※ Vážně bych měla zkusit napsat jeden díl, který se obejde bez blbého vtipkování o travičství...
※ pozn.: Zmínka o štěněti padla v 16. kapitole, poslední pasáži.
Chilhyun je perfektní lhář.
Což se mi hnusí. A zároveň mě to fascinuje. Zajímalo by mě, kde se to naučil…? Či spíš kde tu schopnost vypiloval k tak děsivé dokonalosti.
Lže stále, lže každému, a nehne při tom brvou.
Nám dvěma však nezalhal ani jedinkrát.
Nám a Jonghoonovi.
Což se mi hnusí. A zároveň mě to fascinuje. Zajímalo by mě, kde se to naučil…? Či spíš kde tu schopnost vypiloval k tak děsivé dokonalosti.
Lže stále, lže každému, a nehne při tom brvou.
Nám dvěma však nezalhal ani jedinkrát.
Nám a Jonghoonovi.
※※※
„Dneska se domů vrátím nejdřív kolem osmé,“ informoval Chilhyun Jonghoona, zatímco si v koupelně před zrcadlem upravoval mikroskopické nedokonalosti svého perfektního účesu. „Jsem pozvaný na večeři.“
Jonghoon sevřel ruce v pěsti. Jistě, oceňoval, že mu Chilhyun hlásí své aktivity, ale to, že má rande, si mohl klidně tak nějak nechat pro sebe…! Pokradmu se na něj zadíval – zamračený a ublížený – a ten třetí se pobaveně ušklíbl. Jonghoon spěšně uhnul očima. No jasně, vidí mu až do žaludku.
„K Sungminovi a Saeun,“ dodal Chilhyun a z Jonghoona v tu chvíli vypadlo jen užaslé: „Oh.“
Kdyby měl po ruce pískoviště, vrazil by do něj hlavu jako pštros. Natolik trapně si v tu chvíli připadal.
„To, ehm, šlo rychle…“
„To Kyuhyun říkal taky,“ usmál se Chilhyun, zhasnul v koupelně světlo a pak usedl na pohovku vedle Jonghoona. Jemně nadzvedl jeho sklopenou hlavu. „S panem detektivem se scházím jen proto, abych zůstal v obraze,“ připomněl mu.
„Já vím,“ zabručel Jonghoon, velmi neúspěšně se pokoušeje tvářit, že to, co se mu ještě před půl minutou zračilo v obličeji, ale vůbec nebyla paranoidní žárlivost. Ach jo. Mizernějšího herce aby jeden pohledal… „Vím to, jenže,“ povzdychl si, „vysvětli to tomu pochybovačnýmu hlásku v mojí hlavě.“
Chilhyun na něj dvě tři vteřiny beze slova hleděl, načež se naklonil blíž a políbil ho. „Miluju tě,“ hlesl a opřel se čelem o to Jonghoonovo.
„Tentokrát žádné my?“
„My všichni tě samozřejmě milujeme taky,“ ujistil ho Chilhyun.
„Je divný, když mluvíš sám za sebe.“
„Myslíš jako obecně divný, nebo je divný, že tě sám za sebe miluju?“
„Obojí,“ opáčil Jonghoon po krátké úvaze. „Ale to druhý víc. Nerozumím totiž tomu, jak se to mohlo stát.“
„Čemu přesně na tom nerozumíš?“ zajímalo Chilhyuna. Narovnal se a tázavě se na mladšího zadíval.
„Neměls na to čas.“
„Nevěříš v lásku na první pohled?“
„Na první pohled si leda tak řekneš: Jo, toho bych rád ojel,“ odfrkl Jonghoon suše.
Chilhyun se rozesmál. „Pravda, láska na první pohled je blbost,“ uznal. „Já ale měl čas. Měl jsem spoustu času se do tebe zamilovat.“
Jonghoon povytáhl obočí.
„Dobře, spoustu možná ne, ale bylo ho dost.“
„Teď odkazuješ k době, kdy jsi tu byl spolu s Zhou Mim, ale já nevěděl, že tu jsi?“
Chilhyun přikývl.
„A nemohls být tehdy ovlivněný Miho city ke mně?“
„Částečně,“ přisvědčil Chilhyun. Pak si ale uvědomil, o jakouže analýzu se tu Jonghoon pokouší, a zamračil se na něj: „Nezlehčuj laskavě váhu mých citů, ano? Kdyby byly falešné a cizí, dávno už by mě ta zamilovanost do tebe přešla!“
„A určitě bys mě tu tak velkomyslně netrpěl, co?“
„To víš, že ne. Otrávil bych tě při nejbližší možné příležitosti.“
Jonghoon zbledl. „Tvrdils, že travičství není tvůj styl!“
„Není. Ale pro tebe bych se obětoval,“ ušklíbl se Chilhyun a vstal. Blížila se půl osmá, nejvyšší čas vyrazit do práce.
Nazul si boty, oblékl sako, přes rameno si přehodil tašku. Ohlédl se a chtěl se rozloučit, výraz v Jonghoonově tváři jej ale zarazil. Byl… úplně prázdný.
„Děje se něco?“ zeptal se znepokojeně.
„Jenom mě napadlo…“ Jonghoon zaváhal. „Kdyby se Choi Sooyoung vykašlala na tu fotku v časopise a Zhou Miho nekontaktovala… Probudil by ses?“
Chilhyun potřásl hlavou. „Zhou Mi žil spokojený, bezpečný život. Nepotřeboval mě… dokud ho Siwonova hloupá sestřenice nekonfrontovala.“
Jonghoon o vyslechnuté odpovědi chvíli přemýšlel, načež kývl, zvedl se a přistoupil k Chilhyunovi. Ruce mu položil na ramena.
„Nezdržuj se u Leeových příliš dlouho,“ špitl a vtiskl tomu třetímu letmé políbení na tvář.
※※※
Byl čtvrtek, čtyři hodiny odpoledne a v jedné malé restauraci na půl cesty mezi ateliérem a ordinací seděli Heechul a doktor Kim. Ryeowook apaticky konzumoval kuřecí salát a naslouchal Heechulovu zevrubnému vyprávění, jež se přímo, a zároveň výlučně hypoteticky týkalo jeho pohřešovaného čínského pacienta.
Když Ryeowook dojedl, podal mu Heechul papír s vytištěnými fotkami tří mužů, vizuálně si podobných natolik, že nebýt faktu, že jednoho z nich doktor osobně zná a ví, že je jedináček, myslel by, že hledí na snímky tří sourozenců. Pod každým obličejem bylo fixem dopsáno jméno: Choi Siwon, Zhou Mi, Ahn Chilhyun.
„Je to naprosto šílené,“ konstatoval Ryeowook a položil papír s fotkami Zhou Miho a jeho klonů na desku stolu. Chtěl jej posunout zpátky k Heechulovi, v té chvíli se však u nich zjevila servírka s dotazem, zda může odnést prázdný talíř. Papír proto zůstal nehnutě ležet před Ryeowookem.
„Povězte mi něco, co nevím,“ zabručel Heechul a usrkl víc studené než vlažné kávy.
„Na druhou stranu…,“ zamyslel se doktor, „ta záležitost s nahrávkou je taky šílená…“
„Nahrávkou? Jakou nahrávkou?“
A tak mu Ryeowook ve stručnosti poreferoval o záznamu jeho terapeutického rozhovoru se Siwonem, o dvou vzájemně se překrývajících hlasech, o tom, že Siwonův hlas od toho druhého – anonymního – oddělit lze, ale druhý hlas od toho Siwonova ne, a že nikdo povolaný netuší, proč tomu tak je.
„Hádám, že to má co dělat s tím, že nechce být odhalen,“ řekl nakonec. „Nemám sice nejmenší ponětí, jak to ten někdo mohl zařídit, ale…“
„Byl to Chilhyun,“ opáčil Heechul bezbarvě. „Musel být. A vlastně to dává smysl… instruoval Siwona, co vám má odpovídat…“
„Možná.“
„A Lee Jihoon má takový důkaz,“ sykl Heechul rozhořčeně, „a přesto…!“
Ryeowook zavrtěl hlavou. „Detektiv Lee proti Ahnu Chilhyunovi žádný důkaz nemá. Ten hlas nelze identifikovat. Prostě ne. Je to šepot. Zastřený šepot. Těžko určit, zda vůbec patří muži, nebo ženě. Chápete?“
„A netvrdil jste, že Zhou Miho hlas to ale určitě není?“
„Tvrdil. A byla to blbost,“ uznal Ryeowook a bezděčně sklonil pohled k papíru s fotografiemi. Povzdechl si. „Ale něco… něco mi říká, že tam Zhou Mi v tu chvíli vůbec nebyl přítomen.“
„Podvědomě jste se sžil s teorií třetí osobnosti.“
„Podvědomě jsem si na ni vzpomněl, ano.“
Heechul se zašklebil a zvedl ke rtům šálek. Nenapil se však. „Myslíte…“ Zaváhal. „Že kdyby detektiv Lee získal pádný důkaz o Chilhyunově vině… zatkl by ho?“
„Samozřejmě. Je to jeho práce.“
„Jenže je do Chilhyuna evidentně blázen.“
„Ale má svědomí a morální zásady. Lee Jihoon je dobrý policajt, pane Kime. Má skvělé výsledky i reputaci. Fakt. Googlil jsem si ho. Někdo takový by nedokázal žít s vědomím, že záměrně nepotrestal vraha.“
„Hmm… snad máte pravdu,“ zamumlal Heechul. Vzápětí se sardonicky uchechtl: „Ah, co to kecám, jasně že ji máte!“
„Potíž ale je,“ podotkl Ryeowook, zatímco uvážlivě míchal své cappuccino, „že žádný pádný důkaz neexistuje, viďte? Není nic, co by proti Ahnu Chilhyunovi reálně svědčilo.“
„Ne. Nic,“ přiznal Heechul neochotně. „Vyhlíží čistý jako lilie, a přitom má na krku asi třicet vražd a únos.“
Servírka, procházející okolo, po nich sekla podezřívavým pohledem, Heechul ani Ryeowook si jí však nevšímali.
„Třicet?“ svraštil doktor čelo.
„Choi Sooyoung plus zřízenci a pacienti Severovýchodní kliniky,“ pokrčil Heechul rameny, jako by to nestálo za řeč. Myšlenkami byl už docela jinde: „Kruci, zajímalo by mě, kde může ten magor Jonghoona držet…“
„A jste si jistý, že, ehm, je váš přítel stále… naživu?“
„Kdyby ho zabil, nechal by jeho tělo v bytě spolu s tím Sooyounginým.“
„Tím by ale ztratil obětního beránka, na nějž automaticky padá podezření ze Sooyounginy vraždy.“
„Ne. Kdyby Jonghoona zabil a nechal jeho tělo v bytě, podezření by automaticky padlo na psychicky nemocného Zhou Miho, nejideálnějšího pachatele. Kterého by ale policie nikdy nevypátrala, jelikož –“
„– jelikož jej nahradil ctnostný občan Chilhyun…“ Ryeowook se otřásl. „Geniální. A hrůzostrašné.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ ušklíbl se Heechul trpce.
„Předpokládám, že místo, které uvedl jako trvalé bydliště, jste zkontroloval.“
„Jo. Je to starší panelák ve slušné čtvrti. Se sousedy jsem sice nemluvil, ale… Chilhyun není zrovna obvyklý jméno. Stálo na zvonku i na schránce.“
„V bytě by jen těžko mohl schovávat unesenýho chlapa,“ uznal Ryeowook. „Někdo by si toho dříve nebo později musel všimnout.“
„Přesně. Takže musí mít nějakou další schovku.“
„Možná by nebylo od věci s těmi sousedy promluvit… že má na tom místě nahlášené trvalé bydliště, neznamená, že se tam zdržuje.“
„Dobře, ale… k čemu nám to bude?“ zamračil se Heechul.
„No, pro začátek budeme mít jakous takous jistotu, že tu něco skutečně smrdí.“
„Jenže to detektiva Leeho nepřesvědčí.“
„Ne. To určitě ne.“ Ryeowook prstem poklepal o Chilhyunovu fotku. Pár vteřin si ji přimhouřenýma očima soustředěně prohlížel. „Rád bych se s ním seznámil,“ prohlásil pak.
„To nebude problém. Musíte mi ale svatosvatě slíbit, že se do něj nezabouchnete. Nesmějte se! Myslím to naprosto vážně,“ ohradil se Heechul dotčeně. „Ahn Chilhyun je jako magnet vykoupanej ve feromonech! A já potřebuju, abyste zůstal na mé – ne. Bohatě stačí, když zůstanete nezaujatý.“
„Rozhodně se o to pokusím,“ ujistil ho Ryeowook, a jedním dechem dodal: „Mám pro to setkání jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Musí vyhlížet jako náhoda. Respektive… Chilhyun mě nesmí očekávat.“
„Proč?“
„Výzkum v rámci experimentu… řekněme…“
„Skvělý. A teď znovu a srozumitelně.“
„Nezaručuju, že to bude fungovat.“ Doktor rozpačitě poposedl. „Ale jak víme, Zhou Miho osobnosti spolu navzájem komunikují. To znamená, že pokud je Ahn Chilhyun Zhou Miho třetí osobnost, ví, kdo jsem já. Já a Ahn Chilhyun jsme se ale nikdy osobně nesetkali, a bylo by proto minimálně zarážející, kdyby na mě zareagoval jako na někoho, koho zná… Chápete, kam tím mířím?“
„Chápu, že chcete být svědkem jeho spontánní reakce… která se sice taky nebude moct počítat jako důkaz, ale…“ Heechul se rozzářil. „Ano!“
„Nejprve každopádně zkuste vyzpovídat Chilhyunovy sousedy. Diskrétně, pokud možno.“
„Navléknu to tak, aby během hovoru určitě nepadlo moje jméno.“
„To zní rozumně,“ souhlasil Ryeowook. „Čím méně vás bude Ahn Chilhyun podezírat, tím lépe. Pro nás pro oba.“
※※※
Lee Jihoon si rozmrzele dopnul košili.
Nelíbilo se mu, jak rezervovaně s ním Chilhyun celý podvečer jedná. Naštval se snad, protože se on – sám a nadrzo – pozval do jeho bytu? Udělal to přece jenom proto, že podnik, kde večeřeli (dá-li se jídlu v půl páté odpoledne říkat večeře), se nacházel dva bloky odtud! K Jihoonovi domů by zbytečně jeli přes půl města. Prostě uvažoval prakticky, tak co je na tom zlého?
Chilhyun sice nahlas neřekl, že s Jihoonovou návštěvou nesouhlasí, on však cestou k bytu jeho nechuť takřka hmatatelně pociťoval. Napadlo ho, že jeho milý možná nemá náladu na něžnosti, a z nějakého důvodu je mu nepříjemné to přiznávat… no, to se ale spletl. Pomilovali se, a bylo to stejně skvělé jako vždycky. Skoro se zdálo, že je ono nonverbální nedorozumění úspěšně zažehnáno…
Skoro.
Jakmile bylo po všem, Chilhyun se bez jakéhokoli výrazu zvedl z postele, jako by proběhnuvší sex neznamenal víc než otravnou povinnost, již má konečně za sebou. Načež Jihoona poslal do háje. Samozřejmě ne doslova, naopak, se vší úctou.
A o to to celé bylo nesnesitelnější.
„Ty tu nepobýváš příliš často, viď?“
Chilhyun povytáhl obočí. „Jaks na to přišel?“
„Atmosféra tohohle bytu. Je dost… neosobní.“
Na to Chilhyun neřekl ani slovo.
„Tak a dost!“ zamračil se Jihoon. „Co je s tebou?! Řekl jsem něco? Nebo udělal?“ Rozčileně se hryzl rtu, přemítaje, co mohl pokazit a neuvědomit si to. „Zakládáš si na soukromí? Prostoru? Narušil jsem ho?“
„Jo,“ opáčil Chilhyun po krátkém zaváhání. „Narušils mi prostor.“ Povzdechl si. „Nic ti nevyčítám, Jihoone, a rozhodně nechci, aby to tak vyznělo… Jen… jsem prostě v těchhle věcech ohledně sdílení dost… zpomalený. A těžko je zpracovávám.“
„Promiň. Kdybych to věděl…“
Chilhyun zavrtěl hlavou. „Nevěděl. Nemůžeš za to.“
„Scházení se v mém bytě tě ale nijak neomezuje. Nebo…?“
„Ne. Když nejde o můj prostor, nemám problém. Pokud tobě nevadí, že tvůj prostor narušuju já…“
„Já se sdílením prostoru nemám problém,“ ujistil ho Jihoon, načež roztáhl paže a poněkud neohrabaně Chilhyuna objal. „Slibuju, že už nikdy nebudu bez dovolení okupovat tvůj byt.“
„A já se pokusím zapracovat na své zakrnělé schopnosti sdílení.“
„A do té doby se budeme scházet u mě.“
„Výborně.“
Když Jihoon usedal do auta, vzpomněl si na to štěně, kvůli kterému se od něj Chilhyun s železnou pravidelností vracíval na noc domů.
Chilhyunův byt však nenesl jedinou známku toho, že by jej obýval pes, či jiný domácí mazlíček.
Jonghoon sevřel ruce v pěsti. Jistě, oceňoval, že mu Chilhyun hlásí své aktivity, ale to, že má rande, si mohl klidně tak nějak nechat pro sebe…! Pokradmu se na něj zadíval – zamračený a ublížený – a ten třetí se pobaveně ušklíbl. Jonghoon spěšně uhnul očima. No jasně, vidí mu až do žaludku.
„K Sungminovi a Saeun,“ dodal Chilhyun a z Jonghoona v tu chvíli vypadlo jen užaslé: „Oh.“
Kdyby měl po ruce pískoviště, vrazil by do něj hlavu jako pštros. Natolik trapně si v tu chvíli připadal.
„To, ehm, šlo rychle…“
„To Kyuhyun říkal taky,“ usmál se Chilhyun, zhasnul v koupelně světlo a pak usedl na pohovku vedle Jonghoona. Jemně nadzvedl jeho sklopenou hlavu. „S panem detektivem se scházím jen proto, abych zůstal v obraze,“ připomněl mu.
„Já vím,“ zabručel Jonghoon, velmi neúspěšně se pokoušeje tvářit, že to, co se mu ještě před půl minutou zračilo v obličeji, ale vůbec nebyla paranoidní žárlivost. Ach jo. Mizernějšího herce aby jeden pohledal… „Vím to, jenže,“ povzdychl si, „vysvětli to tomu pochybovačnýmu hlásku v mojí hlavě.“
Chilhyun na něj dvě tři vteřiny beze slova hleděl, načež se naklonil blíž a políbil ho. „Miluju tě,“ hlesl a opřel se čelem o to Jonghoonovo.
„Tentokrát žádné my?“
„My všichni tě samozřejmě milujeme taky,“ ujistil ho Chilhyun.
„Je divný, když mluvíš sám za sebe.“
„Myslíš jako obecně divný, nebo je divný, že tě sám za sebe miluju?“
„Obojí,“ opáčil Jonghoon po krátké úvaze. „Ale to druhý víc. Nerozumím totiž tomu, jak se to mohlo stát.“
„Čemu přesně na tom nerozumíš?“ zajímalo Chilhyuna. Narovnal se a tázavě se na mladšího zadíval.
„Neměls na to čas.“
„Nevěříš v lásku na první pohled?“
„Na první pohled si leda tak řekneš: Jo, toho bych rád ojel,“ odfrkl Jonghoon suše.
Chilhyun se rozesmál. „Pravda, láska na první pohled je blbost,“ uznal. „Já ale měl čas. Měl jsem spoustu času se do tebe zamilovat.“
Jonghoon povytáhl obočí.
„Dobře, spoustu možná ne, ale bylo ho dost.“
„Teď odkazuješ k době, kdy jsi tu byl spolu s Zhou Mim, ale já nevěděl, že tu jsi?“
Chilhyun přikývl.
„A nemohls být tehdy ovlivněný Miho city ke mně?“
„Částečně,“ přisvědčil Chilhyun. Pak si ale uvědomil, o jakouže analýzu se tu Jonghoon pokouší, a zamračil se na něj: „Nezlehčuj laskavě váhu mých citů, ano? Kdyby byly falešné a cizí, dávno už by mě ta zamilovanost do tebe přešla!“
„A určitě bys mě tu tak velkomyslně netrpěl, co?“
„To víš, že ne. Otrávil bych tě při nejbližší možné příležitosti.“
Jonghoon zbledl. „Tvrdils, že travičství není tvůj styl!“
„Není. Ale pro tebe bych se obětoval,“ ušklíbl se Chilhyun a vstal. Blížila se půl osmá, nejvyšší čas vyrazit do práce.
Nazul si boty, oblékl sako, přes rameno si přehodil tašku. Ohlédl se a chtěl se rozloučit, výraz v Jonghoonově tváři jej ale zarazil. Byl… úplně prázdný.
„Děje se něco?“ zeptal se znepokojeně.
„Jenom mě napadlo…“ Jonghoon zaváhal. „Kdyby se Choi Sooyoung vykašlala na tu fotku v časopise a Zhou Miho nekontaktovala… Probudil by ses?“
Chilhyun potřásl hlavou. „Zhou Mi žil spokojený, bezpečný život. Nepotřeboval mě… dokud ho Siwonova hloupá sestřenice nekonfrontovala.“
Jonghoon o vyslechnuté odpovědi chvíli přemýšlel, načež kývl, zvedl se a přistoupil k Chilhyunovi. Ruce mu položil na ramena.
„Nezdržuj se u Leeových příliš dlouho,“ špitl a vtiskl tomu třetímu letmé políbení na tvář.
※※※
Byl čtvrtek, čtyři hodiny odpoledne a v jedné malé restauraci na půl cesty mezi ateliérem a ordinací seděli Heechul a doktor Kim. Ryeowook apaticky konzumoval kuřecí salát a naslouchal Heechulovu zevrubnému vyprávění, jež se přímo, a zároveň výlučně hypoteticky týkalo jeho pohřešovaného čínského pacienta.
Když Ryeowook dojedl, podal mu Heechul papír s vytištěnými fotkami tří mužů, vizuálně si podobných natolik, že nebýt faktu, že jednoho z nich doktor osobně zná a ví, že je jedináček, myslel by, že hledí na snímky tří sourozenců. Pod každým obličejem bylo fixem dopsáno jméno: Choi Siwon, Zhou Mi, Ahn Chilhyun.
„Je to naprosto šílené,“ konstatoval Ryeowook a položil papír s fotkami Zhou Miho a jeho klonů na desku stolu. Chtěl jej posunout zpátky k Heechulovi, v té chvíli se však u nich zjevila servírka s dotazem, zda může odnést prázdný talíř. Papír proto zůstal nehnutě ležet před Ryeowookem.
„Povězte mi něco, co nevím,“ zabručel Heechul a usrkl víc studené než vlažné kávy.
„Na druhou stranu…,“ zamyslel se doktor, „ta záležitost s nahrávkou je taky šílená…“
„Nahrávkou? Jakou nahrávkou?“
A tak mu Ryeowook ve stručnosti poreferoval o záznamu jeho terapeutického rozhovoru se Siwonem, o dvou vzájemně se překrývajících hlasech, o tom, že Siwonův hlas od toho druhého – anonymního – oddělit lze, ale druhý hlas od toho Siwonova ne, a že nikdo povolaný netuší, proč tomu tak je.
„Hádám, že to má co dělat s tím, že nechce být odhalen,“ řekl nakonec. „Nemám sice nejmenší ponětí, jak to ten někdo mohl zařídit, ale…“
„Byl to Chilhyun,“ opáčil Heechul bezbarvě. „Musel být. A vlastně to dává smysl… instruoval Siwona, co vám má odpovídat…“
„Možná.“
„A Lee Jihoon má takový důkaz,“ sykl Heechul rozhořčeně, „a přesto…!“
Ryeowook zavrtěl hlavou. „Detektiv Lee proti Ahnu Chilhyunovi žádný důkaz nemá. Ten hlas nelze identifikovat. Prostě ne. Je to šepot. Zastřený šepot. Těžko určit, zda vůbec patří muži, nebo ženě. Chápete?“
„A netvrdil jste, že Zhou Miho hlas to ale určitě není?“
„Tvrdil. A byla to blbost,“ uznal Ryeowook a bezděčně sklonil pohled k papíru s fotografiemi. Povzdechl si. „Ale něco… něco mi říká, že tam Zhou Mi v tu chvíli vůbec nebyl přítomen.“
„Podvědomě jste se sžil s teorií třetí osobnosti.“
„Podvědomě jsem si na ni vzpomněl, ano.“
Heechul se zašklebil a zvedl ke rtům šálek. Nenapil se však. „Myslíte…“ Zaváhal. „Že kdyby detektiv Lee získal pádný důkaz o Chilhyunově vině… zatkl by ho?“
„Samozřejmě. Je to jeho práce.“
„Jenže je do Chilhyuna evidentně blázen.“
„Ale má svědomí a morální zásady. Lee Jihoon je dobrý policajt, pane Kime. Má skvělé výsledky i reputaci. Fakt. Googlil jsem si ho. Někdo takový by nedokázal žít s vědomím, že záměrně nepotrestal vraha.“
„Hmm… snad máte pravdu,“ zamumlal Heechul. Vzápětí se sardonicky uchechtl: „Ah, co to kecám, jasně že ji máte!“
„Potíž ale je,“ podotkl Ryeowook, zatímco uvážlivě míchal své cappuccino, „že žádný pádný důkaz neexistuje, viďte? Není nic, co by proti Ahnu Chilhyunovi reálně svědčilo.“
„Ne. Nic,“ přiznal Heechul neochotně. „Vyhlíží čistý jako lilie, a přitom má na krku asi třicet vražd a únos.“
Servírka, procházející okolo, po nich sekla podezřívavým pohledem, Heechul ani Ryeowook si jí však nevšímali.
„Třicet?“ svraštil doktor čelo.
„Choi Sooyoung plus zřízenci a pacienti Severovýchodní kliniky,“ pokrčil Heechul rameny, jako by to nestálo za řeč. Myšlenkami byl už docela jinde: „Kruci, zajímalo by mě, kde může ten magor Jonghoona držet…“
„A jste si jistý, že, ehm, je váš přítel stále… naživu?“
„Kdyby ho zabil, nechal by jeho tělo v bytě spolu s tím Sooyounginým.“
„Tím by ale ztratil obětního beránka, na nějž automaticky padá podezření ze Sooyounginy vraždy.“
„Ne. Kdyby Jonghoona zabil a nechal jeho tělo v bytě, podezření by automaticky padlo na psychicky nemocného Zhou Miho, nejideálnějšího pachatele. Kterého by ale policie nikdy nevypátrala, jelikož –“
„– jelikož jej nahradil ctnostný občan Chilhyun…“ Ryeowook se otřásl. „Geniální. A hrůzostrašné.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ ušklíbl se Heechul trpce.
„Předpokládám, že místo, které uvedl jako trvalé bydliště, jste zkontroloval.“
„Jo. Je to starší panelák ve slušné čtvrti. Se sousedy jsem sice nemluvil, ale… Chilhyun není zrovna obvyklý jméno. Stálo na zvonku i na schránce.“
„V bytě by jen těžko mohl schovávat unesenýho chlapa,“ uznal Ryeowook. „Někdo by si toho dříve nebo později musel všimnout.“
„Přesně. Takže musí mít nějakou další schovku.“
„Možná by nebylo od věci s těmi sousedy promluvit… že má na tom místě nahlášené trvalé bydliště, neznamená, že se tam zdržuje.“
„Dobře, ale… k čemu nám to bude?“ zamračil se Heechul.
„No, pro začátek budeme mít jakous takous jistotu, že tu něco skutečně smrdí.“
„Jenže to detektiva Leeho nepřesvědčí.“
„Ne. To určitě ne.“ Ryeowook prstem poklepal o Chilhyunovu fotku. Pár vteřin si ji přimhouřenýma očima soustředěně prohlížel. „Rád bych se s ním seznámil,“ prohlásil pak.
„To nebude problém. Musíte mi ale svatosvatě slíbit, že se do něj nezabouchnete. Nesmějte se! Myslím to naprosto vážně,“ ohradil se Heechul dotčeně. „Ahn Chilhyun je jako magnet vykoupanej ve feromonech! A já potřebuju, abyste zůstal na mé – ne. Bohatě stačí, když zůstanete nezaujatý.“
„Rozhodně se o to pokusím,“ ujistil ho Ryeowook, a jedním dechem dodal: „Mám pro to setkání jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Musí vyhlížet jako náhoda. Respektive… Chilhyun mě nesmí očekávat.“
„Proč?“
„Výzkum v rámci experimentu… řekněme…“
„Skvělý. A teď znovu a srozumitelně.“
„Nezaručuju, že to bude fungovat.“ Doktor rozpačitě poposedl. „Ale jak víme, Zhou Miho osobnosti spolu navzájem komunikují. To znamená, že pokud je Ahn Chilhyun Zhou Miho třetí osobnost, ví, kdo jsem já. Já a Ahn Chilhyun jsme se ale nikdy osobně nesetkali, a bylo by proto minimálně zarážející, kdyby na mě zareagoval jako na někoho, koho zná… Chápete, kam tím mířím?“
„Chápu, že chcete být svědkem jeho spontánní reakce… která se sice taky nebude moct počítat jako důkaz, ale…“ Heechul se rozzářil. „Ano!“
„Nejprve každopádně zkuste vyzpovídat Chilhyunovy sousedy. Diskrétně, pokud možno.“
„Navléknu to tak, aby během hovoru určitě nepadlo moje jméno.“
„To zní rozumně,“ souhlasil Ryeowook. „Čím méně vás bude Ahn Chilhyun podezírat, tím lépe. Pro nás pro oba.“
※※※
Lee Jihoon si rozmrzele dopnul košili.
Nelíbilo se mu, jak rezervovaně s ním Chilhyun celý podvečer jedná. Naštval se snad, protože se on – sám a nadrzo – pozval do jeho bytu? Udělal to přece jenom proto, že podnik, kde večeřeli (dá-li se jídlu v půl páté odpoledne říkat večeře), se nacházel dva bloky odtud! K Jihoonovi domů by zbytečně jeli přes půl města. Prostě uvažoval prakticky, tak co je na tom zlého?
Chilhyun sice nahlas neřekl, že s Jihoonovou návštěvou nesouhlasí, on však cestou k bytu jeho nechuť takřka hmatatelně pociťoval. Napadlo ho, že jeho milý možná nemá náladu na něžnosti, a z nějakého důvodu je mu nepříjemné to přiznávat… no, to se ale spletl. Pomilovali se, a bylo to stejně skvělé jako vždycky. Skoro se zdálo, že je ono nonverbální nedorozumění úspěšně zažehnáno…
Skoro.
Jakmile bylo po všem, Chilhyun se bez jakéhokoli výrazu zvedl z postele, jako by proběhnuvší sex neznamenal víc než otravnou povinnost, již má konečně za sebou. Načež Jihoona poslal do háje. Samozřejmě ne doslova, naopak, se vší úctou.
A o to to celé bylo nesnesitelnější.
„Ty tu nepobýváš příliš často, viď?“
Chilhyun povytáhl obočí. „Jaks na to přišel?“
„Atmosféra tohohle bytu. Je dost… neosobní.“
Na to Chilhyun neřekl ani slovo.
„Tak a dost!“ zamračil se Jihoon. „Co je s tebou?! Řekl jsem něco? Nebo udělal?“ Rozčileně se hryzl rtu, přemítaje, co mohl pokazit a neuvědomit si to. „Zakládáš si na soukromí? Prostoru? Narušil jsem ho?“
„Jo,“ opáčil Chilhyun po krátkém zaváhání. „Narušils mi prostor.“ Povzdechl si. „Nic ti nevyčítám, Jihoone, a rozhodně nechci, aby to tak vyznělo… Jen… jsem prostě v těchhle věcech ohledně sdílení dost… zpomalený. A těžko je zpracovávám.“
„Promiň. Kdybych to věděl…“
Chilhyun zavrtěl hlavou. „Nevěděl. Nemůžeš za to.“
„Scházení se v mém bytě tě ale nijak neomezuje. Nebo…?“
„Ne. Když nejde o můj prostor, nemám problém. Pokud tobě nevadí, že tvůj prostor narušuju já…“
„Já se sdílením prostoru nemám problém,“ ujistil ho Jihoon, načež roztáhl paže a poněkud neohrabaně Chilhyuna objal. „Slibuju, že už nikdy nebudu bez dovolení okupovat tvůj byt.“
„A já se pokusím zapracovat na své zakrnělé schopnosti sdílení.“
„A do té doby se budeme scházet u mě.“
„Výborně.“
Když Jihoon usedal do auta, vzpomněl si na to štěně, kvůli kterému se od něj Chilhyun s železnou pravidelností vracíval na noc domů.
Chilhyunův byt však nenesl jedinou známku toho, že by jej obýval pes, či jiný domácí mazlíček.
Žádné komentáře:
Okomentovat