec stejně zabiješ?"

"Nechci tě zabít!" vyhrkl démon bezděky. Setinu vteřiny nato mu došel význam toho, co řekl, a zbledl úžasem. "Nechci tě zabít," zopakoval měkce.

On to myslí vážně. Bylo to šílené a Thajec se tomu zdráhal uvěřit, ale… zároveň nedovedl pochybovat, že démon míní svá slova upřímně.

Jestli se odsud dostane živý, měl by si objednat sezení u psychiatra. Začíná přemýšlet lehce schizofrenně…

"Nichkhun," představil se váhavě. "Nichkhun Horvejkul."

Minhyunův výraz dával znát, že jeho jméno rozhodně neslyší poprvé, žádný komentář k tomu však nepodal. Odvrátil se, zdálo se, že přemýšlí. A pak se na něj znovu podíval a usmál se.

Byl to krásný úsměv. A Khun by jeho půvaby bezesporu docenil - kdyby k němu Minhyun ve stejném okamžiku nenatáhl ruku.

Zděšeně ucukl, schoulil se, aby byl co nejmenší, aby rána dopadla do prázdna nad jeho hlavou… Jenže Minhyun se ho nepokusil uhodit. Na vteřinu ustrnul v pohybu - nerozhodný, nejistý - načež Nichkhuna, jak nejjemněji dokázal, pohladil palcem po spodním rtu. Vyčkal a když viděl, že se nebrání, pokračoval dlaní ke tváři. Něžně, tak něžně, jako by se dotýkal panenky, kterou může rozbít i silnější závan větru.

Racionální část Nichkhunova mozku prohlásila, že to musí být sen. Nebo že ho Minhyun prostě zmlátil tak moc, že mu poškodil mozek a on má halucinace. Tahle situace totiž nebyla reálně možná. Baron Hwang nenávidí lidi, proč by najednou své chování tak diametrálně obracel…?

Jeho zmatený pohled do démonových očí vystřídalo čiré zděšení. Snadno se z nich dalo vyčíst všechno, respektive to málo, co se Minhyunovi právě teď honilo hlavou: zběsilost a chtíč.

Políbil ho. Hrubě, majetnicky, s naprostou samozřejmostí. Jako by na tom nebylo zhola nic divného. Rozhodl se, že ho chce, a tak to jednoduše bude.

Což se však Nichkhunovi ani v nejmenším nezamlouvalo. Jen co ho přešel prvotní šok, začal se zuřivě bránit. Snažil se mu vysmeknout, odstrčit ho od sebe… čímž dosáhl pouze toho, že vystupňoval Minhyunův vztek. Zatracená démonská síla…!

Hwang popadl staršího pod krkem, druhou rukou mu sevřel vlasy a trhl dozadu. Jakmile Nichkhun v nutkavé potřebě po troše vzduchu otevřel ústa, kousl ho do spodního rtu, poranil ho do krve.

A Nichkhunova ruka vystartovala naprosto instinktivně.

Ta facka sedla tak dokonale, že praštit kohokoli jiného, byl by na sebe hrdý. Tohle však bylo jako podepsat si rozsudek smrti a on si to moc dobře uvědomoval.

Minhyun se napůl nevěřícně, napůl ohromeně chytil za pálící tvář, zíraje na Nichkhuna jako na zjevení. "Tys mě praštil," konstatoval udiveně. A pak se rozpřáhl a rozzuřeně ho udeřil pěstí do obličeje.

Na moment měl Khun pocit, že se mu hlava musela rozletět na kousíčky. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že nevěřil, že něco takového mohl ve zdraví (relativním) přestát. V jekotu, co se mu vydral z hrdla, nepoznával vlastní hlas.

"Vidíš, k čemu mě nutíš?" zamumlal Minhyun horečně, mandlové oči vytřeštěné a lesknoucí se absolutním šílenstvím. "Já ti nechci ubližovat… Nechci…" Vehementně zakroutil hlavou, načež Nichkhuna roztržitě, v jakémsi groteskně uklidňujícím gestu pohladil po vlasech. "Tak… buď hodný, ano?"

Hodný? Thajec by si samým zoufalstvím nejraději vyřval hlasivky do ochraptění, stočil se do klubíčka a v klidu a míru umřel. Jenže Minhyun ho umřít nenechá, rozhodně ne v klidu a míru. Když se mu vzepře… ne, to nesmí, nesmí ho zase rozčílit. Jestli se to stane znovu… už to nesnese. Už ne.

Zavřel oči. "Budu," špitl rezignovaně.

Tentokrát s ním Minhyun jednal o poznání citlivěji, takřka ostýchavě. Líbal a objímal ho se stejnou něhou, jako se ho bez úmyslu ublížit dotkl poprvé. Nebýt vyděšený k smrti, možná by… snad by to i schvaloval.

Pojednou však sebou démon trhl, odtáhl se od něj, v jeho tváři se zračila absolutní nevěřícnost. Nichkhuna ta nenadálá proměna zmátla (a vylekala, změny Minhyunových nálad nevěstily nic dobrého), tázavě se na něj zahleděl.

A Minhyun se srdečně usmál, ulehčeně políbil Khuna na čelo. Jako by zrovna nalezl odpověď na otázku, jež ho trápila už celé roky.

"Nichkhunnie."

Něco v tónu Minhyunova sametového hlasu mu způsobilo hrůzyplné zamrazení v zádech.

"Budeš můj Min Ki?"

V té chvíli se Nichkhun Erikovi prudce vytrhl a zhroutil se na pohovku. Rychle, přerývaně dýchal, jako kdyby právě absolvoval lekci vytrvalostního běhu.

"A kurva," sykl vévoda, když byl po několika vteřinách užaslého ticha konečně schopen slova. "Fajn, tohle bylo šílenější než všechny moje dohady."

"Příště do svých dohadů zapojte víc fantazie," ušklíbl se Nichkhun.

"Na tohle by ani moje fantazie nestačila," potřásl Eric konsternovaně hlavou. "Jeho Min Ki?"

"Jeho Min Ki."

"A kurva." Mun se poněkud mátožně zvedl, obešel divan a podle následných zvuků (protože Nichkhunovi bylo momentálně zatěžko i mrkat, natož se otáčet) vytáhl sklenici a cosi z ledničky. Aha, nejspíš led a…

"To je whisky?" zamžoural Thajec ohromeně na plnou sklenku, co přistála na stole před ním.

"Jo."

"Podporujete mě v alkoholismu?"

"Jo."

"Tak děkuju," zabručel Nichkhun a kopl panáka do sebe.

 

•••

Čtvrt hodiny nato, osm minut po začátku páté vyučovací hodiny se Nichkhun rozpačitě rozhlédl po trojici nově příchozích. "Ehm, samozřejmě chápu, proč o tom chceme debatovat ve větší skupině, a chápu, proč jste pozval Yesunga. Trochu méně logická se mi tu zdá přítomnost Andyho, ale dobrý, beru. Ovšem vysvětlete mi," svraštil čelo, "proč je tu Aron?"

"Protože jestli někdo zná Minhyuna, je to on," konstatoval Eric.

"Fakt?"

"Psychicky labilní jedinci se navzájem přitahujou," pokrčil Aron rameny.

Nichkhun zvědavě povytáhl obočí.

"Neptej se. A vůbec, jsme tu kvůli tobě, ne kvůli mému příčetnost postrádajícímu vztahu s Minhyunem."

"Příčetnost postrádající vztah… pěkné."

"Pokud tě to uklidní," obrátil se Eric na Nichkhuna, "věz, že i tam straší Min Ki."

"Uklidnilo, díky."

Andy, Aron a Yesung se podívali nejprve na sebe, pak na dvojici zasvěcenců a ta jim ve zkratce vypověděla vše podstatné, co se před týdnem událo ve sklepě nedávno skoupeného sídla lady Im.

"'Budeš můj Min Ki?' Tak to řekl?" ujistil se Yesung zaraženě.

"Přesně tak," přisvědčil Nichkhun.

"To je vážné," zabručel Aron.

"Moc vážné," přizvukoval zachmuřeně Andy.

"Skvělé, že jste nám to potvrdili, vy áčkoví géniové," obrátil Eric oči v sloup.

"Áčkoví géniové?" zopakoval Aron.

"To taky slyším prvně," srazil Andy obočí. "Chtěl tím říct, že jsme tak skvělí?"

"Jako áčková kvalita, jo?"

"Nebo narážel na naše jména?"

"Má něco proti?"

"Nevím… třeba brojí proti angličtině."

"Zapomínáš, že se jmenuje Eric?"

"No jo… ale návrat ke kořenům je hezká věc. Teda," Andy shlédl stoprocentně amerického občana Arona kritickým pohledem, "v tvém případě návrat ke korejskému původu."

"Sun Ho?"

"Ano?"

"Ale já si svý korejský jméno nepamatuju."

"To je vtip?"

"Vypadám, že žertuju? Ne, v životě jsem ho nepoužil - "

"Youngmin," prohlásili Eric a Yesung jako jeden muž.

"Kdože?" zamrkal na ně Aron nechápavě.

"Ty."

"Aha! Youngmin, jasně. Já si říkal, že mi to něco říká…"

"Doopravdy?" frkl Andy. "Eric a Yesung si tvý jméno pamatujou, ale ty ne?"

"Oni… jsou divní."

"Slyšíte ho?" urazil se Yesung. "To má být vděk za to, že ho máme rádi?"

"Ty dnešní děti," posteskl si vévoda tónem mrzutého důchodce.

Aron se s bezelstným úsměvem postavil mezi trucující dospělé a objal je kolem ramen. "Nechcete mě adoptovat?" navrhl znenadání Yesungovi.

"Prosím?" zakuckal se černovlasý.

"Chybí mi náhradní matka."

"Ehm, víš, že tvůj náhradní otec má manželku?"

"Ta nepřipadá v úvahu," vyhrkl Eric dřív, než stačil něco velice cynického podotknout velice cynicky se tvářící Aron.

"Někdy vám o tom povykládám," slíbil daemon s úšklebkem Yesungovi, který udiveně povytáhl obočí. "Tak co? Nabídka je časově omezená."

"A co budu mít z toho, že tě adoptuju?"

"Společné dítě s Erikem přeci!"

Sung se rozzářil jako sluníčko, vévoda se plácl do čela a Andy suše konstatoval: "Ty je shippuješ, přiznej se."

V té chvíli se Nichkhun divoce, téměř hystericky rozchechtal. Smál se tak moc, až mu vyhrkly slzy.

Čtveřice ztichla a ustaraně se na něj zadívala.

"Jsi… v pořádku?" hlesl Andy.

"Ano, ano, já jen…," Khun si utíral oči, "je to úžasné, víte? Čekal jsem, že se budeme plácat v dlouhých truchlivých úvahách, a vy zatím…" Rozesmál se nanovo. "Tohle je mnohem lepší."

"To mě těší za tebe," pousmál se Eric, "ale měli bychom se zaměřit na serióznější téma než je Aronova podlá snaha o adoptování se."

Yesung a Aron se na sebe zakřenili, vzápětí ale oba synchronizovaně zvážněli a zadumali se.

"Takže jak zní hlavní otázka?" nadnesl rudovlásek.

"Co to do Minhyuna sakra vjelo," povzdechl si Nichkhun.

"Kdoví. Teorie o zkratu v mozku každopádně padá," zamručel rozmrzele Yesung.

"Možná je to dlouhodobý zkrat," navrhl Eric.

"Nabídl mu být náhradou za jedinou osobu, kterou kdy miloval. To se mi nezdá zrovna zkratovité."

"Souhlasím s Yesungem," řekl Andy. Aron přikývl.

"Fajn, takže… je něco, čím mu Nichkhun může Min Kiho připomínat?" Ale jen co tu otázku položil, Yesung věděl, že střelil úplně vedle. Skeptické výrazy kolegů jeho tušení potvrdily. "Jo, máte pravdu, to je blbost."

"Ale možná…," zamyslel se Andy a přimhouřenýma očima si Thajce prohlédl, "co když má Nichkhun něco, co Minhyun chtěl, aby měl Min Ki?"

"Ah!" Ron vyletěl jako čertík z krabičky. "Pane profesore!"

"Ano?"

"Existuje něco… nějaký druh osobního kouzla nebo tak, který mohou mít jenom lidé?"

Sung nejistě nakrčil čelo. "Lidé a ne démoni? No, napadá mě snad jen… lidská nevinnost."

"Nevinnost?" vyprskl Nichkhun. "Pardon, ale o tu jsem přišel už před pěti lety."

"Nemluvím o panictví," zavrtěl černovlasý hlavou. "Ani o žádné ctnostnosti. Můžeš být klidně masový vrah, a přesto tuhle nevinnost mít. Kouzlo osobnosti, jak to nazval Aron, je asi nejtrefnější přirovnání. Máš prostě na druhé vliv, jde o takovou slabou sugesci. S touhle nevinností se rodí všichni lidé, proto je taky obecně známo, že lidské mimino od toho démonského každý instinktivně pozná."

"O tom jsem něco málo slyšel," zamračil se Thajec.

"Postupem času ji většina lidí ztrácí, jsou ale tací, kteří si ji udrží až do smrti… nebo do chvíle, než se promění v démona."

"Jako Ren," podotkl Aron a Yesung přitakal.

"U Rena byla její přítomnost takřka hmatatelná, ano."

"A vy myslíte, že já ji mám taky?" užasl Nichkhun

"Rozhodně."

"Ale… jak se to pozná?"

"Ty sám to nepoznáš nijak. Tahle nevinnost je… něco jako vlastní aura. Tu taky přečíst nedokážeš, zato druzí - nebo aspoň většina - ano. Žádný důkaz ti pro to podat nemůžu, není to magické nadání v pravém slova smyslu, ale myslím, že tady ti tři," kývl na Andyho, Arona a Erika, "ti moji domněnku potvrdí."

"Pokud máš na mysli to, že bych mu odpustil, i kdyby mi přímo před očima podřezal moji kočku, tak jo, potvrzuju," souhlasil Mun.

"Vy ale nemáte kočku," připomněl mu Andy.

"Nayla je skoro jako moje."

Aron se smíchem potřásl hlavou. "Shrňme si to: Máš v sobě něco, co my ostatní vnímáme, ale neumíme to popsat, a zároveň něco, co Minhyuna přimělo navrhnout ti, ať se staneš jeho Min Kim… Jo, podle mě je lidská nevinnost naprosto nejlogičtější vysvětlení."

"Fakt?" hlesl Nichkhun pochybovačně.

"Fakt. Objasňuje, proč tolik nesnášel Rena, dokud byl člověk, a vysvětluje i to, proč je posedlý tebou."

"Fakt?"

"Jsem si na osmdesát procent jistý, že Minhyun jednoduše naivně toužil po rozkošném, šťastném a nevinném Min Kim. Jenže to přání nemohlo být nikdy vyslyšeno, protože," viděl, jak se v Yesungově a Erikově tváři mihl záblesk pochopení, "Min Kiho nevinnost - v každém smyslu toho slova - byla rozcupovaná dávno předtím, než se Minhyun vůbec narodil." Tady už porozuměli i Andy a Nichkhun, co se jim Aron snaží říct. "On ale pořád marně doufal, věřil, modlil se… a pak jednoho krásného dne potkal Rena."

"A to byla rána pod pás," zašeptal Thajec rozechvěle.

"Min Kiho mladší kopie, která měla nevinnosti na rozdávání. To nebylo fér," přikývl Yesung.

"Nenáviděl ho proto, že vypadal jako Min Ki," dedukoval dál Aron. "Ve tvém případě je to přesně naopak. Nejsi mu podobný, ani co by se za nehet vešlo… a přitom v sobě máš to, po čem Minhyun tolik prahnul."

"Řečeno polopatě, jsi v pěkným hajzlu," ujistil Nichkhuna Eric.

Ten se zatvářil jako hromádka neštěstí. "A nedá se toho nějak zbavit?"

"Nedá, promiň," zakroutil Yesung hlavou.

"Připadám si jak Frankensteinova nevěsta!" zaúpěl Horvejkul a zdrceně svěsil ramena. "Vím, že to s ním budu muset vyřešit tváří v tvář, ale teď…," prosebně zvedl oči k Erikovi, "můžete zařídit, aby se mi už nedostal hlavy?"

"To je Andyho specializace," vévoda mladšího s úsměvem poplácal po zádech.

"Já jsem jen prostředník," uvedl Sun Ho situaci na pravou míru. Nešlo si však nevšimnout, jak ho ten nepřímý kompliment potěšil. "Znám démona - taky sirénu - který vyrábí účinné lapače snů. Ty chrání před nočními můrami, takže se k tobě Minhyun ve snu nebude smět se zlým úmyslem ani přiblížit."

Nichkhun pomalu přikývl, přičemž střelil kradmým pohledem k Aronovi. "Na něj tedy ten lapač platí stoprocentně?"

"To netvrdím," opravil ho Andy. "Nebude se k tobě moct přiblížit se zlým úmyslem, protože to by sen proměnilo v noční můru. Přátelským návštěvám ale nemůže zabránit nikdo, sny jsou Minhyunovo pole působnosti."

"Fajn, no, aspoň něco… Co potřebuješ?"

"Tvoje vlasy. A něco, do čeho je můžu schovat."

Eric přistoupil ke stolu a chvilku se přehraboval v horní zásuvce, načež vytáhl nůžky a papírovou obálku. "Nic lepšího tu nemám," omluvil se.

Podal nůžky Nichkhunovi, který si bez otálení ustřihl jeden kaštanový pramen a vsypal vlasy do obálky. Tu odevzdali vyčkávajícímu Andymu.

"Jak dlouho to bude trvat?"

"Samotné zhotovení lapače pár hodin. Potíž je," povzdechl si Andy, "že ten chlap je nomád a vymoženosti jako mobilní telefon hrdě ignoruje. Takže ho budu muset nejdřív vystopovat, a to zabere pár dní."

"Dobře. Děkuju," zamumlal Khun.

Siréna se na něj povzbudivě usmála. "Půjdu se připravit a vyrazím."

V té chvíli zazvonilo.

"A já půjdu odučit šestou hodinu," rozloučil se Yesung. "Arone, ty se taky vrať, omluvil jsem tě jen ze sociologie."

Otevřeli dveře, že odejdou, a na prahu do nich div nevpálil Zhoumi.

"Pane profesore," zasalutoval Yesungovi Číňan, "omluvte mě laskavě z poslední hodiny, dík."

"Já ti dám "dík"!" štěkl černovlasý. "Kdo ti dovolil dělat si z vyučování holubník, co?"

"Vzhledem k tomu," ušklíbl se Mi, "že jste z páté hodiny mohl uvolnit Arona, který má daleko víc absencí než já, vynecháním jedné hodiny zpěvu v mém případě se určitě svět nezboří."

Sung přimhouřil oči. "Fajn. Až se Kyuhyun bude ptát, kde jsi, povím mu, žes běžel utěšovat Nichkhuna!"

"To neuděláte!" zbledl Zhoumi.

"Vsadíš se?" uchechtl se Yesung jízlivě, chňapl Arona za loket a pyšně odkráčel.

Daemon za nimi zůstal nevěřícně hledět. "Satan jeden!" Otřásl se a zamračeně se obrátil k Nichkhunovi a Erikovi, kteří na něj mlčky, trochu tázavě pohlíželi. "Tak? Jak je ti?"

"Jde to," pousmál se Khun, doufaje že méně unaveně, než jak se cítil. "Dostanu od Andyho lapač snů, třeba se konečně vyspím."

"Kdy?"

"Nevíme. Možná zítra, možná za týden," řekl Eric.

"Za týden? On ale nemá týden," sykl Zhoumi. "Povídejte se na něj, potřebuje se vyspat!"

Thajec chvatně sklopil hlavu. Neposlouchal zrovna rád, jak příšerně vypadá. "Vydržím to," zamumlal. "Dokud má Minhyun volný přístup do moji spící mysli, nebudu spát."

"Eriku!"

"Co?" zakabonil se démon.

"Netvrďte mi, že nemůžete nic udělat!" Nejmladší rozčileně založil ruce v bok. "Strach je přece nadřazený nočním můrám!"

"Jistě, beze strachu noční můry neexistují. Jenže já ho strachu zbavit nemůžu, Zhoumi. Schopnost bát se podmiňuje přežití všech živočišných druhů, a bez něj… To bych mu rovnou mohl zlomit vaz. Bylo by to rychlejší a stálo nás to oba míň námahy."

"Strach jako magická entita vždycky funguje komplexně," přitakal Nichkhun. "To do nás hučeli hned druhou přednášku…"

"Každé pravidlo má výjimku!" nevzdával se daemon.

Eric se odmlčel, přemýšlel.

"Jedna možnost by tu byla," odtušil posléze. "Jednorázové kouzlo s podmínkou."

"Co to znamená?" zeptal se Mi. Khun jen zmateně svraštil obočí.

"Že vytyčím reálné mezníky, kdy bude kouzlo působit. Jakmile platnost pomine, skončí kouzlo definitivně a na stejnou osobu už ho nebudu moct nikdy použít."

Dvojice si vyměnila pohled.

"To by šlo," přikývl Nichkhun.

"Ve tvém případě by bylo nejrozumnější vymezit dobu působení od okamžiku, kdy usneš, po chvíli, kdy se plně probudíš," rozhodl Eric. "Doporučoval bych proto odstranit z ložnice veškeré rušivé elementy, ať můžeš spát co nejdéle."

"Jdeme na to," vyhrkl Zhoumi a s Nichkhunem v závěsu vyrazil ke dveřím. "A vy…?"

"Dohoním vás," ujistil ho vévoda a sklidil ze stolu dokumenty, na nichž pracoval. Hádal, že až dokončí kouzlo, k němuž se právě chystá, nezbude mu pro dnešek na nějaké inteligentní přemýšlení dost energie.