Škola prokletých - 6. kapitola

Minho se unaveně opřel o kmen starého dubu a zhluboka se nadechl studeného nočního vzduchu.

Potřebuju pauzu, povzdechl si v duchu. Posledních čtrnáct dní bylo opravdu příšerně hektických. Učitelé se nečekaně rozhodli zahájit prověřovací zkouškové období, což znamenalo trávit nad učením mnohem více času; pak minimálně dvakrát do týdne absolvovat trénink s profesorem Yesungem; nacvičovat a dolaďovat taneční vystoupení na nadcházející školní slavnost; a aby toho nebylo málo, stále vypadat dokonale, být zbožňovaný a obletovaný a udržovat si svou hvězdnou pověst (ehm, to byl veskrze vlastně Siwonův požadavek). A nakonec si ještě vyšetřit nějaký čas, aby mohl strávit aspoň chvilku s Zhoumim. Což znamenalo trefit se do chvíle, kdy jeho přítel nebyl v obležení Wona, Haeho nebo pro změnu obou zároveň, aby jim pomohl s úkolem nebo srozumitelněji vysvětlil učivo. Jako právě teď.

Tmavovlásek s úšklebkem zakroutil hlavou. A já se jako ten největší blázen toulám v tomhle příšerném počasí po školních pozemcích. Nečekal, že by měl ještě někdo stejně šílený nápad jako on a vyrazil v tomhle nečasu ven. Proto jej překvapilo, když nedaleko od místa, kde stál, zaslechl kroky.

Neznámý se zastavil, bylo slyšet, že vysíleně padl na kolena, jeho sípavý dech střídaly záchvaty ošklivě znějícího kašle.

Zneklidněný Minho vyšel zpoza stromu. "Keyi?" vydechl ohromeně, když v příchozím poznal svého spolužáka. "Co tu proboha děláš?" Byly to už skoro tři týdny, co Key během angličtiny zkolaboval a, alespoň co se k Minhovi doneslo, jeho zdravotní stav se nijak nelepšil. Tak co dělá tady? "Pojď, pomůžu ti vstát," sklonil se starostlivě k mladíkovi. "Vezmu tě na ošetřovnu, ano?"

Místo odpovědi se z blonďákova hrdla vydralo hrubé, téměř až zvířecí zavrčení. Nahrbil se jako kočka připravená ke skoku, nelidsky rychlým pohybem ruky se ohnal po Minhovi.

Tmavovlasý se zděšeným vyjeknutím klopýtl o dva kroky vzad. Jak...? "Zatraceně!" Nevěřícně hleděl na své kalhoty, na tři dlouhé rýhy táhnoucí se od kolena přes celou délku holeně. Ohnal se po mně rukou! Jen rukou! Nemohl přece…!

Key mladíka před sebou propaloval dravým, hladovým pohledem, s dalším zavrčením vycenil zuby, připraven vrhnout se na Minhovo hrdlo a konečně se tak nasytit té čerstvé, lahodně sladké krve… Avšak v momentě, kdy se blonďák odrazil a hodlal zaútočit, se kdosi vyřítil z mlhy, v mžiku Keyho přišpendlil na zemi a zápěstí mu tvrdě přirazil k hlavě.

Minho jen třeštil oči, když osobu, co kolem něj prosvištěla rychlostí kulového blesku, takže se na moment změnila v rozmazanou šmouhu, poznal.

"Taemine?!"

Dlouhovlásek se k němu otočil profilem, ve tváři nevinný úsměv à la já nic, já muzikant. "Ano?" opáčil medovým hláskem.

Vrátíš se do pokoje a zapomeneš na všechno, co jsi tu viděl…

Jenže… Taemin konsternovaně zamžikal řasami. Specifická otupělost, jež se měla vlivem nátlaku usídlit v tmavovláskově pohledu, naprostá netečnost, po níž by se na chvíli stal jen snadno ovladatelnou loutkou, se odmítala dostavit. On je imunní vůči mému vlivu?!

"Co se to tu sakra děje?!" zamračil se Minho, své krásné veliké oči ostražitě upřené do Minova upřímně překvapeného obličeje.

"Já - ti to - vysvětlím," vypravil ze sebe mladší překotně. Ha?! Co to kecám?! Nemůžu mu to vysvětlit! Kyu a Siwon by mě roznesli v zubech…!

Z myšlenek jej však vytrhl Keyův nepřirozeně pronikavý hlas. "Pusť mě, Taemine!" zaječel, prudce škubl rukama za vidinou osvobození se z Leeova úctyhodně pevného sevření. "Já - ho potřebuju! Potřebuju -," zachraptěl, načež se jeho tělo znovu otřáslo silným záchvatem dávivého kašle.

"Co je mu?" vyhrkl zděšeně Minho a bezděčně poklekl do trávy vedle nich.

Key k němu zuřivě otočil hlavu. Chvíli Choie propaloval tím upřeným, lačným pohledem hladového zvířete, avšak náhle se celý napjal v bolestné křeči, zalapal po dechu, vydal ze sebe děsivě znějící zakňučení a pak se v Taeminových pažích zhroutil jako hadrová panenka. "Prosím," zaškemral tichounce. "Krev… Já ji… potřebuju… Prosím…"

"Krev?" Tmavovlásek stočil oči tázavě zpátky k Minovi.

Mladší sklopil zraky a nasucho polkl. Kruci! Co mám dělat?! Kruci! Kruci! KRUCI! Nemůžu mu o tom říct! A taky že neřeknu! A rozhodně se nenechám zviklat tím, že je to ten nejkrásnější, nejúžasnější, nejdokonalejší… Kradmo na Choie pohlédl a jen taktak nezačal hlavou mlátit o dřevěnou lavičku, bezúhonně stojící kousek od nich. Co si to nalhávám?! On mě má v hrsti. Totálně! Ksakru, to jsem se nemohl zamilovat do někoho ošklivého, nezadaného a hlavně míň inteligentního?!

"Musí… se napít lidské krve," vysvětlil dlouhovlásek rezignovaně. "A to co nejdřív, jinak… umře… Prosím tě, neječ ani neomdlívej… nebo omdlít klidně můžeš, jenom hlavně neječ…"

Minho na Taemina hodnou chvíli mlčenlivě upíral nic neříkající pohled. "A musí být ta krev - teda… chci říct…," nadechl se, aby uklidnil svůj chvějící se hlas, "musí se napít přímo… z člověka?"

Mladší, který už si v duchu opakoval základy první pomoci, na něj zůstal ohromeně civět, naprosto vyveden z míry jeho relativně ledovým klidem. "Ehm, no… asi ne. Musí to být lidská krev, na podání nezáleží…"

Tmavovlasý si viditelně oddychl. Z představy, že by se měl stát Keyovou dnešní večeří, totiž zrovna dvakrát odvázaný nebyl. "Na ošetřovně mají kvůli akutní potřebě transfuze takové ty… uhm, no sáčky s krví. Víš, co mám na mysli?"

Min horečně přikývl. "To je skvělý nápad!" vyjekl nadšeně. Kdyby to bylo na mě, klidně bych mu předhodil prvního spolužáka nebo i učitele, co by se namanul, jen aby se nenapil z tebe. Uvědomoval si, jak je tahle majetnická žárlivost směšná. Minho mu přece nepatří a nikdy patřit nebude. Ale jen představa, že by kdokoli jiný než on někdy ochutnal jeho krev… Byl by schopný toho opovážlivce na místě zabít…!

"Ale já nechci krev z pytlíku!" zaprskal Key zhnuseně a opět, i když teď už spíše jen zkusmo, trhl zápěstím. Na to, že ještě před chvilkou velice přesvědčivě připomínal mrtvolu, se projevoval nadmíru živě.

"Sklapni, Keyi!" houkl Taemin. Blonďák uraženě zafrkal a naštvaně našpulil pusu.

Minho přelétl očima z jednoho na druhého. "Mám tu krev přinést nebo ne?"

"Ano! Vůbec ho neposlouchej!" Kdyby mladší mohl, bezpochyby by mávl rukou.

Tmavovlasý kývl, věnoval Minovi překrásný úsměv, načež vstal a zamířil k ošetřovně.

Taemin na okamžik zapomněl, jak se dýchá. Zasněně za mladíkem hleděl a teprve Keyovo skeptické odkašlání jej vrátilo do přítomnosti.

"Jen ať ti neukápne slina, fešáku."

Dlouhovlásek zrudl jako rak. "Co - cože? To - to - já - ne -!" zakoktal nesmyslně a velmi neúspěšně se pokoušel vyhnat z hlavy ten rajcovní obrázek Minhova nakrucujícího se pozadí.

"Ty jsi vážně marný," protočil blonďák oči. "Celá škola ví, že jsi z Jeho druhé Výsosti totálně vedle, tak tu na mě laskavě nehraj divadlo."

Min cosi nesrozumitelně zamručel, načež do Keyho zabodl studený, smrtelně vážný pohled. "Tak jo, teď… tě pustím. Sedneme si hezky tam na tu lavičku a počkáme, dokud se Minho nevrátí. V klidu, nepokoušej se zdrhnout, jinak ti garantuju, že tě to bude setsakramentsky bolet. Je to jasné?"

"Hmm," zabručel starší a vděčně (ačkoli by to nepřiznal) přijal nabízenou ruku, aby se mohl postavit na nohy. Neudělal však ještě ani krok, zamotala se mu hlava, klopýtnul a bez varování se celou svou vahou opřel o Taemina.

Mladší mladík zděšeně vyjekl a zavrávoral. "Hele, Keyi, nechci tě urazit nebo tak, ale… jsi na mě trochu moc těžký," vyhekl, přičemž se urputně snažil udržet balanc.

"Copak nejsi super silný sexy upír, co unese i dvoutunový náklaďák?" povytáhl blonďák obočí.

Taemin s ušklíbnutím zavrtěl hlavou. "My nejsme upíři."

"Ale bez krve se neobejdeme," namítl Key, se znaveným vydechnutím se sesunul na lavičku a přitáhl kolena k bradě. Mladší pokrčil rameny a přisedl k němu.

"To je fakt. A nikdo z nás neví proč."

"Hm…" Key se zamračil. "Ale stejně nechápu, proč jsi mě nenechal se z něho napít… vždyť by to bylo mnohem jednoduší…"

"Prostě proto!" odsekl Min podrážděně a přeložil ruce na prsou. "Protože z Minha mi nikdo pít nebude!" zavrčel, aniž si uvědomil, že onu větu pronesl nahlas.

"Aha, už chápu," zasmál se uštěpačně blonďák. "Ty si ho šetříš pro sebe."

"Ne!" Taemin začal v záporném gestu vehementně máchat rukama. "Tak to vůbec není!"

"A tomu mám jako věřit, jo?" šklebící se Key zakroutil hlavou.

Od té chvíle až do Minhova příchodu zůstali oba mlčky. Taemin veškeré snahy o svou (lživou) obhajobu (samozřejmě, že si ho šetřil pro sebe!) prostě vzdal. A objasňovat Keyovi, co obnáší jejich úděl? Stačí jeden doušek krve a všechno mu bude naprosto jasné. Tak proč se unavovat?

Náhle blonďák ztuhl, vycenil zuby a zavětřil. Mladší ihned pochopil, že to svůdné aroma Minhovy krve nebylo jen výplodem jeho nadržené fantazie.

"Hmmm," Key mlsně zamlaskal, "víš, že Choi nevoní vůbec špatně? Sbíhají se mi na něj sliny…"

"KEYI!" Taemin vyskočil z lavičky. "Opovaž se!"

"Jo, opovaž se. Sice nevím, jaké další vychytávky od tebe můžu čekat, ale dobrovolně ze sebe tvou večeři rozhodně udělat nenechám," usmál se Minho kysele na blonďáka a hodil po něm jeden ze dvou sáčků, co držel v ruce.

Key po letícím předmětu chňapl, jako by na tom závisel jeho život (což vlastně není tak daleko od pravdy), načež na něj však zůstal absolutně nevěřícně a snad i bázlivě hledět.

Min se ušklíbl. "No tak. Ham!"

Starší po něm sekl zabijáckým pohledem. "Jeho krk vypadá mnohem lákavěji," zamručel a kývl hlavou roztržitě ke svému spolužákovi.

"Na můj krk si laskavě nech zajít chuť," založil Minho volnou ruku v bok. Taemin mu zamračeně přitakal.

Key se zašklebil. "No jo, furt." Přitáhl si sáček s krví k ústům a roztrhl jej zuby. Její vůně ho udeřila do nosu plnou silou. Zalapal po dechu, zornice jeho tmavých očí se nepřirozeně rozšířily. Přiložil sáček ke rtům, třesoucí se rukou jej obrátil vzhůru nohama a počal z něj hladově pít.

"Fuj! To je tak nehorázně… dobrý!"

Taemin jej chvíli pozoroval a náhle si něco uvědomil. Uvědomil si, že vůně té krve s ním vůbec nic nedělá. Jak by taky mohla, pomyslel si skepticky, když mě už asi měsíc nezajímá a ani mi nevoní žádná jiná krev než Minhova… Haha, paráda, moje vybíravost se vlastně rovná sebevraždě… Jo, jsem odsouzený k pomalé a bolestivé smrti totální krvavou dehydratací…

"Taemine?" oslovil mladíka tiše Minho, čímž jej vytrhl z depresivních úvah.

Dlouhovlasý na něj úkosem pohlédl. "Ano?"

"Ty jsi… taky… jako on?"

Min sklopil hlavu a skoro neznatelně přikývl. Tak? Netvař se tak neutrálně! Řekni něco! Nenávidíš mě…?

"Mine?" Tmavovlásek se lehce dotkl chlapcovy ruky. "Děje se něco?"

Jestli se něco -? Taemin se na něj podíval s absolutní nevěřícností v očích. "Ne, ne, to nic, já jen… nečekal jsem, že to celé… vezmeš tak v klidu…"

"A co mi zbývá?" pousmál se Minho. "Ječet jsi mi zakázal… a omdlívat se mi nechce."

Mladší se upřímně rozesmál, avšak hrubé hrdelní zachraptění je oba přimělo obrátit pozornost k lavičce. Keyovi se do obličeje sice již navrátila zdravá barva, ale jeho výraz byl snad ještě hrůznější a divočejší než předtím. S vyceněnými zuby se tou extrémní nadlidskou rychlostí přemístil k Minhovi, surově mu sevřel paži a trhl s ním k sobě, pohled dychtivě upřený na jeho krční tepnu.

Tmavovlasému se úlekem zadřel dech, oči vytřeštil hrůzou. Key však zřejmě vůbec nepočítal s tím, jak touhle akcí namíchne Taemina. Nejmladší děsivě zavrčel, v mžiku blonďáka od Minha odtrhl, hodil ho zpět na lavičku a pevně mu stiskl hrdlo. "Co si ksakru myslíš, že děláš?!" zařval na něj, načež jeho hlas přešel do mrazivého šepotu. "Věř, že by mě nestálo moc námahy zlomit ti vaz, blondýno."

"Pusť - mě! No tak! Vždyť jsem mu nic - neudělal!" zachrčel Key. Trochu nebezpečně začínal v obličeji modrat.

"Taemine! Přestaň! Vždyť ho uškrtíš!" vyjekl zděšeně Minho, chňapl Mina za loket a snažil se ho se vší vervou odtáhnout od staršího mladíka. Avšak šlo to dost ztuha. Jak může mít takové tintítko jako je Taemin tak příšernou sílu?! "Mine, prosím tě! Pusť ho!"

Dlouhovlasý dlouho zvažoval, zda-li má Keyho pustit nebo ne. Nakonec svůj stisk přece jen neochotně povolil, nechal Keyho Keyem a otočil se ustaraně k Minhovi.

"Neublížil ti?"

Starší potřásl hlavou a s pousmáním prohrábl Taeminovy dlouhé hnědé vlasy. Pak se shýbl pro druhý sáček s krví, který nešťastně skončil na zemi, a podal ho Keyovi. Blonďák, mnoucí si pohmožděný krk, na něj zahanbeně pohlédl.

"Promiň," hlesl tichounce. "Nevím, co to do mě vjelo…"

Minho mu věnoval letmý úsměv a přistoupil zpátky k Taeminovi. "To jste takhle… nepříčetní pokaždé, když máte potřebu loknout si krve?"

"Ne, to ne," zavrtěl Min hlavou. "Jsme kultivovaní a civilizovaní, jen si nemysli. Tedy pokud samozřejmě nestrádáme moc dlouho. To pak bývá horší… Optimální je pro nás pít krev tak… jednou týdně. Navíc, dlouho bez ní nevydržíme. Zabije nás to."

"Hmm… A… jste to jen vy dva? Nebo je vás víc?" zeptal se tmavovlásek po chvilce s notnou dávkou zvědavosti.

"Nooo…" ošil se Taemin, "ještě Kyuhyun a…" zhluboka se nadechl, "…ehm… Siwon."

"Siwon?" Minho na něj ohromeně vykulil oči, načež se zamyšleně zamračil. "Tak proto. Asi to má co dělat s tím, co se stalo mezi ním a jeho rodiči…"

Taemin kývl. "Jo, říkal mi o tom."

"Kdy se ta potřeba krve poprvé projeví? Je to individuální?"

"Hodně individuální. U mě to bylo ve čtrnácti. Co vím, tak u Kyuhyuna ve třinácti a u Siwona už v devíti. No a u Keyho teď. Takže až v sedmnácti."

Minho se zkoumavě zadíval na blonďáka, vycucávající poslední krvavé kapičky ze sáčku. "A… ten kolaps, ta neustálá slabost a nevolnost, kterou trpěl, to byly příznaky?"

"Jo, ty se projevují u všech skoro stejně," přitakal mladší a zašklebil se. "Příšerně a bolestivě."

"No to teda," broukl Key, vstal z lavičky a hluboce se uklonil. "Minho, moc se ti omlouvám za to, jak jsem se choval. Opravdu mě to mrzí," pronesl kajícně. "A jestli mě teď omluvíte vy, musím se jít urychleně udobřit se svým naštvaným přítelem."

"Tys naštval Onewa? Jak se ti to povedlo?" povytáhl Taemin obočí.

"Dostal jsem tak trochu hysterický záchvat a vyhodil ho z pokoje…"

"On ti tři týdny dělá zdravotní sestřičku, nosí ti do postele snídani, oběd i večeři a ty ho pak vykopneš z pokoje?!"

"Hele, neznáš všechny okolnosti!" odfrkl uraženě Key. "Já…," zamumlal polohlasně, "…měl hroznou chuť vrhnout se na něj a rozervat mu hrdlo… A… to jsem přece nemohl dovolit…"

"Fajn, tak to je polehčující okolnost," uznal dlouhovlasý. "Ale vzhledem k tomu, že určitě nepůjdeš hned s pravdou ven, budeš se muset sakra snažit, aby ti tu křivdu odpustil."

"Hm, no já myslím, že po noci plné dlouhého, vášnivého sexu mi odpustí úplně všechno…" uculil se blonďák samolibě a pobral prázdné pytlíky od krve. "No nic, tak zatím čau!" mávnul oběma na rozloučenou a téměř odtančil zpátky do hlavní budovy školy.

"No… my to asi taky zabalíme, co?" hodil Taemin očkem po Minhovi.

"Hm. Asi ano." Starší naklonil hlavu na stranu. "Nikomu o vašem tajemství neřeknu, slibuju."

"Já vím, že ne," usmál se na něj kouzelně Min. "A děkuju, že - ." Nedořekl. Náhle se mu zatmělo před očima, zapotácel se a cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Teprve když se mu znovu vyjasnil zrak, si uvědomil, že neleží na zemi, ale že ho objímají dvě silné paže, které jej drží v náručí.

"Mine? Mine! No tak, podívej se na mě! Co je ti?" Minhův hluboký, starostlivý hlas k němu doléhal jakoby z velké dálky. S obtížemi na tmavovláska zaostřil.

"To nic…" knikl slabě. "Ten dnešek byl celkem vyčerpávající…" pokusil se o zasmání.

Minho se s Taeminem vrátil zpět k lavičce, na niž ho opatrně posadil. "Mám takový dojem, že to nebude jen důsledek vyčerpání…" Schválně nechal větu vyznít do prázdna.

"No možná i nedostatkem krve…" Možná?! Určitě! "Z nikoho… jsem se nenapil, co… jsem nastoupil sem na Akademii…" přiznal pomalu.

"Ale… to je už přece měsíc! Neříkal jsi náhodou, že je pro vás nejlepší pít krev zhruba jednou týdně?"

"No to jo…"

"Tak proč…?"

"Ehm, nějak nebyl čas…"

"Taemine, vždyť ti to může ublížit! Musíš se napít… Zajdu na ošetřovnu pro další krev, ano?"

Dlouhovlásek prudce zakroutil hlavou a chytil jej za zápěstí. "Ne, nechoď pryč! Prosím tě…"

Tomu roztomilému prosebnému kukuči se prostě nedalo odolat. Minho se s povzdechem posadil vedle dlouhovláska, který mu drtil ruku v zoufalém sevření.

"Mine, potřebuješ se napít. Já se hned vrátím. Jen…"

"Ne - ne - ne - ne - ne - ne…" opakoval Taemin zarputile. "Já - nechci…" Opřel si hlavu o Minhovo rameno a nasál jeho vůni. "Nechci… takovouhle krev…" zašeptal a přitulil se blíž, tváří se mazlivě otřel o jeho krk.

Starší strnul. Ale že by ho to překvapilo? Kdepak. Podvědomě totiž tušil, že se Taemin rozhodně nespokojí s nějakou obyčejnou krví z pytlíku…

"Taemine?"

Mladší zapředl jako kotě. "Hmm?"

Ty jsi normální magor, Choii Minho! Vypadni odsud! Nebo mu dones tu krev z ošetřovny a pak vypadni! rozeřval se Minhův vnitřní hlas. On ho ale neposlechl. "Chceš se… napít ze mě?"

Min doširoka rozevřel oči. Slyšel opravdu to, co myslí, že slyšel? Nevěřícně na Minha pohlédl. "To - myslíš vážně?"

Tmavovlasý k němu se souhlasným úsměvem natáhl ruku, schválně natočenou tak, aby měl Taemin dokonalý výhled na síť modrých žil, vyjímající se na jeho bledém zápěstí.

"Minho…" vydechl dlouhovlásek toužebně, obemkl mu zápěstí prsty a bleskově po něm přejel nehtem. Zbožně sledoval, jak se jím způsobený šrám zbarvuje doruda, jak si tenoučký potůček krve razí cestičku po Minhově světlé kůži… Déle už odolávat nedokázal. Stékající krev labužnicky olízl, načež se dychtivě přisál k jeho zápěstí.

Choi zalapal po dechu, musel se kousnout do rtu, aby slastně nezasténal. Ach bože! Kdyby jen tušil, že pití krve dělá s dárcem něco… takového…! Touha, vzrušení, slast a tak neskonalá rozkoš…!

I Taemin se nechal euforicky opájet, především však omamně lahodnou chutí Minhovy krve, jež předčila naprosto všechny jeho předchozí vysněné představy. A zároveň s tím… cítil, že potřebuje víc. Odtáhl rty a něžně jazykem polaskal ránu, jež se na jeho nevyřčený příkaz ihned zacelila. Zvedl zrak k přerývaně oddechujícímu tmavovláskovi. Mírně zarudlé tváře a zastřený pohled upřený kamsi do prázdna… Může být něco víc sexy?

S tichým zavrčením chytil Minha za ramena, vyšvihl se mu na klín, odhrnul jeho tmavé vlasy a bez varování se mu zahryzl do krku.

Starší vytřeštil oči, chtěl vykřiknout, ale z jeho rtů nevyšla ani hláska. Bolest však rázem vystřídal pocit ještě intenzivnější rozkoše. Tentokrát už roztouženým stenům zabránit nedokázal. Naklonil hlavu více na stranu, aby Taeminovi usnadnil přístup ke svému hrdlu.

Min spokojeně zavrněl a počal se lehce pohupovat v bocích, svým rozkrokem se tak dráždivě otíral o ten Minhův. A pak se divíš, že jsi s každým dárcem skončil v posteli, ozvalo se trpce jeho svědomí. Taemin však jeho moralizování naprosto ignoroval. Ve svém záchvatu absolutní blaženosti se ovšem přestal kontrolovat, pil zuřivě dál bez ohledu na to, co taková ztráta krve může způsobit staršímu mladíkovi.

"Taemine…" vydal ze sebe Minho ochraptěle. "To… stačí…" Když chlapec nereagoval, pokusil se ho od sebe odstrčit. Neúspěšně.

Minhovi se zatmělo před očima. A pak znenadání vytušil ten zvláštní pocit, který se ho občas zmocňoval, jako by… vstupoval do těla někoho jiného. Hlava mu klesla na prsa, nechal se samovolně vtáhnout do mysli svého "známého neznámého".

Ležel na obrovské, honosné posteli s nebesy, v ložnici s temně modrými stěnami. Kromě místa však jakoby se nic nezměnilo. Byl totiž ochromený úplně stejnou malátností. Nad ním se skláněl nějaký muž. Tedy, ve skutečnosti se skláněl nad jeho krkem, takže mohl vidět jen kštici jeho rozcuchaných hnědých vlasů. A… nemohl to říct s určitostí, ale zdálo se mu, že… pláče. Ano, s horlivostí rozzuřeného zvířete chlemtal jeho krev a přitom vzlykal. A on, Minho, cítil, že s každým dalším hltem z něj pomalu odchází život. Zavřel oči, sám polkl pár hořkých slz s nimiž připlouval i palčivý pocit odporné zrady. Toho budeš litovat, Jonghyune.

"Minho! Minho!" Taeminův hysterický hlas plný paniky jej přinutil vrátit se do přítomnosti. "Minho, prosím tě, otevři oči! Tohle jsem nechtěl! Ne…! Minho, no tak! Prober se!"

Tmavovlásek něco nesrozumitelně zabručel a s přemáháním pootevřel jedno oko.

"Minho! Odpusť mi to! Nechal jsem se unést! Promiň! Promiň, promiň, promiň! Jak - jak se cítíš?"

"Chce se mi spát," opáčil starší vyčerpaně.

Mladší vydechl úlevou. "Myslíš, že můžeš vstát? Pomůžu ti do pokoje…"

Minho kývl, vrávoravě se postavil a vděčně přijal Taeminem nabízené rámě. Cestou zpátky do školy, ačkoli se na dnešní podivné vidění snažil nemyslet, mu hlavou stejně vrtala jen jediná otázka: Kdo je Jonghyun?

•••

Siwon si s otráveným zavytím přetáhl polštář přes hlavu, poslepu zašmátral na nočním stolku a vypnul vřeštící budík. "Řekni, že je dneska sobota!"

"Pátek," zazněla rozespalá odpověď z vedlejší postele.

"Ach jo." Černovlasý si teatrálně povzdechl, vyhrabal se z postele a za doprovodu úctyhodného zívnutí zmizel v koupelně.

Když se za nějakých deset minut vrátil do pokoje, překvapilo ho, že Minho stále ještě vyspává.

"Hele, zlato, ty dneska nevstáváš?" otázal se, zatímco ve skříni hledal čistou kravatu ke školní uniformě.

Tmavovlásek se pod peřinou zamrvil, podepřel se loktem a zamžoural směrem, kde hádal Siwona. "Wone, myslíš, že bys mě mohl omluvit? Nějak mi… není dobře."

Starší se starostlivě zamračil. "Nemám zavolat na ošetřovnu?"

"Ne, ne, nic to není jen… jsem hrozně unavený."

"Tak jo, fajn," Siwon pokrčil rameny.

"Díky," broukl Minho a zachumlal se zpátky pod peřinu. Usnul téměř okamžitě.

Siwonovi to celé jaksi instinktivně přišlo podezřelé. Přistoupil k bratrancově posteli, poodkryl přikrývku a odhrnul mu vlasy z krku. Ten, kdo by nevěděl, co hledá, by si ničeho nevšiml. Wonovi to však neuniklo. Dvě nepatrné růžové jizvičky, otisk zubů.

"Taemine, ty jeden zatracenej hajzle…!"