Škola prokletých - 56. kapitola

Po šesti dnech se Junsu probudil. A bylo to to nejpodivnější probuzení v jeho životě.

Všechny smyslové vjemy byly… nepřirozeně ostré. Povrch látky povlečení pod jeho prsty, klapot podpatků odkudsi z chodby, čísi voda po holení, jejíž vůní byl prosycený okolní vzduch… zcela obyčejné, každodenní věci, které ale najednou vnímal tak intenzivně, až to téměř bolelo. Že by nějaká extrémní forma fyzické přecitlivělosti? Možná…

Otevřel oči a opatrně se posadil. Pokoj se topil v šeru, těžké závěsy v oknech byly zatažené s pedantskou pečlivostí, tak, aby se dovnitř nedostal ani jediný přímý paprsek slunečního světla.

Proč…?

Odkopl peřinu, vstal z postele a trochu vrávoravě se odploužil k oknu. Nešlo o to, že by se mu špatně chodilo, naopak. Našlapoval jenom natolik lehce, že prvních pár kroků svého nezvykle plavného pohybu nebyl s to pořádně korigovat.

"Měl bych se dát na dráhu baleťáka," zabručel si pobaveně pod vousy a odtáhl závěs.

V tu chvíli ani v nejmenším nepochyboval, že si právě nadobro vypálil sítnici.

Zavřeštěl bolestí, úprkem skočil do bezpečí okolních stínů, načež okno poslepu neohrabaně zatemnil. Kurva, kurva, kurva…! Jisté bylo, že ať už tu prve závěsy na milimetr přesně zatáhl kdokoli, věděl, co dělá.

Trvalo několik minut, než se podrážděné oči dostatečně vzpamatovaly a on dokázal rozeznat víc než pouhé obrysy nábytku v místnosti. Takže o zrak - nějakým zázrakem - naštěstí nepřišel. Na oddechnutí si však nebyl čas. Jeho tělo se náhle bez varování ostražitě napjalo v předzvěsti blížícího se nebezpečí. Nechápal, co se děje, tělo ale jeho porozumění k činnosti nepotřebovalo. Fungovalo samo, doslova na autopilota.

Skryl se vedle dveří ložnice zrovna v okamžiku, kdy někdo vešel do bytu. Slyšel jeho kroky, slyšel, jak za sebou zavírá, slyšel, jak míří k němu.

Junsu zaťal zuby. Každá jeho buňka hystericky ječela: Nepřítel! Braň se! Ale copak by k němu nepřítel kráčel tak… klidně a důvěřivě?

Neznámý vzal za kliku. Jakmile stanul na prahu, vystartoval Junsu ze zákrytu, popadl ho za ramena a přirazil ke zdi. Teprve pak zvedl hlavu a zůstal ohromeně zírat do Zhoumiho pobledlé, vyplašené tváře.

"Su!" Všiml si, jak se Číňanovy zorničky při pohledu do jeho očí bázlivě rozšířily. Ihned ale, jako by chtěl svou bezděčnou reakci omluvit, se široce usmál a objal ho. "Konečně jsi vzhůru -!"

Junsu začichal u jeho krku jako nefalšovaný lovecký pes.

"Ty mě očicháváš?"

"Jo. Co je to za parfém?"

"Žádný parfém nemám."

"Ne?" Starší se od něj udiveně odtáhl. "Ale voníš. Fakt… hezky."

"To zní, jako kdyby ses mě chystal sežrat."

"Ale houby, neříkám, že voníš jako jídlo, jenom… prostě hezky voníš." Junsu se zamračil. "Ale to je taky divný! Kruci, co to se mnou je? Reaguju… strašně přecitlivěle. Na vůně, na zvuky, na světlo… Co se vůbec stalo? Měl jsem umřít nebo ne?"

Zhoumi svraštil čelo, pár vteřin na něj beze slova hleděl. "Ty…" Odkašlal si. "Co si pamatuješ jako poslední, Junsu?"

"No… ani nevím, mám to všechno rozmazané… jasně si vzpomínám jen na to, jak příšerně jsem byl vyčerpaný… moment, chvilku předtím, než jsem omdlel, se u mojí postele sešlo asi pět lidí… vlastně ne, neomdlel jsem, Hyesung mi něco píchl… a potom - ah! Eric!"

"Co s Erikem?"

"Nichkhun mi řekl, že jste našli způsob, jak mě zachránit. A že Eric to provede… Že projdu nějakou - jak to nazval? - menší změnou."

"Menší změnou?" Zhoumi evidentně nevěděl, jestli se začít smát nebo brečet. "A dál?"

"Dál nic. To je všechno."

"Nic víc ti nepověděl?"

"Ne."

"Nezmínil se ani o povaze té změny?"

"Ne. Co se děje, Zhoumi?"

"Hele, já," Číňan se nervózně ošil, "zajdu pro Erika, dobře? Ten ti to vysvětlí mnohem líp." A aniž by počkal na odpověď, protáhl se kolem Junsua a zmizel za dveřmi. "Jo, a neopouštěj ložnici!" zavolal na jeden nádech z předsíně, než definitivně opustil apartmán.

Čím dál zmatenější Junsu se tedy poslušně posadil na postel a vyčkával. Napadlo ho sice, že by nebylo úplně od věci zajít se na sebe podívat do zrcadla - protože bůhví, jak vypadá, a do háje, přijde Eric! - ale upustil od toho. Zhoumi musí mít důvod pro to, co mu přikázal. A on by jeho snahu… o cokoli rozhodně neměl dětinsky bojkotovat.

Zabralo necelých deset minut, než uslyšel, že někdo, na devadesát procent vévoda, vešel do západního křídla - ano, opravdu, v bytě ve druhém patře, přes minimálně dvoje zavřené dveře slyšel, co se děje dvě poschodí pod ním - a další tři, než se usadil na posteli vedle něj.

Eric si hřbetem vzhůru položil na kolena malé, starožitně vyhlížející zrcátko a pátravě si Junsua prohlédl. "Jak se cítíš?"

"D - dobře. A hrozně." Mladší se rozpačitě zazubil. "Jsem úplně fit, jenom… uhm, moje smysly…"

"Jsou nepříjemně zostřené, jistě. To je úplně normální. Za pár dní si zvykneš."

"Zvyknu…?"

"Nichkhun ti doopravdy neřekl, v čem ta změna spočívá?"

Junsu svraštil čelo. Už zase ta samá písnička? "Řekl, že mi tím zachráníte život. To bylo v tu chvíli přece nejpodstatnější, nebo ne?"

"No, jak se to vezme… Ale to už je teď jedno." Eric si povzdychl. "Zabít ho můžu později."

"Až tak?"

"Až tak. Takže," černovlasý si odkašlal a podruhé se na Junsua zpříma zahleděl, "předpokládám, že víš, kdo jsem, že ano?"

"Ne - nejsem si jistý, jestli správně rozumím vaší otázce," zakoktal mladík. "Eric Mun? Vévoda Západního distriktu? Nejmocnější mág, co kdy kráčel po téhle planetě?"

"Děkuji mnohokrát, měl jsem ale na mysli tu nejzákladnější kategorii…"

"Démon. Nejvyšší kategorie."

Eric přikývl. "Umírals. A život ti zachránil démon." Podal Junsuovi zrcátko. "Přemýšlej o tom v souvislosti. Pak by tě to, co uvidíš, nemělo tolik šokovat."

Su se zrcátka zdráhavě chopil, obrátil je a zadíval se na svůj odraz. Na známý obličej s neznámýma černočernýma očima. Vykřikl leknutím.

Zrcátko mu vypadlo z ruky a skončilo na podlaze. Ani on, ani Eric si ho však nevšímali.

"J - já - já jsem…?"

"Ano, jsi."

"Panebože."

"To je vcelku příhodná reakce."

Junsu se ohromeně chytil za hlavu. "Jak?"

"Nakazil ses démonskou krví."

"Takže ten divnej kluk ze zastávky, ten, co vypadal jako podvyživená dívčí verze Arona, byl…?"

"Démon. Jmenuje se Hwang Minhyun."

"A co jsem tomu Minhyunovi kdy udělal?! Vždyť ho ani neznám!"

"Vůbec nic."

"Tak proč…?"

"Protože se přátelíš s Nichkhunem."

"Jak s tím do háje souvisí Khun?!"

"Vážně to chceš probírat teď?"

Junsu se zarazil. "Ne, máte pravdu. To počká." Chvíli si zadumaně hryzal ret, načež vyskočil na nohy a začal rozčileně přecházet po pokoji. "Otrava démonskou krví, samozřejmě… Ah, já jsem takovej tupec. Mělo mi to dojít!"

"Běžně se s touhle diagnózou nesetkáváš…"

"Hm, to je sice fakt, ale… Nestává se často, aby člověk tu proměnu přežil, že?"

"Jsi velká rarita," přisvědčil Eric.

Mladík se zastavil vprostřed ložnice, nejistě se zhoupl na patách. "Vážně jsem démon?"

"Ano. Nezvratně."

"Váš démon?"

"No… jestli tomu tak chceš říkat," pokrčil vévoda rameny a pousmál se. Skoro nesměle. "Jsi můj přímý podřízený."

"Tak to si nechám líbit," Junsu laškovně pozvedl koutky úst. "Ale upřímně," sehnul se pro zrcátko a kriticky se na sebe zadíval, "čekal bych, že jako démon - mimochodem, ty oči mi takhle nezůstanou napořád, že ne?"

"Maskování si osvojíš během týdne."

"Maskování?"

Eric mrkl a jeho oči kompletně zčernaly. "Tohle, ač se ti to může zdát bizarní, je naše přirozená podoba," vysvětlil. "Toto," mrkl podruhé a jeho oči získaly obyčejné lidské vzezření, "je výsledek naší adaptační schopnosti pro pohodlný život mezi lidmi. Žádný inteligentní jedinec nechce u svých sousedů budit nežádoucí pozornost."

"Pravda," zasmál se Junsu. "Ale co jsem chtěl říct: Čekal bych, že přerod v démona - prostě v démona! - mě aspoň trochu zatraktivní." Zašklebil se na svůj odraz. "No považte, vždyť tenhle ksicht je výsměch démonské rase!"

"Ty jsi pako." Vévoda se smíchem potřásl hlavou.

"Copak nejsou démoni těmi vizuálně nejkrásnějšími bytostmi?"

"Tvrdí se to."

"To zní dost skepticky." Su na něj tázavě pohlédl. "Znáte snad čistokrevného člověka, který by byl hezčí než průměrný démon?"

Eric zaváhal. "Neznám, znal. A nebyl to člověk, ale daemon… Už je to dávno."

"Ah, to mi připomíná," zamračil se mladší, "než sem vešel Zhoumi - a já nevěděl, že je to Zhoumi - reagoval jsem… divně."

"Bál ses. Chystal ses k defenzivě. Kdyby na to přišlo, i k útoku."

"Ano."

"Instinkt. Zhoumi je daemon a daemoni jsou naši přirození nepřátelé."

"I to ale přejde, že ano?" srazil Junsu obočí. "Fakt nerad bych startoval pokaždé, kdykoli se v mojí blízkosti zjeví Mi nebo Aron."

"'Přejde' není úplně přesný výraz… Můžeš svůj instinkt ale naučit, že daemon s takovou a takovou aurou ti nechce primárně ublížit."

"Primárně ublížit, hm," zamumlal si Junsu pod vousy, načež se široce zazubil: "A víte co, radši to nebudu uspěchávat… co kdyby mě ten mrňavej americkej zlosyn přece jen náhodou chtěl zapíchnout…!"

"Jo, úplně ho vidím, jak se v noci krade sem do apartmánu, aby tě úkladně zamordoval ve spánku," ušklíbl se Eric.

"To je ale… sexy představa."

"…"

"Ano! Chci umřít Aronovou rukou!" zadeklamoval Junsu nadšeně.

"K téhle morbiditě se, s dovolením, vyjadřovat nebudu," opáčil suše vévoda. Tmavovlasý se se smíchem posadil zpátky na postel vedle něj.

"Opravdu se cítíš dobře?"

"Ano, je mi úplně fajn," uklidnil Erika Junsu. "Proč? Měl bych zvracet a svíjet se v agónii?"

Starší zavrtěl hlavou. "Jenom se ujišťuju… Jsi můj první člověk proměněný v démona a já nevím, co čekat. Nemám s tímhle fenoménem žádné pořádné zkušenosti."

"Budu pasován na pokusný vzorek číslo 1?"

"Koupím ti terárko, chceš?"

"To byl vždycky můj sen!" spráskl Junsu teatrálně ruce. "Ale teď… začínám mít hlad."

"Jídlo! Já věděl, že jsem na něco zapomněl!" zaúpěl Eric. "Šest dní to strádá a já tomu zapomenu přinést jídlo!" Zvedl se a spěšně přerázoval ke dveřím. "Vydrž moment, zajdu něco ukrást do jídelny."

"Děkuju, ale můžu si tam zajít sám -"

"Pár dní bys neměl vůbec vycházet z apartmánu," zatrhl Eric kategoricky jeho nápad. "Bude to otrava, možná dokonce trochu klaustrofobická otrava, ale dokud se tvoje smysly neuklidní, měl bys zůstat tady, v absolutním klidu."

"No jo. Ovšem. Máte pravdu, z toho by mi hráblo… Ehm, kdy asi tak budu moct bezpečně odtáhnout závěsy?"

"Nejdřív by sis měl zvyknout na elektrické světlo. To půjde snáz, není tolik agresivní."

"Takže mám začít lampičkou?"

"Ano, ale až od zítřka. Na dnešek bych ti doporučil maximálně svíčku."

"A nebojím se jako démon náhodou ohně?" podotkl Junsu bezelstně.

"Pokud tou svíčkou nic nepodpálíš, neměl by ti její plamínek způsobit psychickou újmu."

"Fajn. Dobře… Je tu někde nějaká svíčka?"

"Hyesung jich má úctyhodnou zásobu," řekl Eric, "pár kousků ti od něj přinesu. Hned potom, co ti přinesu jídlo."

 

•••

"A on tě nezabil?" žasl Junho.

"Ne… jen mě seřval… ale," Nichkhun se nervózně zasmál, "mám takový dojem, že jestli v příštích padesáti letech cokoli zvorám, fakt to udělá."

"Patří ti to," zabručel Aron.

"Tak moment! Nejednal jsem férově, to přiznávám, ale můj podvod přeci vedl k úspěchu, v jaký jsme všichni doufali!"

"Jo. To ale nemění nic na tom, že jsi kokot."

Junho přitakal. "Epochální -"

"Proboha!" zaječel afektovaně Zhoumi. "Spal jsem s epochálním kokotem! To nespraví ani dvacetkrát otčenáš!"

Daemonští kolegové propukli v hysterický řehot.

"Před dvěma roky jsi proti mému kokotství vůbec nic nenamítal," ohradil se Khun.

"Před dvěma roky jsem netušil, že jsi kokot!"

"Sladká naivita mládí," ušklíbl se Junho.

"Hluboce se za sebe stydím," posteskl si Zhoumi.

"To nemusíš," mávl rukou Ron. "Je to fešnej kokot. Oblbnul tě."

Nichkhun všechny přítomné oblažil běloskvoucím hollywoodským úsměvem no. 853: "Jsem Nichkhun Nejkrásnější Kokot Horvejkul, těší mě!"

"Jo, to by sis měl rozhodně dát připsat do občanky," souhlasil Mi.

"Nenaváděj ho, on to fakt udělá," podotkl Aron suše.

"Představ si výraz té úřednice, které by svůj kokotský požadavek předložil!"

"Zbělaly by jí z něj vlasy!"

"Jo! A měla by doživotní trauma!"

"A s křikem by utekla do předčasnýho důchodu!"

"Ehm, teď si nejsem tak úplně jistý, jestli je tu ten největší kokot doopravdy Nichkhun," odkašlal si Junho a všichni čtyři se rozřehtali jako kobyly.

Na houbičkách.

"Mimochodem," napadlo ho, když konečně dorazili ke vstupní bráně, "kdyby vaše později znamenalo, že se za Junsuem stavíte tak za dvě hodiny, půjdu s vámi. To už bych snad měl být zpátky."

"Počkej, já myslel, že jedeš do práce," podivil se Zhoumi.

"Dneska ne. Jen si potřebuju ve městě něco vyřídit."

"No, nedokážu ani zhruba odhadnout, jak dlouho se u něj Heechul zdrží, takže," Nichkhun se zamyslel, "je dost dobře možné, že to ty dvě hodiny fakt zabere… Každopádně na tebe milerádi počkáme, že jo, pánové?"

Aron a Mi přitakali.

"Děkuju, to by bylo skvělé!" rozzářil se Junho. "Víte, vypadalo by asi trochu… podezřele, kdybych se za ním stavil sám… prakticky se neznáme, veškerá naše dosavadní interakce by se vešla do deseti vteřin…"

Takzvané "Junsuovy děti" si vyměnily udivený pohled.

"Tak proč za ním chceš vlastně jít?" svraštil rudovlásek čelo.

"Protože mě nesmírně, yesungovsky zajímá! Ah, nemáte čirou náhodou někdo mikroskop? A pár zkumavek by se taky šiklo…"

Takzvané "Junsuovy děti" zůstaly na daemona pár okamžiků vyjeveně hledět, načež se smíchy zlomily v pase.

"Junho, ty vole," vyprskl Zhoumi, "přísahám, že jestli se v jeho apartmánu zjevíš v bílým plášti, utopím tě ve dřezu."

Rozloučili se a Junho s přetrvávajícím úsměvem na rtech opustil budovu školy. Jak tak vesele kráčel k autobusové zastávce, štěrk mu hlasitě křupal pod nohama.

Bylo to fajn. Už skoro zapomněl, jak moc.

Přišel na tohle místo s jasnou vidinou toho, že si nikoho nepustí k tělu, že se nebude s nikým kamarádíčkovat. Z praktických důvodů, aby tak řekl. A dařilo se, i přes to, jak iritující bylo sledovat Chansunga, který si s nějakými zábranami hlavu nelámal a dennodenně se víc a víc družil s Taem a Ryeowookem. Jenže pak mu Min Ho strčil do apartmánu Nichkhuna. Bůhvíproč s tím vlastně souhlasil, musel vědět, že přítomnost spolubydlícího se bez kontaktu - i kdyby jen minimálního - neobejde. A tak se to stalo. Lee Junho, vlk samotář, se začal nefalšovaně těšit, až se Khun o víkendu znovu objeví na Akademii. Až si s ním bude moct znovu nezávazně poklábosit a snad se i zasmát. To zjištění ho vyděsilo. A naštvalo a rozhodl se je sám před sebou popírat. No, a pak se do věci vložil hrabě Shim. A promluvil mu do duše. A Junho o tom vážně zauvažoval a dal na jeho "socializační" radu. Která tedy nebyla "socializační" tím způsobem, jakým ji přijal, ale veskrze šlo o totéž. O to se otevřít.

Netušil, zda Nichkhun nějak vycítil, v čem jsou jeho pokusy o konverzaci jiné (povětšinou hysteričtější) než dřív, docela automaticky však začal k jejich hovorům zvát Zhoumiho. Ten byl sice první dva dny zaraženější než Junho - ještě aby ne, doteď spolu prohodili maximálně dvě věty! - postupně ale od svojí odměřenosti s otevřenou radostí upustil. A předevčírem se k jejich tříčlenné alianci shodou náhod připojil i Aron. Což Junha upřímně dostalo do kolen; nikdy by nevěřil, že se jednou bude přátelit zrovna s Aronem. Ne, že by žárlil nebo tak, proti Aronovi samotnému vlastně zhola nic neměl, to jen ta Chansungova pětiletá "aaronovská" obsese mu solidně lezla na nervy. Ale o tu tady teď vůbec nešlo. Teď pracoval na budování mezilidských vztahů. Aktivní subjekty jeho snah mu v tom pomáhaly, jak se dalo, a to vědomí bylo neskutečně povzbuzující.

Překročil neviditelnou hranici Min Hovy bariéry. Na okamžik zpomalil, intuice ho varovala před čímsi… čím? Rozhlédl se, v okolí nebylo ani živáčka. Paranoiku. Potřásl hlavou a spěšně pokračoval dál. Ušel však sotva tři metry.

Aura bytosti, jež se znenadání zjevila přímo za ním, ho přimrazila na místě. Znal ji; lépe než by si býval přál.

"Ahoj, Junho."

Strnule se otočil za tím pisklavým hláskem, v němž výrazně zazníval australský přízvuk. Vždycky si na akcentu přehnaně zakládala.

"Becco," hlesl ochraptěle. Uvědomil si, jak špatně se mu najednou dýchá.

Daemonův Stín se sladce usmál, pohled jeho nepřirozeně zářivých zelených očí však zůstával studený a vypočítavý. Ne, že by čekal něco jiného. Becca byla už od samého počátku úplně stejná jako on. Sobecká, úskočná a zlá.

"Co tu chceš?"

"Ale, ale," mlaskla dívka nespokojeně, "takhle ošklivě mě po třech stech letech přivítáš? To od tebe není hezké."

"Co chceš, Becco?" ucedil Junho nevraživě.

Jeho Stín zkřivil rty v cynickém úsměšku. "Chci, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost. Zradil jsi nás, milý Junho. A sám dobře víš, jaký trest takoví jako ty po právu zasluhují."

Vykřikl leknutím, když ho kdosi zezadu popadl za zápěstí, surově mu zkroutil ruku za zády a přinutil ho klesnout na kolena.

"Zdravím, kolego!" zatrylkoval mu u ucha T.O.Pův pobavený hlas. "Takovou dobu tě bez úspěchu hledáme… a ty se nakonec dáš sám tak snadno chytit? To je skoro k neuvěření!"

"Polevovat v ostražitosti se nevyplácí." Kai se širokým úsměvem ve tváři přidřepl k Junhovi, který měl v tu chvíli sto chutí plivnout tomu idiotovi do obličeje. "Ani po třech stoletích ne."

"Ale nemusíš se bát," zašklebil se T.O.P, "popraven budeš se všemi poctami, které ti jako bývalému členovi Rady náleží -"

"HEJ!"

Na hranici bariéry se zjevili Min Ho, Eric a Andy, každý s jedním členem Junhovy nové bandy po boku.

"Okamžitě ho pusťte!" zavrčel hrabě.

"To, Vaše ctěná Excelence, rozhodně neudělám," opáčil přezíravě T.O.P. "A pokud jste tady z Junha neudělal svoji další kurvičku," výsměšně střelil očima k Aronovi, "což, jak se zdá, neudělal, nemáte nejmenší právo se do této záležitosti vměšovat."

Kai rukou předvedl jakési rychlé, nesmírně složité gesto a dotkl se Junhova čela. Nad mladíkovou hlavou se na pár okamžiků zformoval žhnoucí rudý symbol.

Andy vedle Nichkhuna polohlasně zanadával.

"Co to znamená?" sykl Zhoumi.

"Znamená to, že říká čistou pravdu," zamumlal Eric. "Ten symbol je něco jako cejch. Značí, že jedinec porušil zákony svojí rasy. V tomhle případě tak propadá životem Lordovi a jeho Radě. Jde o ryze daemonský konflikt, a nám není dovoleno nijak zasahovat."

"Jakožto démonům, chápu to správně?" ujistil se Aron.

"Ano, ale -"

Rudovlásek kývl na Zhoumiho. "My démoni nejsme."

V perfektní synchronizaci, dřív než je stačil kdokoli zarazit, udělali tři kroky vpřed a vrhli proti oběma daemonům plamennou salvu. Kai s křikem klopýtl do strany, T.O.P pustil Junha a uskočil.

Kdovíodkud se přiřítila Nayla, s naježeným hřbetem se prudce zastavila před Zhoumim a jako profesionální kočičí bodyguard výhružně zavrčela na dvojici Stínů, jež se nemilosrdně chystala k pomstychtivé ofenzivě.

Což od maličké kočky bylo nesmírně chrabré, nebýt toho drobného technického detailu, že onu dvojici tvořili had a puma.

Junho se nemotorně vyškrábal na nohy. "Uteč, Arone, hned!" zaječel bez dechu, setinu vteřiny nato se však kolem nich vzepjal mohutný ohnivý kruh a odřízl je jak od démonů a Nichkhuna, tak Zhoumiho, Stínů a Kaie.

Světlovlasý rozpaženýma rukama zaštítil svého nejmladšího kolegu. "Nech ho být!" vřískl na T.O.Pa. Ten se jen vztekle rozmáchl a udeřil Junha do obličeje. Mladík zavrávoral a padl na štěrk; dlaně i kolena si sedřel do krve.

"Jun -!" Aron zasípal bolestí, když ho T.O.P neurvale popadl pod krkem a zvedl do vzduchu jako nějakou pitomou hadrovou panenku.

"Jestli si myslíš," zaskřípal tmavovlasý zuby, "že tě nemůžu zabít, tak se šeredně pleteš, Aarone Kwaku. Možná mám zakázáno provést to oficiálně a s plnou parádou, ale zlomit ti vaz ryze proto, že mi lezeš na nervy, můžu kdykoli -!"

"Tak dost!"

Ohnivá stěna pohasla, a ne vůlí jejího tvůrce. T.O.P zmateně svraštil čelo, nechal Arona klesnout na zem a otočil se za hlasem; nebyl sám.

Mířili k nim Chansung a Changmin.

T.O.P zbledl jako stěna, vytřeštil na mladšího z příchozích oči, jako by spatřil nefalšovaného ducha. To Kai se netvářil vyděšeně, Kai se tvářil, že brzo vyvrátí dnešní oběd. A možná i snídani. Jejich Stíny, Tanya a Heidi, ve své zvířecí podobě zaraženě ucouvly a Becca, zbaběle postávající řádně daleko od centra dění, vypískla nepředstíraným ohromením.

Chansung pomohl vstát Junhovi, nato přistoupil k Aronovi a s nervózním úsměvem ho začal nekompromisně popostrkovat zpátky k bariéře. "Všechno bude v pořádku, neboj se… jenom musíš zůstat v bezpečí," zadrmolil a vrazil chlapce do náruče vyčkávajícímu Erikovi (který v tu chvíli víc než váženého vévodu připomínal neurotickou matku medvědici… což bylo s ohledem na situaci vlastně jen dobře).

Jakmile bylo postaráno o Arona, podíval se Chansung na Junha, Junho na něj, a pak se oba s hlubokým nádechem obrátili čelem k šokovaným daemonům a ještě šokovanějším Stínům.

"To není možné," hlesl T.O.P. "Vy - vy jste mrtvý!"

Kai zuřivě přitakal.

"Ah, no jistě…! Na mrtvolu ale vypadám docela svěže, co?" usmál se Chansung jedovatě. "Což mě mimochodem vede k otázce - to ty jsi mi podřízl krk, Seung Hyune?"

T.O.P sebou trhl a provinile uhnul očima.

"Mrtvola? Podřezávání krku? O to tu sakra jde?" povytáhl Min Ho obočí.

"To bych taky rád věděl."

Potřetí během pěti minut se obě znepřátelené skupiny udiveně otočily za novým hlasem. Hotová scéna z laciného dramatu… tentokráte o to dramatičtější, že nezvaným příchozím nebyl nikdo menší než Lord Junjin. A s ním Yuri. A její Stín, zasmušile vyhlížející blonďák Nikolaj.

Těžko říct, kdo byl z toho zjevení vyvedený z míry víc, zda T.O.P a Kai, či Eric a Andy.

Min Ho si vyměnil významný pohled s Zhoumim a Aronem. "Hele, Junho, dorazí na tuhle soukromou party ještě někdo?" utrousil sarkasticky.

Světlovlasý po něm blýskl pobaveným úšklebkem. "Pevně doufám, že ne."

"V - vaše Veličenstvo," zakoktal Kai a automaticky se Junjinovi poklonil. "Přišli jsme," nejistě se podíval na T.O.Pa, jako by očekával jeho souhlas, "zajmout zrádce -"

"To mě nezajímá," umlčel ho Junjin stroze. "Co má s vámi co dělat Chansung?"

"Vy se znáte?" upřímně se podivila doteď apatická Yuri.

"Dá se říct," odtušil Lord neurčitě a pokynul Chansungovi na pozdrav.

"Nějaké to století už to bude," podotkl Hwang a usmál se: "Ahoj, Junjine."

"Když si vzpomenu, že jsem tě oslovoval "hyung"…," potřásl starší nevěřícně hlavou.

"Jó, to byly časy…"

Zazubili se na sebe.

"Ale teď už vážně. O co mezi vámi jde?"

Chansung se zamyslel. "Než se dám do vysvětlování, dovol mi - dovolte mi," obrátil se k démonům, Aronovi, Zhoumimu, Nayle a Nichkhunovi, "krátkou demonstraci."

Okamžik nato celé Chansungovo tělo vzplálo, ze zad mu vyrazila monumentální a nádherná ohnivá křídla. Připomínal - ne, v tu chvíli byl lidskou verzí mytického tvora, jenž jako Stín odedávna patřil výhradně tomu nejvyššímu daemonovi.

"Fénix," zašeptal Aron užasle.

Bezděčné výkřiky absolutního šoku a ohromení umlkly stejně náhle, jako začaly. Nastalé ticho, které se mezi přihlížejícími rozhostilo, bylo takřka posvátné. Hleděli na Chansunga s hmatatelnou směsicí údivu, bázně a nevíry.

Oheň zmizel. Chansung přelétl zděšené tváře kolem sebe napůl omluvným, napůl pobaveným pohledem. "Jsem Hwang Chansung. Dvoustý dvacátý čtvrtý daemonský Lord."

"A já Lee Junho, bývalý člen Lordovy rady," zabručel světlovlasý tónem jako kdyby to náhodou někoho zajímalo. Jakože nezajímalo. Ne bezprostředně.

"Ale… to přece nejde," namítl Andy. "Jestli ty jsi Lord…," zrentgenoval Chansunga kritickým pohledem jako nějakou bizarní pravěkou fosilii, "nemůže být Lord Junjin. Ale Junjin je Lord, prokazatelně. Několikrát jsem ho viděl dělat stejnou ohnivou show, jakou jsi nám tu teď předvedl ty. Daemon může být sebelepší mág, ale ve fénixe se nepromění, pokud není…"

"Lord," přikývl Chansung. "Tu elegantní schopnost nám dává Dia, náš Stín."

"Lordova duše se po smrti reinkarnuje," zamračil se Nichkhun. "Nemůžete být dva, respektive nemůžete být oba naživu."

"Bingo."

Všichni nezasvěcení se na Changmina zmateně podívali.

"Ale já svatosvatě prohlašuju, že ani jeden z těchhle dvou chujů," Min Ho na Chansunga a Junjina ostentativně namířil prstem, "není mrtvý. Nebo nemrtvý… Chápete."

"Fyzicky," připustil Junho.

Min Ho udiveně svraštil čelo.

"Začíná mě z toho bolet hlava," zabrblal mrzutě Eric. "Mohl by to nám retardovaným někdo vysvětlit polopatě?"

"Přesně tak," přisadil si Aron.

"Ty ale nejsi retardovaný…"

"Momentálně si tak připadám."

"Je to docela jednoduché," usmál se zeširoka Changmin (a Eric s Aronem museli potlačit nutkavou potřebu vpálit mu jednu výchovnou za ucho). "Celá věc vychází z prostého faktu, že duše není jednovrstvá pevná entita. Což by většině z nás tady mělo být dobře známo; reinkarnace démonovy lidskosti je toho zářným důkazem."

"Zatím se chytám," poznamenal Junjin. Zhoumi a Min Ho přitakali.

"Pak tedy víš, že i tvá duše má různé části. A má jich spoustu, ale nám teď stačí mluvit pouze o dvou - o té ryze tvojí a té Lordově, reinkarnované."

"Dobře…"

"Lordova část duše je ta, kterou sdílíš se svými předchůdci i budoucími následníky. Čili ta, po jejímž… zániku se znovuzrodí nový Lord, v novém těle."

"Ano…"

"A jak už bylo nepřímo vyjádřeno při zmínce o démonech a jejich lidskostech, živá bytost nepotřebuje k přežití celistvou duši."

Andy na Changmina vykulil oči. "Počkej. Chceš říct…?" Ohromeně zraky zatěkal mezi Chansungem a Junjinem. "Že Lordova část duše v Chansungovi umřela? Proto mohl koloběh pokračovat?"

"Abychom byli politicky korektní," odkašlal si Junho, "ona neumřela. Zabil jsem ji."

"Ale jak jste mohli vidět," podotkl Chansung, "Stín mě i přesto neopustil. Zvláštní, že? Zamyslete se," zamračil se na Yuri, Kaie a T.O.Pa, "co to asi znamená."

Rada jako na povel umanutě semkla rty, na znamení skálopevného přesvědčení o své pravdě.

Junjin se zmateně obrátil na Junha. "Proč jste to udělal?"

"Veličenstvo -!" zaprotestoval Kai.

"Chci to slyšet. Pane Lee?"

"Paradoxně," pousmál se světlovlasý nevesele, "jsem to udělal proto, abych Chansungovi zachránil život."

"Nerozumím."

"Pamatuješ na mé "revoluční názory"?" opáčil Hwang. "Spolupráce s démony, zrušení zákona nařizujícího zabít Vyvoleného, pokud se promění v démona…"

"Samozřejmě." Jin rozpačitě uhnul očima. Cítil, jak ho probodává Erikův studený pohled.

"Chtěl jsem je uplatnit v praxi," vysvětlil Chansung. "Nastolit nový, lepší řád. To se však milé Radě nehodilo do krámu, a proto se rozhodla, že bude pohodlnější se mě zbavit."

Junjin se s povytaženým obočím zadíval na inkriminovanou trojici.

"Bylo to šílenství," ohradil se T.O.P. "Ustanovené zákony mají svůj důvod. A s ním nebyla rozumná řeč!"

"Ale vražda?!"

"Zašli jsme trochu do extrému, přiznávám…"

Chansung ironicky zafrkal smíchy. "Trochu?"

"Vždyť žijete," utrousil chabě Kai.

"Jo. Ale ne vaším přičiněním."

"A to se vám vlastně podařilo jak?" zajímal se Min Ho.

"No," Junho zaváhal, "předně, dodneška nechápu, co mě tenkrát osvítilo, ale… věděl jsem, že zabít Chansunga by byla chyba. Snažil jsem se o tom přesvědčit i ostatní, ale nikdo mě neposlouchal, a tak… prostě jsem se rozhodl, že ho zachráním, ať to stojí, co to stojí."

"První šlechetný úmysl ve tvém životě," sykla Yuri posměšně. V té větě bylo tolik nevraživosti, až to všechny okolo doslova zarazilo. Tázavě přelétli očima z jednoho daemona na druhého. Člověk nemusel být zrovna expert v mezilidských vztazích, aby pochopil, že tenhle problém je zatraceně osobní.

Junho ucukl, jako by ho to prohlášení fyzicky zabolelo. "Ano," přiznal zahanbeně a sklopil oči k zemi. "První šlechetný úmysl, který jsem mínil dotáhnout - a dotáhl do konce." Na pár vteřin se odmlčel, načež dodal: "A tak jsem požádal o pomoc hraběte Shima."

Výsadní pozornost se rázem obrátila k Changminovi. Ten s potměšilým úšklebkem na rtech prohodil k Min Hovi: "Vidíš, jak jsem úžasný?"

"Já… ale o tvé úžasnosti nikdy nepochyboval…"

"Maxi, drahý," povzdechl si teatrálně Eric, "omlátit Min Hovi o hlavu, jaký je pitomec, že dal košem nejlepší partii posledních pěti století, můžeš později."

Andy a Junjin vyprskli smíchy. Jakmile se ale jejich pohledy setkaly, humor je okamžitě přešel a každý se rozpačitě zadíval jinam.

"Jedno slovo," zavrčel Min Ho. "Minwoo."

"Ten není nejlepší partie posledních pěti století," odsekl Eric.

"Ale rozhodně lepší než to, co jste si vzal."

"Cokoli je lepší než to, co si vzal," poznamenal suše Changmin.

"Taky pravda…," uznal Min Ho.

"Mohli bychom se, prosím, vrátit k tématu?" zdvořile je požádal překvapivě vysoký mužský hlas s lehkým ruským akcentem. Démoni se na jeho nositele udiveně zadívali. Bylo to dočista poprvé, co zamlklého, nevýrazného Nikolaje vzali na vědomí.

"Ovšem. Pardon," odtušil Eric a poplácal Min Ha a Changmina po ramenou. "Tihle dva se nechutně rádi nechávají unášet kritizováním mého manželství… Nuže, Maxi, máš slovo. K tématu."

"Jak již bylo řečeno," odkašlal si Changmin, "Junho za mnou přišel s podivnou žádostí týkající se záchrany života daemonského Lorda. Vám," podotkl k Aronovi, Zhoumimu a Nichkhunovi, "to už asi tak neuvěřitelné nepřijde, ale věřte, že aby daemon chtěl pomoc od démona… to bylo před třemi sty lety skoro psychedelické sci-fi."

Junho přikývl. "Takže jste mi samozřejmě zpočátku nevěřil."

"Samozřejmě. Nakonec se vám ale povedlo mě přesvědčit… a vymysleli jsme plán. Tak primitivní, jak jen to šlo."

T.O.P, Kai a Yuri se zamračili, zjevně je urazilo vědomí, že byli podvedeni čímsi, co sám tvůrce pokládá za směšně jednoduché.

"Stvořil jsem Chansungova perfektního dvojníka," pokračoval Changmin. "V den D se pak on a Junho k podvečeru nenápadně vypařili a Chansungovu kopii uložili do Lordovy postele. Nic víc. A právě ji jste později téže noci," poukázal znechuceně na čím dál vztekleji se tvářící Radu, "chladnokrevně zavraždili."

"Tleskám, hrabě," kontrovala bezbarvě Yuri, "převezl jste nás."

Max potřásl hlavou. "Já ne, já byl pouhý prostředek. Veškeré zásluhy patří Junhovi."

"Proto jste zabil Lordovu podstatu jeho duše," hlesl Junjin. "Aby nikdo nepojal podezření. Aby byl Chansung v bezpečí."

"Doufal jsem, že jakmile se narodí nový Lord, pustí Rada celou věc s Chansungem z hlavy," přisvědčil Junho s křivým pousmáním. "No, nemýlil jsem se."

"Fajn," ozval se Zhoumi. "To všechno chápu, ale nerozumím tomu, čím ses sakra provinil? Odkdy je záchrana lidského života zločin?"

Andy, Aron a Nichkhun zabručeli na souhlas Číňanově připomínce.

"Ah, jeho provinění nemá s nějakým hrdinstvím co dělat!" vyštěkl nasupeně T.O.P. "Lee Junho zběhl. Je zrádce, porušil naše zákony. A on to moc dobře ví, má je totiž perfektně nastudované." Sekl po světlovlasém vypočítavým pohledem. "Pochlubil se vám, že býval přeborník v jejich vymáhání?"

"Svou vinu nepopírám," prohlásil Junho pevně.

"Výborně! Můžeme tedy ukončit tuhle nesmyslnou frašku a -!"

"Ne."

T.O.P i Junho na Junjina překvapeně pohlédli.

"Veličenstvo," ucedil ten starší se špatně skrývanou netrpělivostí, "tenhle daemon -"

"Slyšel jsem," ujistil ho Junjin. Nato postoupil vpřed a obrátil se na Chansunga: "Předpokládám správně, že tebe se žádné postihy za porušení daemonských zákonů netýkají?"

"Naprosto," přisvědčil Hwang. "Já jsem jenom živá mrtvola."

"Skvělé, to spoustu věcí ulehčuje," zamručel si Jin pod vousy. "Lee Junho?"

"Ano, pane?"

"Porušil jste zákon."

"Ano, pane."

"Ze zcela nezištných důvodů."

Junho na muže udiveně zamrkal. "A - ano, asi by se to tak dalo formulovat."

T.O.P pohrdavě odfrkl, Junjin ho však ignoroval.

"Bránil jste život svého Lorda. Za něco takového byste neměl pykat. Naopak."

"Dě - děkuji, pane."

Junjin s významně pozdviženým obočím pokynul na trávník před sebe a Junho váhavě klesl na jedno koleno.

"Tímto vám uděluji milost," zadeklamoval Lord slavnostně, jako by pronášel nějaké kouzelné zaklínadlo. Což vlastně nebylo daleko od pravdy - cejch zrádce se podruhé zjevil nad Junhovou hlavou a v příštím momentu se roztříštil na prach.

Světlovlasý se širokým úsměvem ve tváři vzhlédl. Najednou měl pocit, že se může konečně volně nadechnout. "Děkuji mnohokrát, pane," zopakoval a za doprovodu hluboké, uctivé úklony vstal.

T.O.P vypadal, ze by nejradši ze všeho něco (nebo někoho) nakopnul. Yuri na Junha zhlížela s nezastíranou záští, zato Kai - zdálo se - nevěděl kam s očima. A Becca, ta se tvářila, jako by právě omylem spolkla housenku. Pořádně tlustou a chlupatou.

"Pevně věřím," Junjin se zamračil na Radu a její Stíny, "že nikomu z vás nemusím připomínat, co udělení milosti znamená v praxi."

"Veškeré oficiální stíhání bude zastaveno," přislíbila neochotně Yuri.

"Jsem rád, že si rozumíme," opáčil Jin a kývl na Junha. "Těšilo mě."

"Nápodobně."

Stejným gestem se Lord rozloučil i s Chansungem a Zhoumim (kterým si neodpustil pokochat se o pár vteřin déle, než se dalo považovat za společensky korektní), poté trochu nejistě i s Changminem a Min Hem.

"Chápeš, doufám," ucedil démon mrtvých upjatě, "že jeden charakterní čin z tebe charakterního člověka nedělá, že?"

"Dokonale," ujistil ho Junjin a obrátil se na podpatku. "Jdeme," vyzval Radu i všechny, co k ní patřili, a pomocí teleportačního kamene v kapse se přemístil pryč.

Na Andyho a Erika se ani nepodíval.

"No," zabručel vévoda, když se nepřátelská sebranka schlíple vzdálila, "vy jste mi teda dárečci."

Chansung a Junho se na něj rozpačitě zazubili.

"Nemůžu uvěřit, že jsem svý nebohý dítě nacpal do jednoho pokoje s Lordem!"

Aron se rozesmál. Chansung zbledl.

"Ale já jsem úplně neškodný Lord!" vyhrkl, cupitaje za Erikem, který okázale bránil Arona vlastním tělem a svým výrazem dokazoval, že nebude váhat použít násilí, bude-li to nutné. "Vážně!"

Andy a Zhoumi s Naylou v náručí se smíchem vyrazili za nimi, Junho a Changmin se drželi tři kroky v závěsu.

"Je vám jasné, že celou tu kovbojku budete muset odvyprávět i ostatním?" pousmál se hrabě.

"Počítám s tím," ušklíbl se daemon.

"Nichkhune?" zavolal Min Ho přes rameno na nehybného Thajce. Reakce se nedočkal. "Hej." Přistoupil k němu, dotkl se jeho paže. Khun sebou trhl a vytřeštěně na něj pohlédl.

Démon svraštil čelo. "Jsi v pořádku?"

"Co - cože? Ano, já…" Nichkhun vyplašeně střelil očima k protější stromové aleji, načež se prudce otočil a poklusem se rozběhl zpátky k Akademii.

Min Ho se tázavě zadíval tamtéž. Ne proto, že by netušil, co Nichkhuna k smrti vyděsilo. Zajímalo ho, jestli Minhyuna ještě stačí zahlédnout.

Žádný pohyb však mezi stromy nezaznamenal.

 

•••

"Že já vás tenkrát radši nevyhodil," povzdechl si Jonghyun, když Junho a Chansung hodinu nato již podruhé ukončili pozoruhodné vyprávění svého společného životního příběhu.

Všichni sezvaní seděli - či spíše postávali - v obývacím pokoji Junsuova apartmánu; paradoxně s výjimkou jeho hlavního nájemníka. Ten zůstal zavřený za dveřmi ložnice, kde beztak všechno dokonale slyšel a přitom nebyl v centru mumraje. Přítomnost tolika lidí by podle Erikova soudu totiž jeho přecitlivělým smyslům nedělala příliš dobře.

"Mě předně šokuje, že je v tom celou dobu namočený i náš ctihodný hrabě Shim," potřásla Jessica nevěřícně hlavou. "Z toho nebudu spát!"

"Max je nejúžasnější překvapení celé téhle ságy," ušklíbla se Sooyoung a vysmekla mladíkovi hlubokou úklonu. "Klaním se ti, ó velký Changmine! Ohromil jsi mě."

"Díky, Soo, ale tolik chvály si přece nezasloužím. Nic hrdinského jsem nespáchal," zasmál se Changmin.

"Spáchal a ticho," umlčel ho Junho.

"Tak přesně!" přisadila si hraběnka.

"Lord, no to se podívejme," zabručel si Kyuhyun pod vousy, zkoumaje Chansunga zpytavým pohledem. "Ty, Arone?"

"Ano?"

"Dochází ti, že kdyby se tenhle Lord na svý lordství tehdá nevykašlal, byl bys ty teď už skoro královna?!"

Zhoumi a Key se zajíkli smíchy.

"Ha-ha," utrousil Aron suše.

"Ale to by bylo strašně krásné!" ujistil ho Minho.

"Poslyš, Hello Dolly, nech si naše párování… na později."

"Proč jako?"

"Protože Nayla se k tobě určitě ráda přidá. Až bude zase umět mluvit."

Kočka, uvelebená Erikovi na klíně, zvedla hlavu a stručně mňaufla na souhlas.

"Junho?" Aron rozpačitě poposedl na pohovce, posunul se co nejdál to šlo, aby nebyl za vévodou pokud možno vůbec vidět. Cítil, že na něm už hezkých pár minut ulpívá Chansungův upřený pohled, dosud se mu však dařilo ho umanutě ignorovat. "Povíš nám, co jste si s Yuri udělali?"

Zhoumi, Nichkhun, Min Ho, Andy, Eric i Nayla - čili ti, kteří se scény před školou zúčastnili - rázem zbystřili.

"Čekal jsem, kdy ten dotaz padne," podotkl světlovlasý s neveselým pousmáním. "Mně Yuri provedla nic. Vinný jsem tu jen a pouze já." Na kratičký okamžik se odmlčel, snad aby utřídil myšlenky, a pak pokračoval: "Přeborník ve vymáhání daemonských zákonů - T.O.P už to vlastně nakousl. Má role v rámci Rady byla tatáž, jakou nyní zastává Kai."

"Role? Kai zastává nějakou roli?" povytáhl Zhoumi zmateně obočí.

"Mistr v psychické manipulaci," opáčil Aron bezbarvě. "Tvaruje mysl čerstvě probuzených daemonů k ideálnímu obrazu. Nejzákladněji ve smyslu nenávisti k démonům, obzvlášť pak k démonovi tvého Vyvoleného."

"Což nadále graduje podle konkrétní situace," dodal Junho. "Jestli se tvůj Vyvolený promění v démona, přinutíme tě zabít i jeho… Pokud nejsi Aron, samozřejmě."

Rudovlásek se ušklíbl.

"To ty jsi tedy Yuri přiměl zabít Krystal?" ujistil se Minho.

Junho pohlédl nejprve na něj, poté na Jessicu a přikývl.

"No ale," vložil se do věci diplomaticky Andy, dřív než začalo být zavládnuvší ticho vyloženě nepříjemné, "k tomu samému jsi přece dotlačil i T.O.Pa a Kaie, ne?"

"Ovšem," přisvědčil Junho. "Jenže ti dva, na rozdíl od Yuri, se na své Vyvolené nepamatují. My, zbabělí chlapi, jsme moc pohodlní na to, abychom se nechali užírat svědomím a žili s tím, co jsme udělali. A proč taky? Stačí vypít jeden zatraceně účinný dryák a vzpomínky na Vyvoleného nenávratně zmizí. A s nimi i zlomené srdce, rozervaná duše a potřeba prohnat si v nejbližší chvíli kulku hlavou.

Dovedete si představit, jaké to je," vzhlédl a zavrtal pohled do Zhoumiho, "vlastníma rukama zavraždit toho, komu jste dali svoje srdce?"

Číňan ztěžka polkl.

"Ano, zjevně nesnesitelné, protože v dlouhodobějším měřítku se s tím nikdy nikdo nedokázal popasovat… nikdo kromě Yuri."

"Proč?" ozvalo se zpoza dveří ložnice. "Proč prostě taky nezapomněla? Ten krok by jí přece nikdo nevyčítal, tak proč se mučí?"

"Mučí se… to je dobrá volba slov," pochválil Junsua zamyšleně Junho. "Ona sama to nazývá zaslouženým trestem. Když jsem se jí na to poprvé ptal, prohlásila… že má-li žít, tak jedině s vědomím toho, co provedla. Že to je to nejmenší, co Krystal dluží."

Junsu hvízdl. "Ta slečna má koule."

"To teda má."

"A ty jí po dvou stech letech najednou řekneš, že není dobrý nápad odstraňovat Lorda, který míní překopat všechny ty zákony, které jsi do té doby tak fanaticky prosazoval." Min Ho pokýval hlavou. "No, být na Yuriině místě, přetáhnu tě lopatou po hlavě a tvoji mrtvolu zakopu v lese."

"Dodneška se divím, že to neudělala," zasmál se Junho hořce. "Nemyslel jsem to tak, ale… ta změna postoje jí musela připadat jako jasný výsměch."

"Docela smutné, když jsi to i ty sám nazval prvním šlechetným úmyslem ve tvém životě."

"Byl jsem hrozný hajzl."

"Chvályhodné, že to přiznáváš," poznamenal Hyesung.

"Díky, vévodkyně."

"A tvůj Stín tedy zůstal s Radou?" zeptal se Yesung, do té chvíle překvapivě mlčenlivý. "Neměl by…," zarazil se, pohlédl na Arona a potřásl hlavou, "ne nemusel utéct s tebou, samozřejmě, že ne, ale… alespoň ve jménu vlastní cti Lordův palác oficiálně opustit?"

Junho přitakal. "Měl. Jenže na to je Becca trochu moc zhýčkaná. A pitomá. A moc velká kámoška s Heidi. To je ten Kaiův had."

"No, říkám to nerad," zabručel Eric, "ale tvůj Stín je nesympatický už od pohledu. Na rozdíl od naší Nayly ~."

Kočka nasadila mód předení "motorová sekačka" a s labužnicky přivřenýma očima se obrátila na záda, aby ji démon mohl drbat na břiše.

"Vážně?" Zhoumimu zacukalo obočí.

"Ona s ním normálně flirtuje," žasl Aron.

MinHové a Hyesung se sesypali smíchy.

"Myslím, zlatíčko, že Aronnie trošku žárlí," ušklíbl se Eric.

Nayla zlomyslně mrskla ocasem a v příští vteřině už seděla na klíně Aronovi. Daemon zařval leknutím.

"Ty se fakt bojíš koček?" rozchechtal se Zhoumi, sleduje jak se Američan zoufale snaží splynout s pohovkou, zatímco Nayla á la náruživá fanynka nevěděla, kam mu vecpat hlavu dřív.

"Nebojím se jich," ohradil se Aron. "Prostě z nich jen mám… divný pocit."

"Divný pocit? Zrovna od tebe to sedí. Vždyť tvůj Stín je ošklivej opeřenec!"

"Krkavci nejsou tak oškliví. Viděls někdy havrana?"

"Copak nevypadají stejně? Havrani, vrány… Všechno jsou to velcí černí ptáci."

"Tak zrovna rozdíl mezi havranem a vránou je sakra markantní."

Mi se zarazil. "Proč debatujme o ornitologii?"

"Nevím?" pokrčil Aron rameny, načež hystericky zaječel, když mu Nayla začala olizovat krk.

"Nay, zase to nepřeháněj," odkašlal si Eric, "z tohohle mám trauma i já." Zhoumi přikývl.

"Máte trauma z toho, když vás olizuje kočka?" podivil se Hyesung.

"Dovol mi otázku, drahý: už tě někdy olízla kočka?"

"No… asi ne…"

"Je to na počůrání."

"To minimálně," souhlasil Zhoumi.

V té chvíli už si ale Nayla dávno přestala hrát na upíra, ležela Aronovi stulená na klíně a chlapec ji trochu neohrabaně hladil po hřbetě.

"Ale Aron se zjevně nepočůrá," posteskl si teatrálně Key a ignoruje spolužákovo dopálené odfrknutí, obrátil se na Chansunga: "Mě zajímá, jak je to s tím tvým Stínem… Je stále s tebou, chápu to správně?"

"Víceméně," opáčil Hwang. "Nemůžu s ním komunikovat nebo tak… tohle privilegium náleží korunovanému Lordovi, ale… Jo. Pořád se umím proměnit ve fénixe a můžu dle libosti používat ohnivý luk, takže za mnou Dia musí stát. I kdyby jen symbolicky."

"Což znamená, že se změnami, které si chtěl zavést, musí souhlasit," podotkl Yesung.

Chansung se na profesora usmál. "Taky myslím."

"A to je fakt strašně hezký, ale všimli jste si, že je Horvejkul nějak podezřele potichu?" houkl zamračeně Kyuhyun.

Nichkhun sebou při zaslechnutí svého příjmení škubl. "Co - cože?"

"Horvejkul vysílá divný vlny," zabručel Junsu.

"Nevysílám žádný vlny!"

"Ticho. Cítím je i přes dveře."

"Bůhví co cítíš, prosím tě."

"Neštvi novorozeného démona, Nichkhune," mlaskl káravě Eric. "Může se stát, že ti místo výchovné facky nedopatřením urazí hlavu."

"Juchůů!" zajásalo to v ložnici nadšeně.

"Junsu."

"Pardon."

Min Ho pár vteřin vyčkal, jestli z Nichkhuna vypadne něco smysluplného na vysvětlenou, a když se nestalo, opáčil: "Viděl před školou Minhyuna."

"Hyung!" Minho se chvatně protáhl mezi Zhoumim a Changminem a sevřel Thajce v medvědím objetí.

"Minhyuna?" zbystřil Junsu. "Aronovo přerostlý dvojče?"

Zmíněný daemon si vyměnil nicneříkající pohled s Naylou.

"No dovol!" odfrkl dotčeně Chansung.

"Já myslím, že je to lichotka," namítla Jessica. "Minhyun… je krásnej. I když pošahanej."

"Krásnej je on," Chansung vehementně namířil prstem na Arona. "Psychouš Hwang se může jít zahrabat!"

"Potvrzuje jedenáct z deseti Min Kiů," zabrblala si Sooyoung uštěpačně pod vousy. Jonghyun vedle ní zamaskoval výbuch smíchu záchvatem kašle.

"Jak dlouho tu psychouš Hwang vůbec míní strašit?" povytáhl Kyuhyun obočí.

"Dokud nedostane Nichkhuna," odvětil Eric. Když si všiml, že se na něj Khun a Minho mračí, odsekl: "Co? Konstatuju fakta."

"Podle mě je to romantické," prohlásil Key.

"Jak prosím?" nevěřil Nichkhun svým uším.

"Romantické, Horvejkule. A taky maniakální, jo, ale buď upřímný - už po tobě někdy v životě někdo tolik toužil?"

"Momentálně by mi bylo milejší, kdyby po mně za celý život nezatoužil nikdo," ujistil ho Thajec.

•••

"Měl pravdu."

"Kdo?" zeptal se Aron, vytahuje ze skříně čistou košili.

"Kyuhyun," zamumlal Chansung a nejistě poposedl na posteli. "Kdybych zůstal vládnoucím Lordem, mohl bych… ti dát všechno. Všechno, co bys chtěl. Ale takhle… nemám nic."

"Máš svoji čest," opáčil mladší, přehodil školní uniformu přes opěradlo židle a posadil se naproti Chansungovi. "A navíc… kdybys vládnoucím Lordem zůstal, znamenalo by to, že se zavedenými zákony souhlasíš. Tudíž bys to byl ty, kdo by nade mnou jakožto nad zrádcem vyřkl rozsudek smrti." Pousmál se. "Podle mého je to nejlepší právě tak, jak to je."

"To… je hezký pohled na věc."

"No jo. Občas umím být optimista."

"A mě to těší víc, než si umíš představit."

"Že umím být optimista?"

"Značí to, že ses ještě nevzdal," přisvědčil Chansung.

"Tak tomu, být tebou, moc nevěřím," opáčil Aron suše a opřel se zády o zeď.

"Ale… vždyť se cítíš líp nebo ne?"

"Ano. Teď. To ale neznamená, že můj mozek zcela upustil od touhy vyskočit z okna a rozmáznout se s konečnou platností o beton."

"Jak ti můžu pomoct?"

"Nijak, Chansungu," povzdechl si Ron. "Je to můj problém, musím se s ním popasovat sám."

"Ale -"

"Ty mi radši řekni - jak se správně zdraví královská Výsost v exilu? Pukrletem?"

"Jen žádná pukrlata, proboha!" rozesmál se Chansung, načež k rudovláskovi s úsměvem natáhl ruce: "Pojď za mnou."

Výraz, který se mihl v Aronově tváři, nebyl v první chvíli schopen pojmenoval. Byla to snad panika? Strach? Chlapec semkl rty a zuřivě potřásl hlavou.

"Proč? Co se děje?" Starší svraštil čelo. "Vadí ti, kdo jsem?" hlesl zklamaně.

"Cože? Ne, ne, o to vůbec nejde…"

"Tak o co jde?"

Aron se rozčileně hryzl do rtu. "V posledních dnech míváš zlé sny…"

Chansung se zatvářil nechápavě.

"Křičíš ze spaní."

"Fakt? No… jo, občas se mi zdá něco hnusnýho -"

"Je v tom Min Ki, že jo?" vyhrkl Aron bez dechu.

Chansung zamračeně odvrátil zrak. Mlčel.

"Takže je."

"To vůbec nic neznamená, Arone."

"Že ne?" Američan se hystericky rozesmál. Hlas mu přeskočil o oktávu výš. "Podle mě to teda znamená víc než dost!"

Tmavovlasý ustaraně nakrčil čelo. "Nemám tě… profackovat?"

"Dobrý nápad, začínám být nechutně hysterický. A víš proč? Protože ty to vůbec nebereš vážně!"

"Beru to vážně -"

"Nebereš! Snažíš se mě za každou cenu slepě chránit, ale to já nechci! Nechci být v bezpečí na úkor toho tvého!"

"Všechno je v pohodě," namítl Chansung chlácholivě.

"To teda není -!"

"Když mi nevěříš, zeptej se Min Kiho."

Ron na něj v čirém úžasu vykulil oči.

"Chlapec má ze mě tak trochu depku," vysvětlil starší věcně. "Neděsí mě totiž tak, jak doufal, že mě děsit bude. Může se ztrhat, chudák, a Hwang na něj stejně sere zvysoka… je to pro něj fakt náročný." V posledních slovech už se ani nesnažil skrývat své zadostiučiněné pobavení. "Jsem psychicky naprosto v pořádku, jasné?"

"Ale… křičíš…"

"No jo, občas se mu nějaká lekačka povede, ale… co na tom? Je to vlastně stejný jako dívat se na horor. A to přece není škodlivý."

"Pokud nemáš slabý srdce."

"Nemám slabý srdce. Kdyby jo, je už dávno po mně. Mý vize bývají stokrát horší než načepýřený Min Ki."

Aron zahanbeně svěsil ramena. "Takže…"

"Ne! Tvůj problém tím nijak neznevažuju," zakroutil Chansung hlavou. "Podle mě prostě dochází Min Kimu šťáva."

"Šťáva?" zopakoval rudovlásek nechápavě.

"Nebo je za tím možná ta jeho ctnostná snaha o změnu v hodného hocha, co já vím. Každopádně mu to strašení už nejde tak od ruky jako dřív."

"A třeba mu nešlo od ruky nikdy a já jsem jenom směšně přecitlivělý…"

"Být traumatizovaný stahováním z kůže není známka přecitlivělosti, Arone."

Chlapec vzhlédl. "Promiň," špitl omluvně. "Neměl jsem na tebe ječet…"

Chansung roztáhl ruce a Aron se mu poslušně schoulil do náruče.

"To nic," zamumlal Hwang, pevně mladšího objal a políbil ho do vlasů. "Věř, že jestli cena za tvůj relativní psychický klid obnáší chvilku napětí v Min Kiho nepříjemné společnosti, beru ji všemi deseti."

"Občas těžce nerozumím tvým myšlenkovým pochodům," postěžoval si Aron mrzutě.

"Na mých myšlenkových pochodech není co k chápání," uklidnil ho Chansung.

"Jo. Toho se právě bojím… Vysvětlíš mi aspoň, co si od tohohle svého velkolepého hrdinství slibuješ?"

"Když řeknu, že jednám zcela nezištně…?"

"Tomu ani jeden z nás nevěří."

"Dobře," zasmál se Chansung, "odhalils mě. Usilovně doufám, že ti nebetyčná vděčnost mojí maličkosti zatemní uvažování a ty se do mě osudově zamiluješ."

"To je fikané."

"Že ano?"

"Ale moc komplikované." Aron se plavně vyprostil z Chansungova objetí, protáhl se kolem něj přes rozestlanou peřinu a položil se na lůžko. "Když tomu dáš čas, nebude nějaké zatemňování možná ani potřeba…"

Tmavovlasý na něj zůstal konsternovaně hledět. Zčásti proto, že si Aron právě dobrovolně ustlal na jeho posteli, zčásti proto, co od něj právě vyslechl. "To - to bylo vyznání…?"

"Hádej, Sherlocku," ušklíbl se mladší a praštil ohromeného Chansunga polštářem po rameni.

•••

"To je vtip?!" vřískla Yoona. "Tys tam byl a nenapadlo tě mi o tom říct?!"

"A proč bych měl?" Minhyun se přestal okázale kochat svým odrazem v ploše skleněného stolku a zadíval se na rozzuřenou démonku. "Ty mi snad říkáš všechno?"

Slyšel, jak Minwoo za ním vyprskl smíchy.

Yoona na něj vykulila oči, pusu otevřela do užaslého o. Na její slovní reakci (bůhví kdy se na nějakou vůbec zmůže) však Minhyun čekat nemínil.

Vstal a kývl na Minwooa: "Jdeme, hyung."

Opustili Yoonino sídlo bez jediného slova. Teprve až za nimi zapadla elegantní kovaná vrata vstupní brány, prohodil Minwoo uznale: "To se ti opravdu povedlo."

"Díky," usmál se Minhyun. Když si všiml, že hrabě vytahuje z kapsy mobil, zarazil ho. "Rád bych se prošel. Jestli to nevadí…"

Starší se trochu skepticky rozhlédl po studené, vlezlé mlze, povalující se v hustých chumlech všude okolo. "No, ideální počasí na procházku si sice představuju jinak, ale," pokrčil rameny, "proč ne?"

Bok po boku tedy vyrazili liduprázdnou ulicí k hlavní třídě. Kráčeli v dokonalé tichosti, tak jako prve, dokud si Minwoo nevšiml, že po něm Minhyun rozpačitě pokukuje; připomínal zakřiknuté dítě, kterému něco záludného vrtá hlavou, ale neví, jestli smí dospělému svůj dotaz předložit či nikoli.

"Takže," hrabě si významně odkašlal a ještě významněji po mladíkovi hodil očkem, "romantická procházka ve dvou byla nenápadnou záminkou pro jaké téma hovoru?"

Minhyun zrudl, pohled však neodvrátil. Ne, na to byl chlapec až naivně přímočarý. Což se na něm Minwooovi vlastně zamlouvalo ze všeho nejvíc.

"Bylo… bylo zvláštní je sledovat, víš?" načal Minhyun, zdráhavě volil slova. "Jejich jednání… vůči sobě navzájem… bylo tak… nesobecké. Jakmile jednomu hrozilo nebezpečí, druhý se za něj bez váhání postavil. A naopak. Aniž by z toho měli cokoli pro sebe… prostě jenom… bránili svoje spojence…"

Minwooovi zabralo slabé dvě vteřiny, aby pochopil, že mladší mluví o scéně, jíž byl svědkem před Akademií. Při té myšlence se cosi v jeho nitru bolestně sevřelo.

"Není na tom vůbec nic zvláštního," hlesl přiškrceně. "Tak se… přátelé prostě chovají."

"Vážně?" Minhyun se zamyslel. "Zajímavé… nic takového neznám. Pomoc z povinnosti či proto, že z toho zachránci něco kápne, to ano, ale bojovat za někoho čistě z dobroty srdce… Na jednu stranu je to neskutečně hloupé."

"Jo, když to zanalyzuješ dopodrobna, je to pěkná blbost," zabručel hrabě Lee. "Jenomže… jakmile máš někoho rád, kašleš na to, jestli tvoje jednání dává logický smysl. Pokud je přítel v nebezpečí, automaticky ho bráníš. Je to přirozená reakce."

Tmavovlasý se pousmál. "Musí to být hezké."

"A co?"

"Když tě má někdo rád." Minhyun vrazil ruce do kapes kabátu a zrychlil krok. Minwoo musel popoběhnout, aby mu stačil.

"Jistěže je to hezké," přisvědčil zaskočeně. "Děláš, jako by -"

"Mě nikdy nikdo rád neměl."

Nestěžoval si, konstatoval. A o to smutnější ta prostá věta byla.

Minwoo se zamračil a rázně potřásl hlavou. "To není pravda. Já tě mám rád!"

"Doopravdy?" Minhyun se zastavil a dlouze se na staršího zahleděl. V jeho pohledu se mihnul záchvěv… nezkažené dětské naděje. "Jako Eric Arona?"

Minwooa bezděčně napadlo, že tuhle chválu rodičovství by měl Jung Hyuk slyšet. Určitě by ho potěšila.

"Nevím, jestli má vůbec někdo někoho rád tak moc jako Eric Arona," opáčil s úsměvem, "ale… vlastně ano. Dost se to tomu blíží."