Škola prokletých - 54. kapitola

Arona probudil palčivý chlad.

Být jen jeho, neobtěžoval by se otevírat oči, ne, vždyť zima ho v posledních týdnech pronásledovala takřka na každém kroku. Zato odkrvená, ztěžklá paže, ta byla přinejmenším nepřirozená.

Pokusil se jí pohnout, ale marně. Skoro jako kdyby…

…na ní spočívala čísi hlava.

Zamžoural před sebe; dech se mu hrůzou zadřel v plicích.

Byl tam, ležel vedle něj. Trpělivě vyčkával. Potměšilý úsměv, který vzápětí triumfálně zkřivil démonovy panenkovské rtíky, zapůsobil jako ledová sprcha.

Kompletně Arona paralyzoval.

"Ahoj, lásko," zapředl Min Ki sametově.

Nebyl vzhůru, rozhodně ne. Stále spal, stále snil. Jen se z neškodného, banálního a nevinného snu propadl do obvyklé noční můry.

"Tak jsem zase tu. Trvalo to, já vím," posteskl si vikomt teatrálně, jako by se Aronovi za svou nepřítomnost hluboce omlouval. Ironické, vskutku. "Nikdy by mě nenapadlo, že tvé noční odloučení od toho idiota, co si říká moje lidskost, zabrání v komunikaci nám dvěma… Zajímavé…" Usmál se, pohladil daemona po tváři. "Ale to už se nestane. Už nikdy nikomu nedovolím, aby nás rozdělil. Rozumíme si?"

Aron semkl víčka, vydal ze sebe neartikulované bojácné zakňučení. Musí pryč…! Bezhlese, na pokraji hysterie ječel na sebe samého, nutil svoji spící mysl ke spásnému procitnutí. Byla to marná snaha, moc dobře to věděl. Ve snovém světě byla Min Kiho moc absolutní, a ani to sebevětší vypětí živé lidské vůle ji nemohlo porazit.

Neuteče, dokud ho Min Ki nepropustí.

"Podívej se na mě, Aronnie."

Ač nechtěl, poslechl. Čistě z pudu sebezáchovy.

Záchvěv nevraživosti z démonova výrazu ustoupil, nahradilo ji nezvyklé, skoro dětské nadšení. Aron si bezděčně vzpomněl na svou nejmladší sestru, na den, kdy si ve zverimexu vybírala svého prvního křečka. Tvářila se tehdy úplně stejně.

"Měl bys víc odpočívat," poznamenal Min Ki docela mimo kontext. "A jíst. Propadlé tváře ti nesluší."

Inu, že momentálně není úplně fit, to musel uznat i sám Aron. Do propadlých tváří měl sice pořád daleko, Min Ki však evidentně narážel na jedno z jeho nejhorších hladovějících období. I tehdy to šlo ráz naráz. K normálu ho Eric vracel tři čtvrtě roku.

"Bylo - bylo toho teď moc," hlesl přiškrceně. Jako vždy při interakci s Min Kim mu vlastní hlas zněl absolutně cize. Docela by ho zajímalo, jestli si toho démon všiml taky, nebo prostě tohle chraplavé pípání (hrozná kombinace…) pokládá za běžnou polohu jeho mluvy.

Ano, byla to epochální konina, ale on pro dobro svojí pověsti přeci jen tak trochu doufal v tu první variantu.

Starší si ho pár vteřin zamyšleně prohlížel. "Ta věc s Junsuem, jistě," opáčil pak. "Chápu, bylo to náročné, ale nesmíš zapomínat na sebe. Nikdy. Ať se stane cokoliv. Slib mi to."

"Jsem daemon. Nepřísluší mi upřednostňovat sebe před ostatními."

"Potřebuješ přeprogramovat?"

"To spíš všichni okolo mě," zašklebil se Aron uštěpačně. "Kdybys jim ale dokázal vyvrátit tu pitomou odrhovačku "život-je-krásný-lomeno-máš-tu-povinnosti-takže-o-sebevraždě-nemáš-ani-to-nejmenší-právo-uvažovat!", byl bych ti neskonale vděčný."

K jeho údivu se Min Ki zatvářil, jako by právě spolkl obzvlášť tučného švába, načež zuřivě potřásl hlavou: "Ty nemůžeš umřít!"

"To jsem opravdu jediná bytost ve vesmíru, která si myslí, že bych o tomhle měl v prvé řadě rozhodovat já?" Zvláštní, že nad tabuizovaným tématem dobrovolného konce se dokázal vášnivě dohádat třeba i se svojí blonďatou noční můrou.

"Nedovolím ti to," sykl démon. "Když umřeš, nadobro tě ztratím."

"Ale?" Ron povytáhl obočí. "Vážně? Tak to je rovnou dvojitý jackpot." Jedovatost z toho prohlášení doslova kapala.

Min Ki rozhořčeně semkl rty. Nelíbilo se mu to, takového Arona neznal. Nechtěl, aby se ho bál, to ne, jenže… vyděšený Aron byl… od vyděšeného Arona aspoň do jisté míry věděl, co očekávat. Což o tomhle rýpavém, cynickém protipólu říci rozhodně nemohl.

"Neublížím ti a ty to moc dobře víš," zamumlal dotčeně. "S tím to přece souvisí nebo ne? Tvoje záchvaty nutkání prohnat si kulku lebkou. Se strachem ze mě."

"Primárně," kývl Aron, v obličeji docela prázdný výraz.

"Ale to už je pryč. Už se mě bát nemusíš."

"To se snáz řekne, než udělá. A popravdě," mladší krátce zaváhal, "nejsem si jistý, jestli to udělat vůbec chci."

Démon na něj několik vteřin, neschopen slova, zíral, obraceje a převraceje právě vyslechnuté prohlášení, načež zrudl vzteky. Rána do žaludku by bolela míň. "Nezbavíš se mě!" zavrčel a surově popadl daemona za rameno. "A nikdo - nikdo, milý zlatý! - ti nepomůže."

Aron vykvikl bolestí, bezúspěšně se z jeho sevření pokoušel vykroutit. Min Ki s pocitem rozporuplného zadostiučinění přihlížel, jak se v chlapcových vytřeštěných očích probouzí stará známá panická hrůza.

"A kdyby byl přece jenom někdo, kupříkladu tvůj chrabrý dvoumetrový ochránce, tak hloupý, aby se mě pokoušel vyhnat," vikomtova ústa zkřivil posměšný škleb, "zničím ho. Tak, jak to umím nejlíp.

Je to jenom na tobě, Aronnie. Promysli si to. Chceš, aby Chansung skončil stejně uboze jako ty? Jako nepříčetná troska…?"

V tom okamžení se Aron probudil. Několik vteřin strnule zíral do šera vládnoucího v pokoji, než si uvědomil, že leží na pravém boku, pravou paži nataženou přes polštář, úplně stejně jako…

Vymrštil se do sedu, ruku si zběsile přitiskl k hrudi. Byla zkřehlá chladem.

Chansung, nerušeně pochrupuje na protější posteli, se s nesrozumitelným zabručením obrátil na břicho.

Rudovlásek si přestal bezmyšlenkovitě mnout bolavé levé rameno a zadíval se na svého spícího spolubydlícího. Zcela pokojně, zcela obyčejně, bez jediného náznaku nočních děsů.

Potřásl hlavou. Jako myška vyklouzl zpod přikrývky, chopil se uniformy přehozené přes opěradlo židle a po špičkách přicupital ke dveřím koupelny.

Ručičky budíku ukazovaly šest minut po půl páté.

•••

Když se Chansung probudil, byl Aron pryč. Udivilo ho to, ale neznepokojilo. Předpokládal, že ho potká v jídelně na snídani, u královského stolu však nebylo po nejmladším daemonovi ani památky. Nakonec se dozvěděl od Kyuhyuna, který z odbojové bandy dorazil do jídelny první - vlastně druhý, že se s Aronem minul ve dveřích, když zrovna odcházel, a to bylo něco před sedmou. Načež dodal, "že ho ta americká nádhera sice sotva pozdravila, ale vypadala docela normálně".

Nu, když nic jiného, aspoň věděl, že tu Aron někde je, něco snědl a není na tom tak špatně, aby skákal z okna… či osnoval podobný humor.

Tao mu doporučil příliš se celou situací nestresovat, dokud si nepromluví přímo s Aronem. Ryeowook neříkal nic, ale tvářil tak temně, že by vyděsil i profesionální strašidlo. Což Chansungovi na náladě nepřidalo. Věděl, že Wookova volnočasová činnost (s vědeckým zápalem hodným Yesunga) momentálně z kdovíjakého bizarního důvodu zahrnuje studium osoby vikomta Choie, a nebylo proto těžké uhodnout, nad jakými scénáři v souvislosti s trochu podezřele se chovajícím Aronem asi přemýšlí.

Ve vyučování byl takřka nepoužitelný, což se mezi učitelským sborem za dopoledne rozkřiklo, protože čtvrtou a pátou hodinu ho už profesoři prozřetelně ignorovali. Proti tomu se sice o přestávce velmi hlasitě ohradil Siwon, ale zrovna jeho přehnaně afektované protesty Chansunga trápily ze všeho nejmíň.

Podle hesla "neexistuje důležitější předmět než biologie!" naneštěstí profesor Kangin přetáhl předposlední vyučovací hodinu o pět minut, a tak Hwang a Huang (pozn. autorky: dokonalý název pro umělecké duo!) - s jazyky na vestách - vpadli do taneční zrcadlové místnosti přesně se zvoněním.

Než se Chansung stačil vydýchat a najít mezi vytáhlými spolužáky drobného Arona, vešel profesor Shindong a zahájil rozcvičku. A protože bylo obecně známo, že profesor Shindong nesnáší, když se studenti courají po tělocvičně a vyrušují, neochotně zůstal spolu s Taem vzadu u dveří, blokovaný zády dalších dvanácti kluků.

Po skončení hodiny poslal hladového Taa napřed a sám na lavičce v šatně rozpačitě čekal, až se Aron vrátí ze sprchy. Netrvalo to nijak dlouho.

Když chlapec viděl, že v šatně kromě Chansunga už nikdo jiný není, skoro vyděšeně se zarazil na prahu. Pak ale nasadil snažně nevšímavý výraz a bez jediného slova kolem něj přerázoval ke svojí skříňce; v jeho pohybech bylo cosi nepřirozeně agresivního.

Starší se zamračeně zadíval na dvě ošklivé, temné podlitiny na Aronově rameni. "Ty modřiny…"

"Praštil jsem se," zabručel rudovlásek a chvatně si oblékl košili.

"Tak to ale nevypadá."

"Díky za tvou analýzu."

Chansung si povzdechl. "Co se děje, Arone?"

"Co by se mělo dít?"

"No to nevím, ale chováš se divně."

Mladší pokrčil rameny.

"Můžu ti pomoct?"

"Ne, nemůžeš," zavrčel Aron a vztekle si stáhl z krku červenou kravatu, kterou se neúspěšně snažil uvázat.

"Jde o Min Kiho, že jo?" otázal se Chansung bezbarvě.

Ron prudce přibouchl dvířka skříňky. "Nestarej se," odsekl a přehodil si tašku přes rameno. Chtěl odejít, ale Chansung vystartoval rychleji. Popadl zaskočeného Arona za paže, přirazil ho zády ke skříňkám.

Jak špatný je to nápad, mu došlo o vteřinu později.

Chlapec hystericky vykřikl a přikrčil se, jako by očekával facku.

Chansung ho okamžitě pustil a spěšně ucouvl, ruce chlácholivě pozdvižené v gestu kapitulace. "Omlouvám se!" zadrmolil. "To - to jsem neměl…"

"Ne." Aron zavrtěl hlavou. "Já se omlouvám," hlesl, pohled zatvrzele upřený na podlahu. "Byla to… hloupá reakce."

"Nebyla hloupá. Byla instinktivní."

"Vím, že bys mi neublížil."

Ač se to vzhledem k situaci jevilo takřka nevhodně, musel se Chansung usmát. Aronova slova ho zahřála u srdce. "Nikdy," přisvědčil a ukazovákem mladšímu jemně nadzvedl bradu. Hochovy unavené tmavé oči váhavě pohlédly do těch jeho. "Tohle ale sám nezvládneš. Chci ti pomoct, Arone, nebo se o to aspoň pokusit, tak přede mnou, prosím, neutíkej."

"Nemůžeš -"

"Jak víš, že ne? Ještě jsme to nezkusili."

Aron potřásl hlavou. "Prostě mě nech být."

"Proč? Protože tak to chce Min Ki?" Chansung zaskřípal zuby. "Nebudeš přece skákat, jak on píská -!"

"Ublíží ti."

Tmavovlasý se zarazil. "Takže takhle to je? Vydírá tě? Mnou?" Suše se zasmál. "To tedy velectěný vikomt klesl pořádně hluboko."

"Neprovokuj ho."

"Já se Min Kiho nebojím."

"Ale to bys měl," opáčil Aron bez výrazu.

•••

"Musíme si promluvit."

Min Ho, udivený vážností Yesungova tónu, nejistě vzhlédl od laptopu. "Nejsi těhotný, že ne?"

"Vypadám snad těhotně?!"

"Vůbec ne!" Hrabě spěšně odložil notebook stranou a natáhl ke svému navýsost dotčenému příteli ruce. "Jsi nádherný a dokonalý. Jako vždy."

"Kdybys tolik nekecal," zabručel Yesung a s trucovitým povzdechem - čistě pro efekt - se Min Hovi posadil na klín. Mladší si ho spokojeně přivinul k hrudi.

"Ale měli bychom krásné děti, nemyslíš?"

Striktně pragmatický realista Yesung svraštil obočí. "O tom jsem nikdy neuvažoval."

"Ovšemže ne," zasmál se Min Ho. "Tak o čem spolu musíme mluvit?"

Černovlasý se od něj lehce odtáhl, tak, aby si viděli do očí. V jeho tváři se usídlil nesmlouvavý výraz. "O Erikovi. A Kangtovi. V přímé souvislosti."

Min Ho se zamračil. "Už jsem ti říkal -"

"Už jsi mi lhal, ano," přerušil ho Yesung suše "Tvrdil jsi, že Eric Kangtu nezná."

"Taky že ne."

"Zvláštní. Když jsem se včera Erika ptal, koho se tolik bojí, odpověděl, že Kangty. Náhoda?"

Démon si rozpačitě skousl spodní ret. Mlčel.

"O co tu ksakru jde, Min Ho?" Yesung vzal jeho hlavu do dlaní, přinutil ho se na něj podívat. "Ten chlap vás drží v šachu a přitom je už skoro šedesát let mrtvý! Proč?"

"V prvé řadě," tmavovlasý si odkašlal, "věz, že se mnou to nemá co dělat. Není to moje tajemství, nehraju v něm žádnou roli."

"To mě uklidnilo, děkuju."

"Kangtu jsem v životě nepotkal, neznám ho. To… to málo, co o něm vím, jsem vyzvěděl…" Mladší zaváhal. Bylo zjevné, že celá tahle situace je mu krajně nepříjemná.

"Od Erika a Andyho," napověděl mu Yesung jemně.

"Ano." Min Ho si povzdychl.

"Ty nechceš mluvit o tom tajemství, viď?"

"Nemám právo o něm mluvit."

"A nemůžeš ho… nějak obejít?"

"Obejít?" Hrabě se zamyslel. "To by snad šlo… Zkusíme to."

"Pokud ne, nevadí. Nebudu tě trápit." Sung ho s pousmáním pohladil po vlasech. "Začněme… ah, ano, třeba tímhle - Eric i Andy se bojí Kangty. Ale jen Erika Kangta děsí ve snech. Čím to?"

"Prosté. Erika zrazuje vlastní síla."

Yesung tázavě povytáhl obočí.

"Démon strachu je proti vlastnímu strachu naprosto bezmocný," vysvětlil Min Ho. "Nemůže se mu bránit a trvá-li příliš dlouho, připraví ho o rozum. Všechno je to v jeho hlavě, a proto s tím není možné zvenku nic dělat, protože… jak bojovat s něčím ryze abstraktním?"

"To znamená, že… to, co Eric vídá, není Kangta? Myslím jeho duch?"

Min Ho zavrtěl hlavou. "Navzdory tisícům duchařských historek jsou strašící duchové zcela unikátní jev."

"Vážně?" udivilo Yesunga.

"To jsi nevěděl? Drtivá většina duší odchází po smrti takzvaně na druhou stranu. Jakmile mrtvý ten symbolický práh překročí, na svůj pozemský život kompletně zapomene."

"Čímž ztrácí jakýkoli důvod vyřizovat si s živými účty."

"Přesně."

"A Kangta ten práh překročil?"

"S největší pravděpodobností. Rozhodně můžu potvrdit, že žádný vražedně smýšlející duch se v Erikově blízkosti nevyskytuje. To, co Erika straší, je… vina a hrůza z ní, kterým jeho podvědomí dalo Kangtovu podobu."

"Eric se vůči Kangtovi cítí provinile?"

Min Ho se zarazil; pár chvil vážil slova. "Eric Kangtovi ublížil," nakousl pozvolna. "Ne bezdůvodně, ale… ublížil mu nejhůř, jak mohl."

"A jak s tím souvisí Andy?"

"Eric ublížil Kangtovi, protože Kangta ublížil Andymu."

"Proč?"

"Chtěl informace. Jenže Sun Ho se rozhodl hrát si na partyzána, a tak," Min Ho se při vzpomínce na Andyho zjev otřásl, "je z něj Kangta hodiny páčil dost nevybíravým způsobem."

"Mučil ho," shledal Yesung bezbarvě.

Démon mechanicky přikývl.

"Co chtěl Kangta od Andyho vědět?"

"Na to nebudu odpovídat, promiň."

"V pořádku… To, co Eric Kangtovi provedl… souvisí s tím, proč skončil na psychiatrii?"

"Ano. A upřímně, je skoro zázrak, že přežil tak dlouho."

"Min Ho?"

"Hm?"

"Byl… Kangta daemon?"

Hrabě na něj vykulil oči. "Jak jsi k tomu kruci došel?"

"Oprášil jsem zažité stereotypy," pokrčil černovlasý rameny. "Ohňovládce, co má problém s démonem až dvěma? No tak, to je přece daemon jak vystřižený z učebnice."

"Občas si říkám," zabrblal mladší mrzutě, "jestli by pro dobro celého světa nebylo lepší, kdyby ses tenkrát před sto lety rozhodl vystudovat… cokoli, co nesouvisí s magií."

"Zaprvé, tak starý ještě nejsem. Zadruhé, kdybych nešel studovat magii, nešel bych studovat vůbec a otevřel si kavárnu."

"Kavárnu?"

"Jo. A ty už bys mě nikdy nenašel."

"Tím si nebuď jistý. Mám dlouhé prsty."

"A prodával bys se mnou kafe?"

"Jistě! Byl bych první hrabě-barista!"

Rozesmáli se.

"Ale teď," stejně tak záhy, jako začal vtipkovat, Min Ho opět zvážněl, "můžeme předstírat, že dotaz ohledně Kangtova daemonství nikdy nepadl?"

"Samozřejmě," přisvědčil Yesung.

Odpověď na tu otázku byla beztak zcela zřejmá.

"Děkuji za tvou spolupráci." Lípl Min Hovi pusu na tvář a vstal. "Základní obrázek už mám, takže… dál budu pátrat sám."

"Musíš?"

Yesung nakrčil čelo.

"Eric si nesmírně cení tvojí náklonnosti. Když o ni přijde… raní ho to."

"Proč - proč by o ni měl přicházet?" zakoktal černovlasý zmateně. To je přece k smíchu, zbožňuje vévodu Muna od svých dvanácti let, proč by najednou…?

"Můžeš slíbit," kontroval Min Ho chladně, "že se k němu neotočíš zády, ať už zjistíš cokoli?"

Yesung zamyšleně semkl rty. Cokoli…?

"Ne," uznal popravdě. "To nemůžu."

 

•••

Aron přestal nepřítomně sledovat k uzoufání nudný mumraj na nádvoří a obrátil se k příchozímu. Pozdrav mu odumřel na rtech.

"Spal jste?"

"Jo. Asi dvě hodiny," zašklebil se Eric a posadil se vedle něj na okenní parapet.

Chlapec nejistě svraštil čelo, přičemž se urputně snažil na démona nezírat. "Můžu… můžu přijít jindy…"

"To vypadám tak hrozně?"

"Ehm, popravdě? Ano."

Vévoda se zasmál. "Nu, má-li má hibernující krása neblahý vliv na tvůj psychický stav…"

"To zase ne, mému sebestřednému psychickému stavu by bylo beztak ukradené, i kdyby vám narostl chobot."

"V tom případě klidně mluv," ubezpečil ho Mun. "Aspoň mě přivedeš na jiné myšlenky."

Daemon nejistě přikývl, pak ale zaváhal. "Je - je to kvůli Junsuovi?"

"Tohle?" Eric mávnutím ruky nedbale obsáhl umrlčí vzhled svojí tváře. "Ne. V tom je Junsu naprosto nevinně."

"Dobře," hlesl Aron a zhluboka se nadechl. Snad proto, aby zklidnil svůj rozechvělý hlas, snad proto, aby si dodal odvahy. A možná obojí.

"Min Ki je zpátky."

"Ale?" Vévoda významně povytáhl obočí. "Že mu to trvalo… Tak co tvůj psychotický milovník provedl tentokrát?"

"Nic."

"Nic?"

"Vlastně… nejspíš by s ním byla i rozumná řeč, kdybych…" Aron svěsil ramena. "Pokazil jsem to."

"Mluvíme tu o Min Kim, zlato," opáčil Eric suše. "Když se ve vašem snovém dostaveníčku něco zvrtne, nikdy to nemůže být jenom tvoje chyba."

Aron se pokusil usmát, víc než úsměv však jeho snaha připomínala křečovitý škleb. Potřásl hlavou. "Nejhorší na tom celém je, že já intuitivně vím, že Min Ki říká čistou pravdu, že už mi nechce ublížit, že nemám důvod se ho bát -"

"O posledním bodu by se rozhodně dalo polemizovat…"

"Chápete, jak to myslím."

Démon kývl, ač značně neochotně. "Nerozumím ale, proč z toho máš takový strach…?"

"Protože to nedokážu!" vyhrkl rudovlásek. "Prostě - prostě si neumím říct "odedneška už se Min Kiho bát nebudu!" a jednat tak. I když vím, že bych mohl… že bych měl… že by se tím všechno vyřešilo - nebo minimálně spravilo, nedokážu to." Ztěžka polkl a prosebně se staršímu zadíval do očí. "Co je se mnou špatně, Eriku?"

Vévoda mu pohled pár vteřin zamyšleně oplácel. "Nevím, jestli to víš," nadhodil jakoby bez kontextu a zahleděl se z okna, "ale Nayla má ve své lidské podobě panickou hrůzu z hmyzu."

"Doopravdy?" Chlapec, ač nechápal, co touhle poznámkou Eric sleduje, rovněž pohlédl dolů na nádvoří, kudy Zhoumiho Stín ve společnosti vychechtané Sooyoung zrovna procházel.

"Hm. Bojí se, a přitom k tomu nemá sebemenší důvod. Hmyz jí nikdy nic zlého neprovedl."

"Ale je hnusný. Spousta lidí k němu pociťuje odpor."

"Jistě. Odpor se se strachem nesmírně rád snoubí…"

"A hlavně, co čekat od Stínu, který patří takové fajnové lady jako je Zhoumi?" ušklíbl se Ron.

Démon se rozesmál. "Bod pro tebe!" uznal pobaveně. "Myslíš ale, že kdybych za ní přišel a vyzval ji, ať se hmyzu teď hned bát přestane, protože je to absolutně bezpředmětné, přestala by?"

"To… určitě ne."

"Vidíš. A tvůj případ je úplně stejný. Nikdo po tobě nemůže chtít, aby ses Min Kiho naráz přestal bát, Arone. Navíc, tys měl ke strachu důvod, a ten důvod trval pět let.

Můžeme na tom pracovat, pokud budeš chtít, můžeme se pokusit tu fobii vyléčit, ale… k tomu je potřeba čas. Spousta času. Rozumíš mi? Reaguješ na Min Kiho zcela přirozeně, protože máš svaté právo se ho bát. Ano, je od něj sice nesmírně hezké, že se konečně rozhodl změnit přístup, ale ani sebeupřímnější role klaďase nevymaže fakt, že za patologickou povahu vašeho vztahu je z devadesáti procent zodpovědný on."

Rudovlásek mlčky přitakal. Po vyslechnutí Erikova nezvykle dlouhého monologu se hned zdál klidnější.

"To ale není všechno, že ne?" podotkl vévoda po chvíli oboustranného ticha. "Trápí tě i něco dalšího."

"Je to k smíchu."

"Povídej."

"On… asi žárlí na Chansunga," povzdechl si Aron. "Chápete? Na Chansunga! Proč?! Vždyť… to nemá žádnou logiku!"

"Že ne?" podivil se Eric. "Možná sis toho ještě nevšiml, ale Chansung tě zcela nepokrytě zbožňuje."

"…"

"A pokud je mi známo, žárlí na něj i Ren."

"Ren nežárlí, Ren je prostě naštvaný, že jsem se odstěhoval, to je celé. O Chansunga mu vůbec nejde, byl by naštvaný, ať už bych bydlel s kýmkoli. Ale to je fuk," mávl daemon rukou, "Min Ki tvrdí, že pokud se ho Chansung bude snažit zahnat, což znamená mě chránit, což si Chansung tak jaksi dal za úkol, zničí ho. A já se neodvažuju mu nevěřit."

"Zničí?"

"Tak, jako zničil mě."

"Oh." Démon povytáhl obočí. "A to ty samozřejmě nemůžeš dopustit."

"Správně. Nemůžu," zamračil se Aron. Erikův ironický tón se mu ani v nejmenším nelíbil. "Nedovolím tomu idiotovi nechat se psychicky rozložit. Ne kvůli mně."

"A nemyslíš, že tohle rozhodnutí závisí primárně na něm?"

"Oba víme, že si bude zarytě chtít hrát na rytíře v lesklé zbroji! Netuším, co na mně má, ale… já… já mu za to nestojím."

"Tak zaprvé, mladý muži," napomenul ho přísně Eric, "ani vzdáleně ti nepřísluší určovat, co Chansung má nebo nemá pokládat za správné."

"Ale -"

"Zadruhé, kdybys mu za to nestál, jak tvrdíš, dávno by si to uvědomil. Stalkuje tě už bůhvíjak dlouho."

Aron zmlknul a rozpačitě začal zkoumat neskutečně zajímavé špičky vlastních bot.

"Buď prostě sobec, dobře?" ušklíbl se Eric.

"Hmm, to mi jde…"

"Vidíš. Tak se ho přestaň snažit ochraňovat."

"Nesnažím -!"

"Snažíš a přesně s tím taky Min Ki počítá. Hraje na city a svědomí. Zase."

"Zase? Jak to myslíte?"

"Před šedesáti lety. Tehdy mu to vyšlo."

Rudovlásek se zarazil. "Není trochu… přehnané srovnávat nás s Min Hem a Yesungem?"

"Nejde ani tak o vás, jako spíš o princip Min Kiho uvažování. A ten, mohu-li soudit, je stále tentýž."

"Což znamená…?"

"Že předpokládá, že tímhle způsobem pokaždé dosáhne svého. Tu radost mu nesmíš udělat, jasné? Nesmíš se nechat zastrašovat."

"To je sice skvostná myšlenka, jenže má jednu hrubou morální chybu."

"Jakou?"

"Vikomta Choie, který se neštítí jít přes mrtvoly!"

"Ale Min Ki je mrtvý," připomněl mu Eric.

"No a?"

"Živou bytost zabít nemůže. Nemá k tomu… potřebné fyzické předpoklady. Dokud tedy zase nezíská vládu nad Renovým tělem… ale tomu jsme snad zabránili…"

"Zato má potřebné mentální předpoklady!" zavrčel Aron. "Vydeptá ho tak, že se Chansung radši zabije sám. A co pak, hm? Až Chansung skočí z okna?"

"Zbyde z něj mastnej flek?"

"Eriku!"

Démon protočil oči. "Přestaň ho podceňovat. Ten kluk není žádná bábovka. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby si na něm Min Ki pěkně vylámal zuby."

"Vážně?" Chlapec se zatvářil ohromeně. "Vážně tomu věříte?"

"Jestli věřím?" Eric se zamyslel. "Já věřím tomu, že tvá hororová vlasatice není všemocná, ač si to o sobě myslí… A že by jí někdo měl dát už konečně pořádně na frak."

•••

Před půl sedmou se Aron vrátil do pokoje. Jen co otevřel dveře, odhodil Chansung učebnici angličtiny (doslova) a i s židlí se od zaskládaného psacího stolu spěšně otočil k němu.

"Ahoj."

Mladší na něj krátce, zpytavě pohlédl, načež kývl na pozdrav a posadil se na postel.

"Byls…" Vyčítavé pěkně dlouho pryč Chansung prozíravě spolknul. " Byls za Junsuem?"

"Hm."

"A?"

"Žádná změna. Nejspíš… je ještě moc brzo."

"Pravda," podotkl tmavovlasý uvážlivě, "završení evoluční transformace určitě pár dní zabere…"

"Tys už někdy byl svědkem proměny člověka v démona?" zeptal se Ron znenadání.

Chansung překvapeně srazil obočí. "Ne, nikdy. Tohle je moje premiéra."

"Dost jsi toho o celém tom procesu věděl."

"Pouhé teoretické nastudování."

"Který normální jedinec něco takového teoreticky studuje?" zhrozil se Aron. "Copak jsi Yesung?!"

Hwang se rozesmál. "Strašné, co?" potřásl hlavou. "Byla to… součást průpravy."

"Jaké průpravy?"

"O tom jindy."

"Zabředáváme do tvojí přísně utajované minulosti?"

"Okrajově."

Aron cosi neartikulovaného zabručel, posunul se na lůžku až ke zdi a chopil se sešitu, který se od večera povaloval na nočním stolku.

Tahle konverzace byla beztak u konce. A opakování čínštiny odkládá už pátý den… a jeho ukázkový prospěch se z toho začíná silně potit.

Učení mu naneštěstí komplikoval Chansungův upřený pohled, pod kterým se na nějaké krkolomné fráze (studenty obecně označované jako "Hangeng má zase svoje dny") dalo soustředit jen stěží.

Povzdechl si, zaklapl sešit a s tázavě povytaženým obočím se na staršího zadíval.

"Arone?"

"Hm?"

"Můžeme," Chansung zaváhal, "dokončit to, o čem jsme mluvili v šatně?"

"Myslíš to vážně?" zamračil se rudovlásek. "Vážně mi chceš pomoct za jakoukoli cenu?"

"Udělám cokoli."

"Může tě to stát krk."

"Nejsem z cukru, zlatíčko." Starší po něm blýskl frajerským úsměvem profesionálního casanovy. Samozřejmě ryze v žertu. Už si stačil povšimnout, že jeho běžně účinné "balicí techniky" způsobují Aronovi kopřivku.

"Krátká odbočka," zabručel chlapec suše. "Jak dlouho mě vlastně stalkuješ?"

"Proč se ptáš?" znervózněl Hwang.

"Potřebuju k tomu důvod?"

"Uhm, ne, jasně, že ne…"

"Tak?"

"Pět… let."

Aron na něj konsternovaně zamrkal. Dvakrát. "To jako fakt?"

"No, od tvého přesunu do Podsvětí," upřesnil Chansung rozpačitě.

"A to jsem tě po pěti letech ještě neomrzel?"

"Ani náhodou."

"Fajn." Mladší slezl z postele. "Dej mi chvilku," požádal čím dál bezradněji se tvářícího spolubydlícího. Nato přistoupil k miniaturní ledničce v rohu pokoje, vytáhl z ní láhev vody a napil se. Chvíli nepřítomně civěl do zdi, pak vrátil minerálku zpátky a sám zaplul do peřin.

"Je to divný," konstatoval.

"Na zdejší poměry ani moc ne."

"To má být útěcha?"

"Dosti chabá, vím," omluvil se Hwang s pousmáním a přisedl na lůžko vedle Arona. Vzal ho za ruku. "Copak už ti ta platinová manipulátorská mrcha neleze krkem?"

"Jasně, že jo," zamumlal chlapec rozmrzele.

"Tak proč jí to nedáš sežrat?"

"Jak?"

Chansung pokrčil rameny. "Prostě buď škodolibý. A udělej si radost."

"Chci ho naštvat," přiznal Aron po pár vteřinách zádumčivého ticha. "Je to stupidní a dětinské, ale… momentálně by mě asi nic nepobavilo víc než vědomí, že si perfektní Min Ki vzteky škube ty svý perfektní odbarvený vlasy."

"Výborně! Tak do toho. Naštveme ho! Můžu ti být… nějak nápomocný?"

"Doopravdy to míníš podstoupit?"

"Už jsem ti říkal -"

"I když tě za to v tvojí hlavě možná uvaří zaživa?"

"A sežere?"

"Pravděpodobně."

"No," Chansung se malíčkem poškrábal na obočí, "netvrdím, že si přeju být usmažen a zkonzumován duševně vyšinutým démonem, co vypadá jako devětadevadesátiprocentní slečinka. Na druhou stranu, ať už mi provede cokoli, bude to provádět v rámci snu… Takže reálně budu naprosto v pohodě, ne?"

"Fyzicky ti nemůže zkřivit ani vlásek, to máš pravdu. Jenomže -"

"Nedělej si s tím těžkou hlavu, prosím," usmál se tmavovlasý povzbudivě, když viděl, že se Ron nesouhlasně mračí. "Dokud ho budu zaměstnávat já, nebude otravovat tebe. A o to nám předně jde. Ostatní není důležité."

"Ale -!"

"Klid, trocha morbidního adrenalinu mě nesloží."

"Ty mě máš fakt rád, že?" hlesl Aron téměř… nevěřícně.

"Miluju tě," opravil ho Chansung s hranou dotčeností.

"V tom případě," odkašlal si mladší rozpačitě, "by bylo fajn, kdyby ses kvůli mně nenechal zruinovat… Jako jo, srdceryvnost takovému aktu upřít nemůžu, ale co se praktičnosti týče… chápeš."

"Vynasnažím se zůstat plně příčetný a fit," zazubil se Hwang.

Aron na něj vteřinu dvě nerozhodně hleděl. S odevzdaným povzdychem zamumlal omluvu, pak se na matraci svižně překulil do kleku, popadl ohromeného Chansunga za ramena a políbil ho.

Starší strnul, doslova jako by ho elektrizující dotyk chlapcových rtů paralyzoval. Přes svaly až do morku kostí. Mozek odmítal spolupracovat, blábolil cosi o halucinacích, fata morgáně, nadržené fantazii, Changminově podlé iluzi nebo nealkoholové opici (přičemž usoudil, že čtvrtý a pátý bod by spolu mohly úzce souviset… ačkoli zůstávalo záhadou, co by kultivovaný aristokrat jako hrabě Shim z tak idiotského žertu měl), prostě o čemkoli nereálném. Jenomže… ať se logicky vyvozující mozek snažil sebevíc, nemohl a nedovedl popřít, že se k Chansungovi tiskne skutečný Aron.

Jako omámený pozvedl paže, s vroucí něžností sevřel mladšího v náruči. Cítil, jak se to drobounké tělo v jeho objetí chvěje; tehdy si poprvé skutečně uvědomil, jak maličký a křehký oproti němu Aron vlastně je.

Aron, který všechny daemonské povinnosti dokázal zvládnout i se zachováním svojí lidské cti, Aron, který si nezasloužil nic menšího, než pohodlně založit ruce v klíně a nechat všechny strasti i starosti daleko za sebou. Nic menšího, než kompletně obrátit kartu a stát se Vyvoleným, jehož bude jeho daemon chránit za každou cenu.

Nebýt to naprostá hloupost, myslel by Chansung, že se právě probudil v daemonském slova smyslu.

Mnohokrát na Junhovi vyzvídal, jaké to je, ten pocit oddané zodpovědnosti vůči milovanému Vyvolenému. Někoho bezpodmínečně zbožňovat a na ničem než jeho bezpečí nelpět víc. Nyní si byl téměř jist, že se tomu rytířskému pocitu přiblížil natolik, jak jen mu jeho specifická úloha dovolovala.

Ač věděl, že jde z Ronovy strany pouze o zlomyslný strategický tah, že romantické city tu nehrají žádnou roli, i přesto to byla pro Chansunga ta vůbec nejkrásnější chvíle v životě.

Snad i proto se jejím kouzlem nechal tak snadno unést.

Jemně chlapce položil na postel, vtiskl mu políbení na čelo. Zadívali se na sebe, jen krátce, kratičce; z Aronova výrazu se nedalo vyčíst zhola nic, nebránil se však. A když ho Chansung téměř zdrženlivě políbil na rty, docela přirozeně v tom intimním dialogu beze slov - který sám tak nesměle rozehrál - pokračoval.

Podpořeny nevyřčeným souhlasem, padly Chansungovy gentlemanské zábrany a chtíč odsunul nutnost přemýšlet kamsi do nepotřebného kouta vědomí. Lačně, dychtivě prozkoumával každou Aronovu křivku, každý kousíček těla, o němž doposud pod tíhou slušného vychování a dobrých vztahů mohl leda nestydatě fantazírovat.

Najednou bylo všechno až podezřele perfektní. A to - logicky - nemohlo trvat dlouho.

Ve chvíli, kdy rukama zabloudil pod látku chlapcova trička, Aron nepřirozeně ztuhnul. Zuby mu zajektaly o sebe, divoce se roztřásl zimou.

"P - přestaň!" vyhrkl a pokusil se od sebe staršího odstrčit. Marná snaha. "Slyšíš? Okamžitě mě pusť…!"

Chlad byl čím dál agresivnější, zahryzával se mu do masa s takřka hmatatelným vztekem. A to bylo jenom varování...

"Chansungu!"

…protože jemu ani chlad, ani jeho původce ublížit nechtěli.

"Tak dost!" zaječel hystericky a vlepil tmavovlasému pořádně mlaskavou facku.

Ohromený Chansung se svalil vedle něj, ohromeně se chytil za pálící tvář. Připomínal dezorientovaného živočicha, kterého někdo násilím probral ze zimního spánku. "Promiň," zadrmolil horečně, jakmile byl s to seskládat si dohromady, co se právě odehrálo. "Neměl jsem - já… omlouvám se -!"

"Řekl jsem, že ho chci naštvat," zavrčel Aron, vyskočil z postele a rozčileně si urovnal vyhrnuté tričko, "ne tě nechat zabít!"

"Arone, promiň -!"

Odezvy se Chansung nedočkal. Prásknutí dveří jeho omluvy nemilosrdně utnulo a on v pokoji osaměl.

•••

Pár hodin strávil Aron trucováním ve společnosti Zhoumiho. Kterému tvářit se, že ho ale vůbec nezajímá, co se mezi milým malým kolegou a Chansungem vlastně stalo, šlo asi jako lenochodovi rychlostní běh, takže… nakonec musel milý malý kolega stejně s pravdou ven. 

K návratu se odhodlal těsně před jedenáctou a to už - k jeho úlevě - Chansung spal. Nebo minimálně předstíral, že spí. Tak či onak, na výsledku to nic neměnilo.

Vprostřed noci probudily Arona divné zvuky z protějšího lůžka. Napůl v limbu zvedl hlavu a zamžoural na budík. 02:32.

No potěš koště.

"Chansungu?" Potlačil široké zívnutí. "Děje se -?"

Sípavé, bolestné zasténání Rona rázem vytrhnulo z rozespalého útlumu. Spěšně nahmatal vypínač lampičky a rozsvítil.

Chansung sebou jako v záchvatu křečovitě házel ze strany na stranu, obličej zkřivený nesnesitelnou bolestí. Teorii o zlém snu Aron zavrhl prakticky ihned, co mu ta možnost vytanula na mysli. Tohle nemohla být podvědomá reakce ani na tu nejděsivější noční můru, tohle…

…je to hnusná schopnost a já ji nemám rád a ona nemá ráda mě…

S nejasnou představou, co si počít, přiskočil k Chansungově posteli. Vzal mladíka za ramena a přitlačil k matraci, ve snaze znehybnit jeho zmítající se tělo alespoň natolik, aby si nevyrazil všechny zuby. Mohlo to trvat minutu, možná ani to ne. Najednou tmavovlasý ustrnul v krkolomném záklonu a vzápětí se s výkřikem vyšvihl do sedu. Aron jej bez zaváhání stiskl v konejšivém objetí.

"Šš, už je to pryč, už je dobře…"

Chansung cosi nesrozumitelně zakňoural, v pěstech zoufale drtil látku jeho pyžama. Rudovlásek trpělivě vyčkal, dokud se mladíkův těžký, přerývaný dech dostatečně nezklidní. Pak se nahnul dopředu, naklepal polštář a přeložil ho napůl, tak aby hlava i vleže zůstala výš, a opatrně Chansunga uložil.

Starší na něj s tichým "díky" a pokusem o úsměv upřel unavený pohled. Oči měl celé zarudlé, podlité krví.

"To… byla vize?" hlesl Aron přiškrceně.

Chansung přitakal. "Vyděsil jsem tě?"

"Trochu."

"Dneska to nic nebylo. Bývá mnohem hůř."

"Už se těším," odtušil mladší ironicky. Chansung se trochu skuhravě zasmál.

"Mohl bys sem teď, prosím, přivést Erika? A Min Ha?"

"Nechceš to nechat na ráno?" svraštil Aron čelo. "Potřebuješ si odpočinout -"

Tmavovlasý potřásl hlavou. "Je to čerstvé… lépe si… vybavím detaily, pokud budou třeba."

"No dobře…" Aron neochotně vstal. Zdálo se, že jen nerad tu Chansunga nechává bez dozoru. "Nebudeš zvracet?"

"Ne, žaludek to tentokrát snáší statečně."

Američan na moment zmizel v koupelně a vrátil se s vlhkým ručníkem, který staršímu položil přes podrážděné oči.

"Budu zpátky co nejdřív." Letmo pohladil Chansunga prsty po zápěstí a vzdálil se. Hwang tiše naslouchal jeho chvatně se vzdalujícím krokům, načež se s povzdychem a pokud možno nezaujatě ponořil do výjevu, který mu jeho 

(hnusná) 

schopnost předložila. Nebylo na něm vlastně vůbec nic záhadného a o to hůř se s jeho významem Chansung smiřoval.

Zabralo slabých pět minut, než se Aron i s oběma zívajícími démony vrátil do pokoje.

"Doufám, že to stojí za to," zabručel Min Ho, odtáhl si od stolu Ronovu židli a kecl na ni. "Vstávání ve tři ráno neprospívá mým vlasům!"

"Tvé priority mě nepřestávají udivovat," žasl teatrálně Aron, zvedl ručník z Chasungova obličeje a zašel ho opětovně namočit.

"Ehm, omlouvám se, že vás sem tahám v takovou dobu," kousl se Chansung rozpačitě do rtu.

Eric mávl rukou. "To nic. Hraběcích vlasů si nevšímej, vstaly levou nohou."

Namísto dotčeného ohrazení Min Ho znovu široce zívl. "Tak mluv," vyzval daemona mrzutě. "Prý jsi měl novou vizi."

"Správě. Byla…" Chansung počkal, až mu Aron usadí mokrý ručník, a pokračoval: "Byla o Ryeowookovi."

"O Ryeowookovi?" podivil se nejmladší a vyměnil si krátký pohled s Erikem. "Hrozí mu nebezpečí…?"

"Kéž by," posteskl si Chansung. "Viděl jsem Ryeowooka - ležel na zemi a všude okolo byla krev. Strašná spousta krve."

"Byla jeho?" opáčil tázavě Min Ho.

"Neměl ani škrábnutí."

"Tak… čí krev to tedy byla?"

"No," Hwang zaváhal, "podle toho, kolik jí bylo… a jak nesnesitelně to bolelo… soudím, že to byla… krev nás všech."

Mezi přítomnými se na několik okamžiků rozhostilo hrobové ticho.

"Chceš říct," sykl Aron otřeseně, "že… nás Ryeowook všechny zabije?"

"Pravděpodobně."

"Fajn." Choi se zhoupl na patách a s překvapivou ladností - vzhledem k tomu, že i nadále mžoural jako ospalý krtek - vstal. "Ráno ho odkrouhnem."

"Min Ho!" okřikl ho Eric káravě.

"Co? O použití nutné sebeobrany snad demokraticky hlasovat nemusíme!"

"Vize jsou od toho, aby se díky nim tragickým událostem předcházelo. Nebo ne?"

"Jak kdy," povzdechl si Chansung. "Občas… je to prostě předzvěst toho, co musí přijít."

Vévoda se odmlčel, zamyslel se. "Viděls jeho oči?"

"Oči?" zopakovali Aron, Min Ho a Chansung nechápavě.

"Oči."

"Eriku," zavrčel popuzeně hrabě, "nám jde o krk a vy řešíte -!"

"Viděls Ryeowookovy oči, Chansungu?"

"Já - já nevím, nejsem si jistý," zakoktal daemon.

"Zkus si vzpomenout," vyzval ho Eric ostře.

Hwang soustředěně semkl rty, pokusil se vybavit si celou scénu co nejpodrobněji. Krev, všude samá krev… okolní půda jí nasáklá, zbarvená doruda… a vprostřed vší té zkázy Ryeowook… ležící bez hnutí jako pohozená panenka… panenka, ano, to je náležité přirovnání… v jeho tváři totiž není zhola nic, je naprosto bezduchá, zrovna jako odlitá z porcelánu… a jeho oči… oči, ty jsou…

Prázdné. Jakoby nevidomé. Ocelově se lesknoucí…

"No samozřejmě!" vyhrkl. Ze srdce mu spadl takový kámen, až se divil, že neproboural podlahu. "Byl ovládnutý!"

Eric blýskl po Min Hovi triumfálním úsměvem. "Vidíš, drahý? V tom tkví jádro pudla!"

"Takže," zamračil se Aron, "stačí jenom…"

"…vysvobodit Ryeowooka z nepřátelského nátlaku," přisvědčil Mun.

"Ale jak to uděláme?"

"O tom až zítra," prohlásil Eric, evidentně nadmíru spokojený, že nalezl mírumilovné řešení v tak rekordně krátkém čase.

"Ale -!"

"Zítra. Teď mazejte spát." Nato sám chňapl za loket povážlivě zamlklého Min Ha, který se k pohybu neměl, a prakticky ho vytáhl ven z pokoje. "Dobrou noc!"

"To šlo… docela dobře," shledal Chansung.

"Ano, šlo," souhlasil Aron a sehnul se pro cosi do ledničky. Chansung měl stále na očích ručník, takže neviděl, co mladší provádí. Slyšel, že otevírá nějakou lahev - čehosi perlivého - a lije její obsah do skleničky.

"Na, napij se."

Tmavovlasý ukazovákem tázavě nadzvedl froté látku z jednoho oka.

"Cola," vysvětlil Aron. "Pomáhá na žaludek. Vím, žes říkal, že zvracet nebudeš, ale… "

"Děkuju," usmál se Chansung, stáhl si ručník z hlavy a chopil se skleničky. Zatímco po malých doušcích upíjel, namočil Aron v koupelně ručník potřetí.

"Takovou péči jsem neměl, ani nepamatuju," podotkl spokojeně, když odložil poloprázdnou sklenici coly na noční stolek, pohodlně se usídlil hlavou na polštáři a Ron mu naposledy přiložil vlhký ručník na víčka.

"Nežvaň a spi," doporučil mu chlapec suše, dvěma kroky byl u svojí postele a zhasnul lampičku. Místnost se ponořila do tmy.

"Lehneš si ke mně?"

Aronovo pravé obočí okázale vystřelilo vzhůru a s cynickým výrazem, který Chansung naštěstí nemohl vidět, se zamračil směrem, kterým tušil mladíkovu hlavu. "Vážně?"

"Bude se mi mnohem snáz usínat," zatrylkoval Chansung andělsky. Když se z druhé strany pokoje dlouho nic neozvalo, povzdechl si: "No tak! Jsem snad ve stavu, kdy bych byl schopný… čehokoli fyzicky náročnějšího?!"

"To asi ne," uznal Aron. "Vypadáš dost žalostně."

"Vidíš!"

Mladší vteřinu dvě vážně uvažoval, jestli by nebylo pro všechny (a obzvlášť pro něj) komfortnější, kdyby toho třísetletého vola úplnou náhodou udusil polštář, pak ale naznal, že i když je to vůl, má ho svým způsobem vlastně rád, a tak jen zabručel: "Šoupni se."

Chansung se velice překotně a převelice nadšeně posunul ke zdi a Aron vklouzl za ním pod peřinu. Pár minut leželi v absolutní tichosti.

Najednou se tmavovlasý nadechl, jako by chtěl něco říct, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Ron tázavě zvedl hlavu.

"Copak?"

"Ale nic… A vůbec, nemáme spát?"

"To máme. Za doprovodu tvého dramatického vzdychání nám to však zabere podstatně delší dobu…"

Hwang se zachechtal. "Jo, to asi jo… Ale fakt o nic nejde, jenom… Ulevilo se mi, víš? Bál jsem se… myslel jsem, že to jediné, co půjde udělat, je to, co navrhoval Min Ho… a já nechtěl - teda věděl jsem, že vám o té vizi musím říct, ale hrozně se mi do toho nechtělo, protože…"

"Ryeowook je kamarád," doplnil za něj Aron měkce.

"Přesně tak."

"Bude to v pohodě. Když Eric říká, že se to dá vyřešit jinak, piš si, že to tak je."

"Věříš mu?"

"Samozřejmě, že mu věřím," zasmál se rudovlásek. "A už se tím netrap a spi. Dobrou noc."