Škola prokletých - 52. kapitola

"To - to nemůžete myslet vážně," hlesl Nichkhun. "Ne. Musí… musí být způsob…!"

"Žádný není!" zavrčel Hyesung. "Tvůj přítel umírá. Smiř se s tím."

Thajec na něj vytřeštil oči; jeho tvář se zkřivila surovým hněvem, dlaně zuřivě sevřel v pěsti. "Myslíte, že jste vtipný, co?! Jak se s něčím takovým asi můžu smířit -?!"

"Namísto vřískání po mně bys měl raději co nejsmysluplněji využít společný čas, co vám zbývá," zamračila se na něj vévodkyně a s hrdě vztyčenou hlavou důstojně odkráčela ke vchodovým dveřím. Na jejich prahu se pak se zřetelně menší nabroušeností ohlédla po Minhovi: "Za hodinu ho půjdeme zkontrolovat. Bude ještě spát, ale… pro jistotu."

Tmavovlásek přikývl a Hyesung bez jediného dalšího slova opustil místnost.

Na první dojem se jeho jednání možná jevilo bezcitné, hned ten další ale spolehlivě odhaloval, že snahou o netečnost prostě siréna jen maskuje vlastní strach a frustraci z toho, že není schopna - že není ani v její takřka absolutní léčivé moci - Junsuovi nijak pomoci.

"Pane profesore…!" Nichkhun se zoufale obrátil k Yesungovi, chtěl slyšet, že se Hyesung mýlí, protože on se musí mýlit…!

Učitelův nešťastný výraz však jakékoli nadějné alternativě nedával nejmenší šanci.

Ne. Oni lžou. Lžou…

Khun jako ve snách zamžoural na Rena vedle sebe, na Arona vedle Rena, na Zhoumiho vedle Arona - se stále týmž výsledkem. Proč se proboha každý tváří…

…jako by to byl definitivní konec?

Aura bezmoci a odevzdání získávala v tomhle pokoji každou vteřinou hmatatelnější tvar. Nichkhun se vyděšeně zachvěl. Ne, tady už nezůstane ani chvíli.

"Musím na vzduch," zachraptěl a vypotácel se ven z apartmánu.

Ostatní mlčky hleděli, jak se za ním zavírají dveře. Nikdo neřekl ani slovo, nikdo se nepohnul. Dobrou půlminutu připomínali všichni přítomní hodnověrné voskové figuríny.

Minho si vyměnil krátký pohled se svým nezvykle zamlklým démonem, načež konečně přistoupil k Zhoumimu, který seděl na konci pohovky, hlavu svěšenou mezi rameny, a objal ho.

•••

"Jo, tohle rozhodně je démonská krev," prohlásil Jonghyun, když začichal nad zaschlou tmavou skvrnou na štěrkové cestě, vedoucí k hlavní bráně školy.

"Takže se to stalo tady," konstatoval Min Ho.

"S největší pravděpodobností." Starší zaostřil na cosi na chodníku před cedulí autobusové zastávky. "Vidíš ty kapky?"

"Démon krvácel. Ale jen na tom jednom místě…"

"Správně. Pak už máme stopy krve jenom tady," Jonghyun kopl špičkou boty do rudého štěrku, "a podle jejího množství soudím, že tuhle tu krev až následně vyplivnul Junsu. Sám od sebe se jí určitě nalokat nechtěl, což znamená, že ho ten démon napadl a pozřít svoji krev ho přinutil. Proč ale?"

"Dokážeš poznat čí krev to je?" zeptal se hrabě.

Poloviční démon zavrtěl hlavou. "Ale nemyslím, že jsem s ní někdy přišel blíž do kontaktu… A pokud ano, dojem na mě žádný neudělala."

"Výborně. To z okruhu podezřelých vylučuje Erika, Andyho a mě," zatleskal mu Min Ho ironicky. "Bože, tohle je vážně špatný vtip!"

"Jak to myslíš?" zarazil se Jonghyun.

"Copak nevidíš ten paradox? Vehementně tu zajišťujeme bezpečí Nichkhunovi, a nakonec přijde k úrazu někdo úplně jiný…!"

"A víš, že to zní jako souvislost?"

Tmavovlasý na něj vykulil oči. Spojitosti, nad nimiž přemítal, ale nedokázal je uchytit a seskládat do správného celku, rázem zapadly do sebe. "Ježišikriste!"

Hyun přikývl a zamyšleně se poškrábal pod uchem. "Nevím sice, proč by to Hwang dělal… ale na druhou stranu, je to magor, takže žádný rozumný důvod nepotřebuje…"

"Ale on má důvod. Ten nejstarší a nejzákladnější."

"Pomstu?"

"Za uraženou ješitnost, ano. Nichkhun ho vytrvale odmítá. A podle toho, co říkal Aron, to činí dost nevybíravým způsobem."

"Což je ale pochopitelné…"

"Jistě. Pro nás. Jenže Minhyun to vidí jinak."

Hnědovlasý znechuceně nakrčil nos. "Razí snad heslo: "Dokud mi nedáš šanci, budu vesele oddělávat tvé milované"?!"

"Je to dost dobře možné."

"A do háje."

Min Ho odvrátil pohled od výsměšně obyčejné krvavé skvrny na štěrku. Vždycky se mu zdálo za vlasy přetažené, že celému démonskému pokolení proudí v žilách ten nejagresivnější jed, jaký kdy lidstvo poznalo. Jed, na nějž neexistuje protilátka, jed, po kontaktu s nímž nemá křehká lidská schránka šanci na přežití. Vždycky na tuhle vražednou bilanci pohlížel skepticky… a přesto se právě teď, jen pár set metrů od něj, zrovna jedna taková předem prohraná bitva odehrávala.

Divnější však bylo, že nepociťoval ani tu nejmenší potřebu naběhnout do Podsvětí a srovnat Minhyuna do latě (a ne, nepochyboval, že je to jeho práce). "Nezbytná oběť", to neskutečně idiotské pojmenování, jímž kdejací rádoby filozofové objasňovali velkolepé motivy "vesmíru, harmonie a magického veškerenstva", se mu vtíravě dralo na mysl jako jakási dokonalá univerzální odpověď. Ačkoli nechápal, jak by mohla smrt jednoho vcelku bezvýznamného človíčka zamíchat kartami vesmírného plánu…

Povzdechl si. Začínala ho třeštit hlava.

"Co jsi říkal?" zamumlal, když si uvědomil, že na něj Jonghyun mluví.

"Že bychom o tom měli říct ostatním."

"O čem?"

"No o Hwangovi." Starší si Min Ha nedůvěřivě prohlédl, jako by si nebyl jistý, jestli je démon úplně příčetný.

"Aha. Ne."

"Ne?"

"Počkáme, co nám k tomu poví Junsu," navrhl hrabě, a myšlenkami stále jinde, vykročil zpátky k Akademii.

Jonghyun pár okamžiků provrtával jeho vzdalující se záda udiveným pohledem. Občas Min Hovi vážně nerozuměl. "Jenom jestli nám ještě něco poví," zabručel cynicky.

•••

V ložnici vládlo mrazivé přítmí. Jediným zdrojem světla byla lampička na nočním stolku, jen ta napomáhala tomu, aby pokoj nepřipomínal hrobku. Nichkhun by nejradši rozsvítil všechna zdejší světla, zahnal tu ošklivou symbolickou předzvěst smrti, věděl však, že takový čin nemá vůbec žádný smysl. Když už se Junsu probudil, vydržel vzhůru maximálně patnáct minut, a ani v takových chvílích se jeho stav nedal nazývat zcela bdělým. Šero pro něj bylo v každém ohledu pohodlnější, a na tom teď záleželo nejvíc.

Pozoroval, jak Junsuova spící tvář procitá. Doteď uvolněné mimické svaly se pozvolna napjaly; svraštil čelo, jako by nesouhlasil s odcházejícím snem, a pomalu otevřel oči. Jenom co rozpoznal Thajcův obličej, unaveně se pousmál.

Khun, Zhoumi a Aron mu úsměv co možná nejpřirozeněji oplatili.

"Nemáte na práci nic lepšího, než mi posedávat u postele?"

"V - vlastně ani ne," zasmál se Nichkhun hystericky, hlas mu zaskřípal. Slyšel, jak se vedle něj posunují židle, oba daemoni se k němu přimkli blíž. Jako němá opora. V duchu jim nastotisíckrát děkoval.

"Byl bys snad raději, kdyby tě tu tvoje děti nechaly a vyrazily stalkovat vévodu?" povytáhl Zhoumi teatrálně obočí. "Pokud jde o mě, stačí říct."

Junsu se dal do smíchu - nefalšovaného a srdečného - a oni s ním. Bylo to… příjemně osvobozující. A taky překvapivé. Zrovna od neurotického Miho by nikdo neočekával, že v podobně nešťastné situaci dovede vtipkovat.

"Kdepak, kdepak. Jsem rád, že jste hodné děti," hlesl Su slabě a natáhl ruku k Aronovi. Mladší stiskl jeho studenou dlaň ve své.

"Nichkhune?"

"Ano?"

"Já umírám, že jo?" zeptal se Junsu bez skrupulí.

Rozhostilo se hrobové ticho. Nichkhun se zděšeně podíval na Zhoumiho, Zhoumi zděšeně pohlédl na Nichkhuna. V očích obou byla nevýslovná panika. Aron se jejich mimoslovní komunikace nezúčastnil. Nemínil, nechtěl. Dál upřeně zíral na svou ruku, jež držela tu Junsuovu, podivně těžkou, zkřehlou a takřka mrtvou.

"Ne. Ne. Ty - ty se uzdravíš," vyhrkl Thajec zuřivě a bylo mu fuk, že lže, jako když tiskne. Pravda byla příliš odporná, tak proč se jí ohánět? Protože je to správné? K čertu s tím.

"Vážně?" ušklíbl se tmavovlasý a hlavu zavrtal pohodlněji do polštáře. Víčka mu zvolna klesla.

"Jsi unavený? Máme jít pryč?"

Su zavrtěl hlavou. "Vůbec ne, jen mě pálí oči. Za chvíli to bude dobré."

Nichkhun nejistě poposedl a kradmo se zadíval na Miho. Číňan vycítil jeho pohled, pochopil nevyřčenou otázku. Bezradně však pokrčil rameny. Je vhodná doba? Není? Nevěděl. Jisté bylo jen to, že ohleduplným oddalováním toho dotazu nikomu nepomůžou. Za pár hodin už může být Junsu natolik mimo, že jim ani nepoví, jak se jmenuje.

Zhoumi si rozpačitě odkašlal a užuž se nadechoval, aby otázku vyslovil, Aronův tichý, podivně cizí hlas se ale zeptal jako první:

"Co se stalo, Junsu?"

"Já… já nevím," zamumlal nejstarší omluvně, "mám to celé rozmazané."

"Zkus si vzpomenout. Byl jsi ve městě…"

"Jo. Celé dopoledne. Pak jsem se stavil na oběd… a ve… třináct dvacet, myslím, jsem nasedl na autobus. Vystupoval jsem sám. Ale… na zastávce byl někdo další…"

"Kdo?" skočil mu Zhoumi do řeči.

"Nějaký kluk. Nevím, kdo to byl. Zjevil se tam… odnikud." Su se na pár vteřin zadumaně odmlčel. Urputně se snažil si celou situaci zpětně co možná nejpřesněji vybavit, ale jeho paměť odmítala spolupracovat. A čím víc na ni naléhal, tím mlhavější se začaly zdát i ty základní, hrubé obrysy, které se mu z vlastního podvědomí vydolovat podařilo.

Mrzutě si povzdychl a pak rezignovaně dodal: "Byl… byl vysoký. Docela dost. A hubený. Tmavovlasý. Moc hezký. Taková princeznička… Z jistého úhlu," zamžoural na Arona a pozvedl koutky v náznaku lišáckého úsměvu, "ti byl v obličeji podobný…"

"Vypadám snad -?" ohradil se daemon v žertu, "jako princezna" mu ale odumřelo na jazyku. Pět let stará věta, kterou vždy považoval za chvilkové šálení Jessičiných smyslů, mu zarezonovala v mozku jako výsměšná ozvěna:

Víš, že jsi Hwangu Minhyunovi celkem podobný?

Nichkhun i Zhoumi si nejmladšího udiveně prohlédli. Pak se k nim ale Aron s hrůzou v očích obrátil čelem - a oni pochopili. Na krátký, a přesto nekonečně dlouhý okamžik totiž spatřili jeho tvář přesně v tom jistém úhlu. V tom minhyunovském úhlu.

Oba zbledli jako stěny.

"Ah, teď si vybavuju…," ozval se Junsu a zpod přivřených víček upřel prázdný pohled na Nichkhuna, "řekl mi… řekl, ať tě od něj pozdravuju."

Khunovi se zatmělo před očima. Měl pocit, že padá. Hluboko. Hloub, než si vůbec dokázal představit… Vratce se postavil na nohy, aniž by sám věděl, co chce podniknout.

V té chvíli se otevřely dveře a do ložnice vrazil Hyesung s Minhem a Renem v závěsu. Ani netušil, jak příhodně…

"Pravidelná lékařská prohlídka," zabručela vévodkyně, "takže buďte tak hodní a vypadněte."

A jak Hyesung řekl, tak se kupodivu i stalo. Trojice se rozloučila s Junsuem a ihned vzápětí se poslušně a bez protestů odklidila do obýváku.

Minho a Ren si vyměnili totožně podezřívavý pohled. Na chvatném ústupu jejich kolegů něco zatraceně nehrálo.

Jakmile za nimi zapadly dveře, sesunul se Nichkhun podél stěny k zemi, kolena si přitáhl k bradě a zoufale se rozvzlykal.

"Je to moje vina…! Panebože, on umře kvůli mně!"

Aron a Mi mlčeli. Posadili se každý na jiný konec pohovky, truchlíce v absolutním tichu. Neměli chuť ani sílu Nichkhuna falešně utěšovat, že tak to není.

Je a oni všichni to vědí.

"Měls pravdu," zašeptal Thajec a hřbetem ruky si utřel slzy. "Byl jsem idiot, myslel jsem jenom na sebe a… Kdybych… kdybych ho neprovokoval…"

Aron si kajícího se mladíka dlouze prohlédl, jeho výraz však neprozrazoval zhola nic. "Zrovna teď mě má neomylnost nijak netěší," opáčil jen.

Dvě minuty nato vyšla z ložnice jejich samozvaná léčitelská skupinka. V obýváku vládla tragičtější nálada než na pohřbu, a toho si Ren, Minho a dokonce i (emocionálně tupý) Hyesung zákonitě povšimnout museli.

"Co se stalo?" zamračila se siréna.

"Byl to Minhyun," hlesl Zhoumi nepřítomně.

Ren se rozpačitě hryzl do rtu. "A kruci."

"Hyung!" Minho se se s nelíčeným soucitem otočil k Nichkhunovi, ten ale, jak vidno, o žádnou sdílenou útrpnost nestál.

Chvatně se zvedl ze země. "Musím do knihovny. Sám!" štěkl vztekle, když si všiml, že ho čím dál tím ustaraněji se tvářící Minho následuje.

Tmavovlásek ucukl, jako by se vyhýbal pomyslné facce.

"Nic si z něj nedělej," broukl Mi a poklepal vedle sebe na kanape. Chlapec se posadil a stulil se k němu.

"Nechtěl jsem hyunga naštvat!" vyhrkl nešťastně.

Ren odvrátil zrak od dveří, za nimiž zmizel Nichkhun. "Co chce dělat v knihovně?" nechápal.

"Hledat neexistující způsob Junsuovy záchrany," odfrkl Aron suše.

"Proč? Ví, že žádný není," namítl Minho.

"Utíká před vlastním svědomím, toť vše," řekl Hyesung. "Je za Junsuovu nevyhnutelnou smrt odpovědný stejným dílem jako Hwang."

"To je trochu drsný závěr, nezdá se vám?"

"Pravda vždycky bolí. Bohužel."

Aron Shinovu prohlášení zamyšleně přitakal, načež, ignoruje Minhův naštvaný pohled, vstal a pokynul bradou k ložnici: "Můžu za ním, Hyesungu?"

"Ovšem. Před chvílí ale usnul. Potrvá, než se znovu probere."

"Nevadí. Budu si s ním povídat imaginárně."

"To bych chtěl vidět…"

"Nechtěl. Věřte mi," ušklíbl se daemon.

"Půjdu s tebou," navrhl Ren a vzal Arona za ruku. "Spasím tě před patologickou samomluvou."

Starší se na něj vděčně usmál. Věděl, že Ren nemá Junsua zrovna v lásce (upřímně, Junsu Rena taky ne), a přesto je ochotný prosedět u jeho postele pár absolutně nezáživných hodin, jen aby Rona nenápadně psychicky podpořil.

Rudovlásek zcela seriózně zapřemýšlel, jak moc by - vzhledem k situaci - bylo nevhodné dát svému Vyvolenému pusu.

 

•••

Do večera se v Junsuově apartmánu postupně vystřídal snad celý jejich odboj. Přicházeli po dvojicích až trojicích, vyslechli a objali ty, co zrovna seděli v obýváku (což nejčastěji byli Minho a Ren; Aron a Zhoumi se střídali v hlídkování (většinou spícího) Sua), a zhruba po patnácti minutách uvolnili místo další skupince. Nezasvěcený by myslel, že tahle úctyhodná kooperace musela být dopředu naplánovaná.

Někdo z dospěláckého chumlu každopádně naznal, že není úplně košer nechávat bandu deprimovaných děcek o samotě, a proto jim v apartmánu dělali společnost nejprve Yesung a Heechul, po nich Andy, k němuž se asi na hodinu připojili i Min Ho a Changmin, a jako poslední přebral štafetu Eric.

Bylo pár minut po půl desáté. Zhoumi, Minho a Ren seděli na zemi v debatním kroužku a sledovali jakési video na Minhově mobilu, Aron, který se před chvílí vrátil z ložnice, ležel stulený na pohovce vedle Erika, hlavu opřenou o jeho stehno a pospával.

Když vešel Jonghyun, pootevřel rudovlásek jedno oko a zívl:

"Nepotkal jste Nichkhuna?"

"Potkal," opáčil profesor a usadil se do křesla. To už mu patřila výsadní pozornost všech přítomných. "V osm ho Luna něžně vykázala z knihovny, a tak si sbalil jakési čtyři bichle, co se vizuálně jevily starší než vévodovo manželství, a odporoučel se s nimi někam sem. Myslel jsem, že se vrátil za vámi…"

Minho a Ren zavrtěli hlavami.

"Tak to je nejspíš studuje u sebe."

"Jak vidno, vévodkynino doporučení o "zbývajícím společném čase" si příliš k srdci nevzal," zabručel Mi. Bylo sice moc hezké, že se Khun (marně) snaží najít způsob, jak Junsuovi pomoci, jakmile však bude po všem, bude litovat, že poslední hodiny přítelova života nestrávil s ním.

Jen z toho pomyšlení zachvátila daemona úzkost.

"Uhm, pane profesore?" hlesl váhavě.

Jonghyun na něj tázavě pohlédl.

"Ta… ta otrava démonskou krví…," Číňan neznatelně kývl ke dveřím ložnice, "probíhá u něj stejně jako u polovičních démonů? Taky ho… rozleptává zevnitř?"

Obě lidskosti vedle něj se znechuceně otřásly, Zhoumi si jich ale nevšímal. Z jeho strany nešlo o žádnou nepatřičnou morbidní zvědavost, naopak, zvedal se mu z té představy žaludek, cítil se však povinen vědět, co přesně se s Junsuem právě teď děje.

Bezděčně střelil očima k Aronovi. Když viděl, že se mladší i navzdory zjevné ospalosti sbírá do sedu, aby nastartoval důstojnější posluchačský mód, pocítil nutkavou potřebu ho děkovně obejmout.

"U lidí je to jiné," uklidnil je Jonghyun. "Stoprocentně smrtelné, ale… méně nechutné. Na lidi působí démonská krev spíš jako…," zamyslel se, "virus."

"Virus?"

"Napadne celé tělo, zlikviduje imunitní systém. Po pár hodinách je člověk natolik vyčerpaný, že jednoduše zkolabuje a už se neprobudí."

"Ale… podle Hyesunga Junsu přežije tři - no, teď už vlastně dva dny," zarazilo Rena.

"Ah! Drogová laboratoř," pochopil Aron. Ostatní se po něm udiveně ohlédli. "Vévodkyně mu beztak podává něco, čím ten proces rozpadu zpomaluje."

"Začínám vážně pochybovat o legálnosti Munovic rodiny," zabručel Mi. "Jeden je hacker," dlouze si Erika prohlédl, "a druhej drogovej dealer… Co bude ze mě, až se přivdám? Bordelmamá?!"

"Tak to abych nějaký lukrativní bordel skoupil," podotkl vévoda.

Nastalo ticho. Šest osob v místnosti se po sobě podívalo a propuklo v hurónský řehot.

"Tohle. Ne. To je absolutně nemístný," zaúpěl Aron a utíral si slzy. "Ve vedlejším pokoji umírá Junsu a my tu blbě vtipkujeme o bordelu!"

"Věřím, že kdybychom o bordelu blbě vtipkovali před ním, ještě mi pogratuluje k budoucímu zaměstnání," vyprskl Zhoumi.

"Nepochybně."

"Měli bychom jít spát…"

"Jo. Začíná nám to lézt na mozek…"

S čímž se oba začali chechtat jako potrkané hyeny. Jejich Vyvolení si je nejistě prohlédli, pak ale mávli rukou. Trocha hysterie ještě nikoho nezabila.

"Junsuův konec tedy není nijak… drastický," ujistil se Minho.

Jonghyun přikývl. "Obecně je na otravě démonskou krví nejhorší ta nesnesitelná bolest, ovšem té ho Ren zbavil, takže… Dá se říct, že momentálně ho netrápí vůbec nic. Aspoň co se fyzických projevů týče."

"A potom… prostě jednou usne a už se neprobudí."

"Přesně tak," přisvědčil profesor.

•••

Lahodná vůně čerstvého pečiva probudila Minha z lehkého spánku. Protáhl se a se širokým zívnutím se posadil. V obývacím pokoji vládlo šero, jeden z těžkých závěsů byl nepatrně odtažený, nejspíš proto, aby majitel apartmánu viděl, kam šlape a pokládá tác se snídaní.

"Dobré ráno," usmál se Andy.

"Dobré ráno," pozdravil tmavovlásek a zatřásl Zhoumiho ramenem. Daemon cosi nesrozumitelně zabručel a převalil se na břicho.

"Vstávej a neštvi. Ty ses pětkrát za noc nemusel hrabat z gauče, abys dělal Hyesungovi asistentku."

Číňan na přítele rozespale zamžoural. "Vypadáš velice neodpočatě," konstatoval.

"Nepovídej, Sherlocku…"

Ozvalo se zaťukání na dveře a do apartmánu vešel zívající Ren. "'Bré ráno," zamumlal, stahuje si rozcuchané platinové vlasy do stejně rozcuchaně vyhlížejícího copu. "V prvé řadě chci uvést na pravou míru, že vůbec netuším, proč tu jsem. Poslal mě sem Junho…"

Andy odtáhl závěsy (takže pokoj rázem ztratil "kouzlo" medvědího brlohu) a pokynul ke konferenčnímu stolku. "Snídaně. Ať se nemusíte trousit do jídelny."

"Oh, to je milé, díky."

"Tak jezte. Včerejší večeři jste moc nedali."

"To není pravda," ohradil se Minho. "My tři jedli. Aron ne."

Ren a Zhoumi, oba s plnou pusou, přitakali.

"Aha." Andy povytáhl obočí. "To Eric neuslyší rád."

Nakonec se jim ani ke snídani Arona dovléct nezdařilo. Teprve po desáté dopolední, když už zase všichni čtyři (plus Sooyoung) okupovali Junsuův apartmán, se Mimu povedlo dostat do mladšího kolegy půl jablka, tím ale, jak se zdálo, vyplnil veškerý dnešní Aronův stravovací limit.

"Chápu, že nemá chuť k jídlu," zabručel Minho, propaluje zamračeným pohledem spolužákova záda, mizející v ložnici, "ale tohle už je trochu moc."

"Mám ho přivázat k židli a narvat mu housku do krku?" odfrkl Ren.

"No! Za pokus to stojí…!"

"Ne," usadila ho Sooyoung, a aniž by zvedla oči, okázale obrátila stránku časopisu.

"Budeme nečinně přihlížet, jak se zasebevražďuje hlady?" srazil Minho obočí.

"Cože dělá?" žasla démonka.

"Nevšímej si ho," poradil jí suše Zhoumi. "Minho s oblibou vytváří pošahané novotvary."

"Zasebevražďovat se je náhodou skvělé slovo! Skoro tak dobré jako nenenávidět."

"Nenenávidět v našem slovníku ale skutečně výrazně chybí," uznal Ren.

"No že jo…!"

"Ještě ho v tom podporuj!" zděsil se Číňan. "Jemu porozumět, to je pro nás cizince občas doopravdy porod."

"Jo. Chudák Zhoumi," přisadila si Soo.

"Až na to, že chudák Zhoumi umí korejsky líp než polovina Korejců," ušklíbl se Minho.

"Mlč! Každý o mé jazykové genialitě nemusí vědět!"

"Tak to ale značně mění situaci…," zamyslel se Ren.

"Nemění! Nic to nemění! Pořád jsem cizinec a pořád z jeho znásilňovaní korejštiny rostu!"

"Tak tento skvost vytesáme Minhovi na hrob!" rozesmála se Sooyoung "Hned pod jméno: 'ten, který znásilňoval korejštinu'!"

"Zaprvé, fakt dík, že už mě pohřbíváš," opáčil tmavovlásek jízlivě, "a zadruhé, korejština se tomu aktu náhodou vůbec nebrání!"

"Takže ne znásilnění, ale soulož?"

"Tahle konverzace se stáčí velice podivným směrem," odkašlal si Ren.

"My za to nemůžeme. Tahle atmosféra divným konverzacím nahrává. Vzpomeň si na včerejší bordel!"

"Jaký bordel?" zaskočilo hraběnku.

"Zhoumi chce být bordelmamá."

"A to proč?"

"Nevím, ale nějak to souvisí s tím, že je Eric hacker. A Hyesung drogový dealer. Což je vlastně nepřesné označení, protože on drogy neprodává, jen vyrábí… Pro lékařské účely…" Minho se na moment zadumaně odmlčel, jako by mu právě teď docvaklo něco velmi důležitého. Zamračil se. "Ty, Soo?"

"No?"

"Nejsi náhodou démonka času?"

"To jsem. Proč se ptáš?"

"Protože… Nemůžeš celou tuhle nešťastnou událost prostě… změnit?"

Mi a Ren si vyměnili užaslý pohled. Ovšem, kdyby se šlo vrátit do minulosti a zabránit Minhyunovi, aby…!

"Takhle to nefunguje," zavrtěla hraběnka hlavou. "Minulost nelze změnit. To není v ničí moci. Ani v té mojí."

"Copak nemá každá síla nějakou skulinu v systému?" namítl Zhoumi. "Vždyť i Eric dokázal nakonec obejít tu pitomou komplexnost strachu…"

"Čas se řídí daleko striktnějšími pravidly než kterákoli jiná magie. Jeho plynutí není možné nijak zkreslovat, a to je dobře. Lidé, démoni ani daemoni by se nikdy nepoučili ze svých chyb, kdyby jim stačilo zavolat na démona času, aby jejich přešlapy z minulosti beze zbytku vymazal. To si snad umíte představit."

Trojice chlapců zaraženě přikývla. Na takový scénář žádný z nich nepomyslel.

"A pak," zamumlal Sooyoung, "cítím, že takhle to má být."

"Počkej - co?!" zbledl Mi.

Brunetka na něj beze slova pohlédla.

"Připadá ti správné, že Junsu umře?"

"Zní to pitomě, já vím," povzdechla si Soo, "ale… nejsem jediná, kdo tenhle pocit má. Vlastně ho máme tak trochu všichni…"

"Démoni?" upřesnil Minho a tázavě se zadíval na Rena.

"Já se nepočítám, já jsem jen parodie na démona," mávl světlovlásek rukou. "Tahle tušení o Vyšší vůli jdou docela mimo mě…"

"Rád bych té vaší Vyšší vůli připomněl," zavrčel Zhoumi, "že je Junsuovi dvaadvacet. Na umírání má času dost!"

"Já vím," zopakovala Sooyoung bezvýrazně. "Je to hnusné a kruté a… a nedokážu to dost dobře vysvětlit, ale… Aniž bych chápala proč, jsem si jistá, že Junsuova smrt nebude zbytečná."

•••

"Nichkhun lhal, viď?"

Aron položil poloprázdný hrnek čaje zpátky na noční stolek a udiveně pozdvihl obočí. "O čem měl lhát?"

"O mém neumírání," ušklíbl se Junsu ironicky.

Rudovlásek odvrátil oči. "Vážně o tom chceš mluvit?" hlesl.

"Aarone," zabručel starší tónem kárajícího profesora.

Chlapec si povzdychl. "Ano. Ano, lhal ti. Umíráš."

"Jak dlouho ještě…?"

"Den dva."

Su se zatvářil překvapeně. "To… je rychlé."

"Ano, to je. A ty jsi nějak povážlivě klidný."

"Pardon? Mám začít ječet a dělat hysterické scény? Pomůže to?"

"No to zrovna ne…"

"Tak vidíš. A… co mě to vlastně skolilo?"

"Otrava."

"Otrava? Čím jsem se…? Ah, to je stejně jedno." Tmavovlasý s mělkým, unaveným vydechnutím zavřel oči. "Nebolí to," poznamenal tiše. "Už… už ne."

"Za to poděkuj Renovi." Aron zkřivil ústa v pobaveném úsměšku, když spatřil Junsuův kyselý výraz. "A nech si ty ksichty, bez jeho démonského kouzlení bys tou bolestí už dávno zešílel."

Ale ne, ani na smrtelné posteli a plný vděku Junsu ze svojí nelibosti vůči "té blonďaté ohavnosti", jak Renovi s láskou přezdíval, neslevil.

Nic jiného však Aron neočekával.

"Poděkuj mu za mě, až natáhnu bačkory, dík."

"Provedu."

Zasmáli se. Suše a nezvykle nevlídně.

"Poslyš," zamračil se Su a dnes už asi popáté si Rona dlouze prohlédl. Vypadal totiž vcelku příšerně. "Vím, že mě nesmírně miluješ, a to je samozřejmě úžasné, protože já si nic menšího nezasloužím, ale… budeš v pohodě, že jo?"

"Až natáhneš bačkory?"

"Až natáhnu bačkory."

"Ne, pár měsíců v pohodě určitě nebudu, ale z okna skákat nemíním, pokud se ptáš na tohle," kontroval Aron s ledovým klidem. "Jsem ryze sobecký sebevrah."

"Tak to rád slyším."

"Rád ti dělám radost."

Junsu se nezřetelně usmál. "Zůstanete se mnou? Do konce?"

"Nás se nezbavíš," ujistil ho mladší pevně.

•••

Pár minut po jedné je donáškou oběda překvapili Ryeowook, Tao a Chansung. V tu dobu byli zrovna všichni v obýváku, a konverzace se tak přirozeně rozdělila mezi Wooka a Rena, Taa, Zhoumiho a Minha a Chansunga a Arona. A Jessica, která jako nový zdejší dozor po studentech sem tam hodila očkem, jako by se ujišťovala, že je všechno v pořádku a nikdo nikoho nemlátí po hlavě kostkami (ne, že by tu nějaké kostky měli…), evokovala dokonalý dojem vychovatelky v mateřské škole.

Ke spokojenosti všech se Chansungovi po chvíli přemlouvání povedlo přimět Arona sníst talíř polévky, a následně i hlavní chod. K nespokojenosti Rena si Aron posléze ustlal na Chansungově rameni, a to tak definitivně, že svůj "polštář" nepustil, ani když Tao a Ryeowook v půl třetí odcházeli. Chansung byl tedy nucen v apartmánu setrvat a zůstat Aronovým polštářem ještě další dvě hodiny, to mu ale - buďme upřímní - vůbec nevadilo.

Ve tři čtvrtě na pět skončila další Junsuova pravidelná lékařská prohlídka. Minho a Ren se zrovna posadili do křesel, Hyesung se užuž natahoval po klice, aby opustil apartmán - znenadání se dveře zuřivě rozletěly a dovnitř vpadl zadýchaný Nichkhun.

"MŮŽETE HO ZACHRÁNIT!" vyhrkl horečně. "VÍM JAK!"

Všichni přítomní na něj vykulili oči.

"Co to plácáš?" svraštil Hyesung čelo. "Neexistuje žádný způsob, jak člověka vyléčit z otravy démonskou krví -"

"Ale ano, existuje!" skočil mu Nichkhun do řeči. Jeho znavený, a přesto podivně jasný pohled plál hrůznou směsicí naděje a šílenství. "Můžete ho přijmout!"