Škola prokletých - 50. kapitola

Minho nahlédl do nezvykle tiché společenské místnosti. Jediný její návštěvník se zrovna usilovně mračil do učebnice angličtiny, druhou rukou (poslepu, ehm) hledal cosi ve slovníku.

"Nerad to říkám," odkašlal si tmavovlásek, "ale pokud neovládáš Braillovo písmo, tímhle způsobem v tom slovníku určitě nic nenajdeš."

Zhoumi zvedl hlavu a zazubil se na něj. "Ale snaha byla!"

"A to se cení, ano," ušklíbl se Minho a posadil se vedle přítele na pohovku. "Co Nichkhun?"

"Pořád spí."

"Už je to víc než dvacet čtyři hodin," svraštil mladší čelo.

"Jo," povzdechl si daemon. "Taky mě to znervózňuje, ale… nejspíš se nic neděje, Eric mě upozorňoval, že si Khun pospí déle, než se nám bude zdát normální."

"Tak jestli to říkal Eric… ten asi ví, o čem mluví. Hyesung ho kontroloval?"

"Dopoledne. Cituji: Všechny životní funkce v normálu."

"A lékařskou zprávu ti náhodou nesepsal?" rozesmál se Minho.

"Ne, podíval se na mě jako na idiota a něžně mě poslal do háje… mám takový pocit, že mě nemá rád…"

"Divíš se? Ty nemáš rád jeho."

"To není pravda!" ohradil se Zhoumi. "Mám ho rád, jen… Uznej, že je blbost prožívat manželku chlapa, kterýho si míním vzít!"

"Tvá nalajnovaná budoucnost je fascinující, věříš?"

"No že ano?" rozzářil se černovlásek. "Vyjde nám to, jsem si jistý. Tuším, že jsem přesně jeho typ!" Hrdě se poplácal po tváři.

"Skoro."

Minho nadskočil leknutím. Stál za ním Junghyuk a tvářil se více než znuděně.

"Erikův typ leží už šestapadesát let na soulským hřbitově," zabručel. "Nechci brát tvému daemonovi iluze, ale na toho mého vskutku vizuálně nemá."

Tmavovlásek na ducha vykulil oči. Kangta že je…?

"Minho?" Zhoumi lehce zatřásl chlapcovým ramenem. "Zlato, jsi v pořádku?"

"Hm?" Choi se k němu zmateně obrátil. "Cože? Jo, jasně… Myslel jsem, že něco slyším…"

Junghyuk pobaveně odfrkl a Minho upřímně zalitoval, že ho nemůže udusit kravatou. Kterou tedy zrovna teď po ruce nemá… a navíc těžko může vraždit neviditelný přízrak, když vedle něj sedí Mi a pozoruje ho čím dál nedůvěřivěji, takže… Žádné rdoušení.

"A - ale jo," vyhrkl honem, v duchu proklínaje Hyuka za tuhle schizofrenní situaci, "řekl bych, že máš k Erikovu ideálnímu typu docela blízko." Aspoň podle jeho vševědoucí lidskosti.

Zhoumi se široce usmál a přitáhl si Minha k boku. Hlavou se opřel o jeho temeno. "Ale dneska mě trochu vyděsil," zamumlal zamyšleně.

"Eric?"

"Viděls přece, jak ráno vypadal."

"Aha, tohle…" Mladší se na pár vteřin odmlčel. "To kouzlo, kterým vévoda dočasně izoloval Nichkhuna od strachu asi bylo dost náročné, ne?"

"Yesung mě seřval jako malýho kluka, že jsem k tomu Erika přinutil," kousl se Zhoumi rozpačitě do rtu, "takže jo, bylo pěkně náročný."

"Nejspíš ho tolik vyčerpalo, že neměl dost sil zahnat své vlastní běsy…"

"Vlastní běsy?"

"Jo. I Eric je bezpochyby má."

"Bezpochyby. Ale ty zníš, jako bys věděl," pozdvihl Číňan obočí.

Minho zavrtěl hlavou. "Jen hádám," pousmál se. A možná i to je silně řečeno, napadlo ho. Nemesis, tak Eric Kangtu nazval. Myslel jsem, že se ho bojí… že ho vzpomínka na Kangtu pronásleduje a nedá mu pokoj a on… on… on co? Kaje se, rve si vlasy a vlastní svědomí ho zatím systematicky připravuje o rozum? O vůli žít?

Ren Erikovo vzezření dnes ráno shrnul trefněji, než vůbec tušil: "Vypadá uštvaněji než Aron, když mu bylo opravdu nejhůř, a přitom… je v té jeho smrtelné hrůze něco radostného, smířeného… Nechápu to."

Ani Minho to nechápal, dokud Junghyuk nevyslovil onu zdánlivě nesmyslnou větu, která dokonale vystihovala Erikovo zdánlivě nelogické rozpoložení.

Děsí se ho, je však šťastný, že je to právě on.

Dokáže démon poznat, že osoba, kterou vidí třeba poprvé v životě, je jemu souzená? Že právě s ní by mohl prožít ten správný, dlouhý a spokojený život, kdyby… Kdyby se osud nezačal ohánět sirénami a lidskostmi… a je oba krutě nedohnal k tomu, aby si navzájem přespříliš ublížili…

Tmavovlásek se zamračil. Jestli se jeho myšlenky nemýlí aspoň z poloviny, měl by ty dva někdo urychleně nominovat na cenu "nejtragičtější lovestory tisíciletí".

Ozvalo se lehké zaťukání na dveře a Minho a Zhoumi se tázavě ohlédli. Studenti při vstupu do společenské místnosti zásadně neklepali, ať už se v ní dělo cokoliv –

"Jessico?"

Světlovláska udivenou dvojici uklidnila mávnutím ruky. "Hned zase jdu, jen si chci být jistá, že tenhle… vůl trefí do dveří."

Mezi futry se zjevil pomačkaný, rozcuchaný a široce zívající Nichkhun.

"Hyung!" Minho vyskočil z pohovky, div se nepřerazil o Zhoumiho nohy.

"Dobré…," Thajec se zarazil, "odpoledne?"

"Bude půl čtvrté," přisvědčil pobaveně Mi. Nemohl si pomoct, Khunův rozkošně neupravený zevnějšek se nedal přejít s vážnou tváří. Až příliš mu připomínal tři roky stará rána, kdy se vedle něj čas od času probouzel.

"Jak se cítíš?" vyhrkl nejmladší, jen co Nichkhuna přestal škrtit v medvědím objetí, a pomohl mu na divan.

"Úplně mimo," zabručel hnědovlasý a užasle potřásl hlavou. "Fakt, kdybych nepotkal Jessicu, nejspíš bych po západním křídle bloudil do zítřka…"

"Ehm, uvědomuješ si, že západní křídlo je vůbec nejmíň architektonicky složitá část hradu?" opáčil Zhoumi.

"Právě že uvědomuju… a hluboce se za to stydím…"

Trojice si vyměnila vážný pohled a pak hystericky vybuchla smíchy.

"Andy se asi ještě nevrátil, co?" zeptal se Nichkhun, když se on i jeho kolegové dostatečně uklidnili.

"Ještě ne. Včera kolem jedenácté večer mi psal, že po tom týpkovi zatím není stopy. Novější zprávy nemáme," pokrčil Minho rameny.

"No, to nevadí. Pár dní bez spánku přežiju." Thajec se protáhl a pak se zamračeně poplácal po břiše. "Ale teď mám hlad. A na večeři je brzo…" Očima mlsně střelil ke studentské kuchyňce.

"Opravdu?" Zhoumi nakrčil nos. "Hodláš vyžírat zásoby chudých studentů?"

"Já jsem přece taky chudý student! Dobře, tak chudý ne, ale student jsem pořád! A umírám hlady, slyšíš?" Jeho žaludek jako na povel úpěnlivě zakručel.

"Seš si jistej, že je to jen prázdnej žaludek, a ne umírající tasemnice?" povytáhl Minho obočí a Nichkhun teatrálně sepjal ruce, jako by vzýval všechny svaté:

"MĚJTE SLITOVÁNÍ S MOJÍ TASEMNICÍ!"

"Dostaneš instantní nudle," zabručel černovlásek. "Ale jen kvůli ní!"

"Máš radši moji tasemnici než mě?"

"Samozřejmě."

"Evidentně hostíš úžasnou tasemnici," zazubil se Minho.

"O tom nepochybuju, všechno na mně… a ve mně je úžasné, ale," Khun svraštil čelo, "že prohraju anketu popularity zrovna s tasemnicí…"

K tomu už Zhoumi (naštěstí) nemohl nic uštěpačného poznamenat, jelikož ve vedlejší místnůstce úporně zápolil s otevíráním sáčku nudlí.

Do společenské místnosti nakoukla Donghaeho hlava. "Oh, ahoj, Nichkhune," pozdravil překvapeně. "Jak ses vyspal?"

Thajec v neskonale pozitivním gestu pozdvihl palec.

"Kam jdeš?" zajímal se Minho.

"Na popravu," ušklíbl se kysele Hae. "Chce se mnou mluvit Heechul."

Tmavovlásek na něj vyvalil oči.

"Jo, tvůj výraz přesně vystihuje mé vnitřní pochody. Nechápu, co po mně může chtít!"

"Podvést s tebou Siwona," navrhl Nichkhun.

Minho a Donghae se na něj zadívali jako na utečence z psychiatrické léčebny, co by zasloužil minimálně svěrací kazajku. Nebo rovnou lobotomii.

"Co?" zahučel Khun a založil ruce na prsou. "Nechte mě, já ještě napůl spím!"

"Na jednu stranu, Donghae, musíš uznat, že by to byla velice fikaná nevěra," podotkl Minho.

"Nenuť mě si představovat, jak souložím s Heechulem, buď od té lásky." Starší se znechuceně otřásl. "No nic, přejte mi štěstí, třeba se navzájem nepozabíjíme."

Dvojice na pohovce mu zamávala.

"Fakt tomu věří?" podivil se cynicky Nichkhun.

Minho jej beze slova přetáhl polštářem po hlavě.

Nenápadně zkontroloval místo, kde se ještě před chvílí vyskytoval Junghyuk, po duchovi však nebylo ani památky.

•••

"Pojď dál, prosím."

Donghae za sebou zavřel dveře kabinetu a posadil se na nabízenou židli. Kradmo se rozhlédl. Pokud se dobře pamatoval, v Heechulově pracovně byl úplně poprvé. "Co chcete?" zabručel, aniž by se obtěžoval předstírat jakoukoli zdvořilost.

Profesor se s povzdychem opřel lokty o stůl. "Můžeme si promluvit jako dospělí?"

"Jako dospělí? My dva?" pobavilo Haeho.

"Jo, pravda," uznal Heechul. "Tak jinak, můžeme si promluvit v klidu a bez toho, abychom si vyškrábali oči?"

"To by snad mohlo jít… Tak oč jde?"

"Rád bych se usmířil."

Donghae na učitele nedůvěřivě pohlédl. Čekal by od něj spíš pomyslnou ránu kudlou do zad, než ohánění se bílou vlajkou. "Proč?"

"Protože je epochální kokotina nenávidět se kvůli idiotovi, který stejně nemiluje ani jednoho z nás," zamračil se Heechul a zpola bezděčně, zpola rozpačitě si uhladil pramen dlouhých černých vlasů za ucho.

Donghae neřekl nic, jen na něj udiveně zíral.

"Promiň," Kim se zarazil, "myslels…?"

"Cože? Ne, ne," mladík zavrtěl hlavou, "vím, že mě má Siwon jen jako chodící ledničku s výhodami, ale… myslel jsem, že vy…?"

"Jeho chodící nafukovací panna, těší mě," zašklebil se Chul.

"Takže… ono to není nijak vážné…?"

"Z jeho strany rozhodně ne. A má strana mu míní dát na frak."

"Jak?" žasl Donghae. Ten nápad ho, jak vidno, nadchnul.

"Prostě se na něj vykašlu. Není to nic originálního, ovšem… všichni víme, že s odmítnutím se Siwonovo přehnané ego nedokáže jen tak snadno popasovat."

"To určitě ne…"

"Přidáš se?"

"Já?"

"Jistě! Staneme se silnými a nezávislými ženami!" zadeklamoval Heechul slavnostně.

"Ehm, silné a nezávislé ženy… To je nějaká odnož zlých žen?"

"Kdepak, úplně samostatná jednotka. Zlé ženy jsou možná zlé, ale pořád zadané. Silné a nezávislé ženy chlapy nepotřebují!"

"A naší hymnou bude I don't need a man, co?"

Heechul se zazubil: "What?"

"Jinjja?"

"Jeongmal?"

"Fajn, rozumíme si," rozesmál se Donghae. "Jenže co s krví? I kdybych chtěl být sebevíc silná a nezávislá žena, nemůžu ho jenom tak odříznout…"

"Tak to nedělej? Chceme mu dát za vyučenou, ne ho zabít."

"Potíž je, že jestli ze mě bude pít, skončím všelijak, jen ne silně a nezávisle…" Hae si nespokojeně skousl spodní ret. "Ale copak to nevíte? On z vás nikdy nepil nebo co?"

Černovlasý potřásl hlavou. "Dokud jsem byl živý, nikdy nás to nenapadlo. A pak… no, ne že by to nešlo, ale… krev nemrtvých polovičním démonům divně smrdí." Zamyslel se. "Hm, a musí pít krev přímo z tebe?"

Donghae srazil obočí. Podíval se na Heechula, Heechul na něj a vzápětí oba roztáhli ústa v širokém, lišáckém úsměvu.

"Za to přijdeme do pekla," prohlásil Donghae.

"Rozhodně," přisvědčil Heechul.

•••

Dva dny nato se Andy vrátil na Akademii.

Tak jako Aronův lapač snů připomínal svými barvami plameny, byl ten Nichkhunův celý šedivý s vetkanými stříbrnými nitkami, přesně jak se na symbol vládce větru slušelo.

"Prý můžeš být rád, že je Minhyun taky vzdušný mág," prohlásil Andy, když Khunovi artefakt v černém látkovém pytlíku předával. "Moc tvého lapače přirozeně působí na vzdušné mágy daleko silněji než na vládce jiných živlů."

Od toho večera tak mohl Nichkhun nerušeně spát. Minhyun se sice neustále snažil o "přátelský" kontakt, s mocí lapače měl však Nichkhun nad vlastními sny větší kontrolu, a mohl tak démona na celou noc ze svojí hlavy jednoduše vypudit. Provozoval to s jakousi až morbidní rozkoší, čistě pro ten pocit, že může.

Uběhlo pět dní a Minhyunovu zatím poslední snovou návštěvu zhatil velmi efektně - prostě se vrhl ze střechy, plný entuziasmu z Hwangova bolestného křiku, jenž ho při pádu provázel. Bylo to směšně snadné, v jednom snu "umře", pročež se automaticky "probudí" do dalšího, kde už pro Minhyuna není místo. Nádhera! Zbožňoval tuhle rozkošnou logiku.

Když se o tom ale příští odpoledne zmínil Aronovi, zatvářil se daemon nemile znepokojeně.

"Tohle bys neměl dělat," prohlásil nesouhlasně.

"A to jako proč?" zamračil se Khun. "Potřebuju se ho zbavit, jasné? Musí pochopit, že nemám zájem."

Aron potřásl hlavou.

"Co?!" odfrkl starší dopáleně.

"Sám jsi to řekl. Chce s tebou mluvit. Jen mluvit. Tak proč ho nevyslechneš?"

"Protože mě to nezajímá!"

"Z vlastní zkušenosti vím, že čím usilovněji se budeš bránit, tím horší to nakonec bude." Rudovlásek přimhouřil oči. "Minhyun je blázen. Živý blázen. A ty mu ubližuješ. To si nenechá líbit. Netušíš, čeho je schopný."

"Ke mně se nedostane," připomněl mu Thajec s nervózním smíchem. Nelíbilo se mu, jakým směrem se Aronovo kázání ubírá.

"Existuje spousta způsobů, jak ti nafackovat, aniž by se k tobě musel fyzicky přiblížit."

Nichkhun ztuhl. Po zádech mu přeběhl mráz, ač ho sluneční paprsky příjemně hřály do tváří. Z temných myšlenek ho na(ne)štěstí vysvobodil nově příchozí, který se tiše plížil za Aronem a jemu hrozil pěstí, že jestli cekne, má to spočítané. S těžkým přemáháním tedy zachoval neutrální výraz, aby mohl jejich nečekaný host zezadu popadnout nic netušícího daemona kolem pasu a zvednout ho do vzduchu.

Aron zařval leknutím.

"Ječíš jako holka," rozchechtal se narušitel hurónsky a postavil zmítajícího se chlapce zpátky na zem. Ten se nevěřícně otočil - a spadla mu brada.

"Junsu?!"

Tmavovlasý se křivě usmál a poplácal mladšího po tvářích. Byl vyšší, než se pamatoval, a pokud mohl soudit, svým způsobem i hezčí, ačkoli krásným by ho na první pohled nazval jen málokdo. Vždycky však měl kouzlo, jímž dokázal druhým učarovat… A upřímně, kdo by odolal dospělému chlapovi v pandí mikině, že?

"Co tu kruci děláš?" divil se se smíchem Nichkhun.

"Od pondělka nám začíná týdenní studijní volno," vysvětlil Junsu a spokojeně si přitiskl zkoprnělého Arona k boku. "A já se rozhodl, že ho produktivně strávím tady. A půjčím si tvůj gauč, dík."

"Ehm, ale víš, že studijní volno je od toho, aby se v jeho průběhu studovalo?"

"Učení mám s sebou," Su mávl ke kufru a cestovní tašce, co nechal ležet o kus dál na zemi.

"A pandí kavalerii?"

"Její čtvrtinu, ano."

"V tom kufru?" znejistěl Khun.

"Ne, jenom v tašce."

Z okna prvního patra severního křídla vyhlédl zamračený Zhoumi: "Horvejkule, přestaň tam toho Arona šikanovat –!" Pak ale rozpoznal, kdo to na něj zezdola zběsile mává, vykulil oči a půl minuty nato už byl na nádvoří, přidušený v tříčlenném chumlu končetin, který Junsu horečně objímal.

"Děti moje! Tohle byl vždycky můj sen!" fňukl tmavovlasý dojatě. "Trochu mě tedy rozčarovává," obrátil se k Aronovi, "že tobě je po pěti letech furt sedmnáct, a já si připadám fakt starý, ale jinak…!"

"Takže už mě nechceš utopit v záchodě?" ujistil se Američan.

Junsu se zarazil. "No vidíš… na to jsem zapomněl… ne-ne, to nemůžeme nechat jen tak…" Zakřenil se. "Neutopím tě v záchodě, když se mnou budeš dneska spát!"

"Ty na to jdeš hopem," povytáhl Aron obočí.

" Jó…! Tak spolu klidně můžeme spát taky…"

"A máš plán, jak se ty, já a tvých dvacet plyšových pand vlezeme na gauč?"

"To zatím ne…"

"Ne zatím, vůbec. Na mým gauči nikdo nikoho šukat nebude," zatrhl kategoricky Nichkhun.

Junsu po něm loupl pohledem a užuž se nadechoval k nějaké rýpavé odpovědi, když si všiml muže, mířícího k západnímu traktu budovy.

"BOŽE!"

"Ne, vole, to je démon," opravil ho Aron.

Tu poznámku se Junsu rozhodl okázale ignorovat, nechal svoje děti svými dětmi a rozběhl se za Erikem. Vévoda na nadšeného neznámého zmateně pohlédl.

"Hyungnim, seznamte se," křikl Nichkhun, preventivně klusající za svým nebezpečně fascinovaným přítelem. "To je Junsu."

"Ah," Erikova tvář se rozjasnila pochopením, "moc mě těší!"

"Ne, netěší ho. Je jen slušně vychovaný," ubezpečil Junsua Zhoumi.

"Chceš facku?"

"Jak dlouho že tu budeš?"

"Chceš i druhou?!"

"Míní tu zůstávat. Do příštího týdne," vysvětlil Aron Erikovi.

"Tedy pokud mi to povolíte, samozřejmě," usmál se tmavovlasý andělsky.

"Na to by ses měl ovšem ptát mě," ozvalo se za ním příkře.

Junsu se nejistě podíval po nevrlém Min Hovovi. Pak po Zhoumim, znovu po Min Hovi a nakonec zabručel: "To je ta tvoje korejská miss?"

"On?" zděsil se Číňan. "Ne!" Pročež se zuřivě rozhlédl kolem dokola, odběhl na druhý konec nádvoří, vytáhl ze dveří Minha a dovlekl ho před Junsua. "Toto!"

"Aha." Su chlapce zrentgenoval kritickým pohledem a pokrčil rameny. "Ale ten druhej je hezčí."

Nastalo hrobové ticho, které až o deset sekund později přerušil příchod Yesunga a Heechula.

"Zabiju ho, slibuju," ubezpečil Mi romanticky Minha.

"To se mi snad jenom zdá!" vyhrkl Heechul a se smíchem sevřel Junsua v náručí. Mladší mu objetí srdečně opětoval.

"Rád vás vidím, pane profesore!"

"Já tebe –… Nelži! Nebyls mi na pohřbu!" obvinil ho černovlasý.

"Měl jsem angínu!"

"Tomu říkáš důvod?!"

"Vždyť jste stejně vstal z mrtvých!" ohradil se Junsu.

"Ale tys mi nebyl na pohřbu!"

"…"

"…"

"Předstírejme, prosím, že tenhle rozhovor nikdy neproběhl."

"To si ještě rozmyslím…!"

"O co tu…?" špitl nechápavě Minho.

"Heechul byl Junsuův patron," odvětil šeptem Zhoumi. "A z celé téhle situace vyplývá jediné ponaučení – musíme umřít dřív než Yesung!"

"Já to slyšel," zabručel profesor.

"Neslyšel. Nic jste neslyšel!"

"Tvé sugestivní schopnosti nejsou příliš účinné, Zhoumi…"

"Pst! Nekazte mi to!"

"Á, vidíte!" Junsu se obrátil k Yesungovi. "Znamená to, že ta hezčí korejská miss je vaše?"

"Hezčí…?"

"On."

Yesung se udiveně zadíval na Min Ha, na nějž Su ukazoval, jako by si teprve teď uvědomil, že je jeho partner hezký, a pomalu přitakal. "Nerozumím ale –"

"Fajn, Nichkhune, odveď si tohle monstrum, než vyplodí nějakou další perlu, za kterou mě bude chtít Zhoumi sežrat," vložil se do věci spěšně Min Ho, vida jak daemon skřípá zuby. "Ubytuješ ho u sebe, že?"

"Ovšem," přisvědčil Thajec a chňapl Junsua pod loktem. "Bude spát na gauči, na němž nebude souložit s Aronem!"

Starší se nafoukl. "Nemůžeš mi zakazovat sex!"

"Ne, ale můžu ti zakazovat sex na mým pronajatým gauči," opáčil Nichkhun.

"Víš co, ty puritáne, buď radši gentleman a vezmi mi kufr. A ty buď taky gentleman," houkl Junsu na Miho, "a vezmi mi pandy. A já budu taky gentleman," zazubil se, "a vezmu si Arona."

"Ty jsi dneska nějak podezřele dvojsmyslný," zamručel si rudovlásek pod vousy.

Rozloučili se se zbytkem skupiny na nádvoří. Těsně před odchodem přistoupil Su k Minhovi a vážně mu položil ruku na rameno.

"Chápeš, doufám, že to o hezčí slečně byl jen vtip. Vypadáte úplně stejně."

A tak Nichkhun s kufrem, Zhoumi s taškou plnou pand a Junsu s Aronem (připomínal děcko, které našlo svoji nejmilovanější, dlouho ztracenou hračku) zaparkovali v Nichkhunově apartmánu a pomohli Junsuovi vybalit.

Su a Mi se vrhli se věci v kufru, Khun roztáhl pohovku, donesl peřinu a polštář a Ron se na provizorní posteli následně ujal aranžování černobílých plyšových medvědů.

Vytahoval zrovna třetí pandu, když jeho pozornost upoutal jeden menší exemplář, schovaný na dně tašky. Odložil pandu, kterou držel, a nevěřícně vylovil tu známou, maličkou a modrookou.

"Ty ji pořád máš?"

Zhoumi a Junsu se na chvíli přestali hrabat v kufru a vzhlédli. Tmavovlasý se při pohledu na plyšáka v Aronově ruce široce usmál.

"Jo, tahle. To je jedna z jeho nejoblíbenějších," konstatoval Číňan. "Je od tebe?"

Nejmladší přikývl. Zdálo se, že chce ještě něco říct, rozmyslel si to však. Položil pandu na polštář a pokračoval ve vybalování.

Hotovi byli asi za patnáct minut. Nato se Zhoumi omluvil, že na něj čeká Siwon a úkol do magie, Nichkhun měl zase v tělocvičně nějaké technické pořizování se Sooyoung. Aron a Junsu tak v apartmánu osaměli.

"Teď mi hezky povyprávíš, co dělo během těch pěti let, co jsme se neviděli." Starší postavil na stolek dva hrnky čerstvě uvařeného čaje, posadil se na pohovku, nohy zkřížil v tureckém sedu a na klín si vzal jednu z plyšových pand. Dělal to běžně, ať už poslouchal nebo sám vyprávěl, vždycky držel pandu. "Chci slyšet všechno. Úplně všechno. Detaily."

"Můj život není zrovna nevhodnější konverzační téma," namítl Aron rozpačitě. "Možná by bylo lepší začít tebou…?"

"Odmaturoval jsem, rozhodl se, že se stanu právníkem, nastoupil na vysokou, studuju a Taecyeon mi stále nevědomky láme srdce. Nuda," mávl Junsu přezíravě rukou. "Potřebuju poučit, jak vypadá zajímavější bytí!"

Aron se s tichým povzdychem natáhl pro hrnek a váhavě se dal do vyprávění.