Škola prokletých - 7. kapitola

Taemin právě spěchal chodbou k učebně dějepisu, aby se připravil na první hodinu, když jej zničehonic někdo chňapl za rukáv saka a vtáhl do prázdné třídy. Přirazil vyjukaného dlouhovláska ke zdi, zamával mu pěstí před nosem a usmál se svým děsivým jokerovským úsměvem: "Tak co, brouku, užil sis včerejšek?"

Min zbledl jako stěna. "Po - počkej, Wone! Ono… to není tak, jak to vypadá!"

"Ale?" Siwon pozvedl obočí. "Poslouchám."

"Ehm, nooo," polkl Taemin, "tak především jsem neporušil svůj slib. Nepoužil jsem na Minha nátlak. Teda chtěl jsem - ne kvůli pití krve! - ale, ono to jaksi… nešlo…"

"Cože?"

"On je vůči němu imunní… asi…"

Siwon na něj chvíli udiveně hleděl, načež zakroutil hlavou. "Jestli je vůči vlivu imunní, jak mi vysvětlíš, že má na krku otisk zubů, co?"

"Jednoduše. Nabídl se mi…" zamručel si dlouhovlasý pod vousy, "…dobrovolně…"

V obličeji černovlasého se vystřídalo snad celé barevné spektrum. "DOBROVOLNĚ? Jak jako dobrovolně?!"

"Ehm, že jsem ho k tomu nijak nepřinutil…?"

Siwon zavrčel jako rozzuřená šelma. "Nedělej ze mě idiota! Já VÍM, co to slovo znamená!" zařval, až se Taemin vyděšeně přikrčil. "Chci vědět, PROČ jsi mu o nás řekl?!"

"Za to může Key!" vypískl dlouhovlásek. "Prokecl to!"

"Co to meleš? Jak by o tom mohl Key vědět?"

"No protože - ," nadechl se Min k odpovědi, když vtom do učebny jako velká voda vpadl Kyuhyun.

"Nech ho, Siwone!" vyhrkl zadýchaně, pohled upřený na Wonovu napřaženou pěst. "Násilí nic nevyřeší!"

Taemin i Siwon na něj zůstali konsternovaně hledět. "Ty jsi hippík?" zeptal se Choi nechápavě.

Kyu s ironickým úšklebkem zaskřípal zuby.

"On je vážně jako stroj na smrt!" ozvalo se ohromeně za Choem, načež zpoza jeho zad vykoukla Keyova blonďatá hlava.

Kyuhyun přikývl. "Já ti říkal, že jeho mozek sídlí v bicepsech…"

"Hej! Co ten tu dělá?!" vyjekl Siwon a namířil prstem na Keyho.

"Jo, taky tě rád vidím," ušklíbl se blonďák, posadil se na nejbližší lavici a ladně přehodil nohu přes nohu. "Připojuju se k vaší alianci," odpověděl prostě na Wonovu otázku a poslal černovlasému vzdušný polibek. "Zařiď se podle toho, puso."

"Přesně o tomhle jsem ti chtěl říct," pípnul Taemin.

Siwon se nadechl a zabodl do Keyho zlostný pohled. "Takže to kvůli tobě o nás Minho ví?"

Key pokrčil rameny. "Nooo, možná, že mi unikla nějaká nevhodná poznámka o krvi…"

"Co prosím?!" zalapal Kyuhyun po dechu.

"Klid, je to vyřízené. Vysvětlil jsem mu, o co jde, a on slíbil, že o nás nikomu nepoví," chlácholil ho Min. "Netvař se tak, musel jsem! Nátlak na něj nefunguje."

"Ale i tak jsi situace náležitě využil, že, Minnie?" zapředl Won jedovatě.

Kyuhyun tázavě přelétl očima z jednoho na druhého. I Key se zatvářil nadmíru zvědavě.

"No? Nepochlubíš se?"

Taeminovi zahořely tváře a vyčítavě se na Siwona zamračil. "Napil jsem se… z něj," přiznal neochotně.

Kyuhyun vypískl jako potrefená puberťačka a připleskl si ruku k ústům. "Ty jsi pil z Minha?"

"Já to věděl!" zaječel triumfálně Key.

"A…" Kyu se stále nemohl vzpamatovat z úžasu, "vyspal ses s ním?"

"Ne!" Taemin zuřivě potřásl hlavou. Teda ne, že bych nechtěl…

"Samozřejmě, že ne!" založil Siwon ruce v bok. "Minho nemá zapotřebí spát s děvkami."

"Au," zahučel dlouhovlasý ublíženě, "to bolelo!"

"Jen si nehraj na neviňátko," ušklíbl se černovlasý. "Já i Kyuhyun to klidně přiznáme."

Mladší černovlásek kývl. "Je to smutné, ale ano. Mimochodem, jak na tom Minho je?"

"Kromě toho, že je na smrt unavený, myslím, že fajn," odvětil Siwon. "Keyi, mohl bys Minha omluvit u vašeho třídního? Máte Hangenga teď, první hodinu, že jo?"

Blonďák kývl, pohlédl na hodiny visící nad tabulí a seskočil z lavice. "Měli bychom jít, za minutu zvoní."

Všichni čtyři tedy vyšli ven a vydali se již téměř liduprázdnou chodbou ke svým třídám.

"Taemine," zarazil dlouhovláska těsně před vstupem do dějepisné učebny Siwon, "já vím, že jsi do Minha blázen, ale nic si od toho, co se včera stalo, neslibuj. Hádám, že tě má vážně rád, má tě určitě radši než všechny své předchozí ctitele, ale to na situaci stejně nic nemění. On dá vždycky přednost Zhoumimu. Takže máš dvě možnosti. Buďto se s tím smiř, nebo na něj zapomeň."

•••

"Welcome to the master plan, don't care if you - ."

" - understand."

Aulou se rozlehl nadšený potlesk. Pětice na pódiu se se širokými úsměvy v rozzářených tvářích nadšeně uklonila.

"A teď mi řekni, Yesungu, jak má po tomhle profesionálním čísle nastoupit moje třída?" posteskla si Nicole. "To je strašně nefér, ty máš v rukávu hned pět es, kdežto já jen jedno!"

Yesung se ušklíbl. "Hmm, to aby si Ryeowook dal sólo…"

"Já ti dám sólo!" Brunetka jej se smíchem praštila pěstí do ramene. "Kdybys neměl u Leeteuka takovou protekci, dostala bych minimálně Siwona a Henryho!"

"Jistěže mám protekci, vždyť se známe přes šedesát let. Nevýhoda pro vás mladé…" rozesmál se Sung, načež se znovu obrátil k pódiu, kde kluci bez hnutí čekali na stále nevyřčený ortel. Neubránil se pobavenému ušklíbnutí. Autorita je skvělá věc. "Pánové, jestli tohle předvedete i na slavnosti…" celá pětice zatajila dech, "bojím se, že mi vás ukradne nějaká nahrávací společnost."

Na okamžik nastalo hrobové ticho, následované novou vlnou mohutného aplausu. Kyuhyun s Henrym se se zavýsknutí vrhli na Zhoumiho, Siwon s uvolněným, spokojeným úsměvem objal stejně potěšeného Onewa kolem ramen.

"Ale mohli jste nám to předvést kompletní. I s tanečníky," poznamenal kriticky Kibum, pohled významně upřený na Hangenga.

"Nepruď, Bume," dloubl ho Shindong loktem do boku. "Nemohli to předvést. Chybí jim jeden tanečník, jestli dobře vidím."

"Správně," kývl Hangeng, "nemáme Minha," odsekl Kibumovi, než s úsměvem zavolal směrem k pódiu: "Naprosto fantastické, kluci!"

Henry s dokonale omámeným výrazem vydechl: "Nemůžu tomu uvěřit…"

"A čemu?" Kyuhyun se naklonil, aby na něj přes Zhoumiho viděl.

"Že jsem zpíval před publikem a nezapomněl text!"

"Tohle nic není. Na slavnosti bývá lidí minimálně třikrát tolik," prohodil s úšklebkem Siwon.

Henry zezelenal, Kyu pro změnu zbledl.

"Neděs je," zamračil se na Wona Zhoumi a objal oba mladší kluky kolem pasu. "Oni to zvládnou. A vsadím se, že ještě lépe než my v prváku."

"Ale copak to jde?" zavrněl Kyuhyun a přitulil se blíž k jeho boku. "Já nevěřím, že by byl někdo schopný tě trumfnout, MiMi…"

Key, mávající z hlediště Onewovi, se udiveně otočil po podivném dutém zvuku, ozývajícím se v řadě za ním. "Proč mlátí hlavou do toho opěradla?" zeptal se nechápavě Donghaeho, který s totožně nechápavým výrazem sledoval Taeminovo počínání.

"Já nevím, začal s tím po refrénu."

"On - to - vyzpíval!" zavyl Min a praštil hlavou o sedadlo před sebou tak, že Keyho i Haeho v první chvíli napadlo, že si způsobil minimálně otřes mozku. "Jak mohl vyzpívat Lambertovy výšky bez toho, aby mu to aspoň jednou ujelo?!"

"Tak vysoko jako Lambert nešel…" namítl jemně Donghae.

"Já bych teda řek', že šel," nesouhlasil Key, čímž zahájil další sérii ran Taeminovy hlavy o opěradlo.

"Je mi zle z toho, jak je nechutně dokonalý, když vlastně vůbec dokonalý není, a… a… z toho jak s ním Kyuhyun okatě flirtuje!" vyprskl dlouhovlásek, oči vykulené jako dva tenisáky. "Proboha, Kyuhyun vážně flirtuje s Zhoumim!"

"Mám takový dojem, že se na něj Henry brzo vrhne a oloupe ho škrabkou na brambory…" podotknul vážným tónem Key. "A já se k němu s radostí přidám…"

"Proč zrovna škrabkou na brambory?" svraštil Eunhyuk čelo. Sungmin vedle něj se trochu strojeně rozesmál.

Taeminovi i při mlácení hlavou o sedadlo neuniklo, že černovlásek po celou písničku z Kyuhyuna nespustil oči. A taky, že ještě před vteřinkou, když nevraživě sledoval Choovo laškování s Zhoumim, se tvářil jakoby žvýkal abnormálně kyselý citron. Nevěděl, koho mu má být líto víc. Zda Sungmina, bezhlavě a nešťastně zamilovaného do Kyuhyuna, nebo Eunhyuka, slepě důvěřujícího Sungminovým falešným slůvkům lásky.

"Protože by to bylo zajímavé," odvětil Key na Hyukův dotaz. "Tak schválně, představte si oloupaného Kyuhyuna…"

"Fůůůůj, taková morbidita!"

Blonďák se na něj zašklebil, načež nadšeně vyskočil ze sedadla a vrhl se k přicházejícímu Onewovi. "Ááá, miláčku! Byl jsi úžasný!" zavýskl a skočil brunetovi kolem krku. Když však kolem nich procházel Zhoumi a do něj stále zavěšení Kyuhyun s Henrym, nedokázal se ubránit mlsnému pohledu na mladíkovy hýždě a dlouhé štíhlé nohy.

"Keyi," Onewovi zacukalo obočí, "já vím, co děláš. A jestli toho nenecháš, přísahám, že ti vážně jednu vrazím."

"Hej, vy dva!" zařval Siwon a ruku v ruce s Donghaem přiklusal k Mimu a jeho velice přítulnému doprovodu. "Nevadí vám, že je objekt vaší erotické touhy vlastnictvím mého vražedně majetnického bratrance?"

"Zneužíváme toho, že tu Minho není," uculil se drze Kyuhyun, jemně Zhoumiho chytil za bradu a přitáhl k sobě, jakoby ho chtěl políbit. "Že jo, kotě?"

Henry vztekle odvrátil hlavu. Tahle Kyuova bezprostřednost ho štvala a fascinovala zároveň. Především proto, že on sám by se k něčemu takovému ani ve snu neodvážil.

Mi mladšímu černovláskovi úsměv koketně oplatil. "Hele, kotě, porušuješ úmluvu," obvinil ho a přivinul si Henryho blíž ke svému boku. Zrzek se na něj s ruměncem ve tváři vděčně pousmál. "Henry má taky na polovinu mé maličkosti nárok."

Kyuhyun se na Henryho zazubil. "Jak si ho rozdělíme? Horizontálně nebo vertikálně?"

"Tak přemýšlejte rychle," popohnal je Mi, pohled upřený na hodinky. "Máte pět minut."

"No jo, tvoje striktní hodina denně… Ale to je hrozně málo! Co se za tu dobu dá stihnout? Ještě k tomu ve vyučování…" fňukl Kyuhyun.

Ry povytáhl obočí. "Myslíš jako kromě tvé chorobné potřeby neustále mu sahat na zadek?"

Kyu se rozchechtal. "Nedívej se na mě tak, Henry. Byl by hřích ignorovat tak pěkný zadek!"

"Díky. Mé pozadí se cítí být velice polichoceno," pokýval Zhoumi vážně hlavou.

"Tak dost, pusťte ho, vy sexuálně neukojené přísavky!" Siwon začal mávat rukama, jakoby zaháněl hejno ptáků. "A pro tebe to platí dvojnásob," zavrčel výhružně na Kyuhyuna, který jako malé rozmazlené děcko demonstrativně vyšpulil spodní ret a nehnul se ani o píď. "Zhoumi, varuju tě, jestli Minhovi někdy zahneš s tímhle Satanovým dítětem, poletí tvoje genitálie oknem!"

Černovlasý protočil oči. "Na trhání mých genitálií má výsadní právo jedině tvůj překrásný a zbožňováníhodný bratranec, jehož nikdy a s nikým ne-pod-ve-du, jelikož budu až nadosmrti vděčně děkovat nějaké vyšší moci, že si z toho zástupu krasavců na naší škole vybral zrovna tohle to," ušklíbl se a vehementním máchnutím ruky obsáhl svou vysokou, možná až přespříliš štíhlou postavu.

•••

"Mňaaaauuu!"

Zhoumi se za tím vysokým, protáhlým zvukem překvapeně otočil. Co to…? Ale ne, nepřeslechl se. V jednom z výklenků severní části budovy akademie opravdu seděla kočka. Majestátní a nesmírně půvabná kočka. Měla dlouhou, zlatavě béžovou srst s tmavými odznaky, huňatý ocas a veliké, zářivě modré oči, nyní pronikavě upřené na Zhoumiho. Seskočila na zem, suverénně si to přiťapkala až k Mimu a se spokojeným předením se mu začala otírat o nohy.

"Ahoj." Černovlásek ji s úsměvem podrbal na hlavě. "Komupak jsi utekla, co?" Zrovna dvakrát se v kočičích plemenech nevyznal, ale byl si stoprocentně jistý, že tahle kočka rozhodně nebude žádná obyčejná pouliční směska.

Přemýšlet nad tím ale nehodlal a pokračoval v cestě dál. Teprve u vchodu do školy si všiml, že kočka neslyšně kráčí v těsném závěsu za ním. "Ne, ne, vrať se hezky zpátky za svým páníčkem, sem nemůžeš."

Kočka na něj pohlédla takovým tím nechápavým způsobem typu "o čem to sakra mluvíš?" a přicapkala až ke vchodu.

"Ne," povzdechl si Zhoumi, vzal zvíře do náruče a položil zpátky na trávník. "Ty dovnitř nesmíš," prohlásil nekompromisně. Kočka se zatvářila trochu dotčeně, ale skutečně bez hnutí vyčkala, dokud se za mladíkem nezavřely dveře.

Zhoumi doklusal ke schodišti, vyběhl do druhého patra a zamířil k nejzazšímu pokoji na pravé straně chodby. Zaklepal a vstoupil dovnitř.

Minho seděl na posteli zachumlaný pod peřinou, na klíně položenou nějakou bichli, která působila dojmem, že pamatuje snad i Čingischána. Zářivě se na Zhoumiho usmál, odložil knihu stranou a poposunul se, aby svému příteli udělal na posteli místo. "Ahoj, lásko," zavrněl, objal staršího kolem krku a žádostivě se vpil do jeho rtů.

"Ahoj," zašeptal Mi do polibku a pohladil Minha po tváři. "Jak ti je?"

"Dobře, dobře, už… je mi fajn," odtušil tmavovlásek, načež zůstal udiveně hledět ke dveřím. "MiMi?"

"Copak?"

"To je… tvoje kočka?"

Černovlasý se prudce otočil a zděšeně vyhrkl: "Ona mě pronásleduje!"

Minho vyprskl smíchy. "Pronásleduje?"

"Nesměj se! Tohle… není normální! Která kočka umí procházet zavřenými dveřmi?!"

"Možná je kouzelná?" pokrčil Minho rameny a poklepal na peřinu. "Pojď sem, čiči."

Kočka, upírající na Minha ostražitý a snad i trochu nevěřícný pohled, po chvilce přece jen přešla k posteli a vyskočila tmavovlasému na klín. Zvedla hlavu a začala si zkoumavě prohlížet jeho krásný, stále trochu pobledlý obličej.

Minho ji s pousmáním pohladil po dlouhé, hebké srsti. "Je úžasná…" Kočka polichoceně mňoukla a spokojeně zavrněla. "Komu asi patří?"

"Taky by mě zajímalo," zamračil se Zhoumi. "Ve škole kočku nikdo nemá, že ne?"

"Pokud vím, tak ne. Ale blízko akademie přece nikdo nebydlí… Myslíš, že se zatoulala až z města?"

"Pokud ano, brzo se po ní začne někdo shánět. Takováhle kočka je určitě pěkně drahá."

"Hm, ale nevím, jestli o to ona bude stát," podotknul Minho a rozesmál se. Kočka totiž s odhodlaným, demonstrativním výrazem přelezla na Zhoumiho klín, stočila se do klubíčka a začala příst jako motorová sekačka. "Mám takový pocit, že se jí zatraceně líbíš."

Mi se na zvíře nedůvěřivě zakabonil. "Je nějak moc přítulná. Možná má vzteklinu… a blechy a vši…!" Kočka se na něj naštvaně podívala a uraženě zaprskala.

"Já myslím… že ses jí dotknul."

"Kočky jsou příliš inteligentní tvorové…" povzdechl černovlásek a obrátil svou pozornost zpátky ke zvířeti na svém klíně. "Tak jo, promiň mi to," broukl a podrbal ji za ušima. "Ale uznej, že tvoje chování je krapet podezřelé…" Kočka mu v neochotnou odpověď dvakrát krátce zamňoukala.

Minho se při pohledu na ně musel znovu začít smát.

Zhoumi si s kočkou vyměnil významný pohled. "Co je?"

"Nic, nic, jenom… náramně se k sobě hodíte," usmál se na něj tmavovlásek.

Mi se s pobaveným ušklíbnutím pohodlněji usídlil na posteli, chytil Minha za pas a přivinul ho k sobě. Mladší se k němu přitulil a zabořil tvář do jeho ramene.

Už od rána tmavovláska trápily výčitky svědomí kvůli… včerejšku. Výčitky a panický strach, že kdyby se o jeho večerním "dobrodružství" Zhoumi dozvěděl, mohl by… ne, bezpochyby by ho opustil! Minho nešťastně zakňučel.

"Co se děje?" Zhoumi mladšího jemně pohladil po zádech.

Tmavovlásek zavrtěl hlavou. "Nic," knikl tiše. Jestli mu o tom neřeknu, bude mě černé svědomí pronásledovat až do konce života! Jestli mu o tom řeknu… nechá mě. "Víš, včera…" začal pomalu, načež se roztržitě hryzl do spodního rtu.

Černovlásek starostlivě svraštil čelo. "Miláčku, co je s tebou?"

"Já…" zajíkl se mladší a sevřel Miho košili v dlani. Nedokážu to! Proto radši obrátil na jinou událost včerejšího večera. "Zase mě včera přepadl ten… ten divný pocit… zase jsem byl… v těle někoho jiného… A tentokrát to bylo mnohem… jasnější… a děsivější… A taky se mi při tom vybavilo jedno jméno… Možná konečně zjistím, alespoň něco…"

Zhoumi mladíka znepokojeně stiskl v náručí. "Proto studuješ tu bichli?" poukázal na knihu, ležící z druhé strany vedle Minha.

Tmavovlásek přikývl. "Má to co dělat s touhle školou, tím jsem si jistý. Tak jsem si půjčil tohle - 'Historii Akademie Černých bratří'. Jenže je to strašně uspávající čtení…"

"To je," přisvědčil Mi, "ale dá se přelouskat."

"Tys ji četl?" Minho na něj ohromeně pohlédl.

"Jo, v prváku. Zajímala mě historie naší školy… a Leeteuka jsem tím tak dostal, že jsem celé druhé pololetí nemusel v dějepise hnout ani prstem."

"Báječné!" vyjekl Choi nadšeně. "Nevíš, jestli je s Akademií spojený někdo jménem Jonghyun?"

Kočka, dosud poklidně ležící na posteli, se při zaslechnutí toho jména naježila, zaprskala a seskočila na zem. Oba mladíci se po ní poplašeně ohlédli.

"Možná… Kim Jonghyun," odpověděl pomalu Zhoumi. "Jeden ze zakladatelů Akademie."

"Zakladatel?" zopakoval Minho trochu ohromeně. "Počkej, to by mu muselo být nejmíň… pět set let, ne?"

"Zhruba. Proč?"

"Ten, na koho se… napojuju, je… živý. Bezpochyby. A když v jeho včerejší vzpomínce vystupoval pravděpodobně tenhle Jonghyun, znamená to, že tedy žije už víc než půl tisíciletí. Ale ani nadání pro živel přece neudrží člověka naživu tak dlouho, že ne?"

"Rozhodně ne. Něco takového zavání černou magií… Ale vždyť v té vzpomínce vůbec nemuselo jít o asi dvě stě padesát let mrtvého zakladatele. Víš, kolik Jonghyunů mohlo navštěvovat tuhle školu? Možná to byl nějaký student… nebo profesor."

Minho soustředěně zavřel oči a pak nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Ne. Byl to Kim Jonghyun," řekl nesmlouvavě. " A neptej se mě jak to vím. Prostě to vím."

Zhoumi pohlédl na rozčilenou kočku, přecházející po koberci tam a zpátky, a poté znovu na tmavovláska. "Trochu mě děsíš."

"Víc děsím sám sebe," poznamenal mladší s kyselým pousmáním. "Víš něco i o tom druhém zakladateli? Byl to Jonghyunův bratr, ne?"

Černovlasý se ušklíbl. "To je na tom to nejvtipnější. Škola se jmenuje Akademie Černých bratří, ale její zakladatelé bratři nebyli."

"Ts, taková mystifikace veřejnosti…"

"Hm, to asi proto, že název Akademie Černých milenců by jako název školy určitě neprošel…"

Minho na něj zůstal hledět s otevřenou pusou. "Takže ta pověst o nevěrné lady Jessice… Ona byla snoubenkou…"

"Jonghyuna."

"A podváděla ho s tím druhým zakladatelem."

"Oni oba ho podváděli…"

"No jo vlastně… Chudák Jonghyun."

Mi kývl. "O Jonghyunovi i jeho snoubence se toho ví celkem dost, ale ten druhý zakladatel je fakt záhada. Ta kniha ani jednou nezmiňuje jeho jméno. A těch pár stránek, které o něm mohly říct alespoň něco, je vytržených. Jonghyun ho prý potkal na jednom z plesů, které s oblibou pořádal jeho otec, a zamiloval se do něj na první pohled. Za nějaký čas společně odkoupili tenhle hrad s vidinou založit prestižní akademii pro chlapce s nadáním pro magii. Tři roky obývali tyhle prostory a připravovali vše potřebné. Ale pak… se v jeden měsíc semlelo několik příšerných událostí, které Jonghyun už pravděpodobně neunesl. Jednoho večera prý přišel za jedním z najatých učitelů, řekl jen, že svěřuje školu do jeho rukou, a… zmizel. Od té chvíle už ho nikdy nikdo neviděl."

"A co se stalo s tím druhým?" zeptal se zamyšleně Minho. "Víš, možná… Co když je to on?"

"Leda by ty tvoje výlety do cizí mysli byly vzpomínky na minulý život, jak předhodil Yesung. Jinak to totiž není možné."

"Já vím, že by ten zakladatel měl být už dávno mrtvý, ale - ."

"Nejde o jeho věk, Minho," zarazil mladšího Zhoumi. "Ale o to, že… Jonghyun ho zabil."

Mladší zalapal po dechu. "Zabil? Copak ho nemiloval?"

"Právě že miloval. Až moc…" Zhoumi se nervózně kousl do rtu. "Tvrdí se, že to udělal, protože o něm zjistil něco… strašlivého. Něco, co jím otřáslo natolik, že ho radši z holého zoufalství zabil. A dva dny nato… spáchala lady Jessica sebevraždu. Oběsila se. Na půdě."

Minho se otřásl hrůzou. "Fajn, myslím, že toho už necháme. Depresivní minulosti naší školy bylo na můj vkus pro dnešek ažaž."

Mi mladšího mladíka políbil do vlasů. "Správně. Lepší se v ní nevrtat."

"Hmm," zamručel tmavovlasý. "Ale stejně…"

"Jak dlouho tě už vlastně tyhle… vidiny trápí?"

"Když nad tím přemýšlím, tak asi už odmala… Ale až tady jsem si uvědomil, že to nejsou jen zlé a hodně divné sny. Hned první den, když mě Siwon zavedl sem, do našeho pokoje, na mě padl takový… skličující pocit. Bylo to, jako když ti někdo vypráví nějaký svůj děsivý zážitek a ty si ho samovolně vsugeruješ jako vlastní. Máš strach, ale vůbec nevíš proč.

Ty vidiny jsou… různé. Některé jen takové bleskové, některé splývají se sny a některé trvají klidně i několik minut. Pamatuješ loni na slavnosti?"

"Myslíš to, jak ses najednou sesunul na zem a vůbec nereagoval? A pak jsi mě odbyl s tím, že se ti udělalo jen trochu slabo?"

"Jo, přesně to. No co jsem ti měl říct? Bál jsem se, že mě budeš mít za blázna, když ti povím pravdu."

Zhoumi se zatvářil chápavě. "Tak proto jsem to z tebe musel páčit skoro násilím až po dalším kolapsu o prázdninách ve vašem letním sídle a s tvým vražedně smýšlejícím otcem za zády?"

"No jo, promiň…"

Starší mu s ušklíbnutím rozcuchal vlasy. "A o čem vůbec tyhle vzpomínky byly? Kvůli tomu čtyřiadvacetihodinovému dozoru, pod nímž nás naši drazí otcové celý měsíc drželi, jsme spolu měli prakticky zakázáno mluvit… a pak se na to nějak pozapomnělo…"

"Byli horší než smečka loveckých psů," pokýval Minho hlavou, načež se zamyslel nad Miho dotazem. "Uhm, no při slavnosti… jsem se přenesl na nějaký renesanční ples. A tehdy o prázdninách… jsem se v té vzpomínce probudil… v rakvi."

"V rakvi?!" Zhoumi zděšeně vytřeštil oči.

"Jo, no v takové té vystavené otevřené rakvi v kostele."

"Počkej, to jakože jsi - teda on - vstal z mrtvých?"

Minho, který nad tím takhle zřejmě vůbec nepřemýšlel, naprázdno zalapal po dechu. "Ale… to je přece blbost, no ne?"

"Já nevím." Černovlasý bezradně pokrčil rameny. "Ale možná bychom toho druhého zakladatele ještě neměli tak úplně zazdívat…"

"Mňauuu!"

Kočka sedící na koberci trochu dotčeně mňoukla a vyskočila Zhoumimu na břicho.

"Á, no jo. My tě ignorovali, co? Odpusť nám to," usmál se starší a pohladil kočku po hřbetě.

"Necháš si ji?" zeptal se Minho a opřel si hlavu o černovláskovu hruď.

Mi se upřímně rozesmál. "Bojím se, že si spíš ona nechá mě."

Tmavovlásek vyprskl smíchy. "No ale stejně jí budeš muset nějak říkat. Máš nápad na jméno?"

Jméno? Zhoumi se zamyšleně zadíval na kočku, upírající na něj rentgenový pohled svých velikých modrých očí. "Nayla," řekl po chvíli. "Bude se jmenovat Nayla."