Škola prokletých - 51. kapitola

Bylo pár minut po sedmé ranní. Minho seděl na posteli a skládal do tašky učebnice a sešity pro páteční vyučování, Siwon si před zrcadlem naučeným pohybem uvazoval šedou kravatu svojí školní uniformy. V tuhle denní dobu přirozeně nejsou návštěvy nijak obvyklé - zaklepání na dveře je proto oba překvapilo.

"Ty někoho čekáš?" zeptal se mladší. Jeho bratranec zakroutil hlavou.

Divné. Zaťukání se však ozvalo podruhé, a tak se Minho zvedl a otevřel. Na prahu stál Donghae.

"Ah, ahoj," pozdravil tmavovlásek a bez váhání ustoupil stranou, aby Haemu uvolnil cestu. Starší se na něj široce usmál a vešel dovnitř.

Siwon věnoval příchozímu udivený pohled v odrazu zrcadla. "Donghae? Co tady děláš?" S kravatou ještě napůl povolenou se k příteli nechápavě obrátil. "Čekal jsem, že se zastavíš odpoledne…"

A-ha. Minho si rozmrzele povzdechl. Pochopil, co tím "zastavením se" Siwon míní. "Tak to asi abych šel," odkašlal si.

"Ale kdepak," zarazil ho Donghae. "Hned odcházím." Přistoupil k Siwonovu psacímu stolu, sáhl do tašky, vytáhl z ní uzavřenou skleněnou nádobku a tu položil na stůl.

Choiové na lahvičku vykulili oči. Byla totiž plná krve.

"Co - co to -?" zadrmolil konsternovaný Siwon.

"Tvoje dávka," vysvětlil Donghae, ve tváři tak andělský výraz, až se jeden divil, že mu nad hlavou nesvítí svatozář.

"Dávka…?"

"Nech si chutnat!" zatrylkoval sladce a s otočkou hodnou primadony Keyho se plavně (a hlavně velmi nedonghaeovsky) odvlnil z pokoje.

Na deset dlouhých vteřin se v místnosti rozhostilo hrobové ticho. Siwon zíral na krev ve sklenici, Minho zíral na Siwona… než se v záchvatu hurónského řehotu svalil na podlahu.

•••

Toho rána tak Siwon ke svojí hrůze zjistil, že se proti němu jeho ženy chladnokrevně spikly.

Oznámily mu to u snídaně. Jen tak mimochodem. Na něco tak nepochopitelného nebyl v tu chvíli schopen jakkoli přiměřeně reagovat. Hleděl na tu nesourodou dvojici - přespříliš sebejistého, arogantního Heechula a vždy poslušného, hloupoučkého Donghaeho - jako na zjevení, v hlavě prázdno. Ne, nechápal to. A co hůř, výjev, jak spolu ti dva následně bok po boku opouštějí jídelnu a hihňají se přitom jako dvě pubertální nejlepší kámošky (ale vždyť ještě minulý týden Donghae Heechula nesnášel!), ho ve snech pronásledoval další čtyři noci.

A všichni u stolu se samozřejmě královsky bavili na jeho účet. Zrada toto.

"V tomto Heechulovi a Donghaemu rozhodně fandím," poznamenal Junsu, když se "svými dětmi" a "jenom dětmi" (Minhem a Keyem) odcházel ze sálu. "Konečně tomu idiotovi někdo zaťal tipec!"

"Co máš proti Siwonovi?" podivil se Aron.

"Spal s Taecyeonem," opáčil Zhoumi.

"Jo ták…!"

"To s tím nijak nesouvisí," frkl Junsu přezíravě. "Prostě nesnáším idioty. A obzvlášť takové idioty, co si myslí, že s pěknou tvářičkou jim všechno projde."

"Siwon jak když vysmrkne," zabručel Minho.

"No že ano? Díky. Aspoň někdo mě tu chápe."

Nichkhun protočil oči. "Máš teď na dopoledne nějaké plány?" obrátil téma.

"Hm. Zajedu si do města," přisvědčil Su. "Celý příští týden budu dopoledne studovat, takže dneska si udělám volno."

"Přibal si aspoň dva pakle papírových kapesníků," zasmál se Zhoumi.

"Dobrý nápad. Bezpochyby si popláču sentimentem… Funguje ještě ta naše oblíbená kavárna?"

"Funguje. Ale přejmenovali ji."

"…!"

"Myslíte Černou kočku?" povytáhl Aron obočí.

Mi a Nichkhun přitakali.

"Oukej. Budu bulet jak kráva," povzdechl si Junsu. "No nic," sevřel Arona v rozněžnělém objetí, "užij si vyučování, lásko. Uvidíme se později!"

Rozloučil se s ostatními a vyrazil chodbou vlevo k vnitřnímu průchodu do západního křídla. Zhoumi i Nichkhun měli hodinu (náslech) v hlavní budově, vydali se proto po schodech vzhůru k učebnám, a trojice druháků zamířila k východnímu křídlu, kde jejich páteční vyučování zahajoval Heechul korejštinou a literaturou.

Blížili se zrovna ke schodišti a Minho do Keyho už asi podesáté dloubl loktem, aby ho přiměl položit otázku, nad níž už od včerejška oba všetečně dumali, ani jeden však neměl kuráž vyslovit ji nahlas. Kibum otravnému kolegovi nejprve vpálil pohlavek, pročež ho blahosklonně uklidnil, že jde na to, a významně poklepal na rameno daemonovi.

"Ty, Arone…?"

Rudovlásek se po spolužácích tázavě ohlédl.

"Mezi tebou a Junsuem před těmi pěti lety něco bylo…?"

Ron svraštil čelo. "Co tím…? Ne! Jasně, že ne!"

Key a Minho si vyměnili dlouhý pohled.

"Dobře… no, nesmíš se nám divit… Je z tebe podezřele nadšený."

"A podezřele kontaktní," doplnil Minho.

Blonďák přikývl. "Ještě kontaktnější než Kyuhyun v blízkosti Zhoumiho."

"A to je na pováženou."

"Tak."

"Junsu je kontaktní vůči všemu, co se hýbe," namítl Aron. "Pokud je to chlupatý a černobílý, ani se to hýbat nemusí…"

"Takže jeho jednání je úplně nevinně přátelské?" zapochyboval Kibum.

"Úplně."

"A nic nebylo?"

"Nic nebylo."

"Ehm, a jsi si jistý," nadnesl Minho, "že Junsu nechtěl, aby něco bylo…?"

"Samozřejmě! Proč by… měl… chtít…" Aron ztichl jako pěna, cítil, jak mu hoří tváře. Nikdy nad tím takhle neuvažoval, ale teď, když všechny ty náznaky sesumíroval dohromady…

Jo. Evidentně je skoro tak tupý jako Taecyeon.

"PANEBOŽE!" zaječel hystericky a nedbaje tří studentů čtvrtého ročníku, kteří se po něm vyděšeně podívali, vyřítil se po schodech do patra a zapadl do první prázdné třídy, na kterou narazil. Zůstal v ní až do zvonění.

Key si nejistě poupravil popruh tašky na rameni. "Minho? Nemáš dojem… že jsme tomu chudáčkovi právě zničili dětství?"

"Jen mlhavý," zabručel tázaný suše.

•••

Junsuův nostalgický výlet po městě byl… nu, vskutku nostalgický. Obešel všechna svá oblíbená místa, zjistil, že starý park vypadá hůř, než se pamatoval (oproti novému parku vedle botanické zahrady působil vždycky jako chudá příbuzná, ještě před třemi lety však nebyla jeho zpustlost tolik okatá), a že knihovna, která byla téměř čtvrtstoletí zavřená, se konečně renovuje - ve třeťáku o té "nehorázné kulturní škodě" vedl velmi výživnou debatu s Yesungem. Po poledni se pak zastavil na oběd, odepsal Nichkhunovi, který se ptal, v kolik se asi vrátí, a ve 13:20 nasedl na autobus.

Na zastávce před Akademií vystoupil sám, což se dalo očekávat. Vyučování skončilo před půl hodinou, studenti a školní personál se do města teprve chystají, a nikdo jiný nemá důvod se v téhle osamělé planině zdržovat. Široko daleko totiž není nic než Akademie Černých bratří a její rozsáhlé pozemky.

Počkal, až autobus odjede, a vykročil po štěrkové cestě vedoucí k hlavní bráně školy.

"Junsu?"

Vylekaně sebou trhl a otočil se. Ještě před několika vteřinami tu nebyla ani noha… teď ale před cedulí zastávky stál jakýsi kluk a volal na něj. Junsu se zamračil, nechápal, kde se tu ten mladík vzal. A hlavně, byl si jistý, že ho v životě neviděl. Vysoký a (příliš) štíhlý, krátké tmavé vlasy, tvářičku něžnou jako panenka. V jednu chvíli mu trochu připomněl Arona, ač ten je o dost menší a rozhodně lépe živený. A taky nevypadá tak holčičkovatě… Ne, vůbec mu není podobný, proč ho to proboha napadlo?

"Ano?" přisvědčil zmateně. "My… se známe?"

Mladík zavrtěl hlavou. Usmál se.

Hrůznější úsměv ještě Junsuovi nikdy nikdo nevěnoval. Zamrazilo ho, bezděčně o krok ucouvl.

Neznámý sáhl do kapsy svetru, vytáhl zavírací nůž a bez jediné patřičné emoce ve tváři se jím řízl do dlaně. Podle množství vytrysknuvší krve to byla rána dosti hluboká.

Junsu ochromeně sledoval, jak první rudé kapky máčí špinavé dlaždice chodníku. Ustoupil o další krok. Co je to za magora…?! Cítil, jak mu po zádech stéká pot. Má utéct? Má zavolat pomoc? Má -?

Ve zlomku vteřiny stál mladík před ním, čapl ho za paži a prudce jím smýkl o zem. Na to, jaké byl tintítko, měl neuvěřitelnou sílu. Skoro až…

…nadlidskou?

Junsu vykřikl. Neznámý se nad ním obkročmo sklonil, stehny mu uvěznil ruce u těla; mohl tak sebou maximálně zběsile házet, ale defenzívy nebyl schopen. Jeho zoufalý jekot nabíral na hlasitosti. Co má ten šílenec v plánu? Chce ho zabít? Proto má ten nůž? Ale proč on? Vždyť se ani neznají! Nemá důvod mu ubližovat! Je to maniak, co vraždí čistě sportovně, nebo co?! Proč potom ale nejprve zranil sám sebe…?

Tmavovlasý na něj chvíli netečně hleděl, jako by snad jeho řev a nadávky ani neslyšel, načež mu surově přitiskl svou krvácející dlaň k ústům.

Junsuovi se zvedl žaludek. Snažil se nepolykat, jenže té krve bylo moc, příliš mnoho… a on i přes veškeré sebezapření nakonec podlehl naléhajícímu reflexu. Cítil, jak mu ta odporná železitá tekutina stéká hrdlem. Jo, rozhodně bude zvracet.

Mladík trpělivě vyčkával, dokud Su z donucení nepolkne ještě jeden lok, rty zvlněné ve zlomyslném úsměšku. "Pozdravuj od mě Nichkhuna," zašeptal mu do ucha.

A najednou byl Junsu volný, neznámý se vypařil neznámo kam. Jindy by nad tím dlouho a podezíravě dumal, teď na to však neměl sílu ani nervy. Otočil se na bok, povedlo se mu vytáhnout se po pokleku. Plival krev, co mu zůstala v ústech, dávil se. Žaludek se mu bolestivě svíral, jako naschvál se ale ne a ne vyzvracet. A přitom k tomu neměl daleko, stačilo na tu nechutnost pomyslet, vždyť spolykal cizí krev…! Zhnuseně se otřásl.

Nejistým pohybem se odvrátil od karmínové louže pod sebou, náhle podivně mátožný… zesláblý…

Něco se děje… Něco… Co -?

Celé jeho tělo ochromila úporná bolest. Zaúpěl, zhroutil se na štěrk. Zdálo se mu, že snad každá jeho buňka úpěnlivě kvílí o pomoc. Schoulil se do klubíčka, rukama si zakryl hlavu. Sluneční světlo ho pálilo do očí… potřeboval do stínu… pálilo… příliš pálilo…

Vytoužená ztráta vědomí ho zastihla po několika nekonečně dlouhých minutách.

•••

"Neměl by tu už být?" zeptal se Nichkhun a zkontroloval čas na mobilu.

Zhoumi se ani neobtěžoval otevřít oči, dál se spokojeně nahříval na sluníčku. "Kolik je?"

"Dvanáct minut po druhé."

"Hm, autobus tu bývá po tři čtvrtě… Ale kdoví, jestli těch třináct dvacet vůbec jel. Beztak cestou na nádraží míjel nějaké hračkářství, za jehož výlohou uviděl pandu, kterou ještě nemá."

"Ty fakt věříš, že existuje plyšová panda, kterou Junsu ještě nemá?" odkašlal si skepticky Aron. Minho a Kyuhyun se rozesmáli.

"Pravda, to je dost nepravděpodobné…," uznal Číňan. "Ale možná si zašel koupit pandí hrnek. A talíř. A misku. A hůlky."

"Na to si mi včera stěžoval, ano," podotkl Nichkhun.

"Že nemáš v apartmánu pandí nádobí?!" vyvalil na něj Kyuhyun oči.

"Pandí nádobí je přece nezbytným vybavením domácnosti!"

"Ok, ten týpek je fakt trochu pošuk."

"Máš ty vůbec nějaký normální kamarády?" obrátil se Minho na Zhoumiho.

"Ehm… Taa?"

"Oh. Bod pro tebe."

"Připouštím to nerad," zabručel Kyu, "ale s kung-fu pandinou normálností asi musím souhlasit… Ten aspoň nepovažuje pandí nádobí za nutnost v kuchyni…"

"A jistě usne i v něčem jiném než v pandím overalu," zašklebil se Nichkhun.

Nastalo ticho.

"Junsu hyung spí v pandím overalu?" zopakoval ohromený Minho.

Khun, Mi a Ron vážně přitakali.

"To mi musíte vyfotit!" zaječel Kyuhyun, pročež se všichni dali do smíchu.

Bylo teplo, slunce krásně hřálo, a přesto se Aron (jako poslední dobou tak často) zachvěl chladem. Vyplašeně se ohlédl přes rameno, na moment měl pocit, jako by…

"Už zase?"

Nic. Nikdo. Samozřejmě, že ne… Tázavě pohlédl na Minha.

"Zase je ti zima," konstatoval tmavovlásek významně.

"Hm," zamumlal daemon a dlaní se nejistě dotkl pravého ramene. Nic. Nikdo. Samozřejmě, že ne… Potřásl hlavou a ústa zkřivil v pobaveném úšklebku. "Zato vám všem je hrozný vedro, co?"

"Hrozným vedrem bych to zrovna nenazýval… ale zima vypadá rozhodně jinak," opáčil Zhoumi za Kyuhyunova souhlasného bručení. "Možná by sis měl skočit na ošetřovnu… Ať tě Hara prohlídne."

"Jo? A píchne mi něco od zimomřivosti?"

"Počkej, v píchání tu má přece největší praxi Hyesung!" vyhrkl Cho.

Nichkhun se s výrazem pohoršené staré panny začal teatrálně ovívat rukou. "Nebudu se ptát, jak tohle víš."

"Píchání jehlou, ty hovado!"

"Díky, Kyuhyune, ale od Hyesunga a jeho drogové laboratoře se budu držet tak daleko, jak jen to půjde," ohrnul Aron nos.

Minho využil zaujetí svých kolegů a nenápadně kývl na Junghyuka, který už pár minut postával u kašny vprostřed nádvoří a pozoroval je. Respektive - a což bylo divné - pozoroval Arona. Nebo ještě přesněji - něco za Aronem.

Nato se Choi sehnul, jakože si musí zavázat tkaničku. Když kradmo vzhlédl, dřepěl duch před ním. Chlapec střelil očima k Aronovi.

"Min Ki?" špitl, aby ho diskutující čtveřice neslyšela.

Junghyuk přikývl. "Stojí za ním."

"Do háje."

"Drží ho za rameno."

"Za -" Minho si vybavil Ronovu první reakci potom, co se otřásl zimou, a zbledl. Vždyť on to cítil. "To je… děsivý!"

"Jo." Hyuk se ušklíbl. "Ale radím ti dobře - neříkej mu to." Bavil se, zcela nepokrytě, avšak znenadání rysy jeho tváře strnuly; prudce vstal, zíraje kamsi k hlavní budově.

I Minho se zadíval týmž směrem. Vteřinu nato se otevřely dveře a na nádvoří se vpotácel Junsu.

Tmavovlásek drcl do Zhoumiho.

"Ah, vidíš, už je tady," zazubil se daemon na Nichkhuna. Ten očekávanému navrátilci zuřivě zamával.

"Hej, Junsu!"

Jenže… něco bylo špatně.

"Co je s ním?" hlesl Aron, vytřeštěnýma očima sleduje Junsuovo bezduché, malátné ploužení. Zdálo se, že je vůbec nevnímá, jeho výraz byl prázdný a přitom vystrašený k smrti. Připomínal štvané zvíře, které instinktivně hledá bezpečný úkryt.

Zavrávoral, jeho tělo se roztřáslo v záchvatu dávivého kašle. Jako podťatý klesl na kolena, z úst se mu vyvalila krev.

Zhoumi hystericky zaječel. Spolu s Khunem a Aronem se vrhl vpřed, Minho jim byl v patách.

Kyuhyun udělal tři kroky, a šokovaně ztuhl. Zvednuvší se vítr smísený s vůní krve jej uhodil do nosu. Zalapal po dechu. "Ta krev… je divná."

"Divná? Jak divná?" štěkl Nichkhun.

"Je - je lidská, ale… něco v ní je…" Chlapec odvrátil oči od Minhova dojemného pokusu nenechat Junsua vykašlat vlastní plíce. "Přivedu pomoc!" křikl a ve zlomku vteřiny se prořítil vchodem do západního křídla.

Zabralo slabou půlminutu, než se před nimi zjevili Min Ho a Hyesung. Oba démoni si vyměnili krátký, zachmuřený pohled. Jako by tušili. Hrabě odstrčil čtveřici sudiček, co se kolem Junsua semkla, a zvedl sténajícího mladíka ze země.

"Ošetřovna?" zeptal se na půl úst.

Hyesung zavrtěl hlavou.

"Taky myslím," zabručel Min Ho. Nadiktoval strnule přihlížejícím číslo prázdného apartmánu ve druhém patře a s Junsuem v náručí zmizel. Sung chňapl za ruku Minha a přenesl se vzápětí po nich.

"Co to říkal Kyuhyun o jeho krvi?" hlesl Aron.

"Že je v ní něco divného," opáčil přiškrceně Zhoumi.

"Co divného?"

"To neví."

"Jdeme," pobídl je Nichkhun. Rozběhli se k západnímu křídlu (jen o poznání pomaleji než před dvěma minutami Kyuhyun).

Jen co vpadli do haly v přízemí, přivítala je tlumená ozvěna Junsuova kvílivého řevu. V jeho hlase bylo tolik nepředstavitelné trýzně a bolesti, že jim všem naskočila husí kůže. Hnali se po schodech do druhého podlaží, rovnou k příslušnému apartmánu. Dovnitř vtrhli spolu s Erikem.

Než stačil vévoda otevřít pusu, zaječel Hyesung: "Eriku, potřebuju tašku s léky!" a vteřinu nato: "ARONE, PŘIVEĎ RENA!"

Dvojice vyzvaných se obrátila na podpatku a poslušně vyběhla zase ven.

"Udržíte ho?" zeptal se Hyesung "dvojčat" Choiových. Bolestí vřeštící Junsu se svíjel, mlátil sebou jako smyslů zbavený, že i ve třech měli problém ho zvládnout.

"Snad. Když si pospíšíš," sykl Min Ho a pohlédl na svoji lidskost. Ta přikývla.

Shin odskočil od postele, zavřel oči a vzápětí mocně rozmáchl rukama. Okolní vzduch se zachvěl jako pod tlakovou vlnou. Ta narazila do stěn a otevřeného průchodu dveří. A v tu chvíli Junsuův řev utichl.

Zhoumi a Nichkhun se na sebe ohromeně podívali. Jejich přítel nepřestal vyvádět, viděli, že s ním MinHové pořád zápasí, viděli, že Su i nadále křičí, ale oni vůbec nic neslyšeli. Bylo to jako sledovat scénu z němého filmu.

"Zvuková izolace místnosti nejspíš," usoudil Nichkhun. Mi povytáhl obočí. "Hyesung je přece démon hudby. Vsadím se, že do jeho kompetence spadají zvuky obecně."

Do apartmánu se vrátil Eric s Hyesungovým elegantním černým kufříkem v ruce. Nichkhun a Zhoumi, doteď bázlivě přešlapující na místě, ho chvatně následovali do ložnice. Thajcův odhad byl správný - jakmile překročili její práh, obklopil je uši trhající chaos.

Zatímco Sung s obdivuhodným klidem chystal injekci s jakýmsi roztokem, Eric pomáhal zpoceným Choiům zabránit Junsuovi, aby si rozbil hlavu o nejbližší hranu. Mimu a Khunovi bylo nakázáno, ať se drží dál, proto se vmáčkli do rohu vedle okna, kde ničemu nepřekáželi.

"Dobře, teď ho držte opravdu pořádně," nařídila siréna trojici svých (nedobrovolných) asistentů. Sama pak Junsuovi stáhla kalhoty a vrazila mu jehlu do stehenního svalu.

Na moment se zdálo, že látka začíná působit, mladík ochabl, hlava mu vysíleně padla na polštář. Minho se užuž chystal povolit své sevření kolem jeho ramene a lokte, když sebou Junsuovo tělo znovu trhlo a cirkus začal nanovo.

"Za jak dlouho to zabere, sakra?!" štěkl Min Ho a znehybnil Suovu druhou paži kolenem. Do rukou ho chytala křeč.

"Už to působí," zamračil se Hyesung. "Potíž je, že ta bolest mu nedovolí se uklidnit. Musíme počkat na -"

V pokoji se zjevili Aron a Ren.

Pobledlého démona bolesti nikdo nemusel instruovat, bylo zcela zjevné, co se po něm chce. Popadl Junsua za hlavu, prsty mu přiložil na spánky. Cosi zamumlal, oči mu zčernaly. Stačilo pár vteřin jeho kouzlení a mladík na lůžku sebou cukl, měkce vydechl a konečně v poklidu omdlel.

"Díky," zafuněli Minho a Min Ho unisono vyčerpaně.

"Za jak dlouho se asi bolest vrátí?" zeptal se Eric.

"Za… dvě tři hodiny." Ren omluvně pokrčil rameny. "Nepoužívám nijak silná kouzla."

"Zůstaň tedy, prosím, nablízku," požádal ho Hyesung. "Ještě tě budeme potřebovat."

Světlovlásek přikývl a odstoupil od postele.

"Fajn, a teď všichni - s výjimkou Minha - ven!" rozkázala vévodkyně. "Musíme Junsua prohlédnout a já obecenstvo při práci obzvlášť nesnáším."

Všichni byli tak vyděšení a vystresovaní (a někteří i značně znavení), že nikoho ani nenapadlo proti Shinovu nařízení protestovat.

Nichkhun, Ren, Aron a Zhoumi se schoulili na pohovku v obýváku, Min Ho začal za jejich zády neuroticky přecházet po celé délce místnosti tam a zase zpátky. Eric apartmán opustil chvíli potom, co je Hyesung vykázal z ložnice, jako náhradu za sebe však poslal Yesunga, který nyní seděl v křesle a pozorně naslouchal nesouvislému, místy hysterickému vyprávění Arona, Nichkhuna a Zhoumiho.

Jakmile dospěli k závěru a zákonitě přišla na řadu otázka: "Co je to s ním, pane profesore?", okřikl je Min Ho, ať se neuchylují k malicherným spekulacím a vyčkají, co jim poví (v každém ohledu kompetentnější) Hyesung.

A tak všech šest přítomných rázem zmlklo a v tíživém tichu napjatě očekávalo vévodkynin finální verdikt.

•••

Dveře ložnice se otevřely po necelé hodině. První vyšel Minho; neplakal, už ne, ale oči měl zarudlé. Hyesung, jako vždy se zdržující projevů jakýchkoli emocí, se objevil vzápětí po něm.

"Tak?" Nichkhun vyskočil ze sedačky. "Co jste zjistil? Co je mu?"

Démon pohlédl nejprve na Minha, pak na Nichkhuna a pomalu zakroutil hlavou.

"Co - co to má znamenat?! Mluvte -!"

"Je nakažený démonskou krví," konstatoval Hyesung bezvýrazně.

Khun, trojice na pohovce a Yesung na něj šokovaně vytřeštili oči. Min Ho se s tichým povzdychem obrátil k oknu.

Předpokládal to, ano. A zároveň úpěnlivě doufal, že se mýlí.

"A - ale - uzdraví se, že jo?" vyhrkl Thajec, snažně ignoruje veškeré své nastřádané vědomosti o smrtelné jedovatosti démonské krve. Protože… to přece nemůže být pravda, no ne?! "Vy - vy ho zachráníte…?"

"Na tuhle otravu žádný lék neexistuje, Nichkhune," připomněl mu Hyesung. "Není jak ho zachránit. Umírá. Je mi líto."

Mladšímu se podlomila kolena. Ztěžka klesl zpátky na divan.

"Dávám mu… maximálně tři dny."